mirektrubak komentáře u knih

K uzavřenosti, mlčení a trávení času sám se sebou mám sklony už od dob dospívání – moje vysněné povolání v té době nebyl ani kosmonaut, ani pilot F1, ale přál jsem si být strážcem majáku :-) Podobné sny by u mě samozřejmě nebyly realizovatelné už pro moji nepraktičnost a katastrofální manuální nezručnost – na šumavské samotě bych dřív než steskem zašel neschopností se o sebe postarat (ve snaze opravit si plot bych si určitě usekl palec atp.). Přesto jsem byl na tenhle sborník rozhovorů hodně zvědavý, říkal jsem si, jestli třeba nějak neroznítí moji touhu po životě v odloučení. Ale k tomu nedošlo. Vlastně se stal pravý opak: setkáním se šumavskými podivíny jsem nezískal pocit, že bych o něco zásadního v životě přicházel tím, že funguji mezi lidmi. Teze, že život uprostřed přírody vede ke zklidnění a vyrovnanosti se mi nepotvrdila: každý z osmi respondentů se mi jevil jako člověk nějak vnitřně neklidný, nesrovnaný sám se sebou (s výjimkou dvojčat, ale ta se vymykala i tématu knihy jako takové)... Ano, četl jsem se zájmem, řada věcí ke mně promlouvala i do mých odlišných životních podmínek, ale v zásadě jsem příběhy šumavských samotářů nebral jako inspiraci a příklady k následování, ale spíš jako varování.

Samostatným tématem byl pro mě duchovní život samotářů. Zvýšený smysl pro spiritualitu měl svým způsobem každý ze zpovídaných. Byla to jejich duchovnost, která je zavedla mimo civilizaci, nebo je jejich fungování o samotě učinilo vnímavější vůči transcendenci? A nemůže to být ještě tak, že delší pobyt bez kontaktu s druhými nás přivádí k nějaké formě autosugesce? (jinak řečeno: uschopňuje nás samota k přijímání duchovních impulsů nebo nás vede k jejich vymýšlení?) Aleš Palán na tyhle otázky neodpovídá, ani se o to nesnaží, povídání samotářů nijak nekonfrontuje, usměrňuje je pouze mírně a nechává na nás, čemu budeme věřit a čemu ne. To je na jednu stranu velmi chvályhodné (dozvídáme se to, co je pro respondenty důležité sdělovat, ne to, co si novinář myslí, že bude čtenáře zajímat), jenže zároveň to na více místech znamená, že povídání samotářů pro mě bylo... prostě fádní a neobjevné. Nejpatrnější to bylo u Rudy a Jáchyma, nejméně u Romana a žen, ale více či méně jsem si u každého ze Šumavanů říkal: A to je všechno? Tohle je ta hloubka, o kterou přicházím svým uspěchaným životem? Vždyť jsou to názory, na které bych narazil na každém druhém internetovém fóru nebo v lecjaké bizarní facebookové skupině!

Za klad knihy považuji, že jednotlivé postavy se od sebe liší, jako čtenář jsem tak zbaven pokušení vyvozovat zjednodušené závěry a zobecňovat něco, co se zobecnění brání. Každý příběh je něčím unikátní. Přesto bych jednu souvislost viděl: zdálo se mi, že každý z hrdinů knihy je nějak zraněný, nějak vychýlený z rovnováhy. Působilo to na mě tak, že samotáři na Šumavu spíše utíkají před něčím než někam. Moc bych si přál, aby to bylo jinak, už vzhledem k tomu, že mojí velkou motivací k četbě bylo odpovědět si na konkrétní palčivou otázku, proč někdo, kdo je lidmi obdivován a ctěn, a pro své okolí radostí, volí razantní odloučení od světa. Ale bohužel. Šumavští samotáři ve mě nevzbuzují obdiv a touhu je následovat. Šumavští samotáři ve mě vzbuzují lítost a soucit.

26 08.06.2021

„To na lidech nejvíce nesnáším – chladnou ironii. Je to velmi zbabělé; všemu je možné se vysmát, vše je možné ponížit, do ničeho se nezaplést, nijak se nezavázat. (...) Výzbroj nemohoucího. Ironici přitom mají vždy nějaký názor, který vítězoslavně hlásají, ale když začne být Člověk zvědavý a začne se zajímat o detaily, ukazuje se, že je složený jen z trivialit a banalit.“

Je toho spousta, co paní Dušejková nesnáší na světě, který kolem sebe vidí. V mnoha věcech bychom s ní jistě souhlasili. A jedním dechem dodali, že je škoda, že se s tímhle nebo tamtím nešvarem nedá nic dělat. Jenže paní Dušejková se u takového konstatování nezastaví. Má totiž nutkavou potřebu konat, když jí její morální kompas ukáže, že jsou věci v nepořádku. A koná, i když jí to přináší nepohodlí, nepochopení, vyčlenění ze společnosti. Koná, i když tím překračuje všechny meze.
Když se na vše podívám svým dospělým, uvážlivým pohledem, tak samozřejmě vidím, že paní Dušejková v právu není. Protože i když na ni nahlížím se shovívavou sympatií, nemůžu nevidět, jak je přepjatá, umanutá, ano, vyšinutá. Jak reaguje naprosto neadekvátně. Takže bych jí nejraději poradil, aby nebláznila, smířila se s tím, jak věci jsou, že mně je přece taky zvířat líto, ale že svět už je holt takový. Jenže... jenže podobný konflikt mezi „vždyť vidíte, že s tím nejde nic dělat“ a „vždyť vidíte, že s tím musíme něco dělat!“ se neodehrává jen v kladském lese a nehraje se vždy „jenom“ o životy zvěře.

Olga Tokarczuk ve své skvěle napsané knize vykresluje svoji radikální hrdinku tak působivě, že jsem si ji v hlavě okamžitě přiřadil do společnosti starozákonních proroků nebo tvrdohlavých československých disidentů. Tedy lidí, u kterých vždy touha po spravedlnosti převážila nad pudem sebezáchovy. A spolu s nimi mi znovu připomíná, že náš problém není v tom, že se chováme nelidsky k bližním, ale v tom, jak snadno nám nějaká skupina Božích tvorů vypadne z množiny těch, kteří v naších očích požívají právo na lidské zacházení. Možná to teď přeženu, ale tahle otázka mi po dočtení přišla jako ta nejvíc podstatná: Když dnes mávneme rukou nad brutální vraždou srny, nemávli bychom jí i včera nad vraždou Žida, předevčírem nad vraždou afrického otroka a zítra třeba nad smrtí nějakého toho migranta nebo bezdomovce?

„Smutek, velký a nikdy nekončící smutek za každé mrtvé Zvíře. Po jednom přijde druhé, takže mám neustále smutek. Je to můj trvalý stav. Klečela jsem na zkrvaveném sněhu a hladila drsnou srst, studenou, ztuhlou.“

26 12.03.2021

Když se v úvodní části knihy rozbije vzácná váza a Cecilia předvede svoji nerozvážnou polonahou koupel, nevypadá to na zlomovou situaci – zdá se, že nádoba se spraví a z nepříjemného momentu nezbude víc než trapná vzpomínka. Jenže v tomhle románu to takhle nefunguje, tady se nic neztrácí, nic neschová, nic se neutají. Efekt motýlích křídel v Pokání funguje s neúprosnou krutostí a všechny postavy vysílá do víru událostí, ze kterých se už nikdo nevrátí stejný.
Ale dlouhý stín našich činů a jejich nečekané důsledky nejsou hlavním tématem. Tím je naše schopnost vidět realitu. Nebo lépe řečeno: naše neschopnost vidět realitu. Nemyslím si, že by poselstvím knihy bylo, že skutečná pravda neexistuje a nemá smysl ji hledat. Spíš je zde bravurně zobrazeno, jak před námi poznání pravdy kličkuje, jak je naše vnímání pravdy těkavé a jaksi tekuté, jak z pravdy stále dokážeme vidět jen fragmenty, jak jsme neustále ovlivněni svou životní zkušenosti, svojí pozicí v čase a prostoru, ze které události sledujeme. Jak jsme vlastně odsouzeni se stále mýlit, stále nevidět věci, jaké jsou. A že je někdy náhle prozření a nahlédnutí vlastních omylů a jejich následků takovou ranou, že aby to člověk v psychickém zdraví přežil, musí si nápravu věcí alespoň vysnít. Třeba ve dne a s otevřenýma očima, když to nejde jinak.

Byl jsem nadšen ze způsobu, jakým svůj román McEwen napsal. Nejen, že je skvělý stylisticky a jazykově, ale také dobře dávkoval informace – srozumitelně, ale přitom ne polopaticky, byl pečlivý v detailech, aniž by se vyprávění rozplizlo do podřadností. Jednotlivé scény měly sílu samy o sobě, ale přitom dobře sloužily celkovému obrazu, posouvaly děj dopředu (i když to někdy nebylo jasné hned, ale až ve zpětném pohledu) - výborný soulad jednotlivostí a celku, navíc podaný velmi čtivě a přes závažnost tématu i s jistou ironickou lehkostí, která kupodivu celkovou tesknou naléhavost knihy neshazovala. Povedlo se mu tak docílit toho, že svými hrátkami s vypravěčskou perspektivou, prolínáním vrstev a častým zpochybňováním děje nenarušil to, co je na jeho knize nejcennější – působivý příběh o lásce, síle vůle a hluboké lidské touze po odpuštění a životu ve vzájemném souladu, ať už je naše osobní historie jakkoli poznamenaná.

26 08.07.2020

„Musím bdít
nad tichem světnice, aby se nerozlilo
po celém vesmíru.
Je vlahá letní noc,
je v ní všechno, co navěky zastavuje srdce,
všechno, čím člověk vydechne jakoby poprvé,
a je to noc všech nocí, prvně z žití nesu
strašné břímě lásky a smrti současně,
a sladko je mi nést je, navždycky třeba,
i s tím mrazením i s tím šikováním
k dlouhým a drsným bitvám o život ve mně.“

Četl jsem podstatnou část Romance pro křídlovku někdy v maturitním věku, myslím. A pamatuji si, jak jsem se proti té básni vymezoval, jak jsem kritizoval a zesměšňoval její patos. Říkám si, zpětně viděno, že to muselo být proto, že jsem v těch nedospělých letech, kdy jsem četl Bukowskeho a poslouchal Tři sestry, prostě nebyl schopen tolik něhy a čisté krásy unést, že kdybych si Hrubína pustil k tělu, tak by to narušilo můj tehdejší cynicky posměšný postoj ke světu.

Před pár týdny jsem na Romanci narazil díky Čtenářské výzvě. A protože už si dnes nestydím připustit, že mě verše dokážou nadchnout a dojmout, tak jsem si mohl dovolit prožít s Františkem jeho vzpomínky na vzpomínky na Terinu. A přidávám se, musím, k zdejšímu nadšenému mnohohlasu. Jak jinak, vždyť je to taková nádhera!

Při opakovaném čtení pro mě bylo zajímavé sledovat, jakým způsobem Hrubín dosahuje působivosti své básně. V prvním dojmu jsem měl pocit, že jsem svědkem jednoduchého vypravování, oslovujícího mě spíše svojí prostotou než sofistikovanou strukturou, ale ... přitom je to tak propracované! Nejen variacemi motivů, ale zejména sestavováním z protichůdných prvků. Život a smrt. Naivita a zkušenost. Čistota a tělesnost. Očekávání budoucího a vzpomínky na nevratně ztracené. Iniciace Františkovy dospělosti a dědečkovo pozbývání kontroly. A tak dále.
Ale nezkoumal jsem to nějak příliš, nechtěl jsem. Nechci vnímat Romanci jako složitý hodinový stroj, ale jako lehké pohlazení absolutní krásy.

„Život byl vždycky dar nad mé síly, kdykoli jsem byl sám.“

26 07.07.2019

Když jsem byl teenager, tak jsem tuhle knihu nesnášel. Nesnášel jsem ji tak nějak ... deklarativně. Zkrátka jsem chtěl, aby každý věděl, že mně se Kdo chytá v žitě nelíbí, že s tou knihou nemám nic společného, že nemám nic společného s Holdenem.
Při čtení dnes, po čtyřicítce, je jasné, proč jsem to tehdy bral právě takhle. Protože na Holdenovi je vidět, jaký jsem – do značné míry – byl. Dnes už si to přiznám vcelku bez potíží, ale když jsem byl v Holdenově věku, bylo pro mě smrtelně důležité, aby bylo každému jasné, že ten uplakaný, hysterický a často dost směšný spratek je úplně jiný případ, než jsem já. (Když už mi začalo být jasné, že mě okolí nebude vnímat jako Jamese Deana, toužil jsem alespoň po sebestylizaci do role Hanka Chinaskiho – někoho, kdo má všechno na háku a nic a nikdo ho nerozhází)
Možná je tohle obecnější, možná nás na Holdenovi právě tohle provokuje, že svým příběhem vyslovuje docela přesvědčivě něco o nás. Něco, o čem bychom byli raději, kdyby se nevědělo. Je trapné to přiznávat, ale každý z nás si někdy sebelítostivě představoval vlastní pohřeb a smutnící pozůstalé na něm. (A kdo říká, že ne, ten to dělá dodnes :-). Myslím, že není férové se na Holdena zlobit jen proto, že on to o sobě ve svém příběhu říká nahlas.

Při nynějším opakovaném čtení mě zaujaly zejména dvě situace.
Jednak rozhovor Holdena a Sally, kdy je Holden tak plný emocí a touhy se „vykřičet“, že si jako adresáta svých stesků vybere někoho, u koho je opravdu minimální šance na vstřícné přijetí, čehož si je Holden racionálně dobře vědomý. Je v tom vidět zoufalství člověka, který tolik touží po sdílení se, že se pustí i do komunikace, která je předem odsouzena k nepochopení.
A nejsilnější moment je pro mě hádka s Phoebe. Holden ji miluje, k něžným myšlenkám o své mladší sestře se opakovaně vrací. Ale když pak dojde v muzeu na situaci, kdy za ni má převzít odpovědnost, kdy se z prezentované náklonnosti má stát reálná blízkost, tak Holden couvne. Vyleká se a je ochoten celý vztah zničit (nebo alespoň reálně zničení vztahu riskovat), zdá se, že není schopen unést novou realitu vztahu, který je teď živý, už to není jenom snění zpovzdálí, už to přináší nároky, už to přináší možnost něco pokazit. To je najednou pro Holdena příliš obtížné.

Stejně jako smazenaryba, i já si myslím, že by knize prospěl nový překlad. Současný mladý čtenář nutně musí cítit od Holdena odstup, když si čte že „honí mičudu“ nebo když se dozví, že v lokále je „nášvih“. Takhle už dneska opravdu nikdo nemluví.

26 22.07.2018

Velmi, velmi zvláštní kniha, které se příliš nepodobá ničemu, co jsem zatím četl. Dlouho jsem si zvykal na ten ultranaturalistický popis násilí a párkrát jsem i uvažoval o tom, že bych knihu nedočtenou odložil. Ono to totiž opravdu vypadalo, že kromě přehlídky široké skály projevů zvrácenosti (zejména sadismus, ale také pedofilie, zoofilie a všelijaké další brutálnosti, které ani neumím pojmenovat) Kosinského román nic dalšího nenabídne - bezejmenná hlavní postava vždy zažije něco otřesného, pak uteče někam jinam, tam zažije ještě něco horšího a tak se to pořád opakuje - a zdálo se mi, že je toho až moc.
Po dočtení knihy a s krátkým odstupem (píšu tento komentář cca týden po dočtení) ale stále víc nabývám dojmu, že kniha měla smysl tak jak je napsána. Že bylo potřeba to napsat takhle brutálně.

Zaujalo mě pár věcí, třeba že polští venkované věděli, kam jezdí vlaky plné Židů a jejich osud jim přáli. A hlavně, že necitelnost a krutost vycházela z polských vesničanů a vliv války a strach z potrestání od německých vojáků nebyl hlavní motivací všudypřítomné krutosti. To je možná hlavní poselství románu (alespoň jak já to chápu): zlo je v nás přítomné, nezačalo s Hitlerem a s Hitlerem neodešlo.

Myslím, že už Nabarvené ptáče znovu číst nebudu a asi bych docela váhal, jestli ho někomu doporučit. Ale jsem rád, že jsem knihu přečetl. Je to podobné jako návštěva Osvětimi - nechce se vám tam, ale víte, že je potřeba to vidět.

26 27.07.2017

„Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí, ten, kdo nezneužije mou duši, ten, kdo nepřísahá lstivě. Ten dojde požehnání od Hospodina, spravedlnosti od Boha, své spásy.“
(Žalm 24,3-5)

I když je toho v románu mnoho přiznaně smyšleného, Bílá Voda dnešních dní je popsána pravdivě – jako místo „na konci civilizace“. Když jsme tam před pár týdny přijížděli (ještě předtím, než jsem se do knihy začetl, ale s vědomím toho, že je to místo, o kterém si budu brzy číst), stejně jako hrdinku příběhu nás první kroky zavedly na místní hřbitov. A přestože obvykle nejsem nijak zvlášť senzitivní, tady mě intenzivní duchovní energie toho prostoru málem porazila! Cítil jsem při procházení mezi hroby řeholnic vztek na brutální komunistické mocipány i bolest internovaných žen. Ale taky obdiv a hrdost na to, jak si sestřičky dokázaly svojí vírou a odhodláním zachovat vnitřní čistotu a nenechaly se zlomit lidskou nelidskostí.
Když jsem si pak v místním muzeu (výmluvná drobnost: pana pokladního jsme si museli odchytit v přilehlém parku, kde zrovna sekal trávu) pozorně četl informační panely o všech těch hrůzách, bylo mi jasné, že tenhle román pro mě nebude obyčejným čtením.

Kateřina Tučková podle mě nenapsala bezchybnou beletrii. Měl jsem občas pocit, že v dlouhém období svého psaní zápletky až „přešlechtila“, že ten umně vyklenutý narativní oblouk byl vyklenut vlastně až příliš umně, že snaha „aby to do sebe všechno zapadlo a každý detail hrál nakonec svoji roli“ trochu ději ubírala na věrohodnosti a přirozenosti.
Problém jsem měl i s historicitou. Sigas v dřívějším komentáři psal o tom, že je důležité vědět, co je pravda a co fikce. Souhlasím. Já jsem se nějakou dobu snažil udržet fakta a autorskou licenci v souladu a leccos si dohledával, ale pak jsem to vzdal a dočetl román prostě jako román – aniž by mě ale přestalo zajímat „jak to bylo doopravdy“. Jen jsem svoji badatelskou aktivitu přesunul až za poslední stranu knihy. Po dočtení jsem hodně googloval o skryté církvi kolem biskupa Davídka (skutečně fascinující!), právě teď mám na stole faktografii o osudech řádů v 50. letech a knižní rozhovor s Ludmilou Javorovou už je pro mě také v knihovně rezervovaný!

Asi největší vnitřní rozpory jsem cítil u zobrazovaného žensko-mužského napětí v církvi. Výstižně to komentuje paní Chesterton, ano, v tomto aspektu je román určitě nejvíc autorský (v mém pohledu to ale není chyba: fiktivní příběh umožňuje autorce zajít tam, kam by literatura faktu nemohla a může být v dobrém smyslu aktivistický, zapálený; nasvětlovat něco podstatného a přehlíženého i takto věcně neobjektivním způsobem), a ano, nereprezentuje velkou část svéprávných a inteligentních žen, které jsou se stavem ženských řeholí (a situací žen v církvi obecně) reflektovaně spokojené. Myslím, že právě tohle je téma, u kterého je nutné nejvíc mít na zřeteli, že čteme osobní postoj vtělený do románové podoby.
Ale pozor! Na druhou stranu si myslím, že není možné tuhle linku odbýt s tím, že ženy jsou v církvi plně využité a se svojí rolí spokojené a umanutá feministka Tučková rejpe do něčeho, o čem nic neví. Protože upozadění žen a nevyužití ženských darů a ženského potenciálu je ku škodě nejen mnoha žen (a jedná se o ženy vzdělané, publikují, vyučující, které si svoji roli našly, co jim taky zbývá, jen je to role nějak provizorní, něčím neúplná), ale celé církve jako organismu, který má být semper reformanda, stále rostoucí a obnovující se.

V předchozích odstavcích píšu o románu kriticky. To ale není proto, že by byl v mých očích tak špatný! Je to proto, že je v mých očích tak důležitý! Proto jsem nechtěl nad problematickými místy jen tak mávnout rukou.
Celkový dojem ze čtení byl výborný. Příběh je nebanálně čtivý (třeba ty kritizované citace z písemností se mi zrovna líbily, dobře ladily s osobním svědectvím postav) a upozorňuje na neprávem opomíjenou stránku našich nedávných dějin. A i přes drsný děj a zdánlivě nekonečný proud příkoří ukazuje naději. Vážně ano! Ukazuje, že když je člověk ve svém životě hluboce nasměřován k tomu, o čem ví, že je dobré, tak nemůže být zlomen a ponížen ani něčím tak drastickým, jako je komunistická tyranie. Krutí lidé totiž nemají poslední slovo.

25 26.06.2022

„Přišel do této země, aby zemřel za její lid, a zatím japonští věřící postupně umírají za něho. Neví, co si počít. Ztratil schopnost rozlišit, který skutek je dobrý a který špatný, co je správné a co chybné, tak jak ho to až donedávna učila nauka o morálních hodnotách.“

Otec Sebastião je plně zapálen pro svoji věc. Kdybychom se ho zeptali před vyplutím na misi, co to je ta „jeho věc“, s odpovědí by neváhal a byla by to odpověď vyřčená s pocitem naprosté upřímnosti: Mým cílem je sloužit Bohu a Jeho slávě! Jenže realita japonské chudoby nám ukáže jeho pravdivější obraz. Jeho snem je totiž do značné míry on sám. S trochou přísnosti by se dalo říct, že není vroucně zamilovaný do Boha, ale že je vroucně zamilovaný do představy sebe samého vroucně zamilovaného do Boha. V běžném životě není ten rozdíl poznat, ale v extrémních situacích to může být opravdu důležité. Sebastiãovi slouží ke cti, že tuto svoji stránku reflektuje, ale zcela změnit se nedokáže – zdá se, že ho ani tak neděsí představa smrti, pokud by byla hrdinsky mučednická, bojí se více své vlastní bezvýznamnosti. „Pane, proč jsi dopustil, abych byl až do tohoto okamžiku tak směšný?“ ptá se Sebastião a ukazuje, na čem mu vposled opravdu záleží.
Je moc dobře, že Šúsaku Endó staví Sebastiãovu situaci právě takto, a je také moc dobře, že se svému knězi ani nevysmívá, ani ho příliš nekritizuje. Odpoutat se od představ o sobě je totiž možná to vůbec nejtěžší a boj s vlastním egem je skoro nekonečný – i naší reakcí by měl být spíš soucit než odsouzení, myslím.

Okamžik selhání je vždy zlomem. Setkání s pravdou už nedovolí si o sobě nic nalhávat. Jaký může taková chvíle mít na člověka dopad, to sugestivně ukazuje třeba Orwellův Winston Smith – poté co zradí Julii už svůj život vlastně jen biologicky dožívá. Pro křesťana ale moment klesnutí na dno může být, zdánlivě paradoxně, okamžikem obrácení. Jakýmsi restartem. Uvědoměním si vlastní nesamostatnosti nikoli jako limitujícího faktoru, ale jako nezaslouženě darovaného požehnání. Křesťané si to mohou dobře uvědomovat při každé modlitbě Křížové cesty, pokud se jí modlí správně: tedy ne že při ní my doprovázíme Krista, ale že v ní Kristus doprovází nás.

„Tyto pochybnosti jak bubliny na špinavé louži vystupovaly do jeho vědomí už za studií, i později, když se stal knězem. Vždy se je snažil zapudit z obavy, aby nevrhly stín na jeho víru. Teď se však ozvaly s takovou naléhavostí, že nevěděl, jak se jich zbavit.“
Endó napsal svůj román skvěle. Neokázale, ale velmi přesvědčivě. Předkládá své otázky chytře a neuráží čtenáře jednoduchými odpověďmi. Otázka odpovědnosti za druhé, schopnost definitivního poznání nepoznatelného, stejně jako problém existence zla ve světě – konečné odpovědi zde neexistují a nám nezbývá než se smířit s tím, že se s každou novou konkrétní situací budeme ptát znovu.
Křesťané si sice připomínají slova svaté Terezky, že všechno je milost; dokonce sám Ježíš o sobě říká, že „mé jho netlačí a mé břemeno netíží“, ale člověk nemusí být zrovna přítomen popravám nevinných lidí, aby cítil, jak je kolikrát těžké tato slova srovnat se zažívanou skutečností. Ptát se na ten rozpor je nutné (a jsem moc rád, že papež František k tvůrčímu pochybování přímo pobízí a že nás ubezpečuje, že mít pochybnosti neznamená věřit špatně), i když nás to bolí a znejišťuje. Ale potlačováním těžkých otázek a jejich zaháněním do nevědomí bychom si z křesťanství opravdu udělali pouze to opium lidstva.

Ještě slovo ke „střetu kultur“: sám jsem příliš tento aspekt knihy nevnímal, zajímal jsem se spíš o Sebastiãův vnitřní svět a jeho vypořádání se s pochybnostmi. Ale překvapilo mě, jak často je zde v komentářích naznačeno, že člověk narozený v Japonsku by neměl mít právo se seznámit s křesťanstvím a svobodně ho vyznávat. Já rozumím, že zkušenosti s infiltrací křesťanství a západní kultury (což nám bohužel, zdá se, splývá) mimo svá obvyklá teritoria jsou mnohdy tragické a často to vypadá, že to nejlepší, co Západ může pro zbytek světa udělat, je dát mu pokoj. Ale mělo by přece platit, že reakcí na necitlivé nabízení víry by měla být změna k nabízení citlivému, ne rozparcelování světa na náboženské monolity.
Přesvědčivěji k tomu píše Misericordia. Myslím, že se vyplatí k jeho komentáři zarolovat.

25 29.04.2020

Je potřeba to nejdůležitější říct hned na úvod: Ijáček je prostě megapostava!!! (děkuji archandělce za výstižný termín, který už si budu napořád se svým alter-ego oslíkem spojovat :-)

Nerad bych se dotknul ostatních zvířátek z knížky, jsou milá a je s nimi zábava, jen ... když se objeví Ijáček, tak je to jako když do oblastního divadla přijede hostovat Al Pacino, hned se všechno rozjasní a zvedne o několik levelů. A když Ijáček sleze z pódia ... hm, nic ve zlém, ale zůstane zase jen standardní oblastní divadlo. :-)

Nečetl jsem Púa jako dítě, nemám s knížkou spojené žádné nostalgické pocity – to jistě ovlivňuje můj pohled. A z pohledu dospělého čtenáře? Četl jsem příběhy spíš jako sled veselých příhod, které byly často roztomile absurdní, občas problýskly zajímavou myšlenkou a celkově se nesly v příjemné atmosféře – nejvíc asi v předposlední kapitole, kde se Ijáček nádherně skoro-integruje, prasátko je rozkošně v rozpacích, a nakonec tam Pú i přes svůj nepatrný rozum udělá správné a citlivé gesto. Cítil jsem se zkrátka ve Stokorcovém lese dobře. Ale nějakou moudrost, hloubku nebo ucelenou filozofii jsem tam nenašel. A upřímně, nebýt Ijáčka, asi by dvacet pohádek ve mně trvalejší dojem nezanechalo.

Technická poznámka: až doposud jsem ve svých komentářích nikdy nepoužil tři vykřičníky. Nepovažuji to za vhodné, přijde mi to jako psaný ekvivalent hulvátského křiku a vadí mi to skoro tolik, jako psaní velkými písmeny. Někdy ale mám na srdci sdělení tak zásadní, že si nemůžu pomoct. Třeba když potřebuji znovu zdůraznit, že IJÁČEK JE PROSTĚ MEGAPOSTAVA!!!

25 31.01.2019

No teda! Tak to byl opravdový literární zážitek!

Přistupoval jsem ke Kvítku trochu ostražitě, protože nejsem zrovna fanda rozměrných knih, ale tohle vážně nebyl žádný Jirásek. Michel Faber je totiž tak talentovaný vypravěč, že i popisem zdánlivě fádní události (třeba příprava šatů na Sezónu, prázdné tlachání dvou kamarádů ze studií atd.) dokáže zaujmout a přitáhnout pozornost - a tím pádem Faber nemusí pro atraktivitu děje využívat jiné triky, jako různé nečekané zápletky nebo vykreslování hrdinů jako osob "kterým prostě musíte držet palce". Kniha se tak může vyvíjet svým tempem a postavy působí autenticky - samozřejmě pokud akceptujeme výchozí situaci, tedy to, že v chudém bordelu vyroste přirozeně inteligentní, sebevědomá žena, která je ochotná na sobě pracovat a okolní prostředí její potenciál nezadusí.

Velkou devízou knihy je věrohodnost. Muselo dát spoustu práce nabrat všechny informace o oblékání, stravování, léčebných metodách, ale ta poctivá práce se odrazila v tom, že jako čtenář jsem měl pocit, jako bych byl života ve viktoriánském Londýně přímo účasten.
Atmosféra je pochmurná (snad jediná "feel good" kapitola je příprava vánoc 1875), ale to je pochopitelné, protože nic veselého se neodehrává. Právě naopak, třeba vztah Henryho a Emmelíny je tak bezútěšný, jak jen může být a číst si o Sofii (mojí nejoblíbenější postavě z celého románu) mě působilo téměř fyzickou bolest - zjevně vnímavá šestiletá dívka, jejíž život směřuje k tomu, že bude nenávratně deformován. A to jen proto, že se narodila tak sobeckým rodičům... Brrr!

Vstupování vypravěče do děje mi nevadilo, ale ani jsem z toho nebyl nijak nadšen. Používání vulgarit odpovídalo prostředí, ve kterém jsme se jako čtenáři pohybovali. Podobně jsem vnímal i časté a podrobné probírání výkalů a tělních tekutin - bylo to často nechutné, ale patřilo to do děje a neměl jsem pocit, že by šlo o samoúčelnou snahu šokovat.

25 23.04.2017

Nedávný poslech na rádiu Vltava mi připomněl, jak jsem před mnoha a mnoha lety tuhle knížku četl, jak jsem z ní byl naprosto uchvácený a jak jsem považoval Petru Hůlovou za největší literární talent své generace. Kouzlo románu na mě působilo i teď (možná ne tolik, ale pořád ještě hodně), o to víc je mi líto, že další knihy Petry Hůlové už – alespoň tedy podle mého názoru – zdaleka tak oslovující nebyly.

Fascinovalo mě, jak skvěle dokáže Hůlová pracovat s vrstvami realit, které vůbec nevypadají kompatibilně, jak se do sebe vlamují, aniž by to vytvářelo nesoulad, ale jak naopak právě tohle napěti dává textu sílu. Kontrast není jen v rozdílné optice aktérek (různost pohledů pravdivost nepotlačuje, ale vytváří ji) nebo v zdánlivé odlišnosti dvou základních lokalit – dálavami vonící mongolská step i smrduté sídliště k sobě mají blíž, než bychom si mohli myslet. Pocit harmonie nesladitelného vyvolává i použitý jazyk (což je takové rodinné stříbro Petry Hůlové a důvod, proč s potěšením čtu i ty její knihy, které mě jinak moc neoslovují): kombinace mongolských názvů, které jsou pro čtenáře nové a s jejich významem se seznamuje jaksi „za běhu“, specifického vyjadřování jednotlivých hrdinek a slovníku té docela protivné pražské češtiny perfektně funguje. Nečekaně perfektně. A přispívá to k celkové atmosféře deromatizující syrové opravdovosti, která je v příběhu mongolských žen tou nejpůsobivější stránkou. Opravdu: u Paměti mojí babičce jsem měl skoro fyzické pocity, skoro jsem cítil vůni geru a na jazyku měl chuť lojové polévky.

24 01.11.2022

„Tu myslil na to, jak proměny života procházejí skrytě a nepovšimnuty, nedějí se zjevně, ale hluboce tajemně, a jejich chvíle se může zdát i všední a obvyklá, aby teprve později se s úžasem shledalo, že to tenkrát nebyl pouze všední den života, ale chvíle slavnostní a vznešená, která prošla tiše a skrytě, nepochopil jsi – Ještě jsi nic netušil, a již tvůj život byl rozťat vedví, to, co bylo, už nikdy se nebude podobat tomu, co se stane – Jaký most najít? Jak toto rozpolcení života překlenout?“

Zdá se, že jsou v dějinách světa zvláštní období, kdy se v čase a prostoru sejde nebývale vysoké množství inspirujících osobností a světoborných historických událostí. Lze se ptát, čím to je. Jsou to výjimečné podmínky, které generují výjimečné hrdiny? Anebo zvláštním talentem a schopnostmi obdaření lidé vytvářejí situace, ve kterém se lámou dějinná paradigmata? Pravda bude zřejmě někde uprostřed. Ať tak či onak: přelom mezi středověkem a novověkem ve střední Itálii nabídl mnoho zajímavých osobností a vojensko-politických i duchovních zápletek vhodných k tomu, aby byly beletristicky zpracovány. A Karel Schulz nabízenou látku dokázal skvěle vytěžit a napsal dílo, které nelze než obdivovat, které v sobě integrálně a přirozeně propojuje velké příběhy dějin a intimní drama boje o nalézání a ztrácení sebe sama v nelítostném víru mocenských her a intrik.

Byl to zejména Michelangelův osobní příběh, ze kterého jsem byl nadšený. Zatímco u historické linie jsem se občas přistihl u trochu nepozorného čtení o všech těch rodinách a kardinálech, jakmile jsme se spolu s Karlem Schulzem ponořili do vnitřního sochařova života, tak mi rázem přišel román naprosto skvělý, hlavně skvěle napsaný, klasicky i moderně zároveň, s nebývalou obrazností a výstižnou výmluvnosti, která kdyby byla snad ještě o písmenko víc ornamentální, už by sklouzla do nabubřelosti, ale tak jak byla, mě dokázala emočně zasáhnout a vtáhnout.
Přestože nejsem Schulzovu Michelangelovi osobnostně nijak podobný, bytostné prolnutí vlastního životního já a vlastního uměleckého já, promítající se do utrpení spojeného s tvůrčím procesem je mi cizí (moje občasné trápení se nad formulací knižních komentářů zde na DK se s Michelangelovým existenciálním bojem o sebevyjádření ve svém umění opravdu nedá srovnávat ;-), měl jsem pocit, jako bych se při čtení hroutil pod jeho břemeny a žil jeho nadějemi. To se mi při čtení románu sice stává často, ale až takhle intenzivně zas tak často ne.

„Rány mne utvářejí a formují, jako já kámen. Jen rány dávají tvar. Rány a kámen, bolest a kámen, život.“

24 02.10.2021

Jako vždy při čtení příběhů z prostředí komunistických lágrů, i teď jsem si připomínal větu vězněného duchovního Josefa Zvěřiny, který prý vyšetřovatelům říkal: „Nikdy mne nedonutíte, abych vás nenáviděl.“ Chlup, hlavní postava románu, se ke své nenávisti hlásí, a není ho možné za to odsuzovat. I pro mě, jako pro čtenáře, který zažíval krutost bolševického režimu jen zprostředkovaně, bylo často obtížné udržet svoje emoce pod kontrolou a nedovolit svému hněvu, aby přerostl v nenávist a touhu po kruté odplatě.
Přál bych si ale, aby hněv, který v nás román vyvolává, byl hněvem jaksi konstruktivním (pokud se to tak dá říct), aby nás aktivoval k tomu, abychom se stavěli proti nespravedlnostem a nelidskosti všude tam, kde je potkáme. A aby nám také bránil mávnout rukou nad relativizováním zločinů komunismu.

Nejsilnější stránkou románu je pro mě jeho přímočará autentičnost. Někdy je to na úkor psychologického propracování postav i děje, jasně, Tománek prostě není Zweig nebo Faber, ale ono to vlastně v knize tohoto typu vůbec nevadí. Možná naopak, možná je dobře, že je vyprávění tak přímé a jednoduché, protože přesně tak přímá a jednoduchá byla v komunistickém vězení hranice mezi dobrem a zlem, zobrazená v portrétech bestiálních dozorců: „A oni tomu věřili bezvýhradně. Když přidáš touhu po moci a penězích, vlastní frustraci, pocit méněcennosti a to, že ti strana dá moc nad životy jiných, vznikne šílený guláš. Sadismus a lidská malost jsou pak už jen koření pro dochucení.“

24 14.04.2021

„Žijeme s příliš prostými předpoklady. Například, že naše paměť se rovná událostem, k nimž se pouze připočítá čas. Jenže všechno je to mnohem podivnější. (...) A mělo by nám být zcela zřejmé, že čas nepůsobí jako ustalovač, ale spíš jako rozpouštědlo. Jenže věřit právě téhle představě se nám moc nehodí. Není k ničemu a nepomáhá nám žít dál. A tak ji nebereme na vědomí.“

Děsivá kniha o zdrcující síle sebeklamu, o tom, jak moc nás naše vlastní paměť zrazuje a jak málo se na ni můžeme spolehnout.
To nejvíc děsivé je, že se nejedná o příběh člověka, který si svoji minulost lakuje na růžovo, sebe vidí bez poskvrnky a všechno hází na druhé. To by bylo přehledné a my bychom právem očekávali nevyhnutelný konflikt a (snad) katarzi. Jenže Tony není tenhle typ, Tony vypadá, že na svoji minulost dokáže nahlédnout se sebeironií a sebekritikou, že proces vzpomínání provedl poctivě a v pohledu na svoji minulost nemá žádná zásadní zkreslení. Jenže...
Je to doslova děsivé (opakuji to slovo záměrně, protože tak děsivě přesně vystihuje můj celkový pocit) pro nás, co víme o lidském podvědomém nutkání ke zkreslování minulosti. Protože my se s minulostí vyrovnáme, vytáhneme nějakého toho kostlivce, necháme se pochválit za odvahu k sebezpytu a upřímnost k sobě a se sebeuspokojením začneme považovat proces vyrovnání se s minulostí za ukončený. Ale co když ten kostlivec není ještě ten pravý kostlivec? Co když ta hromada harampádí z minulého života, kterou odhalujeme, je ve skutečnosti pečlivě naaranžovaná tak, aby vypadala jako autentická, ale aby v ní přitom nebylo nic doopravdy zahanbujícího? Co když je za naší odhalenou třináctou komnatou ještě nějaká další, opravdová, s horšími skutky?

Barnes zde píše skvěle, z mého pohledu je Vědomí konce jeho nejlíp napsaná kniha. Lehce a přirozeně střídá dějové a úvahové prvky, vše vyváženě slouží k celkové koncepci, vše zapadá, dává smysl a potvrzuje nám, že naše paměť opravdu není pomocníkem při hledání pravdy. Což je – vzhledem k tomu, že přes naši paměť, přes náhled na vlastní minulost, si utváříme vědomí své identity – prostě děsivé.

„Proč bychom měli očekávat, že nás věk přinutí k laskavosti a vyrovnanosti? Pokud život nemá v popisu práce udělovat odměny za zásluhy, proč by v nás měl na samém svém konci vzbuzovat vřelé a uklidňující pocity? Jakému evolučnímu účelu může asi nostalgie sloužit?“

24 31.07.2019

„Nejsou uzdravení z pramene postačujícím znamením?“

Příběh tak čistý a průzračně krásný jako byla svatá Bernadette sama. A stejně tak, jako je Bernadette oslněna svojí Dámou a v její přítomnosti nevnímá nic jiného, tak ani já jsem při poslechu audionahrávky příliš nevnímal jiné aspekty románu. Jistě, ne všechno je zde pozitivní, přístup představitelů města k mladé dívce nebo snaha na zázraku materiálně profitovat, to se neposlouchalo snadno. Ale nade vším tím zářila Bernadette a velká naděje, která z knihy vyzařuje. A taky láska. Někdy máme ten zlozvyk, že si slovo láska rezervujeme pro vztah k partnerům nebo dětem, ale zde ten pocit lásky cítíme ve své prapůvodní podobě. To je povzbudivé. Posilující a také očišťující.

Kolegyně bubka upozorňuje na to, že zjevená Dáma nemusí být Panna Marie. Je to – zřejmě? - myšleno jako takové intelektuální pošťouchnutí, ale vlastně to platí. Pro příběh opravdu není klíčová identita zjevení. Pro samotné Lurdy samozřejmě ano, tam by bylo mrzuté, pokud by katolická procesí mířila k nekřesťanskému zdroji. Ale pro knihu? Tam není důležité, koho Bernadette vidí, jde přece o vědomí toho, že nad našimi každodenními životy ještě existuje něco vyššího. A takové vědomí, myslím, potřebujeme zažívat všichni – alespoň občas. Proto zřejmě Píseň o Bernadettě tolik oslovuje i nevěřící čtenáře.

24 10.03.2018

„Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“
(apoštol Pavel v prvním listu Korintským)

Hele, je mladý Werther fakt příběh o lásce? Já vím, takhle je v naší kulturně-historické paměti zapsán a kdybych se nějakou časovou smyčkou dostal zpět před maturitní komisi a tam se mě na Werthera ptali, jistě bych si nic nekomplikoval a hezky způsobně jim řekl, že jde o román o nenaplněné lásce, která končí tragickým koncem. Ale ... je to opravdu tak? Je to opravdu láska, co mladého Werthera trápí? Protože „moje“ láska (lépe řečeno: ideál mojí lásky) by neznamenala toužit po Lottě, ale toužit po tom, aby se Lotta měla co nejlépe, aby zažívala plnost radosti, dober, plnost štěstí. Protože láska je přece obrácena k druhému, ne? Měla by taková být, pokud chce být hodna svého jména.
Ale mladý Werther mi přišel jako člověk, který je obrácen k sobě. Působil na mě tak už tehdy někdy před čtvrtstoletím, když jsem jeho příběh četl poprvé a moje současné nové čtení můj postoj nijak nerevidovalo. On totiž nepozoruje přírodu, on pozoruje Werthera, jak pozoruje přírodu. On není zasažen osudem opuštěných dětí, ale dojímá se nad svojí starostí o ně. On vlastně nemiluje Lottu, on ... je zamilovaný do milujícího sebe. A protože se považuje za člověka převyšujícího své okolí, i jeho láska musí nějak převyšovat, vynikat. I kdyby na ni měl upozornit vlastní smrtí.

Docela jsem si při čtení pohrával s myšlenkou, jak by se asi proměňoval jeho vztah k objektu svého obdivu? Říkal jsem si, za jak dlouho by mu zevšedněla, kolik času by uběhlo, než by začal Vilémovi psát o tom, jak je jeho Lotta vlastně průměrná a prostřední. Vydržela by mu jeho láska déle, než zaujetí pro práci nebo sympatie ke knížeti? Nejspíš ano. Nejspíš jsem teď k Wertherovi nespravedlivý. Ale nemůžu si pomoct, vždyť jemu na Lottě vlastně nezáleží, snad jen jednou vyjádří přesvědčení o tom, že by mu s ní bylo lépe než s Albertem, ale to je opravdu jediný náznak toho, že by přemýšlel o jejím dobru, o tom, co je nejlepší pro ni. To je spíš posedlost a chtivost (ani ne tak tělesná, jako nezrale majetnická), neschopnost se vyrovnat s tím, že něco chce a nedostane. Sám to píše: „Nechápu někdy, jak ji může, jak ji smí mít rád jiný, když já ji přece jediný tak vroucně, tak z celého srdce miluji, nic jiného neznám, nevím, a nemám než ji.“
Ani svojí smrtí z tohoto pojetí svého žití nevystoupí. Sice manželům přeje „kéž bych vám svou smrtí vykoupil štěstí!“, ale způsobem svého odchodu ze života naopak ještě naposledy zatne dráp do soužití Lotty a Alberta, aby jim ještě i po své smrti zůstal jako trn v patě, jako němá výčitka a připomínka.

Vykresluju tady Werthera jako tak moc sobeckého psychopata, že mi ho až začalo být líto. :-) A říkám si, že bych měl také vznést něco na jeho obranu. No, jako jeho hypotetický obhájce bych asi zmínil, že je do značné míry obětí své epochy. Jako na dítěti romantismu je na něm dobře znázorněno, jaká to byla doba (což, předpokládám, byl Goetheho záměr). Po desetiletích racionalismu, kdy se osvícenectví pokoušelo odkouzlit svět, vše vysvětlovat, analyzovat a zprůhledňovat, je postoj extrémní citovosti a primát vlastních pocitů vlastně docela pochopitelnou reakcí. Jen se ve Wertherově případě to kyvadlo trochu urvalo z pendlovek. Trochu hodně.

Nádherně vyprávěný příběh, byla radost to číst. Ani jsem neměl pocit, že by kniha byla příliš dlouhá, ani jsem nenašel dějové linky, které by nebyly kompatibilní se zbytkem románu. Problém jsem měl s věrohodností, to ano, jak už o tom psala ve svém výstižném komentáři InaPražáková. Ale také jsem se rozhodl to přijmout jako „románovou realitu“; stejně jako nevyčítám Josephu Hellerovi, že by se mu všichni jeho blázniví vojáci na jednu Pianosu nemohli vlézt, nehodlám ani vytýkat Gueanassiovi, že jeho malý Michel si až příliš snadno získává důvěru a pozornost dospělých postav a vede s nimi rozhovory způsobem neúměrným svému věku.

Ze dvou vrstev knihy byl pro mě zajímavější Michelův bildungsromán. Zvlášť dobře popsán byl jeho vztah k rodičům i ten strašně složitý boj, který ještě nedospělá osobnost musí svádět se světem, který mu zasazuje jednu ránu za druhou. Tady se autorův talent projevuje nejvíc: Michelovo nevyhnutelné tápání, narážení do reality a bolestivé vyrovnávání se s odchody blízkých je popsáno bez emočních zkratek, citlivě, ale srozumitelně.
Východoevropští emigranti mi připomněli svět Williama Saroyana – jeho svérázné, hlučné a hrdě nekompatibilní Armény. A taky trochu osádku Améliina Café des 2 Moulins, abych zůstal v Paříži. Výpověď o nich, o utečencích z komunismu, neměla tu sílu, jako Souostroví Gulag nebo Tma o polednách, jistě i proto, že se zde míří na trochu jiný segment publika – ale já jsem ocenil, že Gueanassia dokáže toto pro nás tak důležité téma odvyprávět s opravdu velkým pochopením, citem, a bez přehnaného zkreslení.

23 21.08.2019

Klasický historický román v nejlepším slova smyslu.
Líbil se mi rozsah a rozmanitost příběhu a schopnost přenést atmosféru faraonského Egypta k dnešnímu čtenáři - protože ten historický příběh na mě působil dojmem nadčasovosti. Promluvy jednotlivých postav byly často univerzální kritikou lidského sobectví, falše a touhy po moci - aniž by vypadaly naivně nebo povrchně.
Ještě víc se mi líbila košatost použitého jazyka, ta spousta originálních přirovnání a lichotek a kleteb - to byla úplná opulentní čtenářská hostina.
Sinuhetův pohled na svět je pochmurný (tím trochu připomíná starozákonní knihu Kazatel) a tak nám pro vyváženost Waltari nadělil úžasnou postavu otroka Kapteha, který je trochu jako Švejk, trochu jako Jára Cimrman a při vysvětlování svých obchodních transakcí mně zase dal vzpomenout na Milo Minderbindera z Hlavy 22. Prostě Kapteh se Waltarimu povedl.
A je tedy něco, co by se dalo tomuto románu vytknout? Pro mě bylo zklamáním zobrazení ženských postav, které jsou vlastně všechny malicherné, náladové a hašteřivé. Dokonce i tak milá a rozumná Merit si neodpustí žárlivé scény. Situace s NeferNeferNefer byla (z mého pohledu) ta nejméně věrohodná ze všech patnácti knih. A třeba epizodu s Beketamon v poslední knize nechápu a stejně tak postavu té starší šlechtičny, která Sinuheta pronásledovala… Jestli to měl být nějaký pokus o vložení komického prvku? No nevím... naštěstí těch scén nebylo moc a na celkovém dojmu se pro mě nic nezměnilo.

Egypťan Sinuhet je kniha o tom, jak je těžké (podle Sinuheta samotného je to zcela nemožné) ve světě prosadit zdánlivě jednoduché principy, jako je nenásilí, rovnost, milosrdenství - a jak osamělý a smutný život plný nepochopení povede ten, kdo bude tyto zásady chtít uplatnit v reálném životě. Proto je Sinuhet stále tak populární kniha a proto si bude (o tom jsem přesvědčen) nacházet své čtenáře i v dalších generacích.

23 09.07.2017

Rád bych měl nějakou kouzelnou pilulku, po jejímž spolknutí bych zapomněl na Herzův film a mohl číst Spalovače mrtvol s čistou hlavou - jako bych o příběhu a jeho postavách nikdy předtím neslyšel.
Jaké by to asi bylo? Jak bych si Karla představoval, kdybych neměl v hlavě obraz Rudolfa Hrušinského? A v jaké fázi čtení bych si uvědomil, že Karl není jen upovídaný podivín, ale bezpáteřní zrůda?

Číst Spalovače mrtvol je jako pohybovat se v nějaké zakleté krajině - pokaždé když jsem se dostal do nové situace, zjistil jsem, že je to vlastně variace na již přečtené - nemohl jsem si nevzpomenout na poslední díl původního seriálu Twin Peaks, kde agent Cooper vstupoval do dalších a dalších dveří - aby v každých nalezl stále stejnou (jen jinak naaranžovanou) místnost.

U Spalovač cítíme, že vše má svůj význam: slova psaná tučně, slova psaná kurzívou, příjmení lidí ... ale já musím upřímně přiznat, že jsem ty významy často nerozklíčoval. Ale i tak jsem si tuhle novelu vychutnal - tu všudypřítomnou znejisťující atmosféru, ten pozvolný (nenápadný, ale nezvratný) rozpad osobnosti člověka. Člověka, který nemá dost vlastní integrity a tak se do něj otiskují silnější osobnosti z jeho okolí. No a když pak narazí na osobu velmi silnou a velmi zlou, tak se dostane na šikmou plochu, ze které vede cesta rovnou do pekla.

23 01.06.2017

"Tak tohle je náš společný život, napadne ji znenadání. Takhle žijeme, tohle jsme my. Pro tohle chvátáme domů, nic dalšího není. Představujeme si, jaké to bude, až... A ono to vypadá takhle. Nezměníme se. Nemá smysl se ještě na něco těšit, něco připravovat, o něco usilovat. Takhle je to pro nás na světě zařízeno a víc nic."

Druhý příběh z Řečovic je v mnohém podobný a v mnohém jiný. Syrovost a sugestivnost skvěle podaného vyprávění zůstává, všudypřítomná bolest a tíže, kvůli které se nejde pořádně nadechnout, které se nejde zbavit, ale na kterou si ani nejde zvyknout. Ale místo zaměření na jednu osobu zde máme obyvatele maloměsta jako jakéhosi kolektivního hlavního hrdinu. Jako by paní Bolavá otočila dalekohled...
Pojetí z jejího debutu mi určitě bylo bližší, zde mi to občas přišlo roztříštěné a nevyrovnané, právě v kontrastu s prvotinou. A také mi nesedl ten sarkastický komentář k maloměstskému životu (který v Do tmy reprezentuje Marcela) vytvářený drobnokresbou Řečovického panoptika, zvlášť nákupní výlet a následující ženské setkání. Nic proti tomu, vše je popsáno přesvědčivě a věrohodně, jen jsem měl pocit, že se autorka nevěnuje něčemu, co je její nejsilnější stránka. A píše něco, co mi přišlo takové ... hájíčkovské.

Drobné čtenářské rozpaky, které jsem zažíval někde v polovině děje, se ale rozplynuly, když začal gradovat příběh trojúhelníku Jarda-Hana-Milada (atmosféra interakce při jejich společné jízdě autem byla tak skvěle popsaná, úsporně a přitom tak výmluvně!). Křehký vztah Hanky s Jardou jsem silně prožíval (Milada promine, její nevyhnutelná srážka s realitou mně trhala srdce, ale...) a když se jejich cesty v dramatickém vyvrcholení protnuly s Aničkou, měl jsem o ně takový strach, že jsem v rychlých intervalech knihu odkládal (já prostě nechci vědět, jak to dopadne!) a zase otvíral (já prostě musím vědět, jak to dopadne!). A nakonec jsem se dočkal i křehké naděje, nebo možná příslibu křehké naděje, náznaku toho, že s dobrou vůlí je možné léčit i ty nejbolavější zářezy do srdce.

22 15.07.2023