Miranda komentáře u knih
Milovaná kniha mého dětství, kterou jsem přečetla tolikrát a tahala ji s sebou úplně všude, že se mi později v rukách rozpadla na jednotlivé listy. Ale stále ji samozřejmě mám. Dcerce jsem však raději koupila novou, tu žlutou s původními ilustracemi I. V. Nymanové (Bornovy ilustrace mi k Pipi opravdu nejdou). Když jí večer čteme, můžeme se i teď všichni smíchy potrhat. Co mě ale vážně překvapilo, že mě kniha nyní, v mých letech, brutálně rozplakala (kapitola Pipi se nalodí), nebyla jsem zkrátka vůbec schopná ji nahlas číst. Tyhle tři děti byly strašně dlouho a prakticky denně součástí mého dětství. Když se (v té kapitole dva z nich) trápí, je to popsáno tak věrně, že to snad není možné. Na druhou stranu je trápení opravdu jen dočasné a po zbytek knihy člověk jen nonstop bublá smíchy. Z Pipi jsem si vzala spoustu věcí a jednou z nich je i to, že když mám narozeniny, ráda potěším malým dárkem i ostatní, protože proč by měl být šťastný jen oslavenec, šťastní můžou být přece všichni :).
Knihu jsem četla několik měsíců. Četla se mi velice těžko, zvlášť proto, že to byl zmar nad zmar. Tolik neštěstí a nespravedlnosti, které se s množstvím přečtěných stránek nijak nezlehčuje, mi moc dobře nedělalo. Neříkám, že nechápu, o čem kniha je a že bych snad očekávala zamilovanou romanci, jen tolik stupňujících se hrůz bylo přeci jen příliš a ani těch pár osamělých stránek štěstí mi naději nevrátilo. V roce 1928 napsat takovou knihu, to muselo být něco, pochybuji, že v témže roce byla vydána podobná. Jsem moc ráda, že doufejme spoustě lidí otevřela oči a že těm, kteří se v jejích hrdinech poznali, pomohla v nejtěžších chvílích. Závěrem jen můžu přidat trochu úlevy nad tím, že lidé, kteří své city směřují jiným směrem už nejsou naší společností tak opovrhováni, a nejsou nuceni schovávat se po pochybných putykách a zapíjet svůj žal a úděl a trápit se nepochopením sebe samého, jako spousta hrdinů této knihy. A nejen v téhle oblasti, ve všech lidských vztazích platí "svůj ke svému" a to není žádné opovrhování nebo odsouvání někam jinam. Člověku je vážně lépe s lidmi, kteří jej chápou a berou jej takového jaký je.
Kdyby mi někdo řekl, že se u některé z knih Iana McEwana zasměju, považovala bych ho, s prominutím, za blouda. Po zážitku s První láskou a posledním pomazáním, po Betonové zahradě, kdy pár scén už nikdy z paměti nevymažu, a budou mě strašit do smrti, bych nevěřila, že ze mě budou tryskat slzy smíchu a já budu řvát smíchy, jak snad nikdy předtím. Ale stalo se a já jsem nadšená. Po pár vtipných momentech knihy jsem vytáhla tužku a začala si vtipné a trefné poznatky podtrhávat. Od líčení hrdinova skomírajícího imunitního systému, přes barvitý popis přízvuku jeho vesnického kolegy až k zážitku na sněžnému skútru jsem tužku skoro nedala z ruky. Posléze jsem zjistila, že potrhávám téměř celou knihu a tak jsem toho raději nechala. I když se opravdu nejedná o prvoplánově vtipný příběh, je tam rozhodně znát autorův temný otisk - tomu se nevyhneme, je to jedna z nejvtipnějších knih, co jsem kdy četla. Oblíbila jsem si pana Iana McEwana, hlavně kvůli tomu, že skutečně umí psát, nejenom, že si vše dovedu snadno představit, umí popsat i bolest, tak, že ji vnímáte a smrad, že ho cítíte, prostě všechno. Jeho knihy se čtou tak snadno a přitom mají hloubku. Škoda jen, že výtisk, který vlastním, je tak trochu "jetý", pár listů někdo polil kafem nebo bůhvíčím ještě, upřímně doufám, že se nejedná o krev, ale co se dá očekávat od vyřazené knihy z knihovny. V tomhle případě se rozhodně nebudu bát investovat do nějaké novější sluníčkové verze :).
Tak neuvěřitelně ukecanou knížku by člověk pohledal. Pořád se v ní jen tlachá, čvaňhá, beseduje ... a to je důvodem pro neúplný počet hvězdiček mého hodnocení. Kniha je to, díky spoustě postav a totožných jmen, zpočátku velice zmatená, ale pokud to čtenář vydrží, po chvíli je nenásilně vtažen do poutavého děje příběhu o nenaplněné lásce, bezbřehé nenávisti, bolesti a trápení. Kvůli jednomu špatnému rozhodnutí se životy všech začnou hroutit a všichni se jenom trápí, hladoví, churaví, řada z nich i umírá (čímž se usnadňuje orientace v postavách) a pořád o tom mluví ... Dost mě překvapuje, že jakmile jeden člověk dá přednost jinému (bez ohledu na to, že to vlastně hluboko v srdci tak nechce), tak ten opuštěný se nezlobí na tu osobu, která tak učinila, ale na všechny kolem, kteří za její rozhodnutí nemohou. A ať je nenávist jakkoli silná, stejně si osud najde cestu, jak alespoň vzdáleně svůj cíl naplní. To se mi líbilo, že se člověk úplně neutopil v beznaději a zmaru. A musím říct, že ta hospodyně Nelly mi lezla na nervy, neustále se do všeho pletla, řadě věcí neprospělo její konání, ale co už. Poučení pro mě je takové, že ať půjdeš hlavou proti zdi, stejně ji neprorazíš a pokud osud nějaká ta vlákna utkal, nemá cenu s ním bojovat. A hlavně, že důležitá životní rozhodnutí se mají dělat srdcem a ne rozumem. Oblíbené postavy: (svým způsobem určitě Heathcliff, Katka ml. a hlavně Hareton). A poznámka na závěr: Je k neuvěření, jak moudří a dospěle uvažující byli všichni spisovatelé žijící daleko před námi v jejich mladých letech. Když někdy vidím dnešní dvacátníky, nebo i čtyřicátníky, přijdou mi spíš jako přerostlé děti, a absolutně bez zdravého rozumu a intelektu. A bohužel k nim řadím i sebe. V životě bych ve dvaceti a ani ve ctyřiceti něco takového nenapsala.
Další z knih, která mě vtáhla do sebe a nepustila, především díky neobyčejným schopnostem a talentu Jaroslava Havlíčka, díky jehož popisnému umění vidím všechno před sebou jako ve filmu: Hanzelínovy dcery, jeho ordinaci, přírodu, krajinu, a mnoho dalšího, a to přitom nejsou jen krásné věci, které by si člověk rád vybavoval a na řadu z nich by možná raději zapomněl.
Já v tom ani tak nevnímám "příběh pošetilé puberty", jako neskutečně smutný úděl pěti dcer, které měly to "štěstí", že se narodily do zásadové rodiny doktora Hanzelína, který jakkoli působil na malého Emila "otcovsky" a "uděloval mu rady", byl podle mě člověk, který ženy nerespektoval a tím se i divím, jak mohl zplodit pět dětí. Nemůžu pochopit, jak mohl být pro toho chlapce doktor něčím víc než jeho vlastní otec, který se podle mě k němu choval daleko lépe, a tak nějak si i ten vztah mezi rodičem a dítětem představuji (zejména kapitola Sen). Neskutečně smutné vyprávění, které mi připomíná film Smrt panen, i když jsou to diametrálně odlišné osudy mladých dívek, pohnutky jsou sice jiné, ale účel je stejný a ten Hanzelínův snad ještě víc brutální (jeho dcery byly v podstatě otroci). I když tento příběh měl být "příběhem odpočinku", já při téhle knize většinou jen trpěla a trápila se. To však nic nemění na tom, že je svým způsobem velice krásná a jsem opravdu ráda, že jsem si ji konečně přečetla a zaplakala si nad pomíjivostí věcí, lidí a vůbec všeho. Nafackovala bych si za to, že jsem ve svých studentských letech zcela nepochopitelně bojkotovala povinnou četbu.
PS: Nechcete obsah knihy zde na databázi trochu zkrátit? Vždyť je tam vše, včetně konce, a to asi není moc dobré. Já ho naštěstí předem nečetla.
Nevím, jestli tato kniha pomůže úplně každému. Pomůže určitě tomu, kdo se rozhodl přestat kouřit a štve ho to, má třeba i nějaké zdravotní problémy. Pro ty, kdo se cítí dobře a kouření berou jako svůj životní styl nebo vyjádření sebe sama (jsou v tom zkrátka až po uši - závisláci), pro ty tahle kniha asi nebude, i když kdo ví? Kniha staví na prosté skutečnosti, že kouření je závislost, že kuřáci jsou závisláci a za pomoci této knihy se snaží zlikvidovat to malé monstrum uvnitř nich. Staví na tom, že není proč litovat, že jsme přestali, je to naopak důvod k radosti. Staví na tom, že změní myšlení kuřáka a pomůže mu uvědomit si, že dělá totální hloupost. Mně jako kuřákovi už dávno došlo, že mi cigareta nedává vůbec nic, ani mě nenají, ani nenapije, smrdím, jsem zbytečně nervní, agresivní, když si nemůžu zapálit, kouřím úplně zbytečně, ztrácím tím čas, navíc mi to způsobuje těžkosti (hůř dýchám a co mě vyděsilo, motá se mi hlava a mám pocit, že dostanu mrtvici, když do sebe po celém dni večer jednu napumpuju - konečně). Má to tedy nějaký smysl? Nemá. A co ještě k odvykání pomáhá? Například řádění jisté choroby, která po celém světě způsobila pandemii a která při těžším průběhu napadá hlavně plíce. To si pak takový kuřák (i když kouří "jen" pět denně) řekne, že mu to za to nestojí a že udělá alespoň něco pro to, aby to třeba ty jeho chudinky plíce zvládly lépe (kéž by - za ten měsíc) a třeba když tomu osud dá, bude se pak po celý zbytek života radovat z toho, že už kouřit nemusí a že když v tak nepříjemné a stresující době dokázal seknout s něčím, co mu vždy "pomáhalo", že už musí zvládnout cokoli, i kdyby trakaře padaly. Výzvu jsem přijala, načínám (úplně v klídku - občas bolí hlava a druhý týden mě svědilo celé tělo) třetí týden a panu Carrovi jsem slíbila, že už si nikdy nezapálím. Proč taky? Je přece tolik jiného, co Vám něco opravdu dá. Kouření zkrátka jenom bere a nic víc a je strašně fajn si to konečně uvědomit. PS: Kouřila jsem 25 let, v podstatě mi to nikdy "nechutnalo", občas mě to děsně štvalo, při trápení jsem kouřila jako komín a nic z toho, xkrát jsem se překouřila, v průběhu těch let se mi 1x na rok a 1x na dva roky podařilo toho nechat, pak jsem se nepochopitelně těšila, až už zase budu moct, kouření sbližovalo další kuřáky a všichni byli na jedné lodi, bylo to fajn, ale kamarádit spolu můžete přece i bez cigaret, no ne? Na úplný závěr jeden postřeh: Bála jsem se tu knihu číst a přečíst, že třeba skutečně dokáže to, že já kouřit přestanu. Co si pak počnu? A ten strach mě vyděsil, je opravdu možné, že se bojím, že už nebudu nikdy kouřit, jsem opravdu TAK hloupá (závislá)? Tohle mi otevřelo oči a možná to byl ten hlavní impulz, proč jsem s tím nakonec sekla. Navždycky.
Update srpen 2020 - Svoboda, vůbec kouřit nepotřebuji. Jen žiju, volně dýchám, voním, mám spoustu času a ušetřené peníze. Zkuste to taky, je to skvělý!
Update září 2020 - Nekončící svoboda! A co víc?
Update únor 2021 - Přibrala jsem, že by díky pandemii (moc se nehýbu), takže sice nekouřím (hurá), ale obchází tady strašák těžké nadváhy - musím s tím něco dělat, a to okamžitě! Možná za to může i můj počáteční fígl, jíst slané tyčinky a zapíjet Colou. To mě těch prvních pár týdnů docela zachránilo.
Update duben 2021 - Schazuju, ale jde to pomalu, rozhodně je lepší cvičit, než se trápit dietou.
Update leden 2022 - Pořád nekouřím a jsem takový ten protivný odnaučený kuřák na všechny stávající kuřáky. Nijak nehubnu, ale stále nekouřím a o to tu přece jde! Jsem na sebe pyšná a jsem šťastný človek!
Update 2023 - Opravdu to u mě zafungovalo. Děsně mě mrzí, že ne u mého muže, který knihu četl 2x a kouří pořád, ať mu říkám co říkám, je to pořád stejné. Trochu zoufalství, když vidíte, jak to druhého ničí, on to nechce pochopit a nemůžete s tím nic dělat a hádáte se spolu, protože ten druhý to nepochopí. Ale nevzdám to, snad někdy prozře i můj muž. Moc si to přeju. Rok 2024 - Za ušetřené peníze si dělám radost, ať už sama sobě nebo dětem a mám z toho moc fajn pocit. A držím Vám palce. Určitě se Vám to také povede. Čím déle vydržíte nekouřit, tím lépe pro Vás. Najednou zjistíte, že to nepotřebujete. A to za to vážně stojí.
Shrnutí ve třech větách:
1. NENÍ to vaše rozhodnutí, že chcete kouřit nebo že vám to chutná - vy prostě MUSÍTE kouřit, protože JSTE závislí.
2. Výše uvedené si potvrdíte, když se pokusíte pár dní nekouřit.
3. Opravdu chcete dávat peníze někomu, kdo prakticky denně vydělává na Vaší závislosti a je mu úplně jedno, že si tím, mnohdy fatálně, ničíte zdraví?
Murakami mě získal knihou Kafka na pobřeží, která je pro mě zatím ta nej, ale Norské dřevo vůbec není špatné. Byla jsem ráda, že jsem mohla knihu z větší části číst úplně o samotě, protože se to ve mně všechno mlelo. Spousta erotických scén, takže je člověk pořád v jakési příjemné tenzi, v jedné chvíli mě kniha tak dojala, že jsem se rozbrečela jako úplný blázen, jindy jsem si zase s chutí četla pořád dokola ta Murakamiho moudra: "Byl to hňup, kterému dělalo dobře držet ostatní v nevědomosti, aby nad nimi mohl být pánem." Někdo tu psal, že moc fandil Tóru a Naoko, ja ne, já zkrátka moc a moc fandila Tóru a Midori.
Kniha se mi nečetla moc dobře, zvlášť povaha pana úředníka mě občas vytáčela doběla. Úsměvné mi přišly skoro všechny sexuální pasáže, protože byly jak podle nějakého pornografického scénáře a také z říše snů. Všichni vždy pozitivně naladěni a nadrženi, žádné komplikace, vyvrcholení přichází v několika vlnách a vždycky, všechny ženy ochotné naprosto ke všemu, kdekoliv, kdykoliv, veskrze "obchodní pojetí". Omezenost v tom, že sex je pilířem všeho, a kromě něj snad nic jiného, co by člověka naplnilo, neexistuje. Možná to byly nějaké halucinace, ale skutečně se v té knize mluvilo o lásce? Kde? Já jí v tom všem počínání nenašla. Nejsem žádný puritán, ale také jsem realista a jsem šťastná, že jsem kromě sexu v životě poznala i jiné radosti, např. právě tu lásku. Na druhou stranu se v knize vyskytly i věty, které mě pobavily a které jsem si podtrhla, třeba mě vyloženě zaujaly všechny ty podrobnosti ohledně cestovních agentur a snaha o jejich úspěch na trhu, bohužel dokud nepřišel "náš hrdina" se svým super nápadem. Nebo popis úřednické práce. Nebo pasáže, které blíže ukazovaly jeho povahu: " Uvažoval jsem, zda bych případně stejně snadno poznal Roberta, Josiane (...), pravděpodobně ano. Toto zjištění mě dvakrát nepotěšilo; paměť se mi neustále plnila v podstatě naprosto zbytečnými informacemi." Nebo jeho "četba" Firmy. Konec knihy mě dostal, i když jsem to trošku čekala, tak nějak lze poznat, kam to všechno směřuje, nakonec jsem litovala, že se to nestalo třeba uprostřed knihy, a pak se následné události víc nerozvinuly. Jenže, když už je ústřední postavou takový nemastný neslaný egoista, není o čem psát, nic se v něm neodehrává, čtenář s ním má i problém soucítit, nikam by to nevedlo. A to je škoda.
Čtyři měsíce mi trvalo přečíst tuto knihu, ale nebylo to kvůli tomu, že má přes tisíc stránek, četla se mi zkrátka těžko. Od Kinga se mi moc líbila kniha Řbitov zvířátek, a pak podle jeho knih zpracované filmy Shining, Misery, Zelená míle, Dolores Claiborneová, Nadaný žák ... To jsem také nejprve viděla jako film a ta myšlenka mě hodně zaujala. Knížka ale byla pro mě dost zmatená, spoustu věcí v ní popisovaných mi přišlo zbytečných. Koktání a "umění hlasů" mělo samozřejmě v knize své místo, ale bylo to trochu únavné a zdržovalo od děje, stejně jako prolínání jednotlivých časových rovin. Člověku také občas nedalo pohrát si s myšlenkou, že autor je neskutečně zvrácený úchylák a pryč od něj, ale nedalo mi to, a proto na veškeré scény s velkým pošukem Patrickem Hockstetterem nikdy nezapomenu, stejně jako na řadu scén s Beverly Marshovou, zejména na tu hodně ulítlou, závěrečnou, v kanále. Co však nelze upřít je nápad, nápad na To, na jeho pohnutky, na jeho vznik, na boj s ním. Jsem ráda, že jsem tu řadu večerů mohla strávit s partičkou odhodlaných dětí, které se rozhodly čelit koncentrovanému zlu, představovat si jejich kulišácky utajenou klubovnu, a prožívat s nimi jejich hrůzné strachy a dětství plné bolesti. A ten konec, hlavně neprozrazovat to velké odhalení, k tomu si musí dojít každý sám. Ale neubránila jsem se pousmání, chápu totiž autora, protože kdo jiný je schopen toho nejhoršího na světě a ještě si to patřičně vychutnat.
Marry Poppinsová je další z kouzelných knih mého dětství. Stejně jako si skoro každé dítě myslí, že vidělo Pyšnou princeznu v barvě, já bych přísahala, že nejen na konci první kapitoly, ale na konci každé kapitoly její svěřenci dostávali opakovaně kouzelnou medicínu a ta měla pokaždé jinou chuť. A přesto se o tomhle zázraku v knize píše jen jednou. Když jsem byla dítě, fantazie pracovala naplno, strašně se mi líbil Chechtavý plyn a Paní Corryová, byla jsem úplně nedočkavá, potom v dospělosti, až se s dcerkou konečně dostaneme k noční výpravě s hvězdičkami z lesklého papíru. Nádherný příběh. A co teprve výlet do obrázku nebo kolem světa. Nezapomenutelná knížka s úžasnými nápady.
Po přečtení knihy o Věře Ferbasové od stejného autora jsem byla už připravena na nejhorší. Pravdou je, že se mi tato kniha četla poněkud lépe, ale jen proto, že od jisté doby zastávám názor, že pokud člověk dokáže přelouskat knihu o Věře Ferbasové od Rudolfa Miholy, dokáže už přečíst cokoli, tedy i to, co si na knihu jen hraje. Fascinuje mě, že pan Mihola si místo předmluvy do své knihy nechal "poradit" od jiných, jak psát knihu, a potom provedl přesně tu příšernost, o které se v úvodu knihy zmiňuje např. Aleš Cibulka. Na knize je opravdu znát těch pár víkendů, které jí věnoval a právem by mu mohlo být líto mě, kterážto jsem se nechala okouzlit půvabnou obálkou knihy, obrazně ji letmo prolistovala a doma byla zklamána. Nechápu pojetí psaní knih panem Miholou. Nechápu jakým způsobem tvoří nadpisy, které kolikrát vůbec nesouvisejí s textem pod nimi. Nechápu jeho obsesi používání tří teček "...", které čtenáře právem obtěžují. Nevím, zda je dobrá volba to, aby tajemství, které nechce o těchto herečkách prozradit, je zrovna provedeno takovým způsobem, že nabídne čtenáři knihu plnou fotografií, ale v malém formátu a bez popisků! Pokud má toto být autobiografický záznam, já o tom pochybuji. V každé větě cítím přítomnost pana Miholy, ať už v tečkách, ve slohu, volbě slov nebo jen fascinací slovem "Nu", které mě přivádělo k šílenství. Naopak jeho přítomnost už není znát na konci knihy, kde si od pana Aleše Cibulky vypůjčil nádherné poděkování Lídě Baarové, Adině Mandlové, Věře Ferbasové i Haně Vítové za jejich filmy a za ně samotné, a kterým pan Cibulka tímto vyjádřil vděk. Ani on sám (Mihola) nedokázal svou knihu ukončit nějak nápaditě a stylově, a musel si opět jistou schopnost vyjádření půjčit od jiných, byť pomocí citace z knih těch druhých autorů. Proč mám pocit, že to není autentický záznam rozhovoru, ale je to jen forma, jak autor píše v první osobě? A ptám se, jakým právem? A ještě si nemůžu odpustit jednu věc. Koho proboha zajímají fotografie zřejmě osobního vozu pana Miholy, který "doplňuje" fotografie míst kam, jak uvádí, zavítal s paní Vítovou v Karlových Varech - přijde mi to jak dokumetace nějaké dovolené - proč se raději nevyfotil sám autor s Hanou Vítovou? Už jen z úcty k Haně Vítové knihu nevyhodím, ale budu každého důrazně varovat, pokud by si jí chtěl přečíst.
Jako poctu k nedožitým devadesátinám Věry Ferbasové bych si opravdu nepředstavovala, že pan Mihola zplodí tak příšernou knihu. Po tom všem, co tato roztomilá herečka po skončení své hvězdné éry musela vytrpět, je pak vzpomínkou na ni takováhle hrůza. Je to opravdu ostuda. Než nějaké šroubované monology a autorovy vulgární výkřiky (kdy se nebojí použít ani 3x slovo zku*vit - což v kontrastu se sladkou blondýnkou na obalu je opravdu silná káva), bych ocenila klasické zpracování knihy. Uvítala bych pasáže o tom, kdy se narodila, vyrůstala, co ji potkalo, než ji objevili pro film, a k tomu uprostřed knihy obrazovou přílohu, zkrátka vcelku normální čtivou obohacující knihu. Místo toho člověka bolí hlava ze zvoleného stylu jakým je kniha napsána, musí luštit, hledat informace, a navíc, pokud je tam fotografie, která by ho opravdu zajímala, je velká 1 cm a nesmyslně umístěná ve spodní části knihy. Proboha, když už ty fotky máte, proč je neukážete? Raději bych ocenila obrazovou publikaci s fotkami herečky než číst takovou slátaninu. Skutečně mě mrzí, že jsem do téhle knihy investovala své peníze. A to mám ještě od stejného autora objednanou knihu o Haně Vítové - tak to potěš, někteří lidé by opravdu neměli psát.
Soubor velmi povedených hororových povídek, které ačkoliv jsou strašidelné, dokáží i rozesmát. Má první kniha od Miloslava Švandrlíka, zakoupená z mého kapesného v levných knihách na základní škole. Je to můj poklad.
Kniha je velmi čtivá, plná překrásných fotografií. Pro mě je favoritem hned ta první po otevření knihy (ve stínu stromů na zahradě u stolu), parádní je i Jana a Jiřina v New Yorku, a mohla bych pokračovat, ty fotky mají příběh, úžasné momentky, ale i portréty, pózy. V textu spousta zajímavostí, informací, příběhů, které dojmou, pobaví (brusinky, Macháček) i zabolí. Všudypřítomná velká bolest autorky a snaha nějak to trápení v sobě uzavřít a maminku pochopit. Na druhou stranu je kniha s láskou psaná. Pro mě byl asi nejdojemnější popis vztahu s Vlastimilem Brodským. Věřím, že to byla láska jako trám. Připoměla mi mé rodiče, kteří měli mezi sebou podobný věkový rozdíl a láska to byla nekonečná, moje máma u toho textu jistě prolije spoustu slz. Terezu Brodskou jsem nedávno potkala, bohužel na místě, kde jsem ji moc otravovat nechtěla (takže podpis nemám) a to mě přimělo okamžitě knihu začít číst, i když jsem si na ni už dlouho myslela. Přečtení mi trvalo ani ne týden a jsem zase o něco moudřejší plus mám zaškrtáno asi deset dalších filmů s Janou Brejchovou, které jsem neviděla a budu doufat, že se brzy v televizi objeví. Zároveň je mi tak nějak smutno z toho, že je tak dlouho (už deset let!) v péči lékařů a vlastně už od roku 2007 v podstatě nešťastná. Říká se, že vše má svůj důvod, ale tohle je už opravdu moc.
Jedna z nejlepších knih, kterou jsem ve svém životě četla. Byla tak strašně skvělá, že jsem oddalovala i její čtení, abych jí mohla číst delší dobu. Uprostřed knihy jsem se dokonce přinutila přečíst si jinou, jejíž četba mi předtím trvala skoro půl roku. Tak moc se mi líbila, že jsem jí prostě nechtěla dočíst, aby mi ten skvělý pocit zůstal co nejdéle. Má první přečtená kniha od Nesbøa. Byla příjemně děsivá, napínavá, vtipná, plná informací, čtivá, úžasná ve všech směrech. A výborně gradovala. Parádní zážitek!
Pro milovnici našich prvorepublikových černobílých filmů a obdivovatelku Nového, Baarové, Mandlové a jiných, byla pro mě tato kniha vystřízlivěním z pohádkových představ o té době. Jsem velmi vděčná za pravdivý obraz té doby, za spoustu cenných informací nejen o módě a za odtajnění mj. např. jakým způsobem se ženy tehdy líčily a česaly, protože mě ty jejich účesy z vln vždy fascinovaly. Potěšilo mě, když jsem doma objevila stříbrnou pudřenku s iniciály po mé babičce a mám tudíž i hmatatelný důkaz o tom, že ta doba nebyl jen sen, ale skutečnost. Těžko uvěřit, jak se všechno tak rychle změnilo a hlavně lidé. Jsem opravdu ráda, že alespoň ve filmech si můžeme připomenout jaké to je, když se lidé k sobě chovají s úctou a slušně. Proto mě také nikdy neomrzí tyto filmy sledovat. Knihu velmi doporučuji, je čtivá a velmi poučná. Našla jsem v ní ale několik překlepů a to je velká škoda, ale to nic nemění na tom, že je to skvost, který by měl být v každé knihovně.
Konzumaci vídeňské roštěné připravené podle této knihy musím zařadit mezi mé nejúžasnější gastronomické zážitky - každá buňka v mém těle se tetelila blahem! Podle téhle kuchařky uvaří naprosto každý (tedy i já) výborná jídla, k jejichž přípravě by si jen tak někdo netroufl a VŽDYCKY se povedou. Mám odzkoušeno. Jen ta svíčková mi tam chybí, pane Vaňku. Každopádně DĚKUJI za tuto knihu, naše rodina je nyní ještě mnohem šťastnější!
Film stejného jména Adriana Lynea má s touto knihou pramálo společného. Ale protože je to můj nejoblíbenější režisér, budu se snažit pochopit, proč předlohu přetvořil do skoro pohádkově erotického příběhu s příchutí hořkosti a hlavně s dojmem, že mezi oběma aktéry skutečně existuje něco jako láska. Předloha je totiž úplně jiný kalibr. Nečekala jsem takovou silnou upřímnost, syrovost vyprávění a to, že mě četba této knihy bude skutečně až bolet. Je možná dobře, že Lyne to pojal jinak, jemněji, delikátněji. Scény s převlečením za muže nebo s prostitutkou mají totiž zcela jiný, krutější průběh, ostatně jako většina zfilmovaných scén. Přestože je skutečně místy utrpení knihu číst, je třeba se zamyslet nad myšlenkou, kterou autorka v knize použila. Sama říká, že by jí před nějakými čtrnácti dny ani nenapadlo, že kdy bude ochotna všechno tohle snášet a dokonce se na to těšit. Člověk totiž nikdy neví, co všechno se v něm skrývá a co ještě s postupem zkušeností může v sobě odtajnit.
Knihu jsem četla od chvíle, kdy jsem jí koupila non-stop, bylo-li to možné, je napsána velmi poutavě a rozhodně zaujme. Paní Chantal mi byla velmi sympatická už dávno, a proto jsem se na její knihu velmi těšila. I když jsem při čtení její cesty životem většinu času probrečela, nebylo to na škodu. Uvědomila jsem si, že s touto velmi zajímavou osobností máme společné to, že se v řadě věcí řídíme hlavně srdcem a svými city. A že to nejvzácnější pro nás vždycky bude láska. Moc paní Chantal přeju, aby si splnila všechny své sny, o kterých se ve své krásné knize zmínila.
Tahle kniha mě hodně bavila. Je o muži(Já) a o jeho ... napadá mě spoustu slov, ale vyberu z nich přirození (On). Chlapík se snaží žít vcelku poklidný, ničím nerušený život, ale On, jako asi každému muži, mu neustále našeptává, co by bylo lepší, a jak si věci více zpříjemnit. Dostává tak toho ubohého mužíčka do situací, do kterých by se jen s rozumem, bez "přítele" v kalhotách, nikdy nedostal.