mirektrubak komentáře u knih

"V první řadě bychom si měli jasně uvědomit, že ne každé ponížení je možno označit jako křesťanskou pokoru. Je-li někdo ponížen, pokořen, ještě to neznamená, že je pokorný. Ponížení uložené zvnějšku neznamená pokoru, protože člověk sražený Boží mocí do prachu dál může setrvávat a také zpravidla setrvává ve své pýše, sebestřednosti, nepřiznání si stavu, do něhož zabředlo jeho vlastní nitro. Jedině dobrovolné sklonění se před pravdou o sobě vykazuje známky postoje pokorného člověka. Pravá pokora vylučuje donucování a také předstírání, někdy se v dané souvislosti hovoří o hrbaté pokoře. Dobrovolnost a pravdivost jsou tedy první podmínky nutné k tomu, abychom mohli hovořit o pokorném člověku."

Objektem přemýšlení profesora Pospíšila se tentokrát stalo pouhých šest veršů z listu apoštola Pavla do Filip. A bylo to přemýšlení mimořádně zajímavé. To bylo dáno zejména samotným fragmentem - téma sebezmaření Ježíše jako Božího Syna je v tomto hymnu (který je zřejmě velmi raný, možná Janovský, a Pavel ho do svého listu přejal z ústní tradice) možná nejlépe patrné. A otec Ctirad Václav (jak jsem u něj zvyklý i z jiných knih) ho používá jako jakýsi výchozí bod, odrazový můstek k širším úvahám, které sahají až k postavení křesťana vůči církvi a světu současné doby. Což je skvělé!

Ježíšova smrt na kříži je velký paradox, který nevyhnutelně vzbuzuje nedorozumění, pohoršení... Nejen, že bídnou smrtí zahynul ten, který byl jediný bez viny, ale zemřel v potupné bezmoci ten, který je Pánem světa. Klíčem k intepretaci je zde Ježíšovo dobrovolné zmaření sebe, pokoření a sebezapření. (teologové tomu říkají kenoze). A stále živým otazníkem pro křesťany všech dalších dob je způsob, jak tento akt chápat, jak ho integrovat do našich životů. Jakým způsobem napodobovat a následovat Ježíše při něčem tak extrémním a definitivním.
Profesor Pospíšil se hodně věnuje tématu pokory jako protipólu pýchy. Položí si (a nám :-) i záludnou otázku: byl Ježíš pokorný nebo nebyl? Z těchto východisek se vlastně pokouší o jakousi redefinici pojmu pokora, kdy musí nejprve tento pojem očistit od předsudků a nesprávných pohledů (není to uťápnutost ani přeslazená přelaskavost). Od správného pojetí pokory pak lze přejít ke správnému pojetí poslušnosti. Od sebezáporu k sebedarování. Brutálně krutá smrt na dřevě kříže se pak konečně může správně vyjevit jako nejdokonalejší akt lásky.

"V dějinách křesťanského myšlení bývala pokora často dezinterpretována jako slepá poslušnost vůči lidské instituci církve a státu, což je opět omyl a svým způsobem zneužití evangelia, jakési potměšilé vydírání lidí Kristem, kvůli němuž by si měli nechat naprosto všechno líbit a namluvit. Hledím-li na Ježíšův příběh, nemůžu se ubránit následujícímu hodnocení: pokora rozhodně nemá jenom negativní stránku, která v nás krotí ambice a která je štítem proti sebezbožšťování ve formě přitroublé pýchy, ale má ještě daleko více pozitivní a aktivní povahu, a to právě v podobě až heroické odvahy, potřebné k tomu, aby se Boží Syn nebál razit si cestu proti proudu, vyznávat a aplikovat naprosto odlišnou mentalitu, než je ta, která ovládá tento svět."

3 12.07.2023

"Od svých prarodičů (Adama a Evy) jsme zdědili hřích a náklonnost ke zlu, ale také instinkt poznávat dobro lépe, než jsme schopni dnes; vzpomínku, i když zatemnělou, na stav, kdy vztahy mezi člověkem, světem a Bohem byly správnější a skutečnější. Odtud nepochybně pochází hluboký pocit, že zákon musí být překonán a že je nutno za každou cenu znovu nalézt čisté prameny lásky a svobody. I sám Šavel musí být načas oslepen a převrácen, aby se stal schopným přijmout lepší světlo a nový život a stát se apoštolem Pavlem, vyvolenou nádobou, učitelem národů, který poznal jak mojžíšský Zákon, tak zákon Kristův a spojil je v téže lásce, když říká o tom i onom, že 'zákon je duchovní'"
(Raissa Maritain)

Doporučena mé pozornosti byla první esej zabývající se dějinně rostoucím mravním vědomím. Ilustrováno to bylo na příběhu mého oblíbence patriarchy Abraháma, jehož víra byla sice obdivuhodná a následováníhodná, ale on sám přitom měl na svědomí věci, které jsou neoddiskutovatelně amorální. A nejde jen o dobové podmíněnosti, jako je třeba bigamie, ale i o věci jaksi nadčasově problematické, odporující přirozenému zákonu, který máme vepsaný v srdcích (na mysli mám zejména, jak se hned dvakrát pokusil pro vlastní bezpečí umístit svou ženu Sáru do harému lokálního vládce!). Bylo zajímavé sledovat myšlení paní Raissy při jejím popisu člověka na cestě od stavu přirozenosti (od Adamova pádu k Mojžíšovi) přes stav Zákona (od Mojžíše k Ježíšovi) až k evangelijnímu stavu, vycházejícího z Krista a Ducha svatého. Že je to cesta od horšího k lepšímu není úplně intuitivně jasné (a řada lidí s tím prostě nesouhlasí, no tak se Mirku podívej kolem sebe, tyvole, na ten úpadek morálky a přehlídku hříchů!!), ale já jsem s autorkou zajedno v tom, že "lidstvo namáhavě kráčí po krvavé cestě postupného osvěcování", ve kterém "v porodních bolestech zraje ke své nejčistší formě a ke svému nejdokonalejšímu stavu."

Jacques Maritain do téhle knížečky přispěl svojí přednáškou o nerozdělitelnosti viditelné a neviditelné církve (tedy církve putující a církve oslavené), Jeho důraz na communio sanctorum (kdy hierarchická církev vyjevuje spásu danou sestupným pohybem Božího daru, ale zároveň uplatňuje vzestupný pohyb, kterým se člověk vrací k Bohu a společenství svatých skutky vykonanými v síle milosti) dnes působí jako teologický mainstream, ale při pohledu na datum vzniku textu (v roce 1963, rok před vydáním konstituce Lumen Gentium!) vidíme, že pan Maritain nejen držel prst na tepu doby, ale zřejmě i pomáhal udávat trendy směřující k otevřenější a radostnější pokoncilní eklezialitě. Díky za to!

"Jsem přesvědčen, že idea většího počtu vyvolených stále více proniká a bude pronikat do křesťanského vědomí. Předně z důvodu naukového. Na jedné straně je tu Bůh, který 'chce, aby všichni lidé byli spaseni' a který posílá svého Syna, aby je vykoupil smrtí na kříži. Na druhé straně je člověk, který je první příčinou svého odmítání, jímž se odvrací od Boží lásky. Kdo uvěří, že člověk je svým odmítáním silnější než Bůh svou láskou?"
(Jacques Maritain)

3 04.07.2023

Když jsem se v minulosti potkal s knihou uvádějící do studia Bible, vždy jsem upřednostňoval její teologické aspekty (abych se dozvěděl, co mi to říká) před historickými (abych se dozvěděl, jak a proč to vzniklo). Rolf Rendtorff mi zde tento výběr prakticky neumožnil, teologická je jeho kniha jen okrajově, jen jako doplnění celkového obrázku. Tématem je totiž primárně prozkoumávání literárně-historických podnětů, které byly u postupné tvorby knih Starého zákona.
Ale kupodivu jsem se nenudil, ani neztrácel a často byl dokonce nadšený z toho, jaký smysl to či ono autorovo vysvětlení dává a jak to vlastně dobře a nově osvětluje (nebo modifikuje) moje předchozí chápání starozákonních knih - toho jsem se nejčastěji dočkal ve třetí části publikace. Až jsem si říkal, že jsem té historické rovině měl už dříve věnovat víc pozornosti. Ale ono to bude nejspíš tak, že jsem se nejprve potřeboval zorientovat v Písmu jaksi synchronně, abych pak mohl s pozitivním účinkem rozkrývat jednotlivé vrstvy. Například jsem musel nejprve mít aspoň obecnější představu o Mojžíšových zákonech na poušti, aby mi mohla něco přinést informace o tom, které z nich jsou zřejmě vsunuté později v době královské. A tak podobně. Ale stejně jsem u toho měl Bibli otevřenou a dohledával, bez souběžného čtení je Rendtorffova kniha hodně těžkým oříškem. (Pokud bych měl doporučit dílo, které do problematiky Starého zákona uvede rychle, čtivě a srozumitelně, pak bych určitě upozornil na "zelenou bibli", jak láskyplně přezdívají studenti profesora Větrovce jeho knize První studium Starého zákona.)

3 02.07.2023

Krátké a velmi úsporné uvedení do novozákonních témat, vlastně takový "úvod do úvodu". Ale užitečný, protože nic podstatného nechybí a vše podstatné je zde popsáno tak, že to logicky navazuje a vytváří chronologicky dobře poskládané vyprávění: od ústního tradování a prvotních svědectví o Ježíšově učení (hymny a první vyznání víry, logie, pašije a příběhy o zázracích) přes prameny a prvotní podobu evangelií až k vytváření konečné podoby Nového zákona jako kanonického celku. Zaslouženě významné místo zde má apoštol Pavel a jeho listy, také oddělené pojednání o Janovské tradici dává smysl (i za cenu toho, že evangelia nejsou postavena vedle sebe). Vše podáno přehledně a čtivě, se zjevným zaměřením na čtenáře, který k novozákonní problematice teprve opatrně přistupuje.
Silnou stránkou knihy je už zmíněná přehlednost a stručnost. Slabou stránkou je ... no vlastně to samé, člověka objevujícího v sobě vášeň pro Písmo Gerd Theissen svým průletem nad Novým zákonem akorát rozdráždí. :-). Ale pro tyhle případy jsou tady profesoři Pokorný a Heckel. :-)

3 01.07.2023

Poslouchal jsem jako rozhlasovou hru, ale ani milovaná a vždy roztomilá Libuška Šafránková mě nedokázala přesvědčit, že tohle dílo je něčím víc než jen uvřískanou prázdnotou.
Na divadle bych to byl ochoten vidět jedině jako balet! ;-)

3 01.07.2023

"Ze zkušenosti života jako vztahu také vyplývá, že život neznamená prostou existenci nebo biologické vegetování, ale že je kvalitativním pojmem. život je jen tam, kde se uskutečňuje ve společenství: ve zdraví, pokoji, radosti, kreativitě atd. Život však není pouze darem je také úkolem. Komu Bůh prokazuje svou lásku, ten má svým životem na tuto lásku odpovídat. O Abrahamovi se vypráví, že zemřel velmi stár, v požehnaném věku, syt životem. S tím se mohou setkat, třebaže vzácně, lidé, kteří se intenzivně snaží doprovázet umírající. Tvář takového člověka vyzařuje nepředstavitelný pokoj a zkrásní ve smrti, ačkoli tato krása nebyla za života patrná."

Situace na konci života vyvolávají spoustu otázek. Je to téma nějak zvláštně citlivé a křehké, zřejmě kvůli tomu vědomí konečnosti, se kterým je spjaté. To by nás mělo vést k tomu, abychom při přemýšlení pečlivě vážili každý argument a poctivě zvažovali i postoje, které se nám intuitivně nezdají správné. Jenže společenská diskuze ohledně eutanazie taková není, zdá se mi. K vlastní škodě. Stejně jako u otázek na počátku života se ve veřejném prostoru spíše překřikují bojovníci kulturních válek, sledující všelijaké cíle - mezi nimi se ten nejpodstatnější, tedy důstojnost odcházejícího bezbranného lidského života, občas docela ztrácí.

Günter Virt je teolog a katolický kněz. Jeho pohled je tedy přiznaně konfesijně náboženský (kniha také slouží mladým i starším studentům katolické teologie jako studijní pomůcka v předmětu bioetika). Jeho zaujatost je trochu vidět v pasáži o znepokojivých aspektech v praxi aktivní eutanazie v 90. letech v Nizozemí. Ve Virtově podání jsou popsány možná až příliš znepokojivě ;-).
Ale jinak se na těch pár stránkách knihy autor neprojevuje jako fanatik a náboženský sekerník, ale píše se zjevnou starostí o to, aby dar lidského života byl opravdu ctěn i ve fázi, kdy už nevydává žádný hmatatelný a počitatelný užitek. Je to zdánlivá samozřejmost, na které se shodnou věřící i sekularisté, teologové s filozofy (Tomáš Akvinský s Kantem, kdybych to měl nějak lacině personifikovat), ale připomínat si to, to je nám třeba. Je nám třeba si připomínat, že kdokoli má kdykoli právo na adekvátní lékařskou péči, lidskou blízkost a empatické doprovázení. Na tišení bolesti a usnadňování života. Na uspokojování svých tělesných, duševních, sociálních a duchovních potřeb. Na dostatek prostoru pro pravdu hledající rozhovor o smyslu vlastního žití. Na to, být respektován jako partner lékařského týmu, který má svůj hlas.

Říct své ano životu znamená jak odvahu žít, tak i souhlas s umíráním. Profesor Virt proto přesně rozlišuje nezadržování umírání a terapii na konci lidského života (ve starší terminologii: pasivní a nepřímá eutanazie), které neznamená konec paliativní péče, jen akceptuje lidskou konečnost a vyhýbá se "vehementní terapii" od usmrcení na žádost pacienta a asistovaného suicidia. Druhé dva způsoby ukončení života Virt kritizuje, v souladu s katolickou naukou. S tím jistě nemusí každý souhlasit (protože je zde kolize s lidskou svobodou a právem na sebeurčení), ale věřím, že by se každý mohl s takto zastávanými pohledy na věc bez předsudků seznámit a třeba je i připustit jako relevantní.

"Jen ten, kdo při důležitých životních rozhodnutích dokáže ostatní možnosti opravdu nechat umřít, může se v té zvolené alternativě natolik realizovat, že je dík této životní volbě šťasten. Jak už jsme řekli: většina lidí umírá tak, jak žila. Proto mají všechny způsoby, jimiž se uprostřed života vyrovnáváme s předzvěstmi smrti, při skutečném umírání veliký význam. Po celý život spějeme k jedinému rozhodnutí našeho života, které se ve smrti stane definitivním."

3 29.06.2023

„Potíž ve vědeckém bádání je fakt, že věda má pro některé vědce pseudonáboženskou povahu, a případné objevy tak mají charakter náboženského zasvěcení, které daleko přesahuje jejich schopnosti dohlédnout na skutečné důsledky svých činů.
Typickým rysem tohoto komplexu je dále pýcha, bohorovnost, která patrně souvisí se ztrátou transcendentní roviny u dnešního člověka. Současná relativizace hodnot vede podle Junga k ‚luciferské pýše‘: člověk se domnívá, že je sám zdrojem dobra i zla, ztrácí vztah k transcendentním hodnotám, které přesahují jeho omezené chápání a dobovou podmíněnost. Tato samolibost pak vede k přesvědčení, že své chování můžeme plně kontrolovat, a tak se ‚zla‘ jednoduše vyvarovat.“
(Miloš Mauer)

Tuhle knížku jsem si neplánoval číst, a když už jsem ji měl v rukou kvůli konkrétním kapitolám, tak jsem neměl v plánu ji přečíst celou.
Ale nakonec jsem ji celou přečetl, a dokonce s velkým zájmem – byl to totiž takový pomyslný patchwork témat, které – až na pár výjimek - byly všechny poutavé, každá svým způsobem. Téměř každá z kapitol ke mně nějak promlouvala, nebo mi nějak proměnila nebo zpřesnila pohled na to či ono. Odborníkem na lékařskou etiku se určitě nestanu, žádné další prohlubování znalostí v oboru se nejspíš dít nebude, ale už tento základní vhled do problematiky byl fakt nečekaně přínosný!

Přestože je kniha věnována primárně studentům medicíny a logicky se tedy zaměřuje na vztahy v lékařském prostředí, je užitečná i obecněji: třeba téma budování mocenské dominance, a z druhé strany naučené a záměrně vytvářené bezmoci, je specificky popsána pro vztah lékař-pacient, ale jsou to role, ve kterých se můžeme nečekaně ocitnout i v „běžných“ sociálních interakcích: vždyť každý z nás někdy potřebuje od druhého pomoct a každý se někdy ocitne v pozici, kdy od něj jeho bližní očekává účast na svém uzdravování - a je rozhodně dobré nad těmi rolemi v teorii přemýšlet, abychom v nich pak v praxi neselhali.
Ale zajímavých témat je mnohem víc: oslovila mě logoterapie Viktor Frankla a způsob, jak najít smysl i v nemocech a lidském utrpení. Také otázka lidské autonomie ve vztahu k vlastnímu zdraví a životu, která má spoustu kladů (nechceme být poslušné loutky v rukou lékařů a podrobovat se diagnózám, o kterých nejsme informovaní), ale i řadu pastí (když zapomeneme na to, že náš život nám cele nepatří, že ho zásadně uskutečňujeme ve vazbách s druhými). Zmíněn byl i známý Zimbardův experiment, který klade velezajímavé otázky stran etických limitů, jejich subjektivního vnímání a posouvání.

Jako věřící čtenář (a s vědomím, že jeden z autorů je katolický kněz) jsem samozřejmě nemohl minout triádu témat, které jsou vnímány jako problematické z hlediska rozporu hodnot mezi křesťanským a sekulárně-liberálním světem: eutanazie, interrupce a asistovaná reprodukce. Nezaujímal jsem v těchto věcech rozhodná stanoviska a ani právě dočtená učebnice mi střelku mého etického kompasu nezabetonovala v jednoznačné pozici. Ale argumenty ve prospěch toho tzv. klasicky-katolického pohledu se mi zdají být relevantní a myslím, že by určitě neměly být v etické diskuzi přehlíženy. Minimálně jako korektiv případného příliš vědeckého a příliš antropocentrického vnímání. Prostě tehdy, když má medicína tendence neuznávat etické principy a považovat za legitimní jakékoli praktiky – takto vnímaná medicína (oddělená od etiky) bude sotva schopna sama omezit svoji moc.
Ne, v příštím průvodu Hnutí pro život mě neuvidíte. Přesto bych si přál žít ve světě, ve kterém je embryo předzvěstí budoucího zázraku bytí s důstojností tomu odpovídající, ne biologický materiál; ve kterém společnost nebude vytvářet tlak na matky čekající nemocné děti; ve kterém se život člověka na konci jeho cesty nebude považovat za bezcenný jen proto, že už neprodukuje žádný viditelný užitek.

Ale pokud bych měl zmínit jedinou věc, kterou jsem si ze setkání s knihou odnesl, nebylo by to nic jiného než aplikace starého známého biblického zlatého pravidla: Výrok „jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte ve všem vy s nimi.“ mi znovu připomněl, že každá lidská osoba je milovaná a chtěná a má na ni tak být nahlíženo.
„Pokud se nám zdaří přesvědčit sami sebe, že určitá skupina jiných lidí vlastně ani lidé nejsou a nacházejí se ‚mimo kruh‘, pak nás nespasí žádný etický systém na světě, neboť etiku typicky aplikujeme toliko na bytosti uvnitř kruhu. Od dualismu a rozdělení světa na dva druhy lidí je již jen malý krůček k dehumanizaci, zpochybnění lidství druhého, a odtud ještě menší ke genocidě.“
(Marek Vácha)

3 27.02.2023

„V noci ti píšu dopisy na rukávy vlněného svetru,
na ventilačky, na červený email půlnočních tramvají.
Starosvětsky rozmáchlé s pukrlaty,
s mírným sklonem písma, s minuskami a kapitálkami.
V noci znám tvou adresu, ráno zapomínám jejich obsah,
tomu se říká: ztratit bdělost.“

Součástí mého literární podzimu bylo i několik seznámení s představiteli současné české poezie. Přestože Marie Iljašenko patří mezi nově objevenými jmény k nejmladším, její sbírka Osip míří na jih působila možná nejvíc „klasicky“, zejména formální podobou své poezie. Ale bylo to osvěžující setkání, ano, bylo osvěžující se setkat s dílem, které velkoryse přehlíží implicitně (ne)vyslovenou výtku, že „takhle v rýmech už se přece dneska poezie nepíše“ a napsala sbírku, která byla něžná i zasahující, tajemná i otevřená, tající i odhalující.
Ve svém „veršovaném cestopise“ paní Marie svůj talent nezapře – je působivá (ale nekýčovitá) v popisu svých výprav do dálek exoticky geografických i chronologických, ale cítit životem jsou i její popisy všedních míst v Libni kolem Vltavy i Rokytky.
Moc dobrá básnická sbírka.

„Ale léto letos nebylo.
A proto ani zima nepřijde.
Černé uhlí ve sklepích spí
a za bílého dne sny se mu zdají.“

3 02.01.2023

„Ve zprávách se oběsila
polská školačka.
Nemohu se tam dostat
přes další přicházející zprávy,
abych ji objal v kolenou.
A
malinko pozdvihnul.“

Nedávno jsem po čase znovu četl Hruškova Darmata a připomněl si, jak pečlivě dokáže tento autor pozorovat svět, jak pod jeho zrakem svět přichází o svá líčení a masky, aby se ukázal ve své nahotě – ve které záhy na to probleskne opravdová krása a ryzost tam, kde bychom ji nejspíš nečekali.
Auta vjíždějí do lodí mají podobné kvality. Verše vypadají prostě, často jaksi ne-básnicky, ale je v nich propracovaná kompozice (jak o tom velmi trefně píše lubtich), která také pomáhá dávat jeho slovům tu sílu a naléhavost, kterou má poezie pokaždé, když je jejím zdrojem skutečně prožívaný život.

„Takové ty džbány s jeřabinami.
Celý den
domy narvané k prasknutí
odhodláním být spolu.
Navečer v živém plotu u pošty
neznámí ptáčci tak malí,
že nemohou nic změnit.“

3 02.01.2023

„Dbejte na milosrdenství a spravedlnost. Neklamte se, že by obě tyto vlastnosti mohly být v Bohu nějak odděleny. Snad se mohou zdát navzájem protikladné tak, že kdo je milosrdný, by nedodržoval spravedlnost, a kdo lpí bezpodmínečně na spravedlnosti, zapomíná na slitování. Ale Bůh je všemohoucí: ani ve svém milosrdenství neopouští spravedlnost, ani milosrdenství ve spravedlivém soudu.“
(sv. Augustin)

Nedávné „vonbaltazarovsky“ laděné vydání revue Communio mě nalákalo k tomu, konečně si přečíst od tohoto legendárního teologa i nějaký ten knižní počin. A protože také teologii naděje jsem se už dlouho chtěl věnovat víc systematicky, po krátkém hledání se zaradoval a šel do knihovní police najisto!
Samotné téma knihy se nakonec týkalo jen výseku z teologie naděje, a to naděje ve spásu všech lidí, tzv. teorie prázdného pekla. Ale to vůbec nevadilo. Naopak, právě tohle je věc, kterou poměrně často s teology probíráme, takže mě zajímalo, jak se k věci slavný učenec postavil - zvlášť když se už od první kapitoly bylo zřejmé, že jeho východisko je odlišné od mého a možnost prázdného pekla se mu jeví reálná (já bych si prázdné peklo přál velice a také mé náboženské intuici to přijde v souladu s Boží milosrdností, ale ignorovat slova samotného Krista v evangeliích se mi nezdá možné - a třeba výrok „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!“ nezní jako něco, o čem by se dalo nějak zvlášť diskutovat).

Von Balthasar ovšem na zmíněná biblická místa ukazuje ne jako na předpovědi, ale jako na výstrahy; ne jako něco, co se nám nutně a nevyhnutelně stane, ale jako na něco, čeho se máme se vší existenciální naléhavostí bát, a tedy se toho hrozit a proto vyvarovat. Hm, tenhle pohled se mi líbí a odpovídal by i mé představě o Bohu, který nakonec všechno odpouští. Ale nevím, jestli to není jen přání, které je otcem této útěšné myšlenky.
No, jestli má pravdu mistr Balthasar anebo jeho názoroví odpůrci, to se dozvíme ... v pravý čas.

Nutná nejistota, kterou máme ve vztahu k uspořádání posmrtného života, neznamená, že by Síla křesťanské naděje nebylo zajímavé čtení. A oslovující. Při procházení historicko-systematického pojetí tématu se mi často vracela myšlenka, že bychom se ani tak neměli zabývat vytvářením seznamů lidí, kteří s námi v nebi budou a kteří nejspíš asi fakt ne, ale vrhnout naše veškeré vnitřní síly na to, abychom od sebe peklo zavrhli my sami (nebo lépe formulováno: dovolit veškerým silám Ducha svatého, aby v nás pracoval na zavržení pekla – ve smyslu Augustinova naléhavého „Nechceš být skrze něho zachráněn? Budeš tedy skrze sebe sama souzen.“). Abychom v pekle nebyli první a úplně sami.

A když už se tady mořím s tak složitým tématem, jako je katolické eschatologie (a pokouším se nějak slovy uchopit to, co je slovy neuchopitelné), tak si ještě neodpustím sem přidat svůj oblíbený výrok sv. Jana od Kříže, který se sice v knize nevyskytuje, ale který podle mě v sobě sílu křesťanské naděje nese: „Až nastane večer života, budeme souzeni podle toho, jak jsme milovali.“

3 19.11.2022

„Osobu nelze nikdy myslet výhradně jako absolutní individualitu, která by vyrostla sama ze sebe a stála na sobě samé, jako kdyby její vlastní charakteristiky nezávisely na ničem jiném nežli na ní samotné. Není možné ji pojímat ani jako pouhou buňku organismu, který by byl nanejvýš ochoten uznat pouze její funkcionální roli uvnitř nějakého systému. ... Jednotlivci sami sebe nechápou jako vzájemně oddělené jednotky, jako zrnka písku, nýbrž spojené v organických, harmonických a vzájemných vztazích, ale člověka nelze ani považovat za nástroj a molekulu společenského organismu. Církev se tedy starala o to, aby tvrzení o přednostním postavení osoby nevedlo k individualistickému anebo masovému vnímání člověka.“

Sociální nauka katolické církve na mě působila velmi uměřeným a vyváženým dojmem. Rozumně znějící hlas ve světě, kladoucí důrazy na správné věci a opatrně se vyhýbající extrémům na obou pólech názorového spektra. Když pominu kapitolu o rodině (kde si prostě mé srdce nedokáže pomoct a musí protestovat proti přísnosti katolického konzervatismu), mohl bych se beze studu podepsat snad pod každý bod. A věřím, že se mnou i mnoho nevěřících lidí, kteří sice církev „moc nemusí“, ale na osudu světa jim bytostně záleží.
Je mi sympatický význam, který katolická církev klade na solidaritu, subsidiaritu a společné dobro (jen kdyby to bylo trochu víc vidět, prosím, kéž je to trochu víc vidět!). A líbí se mi, že je v tom v církvi dlouhodobá shoda (oproti občas prezentovanému názoru, že to do Vatikánu přitáhl až papež František, jakožto „typický jihoamerický levičák“ :-). Právě důraz na potlačení vlastního sobectví a ohleduplnost k okolí, která mi při čtení dělala radost, mi umožňoval překonávat místy poněkud zdlouhavě a nemastně-neslaně formulované pasáže.
Úplně největší radost jsem měl z pasáží o lásce, která je základním zdrojem dobra v nám svěřeném světě – to se prolíná celou knihou a vrcholí v poslední kapitole. A kdybych tušil, že úplně závěrečné slovo této poslední kapitoly bude mít svatá Terezka, tak bych k poslední stránce mířil s ještě větším potěšením. :-)

„Hodnoty pravdy, spravedlnosti a svobody pramení z vnitřního zdroje lásky. Lidské soužití je spořádané, bohaté na dobro a odpovídá lidské důstojnosti, když se zakládá na pravdě; když se naplňuje podle spravedlnosti, tedy ve skutečném respektování práv a ve věrném plnění patřičných povinností; když se uskutečňuje ve svobodě příslušející důstojnosti lidí, kteří jsou vedeni požadavky rozumem obdařené přirozenosti k tomu, aby na sebe brali odpovědnost za své vlastní jednání; když je oživováno láskou, která člověku dává pociťovat potřeby a požadavky druhého jako své vlastní a která prohlubuje udílení duchovních hodnot i péči o materiální potřeby.“

„Společně vyznáváme, že hříšníci jsou ospravedlňování vírou v Božím spásném díle v Kristu. Působením Ducha svatého ve křtu je jim dán dar spásy, který je základem celého křesťanského života. V ospravedlňující víře, která zahrnuje naději a lásku k Bohu, skládají svou důvěru v Boží milostivý příslib. Taková víra se projevuje láskou. Křesťan proto nemůže a nesmí zůstat bez skutků. Avšak nic z toho, co se ze strany ospravedlněného předchází nebo doprovází svobodně daný dar víry, není ani příčinou ospravedlnění, ani ospravedlnění nezasluhuje.“

Téma ospravedlnění bývá považováno za jedno z těch, které vytváří nepřekonatelnost mezi římskokatolickou církví a evangelíky-luterány. Je optimistické si přečíst, že alespoň na teoretické úrovni teologové obou stran deklarují, že rozpory nejsou nepřekonatelné a že je zde konsenzus ohledně základních pravd o tomto učení. Neznamená to, že evangelíci přestanou být evangelíky a katolíci katolíky, to zdaleka ne, závažnost a závaznost naší víry nás nutí brát velmi vážně i relativně drobné rozdíly. Přesto: je dobré si uvědomit – oproti různým předsudkům, z obou stran, na které už jsem vícekrát narazil -, že luteráni neodmítají obnovu života a křesťanské skutky, a že katolíci nepopírají nezávislost Božího daru milosti na lidské spolupráci. Jsme si blíž, než si myslíme.

Občas při svém čtení teologických knih narazím na dílo, o kterém si myslím, že přesahuje svůj obzor a může poskytnout potěšení širšímu okruhu čtenářů, než jak by to podle názvu a anotace vypadalo. Kniha Ospravedlnění a dědičný hřích v ekumenickém dialogu není ten případ, tenhle spisek opravdu zaujme pouze toho, kdo se cíleně zajímá o ospravedlnění a dědičný hřích v ekumenickém dialogu. :-)

„Když se Bůh skrze osvícení Ducha svatého dotýká srdce člověka, nezůstává člověk zcela nečinný, protože přijímá vnuknutí, byť ho může i odmítnout. Zároveň se ale bez milosti Boží nemůže před Bohem svobodnou vůlí pohnout ke spravedlnosti. Když se tedy ve svatých písmech říká: ‚Obraťte se ke mně, a já se obrátím k vám‘ (Zach 1,3), je nám připomínána naše svoboda. Když odpovídáme: ‚Obrať nás, Pane, k sobě, a budeme obráceni‘ (Pláč 5,21), vyznáváme že Boží milost nás předchází.“
(Dekret o ospravedlnění, Tridentský koncil, 1546)

„Většina byla pro povstání. Lidstvo se přece shodlo na tom, že umírat se zbraní v ruce je pěknější než beze zbraně. Tak jsme se té konvenci podřídili. Bylo nás tehdy už jen dvě stě dvacet. Dá se vůbec něco takového nazývat povstáním? Šlo nám přece o to, nedat se jen tak podříznout, až si pro nás přijdou.
Smrt lidí hynoucích v mlčení není ničím, protože po sobě nic nezanechává, zatímco po těch, kteří střílejí, zůstává legenda.“
Šlo pouze o to, zvolit způsob smrti.“

Tahle novela není knížkou vzpomínek, je mnohem víc knížkou o vzpomínání. Mnohem víc než o zážitky z povstání, jde o reflexi zážitků z povstání. A tím je zajímavá a cenná, překračuje hranice žánru a nutí nás přemýšlet o vztahu mezi skutečnou pravdou a pravdou stylizovanou; mezi tím, co jsme a co chceme o sobě světu vyprávět; mezi tím, jaký svět je a jaký si přejeme, aby byl.
Je to zvláštní paradox: kolem bojů v ghettu se zpětně vytvořila legenda vyprávějící stylizovaně o souboji dobra proti zlu, hrstky statečných odhodlaných proti přesile. Marek Edelman je jediným, kdo povstání přežil a měl by být žádaným zdrojem informací. Ale nevypadá to, že by někomu zvlášť vadilo, že o svých zážitcích nemluví, narušuje totiž hrdinský stereotyp konkrétnostmi, které do očekávaného obrazu nezapadají. Třeba že vůdce povstání před válkou šidil na trhu při prodeji ryb. Líbí se mi Edelmanův postoj i jeho tvrdošíjné odmítání upravovat své vzpomínky: ale on dobře ví, že nebojoval u Thermopyl a vytváření podobného mýtu, jen aplikovaného na dvacáté století, ho zjevně popouzí, proto ho neustále zpochybňuje, ironizuje. Jako by měl strach, že když připustí uhlazený výklad událostí, jeho osud přestane být jeho a jeho spolubojovníci tak vlastně budou zbaveni života podruhé, když po jejich fyzické existenci zanikne i jejich pravdivý příběh.

Forma novely je zvláštní a zvláštně zajímavá, neurčitá kombinace knižního rozhovoru, reportáže, beletrie a eseje – text působí neurovnaně, jaksi rozbitě a trvale neklidně. To je jistě záměr a je to dobrý záměr – zdá se mi to pro popisované téma vhodné a snad i symbolické: čtenář netuší, co bude na další straně stejně tak, jako Židé v ghettu netušili, co je čeká za minutu. Nejistota jako jediná jistota.
Časté neshody mezi redaktorkou a respondentem vytváří napětí, které slouží ději, vstupy novinářky do děje nejsou násilné a samoúčelné, paní Krall je Edelmanovi rovnocenným partnerem, nemanipuluje, ale ani se nenechá manipulovat. Oba svým nacházením pravdy společně dokazují, že hrdinství nepotřebuje retušovat. Že lidská odvaha nepůsobí slabším dojmem v podání obyčejných lidí. Že statečnost nestatečných v sobě nese větší lidskost než nepochybující přímost lidských supermanů.

3 16.09.2022

Specifikem téhle knihy je, že – narozdíl od obvyklých studií o Novém zákonu – nepostupuje ve výkladu podle jednotlivých knih, ale podle tematických okruhů. To je dost zvláštní, myslím, že jsem se s tím ještě nesetkal. Ale myslím si, že je to velkým kladem knihy, společně s velkou pečlivostí a opravdu detailním ponorem do jednotlivých témat. Slouží to k možnosti porovnat mezi sebou teologie evangelií a také nacházet shody a odlišnosti v Pavlových listech (mezi sebou a vůči čtyřlístku evangelistů) – těm je také věnována zasloužená pozornost.
A tak se můžeme dočíst o tom, na kterých všech místech a jakým způsobem se v knihách Nového zákona pracuje třeba s nadějí, svátostmi, ustanovením společenství církve nebo třeba motivem druhého příchodu Krista – jaká slova pro to autoři používají a jaké pohledy jsou pro ně klíčové.
Předností je skutečně až statistická podrobnost při pronikání do novozákonních témat, včetně schémat, tabulek a sáhodlouhých výčtů konkrétních pasáží, zde kniha spíš než k souvislému čtení slouží užitečněji jako svého druhu encyklopedie. Nevýhodou je použitý odborný přístup k problematice, obsahem i formou: autor zjevně předpokládá, že si jeho Teologii otevře už poučený čtenář, asi student nebo katecheta. Laikům nijak vstříc nevychází a publikaci tak určitě není možné doporučit k prvnímu (a nejspíš ani druhému) seznámení s důrazy Nového zákona, no, je to prostě už docela „vyšší dívčí“, a když napíšu, že jsem si vždy nebyl stoprocentně jist tím, na co přesně mě autor upozorňuje, bude to vlastně ještě dost kulantní vyjádření. :-)

3 05.09.2022

„Jen v Bohu a jen z Boha lze člověka znát správně. Poznání, které člověka redukuje na to, co je empirické a uchopitelné, nepostihuje právě skutečnou lidskou hloubku. Člověk zná sám sebe jen tehdy, když se učí rozumět si z Boha, a druhého zná jen tehdy, když v něm vidí Boží tajemství“
(Joseph Ratzinger)

Na první pohled vypadá tahle kniha jako specializovaná publikace, určená pro úzké publikum zabývající se na odborné úrovni christologií kardinála Ratzingera. Ale nevěnovat jí z tohoto důvodu pozornost by bylo velkou chybou. Kniha totiž překračuje tento horizont a je mnohem víc než konkrétně zaměřenou monografií.
Otec Frývaldský využívá širokého rozhledu a záběru kardinála Ratzingera a prostřednictvím svého vhledu do jeho myšlení uvádí čtenáře do řady témat, které jsou pro promýšlení křesťanství důležitá – a to nejen v oboru christologie, ale také v biblistice (vztah Starého a Nového zákona) nebo ve fundamentální teologii (tajemství Ježíšova života nebo styčné body vědy a víry). A činí tak s nebývalým pedagogickým talentem a s velkým citem pro srozumitelné a přehledné podání problematiky. Opravdu: žádné zbytečné přetěžování odbornou terminologií, žádná záplava latinských výrazů, žádná složitě šroubovaná souvětí. Mám pocit, že u některých dílčích témat (například soteriologie nebo teologie kříže) jsem zde našel dosud čtenářsky nejpřístupnější uvedení do problematiky, se kterým jsem se zatím setkal – škoda, že jsem se ke knize nedostal dřív.

Líbilo se mi, jak Ratzingerovo teologické myšlení nezapomíná na člověka v jeho každodennosti, jak propojuje vertikální a horizontální rozměr víry. Dobře a správně žitý vztah s Bohem tak znamená dobře žitý vztah člověka k sobě, ke svým nejbližším, k širší komunitě. Láskyplné odevzdání Syna Otci v trinitární dynamice je předobrazem a vzorem naší vydanosti ve vztazích. Bohem darovaná svoboda nás uschopňuje k tomu, dopřávat druhým svobodu lidskou. Všemu předcházející Boží láska nám umožňuje rozpoznávat se jako milované bytosti a bezpodmínečně milovat sebe i druhé... A tak dále. :-)

Z konkrétních věcí mě zaujal nejvíc vztah víry a rozumu, to je téma, které není vždy dobře chápáno v křesťanské komunitě (kde je to někdy víra bez rozumu) a také je zdrojem mnoha nedorozumění v komunikaci se sekulární veřejností. Otec Frývaldský připomíná Ratzingerův důraz na víru jako nutný doplněk rozumu ve správném poznávání světa, kdy rozum bez víry má tendenci absolutizovat sám sebe a stavět se na místo Boha (zde si neodpustím vložit nádhernou definici jiného papeže, Jana Pavla II.: „Víra a rozum jsou jako dvě křídla, jimiž se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy. Touhu poznat pravdu a nakonec poznat Boha samého vložil totiž do lidského srdce sám Bůh. Tím, že člověk pozná a miluje Boha, dosáhne také plné pravdy o sobě samém.“)

„Nyní je pochopitelné, proč otázka po Bohu není pro lidské myšlení okrajová a nepodstatná a proč nemůže být vykázána z oblasti lidského rozumu. Bez Boha není svět pochopitelný, protože ‚svět je pravdivý v té míře, v jaké odráží Boha, stvořitelský smysl, věčný rozum, z něhož pochází.‘ Křesťanská víra v Krista, Logos, který odhaluje tajemství stvoření, tedy odpovídá na podstatné otázky lidského rozumu. V tomto smyslu je víra impulsem pro rozum, aby se ‚rozpomenul‘ na svou stvořenost a nalezl sám sebe.“

3 30.08.2022

„Láska se nezvětšuje každým úkonem lásky, ale každý úkon lásky disponuje k zvětšení lásky; jedním úkonem lásky se totiž člověk stává ochotnějším jednat znovu podle lásky. A jak způsobilost roste, v člověku vytryskne vroucnější úkon lásky, jímž se snaží pokročit v lásce. A tehdy se láska aktuálně zvětšuje.“

Byl to trochu zvláštní a trochu legrační pocit – číst si o tématu z principu tak těžce uchopitelném jako je láska v podání Tomáše Akvinského, který je mistr souhrnů a sum a systematizací a námitek a vyvrácení námitek a všechno vždycky do posledního šroubku rozebere. :-) Ale neužitečné to nebylo, někdy je prostě dobré si v nepřehledném terénu ověřit, kde jsou pevná místa a výchozí body a kudy cesta vede a kudy zřejmě ne.
Jak už jsem trochu naznačil, Tomáš je – nepřekvapivě – v tomto výběru ze své Sumy precizní a analytický. Nespoléhá se na instinkt, ale snáší výroky autorit, posuzuje je, polemizuje s nimi a racionálně argumentuje. Nic neponechá náhodě a ptá se i na věci, nad kterými bychom nejspíš mávli rukou. Ale možná právě při přemýšlení nad teoretickými otázkami zdánlivě odtrženými od centra zájmu moderního člověka mi v hlavě problesklo pár podnětů a nečekaných vhledů do prožívání mých vlastních vztahů.

A o co se Tomáš třeba zajímá? Jestli může být radost smíšená se smutkem (jistěže ano!), jestli lze ztratit božskou lásku jednou získanou (bohužel ano), jestli se má láskou milovat láska samotná (ano, protože je to dobro), jestli hříšníci milují sami sebe (vlastně ne, protože nepoznávají sebe správně a proto nemilují sebe, ale to, co myslí, že jsou, zatímco dobří se poznávají pravdivě a proto opravdu milují sami sebe), jestli je ke spáse nutné projevovat nepříteli lásku vnějšími skutky (ne, nutné to opravdu není), jestli máme milovat démony (kdepak!), a tak dále, a tak podobně... :-)

3 10.06.2022

„Mysteriózní Boží styl se objevuje jako zkušenost a tázání také v Božím slovu v podobě moudrosti. Žádná teologická formulace, žádná syntéza jeho tajemství není nikdy s to vysvětlit znepokojivá překvapení, která Hospodin chystá v dějinách a v životě člověka. Bůh je vždy mimo náš dosah. Setkání s ním nikdy neopakuje předchozí modely, a proto nezbývá nic jiného než přijímat živého Boha, který je vždy originální“

Zvládnout takovou nálož odborně prezentované trinitární teologie bych si nejspíš netroufal, pokud bych dříve neměl dobrou zkušenost s rozhlasovým pořadem, který na základě této knihy vznikl (odkaz na něj jsem tady přidal a přidávám i doporučení k poslechu). Ale i tak to byla náročná plavba na teologických vlnách, při které jsem se občas prostě musel smířit s tím, že ne všechno jsem schopen pobrat. Ale nerezignoval jsem, věty typu „Zahrnuje-li jeden pojem vše jsoucí, ba nekonečnou plnost a dynamičnost jsoucnosti božství, pak se jeho vypovídací hodnota bude tangenciálně blížit nule, pokud touto nulou ve své hyperabstraktnosti nebude.“ jsem prostě bez mrknutí oka a bez pocitů zoufalství přešel a věnoval se pasážím, ve kterých mě studium trinitárky mohlo nejen učinit vzdělanějším, ale kde se lepší pochopení trojičního Boha mohlo v dobrém podepsat na mém životě před Pánem i mezi lidmi. Takových míst bylo překvapivě hodně, profesor Pospíšil totiž dbá na to, aby jeho kniha/učebnice nebyla suchým akademickým čtením, ale aby podněcovala plnější a kvalitnější život z víry, plnější život v lásce ke Trojici a bližním.

„Křesťan je totiž povolán k tomu, aby docházel oné nevýslovné jednoty se Synem a v něm pak s Otcem v Duchu, aby vycházel ze sebe, aby procházel kenotickým sebezmařením, zároveň je mu ale garantováno, že nebude pohlcen a že Milující zachová perichoreticky jeho identitu i v absolutním sjednocení. Osoba je tedy svrchovaně výsostnou důstojností právě proto, že je svou vlastní konstitucí bytostným povoláním k boholidskému společenství. V tom také spočívá její nedotknutelnost ze strany druhých. Lidská osoba však může zradit sebe samu, když se bude vnímat jako absolutní, soběstačný, do sebe uzavřený subjekt. Jak vidno, správně pojímaná trinitologie je vždy teologií, antropologií, soteriologií a spiritualitou zároveň.“

3 09.05.2022

Přestože by to mohlo vypadat, že v dnešní době permanentního přístupu k bezedné internetové studnici informací jsou podobné knihy encyklopedického typu zbytečné, byl pro mě tenhle průlet křesťanskými dějinami příjemným i užitečným zážitkem. Velmi jsem ocenil pečlivý výběr i podání zaznamenaných událostí, které nepřetěžovaly seznamy osobností a letopočtů, ani nepodstatnými „zajímavostmi“ (jak k tomu mají podobné publikace sklon) a ani jednotlivé kapitoly nepůsobí roztříštěně a nenávazně – naopak se mi zdálo, že témata srozumitelně navazovala a při plynulém čtení od začátku do konce (což samozřejmě není u podobného typu knih nutný způsob čtení) tvořila jednotné a obohacující vyprávění.
Grafická podoba mě nadchla už méně. Sice jsem byl ohromen její obrovskou informační hodnotou (těch mapek a nákresů a grafů a časových os!! No to je něco pro mě!!), ale celkově to nebylo nic moc. Jistě, vím, že hodnotím knihu starou víc než dvacet let, ale když jsem si vzpomněl třeba na knihu „Expedice: Můj milostný příběh“ a uvědomil si jaká kouzla se s vizuálně-grafickou podobou literárního díla dají dělat, došlo mi, kolik tenhle atlas zůstal dlužen svému potenciálu. A drobné nedorazy v překladu (např. různé podoby jmen stejných osob) a nepečlivosti v editorské práci (minimálně u dvou témat je text evidentně nekompletní) jsou dalšími důvody, proč to na plný počet hvězdiček nemůže být.

3 07.01.2022

„Hledání společného etického jazyka je neoddělitelné od zkušenosti obrácení, jehož prostřednictvím se osoby a komunity vzdalují silám, které usilují uvězňovat lidskou bytost v netečnosti nebo ji vedou k tomu, aby budovala zdi oddělení od druhých nebo cizinců. Kamenné srdce, tedy srdce chladné a necitelné vůči údělu bližního nebo celého lidského rodu, se musí proměnit díky působení Ducha svatého v srdce z masa, jež je vnímavé k pravé moudrosti, jež je soucitné, nechá se prostupovat touhou po pokoji a naději pro všechny. Právě takové obrácení je podmínkou každého dialogu.“

Texty Mezinárodní teologické komise věnované etickým otázkám nabízí čtení velmi poutavé, není to žádná suchopárná a životu vzdálená katolická věrouka. To mě nepřekvapilo, po mých zkušenostech s publikacemi Papežské biblické komise i encyklikami posledních svatých otců jsem to docela očekával a na setkání jsem se těšil. A nebyl jsem zklamán. V případě dokumentu Hledání univerzální etiky (který je nejvýraznější části jak počtem stran, tak svým vlivem) jsem četl se speciálním zájmem, protože téma mezilidského dialogu a hledání společného prostoru pro mírumilovné sdílení světa je mi zvlášť drahé. A zdálo se mi, že na to jde MTK správně, otevřeně a s přesvědčením, že porozumění je možné, ale zároveň s vědomím, že nalézat společnou řeč neznamená odstranit překotně ze svých postojů vše potenciálně překážející.
Nejmocnějším zdrojem naší naděje pro svět je vědomí, že existuje něco jako přirozený zákon vepsaný do našich srdcí. Něco, co máme společného lidé dobré vůle na celém světě, bez ohledu na to jakým náboženským prostředím jsme formováni. Všichni tíhneme k vlastnímu štěstí, dobru svému i dobru obecnému, a dokument působivě ukazuje, jak to sice různá náboženství dělají každé jinak, ale směrem ke stejnému poslednímu cíli (skeptický čtenář by se mohl jízlivě zeptat, jak by do toho zapadl třeba exkurz do kultury Inků, ale na to lze jistě odpovědět, že text má svoji stanovenou délku a není možné do něj zahrnout všechno ;-).
Ale samotná naděje nestačí a konstatováním mezináboženské konvergence naše práce nekončí. Naopak, tady naše práce teprve začíná. Hledat společnou řeč se světem jistě není snadné, vinou nedorozumění i nedůvěry, i vzhledem k tomu, že to „bytostné naše“ máme každý trochu jinde a strach, že se jádro našeho přesvědčení může v celospolečenském ajntopfu rozpustit jistě není možné přehlížet. Přesto: vycházet naproti našim vzdáleným bližním a hledat společný základ pro mezilidskou vzájemnost je nejen uložený úkol, ale je to zároveň radostná povinnost, která nese sladké plody. A jaký je nejlepší doprovod na této naší cestě k druhým? Nic menšího než Láska.

„Ježíš kladl různými způsoby rozhodující důraz na etický primát lásky, která neoddělitelně propojuje lásku k Bohu s láskou k bližnímu. Láska rovněž odhaluje hlubší smysl zlatého pravidla. Ono: ‚Nečiň nikomu to, co nechceš, aby bylo činěno tobě‘, se stává v Kristu přikázáním lásky, která nezná limity. Kontext, v němž Ježíš cituje toto zlaté pravidlo, determinuje hloubku jeho pochopení. Citace se totiž nachází uprostřed sekce, která začíná přikázáním: ‚Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí,‘ a vrcholí povzbuzením: ‚Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec.‘ Spíše než nějaké pravidlo směnné spravedlnosti má zlaté pravidlo formu určité výzvy, neboť vybízí k tomu, aby člověk převzal iniciativu lásky, která je sebedarováním. Podobenství o milosrdném Samaritánovi je charakterizováno právě touto křesťanskou aplikací zlatého pravidla, neboť hlavní zájem přechází ze starosti o sebe na starost o toho druhého. Blahoslavenství a Horská řeč vysvětlují způsob, jak je třeba prožívat přikázání lásky, totiž nezištně a na základě vciťování se do druhého, což jsou vlastní prvky oné nové perspektivy, která odpovídá křesťanské lásce. Tak tedy uplatňování lásky překračuje všechny druhy uzavřenosti a také všechny meze. Láska nabývá univerzálních rozměrů a stává se z ní s ničím jiným nesrovnatelná síla, neboť lidskou osobu uschopňuje vykonat to, co by bylo bez lásky nemožné.“

3 10.12.2021

„Svoboda je schopnost, která je nám dána, jen je třeba, aby se stala účinnou mocí. Může se totiž snadno stát, že se natolik upneme na některá dobra – třeba na peníze či potěšení –, že se staneme jejich otroky a ztratíme svou svobodu vůči nim. Svoboda je tedy moc, kterou musíme rozvíjet při samotném užívání dober. Projevuje se a formuje dvojím přístupem, sestávajícím z připoutání se a odpoutání: připoutáním se k dobru jeho oceněním, ale i odpoutáním se od něho kvůli jeho omezenosti a především za účelem dalšího postupu k plnému dobru. Svoboda tedy vyžaduje nácvik v užívání dober, a to v dynamické perspektivě nadšení a pokroku k dobru. Na tomto místě vstupují do služeb svobody ctnosti. (…) Ctnost není ta spořádaná, poslušná dívčina mdlého ducha, jak si ji často představujeme, bez jiskry a špetky přitažlivosti, otročící zákonu. Ti, kteří se v ni odvážili věřit, ze zkušenosti vědí, že je nositelkou světla plnou síly, překvapující svými dary.“

Otec Servais Pinckaers na sebe ve své knize nakládá nelehké břemeno. Dal si za úkol vyvést křesťanskou morálku ze stereotypů novověkého myšlení a navrátit ji k podobě, jakou měla v podání evangelií, církevních Otců a v učení svatého Tomáše. Novověké myšlení totiž sevřelo morálku do pojmů povinností a závazků, kdy se na každý lidský skutek nahlíželo jednotlivě a každý skutek měl své hodnocení, které katacheté a zpovědníci našli na příslušné straně příslušného církevního dokumentu (zjednodušeně řečeno). Takové pojetí vnímalo lidskou svobodu jako otázku rozhodnutí mezi dobrem a zlem; a odtrhovalo zvnějšku ukládaný zákon (co bychom měli dělat) od svobody (co bychom chtěli dělat). Takto pojímaná morálka je ovšem značně redukovaná, pouze kárá, zakazuje a vymezuje, ale nepodněcuje k následování dobra a pravdy, zdokonalování ctností a pěstování lásky k Bohu i bližním.

Je velmi osvěžující a povzbuzující, že si Prameny křesťanské morálky neberou z Bible pouze imperativní části (tedy zejména Desatero), ale že vnímají Písmo ve svém celku. To umožňuje proměnu ve vnímání morálky, kdy tato už není záležitostí přikázání, ale věcí lásky – primárně té Boží ke člověku, ale i následné lidské odpovědi, tak jak se projevuje v našem myšlení i skutcích. Návratem k pramenům morálky se proměňuje také chápání svobody. Ta už není odstřihnuta od přirozených sklonů, ani není uzavřená v patologické dualitě mezi dobrem a zlem, svobodou a zákonem, sebou a svobodami druhých. Svoboda podle otce Pinckaerse (a tedy podle svatých Pavla, Augustina a Tomáše) spočívá na přirozených sklonech k pravdě a dobru. Svoboda musí být kázní a postupným vychováváním zdokonalována, a propojována ze separovaných skutků do mravních celků a návyků. Zákon je jistě nezbytnou vnější pomůckou, zvláště v první fázi, ale prostředkem naší cesty ke štěstí je otevřená svoboda, zaměřená na společné blaho a hledající zalíbení právě v pravdě a dobru.

Prameny křesťanské morálky nejsou učebnicí univerzální etiky, už jejich název ukazuje, že východiska jsou specificky křesťanská. Přesto mohou být zajímavým čtením i pro nevěřící čtenáře. Nejen jako vhled do toho, co opravdu je křesťanská morálka (a co naopak opravdu není!), ale i proto, že svoboda, dobro, pravda a láska jsou důležitá univerzální témata a žádná příležitost k prohloubení si povědomí o těchto věcech není zbytečná. Vydat se na cestu za zpřesňováním těchto pojmů s knihou otce Pinckaerse stojí za to – je to sice cesta, která si žádá pečlivé a vnímavé čtení, ale pozorného čtenáře nakonec nejen poučí, ale i povznese.

„Láska k pravdě jde ruku v ruce se smyslem pro objektivitu. Nejedná se o chladnou a neosobní objektivitu pozitivních věd, ale o čistě lidský smysl pro realitu jsoucen a osob, který nám otevírá dveře k jejich nitru a který pokládá základy přátelské lásce, při respektování vzájemné odlišnosti. Tato láska je nemyslitelná bez pravdivosti a objektivity. Prostřednictvím této hluboké objektivity předává pravda lásce své bohatství. Láska a pravda jsou tedy jedna s druhou přirozeně propojené v tom nejosobnějším jednání a setkávají se v samotném ohnisku svobody. Výchova ke svobodě je tak zároveň výchovou k pravdě a lásce. Všechny mravní hodnoty a ctnosti musí být prozářeny a prostoupeny láskou k pravdě.“

3 09.12.2021