mira.l komentáře u knih

Ač autoři uvádí, že se nejedná o turistického průvodce v pravém smyslu slova, mě tahle kniha inspirovala k nejednomu výletu po Šumavě.
Velmi čtivým způsobem tady od západu k východu, od Nýrska po Vyšší Brod, představují Šumavu prakticky ze všech jejích stran. Historie, zeměpis, fauna, flóra, ale hlavně tipy na zajímavé lokality, do textu zapracované nenásilným způsobem, jak ty známé, tak i tipy na spoustu dávno zaniklých sídel, vesnic, samot, ale tu a tam i nějaká ta pověst, pověra z tajemných šumavských hvozdů, rašelinišť či plání.
Na konci knihy je pak skvěle zpracovaný přehled turistických tras všech 4 barev, procházejících Šumavou i s kilometráží, seznam naučných stezek a tipy na ty nej- výlety.
Snad jen fotky jsou takové trochu zvláštní. Trochu to vypadá, jakoby někdo ve snaze udělat pěkné fotky u některých přehnal jejich barevnost, saturaci. Občas mi přijde, že ta zelená je zelená až moc a že ta červená barva střech je poněkud divně červená. To, co mě trochu zarazilo na první prohlédnutí po koupi knihy, se stalo poměrně bezvýznamným detailem ve skvělé knize, i když ty fotky působí někdy tak nějak divně.

7 09.04.2018

Tuhle knížku jsem objevil nedávno, roky jsem o její existenci neměl tušení, ač vyšla poprvé už v r. 1972. A i když Eliška Junková nebyla rozená spisovatelka a vypravěčka, což je z textu tu a tam patrné, jsem rád, že text vydání z r. 2016 byl ponechán víceméně tak, jak jej napsala, má totiž svoje kouzlo.
Jedná se o neobyčejný příběh jedné neobyčejné ženy, o které se sice asi nedá říct, že by byla úplně zapomenuta, ale přece jenom od dob její slávy už uplynulo téměř sto let a mnohé detaily z jejího života nejsou obecně známé...
Eliška Junková ve svých memoárech popisuje svůj život od jeho počátků s humorem a nadhledem, který jí byl asi vlastní.
Dozvíme se třeba, že dívka, která se narodila jako Alžběta Pospíšilová, ve svém mládí k automobilům nikterak netíhla, o tom jsem třeba já nevěděl. Vůbec nebyla nějaké zázračně technicky nadané dítě, k závodním autům a automobilismu vůbec ji přivedl až její manžel Čeněk Junek, pro kterého se auta stala vášní doslova osudovou a jemuž se Eliška chtěla vyrovnat v době, kdy ještě nebyla jeho manželkou. Stejně jako jsem nevěděl třeba to, že další velkou zálibou jejího života byla botanika. O tom všem, o spoustě informací z rodiny Bugattiů a mnohém jiném vypráví její poutavý životní příběh. Velmi zajímavá je pasáž popisující její přípravu na závod Targa Florio 1928, ve kterém dosáhla svého největšího úspěchu. Vše je podáno velmi podrobně formou citací z dopisů, které psala denně manželovi.
Zajímavá je i závěrečná část původního rukopisu E. Junkové, ve které stručně, ale přehledně popisuje, jakými cestami se ubíral její osud po skončení závodní kariéry.
Závěrečnou část knihy sepsal syn Eliščina bratra, a pojednává o jejím dalším životě po dokončení původního rukopisu knihy. O tom, jaká byla, jak žila, o jejích zvycích, přátelích, a tak dále.
To, čeho dosáhla ve světě automobilových závodů, je o to výjimečnější, když si uvědomíme, jak dlouho její kariéra trvala, v jaké době a za jakých podmínek závodila, ať už po stránce náročnosti ovládání tehdejších závodních aut nebo po stránce společenské, tehdy všeobecně uznávané a očekávané postavení ženy bylo rozhodně někde jinde než za volantem závodního auta.
Jsem moc rád, že jsem si o životním příběhu této Dámy, kterou zůstala se vší elegancí a grácií až do konce svého života, mohl přečíst víc.

7 20.02.2018

Dneska už klasika, první Vernův román, kterým jasně ukázal, kam se bude jeho dílo ubírat. Po letech jsem si znovu rád přečet.

Na jednu stranu je to Jules Verne ve své nejklasičtější podobě, jeho typický sci-fi román, tentokrát se spoustou čísel z oblasti sluneční soustavy, který teda na člověka mého věku působí už trochu humorně, věcnou stránku nechám tedy bez komentáře:).
Na stranu druhou ale nemůžu dát plný počet, na mě prostě působil konec toho příběhu poněkud "odflákle", uspěchaně, to, na co by asi dětský čtenář čekal nejvíc - jak se dostanou zpátky na zem při průletu atmosférou, prožít s nimi ten let naplno vteřinu po vteřině, je tam odbyto několika málo velmi neurčitými větami o tom, že to vlastně zaspali v bezvědomí, trochu mi to připadá, jakoby tím autor vyřešil otázku, se kterou si sám nevěděl rady - "jak já to udělám, abych je poslal na zem a dobře to dopadlo?"
Neříkám, že je to špatný román, to vůbec ne, některé dialogy jsou na dobu svého vzniku poměrně ostré a peprné, na postavě židovského kupce se Verne taky docela vyřádil, ale ten konec mě malinko zklamal a nevím, jestli narozdíl třeba od Dětí kapitána Granta si budu tuhle knížku chtít ještě někdy přečíst znova.

7 12.10.2015

Patnáctiletého kapitána jsem jako malý kluk nečet, dostal jsem se k němu až teď, a musím říct, že mě Verne opět nezklamal, ani po letech. Tohle je ta z jeho knih, kde se tolik nesetkáme s výplody jeho fantazie z oboru techniky.
Jak se píše v doslovu k vydání z r. 1989, Verne tuto knihu psal už jako téměř padesátiletý, kdy si mimo jiné za prvé uvědomoval, že obsáhlá pojednání přírodovědecká, zeměpisná i jiná čtenáře poněkud unavují a za druhé po stránce technických vymožeností už nedokázal příběh posunout nikterak moc do nové neskutečnosti. Stvořil tedy příběh víceméně dobrodružně cestopisný s prvky pokroku spíše sociálního, mladý Dick Sand je jakýmsi ztělesněním neuskutěčněných dobrodružných snů autora samotného a celá otázka kolem otrokářství v Africe, která tvoří rámec druhé poloviny příběhu, nebyla v době vzniku knihy žádným dějepisem...
Pro mě to byl krásný návrat do dětských let a na řadě budou jistě další knihy tohoto velikána světové dobrodružné literatury.

7 06.05.2015

I když od roku 1988 (vydání, které mám doma) už přece jenom uplynulo dost času, paleontologická věda udělala mnohé pokroky, zobrazovací metody udělaly mnohé pokroky, mnohé nové bylo objeveno, mnohá tehdy známá fakta byla buď vyvrácena nebo upřesněna a vyšly další výborné knihy o pravěku, tak tohle je jedna z knih, na kterou (a hlavně na její obrazovou část) se prostě nezapomíná!!

7 22.09.2014

Já vlastně nevím, co k té knize napsat "učeného", protože vše podstatné zaznělo vlastně už v těch několika zdejších předchozích komentářích. Asi neobjevím žádnou Ameriku, když budu pouze konstatovat, že i tuhle knihu jsem si maximálně užil, zase se na pár večerů ponořil do tudorovské Anglie 16. století do doby, která byla díky (hlavně) Jindřichovi VIII. dost turbulentní a kde dost často padaly hlavy (obrazně i doslova), a to díky autorčině stylu s maximální čtivostí a živostí, i když to bylo tentokrát z perspektivy osob, které stály poněkud v pozadí dění. A o to to bylo svým způsobem zajímavější, vlastně poněkolikáté číst zase to samé, ale opět z pohledu jiné osoby.
Zdá se, že touto knihou dospěla série o tudorovských královnách do svého závěru. Nezbývá, než před autorkou smeknout. A já doufám, že se mi v budoucnu ještě znovu podaří si celou tuhle nádhernou soupravičku historických románů přečíst znovu.
Díky!!

6 23.06.2024

Volné pokračování (pokud se to tak dá nazvat) knihy o Stezce Českem nezklamalo. Kniha je stejně jako předchozí rozdělena do kapitol podle jednotlivých etap Stezky. V nich tentokrát není podrobnější popis trasy, nakonec proč také, ten byl v první knize, každá etapa je jen stručně charakterizována, je zmíněno jedno, dvě či nanejvýš tři hlavní turisticky zajímavá místa v etapě, pokud došlo od počátku vyznačení trasy Stezky k nějaké její úpravě či přetrasování, jsou uvedeny i tyto údaje.
Skoro důležitější částí než popis trasy Stezky samotné jsou v této knize příběhy Stezkařů. Však také nese podtitul "Nové příběhy". Zajímavé, humorné, inspirující, někdy k zamyšlení, každý nechť si z toho vezme, co chce. Je přidáno i několik pohledů Trail Angelů stezky. A v neposlední řadě se dozvíme i něco praktických rad (ve stylu autorovi vlastním, takže občasné polechtání bránice je vcelku zaručeno) třeba o jídle na treku, o divokých zvířatech, ale i nějaké tipy pro cyklisty, rodiče s kočárky, pejskaře a také třeba o Stezce českým Banátem, o které jsem doteď neměl nejmenší tušení. Potěšilo i pojednání o chatách KČT, s nímž autoři projektu Stezky od samého počátku poměrně intenzivně spolupracují.
A po několika kapitolách vždycky následoval na dobrou noc jeden QR kód, sluchátka do uší a některý z dílů podcastu, to bylo taky příjemné.
A i kdyby se mi to všechno nelíbilo a chtěl bych snižovat počet hvězdiček za to, že jsem se vlastně nic nového nedozvěděl, tak si mě opět zcela podmanila krásná grafická úprava knihy, počínaje tou krásnou "plátěnou" obálkou přes kvalitní papír, fotografie až po texty příběhů psané "strojopisem", to je detail, který se mi moc líbí už jenom proto, že se ty příběhy dají v knize krásně odlišit od zbytku textu.

6 13.06.2024

Profesor Verner opět dokázal, že umí!!! Skvělá kniha o starověké Núbii, zemi dnes už poněkud zapomenuté, která se rozkládala na území dnešního Egypta a Súdánu, mezi 1. a 4. nilským kataraktem.
V první části knihy autor čtenáře seznamuje s dějinami Núbie, jejími přírodními poměry, obyvateli od nejstarších doložených záznamů vlastně až do počátku našeho letopočtu a přitom zároveň s nejvýznamnějšími stavebními památkami.
Druhá část pak pojednává o záchranné akci UNESCO na počátku 60. let minulého století, která byla největší záchranou archeologickou akcí v dějinách a spočívala v průzkumu a dokumentaci stavebních památek na obrovském území, které měla během pár let zatopit budovaná Vysoká přehrada u Asuánu. Úvod této části se věnuje okolnostem této akce, její přípravě a vypichuje několik nejvýznamnějších památek, které se v jejím rámci podařilo zachránit jejich rozebráním a přemístěním jinam. Byly to hlavně chrámy v Abú Simbelu a na ostrově Fílé, ale i některé jiné.
Tím se autor volně dostává k tomu, jak se na celé této akci podílelo Československo. Je zde poměrně podrobně vylíčeno, jak vůdčí osobnost této doby, pozdější vedoucí expedic a také zakladatel Českého egyptologického ústavu Zbyněk Žába naši stranu do záchranné akce UNESCO zainteresoval, jak to celé probíhlalo, co bylo prozkoumáno a co objeveno.
Já opět před panem profesorem Vernerem smekám, krásně, poutavě napsaná kniha!

6 02.06.2024

Daným tématem prakticky nezasažen, pořídil jsem si biografii dalo by se říct jedné z ikonických světových osobností 20. století, kterou královna Alžběta II. bezesporu byla. V komentářích se objevil i názor, že je to vlastně blábol, že autor si to víceméně vylhal, já autora neznám, takže já mu to věřím, a jestli mě tahá za fusekli, tak 1:0 pro něj.
Kniha mapuje celý život Alžběty II., ale nejen ten, je to vlastně i taková kronika Británie skoro celého jednoho posledního století. Autor dává nahlédnout do chodu královské rodiny, a aby si někdo nemyslel, že království = pohádka, tak také do mnohých jejích problémů a skandálů, a že jich za vlády, resp. života Alžběty v královské rodině nebylo málo. A neukazuje královnu jako nějaký vzor dokonalosti a moudrých rozhodnutí, i ona měla svoje "mouchy", stejně jako úplně bez chyb nebyli i další členové královské rodiny, vyjmenovávat asi nemá cenu, nějaká negativa a chyby se najdou vlastně na všech.
Mě kniha určitě bavila, trochu lépe jsem se v královské rodině zorientoval, dozvěděl se mnohé věci, o kterých jsem nevěděl. Nějaké ty překlepy a tiskové chyby ... nepotěší to , ale to už je dneska takový kolorit, co se dá dělat...

6 13.08.2023

Tak já nevím.... byl to podobný boj jako s prvním dílem téhle knihy. Takže asi nemá příliš smysl se o tom moc rozepisovat. Tak snad pro zajímavost uvedu příklad, který docela pěkně vystihuje "použitelnost" této knihy coby turistického průvodce. Já jsem velkým příznivcem památných stromů, tady je o celé řadě z nich také zmínka. Ale nějak mě ani nelákalo hledat jejich přesné polohy v mapě, protože s tím, jak jsem knihou postupoval dál, mi bylo docela jasné, že budou v místech, kam třeba v rámci dovolené nemá vůbec cenu jezdit, protože je to nějaká zcela neznámá, zastrčená lokalita, kam bych z místa ubytování musel ujet třeba 50 nebo i víc km kvůli jednomu stromu, a to se mi prostě jet nechce...
Tady bylo mírným plusem snad to, že v téhle knize je těch výletů méně, ale zase na druhou stranu to jde o to víc do detailů, což si nemyslím, že by vždycky byl klad. Ze všech těch kapliček, kostelíků, zámečků, božích muk a já nevím čeho všeho ještě se mi občas točila hlava.
Zkraje knihy je několik výletů v Bavorsku v okolí Železné Rudy, ze kterých bych možná nějaké pasáže použít mohl, pak se ale dostáváme až někam do blízkosti Horažďovic, Vodňan, do Č. Krumlova, a to už já za Šumavu moc nepovažuji.
Nepotěšilo ani několik hrubek ve shodě podmětu s přísudkem, no a korunu tomu nasadila v kapitole 25 věta začínající slovy "Podle Kosmovi kroniky...".
Popravdě řečeno jsem rád, že to mám za sebou. Tohle mi jako průvodce po výletech moc nesedlo.

6 29.05.2023

Tuhle útlou knížečku jsem vytáhl asi po 17 letech, a musím konstatovat, že nějaké to kouzlo Fulghuma, které se mě kdysi tak trochu drželo, jaksi zmizelo kamsi do nenávratna. Až na několik málo výjimek mě tohle lidové filozofování nad nesmrtelností chrousta či hledáním rohu kulatého stolu (obrazně řečeno) moc nebavilo. Přelouskal jsem to, ale víckrát to rozhodně vidět nechci a budu celkem rád, když se toho třeba ujme někdo další.
Mít to pět set stran, tak by to s ní asi špatně dopadlo ...

6 26.12.2022

Docela zvláštní příběh a upřímně i docela zvláštní kniha. Není tomu tak dávno, co jsem viděl filmové zpracování s Ninou Hoss, které se mi vcelku líbilo a řekl si, že by nebylo špatné se poohlédnout po knižní předloze.
A jaké to bylo? No upřímně ten film byl skoro stravitelnější. Pokud bych to rozdělil na stránku věcnou a literární, tak po stránce věcné... ona Corrine byla asi trošku švihlá od samého začátku. Prosperující (podle toho, co bylo uvedeno) obchodnice ve Švýcarsku na dovolené v Keni zcela bezdůvodně propadne kouzlu masajského válečníka, který je sice možná vzhledově atraktivní nebo spíš exotický, ale jinak je to negramotný primitiv, žijící uprostřed buše v jakési chatrči z větví, bláta a kravského trusu, kde si v klidu pase své stádo koz, a navíc se s ním hlavně zpočátku ani nedomluví. Co si od toho sakra asi tak slibovala?!? Vždyť jí v té době bylo skoro třicet, nebyla to žádná nevyzrálá sedmnáctiletá puberťačka... Zcela zpitomělá zahodí veškerý svůj dosavadní život v jedné z nejvyspělejších zemí Evropy, do Afriky se odstěhuje a po mnoha byrokratických průtazích si ho vezme, porodí mu dceru a pokouší se uživit provozováním obchodu kdesi v keňské divočině. Postupně se ale její idylka stává noční můrou a ona netouží po ničem jiném, než z nitra Keni vypadnout, pryč od špíny, minimální hygieny, jednotvárné bídné stravy, malárie a jiných nemocí a také od žárlivého magora, který se z jejího miláčka vyklubal. V podstatě v průběhu celé knihy Corrine pořád někam jezdí, zhruba od začátku druhé půlky už sice trochu méně, ale první polovina knihy je víceméně jen ve znamení neustálých přesunů odněkud někam, lépe řečeno z jedné africké díry do druhé, z čehož jsem byl občas trochu zmatený, kde a proč vlastně zrovna je. Občas je to proložené výletem do Švýcarska.
Po závěrečném, taktéž neúspěšném pokusu o nový rozjezd a nový obchod v Mombase se jí nakonec podaří i s dcerou odjet či spíše snad až trochu zbaběle utéct zpět do Švýcarska. Byla ale v situaci, kdy jí víceméně nic jiného nezbývalo.
Co se týká literární stránky knihy, no co si budem... žádný skvost to taky zrovna není. Jednoduché věty, napsáno poněkud ve stylu "hop sem, hop tam". Corrine je sice možná i v nitru Afriky slušná obchodnice, ale rozhodně ne dobrá spisovatelka. A o její naivitě se tu už vyjádřili mnozí přede mnou. Takže nakonec takové slušné tři ***, slušný průměr, ale znovu po téhle knize už asi nesáhnu.
A snad to nebude až tak od věci, když si ji zařadím do letošní čtenářské výzvy jako knihu s tématem nešťastné lásky, protože tohle opravdu autorce štěstí nepřineslo.

6 24.05.2022

No, co si budem.... na čtyři hvězdičky to nebude. Tohle bylo takové všelijaké. Viděno dnešní optikou, jeden zabedněnej sebestřednej magor se stůj co stůj snaží dosáhnout severní točny, je mu úplně jedno za jakou cenu, hlavně když to bude ON, komu se to povede, neváhá při tom případně poslat do záhuby sebe, ale i loď, na které pluje spolu s její posádkou, které ovšem z "taktických" důvodů neprozradí, kam plují. To se pak nemůže divit, že valná většina osazenstva lodi se začne šprajcovat, až nakonec loď zapálí a zmizí. Převážnou většinu knihy pak tvoří popis toho, jak to probíhá a vypadá na ledových pláních nedaleko severního pólu v krajích, které jsou asi málokomu blízké, pořád se chodí nebo pluje odněkud někam (nebo spíš nikam) v zajetí sněhu, ledu a mrazu a také se v knize neustále objevují odkazy a narážky na nejrůznější polární výpravy, o kterých jen těžko říct, zda byly opravdu někdy uskutečněny nebo si je fantasta Verne vyfantazíroval sám, a já to fakt neměl chuť dohledávat.
Aby to bylo zajímavější, Angličan kapitán Hatteras a jeho nejvěrnější společníci (nebylo jich zase tolik) při neúspěšné výpravě za kdesi v ledové pustině údajně uskladněným uhlím najdou polomrtvého Američana, o kterém neví, co si mají myslet a postupně jim a hlavně Hatterasovi dochází, že je to zřejmě velký sok v cestě za slávou objevení pólu. Jejich vzájemná stále gradující nenávist náhle mizí jak mávnutím kouzelného proutku při jedné z mála akčnějších scén celé knihy a rázem jsou z nich nejlepší přátelé, společnými silami usilující o společný cíl. Toho je dosaženo (nebo snad není??) v několika málo odstavcích, a pak šup, a to, na co jsme při cestě tam potřebovali celou knihu o 500 stranách, dáme v obráceném pořadí na několika málo stránkách... No, na 500 stran tam té akce a dobrodružství opravdu moc nebylo.
Tahle kniha se rozhodně nezařadí k těm verneovkám, po kterých bych někdy sáhl znovu.

6 03.12.2021

Já vám nevím... už to tady vyjádřilo několik lidí přede mnou. Asi to není úplně ideální cestopisná kniha, když na mě při čtení pořád tak nějak "mezi řádky" problikávají jako hlavní starosti kde sehnat benzín, SIM kartu a ... vodku. Ve dvou lidech za 60 dní vytáhnout 30 l vodky, no nevím, jestli se to ještě dá považovat za "preventivní" štamprličku na desinfekci útrob. Stejně tak popis samotné cesty není nic moc, o krajině, lidech, přírodě, se toho čtenář příliš nedozví, asi nejzajímavější pasáží z tohoto pohledu tak zůstává návštěva Černobylu.

Grafické zpracování knihy není špatné, tohle Jota umí, a tak je mi trochu záhadou, proč pro umístění mapy cesty nebyla využita třeba předsádka knihy. Jakási mapa Eurasie na předsádce v reliéfu je, ale je to pouze obrys bez vyznačení čehokoliv. Mapa cesty je v knize ve fotopříloze v podobě fotografie rozměru cca 10x15 cm, ve které někdo asi v Malování docela tlustou červenou čarou tak nějak přibližně vyznačil trasu. Už jenom pěkná mapa na předsádce s vyznačením trasy pozvedává každou podobnou knihu zas o něco výš. Způsob, jakým autor jedná s lidmi, které potkávají (nejčastěji úředníky, celníky) se mi taky zdaleka ne vždy zamlouvá.

Jednoznačně zklamal pravopis, chvílemi jsem docela trpěl. Od těch drobnějších chyb - chybějící či špatné předložky, předpony ve slovech přes hrubky v jednotlivých slovech ("vysutý" most už tu někdo zmínil, "itynerář" je taky docela silné kafe), podmiňovací způsob - "aby jste", "aby jsme" a shodu podmětu s přísudkem - to mě osobně dost vytáčí, až po takové podivné výrazy typu "převodovkový olej", já teda znám převodový. Jestli za jazykovou korekci tohoto rukopisu někdo dostal od Joty zaplaceno, tak vyhodit a já se hlásím, že bych se toho ujal, myslím, že tak 98 - 99% pravopisných nesmyslů bych na jedno přečtení odhalil a opravil. Měrná soustava autorů, měřící vzdálenosti na Brno a výšky na Sněžku je také velmi svérázná a když se dostali do hor, fakt mě moc nebavilo to přepočítávat.

Závěrem bych to shrnul asi tak, že je to kniha, která má zajímavý námět - zajímavou cestu, autoři asi zažili mnoho zajímavých zážitků, jen to zpracování poněkud pokulhává. Osobně to vidím určitě ne na víc jak na tři *, je to kniha, kterou se nebudu po přečtení stydět poslat někam dál do bazaru, nemyslím si, že by to byl nějaký skvost v knihovně.

6 17.07.2020

Kdo chce číst knihu podle vzorce Verne = vizionář, fantasta, měl by se tomuto dílu asi vyhnout. Toto je Verne "cestopisec". Ale já přiznávám, že mi to nikterak nevadilo. Dostal jsem takovou oddechovou knihu, kde hlavně v první části poznáváme s hrddiny knihy řeku Orinoko zákrutu za zákrutou, jednotlivé osady, peřeje, ostrůvky... mě tohle u Vernea vždycky bavilo. Na Děti kapitána Granta to nemá, děj je prostý, rozuzlení patrné už záhy po úvodu, ale i tak dávám poctivé čtyři:).

6 21.07.2019

Expedice Lamabaréné. Nebo taky Lambarene. Když se tohle spojení vysloví, co se dnešním lidem, kteří už to nepamatují "naživo", vybaví?? No, naprosté většině mladých asi vůbec nic, některým, spíš těm o něco starším možná stříbřitá TATRA 138 s krabicovitou nástavbou, kterou viděli na nějaké fotce, v dokumentu či naživo v muzeu v Kopřivnici.
Ale o co vlastně šlo? Šlo o partu (tehdy) studentů, dnes vesměs osmdesátiletých starců, pokud jsou tedy ještě naživu, které napadla šlechetná myšlenka v počtu osmi lidí se sebrat, vzít NĚJAKÉ auto a do nitra Afriky, do Lambaréné v Gabonu odvézt zásilku léků do nemocnice, kterou tam založil uprostřed divočiny dr. Albert Schweitzer.
Kniha Petra Bárty vypráví z pohledu přímého účastníka o celé expedici, od jejích počátků. Jak složité bylo v tehdejší době posunout se od prvotního nápadu do stádia, kdy myšlenka začala získávat aspoň hrubé obrysy, jak co se týká zabezpečení materiálního, tak po stránce byrokratické, kdy nejrůznější jednání trvala dlouhé měsíce a dlouho nepřinášela žádné výsledky. Z té materiální stránky je zajímavé třeba to, že původně dostali přislíbeno jet s několika vozy TATRA 805 (dvěma až třemi), ale poté, co jim V Tatře odmítli auta upravit (Tatra neměla zájem na propagaci vozu, který se v té době už nevyráběl a navíc pro daný účel byl dosti nevhodný), se nakonec dostali ke zbrusu novému šasi Tatry 138, na které namontovali nástavbu, která kdysi vznikla jako nějaký prototyp a který po několika letech, kdy byla různě testována, zachránili na poslední chvíli před zabetonováním a další "kariérou" v podobě jakési stavební buňky. Stejně tak není úplně obecně známo, že start expedice byl původně naplánován na 25.12.1967, ale řidič Jiří Plaček při poslední cestě do Prahy před startem někde u Kostelce nad Černými lesy havaroval, auto převrátil a nástavbu dost pošramotil. V Karose se podařilo ji za pár dní opravit a start se tak uskutečnil na Nový rok 1968.

Dále už se kniha věnuje popisu trasy přes Evropu, lodí do Egypta a dále "pouštěmi i pralesy" přes Chartúm, Addis Abebu, výstup na Kilimandžáro, dosti bouřlivým Kongem, kde byli dvakrát zatčeni a jen shodou šťastných náhod je místní vojáci nepostříleli, dále k cíli. Výprava nakonec zásilku léků zdárně předala dceři A. Schweitzera, ovšem nikoli přímo v nemocnici v Lambarene, ale v přístavu Libreville poté, co nebyla (pro její účastníky zcela nepochopitelně) ani po cca měsíci snah a vyjednávání vpuštěna na území Gabonu. Napadlo je, že to není samo sebou, ale pravý důvod tehdy netušili, ten vyšel najevo až po mnoha letech, bylo bylo jím "zřejmě zhoršení československo-gabonských vztahů po incidentu, kdy se jeden z vůdců nevydařeného pokusu o státní převrat v této malé zemi ukryl na našem velvyslanectví v Nairobi a pod diplomatickou rouškou mu byla umožněna emigarace" (zdroj: kniha "Zapomenuté výpravy").
Závěrečná pasáž potom stručně popisuje návrat výpravy domů, kde mezitím došlo k událostem 21.8.1968, aniž by je autor jakkoliv zmínil.
Při čtení dnešním čtenářem je docela zajímavé sledovat několik věcí. Třeba to, že Petr Bárta se vůbec nezmiňuje o dvojici Hanzelka a Zikmund. Jako poradci pro cestu Afikou by přeci byli dokonalí, stejně jako pro průjezd pouští, výstup na Cheopsovu pyramidu či na Kilimandžáro, které H+Z zdolali 20 let předtím jako první Češi (tím spíš, že studenti se setkali třeba i s Ruth Lányovou). Stejně tak jim velmi snadno mohli rozmluvit použití Tatry 805, v té době již byli zpátky ze své druhé cesty Asií. Ovšem smůla, kniha o Lamabaréné vyšla v r. 1971, kdy H+Z byli již tabu. Jakási nejasná narážka na tuto dvojici se tam asi jednou nebo dvakrát objeví, ale jmenovat je? No máme rok 1971, takže chlapci, jestli chcete knihu vydat, tak bez těchto dvou jmen... Bohužel se mi ani v knize "Zapomenuté výpravy" nepodařilo dočíst, jestli se s H+Z skutečně radili. Stejně tak je vidět, že buď pud sebezáchovy nebo cenzura neumožnily Bártovi uvést zmínku o 21. srpnu 1968, o jehož událostech se dozvěděli ve Francii.
I z dnešního pohledu je to velice zajímavé čtení o partě mladých lidí, kteří svůj ideál dovedli až do zdárného konce.

6 12.02.2019

Ke knize jsem přišel tak nějak jak "slepej k houslím", a to v jejím nejnovějším vydání z r. 2018. Jelikož co se týká knih, mám rád výzvy, tak když jsem tu cihlu viděl, tak jsem se rozhodl, že si ji přečtu.
Je to beze sporu jedno z klasických děl anglické literatury. Dickens vytvořil asi celkem věrný obraz poměrů té doby a místy velmi komické karikatury určitých postav zároveň. Hlavně v druhé části knihy na mě převážná část Dorritovy rodiny působila jako karikatura sebe sama, jako ukázkový příklad toho, když si někdo hraje na někoho kým není a řadí se ve společnosti někam, kam jaksi nepatří. Dickens dokázal vytvořit zajímavý úkaz, kdy se u mě při čtení střídaly takové pocity, kdy mě to velmi bavilo s těmi, kdy bych to občas vzal a hodil proti zdi:). Některé části či celé kapitoly mi přišly jako vcelku zbytečné, kdyby tam nebyly, tak by se asi nic nestalo, bylo to místy takové ve stylu "jak popsat několik stran a neříct vlastně vůbec nic."
Docela často se mi stávalo i to, že jsem úplně nepochopil význam té či oné věty tak, jak byla napsána, jako by tam chybělo či přebývalo nějaké písmeno či slůvko, a tak nějak nevím, mám-li to přičíst na vrub tiskovým chybám nebo to má opravdu tak být, je pravda, že Dickensův jazyk je občas docela svérázný.
A v neposlední řadě musím přiznat, že některé kličky dějové zápletky jsem asi ne zcela pochopil.
Knihu nezatracuji, jsem rád, že jsem si ji přečtet, ale nevím, jestli na ni někdy najdu znovu tu správnou náladu.

6 21.09.2018

Stromy já rád, takže tohle bylo velmi příjemné čtení.
Na začátku knihy je trocha "technické osvěty", pak následuje popis více jak třech desítek něčím zajímavých či významných alejí a na závěr pohled na současný stav z hlediska legislativy.
Škoda jen, že v knize se autoři věnují jen kraji Vysočina a Středočeskému. Uvítal bych rozšíření i na ostatní kraje republiky.
Ale jinak pěkná knížka.

6 04.07.2018

Kniha je to beze sporu velmi zajímavá. Není to sto, nakonec je to 150 srovnávacích fotografií toho, jak to u nás vypadalo "tehdy a nyní". Mám tohle hledání ve stylu "najdi pět rozdílů" docela rád, rád na staré fotografie koukám, jsou to mnohdy snímky na své stáří velmi překvapivé kvality.
Přesto nemůžu dát plné hodnocení. Na knize mi trochu vadí několik věcí. Jednak je to šedivé, docela nevýrazné písmo textu, které se ve spojení s křídovým papírem při umělém osvětlení tak leskne, že je v jistém úhlu na hranici čitelnosti. Texty samotné mnohdy nemají mnoho společného s tím, co je na obrázcích, ať už historických nebo současných. Uvítal bych bližší popis toho, co na fotogafiích (historických i současných) je anebo není, bližší zaměření na rozdíly v zástavbě. Vzhledem k velikosti knihy by na více textu místo jistě bylo.
A v neposlední řadě jsem objevil jednu chybu - prohozené texty na dvoustanách 68-69 a 148-149, obě dvoustrany se týkají Jihlavy, text však k obrázku na dané straně nepatří, odpovídá druhé uvedené dvoustraně.
U knihy takové cenové kategorie by se to asi stát nemělo.
O dosti chaotickém řazení jednotlivých obrázků už byla zmínka v předchozím komentáři.
I tak si kniha ale 4 * zaslouží.

6 05.06.2018