mira.l komentáře u knih
Kdo se chce dozvědět něco víc o královně popu, tak tohle je dle mého názoru velice vhodný zdroj informací. Čtenář tu najde podrobné informace z jejího soukromého života, tvorby, jsou tu popisovány okolnosti vzniku prakticky všech jejích desek, světových turné i mnoha videoklipů. Jediná věc, která mi vadila, bylo počešťování ženských příjmení. Číst si o tom, že na jednom z turné se při jedné skladbě na pozadí promítá obraz, jehož autorkou je Tamara LempickÁ by mi vzhledem k jejímu původu zas tolik nevadilo, ale Britney SpearsOVÁ, Angelina JolieOVÁ, Alanis MorissettOVÁ a další počeštěné paskvily mi vadí jakože dost. Copak se nemohla česká verze držet původního tvaru příjmení?
EDIT 26.5.2015 A pak možná ještě jedna připomínka. Autorka tu vzala období po vzniku desky Confessions docela "hopem", o desce Hard Candy není prakticky zmínka, posledních pár stran se věnuje pouze tolik propírané adopci.
I přesto ale hodnotím plným počtem, od přečtení jsem do knížky už mnohokrát nahlédl.
Pokračování knihy P. Hošťálka z jeho motocyklové expedice ve stopách dálkové jízdy Peking - Paříž 1907 zahrnuje zpáteční cestu, tedy trasu z Pekingu do Paříže. A autor tady opravdu poměrně detailně jede po stopách těch několika málo odvážných průkopníků automobilismu, snaží se navštěvovat místa, kterými tehdy projeli, zastavit se v místech, kde se stavěli oni, do textu prokládá poměrně hojně pasáže z původní knihy, která o závodu vznikla, a opět se hojně věnuje svým zálibám, tedy koupání, zmrzlině a pokukováním po hezkých holkách:). Nevynechal ani zajížďku na Moskvu a Petrohrad, ač to nebylo v "přímé lince" z Pekingu do Paříže. V této knize nechybí ani jeho dojmy z návštěvy (nebo případně pokusu o návštěvu) míst, která jsou svým způsobem legendární pro ruskou motocyklovou historii a pro Petra Hošťálka zajímavá i jako pro znalce historických motocyklů, a sice z továren na motocykly v Irbitu a Iževsku (kdoví, jak to tam vlastně vypadá dneska).
Stejně jako první knihu i tuhle jsem po letech zhltnul jako malinu a znovu si uvědomil, že takový cestopis, jehož převážná část vede územím Ruska, je v současné době z říše dějepisu. Autorovi tak odpustím i to, že asi nezbyl čas či peníze na jazykovou korekturu a tu a tam se vloudila nějaká ta chybka v pravopisu.
Po 17 letech jsem oprášil útlou knihu (tedy vlastně dvě, ale popořádku, na druhou se dostane) Petra Hošťálka o jeho motocyklové cestě z Českých Budějovic do Pekingu a odtud zpátky, tedy přesně do Paříže, po stopách slavného prvního dálkového automobilového závodu z roku 1907.
Po těch letech jsem si rád připomněl svébytný autorův humor, stejně jako jeho několik zálib, které na cestě docela hojně provozoval - koupání, pojídání zmrzliny a všímání si a focení pěkných holek:).
A zároveň jsem si uvědomil, že takovouto cestu v dnešní době nepodnikne už nejenom autor (přece jenom je o 20 let starší než tehdy a už tehdy nebyl žádným mladíkem), ale asi ani nikdo jiný, protože dostat se přes Ukrajinu a Rusko v dnešní době nepřichází v úvahu.
O to zajímavější jsou jeho postřehy z cest. Odkládám tuto knihu a plynule přecházím k druhé, která popisuje cestu od otočky v Pekingu až pod Eiffelovku.
Tohle je taková jednohubka na tři, možná čtyři večery, když si to člověk hodně šetří. Neuvěřitelně milá knížka "motoristických" vzpomínek Petra Hošťálka, převážně z dob jeho dětství a mládí, kdy se dozvíme mnohé detaily z jeho celoživotní vášně - "infikovanosti" benzínem, olejem a starými auty a motorkami. To nadšení prakticky ze všeho, co má dvě či čtyři kola, je znát doslova z každé stánky. Rukama mu za celý život prošla slušná řádka nejrůznějších samohybů. Krásně se to čte, úplně samo.
A inspirovalo mě to k tomu, že co nevidět najdu autorovy knihy z cesty do Pekingu, které jsem už kdysi četl a mám v úmyslu se k nim vrátit. A taky mě při čtení napadlo, že mám někde doma Branaldova Dědečka automobila, o kterém vlastně nevím, jestli jsem ho někdy četl. Nejvyšší čas to napravit.
Jak je tomu u knih Jana Tučka prakticky pravidlem, i toto je velmi přehledně zpracovaná historie jedné z legend socialistického automobilového průmyslu, se kterou vyrůstal nejeden z nás. Včetně mě.
Zpracováno od samých začátků vývoje řady 105/120, která byla, stejně jako celá existence této výrobní řady, poznamenána dobou reálného socialismu.
První prototypy a funkční vzorky, stopětky, stodvacítky, stotřicítky, Garde, Rapidy, ale i kreace v podobě kabrioletů na základech kupé, stavěných především ve Velké Británii, kam bylo mimochodem vyvezeno skoro 120 tisíc vozů této výrobní řady, ale i některé neuskutečněné návrhy a kapitola o sportovním nasazení poslední řady Škodovek s motorem vzadu, to vše je tu zpracováno velmi přehledně, jak je u autora zvykem. Stejně jako je samozřejmostí bohatá fotodokumentace.
Píšu pět:).
Nevím, jaká je prestiž ceny E. E. Kische, kterou tahle kniha před léty dostala, ale mě po těch letech na druhé přečtení tenhle víceméně nesouvislý kaleidoskop (nebo bych spíš měl napsat slepenec?) nějakých situací a vyprávění do kolen rozhodně neposlal. Víckrát to nechci ani vidět a určitě netoužím vědět, co obsahují další dvě pokračování.
37. díl nabídl opět padesátku tipů na výlety, z nichž některé si rozhodně budu pamatovat. Co se týká grafické úpravy, z jejíž nové podoby jsem u minulého dílu nebyl zrovna nadšen, tak tady došlo k drobné úpravě, kterou kvituji s povděkem.
Třicátý šestý díl "Toulavky" přinesl opět řadu zajímavých tipů na výlety, ale také novou grafickou úpravu, nad kterou já tedy zrovna nejásám. Možná si na novou grafiku zvyknou, možná taky ne, uvidíme.
Kniha s tématem představení dnes stále (nebo vlastně opět) téměř hermeticky uzavřeného VVP Boletice mě zaujala hned, jak jsem objevil, že něco takového existuje, kolem tohoto tématu toho moc k mání není. Tak jsem neváhal a spolu s ještě jednou knihou z oblasti okolo Chlumu u Třeboně jsem si ji objednal.
Ovšem tohle bylo na čtení dost náročné. Už když jsem tu knížku s poněkud podivně "rozkostičkovanou" fotografií nevalné kvality na obálce poprvé otevřel, trochu mě zarazila její grafická úprava, je to celkově takové nějaké nepřehledné, nahuštěné do sebe, stránky mají minimální svislé i vodorovné okraje, texty jsou nacpané skoro až do fotek, ty jsou mnohdy takové nicneříkající miniatury, celkově na mě celá sazba a grafická úprava knihy působí, jako by to bylo dělané doma na koleně svépomocí s vidinou ušetřit za práci profesionála.
Co se týká textu, i to bylo dost náročné a vcelku to korespondovalo s grafickou stránkou knihy. Po obecném úvodu, který se věnuje území VVP Boletice prakticky od pravěkého osídlení až po dnešní aktivní využívání Armádou ČR, následuje výčet asi všech obcí, osad či samot, které se na území VVP nacházely či nacházejí, a jejich popis. Když pominu dvě věci, jednak tiskové chyby, překlepy a hrubice, a pak za druhé to, že je to nutně tak nějak na jedno kopyto, že když čtu do jisté míry vlastně totéž u desáté, dvacáté, čtyřicáté obce či osady, tak i tady jsou ty texty mnohdy dost chaotické, sestavené někdy docela bez ladu a skladu, píše se o něčem, pak se další větou či odstavcem skočí k jinému tématu, aby se po třech, čtyřech větách autor zase vrátil k tomu, o čem psal o pár řádků výše. Mnohdy o něčem píše, pak najednou napíše, že tam a tam se v tom a tom roce narodil ten a ten Němec, který si v tom a tom roce vzal tu či onu Hildu z vedlejšího stavení či vsi, měli spolu xy dětí, z nichž tři padly ve válce, aby se následující větou věnoval zase něčemu úplně jinému, třeba počtu stavení v obci a jestli se dochovala kaplička na horním či dolním konci obce.
Naprostou většinu uvedených údajů si dneska bohužel v terénu nelze ověřit osobně a do popisovaných lokalit se vypravit, z celého VVP je dnes přístupná pouze jedna jediná pěší trasa ze Záhvozdí na Knížecí Stolec, a to časově dosti omezeně, další šancí jsou pak okrajové části VVP, které z něho byly v r. 2016 vyjmuty a dnes jsou tedy přístupné. I tato nedostupnost vojenského prostoru bude důvodem, že toto bude asi spíš kniha pro pár opravdových znalců či nadšenců. Její zpracování se rozhodně nedá nazvat příliš čtivým, což mě docela mrzí tím víc, že je to vlastně jedna z mála možností, jak poznat jinak velmi zajímavou krajinu VVP Boletice.
Bez připomínek, jako vždycky. Zase o nějaký ten tip na výlet víc.
Zajímavá publikace, věnovaná této ctihodné instituci:). Čtenář se v ní dozví vše podstatné o vzniku Muzea, a že od první myšlenky k dnešní podobě to nebyla cesta jednoduchá. Národní muzeum totiž není jen to, co většina z nás zná, a sice ona monumentální budova na horním konci Václavského náměstí v Praze a v nedávné době k ní přičleněná Nová budova, sídlo někdejšího Federálního shromáždění. Tyto dvě budovy jsou jenom částí instituce s názvem Národní muzeum, jeho další části jsou na různých místech jak Prahy, tak i celé republiky.
Největší část knihy, prakticky její polovina, je pochopitelně a také asi zaslouženě věnována historii NM, tomu, jak se utvářela myšlenka na jeho vznik, jak a kde byly umístěny první sbírky, také tomu, jak se dle aktuální společenské a politické sitace dostávaly do popředí tu sbírky spíše přírodovědné, tu zase národopisné či historické. S tím také souvisely změny v jeho struktuře. Dále je v této části popsán vznik současné Historické budovy, její architektura a výzdoba. Samostatná kapitola v rámci první poloviny knihy je věnována Nové budově.
Druhou polovinu pak tvoří představení ostatních součástí Národního muzea, k nimž patří např. Náprstkovo muzeum, České muzeum hudby s památníky B. Smetany, A. Dvořáka, J. Suka a J. Ježka, Národní památník na Vítkově, Muzeum české loutky a cirkusu v Prachaticích, zámek Vrchotovy Janovice, l
Lapidárium NM.
Co je z dnešního pohledu trochu škoda, je to, že kniha vyšla v roce 2016, a z toho důvodu v ní není popsána aktuální situace v Historické a Nové budově NM, v době vydání knihy nejspíš ještě nebylo jisté, jak celá rekonstrukce dopadne a jaké v těchto budovách budou umístěny expozice a jak budou vypadat. Tak se snad sluší dodat, že rekonstrukce i nové expozice se nadmíru vydařily, návštěva Historické budovy NM je krásným zážitkem, který si rád kdykoliv zopakuji, netradičním zážitkem je už jenom třeba pouhé projití podzemní spojovací chodbou mezi oběma budovami.
Celkem neznámé, dosud asi nezpracované téma, které mě zaujalo, už když jsem graficky na první pohled zajímavě udělanou knihu, vytištěnou na kvalitním papíře uviděl.
Historii továrny, resp. pro mě hlavně automobilky AVIA mám spojenou s převážně modrými čoudícími náklaďáky se žlutou plachtou, které byly hlavně v kopcích solidní brzdou provozu. Avie byly jedním ze symbolů československých silnic podobně jako třeba Š1203. A tak není asi úplně s podivem, že prvních zrhuba 100 až 110 stran mě moc nebavilo, to přiznám na rovinu. Ona totiž značka AVIA byla od svého založení v r. 1919 především výrobcem letadel. Já to vím, ale moc to nevnímám, přece jen letadla už se tam nevyráběla poměrně dlouho a já nejsem žádným velkým fandou aviatiky, takže úvodní část, věnovanou zmapování letecké výroby v Avii, jsem spíš přetrpěl.
Poté už následovala záživnější část, spojená s automobilovou výrobou, a to nejen těch notoricky známých náklaďáků, ale i jiných vozidel, třeba Pragy V3S nebo obrněného transportéru OT-64, ono se totiž v Avii za těch několik desítek let vlivem centrálního plánování vyrábělo ledacos. Tato část představuje tedy výrobu automobilů, převážně nákladních, přes období socialismu a fúzi s koncernem DAEWOO v polovině 90. let až po koupi koncernem Ashok Leyland Motors, stejně jako následný prodej a koupi skupinou Czechslovak Group. Časová posloupnost končí v roce stoletého výročí založení, dnes se firma nachází v poměrně těžko definovatelném stavu, auta už nevyrábí, je aktivní v zajišťování servisu a výrobě náhradních dílů, a údajně se připravuje na výrobu vozidel s pohonem elektřinou nebo jiným alternativním pohonem. No, já tomu moc nevěřím.
Ale zpět k hodnocení. První pro mě nezáživná část je asi můj osobní problém, který by na kvalitu knihy a hodnocení asi vliv mít neměl. Co na hodnocení vliv mít bude, je - pokolikáté už?!? - pravopis. S tím, jak jsem knihou postupoval, jsem nabyl dojmu, že zase jednou držím slušný paskvil. Četl autor po sobě ten rukopis? Viděl to nějaký korektor?? Pochybuju. Jinak by se tam stěží mohlo v takové míře vyskytnout tolik chyb, překlepů, chybějících či přebývajících koncovek slov či celých slov. Namátkou vybírám dvě typické věty, u popisky dvou obrázků: "Autobus Čavdar na podvozku vznikal na podvozcích vozu Avia" nebo "Vozidlo S430 při zkouškách stability při zkouškách v roce 1970." Jako jednou se to dá tolerovat, ale když slovní obrat takového typu vidím v knize po osmé, po desáté, tak z toho začínám dostávat tik!! Nemluvě o ostatních pravopisných kiksech.
Když jsem byl závěru knihy, chtěl jsem se podívat na něco z dřívější doby. Ovšem dohledat v textu nějaká data, roky, je skoro nemožné. Hlavně ten závěr mi přišel hodně roztříštěný, kapitolka o výrobě, pak představení několika vozidel, zase něco z vývoje firmy, zase jedno, dvě, tři auta, šup do časově chronologie.... Dost nepřehledné.
Celkový dojem z knihy je spíš docela rozčarování než nějaké nadšení nad zpracováním tématu, o kterém zatím žádnou knihu nemám. Za celkový dojem minus jedna, za pravopis další, celkem za tři *.
Toto že je jeden z nejlepších románů Julese Vernea?? To snad ne... Mě to pozvolna přestalo bavit někde kolem poloviny, kdy jsem sice na kilometr přesně věděl, kolik mu ještě chybí do Irkutska, ale jinak to bylo ploché a jednotvárné jak sibiřské stepi, po kterých se ubíral tenhle neohrožený Rus, který vydrží víc jak člověk. Hodně naivní, spousta náhod až moc nepravděpodobných, nene, tohle ne. A v závěru mi nějak nebylo jasné, jak se Ogarev dostal do Irkutska před Strogovem, když byl nějakou dobu za ním. Nebo nebyl? Že by mě to nebavilo až tolik, že bych nedával pozor anebo je to vážně tak zmatený a nedotažený?? No a závěrečná zápletka se "slepcem", tak to už jsem se fakt smál.
No, poslední dobou si nějak vybírám od Vernea ty slabší kusy, asi jsem to nej- z jeho tvorby už přečetl. Tři hvězdičky jen z úcty k tomu, že je to Verne.
Ani jazyková korektura nebyla silnou stránkou tohoto vydání, asi nejvíc mě pobavil jeden odstavec, kde tak nějak vypadla na začátku vět velká písmena.
Tohle rozhodně není kniha pro širší masy lidí, ale pro ty, kdož ví, co můžou čekat... Ostatně, co řekne neznalému termín "Ostrý II"?? Příběh návratu jedné z prvních soutěžních "dakarských" Tater, dohledané po 30 letech kdesi ve Francii, zpět do majetku automobilky a její pečlivé renovace je zpracován opravdu precizně a široce.
Autoři čtenáře seznámí s tím, jak vlastně dakarské závodění v Tatře vzniklo, co provázelo vývoj prvních vozidel, z čeho tyto vozy vzešly a jejich velmi podrobný technický popis. Nechybí ani kapitola o legendárním tatrováckém vynálezu - šlapadlech, popis jejich konstrukce, výkresy, fotky z testování i ostrého nasazení v závodech.
Další část se zabývá popisem první účasti společného týmu Tatry a Liazu pod hlavičkou Motokovu v roce 1986, který sice vinou zapadnutí v solisku skončil dojetím obou Tater do cíle mimo pořadí, i tak ale zanechaly posádky obou Tater v soutěži svou výraznou stopu a předznamenaly své budoucí úspěchy.
Ihned po Rallye Paříž - Alžír - Dakar 1986 byly oba vozy prodány do Francie, jejich dalším osudům, zvláště toho s označením "Ostrý II", který vystřídal několik majitelů, se věnuje další kapitola. Pátrání na Internetu dovedlo Radomíra Smolku až k jedné fotografii (ta samozřejmě v knize nechybí), která byla klíčová k objevení "Ostrého II". Další z kapitol tvoří reportáž z první návštěvy ve Francii po nalezení vozu a ověření jeho původu a pravosti.
Nedílnou součástí knihy pak je pečlivé fotografické zdokumentování postupu renovace "Ostrého II" po jeho znovuzískání do majetku automobilky. A také zdokumentování slavnostního představení zrenovovaného vozu veřejnosti a ukázky z několik akcí, kterých se zrenovovaná Tatra zúčastnila zhruba v prvním roce po své renovaci.
Celou knihou se prolínají medailonky a rozhovory s členy původní posádky, konstruktérem závodních vozů, ale i s několika jinými, kdo se podíleli na renovaci vozu.
Kniha zaslouží jistě velkou pochvalu za grafickou úpravu, je v ní množství pečlivě vyvedených kreseb a výkresů, od základních konstrukčních skupin - motoru, podvozku, převodného ústrojí, až po podrobné nákresy nástavby a umístění jednotlivých věcí na korbě. Stejně tak velké množství - nepočítal jsem je, ale jistě stovky - fotografií, ať už současných, z renovace vozu či z představení veřejnosti, na kterých je vidět, že se nejedná jen o statický exponát tovární sbírky, ale také fotek archivních, z různých testů v době vývoje obou vozů či přímo z rallye samotné.
Co už se tolik pochválit nedá, je pravopis. Čárky ve větách opravdu nebyly silnou stránkou autorů (či korektorů), i ta hrubice se sem tam našla, s tím jak jsem knihou postupoval dál, se začaly množit chyby v podobě chybějících či přebývajících koncovek slov. A speciálně v jednom rozhovoru byly tvary slovesa "být" opravdu loterií (já jsme, byl jsme atd...). Poměrně rušivým elementem bylo i nevhodné rozdělování slov ve stylu "mnoha leté, dlouho dobé" a podobně. Z tohoto hlediska docela bída, hlavně v cca druhé polovině knihy.
Na závěr si ještě neodpustím jednu poznámku. Jelikož znám knihu J. Kaliny Dlouhá křivolaká cesta, ve které mimo jiné popisuje, jak k celé československé účasti na Dakaru došlo, tak jsem hned při čtení úvodu malinko pozvedl obočí. V úvodníku této knihy o Tatře 6x6 je to podáno dost výrazně odlišně, což mě docela pobavilo hned na začátku:). Krom toho se na několika místech knihy vyskytují poznámky o tom, jak to v Tatře mysleli se závoděním vážně, jak pro to byli všichni zapálení, jak ten tovární tým skvěle fungoval s plným nasazením všech zúčastněných... No nevím, J. Kalina to ve své knize popisuje dost často poněkud jinak a už samotný fakt, že továrna své historicky první dva ostré soutěžní vozy bez mrknutí oka obratem prodala, taky kdovíjakému zápalu pro závodění moc nenasvědčuje... Ale to jen tak na okraj, i přes výše zmíněné chybky převážně pravopisného charakteru nic nebrání plnému hodnocení knihy, tohle je hlavně pro svou grafickou stránku jedna z perel každé technicky zaměřené knihovny.
Tenhle dárek k třicetinán NP Šumava se opravdu povedl!! Krásná kniha jak po stránce grafické (kvalita papíru, množství a kvalita fotografií), tak obsahové. Kniha v jednotlivých kapitolách přibližuje jak historii CHKO a NP Šumava v obecnější rovině, tak tématům velmi konkrétním. Na začátku se dozvíme, co předcházelo jeho vzniku, stručnou, leč vcelku přehlednou časovou osu toho, co se kdy v parku za dobu jeho existence dělo, především ty zásadní přelomové okamžiky, které se týkaly hlavně boje s kůrovcem, změn v systému členění jednotlivých zón parku i to, jak jsme postupně poznávali, že hospodaření v něm se nedá praktikovat stejně jako v běžném hospodářském lese. Těmto tématům je věnována především úvodní část knihy, i když jejich střípky se dají najít i v jiných kapitolách.
Ty se pak zabývají mnoha konkrétními tématy, z nichž některá jsou mediálně celkem známá, jako třeba záchrana a návrat rysa, vlka, tetřeva či bobra, vděčné téma - boj s kůrovcem - se pravidelně stávalo i velmi žhavým tématem politickým a v nějaké rovině se vlastně prolíná celou knihou, jiná témata zase až tolik známá nejsou. K těm patří třeba témata o spolupráci se správou sousedního parku Bavorský les, kapitoly o kornatci, motýlech, loukách, problematika zachování či nezachování sekundárního bezlesí, návrat sokola, perlorodek, revitalizace mokřadů a další.
V závěru knihy je pak zařazeno představení několika z těch nej- šumavských lokalit, které je snad i povinnost navštívit. Březník, Poledník, Prameny Vltavy, Ptačí potok/Trojmezná, Plechý a Plešné jezero, Smrčina. Není to ale jenom jejich pouhé představení, jsou to ve většině případů lokality, které do značné míry ovlivnily osudy parku a jeho další směřování. Třeba blokádami ekologických aktivistů proti kácení, na které se v té době pohlíželo všelijak, ovšem jejich výsledkem je v konečném důsledku dnešní zonace parku a řada míst ponechaná přirozenému vývoji, ve kterých tak dnes můžeme sledovat tu nádhernou podívanou, jakou nabízí příroda při obnově horských lesů. Z knihy mi také poměrně jasně vyplynul asi největší ignorant ve vedení parku za dobu jeho existence, který byl sice možná odborníkem na dopravu, ale v čele této instituce asi nikdy stanout neměl, protože mi to připadá, že jeho ideálem bylo snad vykácet celou Šumavu, a pak už by asi přišli developeři... Ale to jen tak na okraj.
Po knize o šumavských pralesech další krásný počin z pera tiskového mluvčího NP. Jen tak dál!!
Památné stromy, toť moje slabost. Možná i proto bude mé hodnocení až trochu neobjektivní, ale zkrátka tam těch pět lipových kvítků dám:). Mám vždycky velkou radost z každé další knihy z pera paní Hruškové.
Obrazová část knihy je za mě bez chyby, fotky staletých velikánů jsou povedené, tady nemám výhrad. I když u některých stromů není fotka, že které by byl vidět celý habitus stromu a u jiných je naopak pět, šest fotek. Ale dobrá, můžu se na ty velikány koukat pořád, to mi tak nevadí.
Co je trochu svérázné, je textová část a grafická úprava. Mnohá prázdná místa, která by si asi zasloužila nějaký text. Nebo nebyla inspirace? Texty u jednotlivých stromů jsou taky dalo by se říct až telegraficky stručné, seznam stromů s lokalizacemi a obvody stromů na konci knihy bez záložky také není zrovna praktickým detailem.
Ke konci knihy je pak několik příloh, pojednání o lipových květech, dřevu a o u nás se vyskytujících druzích líp a jejich charakteristických znacích a dvě stránky o nebezpečí zvaném jmelí. Mezi tyto přílohy je vklíněna fotka zámecké aleje v Žinkovech, již zmíněný seznam stromů a snímek Rabštejnské aleje, k těmto dvěma alejím není žádný text. Závěr knihy z grafického pohledu tak působí poněkud chaoticky.
Knihu jsem vlastně trochu netradičně zhodnotil už v úvodu, tak snad jen dodám, že i v této knize se objevilo několik tipů, kam se za památnými lipami vypravit. A to se taky cení.
Taková dvouvečerová jednohubka. Textu tam moc není, navíc to nemnoho je česky a anglicky. Už je to poněkud dějepis, ale je to celkem zajímavé doplnění vědomostí z tohoto ročníku Dakaru, třeba k těm, které mám z Kalinovy Dlouhé křivolaké cesty.
Je třeba si uvědomit, kolik let uplynulo od tohoto Dakaru. Z tohoto pohledu lze celkem kladně hodnotit i kvalitu fotek. Tehdy se jelo ještě na film... Protože tohle je knížka hlavně na prohlížení.
Ona je to docela zajímavá knížka, ale asi pro jinou cílovou skupinu než jsem já, já jsem od ní čekal asi něco trochu jiného. Čekal jsem nějaký ucelený příběh o tom, jak vznikala CHKO Šumava, dejme tomu s výčtem nejzajímavějších lokalit. Maloplošné chráněné lokality zde jsou skutečně uvedeny, v závěrečné části knihy.
Převážnou část knihy pak tvoří taková směsice informací, které mi připomínaly spíš schvalovací dokumentaci k vyhlášení CHKO, je zde zmíněn vývoj krajiny od pravěku po současnost, velká pozornost je věnována typologii lesů, jejich vývoji a ovlivňování člověkem, je uvedeno i několik příkladů dendrochronologických analýz stromů. Dále je kapitola věnovaná ostatním typům porostů, a sice loukám, pastvinám a bezlesím, stejně jako zmínka o biomonitoringu v krajině.
Dále jsou uvedeny zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů. A pak už následuje již zmíněný výčet chráněných území.
Jak už jsem napsal, ona to není úplně špatná či nezáživná kniha, ale musím upřímně konstatovat, že tady se žádné velké "Wau" nekonalo.
Nicméně budu-li CH považovat za jedno písmeno, mám takhle ke konci dubna první knihu do letošní čtenářské výzvy...
Jedenatřicáté pokračování tipů na výlety po vlastech českých, ani tentokrát kniha nezklamala, opět jsem našel nějaký ten tip na lokalitu, kterou bych rád navštívil. Tahle byla ale přece jen v něčem jiná.
Zatím se asi v žádné "Toulavce" neobjevily 4 reportáže z jednoho města v rámci jednoho kraje, tedy zde konkrétně z Brna, pominu-li 4 reportáže z Prahy v předchozí knize. Navíc jsou lokality všech čtyř kapitol v Brně prakticky kousek od sebe, s trochou snahy by se snad daly zobrazit i na jednu mapku, běžnou u každé kapitoly. Zajímavé:).