milan3144 komentáře u knih
Tuto knihu jsem zakoupil loni v Legiovlaku, když měl zastávku v Jindřichově Hradci.
Jakési povědomí o legiích působících v Rusku jsem měl, ale o těch co působili na ostatních frontách 1. světové války, jsem nevěděl vůbec nic.
Moje hodnocení se v průběhu čtení měnilo. Po asi tak první čtvrtině, bylo na dobrých třech hvězdách. S přibývajícími stránkami se ale rychle zvyšovalo.
Očekával jsem od knihy něco jako je Na západní frontě klid a to ona není. A to nejen proto, že je psána vlastně z pohledu člověka, který je na straně vítězů, ale především ve způsobu podání.
Zatímco Remarque nám nabízí emoce přímo popsané a my jakoby vidíme do hlav hlavních aktérů a jsme s nimi přímo v zákopech ve vší té hrůze, zde je tomu jinak. V kole vojny si ty emoce musíte více doplnit sami. Je to o popisu věcí a událostí, tak jak byly, jak je viděl a zažil Josef Lacina. A ačkoliv je míst, kdy to co zažívali muselo být a bylo strašné v knize nemálo, tak jsou i místa, kdy se zasmějete, nebo alespoň usmějete. Prostě život takový je a někdy stačí málo, abyste si v těch šílenostech co se kolem vás dějí našli něco, co vám vlije naději, nebo i na nějaký čas i trochu dobré nálady. Styl ve kterém je kniha psána je spíše vyprávění, které je podané tak, že místo přímo na bojišti jsem se já v duchu ocitl někde v jedné místnosti, kde pan Lacina vypráví a já poslouchám. Ve chvíli, kdy jsem si na tento styl zvykl a zafixoval si ho ve své mysli, tak mé hodnocení letělo vzhůru a já se těšil na každé další setkání s ním, prostřednictví této knihy a jejích stránek. Materiál v příloze, ať už jde o fotografie, nebo doslov jen podtrhuje velmi dobrý a silný dojem, který ve mne kniha zanechala.
Na závěr si ještě neodpustím trochu toho uvažování co kdyby... Často si v příbězích, které jsou zpracované podle pravdy ze světových válek, kladu otázku, jak bych se zachoval já. Vždyť ti lidé, co vstupovali do legií v tomto případě ve Francii, si mohli relativně pohodlně doklepat tu válku v zajetí. Oni už tu hrůzu války zažili a znovu se tam vraceli! Oni šli bojovat za něco, co neexistovalo. Za něco co mělo teprve být, ale jestli to opravdu bude, to nevěděli. Jistota, že budou na straně vítězů a tím, že bude moci vzniknout Československo, nebyla pro ně prakticky žádná. To jen my vidíme s odstupem doby jistou logickou posloupnost ve vývoji a že na základě tohohle a tohohle se stalo to a to. Ale to je vše až po a nám se zdá, že to tak muselo být. Nemuselo. A přeci těch lidí bylo několik tisíc. Dalo všanc svůj život, svůj osud a do jisté míry i osudy i svých rodin. V případě totiž, že by vyhrála druhá strana, by bylo postavení legionářů v souvislosti s návratem do vlasti více než svízelné a zřejmě by to mělo vliv i na jejich rodiny v Rakousku Uhersku. Myslím, že se to v hlavách těchto vojáků určitě všechno toto objevovalo. Konec konců Josef Lacina to přímo uvádí. Při návštěvě náboráře do čsl. legií, to za všechny vyjádřil voják Fořt ve své řeči směřované k tomuto pánovi. A není to řeč, po které by bylo náborářovi nějak milo a jeho apelování na vlastenectví tak prakticky skončilo takřka bez účinku. A přece se přihlásili... a Fořt první... a mnozí se už domů nevrátili...
Knihu jsem dočetl v předvečer stého výročí založení Československa a to aniž bych si to nějak takhle plánoval.
Ovšem lepší čas na připomenutí těchto obyčejných lidí, ze kterými je velká odvaha a hrdinství, jsem si vybrat zřejmě nemohl.
Patří jim moje velká poklona a úcta.
Rozhodně zajímavá knížka nepostrádající napínavé momenty. Jen mám jednu výtku, která neměla vliv na hodnocení a je zřejmě způsobena překladem v jedné větě. Hovořit totiž v souvislosti s letadlem o "palubním dělu" není zrovna moc odborné.
Ale u současnějších přeložených knihách jsem zrovna tento překlad zaznamenal už několikrát.
Vtipný, krátký příběh z první republiky, který končí....ale to si už přečtěte sami, :)
Třetí kniha od F. Bálka co jsem přečetl. Opět příjemný styl psaní s dobrým spádem děje, kdy se nezasekává na přílišných podrobnostech, ale ani se události nehrnou jako lavina. Všechny stopy zločinu odhaluje detektiv společně s námi a tak nám postupně začne z podezřelých osob být jedna ještě podezřelejší a těsně před závěrečným odhalením si myslím, že většina si bude pachatelem už jistá.
Taková literární jednohubková groteska, připomínající trošku Saturnina bez Saturnina - je tam někdo jako teta Kateřina, někdo jako Milouš a dědeček a někdo jako slečna Barbora - a nebo to lze přirovnat, jak píše ve svém komentáři Francoa, k Wodehouseho postavám ze zámku Blandings lorda Emswortha, Gallahada a dalším.
Mimo jiné popis toho, jak ideová oddanost je "nejlepší" kvalifikace pro zastávání jakékoliv funkce...a musí ta oddanost být navíc slepá.
Tohle mně ale lautr nebavilo. Odkládám nedočtené a snad budu mít s další knihou šťastnější ruku.
Dá se říct, že jsme, já a tato kniha, spolu po celou dobu nenavázali žádný hlubší vztah a tak to dopadlo, jak to dopadlo: ani jeden z nás z toho druhého nejsme nadšený. Až po stránku 30 jsem četl poctivě, tak jako velkou většinu knih. Jenž po ní jsem začal přeskakovat, ve snaze najít konečně nějaké místo, které mě čapne, nejprve sem tam větu, pak sem tam pasáž a nakonec celé strany a dokonce i dvě kapitoly. Kniha jistě zase není nadšená z mé netrpělivosti, která vedla k tomu, že mi děj mohla předložit, díky mému přeskakování, jen velice povrchně.
Inu co na plat, nepřilnuli jsme k sobě.
Dvě hvězdy.
Třetí kniha od tohoto autora a opět si vysloužila z mé strany pětihvězdí. Po poměrně krátkém úvodu se začne tempo děje zvyšovat a nabere velice příjemnou rychlost, kdy to není žádný zběsilý úprk, ale v celku svižný klus, nebo lépe řečeno, děj se odehrává především na ostrovech, tak spíše svižná plavba. Mimo napínavého čtení jsem bohatší i o novou zeměpisnou vědomost. Do této doby jsem měl Bahamy zafiksovány v povědomí především jako útočiště jednoho českého kupónového zbohatlíka a co se týče velikosti, domníval jsem se, že to bude jen pár ostrovů mezi Kubou a Floridou. To že ale Bahamy není jen pár ostrůvků, ale rozsáhlé souostroví, čítající dle knihy asi sedm set ostrovů a dva tisíce skalisek, tak to vím až díky knize.
Není to úplné TOP, ale pět hvězd tomu dávám.
Nedávno jsem se "plavil" s ruským spisovatelem po Jeniseji a nyní se mi naskytla možnost splout jiný sibiřský veletok a to Lenu. "Kormidelníkem" mi byl tentokrát český autor. Dá se říct, že obě knihy jsou koncipovány dost podobně. Čtenář se dozví něco z historie, něco o přírodě, něco o lidech a jejich kultuře a to vše je zarámováno současností (vydáno v roce 1987). O Leně je ale jen část knihy a to ta zajímavější. Pak se přesouváme asi snad do všech tehdejších svazových republik a jeho koutů. Takže navštívíme Kamčatku a pak svazové republiky v okolí Kaspického moře a Aralského jezera. Je vidět, že kniha vznikla v době takzvané "glasnosti", kdy si autor mohl dovolit odhalit i kritické dopady na životní prostředí. Je zde tedy už zmiňována klesající hladina vody v obou výše jmenovaných vodních plochách, vlivem odvedení jejich přirozených přítoků k zavlažování bavlníkových polí. Pak se přesuneme na Kavkaz a opět zazní kritika, tentokrát za ošizený a dá se říct i rozkradený, skrz horský masív ražený vodní přivaděč. Tady ale tak nějak ta zajímavější a na čtyři hvězdy dosahující část končí. Další navštívená místa a republiky se dají shrnout do šablony: příroda, kultura, skvělí lidé, skvělé úspěchy kam se podíváš. Seznámíme se se Stachanovem (i když ne osobně) a nebo třeba znovu připomeneme bitvu u Kurska. Když si ale přečteme co je v současnosti o těchto věcech známo třeba na internetu, tak se v lecčem rozcházejí a v některých údajích i diametrálně. Dále se přesouváme na Ukrajinu, pak k Moskvě, do pobaltských republik a končíme v tehdejším Leningradě. A tato část už čtyři hvězdy neudržela. Prostě se z knihy vytratil onen cestovatelskoobjevitelský nádech z Leny, kdy jsou popisovány lidé a končiny vzdálené a pro nás exotické s nádechem dobrodružství. Nezaznívají ani žádná kritická slova, tak jako tomu bylo v prostřední části, kde se autor do ní pouští v otázkách ekologických. Stává se z toho agitačně propagandistická reportáž, bez něčeho navíc co by tento nedostatek dokázalo, alespoň částečně zastřít.
Závěrem:
Především ta část plavební byla lepší než ona jenisejská, ale ta druhá půle to poněkud kazí.
Lepší tři hvězdy.
Autorovo líčení jeho pobytu v drsném Grónsku, kam se přihlásil jakožto lékař. Popisuje život v těchto nehostinných, ale pro něj přesto krásných končinách, kde o nebezpečí není nikdy nouze. Nejen že popisuje život domorodých Eskymáků, kteří tvoří hlavní díl jeho pacientů, ale sám jejich život částečně i žije. Toto prostředí zkrátka donutí člověka zbavit se zbytečných předsudků, protože zde prostě nemají místo, ba přímo by toho, kdo by je chtěl za každou cenu dodržovat, mohly stát i život. A tak můžeme sledovat v tomto směru i autorův vývoj, kdy s postupujícím časem mu, až na výjimky, nedělá problém jíst to co domorodci. A to i s chutí!
Knížka zvlášť "zahřeje" v zimě. Skutečnost, že i když byly kamna rozpálena do červena, tak teplota při zemi v jejich příbytku při vichřici se nevyšplhala výš než na -10° a že po navrácení z několikadenní cesty, kdy se v bytě netopilo a pod postelovou přikrývku autor zkusmo strčil teploměr a ten mu ukázal -22°, činí z naší zimy takřka tropy.
I když je hlavní postava, už jen podle anotace, v podstatě téměř zavrženíhodná, musím říct, že jsem s ní v podstatě dost často sympatizoval. Líbil se mi totiž onen ironický způsob myšlení, kdy je rozdíl co si myslel a co říkal. Ono to vlastně není nic až tak zvláštního, protože na tomto principu funguje takt a slušnost. Určitě přeci většina z nás hned na první dobrou nevpálí každému na potkání to co vidí a co si o něm myslí. Zde ovšem, i přes několik smutných událostí, tento způsob vhledu do myšlení hlavní postavy působí, že kniha je protkána i komickými a někdy až absurdními situacemi. Označení "tragikomický román" je v tomto případě, dle mého soudu plně výstižné.
Čtyři hvězdy.
Trochu jsem z počátku bojoval se stylem psaní, ale za krátko si na něj zvykl a oceňoval ho pak zvláště v syrovém popisu válečných scén, kdy je opravdu velice sugestivní.
Velmi dobré čtyři hvězdy.
Dvoudílný román o útisku a bezmoci, o statečnosti a zradě, o zbabělosti a věrnosti. Vyprávění o "dobrém" císaři, "milostivé" vrchnosti, která od boha jest, a o rebelantských poddaných, jež si neváží ničeho.
Tato útlá knížka nás zavede do světa rázovitých postaviček, které mají své starosti, radosti, prohry a úspěchy, světa štamgastů, personálu, nebo jen příležitostných hostů, které všechny spojuje hospoda U Horáků, které ale nikdo jinak neřekne než U krobiána.
Toto příjemné a úsměvné vyprávění, při kterém jsem zasmál nejednou i nahlas, je prodchnuté takovým tím hospodským mudrlanstvím a filozofováním, kdy osazenstvo komentuje různé události či historky ostatních a v neposlední řadě i závažná životní rozhodnutí dvou ústředních postav.
Zasloužených a odpočinkových pět zábavných hvězd.
Když jsem otevíral tuto knihu, netušil jsem, že se jedná o pokračování vyprávění o evenském lovci Ulukitkanovi. O člověku, jež celý život strávil v tajze, v prostředí drsném, které nic neodpouští a které mu připravilo nejedenu těžkou a smutnou zkoušku. Přes všechny prožité útrapy, ho ale nikdy neopustila víra v dobro a sám ji svým jednáním zcela naplňoval. Být dobrým člověkem je to nejdůležitější co může lidská bytost na tomto světě udělat a Ulukitkanovi se to povedlo beze zbytku.
Stejně jako Arseňjejův Děrsu Uzala i Fedosjejevův hluboce lidský, ničím nezkažený a lidskou hamižností nedotčený Ulukitkan a jeho příběhy v podání tohoto autora, který se s ním měl tu čest potkávat, je tím nejlepším co bylo v tomto žánru podle mě napsáno.
Zpověď u posledního ohně je tak dalším pokračováním předchozích titulů. Pokračováním krátkým, dojemným a bohužel i posledním...
Děj se odehrává za dob Rakouska Uherska a zavádí nás do dvou zcela odlišných prostředí. Jednak mezi chudý lid, který řeší své existenční potíže, jak se vůbec uživit a přežít a na druhou stranu do světa majetných, kteří mají na starosti zcela jiné věci. Tyto dva světy se občas protnou a ani jeden nemá pro ten druhý pochopení. Představitelé majetku a elity se dívají na chudý lid s opovržením: " jak někdo takhle vůbec může žít!" a sami sebe vidí, pro onu spodinu, jako spasitele, co jim dá alespoň trochu vydělat. Druhá strana pak na ony "dobrodince" hledí se záští a potýká se i s nespravedlností, kdy "moc" straní vždy právě majetným.
Především první půlka mě velmi zaujala. V druhé půli pak příběh pokračuje, kdy se hlavními postavami stávají v obou dějových liniích děti původních protagonistů. Zde zasahuje do jejich životů Velká válka a to v případě té dělnické linie osudově.
V této druhé půli se také ke slovu dostává i politika a to ve smyslu organizování se do politický, dělnický stran, a snaha prosadit politickými cestami zlepšení svého života. Dá se to ještě brát tak, že to nenarušuje onen obraz o těžkém životě těchto lidí. Předchozí věta zní jako protimluv, jelikož právě onen těžký život nutil lid k nějakému organizovanému zastoupení, jinak by těžko mohli něčeho, jako jednotlivci, nebo malé skupinky, dosáhnout. Ale mám tím na mysli, že to ještě není jasná a jednosměrná agitka, i když tendence z tohoto dějového vývoje a i hodnocení dalšího dílu, dávají tušit, že tento směr dostane pravděpodobně větší prostor.
Opouštím tedy tento díl s výstřely na sklonku Velké války a půjdu do druhé dílu.
Velmi dobře jsem se bavil a do první vraždy se i nahlas pochechtával, onomu cynickému, pro autora tak typickému humoru, kdy hlavní postava sám sebe zamotává do stále většího a většího maléru. Pak už to tak vtipné nebylo, ale na zajímavosti děj neztratil.
Výborná oddechovka s nezvyklou a vtipnou zápletkou.
Zajímavý popis cesty do Antarktidy a jejích tvrdých podmínek. Taková ta správná knížka u kterých si vážíte v zimních měsících, že máte doma pěkně teplíčko. Mimo jiné mě v této knize z roku 1961 zaujala i zmínka o tom, jak dochází ke znatelnému ústupu zalednění tohoto šestého kontinentu.
...nějak mě tahle sci-fi nedokázala úplně vtáhnout do děje. Hodně rozebírání věcí okolo, nebo spíš co vedlo k tomu a tomu a co tomu předcházelo. Sice to osvětlovalo a doplňovalo hlavní dějovou linii, ale v porovnání s tím samotným dějem a finálním zakončením, toho bylo až příliš. Myslím, že by se dala tato kniha zkrátit do trochu delší povídky. Za mně tři hvězdy, což je pořád ještě celkem dobré čtení.