mirektrubak komentáře u knih

Moc hezký zážitek a příjemné čtenářské překvapení! Konzumuji detektivky zřídka (naposledy jsem se v zimě potkal s Maigretem a konstatoval, že u jednoho setkání také zůstane) a nestačil se divit, jak pečlivě a umně paní Jamesová dokáže vykreslit vnitřní svět i osobní historii jednotlivých postav. Skoro jako bych se ocitl na stránkách společenského románu – zdálo se, že s nimi autorka zachází velmi jemně, budoucí podezřelí nám prostě byli představení jako věrohodné lidské bytosti, křehké a zranitelné. Jasně, bylo to primárně pro potřeby děje (aby bylo z čeho zaplétat zápletku :-), ale stejně...
Pro komandéra Dalglieshe není možné nemít slabost. Jeho vnímavý přístup k lidem hodně kontrastuje s jinými slavnými detektivy, kteří kriminální případy redukují pouze na intelektuální hlavolam a k otřeseným pozůstalým příliš ohledů nemají (ano, Holmesi a Poirote, teď mluvím o vás dvou! ;-). Vyniklo to nejvíc ve chvíli, kdy se Dalgliesh při výslechu nechal unést antipatií, byl na malý moment ostře sarkastický ... a okamžitě si to uvědomil a hodil zpátečku. Cítil jsem v tom obavu z toho, aby se v neustálém kontaktu s krutostí zločinů nestal sám necitlivý k lidem. To bylo hodně pěkné. Byla to inspirace, kterou bych na stránkách detektivního románu nečekal.

Odhalování zločinů mě nakonec bavilo asi nejmíň, a musím říct, že jsem vyšetřovací části četl docela nepozorně. Neměl jsem ambice Dalglieshovu týmu pomáhat ani je trumfnout tím, že na viníka přijdu před nimi, takže jsem příliš nesledoval ty všelijaké časové posloupnosti a různé podobné detektivkové věci.
Přesto jsem byl velmi napjat, jak to dopadne! Ale ne jak to dopadne mezi policisty a zločinci, ale jak to dopadne mezi Adamem a Emmou! To bylo totiž asi tak milionkrát zajímavější! A důležitější!!
Ale prozrazovat se v komentářích k detektivkám nemá, to vím, ani když jde o zápletku křehce milostnou...

3 22.04.2020

„Nemusíme zažít přímo genocidu, abychom poznali temnotu, ve které se může zrodit vražda. Nenávist, hněv, nedůvěra a strach nám každodenně vstupují do života tisíci různými způsoby. Toto zlo nás zraňuje, všichni se ale můžeme uzdravit silou lásky a odpuštění, silou, která je ihned dostupná, když máme víru. Víra je živá skutečnost, o kterou je nutné každý den pečovat, skrze modlitbu, dobrotu a skutky lásky. Provede nás v životě těmi nejtemnějšími dny, vrátí lásku a světlo i té nejutrápenější duši v těch nejzoufalejších situacích.“

Příběh nenávisti mezi skupinami lidí je v dějinách trvale přítomný. Rasa, náboženství nebo rozdílné společenské vrstvy tvoří pokaždé trochu odlišné kulisy pro pokaždé velmi podobný děj. A násilí vyvolává další násilí, prožité utrpení volá po stejně nemilosrdné odplatě. Zdá se nemožné to zastavit.
Boj proti zlu v podání rwandské dívky je velmi subtilní, je neokázalý a neviditelný. Odehrává se totiž v jejím srdci, ve kterém se rozhodla zastavit kolotoč nenávisti. To se jejímu okolí zdá nemožné, často i nežádoucí („Tvůj soucit se mi hnusí,“ dozví se například), ale Immaculée učiní ten velký akt odvahy, lásky a důvěry a nedovolí zlu, aby jí ovládlo. Je to obrovská věc, životní vítězství pro ni a velká inspirace pro její čtenáře.

Samotnému popisu své záchrany před vyvražďováním se Imma v této knize téměř nevěnuje (předpokládám, že je to obsahem její prvotiny), to ale nevadí, alespoň je zde místo pro sledování jejího duchovního růstu a obnovy. To zdánlivě může vypadat nudně, protože popis jejího hledání zaměstnání nebo návštěv sirotčince nemůže být nikdy tak akční, jako skrývání se před komandem nepřátelského etnika. Ale není to tak.
Navíc se v jejím popisu života po genocidě ukazuje jedna zajímavá věc, a to je relativní vztah mezi objektivně prožívaným a vnímáním prožívaného. Proti přímému nebezpečí ztráty života se hrozba sexuálního násilí ze strany kolegů zdá být věcí méně závažnou a nepříjemné pocity ze zrazeného přátelství blízkého člověka už se v kontextu toho, co Immaculée prožila, jeví jako téměř drobnost. Jenže lidská psychika je komplikovaná a záležitosti našich duší jsou skoro vždy složitější, než aby zapadly do našich schémat. Tak jsem rád, že mi to Immaculée svým vyprávěním zase připomněla.

Hodně mě zaujaly Imminy modlitby, ty jsou okouzlující svojí upřímnou – až dětskou – bezelstností. A tak se nebojí prosit Pána o udělení víza před zamknutou kanceláří nebo žádat o peníze na svoji svatbu. A ejhle: všeho potřebného se jí vždy dostane!
Zajímavě to doplnilo moje koronavirové přemítání a přátelské disputace o odvaze v modlitebním životě (zkráceně: Jestli je v roce 2020 možné spoléhat na spektakulární zázraky. Jestli není opovážlivé o ně žádat. A taky jestli je možné v ně vůbec doufat, pokud o ně ve víře úpěnlivé neprosíme – tedy jestli jako moderní křesťané nejsme modlitebně jaksi příliš při zemi)

Trávil jsem s knihou velikonoční víkend a zapadla mi do nálady Velikonoc dokonale, skoro zázračně: ukrývání před smrtí jsem poslouchal v pátek, nejistoty ohledně schopnosti se zpět začlenit do společnosti v sobotu a šťastné závěrečné kapitoly se potkaly s nejradostnějším svátkem roku – Zmrtvýchvstáním Páně. To bylo oslovující.
Neméně oslovující byla víra, kterou se Immaculée prezentuje, je prostá a přímá – v tom nejlepším významu těch slov. Immaculée působí dojmem, že se jí daří to, v čem selhal i svatý Petr, tedy že s očima upřenýma ke Kristu kráčí po velmi nejistém povrchu, aniž by zapochybovala. Proto neutone, proto se všechny bouře a vichry jejího života od ní odrazí a ona zůstává (v souladu se svým jménem, které v překladu znamená Neposkrvněná) čistá. Čistá a vnitřně krásná.

„Štěstí se chová jako plevel, stačí mu trochu světla a vyroste všude.“

3 13.04.2020

Svatá Terezie z Ávily o modlitbě říká, že je „přátelským přebýváním s Bohem a mnohokrát opakovaným rozhovorem o samotě s Tím, o němž víme, že nás miluje“. Její mladší karmelitská jmenovkyně z Lisieux k tomu přidává: „Pro mě je modlitba vzlet srdce, je to prostý pohled k nebi, je to zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i v radosti.“ Obě ty věty jsou nejen krásné, ale říkají o modlitbě něco velmi podstatného, na co možná máme tendenci zapomínat: že modlení není odříkávání slov, co nejrychleji od „očenáš“ k „imocislávanavěky“, že není důležité, co se přesně říká, ale komu a proč.

Tento přístup má ale háček, myslím. Když se nám vlastní modlitba nedaří, můžeme mít zábrany si pomáhat cizími slovy, může nám to přijít nepoctivé, můžeme se cítit jako Rostandův Kristian, který bez Cyrana není ničeho schopen. Tato modlitební knížka snad může nám, podobně uvažujícím lidem, pomoct, modlitby zde zahrnuté jsou totiž srozumitelné, v dobrém slova smyslu moderní, nejen mladí lidé (kdo vlastně není ve vztahu k Bohu mladý, že? :-) si v ní mohou najít takové, se kterými se snadno ztotožní a vezmou si je za vlastní.
A nápad s dvojtýdenním cyklem ranních a večerních modliteb je výborný (klidně je možné po posledním dni pokračovat zase prvním, a tak pořád dokola), pomáhá vytvářet tolik potřebný návyk.

„Někdy, jen tak na chviličku,
se zastavím uprostřed každodenního shonu,
zavřu oči a uši a jsem na okamžik šťastný:
nejsem sám, jsi tu se mnou, můj Bože.
Amen.“

3 13.02.2020

„Kajícnost souvisí především s vírou a pravdivostí. Kající smýšlení je takové smýšlení, ve kterém člověk dává Bohu za pravdu a nijak se nevymlouvá a neomlouvá. Kajícnost znamená ochotu vidět zlo jako zlo, lež jako lež, nevděčnost jako nevděčnost a tak dále. Na poznání a uznání těchto zlých a ubližujících skutečností reaguje skutečný kajícník lítostí, prosbou o odpuštění a snahou o nápravu. Nikoli výmluvou nebo konstatováním, že druzí jsou ještě horší. Koná tedy pokání. Není to samozřejmě snaha ponížit sebe za každou cenu, je to naopak obrana před tím, aby člověk neponižoval sebe sama lží, kterou o sobě a svém životě předkládá sobě i druhým. Pokání vede kajícníka k pravdivosti a hledání dobré cesty. Tedy k takovému způsobu života, který dává zlu v člověku menší prostor nebo ho od nějaké nedobroty léčí.“

Svátost smíření – na rozdíl od jiných aspektů církevního života, u kterých se doporučuje společné prožívání – je věc velmi soukromá, trochu snad i tajemná. Není se co divit, vždyť často jsme jaksi nesví, když se o nás má vědět, že opakovaně selháváme a potřebujeme cizí pomoc k cestě dál. Asi i proto se o ní méně mluví, i mezi věřícími mezi sebou. Takže otec Opatrný ve své drobné knize musí nejen popisovat, co zpověď je, ale snad ještě důležitějším úkolem je vysvětlit, co zpověď není a nemá být. Daří se to velmi dobře, autor nás citlivě a přesvědčivě přivádí ke Kristu jako zdroji nepodmíněné lásky a nevyslouženého odpuštění. Na nás pak už zbývá to, co je nejsnazší i nejtěžší zároveň: být sami k sobě upřímní, podívat se na sebe bez filtru sebeklamu a přiznat si, že bez Boží milosti se neobejdeme.
Ke knížce mě přivedla stejnojmenná přednáška otce Opatrného, která byla stejnou měrou chytrá i vtipná a na mnoha místech přesně vyhmátla problémy, které se zpovědí mám. V psané podobě jsou jeho myšlenky podobně užitečné, a to nejen jako dílo teoretické teologie, ale i jako praktický průvodce při přípravě.

„Hříchy jsou nesnáze, poranění, zabloudění na cestě. A svátost smíření je pomoc, uzdravení, náprava bludné cesty. Hříchy i snaha o nápravu životní cesty tedy budou stálou součástí života křesťana. To ovšem není důvod k rezignaci nad lidskou slabostí. Je to spíš výzva k dobré péči o vlastní život, kdy člověk vnímá, kam směřuje, a cestou pokání své chyby a omyly koriguje. Po delší době zjistí třeba i určitý pokrok – a to je povzbuzující.“

3 28.01.2020

„Bože, vezmi mě za ruku, půjdu s tebou statečně a nebudu se příliš vzpírat. Nevytrhnu se ti v žádné bouři, které na mě přijdou, ale budu jejich nárazy snášet podle svých nejlepších sil. Avšak jen mi tu a tam dopřej chvilku klidu. Nebudu prostoduše věřit, že když na mne sestoupí pokoj, zůstane na věky, ale přijmu i nepokoj a zápas, jež přijdou. Mám ráda teplo a bezpečí, ale nebudu se bouřit, když bude třeba čelit chladu, povedeš-li mě za ruku. Budu tě následovat všude a vynasnažím se nemít strach. Všude se budu snažit vyzařovat něco z lásky, z té skutečné lásky k bližnímu, která je ve mně. (...) Nechci být něčím zvláštním, jen se chci pokusit stát se tím, co už je ve mně, ale hledá své plné rozvinutí.“

Setkání s Etty je vždy výjimečný zážitek. Znovu se mi to potvrdilo i při čtení téhle knížky, u které jsem se zpočátku trochu bál, jestli její myšlenky nebudou trochu rozředěny a jaksi použity jejich vykladači. Ale obavy nebyly na místě, s Ettiným světem se zde zachází pozorně a citlivě, žádné emoční zkratky, žádné posouvání významů. Poctivá a pečlivá práce ve prospěch Ettina odkazu – připomnělo mi to Malou cestu Terezie z Lisieux, kde si Terezčino dílo bere starostlivě do rukou otec Conrad de Meester.
Četl jsem knihu tak, jak byla naplánovaná, tedy každý den jednu kapitolu, patnáct dní v řadě. Umožnilo mi to se nezahltit, nechat Ettiným myšlenkám prostor, aby se ve mně mohly rozprostřít, přemýšlet o nich s luxusem dostatku času. A protože zázraky se čas od času dějí, tak hned několikrát jsem přes den přemýšlel o něčem, co pro mě měla večer Etty připraveno k povídání. Že je to obyčejná náhoda? No dobře, klidně si to myslete, já vím svoje ;-)

Stejně jako při čtení Ettiných deníků a dopisů, i zde jsem četl se zatajeným dechem, okouzleně. Fascinuje mě její nesobeckost a ochota se obětovat druhým, doslova se rozdělit a rozdat. Zároveň je důležité vidět, že toto její zaměření na druhé není náhlé hnutí mysli, u kterého dobrá vůle není následována hmatatelnými činy, není to nerozvážné, samoúčelně romantické gesto, ale je to pevné a trvalé přimknutí se k cestě, kterou si vybrala. Není zhýčkaným děvčátkem, idealistkou, která se rozhodla spasit svět, je dospělou ženou, která se racionálně rozhodla, jakou chce na tomto světě mít roli.
Druhá věc, kterou nemohu nezmínit a která je mi velkou inspirací: Ettina schopnost vidět ve zhoršujících se podmínkách vždy to dobré, nenechat si vzít vědomí, že žijeme v krásném světě. To se nám může jevit naivní a doslova hloupé, nevhodné k následování v našich běžných podmínkách. Já si ale nemůžu pomoct, mně to přijde nádherné a inspirující a jsem pevně rozhodnut na to nezapomínat, až se mi zase při nějaké té mrzutosti nebo domnělé křivdě bude zdát, že všechno stojí beztak za houby a nemá se cenu o nic snažit.

Největší překvapení knížky mě čekalo hned na úvod, kdy autoři zmiňují, že Etty je teprve druhou mimokřesťanskou osobností v projektu 15 dní. To mě téměř pohoršilo, jsem zvyklý nad Etty přemýšlet jako nad svojí sestřičkou ve víře a měl jsem náhle pocit, že mi ji chtějí nějací mimokřesťané ukrást pro sebe :-) Ale hned na druhý pohled jsem věděl, že mi to nevadí. Nezáleží na škatulkách, Etty by si jistě přála, aby její život inspiroval všechny věřící lidi bez ohledu na konfesní příslušnost. A jsem si jist, že pokud se s Etty nesetkám v nebi, pak to bude proto, že se tam nedostanu já, ne ona. Protože její víra byla hluboká a pevná, promítnutá do skutků a orientovaná na lidi kolem sebe – a to pak náhle přestává být důležité i to, co jindy důležité je: křest, chození do kostela...
U mnoha Ettiných vět mám pocit, že bych je potřeboval mít trvale před očima (například: „Pane, dej, ať netoužím být chápána, ale ať chápu.“). V mnoha ohledech je mi vzorem. Proto nechci ani tuhle knížku odkládat daleko. Abych pod jejím vlivem byl méně lhostejný k druhým. Abych nezapomínal vidět dobro světa i při objektivních potížích. Abych si při zhoršení své situace o to víc vážil toho, co mi zůstává. Abych nelpěl na tom, co mi uniká a byl šťastný z toho, co trvá. Abych nezapomínal být stále vděčný. Abych se nenechal nakazit strachem a strachem abych nezatěžoval přítomný den. Abych dokázal složit své starosti k Božím nohám. Abych pomáhal nacházet Boha druhým. Abych v sobě dokázal ubránit místo, ve kterém Bůh přebývá, bezpečné a útulné. Aby byl u mě Bůh v dobrých rukou.

„Je dobré a krásné žít na tvém světě, navzdory všemu, co si my lidé navzájem děláme.“

3 13.01.2020

Filozofická gymnastika je příjemná kniha, která srozumitelným způsobem seznamuje čtenáře s pohledem na některé odvěké (a jiné zase zbrusu nové) otázky filozofie. Činí tak čtenářsky vstřícně, takže se není třeba obávat ničeho k neučtení složitého.
Přístupnost knihy, která je největší předností svazku, je ovšem zároveň slabinou v místech, kde narazí na čtenáře, který již dřív nad některým z předkládaných témat přemýšlel, nebo se mu dokonce věnoval. Já jsem to cítil například u tématu determinismus vs. svobodná vůle nebo u vztahu náboženství a morálky – bylo nepřehlédnutelné, jak zoufale nedostatečný je prostor několika stran pro popsání tak složitých otázek. To je základní omezení knihy: může sloužit jako vstupní bod k tématům, jakýsi pomyslný výkop, ale hlad po vědomostech příliš neutiší, ve čtenáři spíš vyvolá další otázky, než aby poskytl odpovědi.
(Ale neplatilo to vždy, leccos jsem si pro sebe zde i čerstvě objevil. Asi nejzajímavější informací, která pro mě byla novinkou, byla Wittgensteinova teorie rodové podobnosti, ta si říká o bližší prozkoumání)

Na několika místech jsem přistihl Lawa při zaujatosti. Výrazně nejvíc to bylo patrné v kapitole o kreacionismu, tam se pustil do obhájců tohoto světonázoru hlava nehlava – což je sice lidsky velmi snadno pochopitelné (je to povětšinou banda demagogů, ne že ne :-), ale autorovi, který se staví do role nestranného badatele to přesto nesluší.
Na jiném místě tvrdí, že bychom neměli zpochybňovat GMO z důvodu možného zneužití, protože je to technologie a jiné technologie (třeba šicí stroj) také přece nezpochybňujeme. Nebo: pokud je podle Lawa nějaký jev vysvětlitelný nadpřirozené nebo racionálně (a nemáme dost důkazů pro jedno či druhé), máme se přiklonit k racionálnímu, protože víme, že téměř vše lze racionálně vysvětlit. A tak.
(Já jsem si při čtení pořád napůl myslel, že je to pastička na čtenáře, že na konci bude něco jako „V několika kapitolách jsme se vás v textu pokoušeli ovlivnit logickým faulem. Všimli jste si toho?“, ale toho jsem se nedočkal. Nezbývá mi tedy než se smířit s tím, že naše sklony používat argumentační klamy jsou tak silné, že se jim nevyhne ani autor, který má kapitolu o argumentačních klamech jako součást své knihy.)

Čtení Filozofické gymnastiky pro mě bylo milé i tím, že řada témat (Jak víme, že něco víme? Jak můžeme určit, co je správné? Jak definovat umění?) mi navodila nostalgické pocity, když mi připomněla mé dospívání a nekonečné juvenilně nadšené rádoby-filozofování v ostravské pivnici U Rady. Myslím si, že právě mladí lidé na hranici dospělosti, s vášní pro kladení otázek a promýšlení světa, jsou ideální cílovou skupinou téhle knížky.

3 20.11.2019

„A pak už ani výčitky
nemají správnou barvu a chuť, všechno
je jimi nasáklé
jako prádlo po týdenním dešti,
k tomu
sebelítost, ta čpí, čpavek, žumpa sebe
zastírá
věci,
výčitky
oblepí druhého jako izolepou, do izolepy zabodáváš slova
to ty jsi
tos neměl
jak vůbec můžeš
až se to kolo přetočí, řekneš
to já jsem
jak jsem mohla, jak
můžu
slova, papírové šaty, jedny
šaty na panáčka, druhé na panenku“

Vnímal jsem jako hlavní téma sbírky komunikaci. Lépe řečeno: absenci komunikace, nebo její zpotvořenost, která je jako písek v soukolí čehokoli hezkého, co spolu lidé mohou mít. Rozpad komunikace jako příčina i předznamenání rozpadu vztahu k druhému.

Paní Sylva je ve svých básních přesvědčivá, její obrazy jsou silné, i když na mě v řadě případů trochu příliš syntakticky rozbité – což je druhé hlavní téma sbírky: dekonstrukce slov a vět, posouvání významů slov, jejich osekávání a reinterpretace. Občas se to povedlo skvěle a originálně (například: „obraz- / né vězení / vězet v ní / vězet v něm / být uvězněn“), ale jindy mi to bylo trochu na obtíž v mé snaze se na básně ve sbírce naladit.

„Tak celé měsíce mlčíme v sobě o něčem,
mlčení nás prostupuje jako tok krve, přerušovaný usekávaný
naskakujícími
slovy, větami, obrazy, o kterých mlčíme, ale
tam
uvnitř, ano tam to je, pluješ mi po žilách jako námořník,
uvnitř, i ve slinivce břišní, jsme
dětské knihy plné obrázků, barevné encyklopedie sebetebe
Putuješ mi ustavičně celým tělem
Putuju ti ustavičně celým tělem.“

3 18.09.2019

„Boží milosrdenství, o němž se Starý zákon tak často zmiňuje a s nímž počítá tedy není ‚laciné‘ ignorování hříchu a zla. Je čímsi pevným a předpokládá vztah. Pokud má člověk Boží milosrdenství správně poznat a správně z něj čerpat, vyžaduje to po něm obrácení, poznání a ochotu respektovat Boží řád. Aby byl Izrael pravým ‚kajícníkem‘ tj. tím, kdo vyznává Boží velikost i Boží ochotu odpouštět, musí se k Bohu přimknout, nakolik jen to je v jeho silách. Musí tak či onak tesknit po uskutečnění toho, co vyjádřil Jeremiáš a další proroci, když vyhlíželi ‚novou smlouvu‘. Musí vzít Boha vážně, jinak nebude moci zakusit jeho milosrdenství. Prostě ho mine a vůbec nerozpozná!“

Líbilo se mi, jak přesvědčivě sestra Vlková narušuje obraz starozákonního Boha jako neúprosného (spravedlivého, ale velmi krutého) vládce. Nejde přitom z její strany o žádnou těžkopádnou teologií, ale dokladuje svá tvrzení velmi srozumitelným rozborem Starého zákona a v něm použitých slov.
Základní myšlenka téhle knížečky je velmi oslovující: Boží slitování není žádné okamžité hnutí Boží mysli, ale že je to trvalé rozhodnutí, spíše záležitost rozumu, než citu (v tom smyslu, jak těmto termínům rozumíme dnes). Nadchl mě obrat „bytostné přilnutí“, který ten vztah Boha k nám, myslím, výborně vystihuje. A zajímavá je také argumentace, že vyvolení Izraele je zprávou i pro nežidovské národy, že je možné to číst jako modelový příklad jedinečnosti vztahu Boha a každého člověka. A ještě řada dalších myšlenek je užitečných a s citem podaných – až jsem se divil, jak se tolik chytrého a vlídného na těch pár stránek vejde :-)

Dá se teorie o „pevném milosrdenství“ aplikovat i na vztahy mezi lidmi? Sestra Vlková píše, že „rozhodnutí k přilnutí“ je základem každého vztahu, každé lásky. Nadšeně s tím souhlasím! Přestože interakce mezi lidmi nikdy nebude srovnatelná s tím, jak k lidem přistupuje Bůh (a ani my lidé nemůžeme naše bližní stavět Bohu na roveň), může to posloužit jako vzor. Jasně, nejde to snadno, takové rozhodnutí vyžaduje odvahu k závazku (budu ochoten/schopen o někoho pečovat celý život? Jako fakt CELÝ život!?) i důvěru (bude ke mně ten druhý stále pozorný, i když bude vědět, že je to z mé strany bezpodmínečné a časově neomezené?). Ale výsledek stojí za to! Fakt!

3 11.07.2019

„V šestnácti si ještě pořád myslíte, že svému otci můžete utéct. Neslyšíte, jak jeho hlas mluví vašimi ústy, nevidíte, jak vaše gesta již zrcadlí jeho; nevidíte ho ve způsobu, jakým držíte tělo, ani v tom, jak se podepisujete. Neslyšíte jeho šepot ve své krvi.“

Devět zde uvedených povídek nemá žádné společné téma. To mě překvapilo, nějaký náznak konceptu jsem od Rushdieho, kterého znám jako autora se schopností velkorysého narativního klenutí, očekával. Ale pokud bych měl vybrat alespoň něco sjednocujícího, co opakovaně vykukuje z jednotlivých příběhů, pak je to (ne)kompatibilita člověka a společnosti, konflikt snahy vymanit se z tradic a neschopnosti myslet v jiných myšlenkových schématech, než jaké jsme si v dospívání osvojili. Rozdíly a podobnosti mezi generacemi a civilizacemi – právě to jsem chtěl ilustrovat úvodním fragmentem z povídky Uchaděč.

Pan Rushdie píše rozmanitě, ale na mě to tentokrát nepůsobilo, narozdíl třeba od Faberových Fahrenheitových dvojčat. Rozdíly v úrovni povídek se mi zdály příliš velké (subjektivně, jistě). V úvodních třech (Východ) se ještě ukáže jako barvitý vypravěč, připomněl mi zde můj nejoblíbenější román Děti půlnoci. Jenže oddíl Západ, to bylo dost velké utrpení, parodie na Hamleta se mi zdála křečovitá a sociální kritika ve formě grotesky byla spíš jako náhled do blogu amatérského psavce, který značně nadhodnocuje své schopnosti. V poslední trojici povídek, tematizující život Asiatů v Evropě, už jsem zase Rushdieho poznával, ale ani zde jsem se nedočkal zapamatovatelného komentáře k prolínání světů, „jen“ obyčejných povídek, které mě ničím zvláštním nezaujaly.
Docela zklamání.

3 07.07.2019

„Poslání církve ve světě se rozvíjí prostřednictvím všech, kdo jsou její součástí. Někdo si myslí, že v církvi jsou jednak páni, jako papež, biskupovi, kněží, a pak ti druzí, dělníci. Tak tomu ovšem není. V církvi jsme všichni a všichni máme odpovědnost jeden druhého posvěcovat, máme o druhé pečovat. Církev jsme my všichni! Každý má v církvi svou práci, ale církev jsme všichni. Církev totiž musíme chápat jako živý organismus, tvořený lidmi, které známe a s nimiž kráčíme, a nikoli jako abstraktní a vzdálenou strukturu. Církev jsme my, kteří kráčíme, církev jsme my, kteří jsme dnes tady na náměstí. My všichni – toto je církev!“
(papež František)

Čtivá a užitečná knížečka, přehledně mapující nejen cestu člověka ke křtu nebo biřmování (což je její hlavní účel), ale sloužící i praktikujícímu křesťanovi, pokud má potřebu se na své cestě zastavit a udělat si inventuru – aby zjistil, jestli mu každodenní rutinou z jeho náboženského ranečku něco nepovšimnutě nevypadlo.
Papež František je jako vždy inspirující (byť se zde musí držet témat a nemůže se rozletět do svých obvyklých výšin :-) a kněz Radek se nenechá zahanbit.
A na konci každé kapitoly jsou kontrolní otázky – ty sice vypadají docela nevinně, ale nakonec dokážou dát sebekriticky založenému jedinci docela zabrat :-)

3 20.06.2019

„There is a crack in everything. That's how the light gets in,“ zpívá Leonard Cohen
„Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci,“ píše svatý Pavel do Korinta
„Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek,“ zaznamenal si apoštol Jan

Fascinace úspěchem a pozemskou mocí je mimořádně silná. Pro křesťany stejně jako pro nevěřící, co tak můžu pozorovat. A nejde jen o úspěch ekonomický, možná ještě víc se ženeme za společenským postavením, za dominancí ve vztazích, za uznáním a prestiží. Je to zhoubné a paralyzuje to možnost osobnostního růstu, je to svého druhu otroctví.
Zamyšlení otce Vojtěcha u jednotlivých zastávek křížové cesty působí jako vzpruha, jako posila pro ty, kteří se cítí zranění a stigmatizování porážkou (v libovolném významu toho slova) - v tom může být prospěšná i čtenáři-agnostikovi.

Křesťanům nabízí křížová cesta mnohem víc, zejména možnost pokusit se přiblížit Kristu a tímto přiblížením najít v okamžicích prohry nový smysl svého fungování ve světě. Nejde tedy jen o smíření (Neuspěl jsem a musím se s tím nějak vyrovnat) nebo hledání východisek (Neuspěl jsem a chci si na tom pro sebe najít něco pozitivního). Jde o uvědomění si neúspěchu jako okamžiku, kdy máme možnost odhodit pyšnou samostatnost a uvědomit si potřebu nezbytnosti pokorného přijetí Boha i jiných lidí do svého života. Pokud jsou okamžiky, kdy klesáme pod svým břemenem, pro takovou změnu pohledu nutné, pak jsou naše selhání nejen užitečná, ale i žádoucí.
Protože nám nabídnou novou perspektivu, ono zmíněné „vědomí požehnané nesoběstačnosti“.

3 05.12.2018

„Vztek hlupáků mne vždy naplňoval smutkem, ale dnes by mne spíše vyděsil. Ten vztek duní celým světem. Co naplat! Toužili jen ničemu nerozumět, a dokonce je to spojovalo. Neboť zůstat hloupým a zlým sám je to poslední, čeho by byl člověk schopen, tak záhadný úděl je vyhrazen snad je prokletým. Nechápali nic, a přitom se sami od sebe sdružovali, ne však na základě nějaké zvláštní vzájemné náklonnosti – ostatně příliš slabé -, ale na základě své skromné úlohy, kterou zdědili anebo získali náhodou a která pohlcovala celičký jejich malý život.“

Nádherné lamento! Bernanos spílá, obviňuje a zesměšňuje s takovým gustem a nadšením, že ze svých litanií dělá velkolepou záležitost. Připomene Elfriede Jelinek (jen bez jejího ponoru), rozhněvané gangsta rapery a nebo taky Shakespearova Richarda III., který povýšil jazyk kleteb a urážek na dokonalé umění.
Cítil jsem se při čtení jako vegetarián při pozorování zabijačky (aspoň co si pamatuji jeden svůj rozhovor s bezmasým přítelem nad otevřeným čuníkem): nesouhlasím s tím, co vidím, sám bych to nedělal a myslím, že svět by byl lepší, kdyby to nedělal nikdo – přesto se nemůžu ubránit jistému zaujetí touto „poetikou krutosti“.

Argumentačně už je to mnohem slabší. Opět se zde ukazuje, jak moc nám zloba a zášť zužují pohled, jak moc nám brání vidět svět v souvislostech. Bernanos píše o španělské válce, a tak není možné se vyhnout srovnání s Orwellovým Holdem Katalánsku. A vychází z toho dost nevalně, ne snad proto, že by byl Orwell o tolik chytřejší, jen je zkrátka ochoten se na věci podívat v kontextu, analyzovat je, nezaměňovat vlastní subjektivní pohled za objektivní pravdu. To Bernanos nedělá (nechce? nedokáže?) a jeho knižní esej tak promarní příležitost stát se cenným svědectvím o společenských dějích a zůstává jen záznamem pocitů a myšlenek jednoho nesmiřitelného intelektuála.

3 04.12.2018

„Člověk dostává se k prostotě
jako kámen z hvězdy ke hmotě,
zvolna prohořívá,
za poslední verstou v temnotě
bezděčně se dívá.
Ale v hloubi jeho očí
zraje jako v hloubce noci
tíha úpěnlivá.

Čas pak proměňuje jeho pevnost.
Čas pak usměrňuje jeho něžnost.
Jako plamen sirky na mostě
krásu proroste.

Člověk dostává se k prostotě
pádem v prázdnotě.
Jeho hlavní kantoři jsou zjevně
Nebe a Země.“

Ve sborníku jsou tři nebo čtyři intimně poetické básně (o jednu z nich jsem se tady podělil), ty se mi líbily. Ale ničím dalším mě už Okudžava nepotěšil – neoslovila mě tvorba, která bodře oslavuje přátelství, ani ódy na přírodu rodného kraje. Ani variace na historicky známá kulturní témata. A protiválečné básně na mě působily hodně plakátově, chtěně, jako z nějaké soutěže na téma Buduj mír. Není to určitě Okudžavova chyba, zkrátka jen tvoří způsobem, který není pro mě.
Součástí sbírky byly tři autobiografické povídky, které vždy reflektovaly autorovu minulost (mladistvé nadšení pro válku, první zaměstnání, první zkušenosti z velkého města) - tam, kde je sebeironický, to bylo příjemné osvěžení, když se pokoušel o humor, tak jsem čtenářsky trpěl.

3 29.10.2018

„V přímém střetu mezi násilím a mocí lze jen stěží pochybovat o výsledku. Kdyby se Gandího mocná a úspěšná strategie nenásilného odporu setkala s jiným nepřítelem než s Anglií - se Stalinovým Ruskem, Hitlerovým Německem nebo i s předválečným Japonskem - výsledkem by nebyla dekolonizace, ale krveprolití a poroba.“

Na ploše desítek stran není možné tak obsáhlý fenomén, jakým je násilí, pojmout komplexně. Paní Arendt svoji pozornost zaměřuje na násilí v pojmech politologické teorie a politické praxe – v obou směrech, jako nástroj sloužící k udržení moci i jako prostředek boje proti ní. A dělá to velmi analyticky, vědecky, nesklouzává k emocionálnímu pohledu (ve kterém by bylo vždy násilí špatné a nenásilí dobré) ani ke zjednodušování.
Její pohled je zaměřen zejména na revoluční rok 68 a problémy studentských reformních aktivit (okrajově je zmíněno i Československo, ale spíš pro kontrast se západním světem, než jako samostatný subjekt), to částečně omezuje srozumitelnost esejů pro čtenáře v naší době, ale opravdu jen částečně, protože Hannah Arendt se přes konkrétní dostává k obecnému. A právě ve vyvozování závěrů se mi zdá nejsilnější – mnoho myšlenek, ke kterým se propracovala, byla pro mě podnětná a užitečná.

Násilí je velké téma v průběhu celých lidských dějin (a ne nutně se musí vždy jednat o fyzickou podobu tohoto jevu) a tahle knížka je jen drobným kamínkem do mozaiky prezentovaných názorů. Ale chytrým a velmi dobře zpracovaným. Navíc můžeme sledovat, s jakou pečlivostí a poctivostí se autorka věnuje výstavbě své argumentace (třeba definování – poměrně subtilních - rozdílů mezi pojmy síla, moc, autorita a násilí), to je samo o sobě radost (taková, skoro bych řekl, „intelektuálně-estetická“), zvlášť v porovnání s argumentačním a charakterovým úhorem našeho veřejného prostoru.

„Aby si byla ve všech nezákonných akcích, kriminálních nebo politických, jista, bude skupina kvůli vlastní bezpečnosti požadovat, aby každý ‚jednotlivec provedl neodvolatelný čin‘ a tím spálil všechny mosty k řádné společnosti, než bude přijat do společenství násilí. Ale jakmile bude přijat, podlehne opojnému kouzlu ‚uplatňování násilí, jež spojuje lidi dohromady, neboť každý jednotlivec tvoří článek násilí ve velkém řetězu, součást velkého organismu násilí, který se pne vzhůru‘.“

„Silné pocity bratrství vyvolané kolektivním násilím svedly mnoho dobrých lidí v naději, že skrze ně vznikne nové společenství a s ním ‚nový člověk‘. Tato naděje je iluzí jednoduše proto, že žádný lidský vztah není pomíjivější než tento druh bratrství...“

3 11.08.2018

Tahle kniha není pro laického čtenáře nijak snadné čtení. Neuvádí neznalého čtenáře do světa svatého Tomáše schůdnou cestou, ale předpokládá již celkem obšírnou znalost. Navíc se velká část textu (odhadem možná třetina) věnuje spíš badatelským věcem – porovnávají se názory jednotlivých znalců Tomášova díla na to, ve kterém roce to či ono napsal, ve kterém měsíci se přesunul z jedné lokality na jinou atp. To jistě je zajímavé a má to i vliv na Tomášovo dílo, ale pro čtenáře, který by očekával spíš úvod do Tomášových myšlenek, to nebylo tolik užitečné. To ale není výhrada ke knize, spíš jen upozornění (já sám jsem knihu koupil spontánně v antikvariátu, aniž bych dopředu věděl, co přesně obsahuje – takže si nestěžuji).

Ani použitý jazyk nejde příliš vstříc „běžnému uživateli“, takže google byl při čtení mým trvalým společníkem. Termíny jako hylemorfismus, sedisvakance, soteriologie nepatří do mé běžné slovní zásoby (a nedělám si příliš velké naděje, že si je v hlavě uchovám :-). Samotný rozbor Tomášova učení byl také docela oříšek, zvláště u Tomášova pojetí aristotelismu jsem se dost zapotil, ono jakmile dojde na ty všelijaká jsoucna, esence, substance a emanace, tak rychle ztrácím půdu pod nohama :-) A subtilní rozdíly mezi „eklektickým aristotelismem“ a „eklektickým novoplatonizujícím aristotelismem“ jsou na mě ... no zkrátka příliš subtilní :-))

Naopak jsem si užil pohled do středověkého světa univerzit a řeholních řádů. O tom jsem měl jen velmi mlhavou povědomost a Torrellova kniha toto prostředí podrobně a barvitě popisuje – jako velmi živé a bouřlivé. A bohužel také plné řevnivosti a nepřátelství. To mě pokaždé zamrzí - když vztahy mezi skupinami lidí, kteří deklarují touhu sloužit svoji činností Bohu, jsou zamořeny velmi lidskými vlastnostmi, nevraživostí, závistí ...
Největší radostí bylo sledovat charakter svatého Tomáše. Zde jsem se nemohl ubránit velkým sympatiím, číst si o člověku, který svým intelektem přesahuje okolí, ale který toho nevyužívá k ponižování ostatních. Který se při polemice snaží opřít o autority, které uznává oponent. Který nezatajuje žádné argumenty (i když problematizují jeho vlastní závěry). To je velmi potěšující a také je to inspirace pro jakoukoli epochu. Svatý Tomáš tak může být vzorem i čtenářům, pro které je jeho filozofie trochu těžko přístupná.

Samuel stárne a z ničeho nemá radost. Nerozumí světu, nemá rád lidi (ani ty ve svém blízkém okolí) a nesouzní s trendy současné společnosti. A myslí se, že chyba není na jeho straně, ale že za to můžou všichni okolo. Nic z toho se nebojí říkat nahlas a bez zábran (lehký antisemitismus a pohrdání lidmi jiných ras a tříd) - a my čtenáři jsme svědky jeho nazlobeného monologu. To by mohla být dobrá výchozí situace, příležitost se o sobě něco dozvědět, podívat se na sebe z neobvyklého úhlu pohledu. Jenže Samuel toho, kromě vzteku, nemá moc co nabídnout, jeho postřehy jsou sotva víc než povrchní banality (příkladem: „Člověk nemůže mít přátelský vztah se šťastným člověkem“) a tak nakonec působí jen otravně a nudně. Jako nějaký nevrlý strejc, který si k vám sedne ve vlaku a začne vám vykládat, jak je všechno na houby – a kterého nakonec posloucháte jen ze soucitu.

Zajímalo by mě, jak autorka svoji postavu vidí (ale zase ne tolik, abych to nějak zjišťoval). Pokud se s jeho názory shoduje, pak se významně míjí se mnou jako čtenářem. Nebo to má být portrét vyprázdněnosti lidské bytosti, která nenachází v ničem uspokojení a to, že je ještě naživu, si dokazuje jen destrukcí všeho hodnotného v okolí (protože na víc už nemá odvahu nebo chuť)? V takové případě bych autorskému záměru rozuměl více, jen je pak otázka, jestli takové téma rozsahem vydá na víc než jen povídku (protože ono není snadné napsat knihu o nudném člověku, aby nebyla nudná).
Tak či onak – zaujmout se paní Reza nepovedlo a ani šokovat, zůstalo jen pár zajímavých momentů, a i ty se mi brzy z hlavy vypaří.

3 21.05.2018

Moje základní životní naladění je vděčnost a klidná spokojenost. Moje životní podmínky jsou (a vždy byly) bezpečné a vždy jsem se pohyboval v láskyplném prostředí. Teoreticky bych tak vůbec neměl být cílová skupina pro básně Petra Hrušky. Ale je to přesně naopak. Je něco v jeho poezii, co mě zasahuje. Něco v tématech, o kterých píše, něco ve způsobu, jak to podává. Něco, co mě nenechá klidným. Něco, o čem mám pocit, že tomu dobře rozumím, že to můžu prožívat i když jsem od toho – objektivně bráno - vzdálen.
Pro mě jsou Hruškovy básně hlavně o lidech na hraně. Nejsou to lidé na samém okraji společnosti, ale do blahobytné existence mají také daleko. Jsou chyceni do ubíjející všednodennosti, do den co den stejné rutiny. Ráno se vzbudí, otevřou oči, představí si, co je čeká – a to co chtějí nejvíc, je ty oči zase zavřít. Prostředí Ostravy a místních sídlišť ten pocit posiluje (Strávil jsem tam mládí a ty chladné panelákové chodby důvěrně znám. I ty nonstopy a herny), ale není podmínkou, zažít se to dá všude.
Přesto v básních Petra Hrušky cítím i dost naděje, možná si to jen namlouvám, ale jako bych někde pod slovy cítil i kus toho optimismu a vůle k životu. To má tahle sbírka společné s tvorbou Jana Balabána (a Rastislava Rusnáka, pokud bych měl zabrousit do sesterského žánru – písňového textu). Vícekrát se mi při čtení vybavil verš z žalmu 51: „Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“

„To je on.
Stává se to.
Mutismus,
říkají tomu studovaní lidé,
náhlá ztráta řeči.
Ze dne na den,
člověk přitáhne ruce k tělu,
ústa promění v linku,
už nevydá slovo,
vzlyk,
ani vzdech.
Místo smíchu jen výjimečně
němé cenění,
pláč bez slz.
Nemluví ani ze snu.
Postává při ostatních
celý podélný
jak úlek nebo hrozba.
Příčina neznámá.
Doktoři radí nenaléhat,
a tak ostatní
většinou jen přidají na síle,
rozhazují ruce
a mluví teď úporněji a víc,
i za něho.“

3 18.03.2018

Tento svazek je taková rozšířená předmluva ke katolickému Katechismu, vlastně je to „návod k použití“. Nejen že se zde osvětlují konkrétní kapitoly, ale Malý úvod se mi zdá nejvíc cenný tím, že dává jednotlivá témata Katechismu do vzájemných souvislostí a ukazuje tím Katechismus jako komplexní, tematicky provázanou knihu. Ve mě to vyvolalo chuť si ho přečíst „od začátku do konce“, nemít ho v knihovně jen pro Ad hoc čtení (v závislosti na potřebě konzultovat tu či onu záležitost víry nebo liturgie).

A ještě jedna věc. Nevím, jestli to tak mám jen já – křesťan-samouk a teologický diletant -, ale vždy jsem Katechismus podvědomě považoval za něco strašně starého a strašně nudného. Za něco, co má katolická církev napsáno už spoustu staletí a maximálně to jen čas od času trochu opráší, zaktualizuje a odstraní teze, které jsou nejvíc nekompatibilní se současnou dobou. Popis vzniku současného Katechismu, který je také součástí Malého úvodu mě usvědčuje z omylu – ukazuje tvorbu Katechismu jako velmi dynamický proces, plný diskuzí a sporů. Jako takové intelektuálně-teologické dobrodružství. Představuje Katechismus jako živá slova, napsaná živými autory pro živé čtenáře.

3 12.03.2018

Vydatná porce vizuálního umění. Četl jsem teď po deseti letech znovu, a přestože už jsem nebyl tak nadšen, jako při prvním čtení (to jsem prožíval hlavně příběh Němého, teď jsem víc soucítil s Aloisem – raději moc nechci přemýšlet, co tohle posunutí perspektivy o mně vypovídá :-), tak jsem i nyní byl nadmíru spokojen. Nejsilnější je, alespoň pro mne, vizuální stránka a s ní spojená ponurá, tajemná atmosféra. Příběh s tím koresponduje – obsah je zde ve shodě s formou – a nabízí zápletku, která je náročná na pozorné čtení, nenabízí přehledná východiska, ale přitom není samoúčelně artistní.

Moje pozitivní vnímání celého projektu Alois Nebel je možná ovlivněno i tím, že jeden z autorů, Jaromír Švejdík, byl v citlivých letech mého dospívání mým veleoblíbeným zpěvákem a textařem – téměř jako Lucia Piussi dnes. Ale jenom téměř ;-)

3 04.03.2018

„Skutečná něha tichá bývá
snadno ji od lži odliším
Marně mě tvá dlaň přepečlivá
halí do hebkých kožešin

Marně se snažíš obelstím mne
plachými slovy o lásce
Znám ty tvé oči nenasytné,
ten pohled, co mě spoutat chce.“

Annu Achmatovovou znám spíše podle jména jako oběť sovětských literárních represí a po výběru její poezie jsem sáhl hlavně ze zvědavosti. Paní Anna to se slovy umí a dokáže být působivá, ale lyrická milostná poezie není tak docela můj šálek kávy, navíc pocity ženy často popisující situace, ve kterých je zrazována a odvržena – to také nejsou stavy, které by nějak odrážely mé současné emocionální rozpoložení. Takže jsem četl sice se zájmem a pozorností, ale bez opravdového ponoření se. Přesto přečtení této útlé sbírky určitě nelituji – bylo to milé setkání.

3 26.02.2018