mira.l komentáře u knih
Cesta F. A. Elstnera a jeho manželky Evy po USA a Mexiku je knihou, kterou už je dneska poněkud obtížné přelouskat. Přečíst se to dá, ale žádné velké "Vauuu" se nekonalo.
Styl napsání je podobný jako u knihy Lovci kilometrů, a i tam mi to připadalo poněkud podivné. Mnohde to připomíná svou stručností (nebo až strohostí) spíš novinový sloupek, fejeton. Některé stati nebo i celé kapitolky mi přijdou úplně zbytečné nebo mi není zcela jasné, jak zrovna ta část souvisí s dějem. Je tu zkrátka poměrně dost "omáčky", která by tam být nemusela a na vlastní popisy cestování zase tolik prostoru nezbývá. Z dost často užívané přímé řeči není mnohdy patrné, kdo je zrovna "na tahu". Docela obtížně se to čte i proto, že dneska už je to spíš dějepis než cestopis. Dnešní čtenář si jen těžko uvědomuje, jaký byl svět, ať ten náš nebo v USA v roce 1936, před Mnichovem a druhou světovou válkou. Autor tady na svoji dobu asi i vtipně a výstižně zapracovává do textu své názory na ekonomickou, politickou i národnostní situaci v zemi dolaru té doby, ale dnes už nám ty souvislosti opravdu moc nedochází.
Svérázný způsob, jakým je kniha napsána, má snad do jisté míry za následek i to, že narozdíl od H+Z je F. A. Elstner dnes autorem už poněkud zapomenutým.
Jako vždycky padesátka zajímavých tipů na výlety po našich luzích a hájích, některé jistě nevyužiju, ale některé mi nedají spát. Co jsem za dobu vydávání těchto knih zaznamenal asi poprvé, je absence informací o přístupnosti dané lokality (čísla silnic, železničních tratí) asi u třech nebo čtyř kapitol.
Co napsat ke knize, která vyšla před 69 lety?
Je třeba k ní přistupovat s jistým vědomím toho, že to ke čtení asi bude trochu náročnější. Charakteristickými rysy knihy jsou: poněkud archaický jazyk a z doby vydání plynoucí pravopis, dost strohé věty, přímá řeč, z níž mnohdy není patrné, kdo je mluvčím a kdo posluchačem. Někdy tvoří celé kapitolky "omáčka", která s vlastní cestou zase tolik nesouvisí, jsou to pokusy o jakési "duševní", "duchovní" nebo filozofické vložky, které bych tam mít nemusel. Nějakou dobu trvalo, než jsem se do knihy patřičně začetl, pak už to šlo.
Pro dnešního čtenáře je kniha poněkud hůře čitatelná i z toho důvodu, že si asi ne zrovna uvědomuje souvislosti - politickou, ekonomickou situaci v Africe (ale i v Evropě) dva roky po válce v době, kdy převážná část oblastí, kterými Elstnerovi projížděli, byla pod francouzskou nadvládou nebo aspoň správou, z toho plynoucí nedostatek prakticky čehokoliv, přídělové systémy, ale třeba i byrokracie a administrativa kolem organizace vlastního přejezdu pouště.
Ovšem je třeba vyzdvihnout sportovní stránku jejich výkonu, za dva měsíce a pár dní k tomu dojet z Prahy na rovník a zpátky, v malém, značně přetíženém autě se slabým dvouválcem, s minimem spánku, stravy, v neustálém vedru, v ne zrovna dobrém zdravotním stavu, zkoušeni malarickými záchvaty, to chtělo asi hodně velké sebezapření. Hlavně zpáteční cesta v tehdejších podmínkách za 20 dní musel být slušný kvapík...
Celkové hodnocení knihy... nedá se říct zklamání, bezesporu je to velice zajímavý cestopis dnes už poněkud zapomenutého dobrodruha a spisovatele, ale spíš, hlavně zpočátku, trochu rozčarování z celkového pojetí knihy, než si člověk zvykne na styl napsání.
Na druhou stranu se mi moc líbily krásné ručně kreslené mapky a fotografie, zachycující Afriku a Afričany v podobě, v jaké už dneska k vidění nejsou.
Možnost dát tři a půl hvězdičky tu není, takže takové malinko slabší čtyři.
Hmm, já nevím...
Reportérka Camille se vrací do svého rodného města, kam byla poslána vydavatelem novin, do kterých píše, aby napsala něco o vraždách dvou malých děvčat, ke kterým došlo v rozmezí necelého jednoho roku. Základní počáteční nosná myšlenka. Dejme tomu.
Ovšem záhy se ukáže, že tady není mnohé v pořádku. A to nejen ve městě, ale i v rodině. Vztah Camille k matce, její nevlastní výrazně mladší sestra, kterou vlastně nezná, Camillina tajemná dávno zemřelá další sestra Marian, odkrývající se minulost Camille samotné, poznamenaná sebepoškozováním a jizvami skoro po celém těle. To vše vyskakuje jako kostlivci ze skříně a začíná vytvářet jisté tajemno. Potud dobré, tohle všechno by mohlo a mělo přispět k napínavosti příběhu.
Tady to ale nějak nefungovalo. Z většiny se to nečte špatně (nerovná se ovšem výrazu "bavilo mě to, byl jsem nadšen"!!), ale někde za půlkou jsem si najednou uvědomil, že se toho tam zatím moc nestalo. A spíš se tam řeší, jestli si Camille má zasouložit oblečená nebo vůbec, které slovo ji kde svědí, z toho množství výrazů jsem pochopil, že se na ní asi těžko hledal kus neporušené kůže, což k sympatičnosti taky nepřispělo, a další podobné zbytečnosti.
Prostě jsem s ní nedokázal sympatizovat, vcítit se do její situace, do jejího života, byla mi protivná, ukradená, místy až odporná,stejně jako její úchylná matka a neméně pošahaná mladší sestra. Při čtení Dívky ve vlaku jsem se dokázal nějak vžít do pocitů a porozumět postavě alkoholičky Rachel, tady prostě ne, buď se lituje nebo chlastá nebo naprosto bezostyšně mechanicky souloží s kým se jí zamane, k posunu příběhu to nijak výrazně nepřispívá. A samotný závěr knihy mi přišel už tak nějak úplně nepatřičný, nevím, jak bych to nejlíp nazval... nějak nevím, jestli mi byla odpornější Camille, která se dost často chovala jako malé dítě, její sestra Amma nebo jejich matka...
Jedná se o typickou knihu kategorie Jednou přečíst a poslat dál. Docela mě to zklamalo. S trochou nadsázky se dá říct, že by stačilo přečíst prvních zhruba čtyřicet a posledních zhruba dvacet stran. Celkový dojem z knihy je takový nijaký. Pořád nic, nic a najednou je na pár stranách hotovo.
Hodnocení? Takové dvě a půl, ty tu ovšem nejsou, takže hodně bídné tři.
Ocelový oř je příběhem poměrně čtivým, na děj docela bohatým, stavba železnice mezi východním a západním koncem USA se stala pro Greye poměrně vhodným tématem. To vše je protknuto docela spletitými životními osudy ústřední dvojice, mladého inženýra Warrena Neala a dívky Aliie Lee. Možná že některé kličky v ději byly až moc klikaté a některé náhody až moc náhodné a někdy to bylo na první pohled i trochu zmatené co se časové posloupnosti týká.
Hodnotím o něco výš než předchozí knihy, které jsem si přečet podruhé (Navzdory dálkám, Ztracená řeka, Nevada, Duch pohraničí), i když i tady byly momenty, jejichž význam jsem úplně nepochopil nebo které mi přišly víceméně zbytečné, případně možno vyjádřit i tak, že postavy jednaly nebo uvažovaly mimo normální logiku.
Další z řady publikací edice Retro, která se mi dostala do ruky, je věnována trochu netradičně obrněnému polopásovému transportéru OT-810.
Úvod knihy je věnován nastínění situace po skončení II. světové války, kdy naše armáda disponovala poměrně rozmanitým vozovým parkem podobných vozidel, které ovšem takřka výhradně pocházely z kategorie "válečná kořist". Tomu odpovídala jak druhová pestrost, tak ve většině případů i technický stav vozidel. Převážnou většinu vozidel tvořily polopásové transportéry HkL 6p, původně zařazené do výzbroje německé armády pod označením Sd.Kfz250, resp. 251, výrobek továrny Hanomag, v několika různých verzích. Po válce byla tato technika soustředěna na několika místech a z části renovována. Bylo však patrné, že tudy cesta z mnoha důvodů nepovede, a tak byl armádou zadán požadavek na vývoj nového vozidla na základě původního typu HkL 6p.
V další, rozsáhlé a pro knihu asi stěžejní kapitole, je popsán vývoj tohoto vozidla i s mnoha peripetiemi, které jej provázely, od upraveného původního německého vzoru, přes prototyp HAKO až po finální výrobek, transportér OT-810.
Dále je poměrně podrobně popsána takticko - technická charakteristika OT-810, jinak řečeno názornými kresbami a fotografiemi se čtenář podívá do útrob tohoto velmi zajímavého vozidla.
Zmíněno je i několik dalších verzí OT-810, vůz s radiovými stanicemi, nosič kanónu, vůz pro přepravu osvětlovacích raket a zdravotní vůz pro přepravu raněných.
Závěrem, tak jako je v edici Retro zvykem, přichází na řadu pár barevných snímků dochovaných vozidel, povětšinou z muzejních expozic. Pochvalu jistě zaslouží poměrně bohatá a v rámci možností i kvalitní fotodokumentace v celé knize, vzhledem k počtu vyrobených kusů a jejich účelu to jistě nebylo běžně fotografované vozidlo.
Celá kniha obahuje množství technických údajů, čísel a zkratek, ve kterých se běžný čtenář ne vždy orientuje, zkratky jsou však vysvětleny v závěru knihy, to vše vypovídá o velkých odborných znalostech autora, který ví, o čem píše.
Při čtení se nelze ubránit dojmu toho, jak nesystematická rozhodnutí se tehdy dělala, vpodstatě nebyl splněný jediný termín, který byl zadán pro splnění jednotlivých úkolů ať už při vývoji nebo následně při výrobě. Podivné mi přišlo i to, že třeba speciální verze transportéru byly vlastně vyvíjeny (či spíše po jednotlivých kusech přestavovány z už existujících vozidel) poté, co byla ukončena sériová výroba OT-810. A mnohdy byl vznesen požadavek na výrobu řádově desítek až stovek kusů jednotlivých provedení, který byl od počátku nereálný. Ale tak se prostě v naší lidově demokratické armádě fungovalo, ač to autor vyloženě v textu nepíše, vyplývá to z něj poměrně jasně.
Jestliže autorova prvotina, Betty Zane, zaujala tím, že celý příběh měl reálný podtext v podobě skutečné události, tak tady už nějak nevím, co si o tom mám myslet. Nečte se to špatně, ale nic převratného to prostě není, nějaký ten greenhorn, co si myslí, že na Západě najde dobrodružství (a taky že ho našel), nějaký ten "profesionální" pobíječ Indiánů, věčně nasraní rudoši, u kterých nikdo nepozná, co si vlastně myslí a co v příští chvíli vykonají, nějaký ten kazatel slova Božího, který si myslí, že zkultivuje Indiány... No jak to mohlo asi dopadnout...
Jako pokračování Betty Zane se to dá nazvat jen s velkou dávkou nadsázky, jméno Betty Zane se tam objeví všehovšudy asi třikrát a jména ostatních členů tohoto průkopnického rodu jsou tam tak nějak spíš proto, aby to nějak drželo pohromadě.
Přečet jsem to podruhé po mnoha letech, ale víckrát to asi do ruky nevezmu. A trochu se začínám obávat, jestli budu mít morál na to, abych přelouskal znovu další asi tři knížky, které tu od Greye mám.
Vcelku zajímavá kniha, mapující osudy rodu motocyklových závodníků slavného jména Staša. Od Vincence Staši, který závodil v od skončení 2. světové války do začátku 60. let a jehož jméno třeba mně už nic moc neříká, přes slavného Bohumila Stašu staršího, který byl z rodu asi nejslavnější, až po jeho syna Bohumila mladšího.
Jak napsal v úvodu knihy její autor J. Wohlmuth, kniha není zpovědí ani sondou do života a duše B. Staši, spíš má za cíl uchovat chronologii úspěchů a průběh kariéry slavného závodníka. A já jenom dodám, že z vyprávění do jisté míry vyplývá i nálada a stav věcí v tehdejším Československu během celé jeho kariéry, která trvala od začátku 60. let až téměř do konce 80. let. Krátce po jejím začátku tedy zažil okupaci ČSSR sovětskými vojsky a celou dobu normalizace, která se dost zásadně podepsala třeba na možnostech jezdit na závody do zahraničí. Ale také z ní dýchá atmosféra doby, kdy závody byly ještě těmi pravými závody na klasických okruzích, mnohdy velmi nebezpečných a závodníci byli ještě závodníky a opravdovými chlapy a opravdu závodili, ne jako dneska ve většině motoristických disciplín...
Jednotlivé kapitoly mapují poměrně podrobně Stašovy závodnické úspěchy, ale i ty méně veselé chvilky, třeba jak se mu nikdy nepoštěstilo zvítězit v některé kubatuře v závodech mistrovství světa, ač k tomu byl čtyřikrát velmi blízko, závodění v rámci mistrovství Evropy, jeho spolupráce s Jawou, MZ, Ravo.
Nahlédneme i do zákulisí čtyřiadvacetihodinovky Bol d´ Or, Tourist Trophy na ostrově Man.
B. Staša představí i motocykly, na jejichž konstrukci se nějakým způsobem podílel on sám. A v jedné kapitole také svého syna.
Nedílnou součástí knihy je i poměrně podrobná výsledková část a barevná fotopříloha.
Bohužel musím konstatovat, že i v této knize se tu a tam najde nějaký překlep, chyba, chybějící písmenko, ale i pár hrubek....
Kniha, spíše knížka o československých motoraritách mě zaujala na první pohled svým tématem. Už ne tolik svým zpracováním. Co je docela podivné, je autorův jazyk, sloh, jakým je kniha napsaná. Takovým familiérním způsobem by asi taková publikace psaná být neměla, rozhodně ne celá. Hlavně první cca polovina je psaná tímto způsobem, v druhé už to tak patrné není.
Knížka je to poměrně útlá, o 112 stranách. Na tento prostor se toho ve spojení s obrázky mnoho nevejde. Možná už to mě mělo trochu varovat. Přes několikero "nářků" autora na omezený rozsah (zda skutečně dostal od nakladatelství jen takto omezený prostor, je otázka) knihy z ní mám spíše dojem, že prostě víc toho k napsání a zveřejnění asi není, zvláště v oblasti fotografií. Chápu, že se jedná o docela nezmapovanou část naší motoristické historie, vozidla v knize uvedená vznikla mnohdy jen v jediném exempláři a někdy zůstalo pouze u skic, ale například v kapitole věnované dálníkům není prakticky jediná dobová fotografie, která by byla dostatečně kvalitní pro zveřejnění v knižní podobě. I z pouhého popisu konstrukce dálníku bez obrázku nějakého stroje bez kapoty jsem jen zhruba chápal princip jeho konstrukce. Těch informací je tu zkrátka žalostně málo.
Je to jistě zajímavý počin, ale z faktografického hlediska by asi potřeboval ještě "dozrát". A co se týká hlediska pravopisného, od tohoto autora jsem zatím žádnou jinou knihu nečetl, ač má na svém kontě další tři, a zatraceně si rozmyslím, jestli to někdy napravím.
Jako vždy nemám námitek. Každý si v Toulavce vždycky najde to svoje. Už nejednou mi posloužila při plánování výletů při dovolené.
S radostí dávám za tuhle knihu plný počet. Velmi pěkně zpracovaná historie firmy Metalex, která čtenáři podrobně přiblíží a představí všechny důležité mezníky z její dlouhé činnosti, tak úspěšné na závodních tratích, ale i v oblasti komerční výroby při úpravách mnoha typů automobilů jak pro civilní využití - především zákazníky, kteří se chtěli lišit, tak i od poloviny 90. let trvající úpravy policejních vozů. Stejně tak se čtenář dozví o nepříliš známých činnostech, jako je třeba renovace veteránů a prodej dálničních známek. Dneska už vypadá skoro až neuvěřitelně, co dokázala vytvořit - navrhnout, vymyslet, nakreslit a vyrobit hlavně v začátcích činnosti v podstatě "na koleně" parta nadšenců, která se postupně vypracovala ve špičku v oboru, a to nejen u nás, ale uznání má i ze zahraničí.
Po několika ne zrovna ideálních zkušenostech s knihami z této řady mi tahle svým stylem napsání opravdu sedla, je to přehledné, věcné, čtenář se neztrácí ani v textu samotném, ani v časové lince.
Vím, že to není zrovna typické čtení pro chlapy, a jak koukám, jsem jeden z mála komentujících:). Já si tu knihu pořídil, abych měl srovnání s filmem, takže komentář spíš pojmu jako srovnání obou verzí. A jaké že je srovnání? Jak už to v podobných případech bývá, knižní podoba lépe vystihuje vnitřní pocity, myšlenky a emoce autorky, to se zvláště tehdy, je-li příběh vyprávěn ich-formou, filmovou podobou vystihuje dosti špatně. S něčím podobným jsem se poslední dobou setkal třeba v případě Divočiny od Ch. Strayed.
Knížka je napsaná docela čtivě, hlavně "italská" pasáž, ale dá se vydržet i místy poněkud nudnější část věnovaná Indii. Ledacos z knížky ve filmu chybí, ale to tak bývá, do filmu zkrátka nejde nacpat všechno, něco málo mi přijde lépe zpracováno a vyjádřeno ve filmu, o dost více naopak v knize. Životní příběh autorky je velice zajímavý, podobnými kotrmelci asi prošel nejeden z nás, no ne každý je schopen to vyřešit tak, že za minulostí udělá tlustou čáru a vyrazí na rok do světa hledat sám sebe, převážně cestou duchovní očisty meditacemi a modlitbami. V tomhle směru mi nezbývá než před autorkou smeknout.
V zásadě zklamaný určitě nejsem, jak už jsem uvedl, knížka je vcelku čtivá, a jako takovou ji beru, na druhou stranu na rovinu říkám, že ačkoliv je v ní několik jistě zajímavých duchovních myšlenek a velikých životních pravd, rozhodně jsem v tom nehledal pro mě osobně nějaké duchovní poučení, návod na další ubírání se životem nebo něco takového, zkrátka jsem si jí rád přečet a líbila se mi. Nevylučuji, že se k ní někdy vrátím.
Jen tak mimochodem: na mnohých místech jsem si za jednotlivými scénami jasně vybavil Julii Roberts, které si myslím, že ta role ve filmovém zpracování sedla velmi dobře a trochu mě mrzí, že ten film je obecně poněkud podhodnocený, já ho mám rád hlavně po vizuelní stránce.
Z téhle knížky mám trochu smíšené pocity. Na jednu stranu jistě chvályhodný počin zpracování historie výroby autobusové techniky v zemích někdejšího socialistického tábora, na druhou stranu je to neskutečná nálož čísel, zkratek, označení apod. Zvláště u zemí, jimž je věnován větší prostor, je to na čtení poněkud nudné. A co mě štvalo asi nejvíc, byla jakási "lenivost" autora vymyslet vlastní extra popisky k fotkám, či jak to nazvat. U naprosté většiny fotek je text u obrázku pouze zkopírovaným fragmentem z textu knihy, takže čtenář má pocit neustáleho dejá vu. Bylo by bývalo lepší některé informace v textu vynechat a napsat je třeba k obrázkům. Číst to stejné v textu a u fotky nevadí párkrát, ale když je to prakticky neustále, je to poněkud otravné.
Za mě poctivé tři hvězdičky, na čtyři to nedosáhne.
Jako vždy u knih od p. Tučka vyčerpávajícím způsobem popsaná historie jednoho nezapomenutelného vozu.
Kniha, která vyšla jen pár dní po skončení OH je plná zajímavých fotografií. Kladně hodnotím i výsledky všech disciplín na konci knihy s umístěním českých sportovců. Jen si myslím, že blesková rychlost vydání se trochu podepsala na výběru, resp. umístění a rozvržení některých snímků. Je tam několik fotek přes obě stránky knihy, kde ústřední objekt (sportovec) je umístěn přesně uprostřed v místě vazby knihy a moc toho z něj není vidět, to mě docela mrzí, fotky jsou jinak velice vydařené.
Textová část knihy provedená formou fejetonů je taky velice povedená.
Velice čtivá a zajímavá zpověď dakarské legendy. Asi ne všichni, o nichž se tady píše, mají radost z toho, že tahle knížka vznikla.
Z vyprávění mám mimo jiné dojem, že automobilka TATRA se do dakarských závodů dostala tak trochu z donucení a popudu strany, když konkurenční LIAZ celkem úspěšně zabojoval v prvních ročnících své účasti, a docela laxní byl přístup ze strany automobilky po celou dobu, kdy závodění zaštiťovala přímo továrna. Prostě tatrováci se snažili v té svojí kotlině žít tak nějak v poklidu po svém a nenechat se moc vyrušovat.
Knížku jsem poctivě přečet. Jakožto laik musím konstatovat, že ne vždy jsem věděl, o čem je řeč, ale spíš se kochal obrázky, protože to, co dokáže příroda vytvořit, je neuvěřitelné. V knize je řada pěkných kvalitních fotografií.
Je to ve své podstatě průvodce cestovatele, užitečná pomůcka pro toho, kdo by se chtěl do této oblasti vydat. Já ji ale tenkrát přečet jako román, fascinován především fotkama dle mého názoru jednoho z nejkrásnějších koutů světa. Jestli mám nějaký cestovatelský sen, tak je to tahle oblast.
Víc než důstojné navázání násilně přetržené nitě literární dráhy H+Z. Fantastická kniha s nádhernými fotografiemi.