mirektrubak komentáře u knih

„K čemu je dobrý, že se vás pokouším něco naučit, když se pořád tak pitomě vyptáváte?“

Terry Pratchett tak, jak ho mám rád. Kniha je vtipná, chytrá, napínavá a plná inteligentních postřehů. Navíc v práci s jazykem je prostě Pratchett výborný, takový slovní obrat jako „pánský záchodek, který páchl nepřesností“ normální člověk prostě nad psacím strojem „nevysedí“.

Je mi sympatické, že i když je tahle knížka v zásadě legrační čtení na zpříjemnění volného času, tak je to vlastně dost rezolutní komentář k našemu současnému světu (platí to, myslím, pro Pratchetta obecně - čím později, tím víc). Terry Pratchett to dělá nenásilně, skoro laskavě, nikoho neuráží ani „nerozděluje společnost“, přitom je jeho kritika mužské militantní agresivity a hurá-vlastenectví (zde perfektně vystiženo sloganem „Máme svou pýchu a to je to, na co jsme pyšní“) dost silná - takovým tím svým nenápadným Pratchettovským způsobem.
Mám zkrátka pocit, že na mě autor ze stránek téhle knihy spiklenecky mrkal a pod vousy se usmíval. A to bylo příjemné - protože je vždy příjemné, mít sira Terryho na své straně.

A ještě si dovolím jednu větu, která mě zaujala: „Jestliže je sesuv půdy dost velký, kutálejí se i hranaté kameny.“

7 25.09.2017

Příjemné čtení.
Romain Rolland má zjevný cíl - vystavět literární pomník „obyčejnému člověku“, vesničanovi s optimistickou náturou, selským rozumem a zdravým, čestným přístupem k životu. To se docela daří, protože je to romanopisec s velkým talentem a požadovanou atmosféru se mu daří vykreslit zručně.

Proč se přesto Dobrý člověk mezi moje oblíbené knihy nezařadí?
Trochu problém jsem měl s hlavním hrdinou, který byl na můj vkus příliš žoviální, tedy přesně takový typ člověka, před jakým často utíkám i v reálném životě. A když někdo sám sebe označuje za dobrého člověka (což Colas Breugnon řekne hned v první kapitole, asi aby nám čtenářům bylo jasno, jak je na tom se sebereflexí), tak tím si moje sympatie ani důvěru taky moc získat nemůže.
Nesedl mi ani styl vyprávění, té bodrosti bylo na mě zkrátka až moc a také nadužívání zdrobnělin mně bylo hodně protivné (to ale může jít na vrub několik dekád starému překladu) a bránilo mi si jinak zajímavý příběh víc užít.

Dobrý člověk ještě žije je pro mě mnohem přesvědčivější kniha než Petr a Lucie, ale k přímému zásahu do mého literárního vkusu nedošlo. Jak se to říká v tom hodnotícím klišé? Nenadchlo, ale neurazilo?

7 26.08.2017

Zvláštní, ale zajímavá kniha, která trochu klame tělem a střídavě se vydává za takovou nezávaznou zábavnou procházku 20. stoletím ve stylu Stoletého staříka a pak zase chvilku nasadí vážný tón a popisuje ty nejsmutnější okamžiky člověka - bezmoc a strach o své nejbližší.
Tím prvkem, který na mě působil zmatečně, byl styl vyprávění hlavní hrdinky. Ten byl oproštěn od emocí a stejným tónem, kterým popisoval drastické a násilné situace, popisoval také banální okamžiky v životě vypravěčky. To byl zřejmě umělecký záměr a mělo to mít dopad na čtenáře, ale na mě to nějak nepůsobilo a tak se mi v průběhu čtení nedařilo se do příběhu víc vcítit - to mohlo souviset i s tím, že hlavní hrdinka Róza vůbec nepůsobí autenticky. Navíc se celá kniha nesla ve vcelku monotónním tempu.
Co musím Giesbertovi pochválit, je jeho schopnost psát čtivě, příběh rychle odsýpal a kromě jiného nabízel také řadu chytrých postřehů o světě a osobnostech minulého století (já jsem osobně měl škodolibou radost, jak to Róza ve svém komentáři nandala J.P. Sartrovi). Na druhou stranu se mi zdál popis světových dějin docela povrchní - což je podobný problém, jaký jsem měl už u čtení Analfabetky i Stoletého staříka.

Při čtení jsem se sice nenudil, ale nemyslím, že bych na Himmlerovu kuchařku nějak dlouho vzpomínal a určitě ani nebudu aktivně vyhledávat další romány od Franz-Olivier Giesberta.

7 21.08.2017

Četl jsem tuhle knihu po více než desetileté pauze od posledního kontaktu s Kunderovým dílem, ale moje nadšení se nezmenšilo. Mně prostě přijde zajímavý ten přístup, kdy se Kundera zaobírá svým objektem s emocionálním odstupem. Je jako nějaký kulturní antropolog, který popisuje chování představitele dosud neznámého kmene. Sice se zájmem, ale přesto tak nějak "zvnějšku".

Postava Jaromila je dokonale odpudivá. Připomněla mně Hendrika z Mefista, ale ten si alespoň uvědomoval nízkost svého chování (a občas v něm zvítězilo svědomí a někomu pomohl). Jaromil boj s vlastním svědomím nemusí ani svádět, protože cokoli udělá, to si okamžitě interpretuje tak, že z toho vyjde sám před sebou čistý - i tu největší špinavost si vyloží ve svůj prospěch. Je jako biologická černá díra, která pohlcuje veškerou lásku a energii svého okolí a na oplátku ze sebe nevydá vůbec nic. To je dobře vystiženo i tím, že je jedinou postavou, která má v románu jméno, ostatní postavy jsou nazvány pouze svými charakteristikami (maminka, zrzka, malíř, filmařka...), což přesně odpovídá Jaromilově postoji ke světu: Důležitý jsem pouze já a ostatní lidé existují pouze jako kompars v mém životě.

Román se odehrává v době nástupu komunismu, ale já si nemyslím, že by to bylo pro příběh až tak podstatné. Protože lidí žijících v sebeklamu a sebelásce je v každé době víc než dost (naštěstí teda ne v tak úplně extrémní poloze). A rodičů (píšu rodičů záměrně, to zdaleka nemusejí být jen matky), kteří deformují vlastní děti tím, že je zahrnují jejich falešnými obrazy? No co si budeme povídat. A ruku na srdce - nenašli bychom něco z Jaromila každý i v sobě?

Hledat v tomto příběhu autobiografické prvky by mohlo být zajímavé a trochu "bulvárně dráždivé". Ale Milan Kundera je vášnivým obhájcem tvrzení, že smysl románu by se neměl hledat v životopise autora (popisuje to v Nechovejte se tu jako doma, příteli) a tak by bylo slušné to nechat být. Život je jinde je dostatečně silná kniha i bez toho.

7 19.05.2017

Vzal jsem do ruky tuhle knihu krátce potom, co jsem dočetl R.U.R. a Bílou nemoc a měl jsem pocit, že Válka s mloky trochu zaostává. Ale líbil se mi způsob, jakým to bylo napsáno, ta koláž různých stylů. Takže jsem se nenudil, a to přesto, že jsem samozřejmě věděl, jak všechno dopadne - v tomhle to mají tyhle Čapkovy stěžejní díla složité, protože každý čtenář už dopředu ví, co se bude dít a jaké nás budou čekat zápletky.

7 10.04.2017

Zařazení do kategorie "politologie" by mohlo naznačovat, že se bude jednat o suchopárnou studii, plnou čísel, faktů, statistik a s mohutným poznámkovým aparátem.
Ale ve skutečnosti je tato kniha sérií příběhů o konkrétních lidech, s konkrétními osudy - je to vlastně osobní svědectví o životě v Rusku od zasvěceného insidera - mnohem víc jako Szczygieł než jako Samuel Huntington.
A funguje to výborně - vyprávění je živé a plastické, až jsem někdy zapomínal, že čtu non-fiction. Témata také nejsou přímo politická, ale dozvídáme se o dívkách-zlatokopkách, sebevraždách modelek, sektách v Rusku, gangsterovi, který chce být filmový režisér ... informace o putinově režimu tak dostáváme často v druhém plánu, jaksi mimochodem.
A navíc: mnoho témat může být i obecnějších, vždyť korupce, povrchnost médií, provázanost podnikatelů a politiků - to jsou věci, které jsou povědomé i nám v Česku.
Kniha je mrazivá, ale je psána svěžím, čtivým jazykem, místy i poeticky a občas i -v rámci možností - s humorem ("Rusové mají víc slov pro korupci než Eskymáci pro sníh")

Ke mně se Pomerantsev dostal náhodou, jako dárek. Ale byl jsem velmi příjemně překvapen a určitě můžu doporučit.

7 27.01.2017

Vtipná a svižně psaná kniha, která se "četla sama". Záruka příjemně stráveného odpoledne nebo večera (na víc než pár hodin četby to opravdu nedá).
Nemyslím, že by druhý a třetí díl Aristokratky byl "horší", spíš jde o to, že se autor opakuje a jednotlivé knihy se od sebe vlastně neliší a nepřináší nic nového.

7 03.01.2017

Postava dobrovolného outsidera, kterému se lepí smůla na paty, to je vcelku obvyklý literární typ a spolehlivá cesta ke čtenářské přízni. V tomhle podání mě to ale kdovíjak nenadchlo, snad proto, že jsem cítil, že je to trochu moc na sílu, trochu příliš schematické, trochu příliš podle osvědčené šablony. Většina hlášek a historek by skvěle fungovala někde u hospodského stolu nebo na večírku mezi přáteli, v psané podobě tomu něco scházelo.
Ale dočetl jsem bez odporu, občas se usmál, občas zasmál a postupem času si ty postavičky i oblíbil. To zas jako jo.

6 14.07.2024

„Ó která žena
tisíckrát za den neucítí že by v ní
mohly kotvit lodě
táhnout ledovce růst zemětřesení
která žena tisíckrát
za den neuléhá naznak s prokletím
na rtech a nevyzývá
slunce aby do ní vstoupilo která
žena v sobě necítí
víc prostoru než jehož je třeba
aby se otočil vesmír
která žena není schopna vysmát se
větru a bouřím
vysmát se moři kdyby vstalo a chtělo
do ní vtéci která žena
denně nemávne rukou za nejpustší
pouští promluví-li jí
o žízni a necítí se spoutána
řetězem Himalájí
která žena by za noc nedokázala
umlčet kteroukoli
válku?“

Síla!
Ano, byla to hodně silná poezie v konkrétních básních, ale ještě víc v celkovém dojmu, který tohle setkání s Jiřím Kolářem ve mě vyvolalo po dočtení – tedy s nějakým časovým odstupem, když se to ve mě konečně nějak všechno sešlo, našlo, docvaklo a vybuchlo!
Vlastně jsem měl pocit ne nepodobný tohu, co jsem vnímal při setkáních s Kolářovým grafickým dílem (nakolik si to pamatuji a pokud si to pamatuji správně), tedy že to vše vypadá tak neuspořádaně a nepromyšleně, ale přitom je v tom hluboký řád a koncepce. Jo, všechno to sebe nějak zapadá: lyrické verše, hospodské zápisky, dopisy, deníkové zápisky... Všechno je to v Kolářově podání umělecké vyjádření, všechno je to poezie. A to poezie burcující, mířící do černého!

„Přečkat toto zlo, nelačni dobra.
A kdybych trpěl jako Job, dej mi moc tichého
úsměvu stromu na jaře, moc útěchy noci
rozmlouvající k ránu, na ústupu, s odsouzencem;
víc nic, snad už jen ode mne odvrať jazyk a slzu
chamtivce nebo sobce, lásku a čest udavače,
odvrať ode mne jezuitu víry, fanatika
ideologie, muže noži bodající
vodu, štváče i mrvu, ty jalové, o nichž víš
lépe než já, zbav mě hrdinů
rukou i slova.“

Oddělit umělecké dílo od kontextu jejího vzniku a osudu jejího tvůrce je někdy užitečné, jindy ne. V případě Prométheových jater je to nemožné. Nejen proto, že za jejich napsání si autor na devět měsíců vyzkoušel peklo komunistické vazby, ale hlavně proto, že atmosféra začínajících padesátých let je přítomná neustále – snad z každé strany nějak trčí ten obrovský vnitřní nesouhlas s tím, v jakém světě chtě-nechtě musí Jiří Kolář žít. Aby ne, doba byla brutálně totalitní a činila si nárok na celého člověka, na člověka v každém aspektu jeho života. Jakýkoli vnímavý umělec chtějící žít pravdu nemohl nebýt v konfliktu, nemohl ani utéct do vnitřní emigrace (to by možná šlo později v normalizaci, ale společnost v padesátých letech pasivní rezistenci těžko umožňovala).
Básník tak musel žít v těžko snášené zásadní nekompatibilitě. S vědomím, že vina za tu postojovou disonancí není na něm. Že i kdyby se všechny sjezdy a stranické i uliční výbory shodly na tom, že 2+2=5 a že černá je bílá (nebo že válka je mír a svoboda otroctví, kdybych si chtěl pomoct klasikem), tak že se to pravdou nestane. Měl jsem také pocit, že zásadnější hněv a vnitřní odpor nemá ani tak vůči vykonavatelům komunistické represe, ale proti tiché většině, která se tak snadno naučila s vlky výt. Ale možná se pletu, nevím. Tak či onak jsou Prométheova játra mimořádně silným hlasem křičícím do světa, že pravdu a svobodu v nás není možné umlčet.

„Řekni tupci
že život je něco jiného
než pohodlí
že je to neustálý boj
tím plnější čím těžší
že radost
je podmíněna námahou
láska čistotou
pravda samozřejmostí
smutek opravdovostí
že ptá-li se na člověka
musí se ptát na tajemství
že hledí-li na sebe
nevidí nic
nechá-li duši stranou
— — — — — — — — — — — —
Pane zachraň mne!“

6 12.07.2024

Biskup Stojan je zde vykreslen tak jednostranně pozitivně, až se mi zdá, že se bezděky stává svojí vlastní parodií či karikaturou, jakýmsi obrazem katolické mirkodušínovské dokonalosti. Považuju takhle přepálenou prezentaci za docela nešťastnou a nevhodnou, dokonce i v knížce, která je určena dětem. Biskup Stojan, který má reálné zásluhy na přibližování kléru lidem a jehož prostá laskavost jistě není vymyšlená, si podobnou hagiografickou přeoslavnost nezaslouží, myslím.

Na cestovatele Ziburu jsem neslyšel než chválu, tak jsem byl zvědavý, jak na mě bude jeho camino působit.
A jo, dobrý, četlo se mi to hezky, mělo to správnou kombinaci humoru, laskavosti a bystrých postřehů (i když k těm vtípkům bych občas nějakou reklamaci měl), navíc se Larry dokázal vyhnout pasti patosu i přemoudřelosti svým ironickým nadhledem a jistým odstupem od sebe, svých spolupoutníků i duchovního rozměru cesty. Občas jsem se sice neubránil pocitu, že vyprávěná verze je nejspíš trochu upravena za účelem uhlazení vztahu mezi příběhem a čtenářem (ano, působí to efektně, když první pohled na dlouho vyhlížené moře je zároveň pohledem na maják ve Fisteře, který je signifikantním místem ... akorát při cestě ze Santiaga poutník uvidí moře mnohem dřív než ten maják), ale to mě nijak nepohoršuje, to prostě vypravěči dělají.
Důležité bylo cítit, jak má Ladislav lidi rád, jak je s nimi rád a jak se z jejich společnosti těší – v kombinaci se svěžím stylem psaní a neokázale půvabnou grafickou podobou knihy to pro mě znamenalo milý, občerstvující a povzbuzující čtenářský zážitek.

6 11.07.2024

„Revolta rozhodně není totožná s požadavkem totální svobody. Právě naopak, revolta je její obžalobou. Odmítá právě ničím neomezené právo výše postaveného porušit zapovězenou hranici. Revoltující nejen nepožaduje všeobecnou nezávislost, nýbrž usiluje o uznání toho, že svoboda má své meze všude, kde se nachází nějaká lidská bytost, přičemž tuto mez netvoří nic jiného než právo oné bytosti na revoltu. Právě odtud čerpá revolta svou neoblomnost. Čím více je si revolta vědoma, že požaduje spravedlivou mez, tím je nesmlouvavější. Revoltující nepochybně požaduje jistou svobodu pro sebe sama, ale jestliže je důsledný, v žádném případě ne právo zničit bytí a svobodu druhého. Nikoho neponižuje. Svobodu, kterou žádá, žádá pro všechny: všem zapovídá tu, kterou odmítá.“

Prokousávat se stovkami stran zabývajícími se (ne)vyhnutelnosti násilí při boji o změnu společenského paradigmatu, no, to nezní jako velké literární osvěžení. Jenže ono bylo! Neříkám, že mě bavilo vše na sto procent, neříkám, že jsem všechno pobral. Ale! Ale byla to pro mě velká intelektuální radost, smět se nechat panem Camusem provádět „historií evropské pýchy“, tedy obdobím posledních 250 let, ve kterých člověk ve jménu rovnosti a spravedlnosti revoltoval proti utlačující moci.
Člověk si v tom boji vede odvážně a rozhodně: odvrhne jak nadvládnu absolutismu světského i církevního, tak nadvládu buržoazie a kapitálu. Jenže tím problémy neskončí, ony tím ty problémy vlastně začínají. A to s klíčovou otázkou: je možné najít základní normu chování nezávisle na absolutních hodnotách posvátného?

Monsieur Camus začne s revoltou metafyzickou a popisuje postupnou emancipaci člověka. Od odepření poslušnosti Bohu přes snahu se Bohem stát až po odmítavý ateismus. Nebo trochu jinudy: od „i kdybys existoval“ přes „nezasloužíš si existovat“ až k „neexistuješ“. Uvádí na stránky obvyklé podezřelé: markýz Sade, Ludwig Feuerbach, Nietzsche... Pro některé výtečníky má překvapivé pochopení (Saint-Just, Marx) a některé hrdiny zase shazuje z piedestalu (prokletý básník Rimbaud, Marat).
Ale vrchol jeho bystrých pozorování je analýza Ivana Karamazova jako představitele vzpoury proti Bohu. Ta se zdá tak oprávněná a ušlechtilá! Ivan cítí solidaritu s trpícími (ona známá nepřípustnost dětských slz) a i pokud by mohl být spasen, nemohl by to od Boha přijmout. Když ne všichni, tak ani já ne. Je v tom to pro revoltující typické „Všechno nebo nic“. Zní to dobře, akorát že víme, jak to skončí: Ivan zabije otce a s ním symbolicky Otce (no dobře, nezabije, pouze dopustí jeho vraždu, to se mi vždy zdálo být skoro totéž) a pak přijde (může nepřijít?) duchovní pustina a šílenství...

V druhé části knihy se popisuje, jak je v praxi problematické vystavět lidskou obec na troskách obce boží. Není to radostné čtení. Zdá se jako jistá nevyhnutelnost, že nové uspořádání velmi rychle zapadne do vyjetých kolejí zažitých zvyků. A tak se bývalí otroci rychle stávají podobnými dřívějších pánů. Vždyť vlastně všechny revoluce skončily posílením státní moci! Také zůstává podobný slovník i rituály (v zásadě náboženské) a odmítnutá výslovná transcendence je nahrazena implicitní – místo Boha je to führer, místo papežské kurie Nejvyšší sovět. Obyčejný člověk běhá na stranický výbor tam, kde se dříve plazil před oltářem. A tak dále. „Náboženství bez transcendence se ve skutečnosti jmenuje politika.“ Každý revolucionář skončí jako utlačovatel, nebo jako zrádce a odpadlík, když nedrží krok s logikou násilností.
Já jsem se tady docela ztrácel, zvláště při značně zevrubném popisu nástupu revoluce v Rusku. Ale nevadilo mi to. Stejně jako u esejů George Orwella nebo Tony Judta jsem si čtení užil i tam, kde jsem se neorientoval v reáliích. Ostatně: mým dvěma veleoblíbeným esejistům se Camus vyrovnal hloubkou myšlení, zápalem i blyštivostí slovních obratů. Plný počet hvězd by nedostal jen za celkovou srozumitelnost.

Když to s revoltujícím člověkem dopadá takhle bědně, doporučuje Camus zanechat pokusů a smířit se se světem jaký je? Ne, nedoporučuje. A i kdyby doporučoval, revoltující člověk by si nedal říct. Nespravedlnost světa ho nutí reagovat, navíc ví, že návrat do „zlatých dob“ minulosti znamená bídu lidí umlčovat, ne zmírňovat. Rozpor revoltujícího je ale v tom, že odmítá stávající svět, i když ví, že se změnou svět nejspíš vrhne do další totality. Nemůže jinak.

„Kdyby však byl člověk schopen sám vnést do světa jednotu, kdyby v něm dokázal pouhým příkazem nastolit upřímnost, nevinnost a spravedlnost, byl by sám Bůh. A také, kdyby to dokázal, nebyly by nadále pro revoltu žádné důvody. Jestliže revolta je, pak proto, že lež, nespravedlnost a násilí jsou součástí údělu revoltujícího. Nemůže tedy rozhodně trvat na tom, že nebude v žádném případě zabíjet a lhát, aniž se tím vzdá své revolty a přijme jednou provždy vraždu a zlo. Nemůže však ani přijmout to, že bude vraždit a lhát, neboť opačný pohyb, který by ospravedlnil vraždu a násilí, by zároveň zničil důvody jeho vzpoury. Revoltující tedy nemůže najít klid. Zná dobro, a koná proti své vůli zlo.“

6 11.03.2024

Příjemné překvapení!
Bral jsem biblický komiks do rukou, protože jsem chtěl zjistit, jestli by nemohl posloužit jako pomůcka pro katechezi dětí staršího školního věku. (Odpověď zní, že mohl. Jen by se k tomu mnohem víc hodil v PDF podobě.) A jak jsem to tak prozkoumával, tak jsem najednou zjistil, že jsem se sám zaujatě začetl. To mě překvapilo i proto, že třeba filmovým zpracováním biblických příběhů obvykle na chuť přijít nedokážu – starozákonní se mi zdají hrozné a novozákonní ještě hroznější :-).
Vzhledem k žánru a k zaměření na dětského čtenáře je pochopitelné, že některá náročnější nebo problematická místa jsou potlačena nebo zjednodušena. Je také větší důraz na akci a příběhovost, takže Pavlovy listy jsou zmíněny letmo, dvanáct malých proroků je uvedeno jen s drobnou základní charakteristikou každého a třeba na Izajáše autorce stačila jedna dvojstrana (chápu, že se jeho svěží a přitom intenzivní poezie těžko zachycuje do okének a bublin, ale stejně mi ho bylo líto :-). Ale jinak to bylo zajímavé i upoutávající, ten nutný kompromis mezi naukovostí a působivostí se povedlo zvládnout moc zdařile. Dobrý nápad je i uvádění biblických odkazů přímo u příběhů, takže je možné si porovnat prohlédnuté s napsaným. A fajn mi přišly i zařazované vysvětlující dvojstrany, které buď to základní opakují, přidávají potřebný kontext nebo osvěžující zajímavosti.
Takže spokojenost! Jistěže stále platí, že biblické příběhy jsou nejlépe popsány v Bibli, ale tahle verze není ani infantilní, ani přeslazená, ani přetížená lacinou zbožností - takže může být dobrým vstupem do témat Písma i pro zvědavé dospívající děti, klidně i v nevěřících rodinách.

6 28.02.2024

„Když si toho někteří lidé vytrpí příliš, když dostoupí hranice svých možností, sesypou se a vzdají. Existuje ale i jiný druh lidí, a není jich mnoho, kteří jsou z nějakého důvodu neporazitelní. Potkáte je ve válce, ale i v míru. Mají neporazitelného ducha a nic, ani mučení ani hrozba smrti, je nedonutí se vzdát...

Četl jsem na doporučení přítele a byl jsem velmi příjemně překvapen. Bylo to moje vůbec první seznámení s Dahlovou tvorbou pro dospělé a já koukal, jak dobře píše i v tomto žánru, jak vtahující a chytlavé to je. Přestože styl byl ve velké většině případů na pohled strohý a věcný, nebyl pro mě problém vcítit se do života postav a prožívat i promýšlet jejich situace s nimi. A bylo co prožívat i co promýšlet: situace reálné i na hranici reality (nebo bych měl raději napsat: na hranici mého chápání reality? :-). Obojí mě bavilo.

Ze sedmičky povídek ke mně ale jedna promlouvala mimořádně výrazně a doslova mě chytla za srdce. Labuť. Příběh vyvolával pocity beznaděje plynoucí ze setkání s nesporným faktem, tedy že lidé křehcí a empatičtí jsou vystaveni brutalitě svého drsného okolí a že nemají žádné prostředky k obraně. Chlapec Peter dvojici svých trýznitelů jasně převyšoval, nejen morálně, ale i chytrostí, odvahou a vlastně i chladnokrevností (dlouho zvládal všechno tak statečně!) Jediné, v čem jim nemohl konkurovat byla fyzická síla a bezohlednost. A jen tím je odsouzen k týrání a ponižování? To je přece tak nespravedlivé, když někdo trpí za to, že z prostřednosti svého okolí vystupuje svojí mírumilovností a něhou! Proč mají být lidé za tohle trestáni, v mnoha různých variantách pořád dokola?!
Snad jako kompenzaci za pocity rozrušení, které mi sledování Peterova šikanování přinášelo, jsem nakonec dostal pořádnou porci naděje, když se v závěru povídky objevil motiv nadpřirozeného zásahu! Nedokázal jsem tu situaci nečíst nábožensky. To je možná i proti autorskému záměru, já vím, ale já si prostě nedokážu pomoct a nedokážu nevnímat Petera jako představitele toho, čemu se říká Christ figure. Je to přehnané? Ale vždyť Peter musí dojít až na samou hranici svého ponížení, do pozice, ze které už nemá kam uhnout (fyzicky i symbolicky) a právě v ten moment je jeho situace proměněna a on je obdarován něčím tak nečekaně úžasným. Jako by se nám tím chtělo říct, že si musíme sáhnout až na dno a zažít pocity beznaděje a neztratit při tom svoji nevinnost, aby se pak naše žití mohlo proměnit v něco duchovně pozdviženého.

„... Malý Peter Watson patřil mezi ně. Jak se snažil něčeho zachytit, aby nespadl dolů, najednou si uvědomil, že vyhraje. Vzhlédl a viděl, jak na jezero svítí slunce s takovou krásou a jasem, že od hladiny nemohl odtrhnout oči. Světlo ho vábilo, kynulo mu a on se k němu spustil a roztáhl křídla.“

6 24.02.2024

"Bylo by těžkým úkolem objeviti na světě podivnější lásku, než která vykvetla v tomto ponurém a smrtí nasáklém ovzduší IIa mezi dvěma odsouzenými k smrti. Vysvítá z tohoto poměru dvou velikých duší, že to byl cit povýšený nad všechnu nízkost lásky pozemské, že to bylo vlastně už jen mimozemské milování, duševní milování na rozhraní života a smrti. Oba na tom byli stejně, Ríša i Marianne stáli už jednou nohou na okraji hrobu, a z této strašlivé úzkosti, opuštěnosti a lidské marnosti nechali společným úsilím vyrůst nejkrásnější květ platonické lásky. Všechna slova a pojmenování pro tento čistý, průzračný cit by byla příliš všední, tupý a banální."

V normálním prostředí by takový vztah nevznikl. Nemohl by. Vždyť všichni chceme a potřebujeme být milováni pro naše vlastnosti, pro to, kým jsme. Volání "chci milovat a být milována – lhostejno kým!" a jaksi předřadit hodnotu toho citu před hodnotu aktérů vztahu je ... no, zvláštní. Do běžné reality nepřenosné. Ale v nacistickém kriminále při čekání na sekeru? "Zvíře je chyceno a nemůže si pomoci".

Nad ostatními pocity u mě ale v hodnocení převládá respekt k otevřenosti, se kterou se Marianne vrhá do milostného rizika. Činí se tím křehce zranitelnou. Ona, žena, pro kterou je tak důležité být vždy paní situace! Ale osud jí nadmíru přál a za svoji odvahu se dočkala odměny v podobě Richarda. Lepšího partnera by si ani nevysnila! Richard sice působí rezervovaněji, jeho srdce (nebo minimálně jeho loajalita a smysl pro povinnost) zůstávají u jeho ženy (Sám to hodnotí: "Na konci dopisu byla prosba o odpověď. Co jsem měl odepsat? Věděl jsem, že je nad mé síly, abych tu otevřenou ránu na duši zahojil a vyléčil, to by dovedl jen návrat do života a pak dlouhá, dlouhá doba. Chtěl jsem tedy jen zmírnit horečku a uklidnit rozjitřenou duši."), ale i on brzy roztává a mezi dvěma srdci v krajní situaci vzniká souznění, nad kterým se tají dech a na které se bude těžko zapomínat.

"Moji matku Abenu znásilnil anglický námořník jednoho dne roku 16-- na palubě lodi Christ the King, plující k břehům Barbadosu. Narodila jsem se jako důsledek tohoto násilí." Takto syrově a surově začíná tento román. A pokračuje ve stejném duchu. To proto, že Tituba je prostě taková: neúhybná, nekompromisní, divoká a mocná. Z řádků knihy je cítit jak její sebevědomí, tak její touha po svobodě, kterou nejde zničit. Vnitřně zůstává nezlomená, ve svém srdci a ve vnímání sebe zůstává nepokořená.
No jo, jenže to platí jen vnitřně. Z pohledu zvenku je Titubin osud podobně zoufalý jako osud všech otroků své doby. Bez vlády nad sebou, jako loutka druhých. To byla asi moje nejsilnější emoce při čtení: hrůza při pohledu na situaci ženy, která má téměř nekonečné zdroje síly, ale má velmi omezené možnosti, jak tuto svoji sílu uplatnit. To nemůže nevyvolávat napětí, pocit nenaplnění, planosti... Tituba je v tom pravým opakem svého muže Johna Indiána, který se naopak dokázal dokonale všem podmínkám přizpůsobit (takový Švejk z Barbadosu, řekl bych) a já si při čtení pořád říkal, jestli bych neměl Titubě přát, aby byla jako její manžel. Protože pak by bylo pro ni všechno lehčí. Jenže to by pak bylo lehké až moc. A taky by nebylo o čem psát.

Zmíněný rozpor mezi vnímání Tituby a jejím otrokářským okolím je dán tím, že myšlenkový svět Tituby je do značné míry světem angažované intelektuálky 20. století. Občasné přimíchání nadčasových komentářů a autorských glos k Titubinu vnitřnímu hlasu ale románu moc nepomohly. Zvlášť komunikace s Hester (což je postava z románu Nathaniela Hawthorna Šarlatové písmeno, jak jsem se ex-post dozvěděl na internetu) působila jako hodně neorganické začlenění soudobého hodnocení do tehdydobé reality. Já s těmi hodnoceními v zásadě souhlasím, o to by nebylo, ale stejně: příběh Tituby byl dost silný na to, aby mohl mluvit sám, bez podpůrných a objasňujících vsuvek.

6 16.01.2024

Nejdřív jsem si říkal, že je to nějaká kravina. Hamlet bez Hamleta už tady přece byl, takže Hordubal bez Hordubala bude nějaký pokus o opakovaný vtip, který na prknech Národního nemůže vyznít než trapně, ne?
Ale ono to smysl dávalo, překvapivě. Dobře to navazovalo na Čapkova románového Hordubala, alespoň jak jsem ho v jeho vícevýznamovém textu četl já. Juraj Hordubal je skládán postupně, ze vzpomínek ostatních. Z toho, co se o něm říká, i z toho, co se o něm mlčí. A není to zrovna radostná zkušenost. Je to naopak docela děsivé: rovnou na pohřbu člověka, který byl ještě nedávno manželem, bratrem, přítelem nebo sousedem dochází k deformaci jeho obrazu podle obrazu jiných. A nejen vinou nezbytně nutného zkreslení poznání, které nikdo nemůže nemít, ale také jako nástroj pro utišení svědomí nebo překřičení vlastní viny. Nebo, což je ještě horší, jako prostředek pro ovládnutí situace, pro vlastní prospěch...
V divadelní adaptaci je potlačena Čapkova baladická poetičnost, důraz je položen na realismus dialogů a vztahů, takže z toho vlastně vyšla taková vesnická detektivka. Mě ale víc než hledání Jurajova vraha upoutávalo, stejně jako v případě původního románu, hledání Juraje samotného. Ve společnosti téhle dramatizace to bylo z mnoha různých důvodů hledání zajímavé.

Ještě tři věty k divadelnímu programu jako takovému. Jak je tomu v Národním divadle velmi dobrým zvykem, nejsou zde jen praktické informace a pár fotek a zajímavostí. Nesamozřejmou samozřejmostí je text celé hry (jinak bych zde ani nekomentoval obsah), ale navíc podnětné texty o Čapkovi, o Rusínech, o dřívějších filmových inscenacích Hordubala, nebo třeba o kulturácích jako prostoru společenského života. Nejen doprovodný produkt k představení, ale sborník, který obstojí sám o sobě.

6 09.01.2024

Kniha má sice spiritualitu v názvu, ale v její značné části se píše o dějinném poznání obecně, o jeho možnostech, přínosech a limitech. Je to vlastně kniha věnována metodám průzkumu naší minulosti. To ale vůbec neříkám jako výtku! Ono to vůbec není samo o sobě nezajímavé, přemýšlet o tom, jak přemýšlíme o své minulosti, co přehlížíme a co zdůrazňujeme. Dojde zde k dobře vyargumentovanému zpochybnění příliš schematického pohledu na příběh historie a potřebě obezřetnosti v interpretaci proběhlých událostí. Což by ale nemělo vést k relativizaci hodnot nebo dokonce k rezignaci na proces poznávání. Potvrdil jsem si zde tedy své přesvědčení, že hledat co nejpravdivější poznání má svoji velkou cenu, i když nám dokonale přesná podoba pravdy zůstane nedostupná - a netýká se to pouze dějin spirituality, ani pouze dějin.

Popsaný přístup otec Sheldrake aplikuje na vývoj spirituální teologie. Označuje mužskou řeholní spiritualitu jako privilegovanou prostě proto, že po bratrech opatech nám zde zůstaly spisy a řeholní pravidla. A vyvažuje to větším důrazem na laickou a ženskou spiritualitu (ta mě zaujala nejvíc: hlavně bekyně, ale nejen ty), zaznamenává vliv heretických (a různých jiných okrajových) skupin na ortodoxní přemýšlení, kdy vnějškově docházelo k potlačení, ale spirituálně spíš k absorpci. Výsledný obrázek dějin křesťanské duchovní praxe možná není útěšně přehledný, ale ve své různorodosti zřejmě pravdivější.
A právě důraz na variabilitu spiritualit v dějinách je milou nadějí i pro náš současný katolický svět - tím, že nám ukazuje, že spiritualitě sluší pestrost a že plnost naší duchovní reality může (musí?) být mozaikou sestavenou z různobarevných kamínků.

6 19.10.2023

Moje první setkání s Klostermannem mi přineslo zážitek hodně osobitý. Mnoho různých pocitů. Velmi různých, velmi rozporných.
Hlavním aktérem příběhu nejspíš byla drsná šumavská příroda. Prostředí, které neodpouští chybná rozhodnutí a nepodporuje prázdná gesta. Prostor, ve kterém se ukáže, kdo je kdo, ve kterém fundament lidských povah nemůže zůstat neodhalen. Tady nejde vlastním životem jen tak nějak proplouvat, lavírovat, ničeho a nikoho se nedotýkat...

Docela dlouho jsem měl při poslechu knihy pocit, že drsnost životních podmínek aktérům prostě nedovolí v sobě rozvíjet citlivost a lidskost. A že tedy máme být rádi, že žijeme v tom blahobytu, ve kterém žijeme, protože nám to dává luxus pěstovat ctnosti. Jenže ... takhle jednoduše nám to takhle Karel Klostermann nepodává a takhle jednoduché to není ani v reálných životech. A tak vlastně nevím. Je spravedlnost ukryta v "samoočistných" procesech lidí tam žijících? Nebo v nějakém mystickém "duchu Šumavy", který dohlíží nad řádem světa a uvádí ho do souladu s mravností a morálkou? Protože o náhodný sled událostí se tady přece nejednalo, ne?

Každopádně mám na tímhle krásným jazykem napsaným šumavským Zločinem a trestem o čem přemýšlet. A vyřknout odsudek nad kteroukoli z postav? Váhám. Ano, lidský život je svatý a vražda je vražda. Ale...

6 13.10.2023

"Dej duši mé odvahu mlčení, když jsi promluvil znameními,
a zahradám mým dosti růží, když nastane doba navíti věnců!
Učiň, ať pravda má podobna jest knize modlitební,
aby každý v ní našel modlitbu svou, i zavržený a umírající!
A odrazí-li se věčné slunce v mém slově, ať v radostnou extázi zardívá bratry
a květy jejich touhy ať obrací k věčnému ohnisku zrání!"

Verše od začátku až do konce zaplněné slovy a slovními obrazy zachycující obvykle pochmurný náhled do světa strastí a stesků autora (dvě ukázky v tomto komentáři jsou spíše netypicky pozitivní, a tedy vlastně nevhodně vybrané, zdá se mi ... ale hledat jiné už nebudu :-). Úžasně velkolepé, říkal jsem si ve chvilkách, kdy jsem byl na Březinovu tvorbu dobře naladěn. Strašně nabubřelé a přepoetizované, říkal jsem si ve chvilkách, kdy se mi nedařilo se do jeho básní vžít.
Těch druhých chvilek bylo víc, Otokar Březina se mi pod kůži nedostal a mezi své oblíbené básníky ho řadit nebudu.

"Na zemi růže nepřestávají hořet, pod zemí prameny hrát,
v milenců srdce ze slunce jiskry se třást, sladké rty dětí se smát,
a svatí, v závrati úžasu svého, od žití a smrti uzdravení,
obletují sny svými, jak ranění orlové skalní svá hnízda,
výšiny vůle suverénní."

6 07.08.2023