mira.l komentáře u knih

Druhá kniha o Queenech, kterou jsem přečetl ve snaze přečíst si solidní bigrafii Queen. A podruhé jsem se nedočkal ničeho, co by aspoň přibližně bylo solidní biografií jedné z nejslavnějších rockových kapel historie.
Peter Hince, který byl dlouhá léta jejich bedňákem, čili takovým "děvčetem pro všechno" a někdy i trochu fackovacím panákem, sice všechny členy skupiny znal více než dobře, zažil s nimi mnohé, ať už při jejich četných koncertních turné, kdy bydleli všude možně po světě nebo při nahrávání jednotlivých desek, kdy to bylo dost podobné. Ubytování ... někde, a k tomu plnění roztodivných přání členů skupiny, ať už těch běžných nebo těch méně obvyklých. Za ty roky nasbíral opravdu mnoho historek. Do knihy ale napsal věci, které by zčásti asi potřebovaly trochu "vybrousit" a zčásti možná měly zůstat radši nevyřčeny. Já z té knihy mám spíš dojem, že to celé (TO jako Queen) byla jedna velká pařba a nepravidelně po sobě jdoucí řada průserů a že bedňáci a většina ostatního pomocného personálu a někdy možná i členové kapely samotní byla většinou ožralá nebo sjetá banda dobytků, kteří kam přijdou, dělají bordel. A k tomu zvláště věčně špinaví a zpocení bedňáci byli navíc pěkný prasata. A takový obrázek asi není úplně v pořádku.
Nějak úplně nevím, co si z té knížky odnést. Pozitivního nebo zajímavého. Nebo vlastně cokoliv, jakoukoliv informaci, ke které bych se někdy v budoucnu mohl a chtěl vrátit.
A naprostou katastrofu dovršil pravopis. Chybějící či přebývající písmenka ve slovech, některé slovo ve větě je v jiném pádu než zbytek věty (poměrně časté), chybějící předložky, hrubice ve shodě podmětu s přísudkem. Pravopisně slušný PASKVIL!! Někoho to při čtení neruší, protože to nepozná, mně to vadilo. A dost.
Snad i proto jen velmi, velmi průměrné tři*. Za pravopis bych snad šel ještě i o jednu níž.

5 12.08.2019

No já nevím. Za mě docela zklamání, čekal jsem od toho dle zdejšího hodnocení, t. č. 82%, asi o něco víc. Tak nějak mi to připadá asi jako Tajemný hrad v Karpatech, takové zkratkovité, s poněkud odfláklým koncem, spíš než románem bych to nazval rozsáhlejší novelou. V dnešní době v tom sice můžeme spatřovat jistou analogii a Verneovo vizionářství co se týká použití atomové bomby, ale dějově je to velmi jednoduché, s několika momenty, které jsou spíš k pousmání, prostě takové "pro děti". Nemyslím, že bych to někdy chtěl číst znovu.

5 08.05.2019

Asi mi chybí ten kontext první knihy Princezna Alžběta, kterou už se mi nedaří sehnat (a zdejší bazarové ceny opravdu nehodlám akceptovat...). Tato kniha začíná nástupem Alžběty na trůn, její korunovací a pokračuje prakticky nepřetržitou "sňatkovou hrou", kterou Alžběta hrála na mnoha stranách. A vypadá to, že ji to snad i bavilo:). Docela trefně to vystihuje následující věta, která se v knize vyskytuje v souvislosti s popisem jedné ze sňatkových partií, ale řekl bych, že sedí na celou záležitost obecně: "Nezbývalo jí, než dělat to tak, že každou ze stran napřed nažhavila, poté její naděje zchladila, následně je opět přiživila a sem tam všem zamávala před očima vidinou úspěchu, aniž se kdekoliv zavázala. Byla to hra, v níž se - díkybohu - s každým uplynulým dnem zdokonalovala."
Převážná část knihy je pořád takové kočkování Alžběty s potencionálními nápadníky či spíš jejich vyslanci a nic moc jiného se tam neděje, tedy... pardon, krom jejího zajímavého vztahu k Robertu Dudleymu, ale pokud na tuto hru a tento styl knihy čtenář přistoupí a uvědomí si, že nic moc jiného nedostane, čte se to velice dobře a nedá se, než se nad tím, jak se Alžběta bavila, jen usmívat a užívat si její škodolibosti:). I když ona to zase asi až taková škodolibost nebyla, ty její sňatkové hry byly součástí mnohem vyšší hry politické, i díky nim udržela svoji zemi v míru.
To, proč se Alžběta nikdy nevdala ani neměla děti, se částečně odkrývá v samotném románu, který ukazuje i poměrně velkou komplikovanost této problematiky a nějaké další informace autorka doplňuje i v doslovu. Dá se říct, že vpodstatě poměrně nudnou a jednotvárnou látku autorka uchopila a podala velmi čtivě a humorně. Tahle kniha je asi svým zaměřením a dějem přece jen trochu jinde než autorčiny knihy o manželkách Jindřicha VIII., a asi i proto se nedají tak úplně srovnávat. Přesto anebo možná právě proto i tady hodnotím plným počtem hvězdiček.

5 04.05.2019

Tuhle historii knížecího rodu jsem si přečetl rád. I proto, že rod Schwarzenbergů je nerozlučně spjatý kromě Hluboké a Krumlova také s Třeboní, tak to snad byla tak trochu "povinná četba". Hlavní část knihy tvoří stručně, ale výstižně podané představení a životní příběhy povětšinou prvorozených mužských členů knížecího rodu, a to od jeho počátků ve 13. století až po Karla (VII.) Schwarzenberga a jeho potomky a následníky, a to v obou jeho větvích, jak hlubocko-krumlovské, tak orlicko-zvíkovské. V průběhu knihy je jasně patrné, že Schwarzenbergové byli (nejen) na svém jihočeském dominiu dobrými hospodáři, velmi neštetrně se k nim zachovaly vlastně až dějinné události 20. století. Snad až na jedinou výjimku byli prakticky všichni mužští členové opravdovými aristokraty a šlechtici, kteří se s postupem doby dá se říct začali odchylovat od svých německých kořenů a stávali se spíše asristokraty s pročeským smýšlením. A pokud se ve jménech, příbuzenských vztazích a letopočtech čtenář občas začne trochu ztrácet, tak na konci knihy je přehledně vyvedený rodokmen rodu od jeho počátků až do dnešních dnů.
Závěr knihy pak patří stručnému představení hlavních sídel Schwarzenbergů, kromě Třeboně, Č. Krumlova a Hluboké i těm menším.

Pravda, v knize občas tu a tam ulítne nějaký ten překlep a jestli to byl Jan či Adolf I. nebo II., to autor někdy jakoby moc neřešil, ale bystřejší čtenář si to v hlavě tak nějak porovná. Za mě spokojenost.

5 16.08.2018

Výjimečná kniha o výjimečném člověku. I když mám o dvojici H+Z načteno a nasledováno celkem dost, našel jsem v knize nejednu zajímavost, o které jsem doteď nevěděl. Třeba to, že na první výpravu vůbec nemuseli odjet, protože delikventi přece necestují, že si pohrávali s myšlenkou druhou výpravu uskutečnit letecky, že napsali z Japonska na nejvyšší místa návrh na odzbrojení ČSSR, což byl na svoji dobu hodně odvážný (nebo šílený) čin, kterým taky docela dobře mohla jejich činnost skončit, a ... a dál už neprozradím:).
Myslím, že pánům Horkému, Náplavovi a Krocovi se podařilo vytvořit skutečně neobyčejnou knihu, která odkrývá některá dosud neznámá zákoutí života M. Zikmunda, přitom je skvělou poctou tomuto muži a zároveň v jistém smyslu kronikou 20. století.
A v neposlední řadě si snad můžu dovolit knihu zařadit do čtenářské výzvy 2018 v trochu netradičním bodu, když v knize vystupují hned dva Miroslavové:).

5 27.06.2018

Asi nebudu úplně trefa do černého, co se týká cílové skupiny. Jak jsem viděl v přehledu hodnocení, jsem snad jediný chlap, co to zatím hodnotil. Přečetl jsem, je to čtivé, lehce stravitelné, stránky ubývají tak nějak samy, taková oddychová jednohubka, ale zdejší hodnocení t. č. 90%?? No nevím, ale takový skvost to rozhodně podle mě není. Nějaká ta k***a, p***l, klacek, péro a šu***ka kdekoliv, říznuto závěrem jak z červené knihovny ještě nedělají kvalitní knížku.

5 26.05.2018

Když jsem knihu začal číst, vypadalo to, že to bude podobný životopis, jaký jsem už četl, přímo od J. Cashe https://www.databazeknih.cz/knihy/johnny-cash-vlastni-zivotopis-204138
Počáteční kapitoly zachycují život J. Cashe od dětství s několikerým stěhováním, úmrtí bratra Jacka přes Cashův pobyt v armádě na americké základně v německém Landsbergu až po hudební začátky u Sunu pod vedením Sama Phillipse. Následuje část mapující počátky Cashovy koncertní kariéry. Zhruba potud se v knize objevují víceméně takové věci, které jsou obecně známé, proložené tu a tam drobnými detaily, které zase nejsou tak obecně známé - třeba první Cashova sexuální zkušenost, se kterou se nikdy nikde nechlubil, to, kdy se poprvé objevilo (vyslovil, použil) jméno Johnny - jinak John Roy, J.R. - když poprvé potkal na bruslařské dráze Vivian.
Ovšem když se autor dostane zhruba do období Cashova odchodu od Sunu a přechodu ke Columbii, tedy do období jeho první závislosti na amfetaminech, začne se odvíjet příběh z trochu jiné stránky, která zase tak dobře známá není neba aspoň já jsem ji zatím nečetl zpracovanou do takových detailů. Začne se skládat obraz nesmírně složité a nevyrovnané Cashovy osobnosti, kdy se v první polovině 60. let, resp. v celých 60. letech sešlo vpodstatě najednou několik faktorů: určitý úpadek slávy spojený hlavně s jeho drogovými excesy, jeho hroutící se manželství s první ženou Vivian, milostný románek s Lorrie Collins, dosti složitý počátek vztahu s June (tady musím vyzdvihnout velmi pěkně zpracovanou kapitolu o historii Carter Family). Celé toto období je vylíčeno do velmi podrobných detailů, a možná to i některé fanoušky přiměje trochu si o Cashovi poopravit své znalosti, stejně jako o June, která asi nebyla až takovou světicí", jak ji líčí třeba film "Walk the line".
V podobné rovině se nese vyprávění i dále, přes úspěchy koncertů ve Folsomu a San Quentinu, s následným úpadkem zájmu o Cashovy nahrávky, opětovné závisloti na lécích, ke kterým se koncem 80. let přidaly první závažné zdravotní komplikace, které Cashe už neopustily do konce jeho života. Závěr knihy pak tvoří kapitoly věnující se Cashově spolupráci s Rickem Rubinem, vznik posledních alb, která ho opět vrátila na výsluní popularity a závěr jeho života, který byl do značné míry už jenom bojem s nemocemi.
V průběhu celé knihy se objeví desítky jmen, která fanouškovi klasické americké country jistě nebudou neznámá, a mnohdy to byly opravdové legendy, ať už se jednalo přímo o country zpěváky, producenty, manažery, muzikanty, autory textů nebo to byly osoby, které se do Cashova života dostaly jiným způsobem. Některá jména se mihnou jen okrajově třeba v rámci jedné kapitoly, ale jsou taková, která se jako červená nit táhla Cashovým životem poměrně dlouhou dobu.
Ovšem pravopis - pokolikáté už jsem nucen to napsat - to je docela tragédie. Překlepy, chybějící či přebývající písmena - no budiž, stane se, ale hrubice v koncovkách tvarů podstatných jmen, ve shodě podmětu s přísudkem, to zkrátka netoleruju. Stejně tak měla překladatelka jistý problém se skloňováním vlastních podstatných jmen - třeba z Carla Perkinse neustále dělala Perkinsona, pokud se jeho jméno objevilo v jiném než prvním pádu a podobných lahůdek je víc.
Celá kniha je ovšem napsaná velice čtivě, strhující životní příběh "Muže v černém", připomínající v mnohých obdobích jízdu na pořádně strmé horské dráze, se čte jedním dechem, tak to mám rád. Pokud bych měl hodnotit obsah, je to jasných pět *, po pravopisné stránce je to bohužel paskvil, který si měl před předáním do tiskárny někdo pořádně přečíst. S hodnocením mám trochu problém, pět versus pravopisný odpad dává nějaké průměrné tři, které si ta kniha po obsahové stránce nezaslouží. Z plného hodnocení, které by si kniha jinak u mě zasloužila, za pravopis jednu * uberu.

5 08.12.2017

Taková nenápadná jednohubka, poodhalující dnešnímu čtenáři už skoro zapomenuté jméno Eduarda Ingriše. Povídání o Thoru Heyerdahlovi a Eriku de Bisschopovi, které se knihou také prolíná, je jenom takovou třešničkou na dortu.
Převážnou část knihy tvoří povídání o osudech E. Ingriše, a že jsou rozhodně zajímavé. Hudební skladatel, dirigent, filmař, fotograf, mořeplavec (zapomněl jsem na něco??) toho za svůj život stihl opravdu hodně.
Závěr knihy je pak věnován záchraně Ingrišova archivu čtveřicí Náplava/Horký/Zikmund/Kroc, která se zasloužila o přesun jeho pozůstalosti z USA, kde Ingriš zemřel, zpátky do Čech.
Velice příjemné čtení.

5 11.10.2017

Když jsem zjistil, že je na trhu nová kniha o našich cestovatelských legendách, neváhal jsem ani na okamžik. Z anotace knihy jsem se dozvěděl, že její hlavní devizou bude obrazová část. A ta nezklamala, z cca 600 fotografií je převážná většina publikována vůbec poprvé.

Textové části tady zase takový prostor věnován není, více textu najdeme prakticky jen v úvodu, závěru a v části "mezi cestami".Úvod je věnován seznámení s oběma cestovateli, prakticky od jejich narození a rodinných poměrů až po dobu, kdy už společně začali plánovat cestu kolem světa, plán "5", tedy pět světadílů, které chtěli projet, jak si zpočátku možná i trochu naivně mysleli, na jeden zátah. Z mnoha důvodů to nakonec dopadlo jinak, H+Z se stali z původně dnešní terminologií řečeno obchodních zástupců Tatry, potažmo celého československého průmyslu, především spisovateli a filmaři takříkajíc "na plný úvazek", ale popis tohoto vývoje není a nemůže být předmětem tohoto komentáře.

Po úvodu přichází na řadu hlavně obrazový popis první cesty, napříč Afrikou a Jižní a Střední Amerikou, rozdělený do přehledných kapitol, s dílčími mapkami projetých oblastí, časovým rozvrhem trasy a vypíchnutými daty navštívení důležitých míst na cestě. Nechybí ani seznam knih z této cesty, údaje o počtu nafocených snímků, napsaných reportáží.

Další oddíl je věnován době po návratu z první cesty, kdy se stali nesmírně populárními, a zároveň začali postupně připravovat cestu druhou, už v rozšířeném složení a také za jiných podmínek jak politických, tak co se týkalo materiálního zajištění výpravy. Aby se H+Z mohli naplno věnovat publicistické činnosti, záštitu nad druhou výpravou převzala tehdejší Akademie věd ČSSR.

Následuje obrazová dokumentace z druhé cesty napříč Asií a částí tehdejšího SSSR. Tady je třeba uvést asi jediný zápor nebo nesrovnalost, kterou jsem při čtení zaznamenal, a nějak nevím, bylo-li to záměrem autora. Pokud ano, tak mi není úplně jasné proč. První cestě je v knize věnováno výrazně víc prostoru (cca 40 stran úvod, dalších 140 samotná první cesta) než druhé, která, ač trvala skoro dvojnásobek cesty první, je tu tak trochu "odbyta" na asi 60 stranách. Nenajdeme tady třeba jediný snímek z pekla nekonečně blátivých cest Sumatry, ale i řada dalších oblastí je zmíněná jen jednou, dvěma fotkami. Stejně tak zde nejsou u první cesty zmíněné dílčí mapky, časový rozvrh cesty a data navštívených zajímavých míst. Seznam knih najdeme ale i u shrnutí druhé cesty.

Poslední část se věnuje době po návratu z druhé cesty, po kterém velmi rychle následovalo násilné "umlčení" obou cestovatelů, tehdejšímu režimu pro své názory dost zásadně nezapadali do skládačky budování socialismu. Je zde ve stručnosti popsáno, jak se oba protloukali až do dnešních dnů, resp. J. Hanzelka do konce svého života.

Kdo by chtěl s inženýry Hanzelkou a Zikmundem znovu prožívat jejich cesty den po dni, podrobně, musí jinam, v takovém případě je třeba sáhnout po jejich cestopisech. Kdo o této dvojici neví vůbec nic (je vůbec někdo takový?), v této knize najde stručné a věcné shrnutí jejich prakticky celoživotního snažení, doplněné bohatou fotodokumentací. Pro ty, kteří podstatné věci o H+Z znají, má větší hodnotu spíš obrazová část, ale i oni se dozví nejednu novou informaci, především z dnešní doby, resp. z posledního údobí života J. Hanzelky.

Nebýt toho rozporu v tom, kolik prostoru v knize bylo věnováno první a kolik druhé cestě, a také toho, že u druhé cesty chybí dílčí mapky, na které si čtenář z první části tak nějak "zvykne", nebylo by pochyb o plném hodnocení, takhle ale musím jednu hvězdičku ubrat. Nicméně i tak velmi zajímavá publikace, věřím, že v archivu M. Zikmunda by se našlo nepublikovaného materiálu ještě na několik takových knih.

5 20.02.2017

Dneska už to nedokážu říct úplně přesně, ale mám dojem, že Ocelové město bylo mojí první knihou od Verna, někdy kolem roku 1988/9. Sáhnul jsem po ní po letech znova a ... a je to zkrátka Verne, i když rozsahem knihy se tady moc nevytáh:).
A jak to na mě dneska působí? No upřímně řečeno, tehdy bylo to nadšení o něco větší. Pravdou je, že některé Verneovy vize můžou i dneska působit jako jisté memento - viz Němec, který si myslí, že ovládne svět, ale další části a myšlenky už z dnešního pohledu poněkud pokulhávají a jeví se spíš trochu naivně. A je to jedna z mála verneovek, kde se vlastně nikam necestuje:).
Stejně tak je to už asi třetí kniha od Verna, u které mám pocit, že její konec je tak nějak "odfláklý", po popisu všech těch tehdy neuvěřitelných technických vymožeností by se dalo čekat nějaké to "Grande finale", a ejhle, ono je to odbyto poměrně ledabyle. Herr Schultze prostě "zmizí" a nakonec se ukáže, že už asi měsíc trůní coby ledová socha ve své supertajné pracovně. Že by ten konec opravdu nebyl dílem průkopníka žánru a Paschal Grousset aka André Laurie prostě neměl to správné "sci-fi střevo"??
Jako číst se to dá, jako malý jsem z toho byl tehdy (mějme na paměti, že to bylo někdy v r. 88/89) docela na větvi, ale dneska optikou dospělého člověka už to působí ... jako ... jako ... prostě už to není ono:).
Celkově hodnotím takovým lepším průměrem, poctivé tři *.

5 12.02.2017

Velmi zajímavá, čtivá kniha. Jedna z těch, co čtenářovu zvědavost provokují natolik, že má potřebu si dát ještě jednu kapitolu. No a teda ještě tuhle, ta je krátká, to je za chvíli. No jo, a jak to bude dál? Tak ještě jednu a ... a sakra, ono je jedenáct večer:).
Snad i proto, že hlavní hrdinka je zhruba stejně stará jako já, jsem si párkrát řekl "Co bych asi dělal já, kdybych zjistil aspoň z části něco podobného jako ona, jak bych se zachoval, co by to se mnou udělalo? Ve většině myšlenkových pochodů jsem s ní, dá se říct souhlasil, takže...
... nejeden komentář se tady pozastavuje nad překrouceným, nereálným, podivným a já nevím jakým ještě závěrem knihy. Je pravda, že od jistého momentu (asi 50 stan od konce) se to začíná ubírat směrem, který je (v souvislosti s tím, jak čtenář Caroline poznal) poněkud nečekaný a kdy běh věcí a myšlenkové pochody hlavní hrdinky začínají být v docela příkrém rozporu s její povahou a jednáním v celém předchozím průběhu knihy, udělá několik věcí, které nevypadají moc logicky ani pravděpodobně, ale... ALE... ale koneckonců proč ne? Kdyby to skončilo tak, jak by se dalo očekávat, že to skončit mělo (nemám na mysli nic konkrétního, ale pár takových "typických" případných scénářů by se jistě našlo), pak by zase spousta nespokojených nadávala na to, jaké to bylo klišé, že to bylo předvídatelné, že se to dalo čekat, že "já to věděl přece od začátku, že to tak dopadne", atakdále...
Ne, já to nevěděl, že to tak dopadne, resp. že se stane to, co se stalo na posledních cca 50 stranách. Čím víc se to blížilo k závěru, tím bylo neskutečnější, neuvěřitelnější, méně pravděpodobné, že Caroline udělá, co dělala a proč to dělala, že policista, který daný případ nevyšetřuje, tak nějak "důrazně upozorní" kolegy, aby tak nějak "zapomněli" na důkaz ve formě DNA, a nepátrali po tom, kde se vzal na rukávu oběti, to by asi v reálu moc nefungovalo, no ale budiž, přivřu oči, já určitě k těm nespokojeným nepatřím. Zajímavý je i ne zcela jednoznačný závěr, ze kterého se možná dá, možná nedá usuzovat na to, jakým směrem se život hlavní postavy bude ubírat dál. Na celých 5 * to asi nebude, ale poctivé čtyři dám rád.

5 09.12.2016

Tu knížku jsem četl asi před šesti lety, teď jsem se k ní vrátil. Nicméně z původního plného hodnocení jsem jednu hvězdičku ubral. Ano, je to humorné, místy docela dost. Ale mě to na tenhle druhý pokus připadalo... jako jakýsi mix humoru ze Saturnina a Cimrmana. Rozjíždí se to velice slibně, ale někde za polovinou první části tomu na cestě po Temži tak nějak "dojde dech" a začíná se malinko vařit z vody, je to vyprávění trochu ve stylu cimrmanovského někdy "neschopnost udržet myšlenku" a někdy "neschopnost myšlenku opustit", á la Švestka... Dá se říct, že mi skoro humornější přišla druhá část knihy, jejíž dost podstatnou část tvoří nejrůznější narážky na Němce ve všech možných podobách. Předpokládám, že Tři muži na cestách nepatří v Německu asi k nejoblíbenější četbě:).

5 24.03.2016

Popravdě řečeno, čekal jsem od toho asi víc. Ne že by se to číst nedalo, je to takové mrazivě betonově smradlavě chladné, ale nevím, jestli budu mít někdy náladu to přelouskat znova.

5 15.11.2015

Druhá kniha Terezy Kopecké přináší po asi 4 letech od první knihy, která popisovala putování její a jejího mažela na PCT, popis cesty, a to opět den po dni, Continental Divide Trailem (CDT), který se nachází poněkud východně od PCT, je o něco delší a i když se tady nemusí řešit přechod zasněženou Sierrou Nevadou, rozhodně nedává nic zadarmo.
Ani tady to ale nebude na plné hodnocení. Našel jsem si komentář, který jsem na konci roku 2020 napsal k její první knize a vlastně musím konstatovat, že bych do značné míry mohl pro tuto knihu použít jeho Ctrl-C + Ctrl-V. Ani tohle nebylo špatné, občas docela vtipná hláška, ale ani tady se ten "Wau" efekt nějak nedostavil a ke konci už to bylo skoro až trochu nudné. I tady se mi líbily fotky (klidně jich mohlo být víc), text mohl být i obsáhlejší. Docela mě pobavil jeden detail. V knize byl vložený lístek, který opravoval jednu pravopisnou chybu. To je sice pěkné, ale zdaleka nebyla jediná, občas se tam nějaký ten překlep vloudil, takže ta práce s vložením toho lístečku je skoro až zbytečná :).
A stejně tak mi přišlo skoro zbytečné u každého dne uvádět počet spálených kalorií a počet kroků. To bylo vůbec zajímavé. Jako já chápu, že není krok jako krok, někdy se jde lépe menšími kroky, jindy delšími, ale pokud je jejich počet brán ze zařízení jen od autorky a ne od jejího manžela, tak mi přijde přece jen trochu divné, že jednou potřebuje na 5,6 km 25 474 kroků, někdy na 43 km 62 636 kroků, jindy zase na 9,7 km 15 232 kroků a den předtím jí na 19 km stačilo 14 575 kroků. Prostě tenhle údaj mi přijde naprosto zbytečný, no ale co už, je tam :).
Takže si ještě rozmyslím, jestli dám autorce třetí šanci, pokud hodí na papír to, až absolvuje avizovaný třetí dálkový trail v USA, Appalačskou stezku.
-----------------------------------------------------
A ještě drobná poznámka, která ale na tuto knihu a její hodnocení nemá žádný vliv. Je to první kniha, u které bych mohl ohodnotit (nebo určit) tempo čtení a emoce, ale neudělám to, ne a ne a ještě jednou NE. Protože to mi připadá jako hodně velká blbost, která akorát znepřehledňuje web.

4 14.08.2024

Tak předně: NENÍ TO KNIHA. Fakt ne. A jako já to fakt přečet, dobře já a ... dobře mi tak! Taylor mám docela rád, její hudební tvorbu tak nějak docela znám vlastně od jejích countryových začátků v jejích teenagerských letech, její milostné aféry a jiné skandály sleduju už méně či spíš vůbec. A nevím, já asi nemůžu jinak než za ty dvě*. Trochu varovat mě měl už asi nápis "100% neoficiální" na přední i zadní straně obálky. Pokud někdo někdy (nejlépe Taylor sama, protože psát, to ona umí) vydá oficiální životopis Taylor Swift, rád si ho přečtu, proč ne, ale naivně jsem si myslel, že doby "Bravíčka" už jsou pryč. Pár zajímavých informací se tam našlo, to zase nemůžu úplně popřít, ten rozhovor s ní taky nebyl úplně špatný, ale jestli je její oblíbený odstín rtěnky 3425 nebo 3116, to mě fakt nezajímá, stejně jako to, jak se na koncertě v rámci Eras Tour měly fanynky od tama či od tama, které byly povětšinou tak v tranzu, že si z toho stejně prd pamatujou.

4 02.08.2024

Jak je sakra možný, že já tuhle knížku nejspíš nikdy nečetl, když ji mám doma nejmíň 35 let v jejím vydání z r. 1986?!? Letos se mi náramně hodí do 4. bodu Výzvy - Dosud nepřečtená kniha z vlastní knihovny.
Ačkoliv je to knížka vlastně pro děti, i já jsem ji zhltnul jak malinu. O to větší bylo možná i mé překvapení, když jsem zjistil, že je to vlastně celkem věrohodně zpracovaná (tedy v těch základních bodech a historických faktech) historie počátků firmy Laurin & Klement, resp. dnešní Škody. Defiluje tu celá řada jmen, které mi rozhodně nejsou neznámá, a možná že jsem si ji užil o to víc, než bych si ji užil coby malý kluk, kdy mi taková jména jako Toman, Vondřich, Podsedníček, Kolovrat (i když je to správně Kolowrat), stejně jako různé značky a typy historických vozidel zase tolik neříkaly.
Adolf Branald tu zcela bravurně vystihl atmosféru počátku 20. století, kdy se průkopníci motorismu dostávali od jízdních kol přes motocykly k samohybům na čtyřech kolech, s větrem ve vlasech zdolávali stále nové a nové rychlostní rekordy, takoví jezdci jako třeba právě "cestující kovář" Vondřich se účastnili prvních závodů, ze kterých se vraceli (pokud se tedy vrátili, to také nebylo úplně samozřejmé) bohatší o nové zkušenosti, poznatky, co a jak na svých strojích vylepšit. I díky těmto průkopníkům se automobil a automobilismus jako celek dostal tam kde je dneska, i když tedy dnešní výhledy do budoucna směřují někam trochu jinam, ale to je jiná kapitola, to sem nepatří.
Nádherná knížka s nádhernými ilustracemi Kamila Lhotáka, které tam prostě sednou jak p***l na hrnec. Teď mi vlastně dochází, že už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy četl nějakou takhle "klasicky" ilustrovanou knížku, dneska už se to moc nevidí.
Jen nějak úplně nevím, jestli by to nebylo snad i trochu lepší bez těch posledních dvou kapitol, které mi přišly tak trochu "budovatelské" nebo do knihy trochu násilně naroubované. No ale dejme tomu, kvůli tomu všemu, co je před nimi, hodnocení snižovat nebudu.

4 01.04.2024

Mám tuhle knížku doma v jejím prvním vydání z roku 1988 a kdysi už jsem ji četl. A už delší dobu jsem pokukoval po tom, že bych si ji přečetl znovu, ona je ale v takovém stavu, že další přečtení tak, aby zůstala vcelku, už asi nevydrží. Takže když ji Naše vojsko (ono to nakladatelství fakt ještě pořád existuje:) ) vydalo v loňském roce znovu ve vázané verzi, pořídil jsem si ji.
A jaké to bylo? No ... pětihvězdičkové:). Krásný návrat do dob, kdy se závodilo, na čem se dalo (hlavně v tehdejších podmínkách reálného socialismu) a s plným srdcem a nasazením, což u Františka Šťastného platilo opravdu na 100%. Možná i na víc. Jestli je vše, co tam uvádí, pravda, tak to byl opravdu mimořádný talent, Pan Jezdec, který dokázal ďábelsky rychle jezdit téměř na všem, co mělo dvě kola a co osedlal, ať už to mělo motor nebo ne. Že "Fanánek" začínal na kole a zúčastnil se prvního ročníku cyklistického Závodu míru, to zase tak všeobecně známé není. A že to dost často končilo pádem, polámanými kostmi, dlouhými obdobími v sádře a rehabilitacemi, to prostě k životu závodníka patřilo. Ostatně ve vší té smůle měl ještě štěstí, mnoho jeho vrstevníků zaplatilo svou vášeň cenou nejvyšší.
Po nedávném vyprávění Petra Hošťálka další krásná knížka s touto tématikou.
Malinko mě mrzí jen jedna drobnost, kvůli které ale tentokrát hodnocení snižovat nebudu. A sice že nakladatelství nepřipojilo ke knize nějaký dovětek, doslov, co bylo s F. Šťastným po napsání této knihy, která končí u jakési reinkarnace jeho závodní kariéry v závodech veteránů někdy zhruba v polovině 80. let minulého století.

Pro mě osobně tohle byla kniha výrazně čtivější než předchozí kniha o VVP Boletice od stejného autora. Možná i proto, že naprostou většinu popisované oblasti mám za humny, snad kromě oblasti pramenů Hostice, dnes tedy Koštěnického potoka, které se nachází kousek od Kaprounu.
Česká Kanada, oblast kolem Peršláku, Staňkovský rybník se Staňkovem, Chlum u Třeboně - to vše jsou pro mě jako rodilého Třeboňáka oblasti důvěrně známé, asi i proto mě tohle čtení bavilo výrazně víc než již zmíněná autorova kniha o Boleticku. A možná i proto, že tohle je kniha z živé oblasti, nikoliv z míst dnes prakticky sterilně nepřístupných.
Grafická úprava knihy působí tedy podobně chaotickým dojmem jako kniha předchozí, nicméně asi jsem si na to už trochu zvykl, sem tam se najde nějaký překlep a neuniklo mi ani to, že autor má občas problémy se shodou podmětu s přísudkem. Na plné hodnocení to nebude, ale za čtyři * proč ne, myslím, že do téhle knížky občas pro nějakou informaci nahlédnu i po jejím přečtení.

4 03.10.2023

A mně se chce k téhle knížce jen stručně říct : ACH JO.
Podruhé jsem dal Fulghumovi šanci s knížkou, kterou jsem kdysi četl a teď po letech jsem si řekl, že si ji přečtu znovu. A podruhé je to poměrně trpké zklamání. Před nějakými 25 lety jsem se do něj nějak začetl, ale dneska ... mi to přijde jako poněkud zbytečně potištěný papír. Já na tyhle filozofické úvahy a moudra nějak moc nejsem. Naštěstí je to poměrně krátké, zabralo mi to 3 večery. Ještě že tak.
Mám doma ještě další tři knihy tohoto autora, ale nevím, nevím, jestli se do nich pustím... Myslím, že ve frontě na přečtení u mě čeká tolik knih, že nemám potřebu číst něco, co bych přirovnal k vytažení špuntu z naplněného umyvadla. Přesně to jsem si z toho zhruba odnesl. Přesně to zbyde po přečtení. Nic. Prázdno. Ty čtyři hvězdičky, které jsem jí při tvorbě zdejšího profilu kdysi dal, teda neudrží ani náhodou. Myslím, že když dvě uberu, tak se k tomu chovám ještě shovívavě.
Aspoň že se mi hodí do prvního bodu letošní Výzvy.

"Snům ostruhy dát", "Tisíc mil, těch tisíc mil" a teď tohle. Vzal jsem tyto dvě knihy po přečtení knihy M. Bystrova znovu do ruky a přečetl si je znovu. A to byla možná chyba, takhle za sebou. Protože v "Tisíc mil" a první části této knihy je vpodstatě totéž. Když se člověk nepodívá na roky vydání, řekl by si těžko říct, kdo od koho opisoval, ale vzhledem k datu vydání je tato kniha poměrně neomalenou kopií knihy "Tisíc mil, těch tisíc mil." Čtenář se tu nic moc zásadního nedozví. Takže není důvod nad ní nikterak jásat a měnit průměrné hodnocení, které jsem jí kdysi před časem udělil.
To jsem si myslel, než jsem se dostal ke druhé části, označené jako "kniha druhá". Protože to, co následovalo tady, bych místy z těch desek nejradši vytrhnul. Tady je podáno několik posledních návštěv Matuškových v Čechách, ovšem stylem čistého bulváru. Možná mě mělo varovat v závěru knihy ve výčtu pramenů ke knize několik ročníků deníku Blesk... Tady je smatláno všechno do kupy, ovace, spekulace, senzace, zřejmá antipatie autora k osobě MM, atakdále... Je mi líto, ale tahle závěrečná pasáž ten tříhvězdičkový dřívější standard prostě neustála.

4 22.12.2022