mirektrubak komentáře u knih

Když chceme vidět svět jako místo, ve kterém je trvale přítomné dobro a naděje, můžeme to dělat různě. Můžeme třeba ze svého pozorování odfiltrovat nepříjemné skutečnosti a nevyhovující lidi. Nebo můžeme lidem přisoudit kladné vlastnosti, které nemají, případně přehlížet to zhoubné, co v nich je. Graham Greene to takhle nedělá. Graham Greene si neuzpůsobuje objekty svého pozorování, nic nepřehlíží, nic si neidealizuje. Pozoruhodnost jeho literární tvorby je v tom, že na ty všechny různě zlomené, pokřivené, destruktivní a sebe-destruktivní lidské bytosti nahlíží jinak, jako na lidi kteří tápou a bojují sami se sebou. Jako na křehké nádoby, které v sobě nesou něco velmi cenného pro sebe i pro svět. Proto jeho romány čtu tak rád, a proto je čtu s vnitřní radostí, i když jsou na pohled tak pochmurné a skličující. V Greenově světě totiž nepřestává doutnat plamínek naděje, v každé jeho postavě totiž vždy zůstává něco čistého, lidského. Něco, čeho se lze zachytit, co lze (nebo by v určitých podmínkách šlo) rozvinout. Ne každá jeho postava rozkvete a vydá plody, zdaleka ne, ale žádná není zkažená tak, že by v ní byla schopnost rozkvést potlačena definitivně. Každá Greenova postava je … spasitelná.

Bylo pro mě zajímavé sledovat prvky a motivy, které bude Greene ve svém psaní používat i později. Třeba Anthony byl dost podobný plukovníku Jonesovi v nedoceněných Komediantech, Minty mi zase připomínal soukromého detektiva Parkise z Konce dobrodružství, zdál se mi být jeho inverzním vyobrazením.
Ale Jsem Angličan obstojí jako příběh i sám o sobě, je jistě víc než jen jakousi „přípravnou skicou“ Greenových vrcholných děl, a to i přesto, že zápletky ještě občas vypadají trochu neohrabaně a někteří hrdinové působí psychologicky nepropracovaně: snadnost, s jakou Krogh podlehl Tonymu kouzlu nevypadala věrohodně a z oddaného přítele Halla také Greenovi vyšla docela plochá karikatura. Za klíčovou dvojici se ale Greene rozhodně stydět nemusí. Tony a Kate. Bratr a sestra, dvojčata. Jejich hlavním hříchem není jejich sklon k nepoctivosti, ani incestní napětí mezi nimi (mnohem víc emoční než fyzické) - jejich hlavním hříchem je jejich sebestředné pojetí lásky, kdy toho druhého potřebují jen proto, aby v něm viděli svoji vlastní hodnotu a jedinečnost; blízkost vytváří jen proto, aby v tom druhém viděli sebe zblízka jako v zrcadle. Láska tak v jejich podání není tím, čím by měla být, není nezištným darem a vyjitím ze sebe – a tak nemůže být naplněna a oni nemůžou dospět ke štěstí.

7 03.01.2021

„Nemohu být jiný, než jsem. Má-li někdo větší dary ducha od Krista a je jistější sám sebou než já, pak ať toho využije pro slávu Kristovu. Mému duševnímu uzpůsobení spíš odpovídá jít klidnější a jistou cestou. Nemohu jinak než nenávidět rozkol a milovat klid a dorozumění, neboť jsem poznal, jak temné jsou všechny lidské záležitosti. Vím, o co snadnější je vyvolat zmatek než jej uklidnit. A poněvadž sám nespoléhám na svůj vlastní rozum ve všech věcech, raději se vyhýbám tomu, abych se s plnou jistotou vyslovoval o duševním uzpůsobení jiného člověka. Mým přáním by bylo, aby všichni společně bojovali za vítězství křesťanské věci a evangelia míru, a to bez násilností a jen ve smyslu pravdy a rozumu, abychom se dorozuměli jak o důstojnosti kněží, tak o svobodě lidu, jehož volnost si náš Pán Ježíš přál.“
(Erasmus Rotterdamský)

Stefan Zweig má velký dar vidět do hloubky lidských duší, a tak i jeho portrét Erasma byl jako obvykle velmi poutavý, čtivý a plastický. Zweigův Erasmus je popsán s láskou a neskrývanou sympatií jako muž bytostně nekonfliktní a konsensuální, který ale zároveň má mnoho chyb a nedostatků – z nichž některé se zdají být nutným vedlejším efektem jeho ctností. Výsledný dojem je ale kladný a téměř dojímavě pozitivní (z náboženských historických postav by se snad dal přirovnat k Františku Saleskému). To je jistě dáno i kontrastem se svým antagonistou, Martinem Lutherem. Jejich „stýkání a potýkání“ je středobodem románu, jejich konflikt je téměř manicheistický: Luther je ztělesněný ďábel a Erasmus naopak ikonou Kristovy mírnosti (v doslovu se velmi trefně zmiňuje Zweigovo pojetí Erasma latinským „Imitatione Christi“, ano, je to opravdu víc napodobování Krista než Jeho následování – jak je do češtiny obvykle překládáno). Lutherův portrét se ovšem Zweigovy až tolik nepovedl, vykazuje rysy poněkud černobílé.
Stejně jako v knize Svědomí proti násilí je i zde vykreslena dobová situace jako vzorová analogie, je bezpečně možné rozpoznat Hitlerovo Německo i univerzální nadčasový apel. Jen je to někdy za cenu zkreslení historie: Erasmus je vyobrazen mnohem víc jako humanista a volnomyšlenkář (zřejmě, aby vynikl rozpor s myšlenkovým systémem definovaným dogmaty a poslušností), než jaký byl ve skutečnosti. Erasmus totiž, i přes svoji kritiku církve a reformní zápal, nestál a nechtěl stát mimo katolický svět někde v geometrickém středu mezi „svobodou a autoritou“. Trochu mi to vadilo, ale ne příliš, věděl jsem, že se jedná o exemplum, autorskou biografii a morální poselství – touto optikou jsem příběh četl a mohl se tak z něj těšit i čerpat poučení.

„Davu bude vždy pochopitelnější to, co je konkrétní a hmatatelné, než to, co je abstraktní. Proto v politice získá nejsnáze přívržence takové heslo, jež káže místo ideálu nesnášenlivost, snadno srozumitelnou a příhodně zvolenou protivu, která je namířena proti jiné třídě, jiné rase, proti jinému náboženství. Neboť fanatismus může nejsnáze rozdmychat svůj zločinný plamen za pomoci nenávisti. Naproti tomu ideál, jenž zavazuje, je nadnárodní a všelidský, jako byl ideál erasmovský, postrádá samozřejmě v očích mládeže, která se chce bojovně postavit protivníku, vnější působivost a nikdy nemá v sobě tu živelnou dráždivost jako ona hrdopyšná výlučnost, jíž se vyznačuje nepřítel za hranicí vlastní země a vně vlastního náboženského sdružení.“

7 29.12.2020

Dějové motivy z Böllova románu připomínají kresby vyhotovené na průhledném papíře. Kresby, které dávají ten správný smysl až tehdy, když se dají papíry na sebe - teprve pak vykoukne definitivní podoba. Vlastně by v téhle mojí metafoře bylo lepší napsat, že se jedná o různé části stejné kresby, nebo, ještě lépe, o různé variace stejného obrázku. Protože je to právě opakovatelnost lidských příběhů, kterou před nás Heinrich Böll předkládá: každá další generace si znovu musí vybírat mezi dobrem a zlem, mezi čistotou a poskvrněním, mezi tvořením a ničením, mezi sobeckostí a ohleduplností. Mezi životem pro sebe a životem pro druhé. Každá ve vlastních životních podmínkách, každá s pocitem vlastní výlučnosti – ale přesto ve velmi podobných etických souřadnicích.

Když jsem Biliár o půl desáté poprvé četl jako čerstvě dospělý čtenář, tak se mi ta kniha děsně moc líbila, ale zároveň mě dopalovalo, že nejsem schopen rozklíčovat všechny symbolické roviny děje a že se často ztrácím v postavách. Teď, při návratu k ní, jsem zjistil, že mi to nevadí prakticky vůbec. Ne proto, že už bych byl tak všeznalý a všechno chápal, spíš jsem se víc soustředil na nálady a pocity, které vyvolávala.
A tenhle Böllův román atmosféru vyvolat dokáže: opravdu připomíná hudební skladbu, ve svém prolínání motivů, jejich navracení, modifikacích a interpretacích prostřednictvím různých postav. Až se tají dech. Postavy jsou sice trochu (někdy trochu víc :-) schématické a jaksi plakátové, ale výsledný dojem to neruší – emoční naléhavost a kombinace intimního a historického, výstižné detailní portréty osob (ne skrze činy, ale skrze pocity) a zejména dokonalé ovládnutí jazyka - to dělá v mých očích z tohoto románu skvělý literární zážitek.

7 09.10.2020

„A Vás to nikdy nebudí? Ten neuhasitelný pocit dluhu, ta úzkost – na koho jsem ještě zapomněl? Nejistota, zda pro někoho Vaše odpověď nemůže být klíčová, zda někdo z nich snad na ni nečeká jako na milost. A Vás to nikdy nebudí – ta závrať z představy těch desítek, snad stovek věřitelů, ve kterých se tiše rodí nádor křivdy – ten, co se tak nečekaně rozbují a zasáhne pak všecko? Nikdy se k Vám nedostaví panika, že Vaše nekonání, Vaše mlčenlivost poznamená něčí duši, rozesmutní, přivede k nějakému zoufalému činu?
Nakolik Vás trápí, že nemůžete vědět, co se děje tam, na druhé straně, co se děje tam, na opačném pólu, co se děje tam na tom druhém břehu? Protože vždycky je to druhá strana, druhý břeh, vždycky je to opačný pól – každý druhý člověk. Může si myslet cokoliv. Pokaždé tedy úloha slepého střelce – málokdy zásah. I v mlčení i ve slovech. Pokaždé jsem slepá. V klíčových okamžicích oslepena. Jakoby tajná úmluva – budeme si nedostupní. Jakoby před každým cedule zákaz vstupu. Veškerá empatie je jen dohadování, veškeré vmýšlení – pokusnictví, veškeré myšlení – míjení. Ale věčně požadavky, abyste se strefil! Požadavky, abyste odhadl a odtušil! Požadavek vidět neviditelné, a přitom vy jste slepý!“

Není možné nepochválit stylistickou vybroušenost a vycizelovanou práci s jazykem. Ty hry, hříčky a hrátky a hrátky s hrátkami – to byl opravdu zážitek! Nejen že má Ivana Myšková širokou slovní zásobu, ale také ji dokáže použít patřičně a ve prospěch výsledku. Jistě, je to trochu exhibice, ale nikoliv samoúčelná, není to jen umění pro umění, myslím si. A navíc je zde autorčin černý humor a její sebeironie, zde ještě příhodněji použitá než v Bílých zvířatech, protože mířící více do vlastního. Nejsilněji jsem to vnímal (a věřím, že to byl záměr) v Hermíniných dopisech Jakubovy, které jsou tak artistní a pečlivě slohově vypracované, až jsou téměř nesnesitelné a jejich pisatelka směšná – protože nejsou neseny zájmem o Jakuba, ale touhou se před ním vytahovat svými literárními dovednostmi a hloubkou svých myšlenek.
(Pod vlivem čtení zmíněných pasáží, kde Hermína psala svému příteli, jsem měl nutkání podívat se na mou korespondenci z dob dávnějších i nedávných, kde mi hodně záleželo na tom, abych na adresáty působil sečtělým a moudrým dojmem, jestli náhodou také netrpí stejným nešvarem. Ale nakonec jsem k tomu nesebral dost odvahy... :-)

Stylistická preciznost mi někdy u beletrie brání autenticky děj prožívat. Cítil jsem to trochu u Bílých zvířat a cítil jsem to i zde. Ale nevidět pro formu obsah, to by byla chyba, to jsem nemohl. Protože Myšková zasahuje svými postřehy tak bolestně přesně! Neúprosně nám ukazuje ty naše věčné komunikační trampoty: jak se někdy hůř vzdoruje dobru než zlu, jak bezútěšné je mluvit na toho, kdo neposlouchá, jak je nemožné na něco láskyplně upozornit toho, kdo každé upozornění bere jako osobní útok. A tak.
Ale zejména to uvíznutí v mezilidských vztazích, ano, někdy je tak těžké prosadit sebe samého, když tím riskujeme bolest a zklamání druhých, takže Hermína jen bezmocně pozoruje, jak zabředá a zabředá a jak se každým kompromisem a sebe-upozaděním blíží k hranici, zpoza které už cesta zpět k vlastní svobodě nepovede. Vidí se, jak je životem omotávána, jak se na ní naplňuje její předurčení, jak se z ní stává její vlastní matka. Ví přesně, co by měla udělat, aby své vnitřní uvěznění prolomila, ale zároveň ví, že se k tomu nikdy neodhodlá.

7 15.07.2020

„Není pravda, že pro popsání nepořádku je zapotřebí nepořádek; není pravda, že chaos na napsané stránce je nejlepším symbolem extrémního chaosu, k němuž jsme odsouzeni: to považuji za příznačný omyl našeho nejistého století.“
(Primo Levi v eseji O temném psaní)

Nedávno jsem se dočetl, že ten racionální styl vzpomínání Prima Leviho nebyl umělecký záměr, ale že měl pan Levi prostě strach, že když bude příliš emotivní a „románově literární“, tak mu nikdo neuvěří. Dnes takovou obavu těžko chápeme, příběh holokaustu je výraznou součástí našeho historického povědomí a Osvětim je nejvýraznější připomínkou holokaustu. Možná zapomínáme, že krátce po válce to bylo jinak, jako hlavní oběť nacismu byl vnímán domácí odboj a židovský příběh v procesu zpracování zkušeností s okupací spíš překážel. „Člověk podstupuje riziko, že bude obviněn z toho, že ze sebe dělá oběť, nebo z exhibicionismu,“ vysvětloval Primo Levi v jednom z rozhovorů svůj strohý styl vyprávění.
Kniha opravdu často vypadá víc jako výstup z pozorování antropologického experimentu než jako intimní vzpomínání. Ale je to emočně drtivé a také je to případné, protože to umožňuje vnímat holokaust v jeho pravé podobě – jako odlidštěný mechanismus smrti. Leviho setkání s nacistickým doktorem vystihuje dost přesně, v čem spočívala dehumanizace obětí: „Jeho pohled totiž nebyl pohled, jakým se jeden člověk dívá na druhého. Kdybych dokázal vysvětlit do hloubky povahu toho pohledu, který si vyměnily skrze skleněné stěny akvária dvě bytosti, obývající dva různé světy, dokázal bych zároveň vysvětlit podstatu velkého šílenství třetí říše.“ Žádná temná poetika, žádná transcendence, žádné zrcadlo moderní společnosti, žádné romantické představy o utrpení, které zušlechťuje. Nic takového! Tupá, vražedná, nezastavitelná mašina na zabíjení lidí, bez citu a beze smyslu. Hier ist kein Warum.

Chladný a věcný přístup k psaní neznamená, že city nejsou přítomny. Nechybí zde hněv, nenávist ani potřeba soudit, jsou jen potlačeny. A právě momenty prýštících emocí jsou obrovsky silné, v kontrastu se zbytkem textu. Kdybych byl Bůh, vyplivl bych jeho modlitbu na zem, píše třeba o rabínovi, který hlasitě děkuje Bohu, že prošel selekcí a svoji modlitbu deklamuje přímo před očima těch, kteří tolik štěstí neměli. Primo Levi zde ukazuje, že i když je zredukován na číslo, nepřestává cítit pohoršení nad tak výrazným projevem mezilidské necitlivosti. Vystupuje to ze stránek jako skvrna na čistě bílém plátně. Jako do ruda rozžhavené železo.

Na konec si chci nechat to pozitivní: lidskost v nelidských podmínkách. Primo Levi by nepřežil (a my bychom nečetli jeho knihu), pokud by se mu nedostalo pomoci od neznámého krajana, který byl v Osvětimi jako nuceně nasazený civilista. Píše o něm následující: „Nejsem mu vděčný ani tolik za tu materiální pomoc, jako spíš za to, že mi svou přítomností, tím svým tak mírným a samozřejmým způsobem dobroty neustále připomínal, že pořád ještě existuje mimo tento náš i jiný, spravedlivý svět, něco a někdo, co je čisté a poctivé, nezkorumpované a nebarbarské, vzdálené vší nenávisti a strachu, něco nesnadno definovatelného, jakási vzdálená možnost dobra, pro kterou stojí za to zůstat na živu. (...) Lorenzo byl člověk, jeho lidství bylo čisté a neposkvrněné. Lorenzo nepatřil k tomuto světu negace. Lorenzovi vděčím za to, že jsem ani já nezapomněl, že jsem člověk.“
Přestože je ošemetné vyvozovat ze specifické osvětimské zkušenosti obecné závěry (sám Primo Levi před tím varuje), nedá mi to, abych nenapsal, že právě Lorenza si můžeme vzít jako vzor. Jeho vstup do Primova života nám připomíná, že když budeme vnímaví k bližním, překonáme pohodlnost a prokážeme odvahu, můžeme zachraňovat lidské životy.

7 18.06.2020

Makar Děvuškin žije na hranici epoch (což bych si asi neuvědomil, nebýt komentáře, který napsala Pink Martini, děkuji), přijde mi zajímavé nahlížet na něj jako na člověka, který svým chováním ještě zastává tradiční polohu nezpochybňované podřízenosti směrem k vrchnosti, zatímco ve své hlavě už se neubrání myšlenkám o nespravedlivém rozdělení životních příležitostí. Makar je ovšem ještě příliš uvězněn v myšlení starého Ruska, proto ho vyděsí i velmi váhavé krůčky směrem k uvažování o tom, že na světě by to vlastně mělo být zařízeno jinak – o generaci mladší (věkem postavy i dobou vydání knihy) Raskolnikov už se cítí oprávněn si pro svůj podíl na štěstí dojít se sekerou v ruce...

Četl jsem Chudé lidi jako příběh o snaze uchránit si v sobě čisté místo, vědomí vlastní důstojnosti. Jak pro Makara, tak pro Varvaru je jejich vztah pomyslnou kotvou, která je poutá k lidskosti, která jim nedovolí vzdát se sebeúcty. Jejich vzájemná péče je jejich povzbuzením – chtějí se uchovat ctnostní jeden pro druhého. A daří se jim to! Jejich lásku nezkalí ani posměch okolí, ani úmornost bídy, která tak často rozleptá mezilidskou soudržnost. A tak je v jejich podání (přes občasné zakolísání) láska tím, čím má být – ochotou být zde pro druhého a snahou být druhému darem a dobrem. Krása!
Zvláště Makar je zvláštní případ vzbuzující mnoho protichůdných emocí: jeho urputná snaha se zalíbit je směšná, jeho služebná uctivost a sebekritika může vyvolat až odpor („neponižuj se tak, člověče!“ říkal jsem si při čtení každou chvíli), ale na druhou stranu je schopen velké obětavosti a nezištné lásky, to bylo obdivuhodné. Měl jsem o něj strach, aby jeho dobrota nebyla zneužita a taky aby svůj tak velký cit dokázal udržet v mezích role, kterou vůči Varvaře měl – tam jsem si pořád říkal, že to nemůže skončit dobře, že tak obrovská láska si nevystačí s pouhým dohlížením z odstupu. Tedy, ne že bych pochyboval, že je možné milovat dívku, a přitom jí přát to nejlepší s jiným mužem – jen jsem si nebyl jistý, jestli je to známo i mistru Dostojevskému ;-)

7 25.04.2020

„Paní Grünfeld, když tak najednou přišel On, Mistr nazaretský, já jsem se až zhrozila: snad ... snad přichází říci to krásné, nač jako bych tolik let čekala, – a zrovna do toho nepořádku! Já měla srdce až v krku, mluvit jsem nemohla – Já jsem si řekla: to přejde, jsem hloupá ženská, zatím namočím to prádlo a zaskočím k Efraimovým a pošlu pro našeho Lazara a zaženu ze dvorka slepice, aby Ho nerušily – A pak, když bylo všecko v pořádku, přišla na mne taková krásná jistota: že teď jsem připravena slyšet slovo Boží. Tak jsem tiše, tichounce šla do světnice, kde On seděl a mluvil. Marie mu seděla u nohou, oči z něho nespouštěla –“ Marta se suše zasmála. „Mne napadlo, jak bych asi já vypadala, kdybych tak na Něho poulila oči! A tu On, paní Grünfeld, se na mne tak vlídně a jasně podíval, jako by chtěl něco říci. A já najednou vidím – bože, ten je hubený! to víte, nikde nic pořádného nesní, ani toho chleba a medu se skoro netkl – A tu mne napadlo: holoubata! Já mu udělám holoubata! Pošlu Mařku pro ně do trhu, a On si zatím chvilinku odpočine – ‚Mařenko,‘ povídám, ‚pojď na okamžik do kuchyně.‘ Ale Marie nic, jako by byla slepá a hluchá.“
(Marta a Maria - Lidové noviny 3. 1. 1932)

Kromě svého výborného pozorovacího talentu osvědčuje Karel Čapek ve tomto sborníku také hravost, smysl pro humor a lidskost. Hlavně lidskost – měl jsem pocit, že svým způsobem shlíží laskavě i na ty postavy, které jsou jinak jasně negativní. To bylo moc milé a byl to asi ten zásadní důvod, proč jsem se ve světe jeho apokryfů cítil tak příjemně.
Ale to by nebyl Čapek, aby nám zároveň „nenastavoval zrcadlo“, zdá se, že přemýšlení o společnosti pro něj bylo tak přirozené jako dýchání. A ve zvoleném formátu to funguje! Pouze výjimečně se mi to s odstupem téměř století zdálo trochu těžkopádné, samoúčelně mravokárné – například pramanželé Janečkovy vypadají jako příliš snadný terč k zesměšnění, Romeo a Julie míří k pointě předvídatelně...

Nejvíc mě lákala biblická témata, pochopitelně, a byl jsem potěšen. Čapek je citlivý, nejde za žertem za každou cenu ani se nesnaží zaujmout „odvahou šokovat“. V mnoha případech mě nejen donutil zapřemýšlet nově, ale i křesťanské postavy přiblížil – zejména hudrující, ale horlivě oddanou Martu jsem si vyloženě zamiloval!
Ale apokryf, které mě zasáhl nejvíc je Pseudolot. Ten příběh je tak výstižný a mrazivě aktuální! V nadčasové rovině může fungovat i jako metafora mezilidských vztahů – když jsem s někým ve vztahu, zůstávám s ním prostě i tehdy, když by si zasloužil pár pohlavků a nazdar! Ale především vystihuje skličující pocity mnoha vlastenců, kteří jsou zároveň slušnými lidmi s úctou k pravdě. Máme tady Zemana, Babiše, Okamuru (někteří navíc i kardinála Dominika, to taky zrovna optimismu nedodá); máme početnou masu voličů, kterým tito lidé imponují, nebo jim minimálně nevadí. Chtělo by se zoufalstvím zavýt, oprášit nějaký ten cizí jazyk a jít si za svým štěstím tam, kde se dýchá volněji. Jenže to nejde, otočit se zády k té naší Sodomě není vůbec snadné, pouto k rodné hroudě je silné – a tak nezbývá než se obrnit trpělivostí, v rámci možností vykonávat pro svou zem onu pověstnou drobnou a stálou práci ... a čekat na lepší příští. Ach jo.

Raději zpět do Jeruzaléma: „A ještě něco. Neměl říkat, že přišel spasit svět a že je Mesiáš a syn Boží nebo co. My – přece víme, že je z Nazaretu – prosím vás, jakýpak spasitel! Jsou ještě lidé, kteří ho pamatují jako tesařova kluka, – a ten člověk by chtěl napravovat svět? Kam by se hrabal! Já jsem dobrý Žid, Benchanane, ale to mně nikdo nenamluví, že by některý našinec mohl spasit svět. To bychom se hrozně přeceňovali, člověče. Neřeknu nic, kdyby to byl Říman nebo Egypťan; ale takový Židáček z Galileje – vždyť je to k smíchu! To ať povídá někomu jinému, že přišel spasit svět, ale nám ne, Benchanane. Nám ne. Nám ne.“

7 16.04.2020

Bulgakovův literární talent je úžasný. Nejen, že ty svoje situace dokáže skvěle vymyslet, ale zejména je dokáže skvěle popsat – vypravěč je to vážně obdivuhodný. Stejně jako v Mistrovi a Markétce jsem i tady s údivem sledoval bravuru, s jakou se ve svých fantaziích dokáže pohybovat na tenkém ledě. Zdálo se mi totiž, že kdyby se ve svém smyslu pro absurdno pustil ještě o něco dál, stal by se nevěrohodným a nečitelným, a jeho styl by tak byl jen manýrou – předváděním se před čtenářem a chlubením se vlastní obrazotvorností. To ale Bulgakov nedopustí, jeho bizarní situace vždy slouží příběhu a ne naopak.
Říká se, že dobrá literatura dokáže být zároveň velmi aktuální i nadčasová. Na Psím srdci je to vidět, v konkrétních situacích znalci určitě bezpečně rozpoznají praxi ustavujícího se sovětského režimu (já měl občas pocit, že místy byla novela až příliš doslovná, nevadilo by mi trochu víc metaforicky nejednoznačných prvků, jak tomu bylo třeba u Mistra a Markétky), ale zároveň říká něco velmi obecného o nás.
Užíval jsem si výborně vykreslených postav – zejména Filip Filipovič se povedl, byl ve své aroganci tak nesympatický, že jsem skoro začal fandit ruským proletářům, to se mi opravdu nestává často :-) Ale nejlepší je stejně Šarikov, ta kombinace strachu, drzosti a neustálého vypočítavého hledání vlastního prospěchu v jakékoli situaci je prostě perfektně napsaná – zejména v něm novela překračuje místo a čas, ve kterém se odehrává, a stává se neradostnou výpovědí o lidské povaze.

Zbylých devět povídek mě už tolik nenadchlo (s výjimkou Chánského ohně, to byla povídka, do které jsem se začetl s velkým zájmem), sice jsem se stále těšil z opulentní vypravěčské hostiny (musím pochválit překladatele za perfektní cit pro jazyk), což jistě není málo, ale dějově se toho v nich neděje téměř nic - v době svého vzniku jistě měli svoji společenskou hodnotu (jako podobný druh humoru v Československu v časech normalizace, hádám), ale jinak jsou to pouze krátké črty, které zesměšňují sovětskou byrokracii, jejich grotesknost není příliš vrstevnatá, a i když jsem se u nich nenudil, nepředpokládám, že bych si na nějakou z nich za půl rok vzpomněl.

7 13.01.2020

Vyprávění Josefa Kroutvora k sobě nepřitahuje pozornost pikantními historkami s výraznou pointou, ani vtipnými bonmoty, ani snadno zapamatovatelnými „moudrostmi“. Přesto svoje kouzlo má. To kouzlo spočívá v prostotě a jakési čistotě, která mi při poslechu přinášela uklidnění a pocit bezpečí, těžko definovatelné intuitivní blízkosti mezi vypravěčem a čtenářem. Bylo to trochu jako procházka po obyčejné louce, kdy může mít výletník v první chvíli pocit, že není žádný zvláštní důvod zde být, že tady přece není žádná turisticky významná pamětihodnost, žádná UNESCO památka ... jenže stačilo chvilku počkat, přizpůsobit se náladě a tempu – a to, co na první pohled vypadalo banálně a zaměnitelně, se mi před očima proměnilo v barevný a pestrý zážitek.
Stálo to za to.

Trochu v nesouladu s předchozím odstavcem musím zmínit skvěle popsanou situaci, která nezamyšleně, ale dokonale ilustruje život v Husákově skanzenu, ve které se běžná česká rodina potýká (a je ve svém potýkání nevyhnutelně odsouzena k neúspěchu) s elementem nám naprosto cizím - plodem avokáda.

7 02.01.2020

„Když studna vyschne, kočovník odejde. Ale když je suchá zem uvnitř, kam se má podít?“

Příběh lásky, který prožívá Dodola a Zam je trýznivý. Působí tak pochmurně a bezvýchodně, že nalézt v něm naději se zdá být téměř nemožné. Cokoli bolestného a ponižujícího se jim může stát, to se jim také stane, jsou hnáni z jedné mizérie do druhé v nepřetržité sérii ran osudu – a i ty vzácné chvíle, kdy jim bezprostředně nic nehrozí, vypadají spíš jako dočasný oddech než náznak trvalé změny k lepšímu.
Erotické vztahy jsou zřejmě hlavním tématem románu. Může to vypadat trochu přehnaně (postavy téměř nejsou schopny definovat sebe ani druhé jiným způsobem), možná i podezřele (autoři většinou narvou sex tam, kde nemají co říct a jen potřebují zaujmout), ale v Habibi to nepůsobí uměle. Thompson totiž přesvědčivě ukazuje, jak se traumatizující zážitek v mladém věku promítá do prožívání všeho následujícího, jak nesmazatelnou stopu v našich životech to vyrobí. Negativní zkušenost s tělesností vrhá do dalšího (nejen) milostného života dlouhý stín, který má tendenci zatemnit všechno potenciálně krásné. Proto jsem Dodolu i Zama spíš litoval, než soudil, a vnímal je jako oběti i tam, kde činili eticky sporná rozhodnutí. Proto jsem jim také tolik držel palce a přál jim aspoň nějakou omezenou verzi šťastného konce – vždyť jejich láska a vzájemná oddanost byla to, co drželo Thompsonovo vyprávění, aby se neutopilo v naprostém zoufalství, byla to jejich schopnost pokaždé zvednout hlavu a hledat ve své neuspokojivé situaci nějaké to světlo na konci tunelu. „Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá,“ píše svatý Pavel Korintským a oba outsideři to svým konáním potvrzují.

Craig Thompson se pustil s Habibi do opravdu náročného projektu. K intimnímu příběhu mladé dvojice, který by mi k zážitku stačil, přidává ještě propojení s Koránem, Biblí i vypravěčskou tradicí arabského světa. To se mi líbilo – vyprávění příběhu o vyprávění příběhu mi připomnělo Rushdieho nebo Garcíu Márqueze, byla to taková grafická podoba magického realismu. Implantování dalších témat (ekologie, xenofobie, kritika konzumu…) už působilo nadbytečně a místy i lehce mravokárně, děj to moc neobohacovalo. Méně by asi v tomto případě bylo více, myslím si.

Nakonec si chci nechat grafickou podobu knihy. Protože to byla prostě naprostá nádhera.
Mám moc rád arabskou kaligrafii a tu propracovanou ornamentální zdobnost (jak známo, je v islámu zakázáno vyobrazovat lidské postavy a jiné živé bytosti, takže se jejich kreativita projevuje abstraktními výrazovými prostředky), kterou skvěle rozvíjí Thompson svým mimořádným výtvarným talentem. Thompson je úžasný snad ve všem – ve zobrazení „davových scén“, agresivní akce i něžné intimity – zejména jeho schoulené postavy ve mně pokaždé spolehlivě vyvolaly soucit a téměř fyzickou touhu je obejmout a konejšit.
Ale nejde jen o jednotlivé obrázky, ale o celkový grafický koncept, fascinuje mě, jak dokáže Craig Thompson promítnout myšlenky do obrazů, jak promýšlí svět graficky, jak mu to „myslí vizuálně“ – výsledek je dokonalý!

7 05.11.2019

Není nijak snadné psát o ničem, říká paní Patti postava z jejího snu. Jistě ne náhodou se jedná hned o první větu, určuje totiž tón celé knihy. Opravdu se nedozvíme žádné „něco“, žádné spektakulární události nebo šokující odhalení. Ale to vůbec nevadí, protože to „nic“ v jejím podání je moc příjemné a přirozené. Je to jako poslouchat vyprávění dobré přítelkyni nad šálkem kávy (nebo čehokoli jiného :-), kdy je vědomí přítomnosti blízkého člověka a vzájemných sympatií snad i důležitější než informační hodnota sdělovaného.
Z Patti Smith přímo vyzařuje její otevřenost světu, její ochota se nechávat překvapovat, okouzlovat, udivovat. Jako by byla o půl století mladší, jako by byla čerstvé dospělé děvče na své první dovolené bez rodičů. Jako by právě přišla na to, a rozhodla se dosvědčovat, že sny se nemají snít, ale že se mají prožívat. To mi bylo opravdu velice sympatické.
Patti může někdy působit až příliš jednoduše, ale v jejím podání je to odzbrojující. Třeba nad výrokem „Cokoli, co jsem shledala dobrým, budu uchovávat, a proměním v dobré to, co ještě dobré není.“ bychom měli tendenci se cynicky ušklíbat a kroutit hlavou nad její naivitou, ale ... od paní Patti to prostě beru.

Ocenil jsem Pattin přístup ke svému psaní, který vypadá, že je prost jakýchkoli póz a sebeprezentačních retuší. Když medituje, vzpomíná na zesnulé blízké nebo čte náročnou literaturu – píše o tom. Když je nervózní z toho, jak dopadne její oblíbená televizní detektivka – píše o tom. Když krmí své kočky – píše o tom. Působí dojmem, že pravdivost jejích zápisků je pro ni podstatnější než pěstování si vlastního obrazu, to je velmi vzácné a doslova osvěžující – kéž by nám tím byla vzorem při našich častých snahách o všelijaké sebestylizace.
Nemám toho s Patti Smith mnoho společného. Její spontánní změny programů, intuitivní nákupy, její záliba v magii a spiritualitě věcí – to vše je mi cizí. Ani moje kafé s mlékem by jí asi nechutnalo :-). Přesto jsem se v jejím světě cítil dobře – protože jsem cítil, že je to svět pravdivý, upřímný a dobrý.

„V době, kdy toto čtete, uplynul další čas. Nový měsíc. Další úplněk. Pascha. Velikonoce, které strávím se svými dětmi a se svým vnukem. Budu spát v pokoji, který pro mě připravili, sedět v otočném křesle jako z detektivovy pracovny. (...) Budu myslet na Freda, díky kterému se tohle všechno mohlo stát, když se mě zeptal, jestli spolu počneme syna, a pak dceru, aniž si kdy uvědomil, že nebude svědkem jejich růstu a dospívání, ani že nepřivítá svého vnuka, který se narodil v den jeho úmrtí a má jeho sklíčené, bleděmodré oči.
Velikonoční modlitby se odříkají, barevná vejce naleznou, chlapeček na klíně mého syna se bude dívat na Mašinku Tomáše. Bude pršet. Nejspíš vstanu, připravím kávu a pak se tiše vytratím. Vylezu po schodech nahoru, a jak jejich utěšující náklonnost měkce ustoupí, zavřu dveře a posadím se do svého detektivního křesla, otevřu počítač a začnu psát něco nového.“

7 09.09.2019

„Tyhle příběhy se nikdy nevyprávějí ve dne. To aby je nevidělo Slunce.“

Syrové a drsné příběhy, skutečně velmi nepodobné tomu, co očekáváme od podobného žánru v našich civilizačních souřadnicích. Hodně sexu, hodně smrti. Proměny lidí ve zvířata a zvířat v lidi. A msta, za tepla i za studena, neodvratitelná a neúprosně logická posloupnost činů, kdy jedno zlo plodí druhé. Tohle všechno ve všech myslitelných kombinacích. I nemyslitelných.
Bylo to působivé, magické, silné svojí krutostí. Ale chyběl mi tam soucit, odpuštění, empatie. Ochota vystoupit z koloběhu násilí a proměnit svým příkladem svět v lepší místo.

Nemůžu nezmínit jazyk. Úsečný, přímý, ohlodaný na kost. Například: „Ale sestry nezapomněly, co udělal, neodpustily mu to. Navedly pumu, aby na otce skočila. Puma ho zabila.“

7 21.08.2019

Mám rád filmy Miloše Formana, skoro všechny. A samotný Miloš Forman je prostě velký sympaťák, který kráčel životem s otevřeným hledím, zdravým postojem ke světu a tím správným poměrem pokory a neodolatelné drzosti.
Právě Formanova nestrojená lidskost pro mě byla tou nejcennější ingrediencí životopisu, tím těžko definovatelným „něčím“, kvůli čemu mi byla tak milá tahle kniha, která je jinak docela standardní (ale bezesporu sama o sobě zajímavou!) kombinací profesních milníků, veselých historek, vzpomínek na slavné kolegy i nelehké dětství.

7 07.07.2019

Obě hlavní postavy se v jednu chvíli vrátí ve vzpomínkách do minulosti – do dětství a dospívání. Je to vždy jen krátký moment, ale je důležitý jako protiváha. Bezpečí dětských let a hrdá energie ranné dospělosti kontrastují s bezútěšným obrazem dospělých životů, které vypadají jako promarněné, jako osudy bez naplnění. Ale dokud srdce tluče, naděje neumírá, a i ze zdánlivě uschlého stromu může vyrašit zelená ratolest. Možná je to jen má sugesce, ale já v knihách Jana Balabána neustále vnímám naději, často je to velmi slabý hlas, ale já tu vůli k životu pod nánosem rezignace prostě nedokážu přehlédnout.

„Jsou to jen banální příběhy, které se mohou stát každému,“ píše ve svém komentáři DuncanIdaho a zjevně to nemá být pochvala. Zdá se mi zajímavé, že já bych byl klidně schopen použít stejnou větu, a přitom bych jí myslel velmi pozitivně. Jsem vděčný Janu Balabánovi za to, že psal takto. Ono to možná tak nevypadá, ale je v tom i kus povzbuzení – jako by nám tím říkal (tím, že o nich píše), že ty naše otlučené životy jsou také důležité – právě takové, jaké doopravdy jsou. Že na lidech, kteří jsou fádní, neúspěšní, ztracení a (zdánlivě) bezdůvodně smutní taky záleží.

7 30.06.2019

Měl jsem chuť na knížku, která by mě rozesmála a přivedla na jiné myšlenky. S předchozími Aristokratkami jsem měl poměrně dobrou zkušenost, tak jsem k další návštěvě hradu Kostka vzhlížel s jistou nadějí. Ale kdepak. Ani jsem se nerozesmál, ani jsem nebyl vysvobozen z reality.
Měl jsem pocit, jako by pan Boček šáhl počtvrté do stejného šuplíku, aby tam našel jen zbytky, jen to, co nebylo dost dobré pro předchozí díly. Z původního svěžího nápadu tak už nezůstalo skoro nic, tohle je jen miliontá (a navíc dost nenápaditá) knižní variace na žánr Crazy komedie. Taková literární verze filmu Blbý a blbější.

Nakonec jsem ani nedočetl.

7 09.06.2019

Možná to bude znít podivně, ale já jsem si při čtení Zarathustry vícekrát vzpomněl na reportážní román o životě Anderse Breivika. To odhodlání, ta zarputilost, to neochvějné přesvědčení o vlastní pravdě. Ten odpor k vlažnosti a prostřednosti. To intenzivní vnímání vlastní výjimečnosti a přesvědčení o svém povolání jednat.
Zarathustrova vášeň a energie je svým způsobem fascinující. A byla by snad i úctyhodná, jenže... Jenže všechno, co tvrdí, je úplně špatně! Lépe řečeno: vše, co tvrdí, je v totálním rozporu s mým vnímáním světa. Soucit s druhými, rovnoprávnost lidí, upozadění vlastního ega ve vztazích na vertikále i horizontále. Zkrátka: co je mi v životě drahé a co je pro mě klíčové. Pro tohle všechno má Nietzsche jen pohrdání a výsměch. Je tak pro mě dost těžké se k jeho tezím nějak vztahovat – jsme si postojem k žití tak cizí, že pro „diskuzi“ těžko najdeme společnou platformu.
Ještě jedna asociace: svatá Terezie z Lisieux. Vy jste posedlá Bohem absolutně, jako jsou zlí lidé posedlí ďáblem, píše Terezce jedna její spolusestra. To se mi zdá výstižné. Zarathustra je totiž taková „temná Terezka“, děsivý obraz toho, čím by se Terezka mohla stát, kdyby sama sebe nedala k dispozici Lásce. Jsou se Zarathustrou jako sestry z Morgiany (nebo jako princové Jasoň a Drsoň :-).

Argumentačně je to s Nietzschem-Zarathustrou složité. Protože on vlastně neargumentuje, on po nás vrhá slogany a proklamace. Dozvídáme se, k čemu došel, ale už se moc nedozvídáme jak. Řekl bych, že tohle může být částečný důvod jeho popularity – do těch prázdných míst si může každý čtenář promítat to své. Pro mě ale tenhle styl sebeprezentace není to pravé.
V průběhu čtení moje nadšení uvadalo, úderný a naléhavý tón se mi časem přejedl, také myšlenky se dost opakovaly. Mnohé byly hodně zajímavé a bolestivě přesně se trefovali do sociologických i psychologických šidítek, kterými si usnadňujeme život i dnes. Ale většinu času to byl jen takový zaseklý kolovrátek nenávisti ke všemu a všem. Působilo to dost nedospěle, jako když si pubertální dítě vynucuje pozornost tím, že zkouší, co mu ještě projde.
Autorův egoismus, který působil ze začátku neotřele, se časem stával až nesnesitelným. Příklad: když píše o bývalých přátelích, kteří se vrátili k víře, říká toto: „Snad že jim srdce zmalomyslnělo proto, že mně pohltila samota? Snad že jejich ucho toužilo marně a dlouho po mně a po hlasu mých hlasatelů a hlásných trub?“ Jako by ve svém sobectví vůbec nedokázal pracovat s variantou, že druzí lidé mohou mít nezávislý vztah k jiným věcem. Jako by nechápal, že může existovat dynamika i mimo něj. To už není ani extrémní sebestřednost, to už je skoro čistý solipsismus.

Je Nietzsche odpovědný za to, že bylo jeho dílo použito nacisty? Dobrá otázka, myslím. Dělat z něj duchovního otce plynových komor by nebylo spravedlivé, to jistě. Přesto si myslím, že intelektuála (vím, tenhle termín v Nietzscheho době ještě nebyl znám) při vstupu do veřejného prostoru nelze od důsledků jeho myšlenek oddělit. A nejde jen o třetí říši – svými názory pomáhá legitimizovat i bezohlednost v mezilidských vztazích (třeba chování k ženám nebo při výchově dětí).
Slovy Alberta Camuse: „Pomýlené myšlenky vždycky končí krveprolitím, ale pokaždé se jedná o krev někoho jiného. Proto někteří naši myslitelé mají pocit, že mohou říkat víceméně cokoliv.“

7 01.04.2019

Zážitek! Výjimečný zážitek!

Zdá se mi, že všechno sedlo, přesně jak mělo. Kleist se nepokouší psát životopis v klasickém slova smyslu, mnohem víc se jedná o zobrazení jakéhosi polo-abstraktního světa, který je hypnotický, přízračný a který je náladou i použitým grafickým stylem (velmi agresivním, zneklidňujícím) v perfektním souladu s atmosférou, kterou Cave jako umělec (nejen zpěvák, ale i romanopisec) sám vytváří.
Dialogy mezi umělcem a jeho postavami, prolínání hlasu vypravěče, Cavea, jeho textů a jeho postav - působí to lehce zmateně, to může vypadat trochu i jako chyba v koncepci díla, ale ... není právě tohle Nick Cave? Není právě tohle pro něj typické, ta neurčitá hranice mezi vážnou výpovědí, přehnanou pózou, ironií, sebeironií? Není tohle ten jeho známý snový svět, ve kterém nic není s jistotou takové, jaké to na první (a často i druhý a třetí) pohled vypadá?

Jak může tento grafický román působit na čtenáře, kteří Nickovu tvorbu neznají, to se netroufnu odhadnout, ale pro mě, vytrvalého Caveova čtenáře a posluchače (zdráhám se napsat obdivovatele, ono toho je na Caveovi toho docela dost, co není zrovna hodno obdivu :-) to bylo fakt něco! Ne, neztrácel jsem se při skocích v čase a prostoru. Ne, nenudil jsem se při opakování témat.
Naopak, byl jsem uhranut. Doslova tak, jak píše Abrenkova – rozpoutalo se mi v hlavě peklo.

Kleistův grafický román se dá číst i opakovaně, já jsem ho napoprvé prolétl, podruhé četl pomalu a pouštěl si vždy příslušnou píseň ... a potřetí četl za doprovodu Bachova Magnificat, to bylo taky dost zajímavé...

7 14.12.2018

„Jenomže ptáci, uvěznění v kleci, hynou,” pravil Kubohnát.
„Ale žijí, a moc dobře,” řekla Klementýna. “Je to dokonce jediné místo, kde se o ně dá náležitě pečovat.”

Myslím, že to ve svém komentáři napsal TheCiko5 výstižně: vypadá to, že věci nedávají smysl, ale dohromady vše funguje. Tahle kompatibilita vykreslených situací není u Viana až tak běžná, také není běžná ta velmi pochmurná, depresivní nálada, která mi připomínala Švankmajerovy filmy nebo Munchovy obrazy.
Vše, o čem si čteme, je dokonale surreální, ale zároveň je to velmi povědomé a vypovídající o nás. Téma uzurpující lásky, která je ve skutečnosti touhou po vlastnictví a kontrole, zde skutečně působí odstrašujícím dojmem – ukazuje brutalitu stavu, ve kterém ve jménu největšího citu neváháme své nejbližší zásadně omezovat.
Vývoj vztahu Kubohnáta a lidí ve vsi byl pro mě ještě sugestivnější – velmi živé a výmluvné zobrazení toho, jak snadno si zvykáme na hrubost a absenci svědomí ve svém okolí, jak rychle přebíráme zdánlivě nepřijatelné standardy chování.


Zaujalo mě také, že je kniha popisovaná jako nedopsaná, já jsem měl pocit, že v obou dějových liniích jsme se dostali k logickému konci.
Když jsem byl mladší, byl jsem z Vianových knih mnohem víc nadšený než dnes, ale baví mě stále. Srdcerváč je někdy trochu těžkopádný, mám raději Viana rozverně hravého, ale na své jsem si přišel. Byl to dobrý nápad po něm po čase zase sáhnout a budu se těšit na další setkání.

“Na shledanou, ty vole,” řekl Kubohnát.

7 14.12.2018

Linklaterův film jsem viděl v době jeho uvedení do distribuce a pak ještě později znova, ale co si pamatuji, tak nabídl (kromě Winony Ryder, která je okouzlující i rotoskopická) spíš znepokojivé - téměř nepříjemné - pocity, než nějaký souvislý komplex myšlenek.
Kniha je jiná. Je sugestivní, velmi naléhavá, zneklidňující, ale předkládá toho i hodně k přemýšlení, k úvahám o fungování jednotlivce i společnosti. Otázky v knize vyslovené se zakousnou do hlavy a nechtějí se pustit i delší dobu po dočtení.
Z většího množství témat mě nejvíc zaujala otázku rozpadu identity, soukromý boj člověka o udržení si vědomí vlastního já. To mě zajímalo víc než kriminální zápletka i než popis společenských pohybů v zemi, ve které nemalé procento občanů propadá do nevratné sebedestrukce (tím neříkám, že to jsou nezajímavá nebo špatně zpracovaná témata).

Feťáckým dialogům jsem se nesmál, Temný obraz jsem vnímal jinak než Trainspotting nebo třeba Samotáře, bizarnost rozhovorů jsem četl spíš jako mrazivou karikaturu lidství, jako smutnou zprávu o tom, k jaké míře vyprázdněnosti se může člověk dostat, když se při hledání jiných dimenzí našeho světa (tedy toho, co našemu světu chybí do celistvosti) vydá naprosto špatným směrem. V širším smyslu je tak možné brát celou knihu: Pokud je tedy její název opravdu parafrází svatého Pavla a jeho „Nyní vidíme jako v temném zrcadle a skrze podobenství, potom však uzříme tváří tvář.“, pak je to výklad, který zcela obrací smysl poselství ze zaslouženě proslulé třinácté kapitoly. Zatímco Pavel zvěstuje do Korinta dobrou zprávu, že poputujeme od dobrého k mnohem lepšímu, postavy z Temného světa prochází do čím dál děsivějších situací, ze kterých nakonec nevede žádná cesta ven – jsou jako zapadlí do bažiny, kteří se panickým pohybem a marnou snahou o záchranu jen noří hlouběji a hlouběji.

Bob/Fred není typický kladný hrdina, žádný neohrožený agent bondovského typu, je to mnohem víc postava k politování než k obdivu. Ale je v něm něco, co mi bránilo ho odepsat, nějaká jeho podvědomá touha po hledání smyslu a pravdy a cesty. A taky jeho vztah k Donně, který je mnohem víc než jen milostnou touhou, ho v mých očích hodně zlidšťuje – Donna je jeho majákem, jeho pevným bodem ve velmi nejisté realitě. A právě vztah k Donně (a jeho překvapivý zvrat) je druhým důležitým tématem románu – odpovědnost za druhé. Můžu při snaze o dosažení pozitivního cíle (například boje proti organizované distribuci drog) vystavit jiného člověka zkáze? A je přípustné – při sledování úctyhodného zájmu – sledovat sebezničení svého bližního a nepodat mu pomocnou ruku? Samotný závěr románu na tuhle otázku zdánlivě odpověď dává, ale jako u všeho v téhle knize to vlastně není tak jisté.

7 01.12.2018

Profesně dobře napsaný román, s umně vystavěnými zápletkami a vypointovanými dialogy. Dobře odvedená práce – pokud to můžu, jako host v žánru historický román, posoudit. Jen se mi v tom svatá Kateřina někdy ztrácela. Jako bychom se víc věnovali politickým událostem v jejím okolí než jejímu prožívání. Víc o vnějším světě než o jejím vnitřním. Hodně to vylepšil konec knihy, ten byl tak působivý, až mi běhal mráz po zádech.

A Kateřina samotná? Tváří v tvář tak výjimečné ženě se mi slova hledají těžko, proto to rád přenechám Janu Čepovi: „Ta strohost, ba krutost k sobě! To pohrdání věcmi pozemskými! Jediné úsilí: zabít vlastní vůli, všecku osobní libost, i ve formě nejjemnější! - Kdo může jít cestou tak strmou, není-li zvlášť zavolán a udržován milostmi zcela mimořádnými! Jaká propast mezi touhletou ‚nesrozumitelnou svatou‘ - a mým slabým a šerým životem!“

7 04.11.2018