mirektrubak komentáře u knih

„Naše město už existuje dvě stě let, má sto tisíc obyvatel, ale není mezi nimi žádný, kdo by se nepodobal ostatním, žádný hrdina ani v minulosti ani v přítomnosti, žádný vědec, žádný umělec, žádný aspoň trochu pozoruhodný člověk, který by vzbuzoval závist nebo vášnivou touhu jít v jeho stopách… Všichni jenom jedí, pijí, spí, potom umírají… rodí se další a taky jenom jedí, pijí, spí, a aby se nudou nezbláznili, zpestřují si život hnusnými drby, vodkou, kartami, vedou malicherné soudní pře a ženy podvádějí své muže a muži lžou, tváří se, že nic nevidí, že nic neslyší, a drtivá sprostota působí zhoubně na děti, jiskra boží v nich uhasíná a stávají se z nich stejně ubohé tuctové mrtvoly, jako jsou jejich otcové a matky…“

Další notná dávka Čechovovy truchlivosti. Jako i jinde u mistra dramatika, ani teď jsem nevěděl, jestli všechny ty ruské zoufalce litovat, nebo prostě konstatovat, že si za to můžou sami a proto dobře jim tak. Nebo jinak slovy Helenky Součkové z Hrdého Budžese: jestli je to jako spíš komédie nebo spíš tragédie.
Nakonec u mě asi převládla lítost, na těch vnitřně různě deformovaných a nerozvinutých hrdinech je prostě něco bytostně truchlivého, co ke čtenářům nemůže nepromlouvat. Nejvíc jsem se navzdychal s Olgou, ale ten pověstný čistý pramen na dně zanesené studny jsem cítil u všech Prozorovových dětí, a nejen u nich.

Ještě poznámka: hra je o rozporu mezi sněním a schopností své sny uskutečnit. Zdá se (i při průletu komentáři zde), že navrhovaným receptem je odhodit okovy svých tužeb a vykročit za snem. Ale musí to být pouze takto? Nemá opodstatnění pohled Starmoon, která upozorňuje na to, že tráva vedle je vždy zelenější? Je každá vysněná budoucnost nutně lepší než přítomnost? Nehrozilo by třeba Máši, že kdyby naplnila svoji touhu po Veršininovi, začala by pokukovat po někom jiném? Nezdálo by se třeba Irině po pár letech v Moskvě, že i ta je jen velké maloměsto a nechtěl by stěhovat jinam? Nemůže být řešením zkusit dát smysl životu tady a teď, starat se s maximální oddaností o sobě svěřené? (hm, zní to jako obhajoba pasivity a přitakání fatalismu, žejo? Vím, ale nemyslel jsem to tak.)

Každopádně: „Milé sestry, život ještě neskončil.“

4 02.01.2025

Když na mě na začátku podzimu padla „povinnost“ doprovázet v sérii setkání mladé katolíky k biřmování, hledal jsem takovou knihu, která by mi pomohla najít způsob, jak o této svátosti přiměřeně mluvit jazykem mladých. Bez zbytečného teologického teoretizování, ale také bez banalizace a zamlčování něčeho podstatného. Aby to bylo srozumitelné, ale zároveň ne dětsky blábolivé. Kniha otce Houkala mi v tomto smyslu posloužila velmi dobře, nemůžu si ji vynachválit, jednotlivé kapitoly postupně představují jednotlivé aspekty biřmování a hezky vysvětlují jejich význam pro život mladého křesťanského dospělého.
Užitečná a dobrá kniha.

1 02.01.2025

„Opakovaně vycházejí najevo dvě pozoruhodné a poměrně málo známé skutečnosti: vliv křesťanské teologie a zbožnosti na židovství byl zřejmě větší, než se obvykle předpokládá. S tím zřejmě souvisí druhá skutečnost: celá řada autenticky židovských prvků, motivů a myšlenek byla v dějinách judaismu do jisté míry opomíjena mimo jiné proto, že zněly židovským učencům poněkud příliš křesťansky‘. Vzhledem k tomu, že se židovství vůči křesťanství po většinu svých dějin vymezovalo polemicky (mimo jiné v důsledku misijního nátlaku ze strany křesťanské většiny, střídaného násilnými projevy křesťanského antijudaismu), řada motivů a idejí organicky vyrůstajících z biblické tradice (například výkladové možnosti písně o trpícím Hospodinově služebníkovi v Izajáši) nebyla v rabínském judaismu nikterak zdůrazňována, protože se těchto motivů a idejí zhostili‘ křesťané. Obě tyto skutečnosti jsou pro současnou židovskou teologii křesťanství nesmírně důležité.“

Je to docela zvláštní, ale i přes roky svého teologického studia, ve kterém jsem se hodně věnoval Starému zákonu a jeho teologickým reflexím z pohledu křesťanství, nikdy mě vlastně nenapadlo se ptát, jaký je opačný pohled. Tedy: jak hodnotí Nový zákon a křesťanskou tradici judaističtí teologové.
A možná by moje ignorantství trvalo dál, kdybych si nevšiml, že se tématu věnoval můj oblíbenec Pavel Hošek, a že je tak velmi pravděpodobné, že mi bude předloženo čtivě a poutavě. No, a taky že jo!

Uznat hodnotu náboženství národa, se kterým máme staletí sporů, to není úplně snadné, předsudky a stereotypy jsou v nás někdy hlouběji, než si myslíme. Ale zkušenost holokaustu byla tak otřesná, že nemohla nebýt impulsem pro snahu o ohlazení třecích ploch, vstřícnost a toleranci. Křesťanská teologie má v tomto úsilí svoji roli: bez snahy o pochopení shod i rozdílů by se jednalo o pouhou toleranci. Ta sice není špatná, jen je to málo. Tolerance pouze znamená, že nebudu pohrdat názorem druhého nebo za něj trestat, ale ještě to není vykročení k dialogu, který může znamenat obohacení i pro nás.

A židovský postoj ke křesťanství? Ten není z principu konfrontační. Rabínský výklad příběhu o potopě světa mluví o tzv. noachitské smlouvě Boha se světem, podle ní Bůh mimožidovské monoteisty zavazuje k dodržování sedmi pravidel (a nenutí je trápit se všemi 613, které předepsal vyvolenému národu), do této kategorie jsou s jistým váháním křesťané zahrnutí. A pak Maimonides: ten ve 12. století psal o tom, že křesťanství je užitečný nástroj pro šíření zvěsti o biblickém Bohu pohanům (kteří by ho v čistě starozákonní podobě nepřijali). Křesťané by podle něj neměli být obraceni na židovství, jsou součástí Božího plánu jako křesťané (a dochází ke spáse skrze křesťanství, nikoli navzdory).
Judaisté v novověku to posouvají ještě dál: mluví o tom, že Boží sdělení pro Židy a křesťany zde mohou stát vedle sebe, jedna smlouva různě formulována pro dvě skupiny adresátů. To zní dobře, vstřícně, tolerantně, že? Prostě všichni při druhém příchodu uvítáme Spasitele světa a nebudeme se ho ptát, jestli je tady poprvé nebo podruhé. :-) Jen nelze zapírat, že tento pluralismus se musí vyrovnat s otázkou pravdivosti - může být Kristus spasitelem pro všechny (jak věří křesťané) a zároveň jím může nebýt (jak tvrdí Židé)? Může něco být pravda a zároveň nebýt pravda? Obhájci této teorie říkají, že je to otázka Božího tajemství, no, to je sice elegantní odpověď, jen trochu úhybná. :-))

I přes existenci problematických otázek jsem přesvědčen, že židovsko-křesťanský teologický dialog je oboustranně užitečná věc a je třeba ho dál rozvíjet a postupovat v něm. Z křesťanské strany bylo učiněno docela dost na druhém vatikánském koncilu, progresivní judaismus došel daleko v dokumentu Dabru Emet (hebrejsky „Řekněte pravdu“) z roku 2000, který připomíná, že obě náboženství věří v téhož Boha a uznávají stejné Písmo a nesou stejnou odpovědnost za stvořený svět (velmi podobná etická pravidla jsou obecně dobrým výchozím bodem komunikace!). Upozorňuje se na trvalé odlišnosti a originalitu obou náboženských tradic, která nemají být vzájemným sbližováním stírány - židovství má zůstat židovstvím a křesťanství křesťanstvím.
Čeká nás ještě dlouhá cesta, zastánci dialogu musí překonávat nedůvěru nejen u partnerů z druhé tradice, ale u vlastních souvěrců (což je zvlášť u židů poměrně pochopitelné, po těch dvou tisíciletích křesťanské šikany), ale jsem si jist, že to stojí za to. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že lépe pochopíme Boha, když pochopíme, jak mu rozumí jiní. A že lépe pochopíme sebe, když uvidíme, jak náš vztah k Bohu vidí jiní.

2 02.01.2025

„Nechceš vědět, zdali jsi udělala něco dobrého nebo zlého, ale zneklidňuje tě, že děláš obojí bez důvodu!“

No, byla to výzva, to rozhodně ano, soukal jsem do sebe Muže bez vlastností mnoho měsíců (a musel prokládat jiným čtením) a vlastně mu nikdy úplně nepřišel na chuť tak, jak jsem na to zvyklý u jiných složitých románů, třeba Dostojevského nebo Pasternaka. Ale zároveň jsem nějak stále nechtěl Kakánii opustit, takže jsem se nakonec došoural až do konce. Lépe řečeno: došoural jsem se na poslední větu, nikoli k autorově zamýšlenému vyústění. Možná i proto jsem toho ani na konci moc nepochopil (ale nejspíš bych se smyslu nedobral ani pokud by nám pan Musil zanechal své dílo kompletní, obávám se).

Říkám si, že ty obecné čtenářské rozpaky jsou zde vlastně namístě, že jsou patřičným výsledkem autorova záměru. Píše o bezúčelnosti a ztrátě smyslu a čtenář nechápe proč. Píše o zpochybňování absolutních pravd, relativizaci hodnot a směřování do chaosu a čtenář se v příběhu nemůže o nic trvale pevného opřít. Píše o odcizení a čtenář se cítí srdcem daleko. Píše o muži bez vlastností a hodnot a čtenář marně přemýšlí, proč by k němu měl cítit nějaké sympatie. Píše o nudném světě a … čtenář se nudí.

„Je tak snadné mít činorodou energii, a tak nesnadné hledat její smysl! To dnes chápe jen velmi málo lidí. Proto vypadají lidé činu jako hráči kuželek, kteří jsou schopni, tváříce se jako Napoleon, porazit devět dřevěných panáků. Ani bych se nepodivil, kdyby se nakonec vrhli surově jeden na druhého jen proto, že jim přes hlavu přerůstá nepochopitelnost toho, že všechny činy nepostačují!...“

Má teda čtení Musila cenu těch dlouhých hodin strávených při knížce? Řekl bych nakonec, že ano. Je zde hodně dobrých postřehů a úvah, chytře formulovaných. Taky pár zajímavých dílčích příběhů (trpaslík a služebná, třeba. Nebo Agáta a starý pán). Je to také dobrý skupinový portrét bezduchosti maloměšťáckého myšlení. A někdy – jen občas a jen na chvilku, zvlášť při rozhovorech tête-à-tête – mu pan spisovatel přidělí i nějaké ty vlastnosti, dokonce dobré.

2 02.01.2025

Také jsem měl tendenci číst hru „náboženskýma očima“, jako konfrontaci pohanského světa a křesťanství. Peer jako zástupce pohanského/trollího principu, který nezohledňuje než vlastní touhy a potřeby (spíš domnělé potřeby, vždyť se tak často sápe po něčem, na čem mu vůbec nesejde a škodí tam, kde by vůbec nemusel) a Solveig jako představitelka křesťanského sebeobětování z čisté lásky. Život podle sebe a pro sebe na jedné straně; nezištné žití jako existence pro druhého na straně druhé.

Asi si při čtení nelze neklást otázku, proč je Peer Gynt právě takový, jaký je? Nemilované dítě nebyl, nemilovaný dospělý není. Nějaký hendikep, který by ho vylučoval ze společnosti také nemá, naopak, jeho výmluvnost a tah na branku by z něj při jiném charakterovém nastavení činila oblíbence kolektivu. Takže? Těžko soudit, ale jako nápovědné se mi jeví ty verše, kde sám sebe přirovnává k cibuli. Jen samé slupky a žádný střed. Žádné jádro, žádná identita. Peer neví, čí je, a tak tu prázdnotu uvnitř nějak halasně přetlouká. Nebo má strach, že jako dobrý člověk by nebyl dobrý dost (a zklamal by tak očekávání své matky) a aby se vyhnul pokusu o správný život, utíká tak daleko na druhou stranu, jak jen může (něco jako když na časté cesty jezdí ten, kdo se bojí usadit; nebo jako když nahání ženy člověk, který se obává, že by v manželství neobstál).
Také jsem si vzpomněl na Tomáše Akvinského a jeho myšlenku (původně asi Aristotelovu), že opakování zlých skutků vede ke vzniku návyku na neřesti (habitus vitiorum tomu říkají teologové). Z téhle skluzavky zla nejde vystoupit, ta končí až smrtí (nebo krátce před ní).

Hodně jsem po dočtení myslel na Solveig. Ona je tím světlem v temných hlubinách příběhu. Její láska je věrná a nesobecká, dokáže odpustit i sedmdesátkrát sedmkrát, snad navzdory všemu věří, že zlo v Peerovi není trvalé a je ochotna si na jeho proměnu počkat. Je zjevným symbolem naděje na ospravedlnění a spásu, která je zde pro každého (protože když pro Peera, tak opravdu pro každého). Ale právě jen symbolem, myslím. Henrik Ibsen v žádné jiné hře nepoužívá nadpřirozené prvky (aspoň myslím) a já si to interpretuji tak, že takové chování, jaké předvádí Solveig, je možné právě jen jako podobenství. Reálné Solveig v reálné situaci bych její přístup nedoporučoval: obětavá a vytrvalá láska je nutná, jistě, ale znamená to zmařit vlastní život?

5 01.01.2025

Slovo „synodalita“ není ve slovníku druhého vatikánského koncilu přímo přítomno, duch synodality ale ano. A to kvůli důrazu na společnou důstojnost Božího lidu a rozdílnost charismat: ta jsou hlubinnou podstatou církve, která vrcholí ve společném slavení eucharistie. Je to též specifický způsob života a působení v mnoha konkrétních podobách; také zapojení celého Božího lidu, které přesahuje papežskou pravomoc i biskupskou kolegialitu. Papež František na to nadále klade důraz, když říká, že „cesta synodality je oním putováním, které Bůh očekává od církve třetího tisíciletí.“ Takže pro církev nic nepovinného nebo druhořadého, ale základní rozměr církve.
Tento dokument nabízí podněty k teologickému promýšlení synodality a pastorační směrnice povzbuzující k tvořivému uskutečňování tradice a realizace smyslu církve pro víru.

Struktura dokumentu začíná normativní prameny v Písmu a tradici, pak reflexe už zmíněného druhého vatikánského koncilu a teologická východiska z něho vycházející. Další kapitoly pak naznačují konkrétní uskutečňování v partikulární církvi a prostor dostanou i podněty k duchovnímu a pastorační obrácení, ekumenickým i sociálním aktivitám.
Dokument mnohé kritizuje, ale převládající náladou je radost z toho, že správně uchopená synodalita je pramenem radosti a kvasem nového křesťanského života, že znamená svobodu v duchu, důvěru, upřímnost a odvahu „vstoupit do celé šíře Božího horizontu“.
Jen bych si přál, abychom ve svém každodenním katolictví opravdu dokázali „interpretovat skutečnost očima a srdcem Boha“. V Čechách se to zatím spíš neděje než děje, což je církvi i společnosti k neprospěchu, o tom jsem přesvědčen.

2 01.01.2025

„Někteří lidé s sebou nosí představu Boha, která je ve skutečnosti pověrčivá. Je to představa trestajícího pána v loutkovém divadle, který musí být uklidněn pro případ, že by zatáhl za špatný provázek... Překvapivě velké množství lidí se dívá na Boha jako na hodináře – jako na Boha, který má smysl pro vysvětlení vesmíru, ale pro obyčejný život nemá význam... Jediný Bůh, ve kterého stojí za to věřit, je Bůh, který věřil lidem natolik, že pro nás umřel. Jediný Bůh, který stojí za to, abychom pro něj žili, je Ten, který nás zve, abychom s Ním žili, prožívali s Ním v tomto životě temnotu víry a za hranicemi smrti stanuli tváří v tvář plnosti. Jediný Bůh, který stojí za to, abychom Ho hledali, je Bůh, který hledal nás a který v nás stále zápasí, abychom se stali svobodnějšími pro lásku.“

Sborník esejů a zamyšlení na stále aktuální téma. Nejpozději od druhého vatikánského koncilu, kdy církev přiznala kultuře (v širokém významu toho slova) její hodnotu i autonomii, si „organizovaní“ křesťané nepřestávají klást otázku ohledně svého vztahu ke světu. Ke světu, ve kterém ztrácí roli dominantního světonázoru. Chtěl jsem původně napsat „ve kterém ztrácí svůj význam“, ale nevím, jestli by to bylo přesné, možná církev svůj význam neztrácí, jen se nějak proměňuje – možná, že ztráta viditelného vlivu a společenské relevance je zároveň příležitostí, jak světu být užiteční a jak ve světě nově objevovat sami sebe. Myslím, že je důležité to promýšlet s co největší možnou otevřeností, stále znova a znova se ptát, čeho je možné se zbavit, co je možné proměnit a na čem je nutné setrvávat všemu navzdory. O tom ostatně je i tahle kniha.

„Vycházet ze světských skutečností současného světa je jedna věc; ale zůstat tam, je věc úplně jiná. Začít zdola znamená obohacující naslouchání lidskému životu v celé jeho současné složitosti. Ale lidský zřetel se nikdy nedobere zjevení v jeho mystické plnosti: bez mystického rozměru se křesťanství redukuje buď na náboženský zákoník nebo na monolog, který předstírá dialog s Bohem.“

Otec Gallagher bohužel nenabízí promyšlenou vizi vztahu křesťanství a moderní kultury, jak by naznačoval český název knihy (originální Struggles of faith se mi zdá mnohem výstižnější). Jsou to příležitostné texty, které sice místy nabídnou obecný přesah, ale jindy naopak zůstávají vypovídající pouze ve svém prostoru a času – tedy v britsko-irském katolictví minulého století.
Také jsem měl pocit, že je někdy na mé poměry trochu příliš kritický, skeptický a nostalgický, což zde ale nepíšu jako kritiku, naopak, četl jsem právě proto pozorně jako nutnou korekci k mé někdy občas neopodstatněné až slepé důvěře. :-)

„Mohli bychom shrnout, že náročné úkoly zahrnují čtyři oblasti. První je přechod od pasivního členství v církvi ke zkušenosti, že místní farnost podporuje osobní angažovanost a růst. Druhý úkol by představoval přechod od navyklých náboženských praktik k praxi, a to ve smyslu víry, která je mnohem uvědomělejší na to, aby mohla prostřednictvím zápasu o spravedlnost změnit dějiny. Třetí potřeba se týká osobního rozvoje víry, přechodu od konvence k přesvědčení, zvláště pak nalezení cest k hlubšímu chápání Písma svatého a k osobní modlitbě. O čtvrté oblasti jsme se už zmínili jako o vzdělávací nebo intelektuální potřebě trvalejšího pochopení významu víry, takové víry, která by mohla se ctí přežít v prostředí složitější kultury.“

2 01.01.2025

Příliš jsem si od poslechu Třešňákovy autobiografie nesliboval. Hudebník píše o sobě, říkal jsem si, tak to bude nejspíš zajímavé svědectví o těžké době a osudu. Autentické, ale literárně nepropracované, jak to tak u podobných počinů bývá.
Ale kdepak, byl to v mých očích nakonec plnotučný čtenářský zážitek, pana Praga jsem si vzal za svého (pana Moritze o dost méně) a doprovázel ho na jeho cestách časem a prostorem s velkou chutí. Žánrová roztříštěnost mi tentokrát nevadila (přesněji: trochu vadila, ale fakt ne moc), nějak zvláštně fungovaly dohromady strohé popisy Pragova života v ČSSR a snově poetická nereálnost jeho rozhovorů se spolupoutníkem Moritzem (i když zde mě pan Třešňák občas ztrácel, občas to bylo trochu moc pábitelské). Stejně tak jeho téměř reportérsky podaná zpráva o Čechách v době porevoluční (kdy je Prag až netečný ke svému osudu, jako by ho ani nezajímalo co s ním bude, jako by si myslel, že je to jen sen, ze kterého se stejně brzy probudí, tak proč se o něco rvát) a naivně zaťatá angažovanost pro aktivity paní Nurdy. Zde bylo vše podivně převrácené: co svět považuje za důležité (majetek, kariéra), tím Prag jen tak proplouvá; nad čím svět pokrčí rameny (nějaké ty osudy dětí na druhém konci světa), to je pro Praga otázka nejvyššího významu. Maluje tím nějaké ty otazníky a asi i vykřičníky i do ustálených map a schémat našich vlastních priorit, ne?

A pokud se autobiografičnost knihy dá spolehnout, pak jsme s panem Třešňákem ministrovali ve stejném kostele. :-)

2 01.01.2025

"Křesťanství nezavírá oči před temnou a zdémonizovanou skutečností přírody, kultury a světa. Nepovažuje ji však za důvod, aby proklel a zatratil časný řád stvoření. Nevidí jen hřích, vzpouru, lež a démonii idolatrie. Vnímá také neštěstí, smutek a bolest, slzy a zoufalství lží a klamem poníženého světa a jeho věcí. Přistupuje proto k němu s rozechvěným, milosrdným a bratrským srdcem. Je přesvědčen, že i hříchem raněná, lží poskvrněná a zrazená příroda a kultura si stále zaslouží naši lásku a že o ní přímo prosí a na ni čeká. Křesťan nepřijímá netrpělivost manichejců a gnostiků, nevzdává se naděje na vykoupení a spásu."

Kultura, jak je v této eseji chápána, samozřejmě není jen souhrn lidského uměleckého vyjadřování. Je to vše, čím se člověk zušlechťuje – pokrok mravů a institucí ku prospěchu sebe a lidstva. Jejím prvotním subjektem je osoba ve všech rozměrech bytí, ale je to také prostředí, ve kterém se osoba kultivuje.
Osvícenství kdysi tvrdilo, že křesťanství je jen jedna část kultury, jakási její dětská fáze, odsouzená k zapomenutí na smetišti dějin. Křesťanství samo se chápe jinak: nevzniklo jako výsledek kulturní tvořivosti lidského mozku nebo srdce. Ví, že vzniklo ze svrchovaného vstupu Boha do dějin lidství. Kristovo království prostě není z tohoto světa.

Esej Karla Vrány argumentačně dokládá, že křesťanství není ze světa, ale je zde pro svět a pro člověka. Kulturu obohacuje a zároveň z ní čerpá. Navazuje na ni a rozvíjí ji (teologicky řečeno: milost přirozenost neruší, předpokládá ji a zdokonaluje). Také přesahuje každou konkrétní kulturu: jen proto, že Ježíš mluvil aramejsky a evangelisté řecky, nedělá z aramejské nebo řecké kultury vhodnější prostor pro přijetí křesťanství.
A úskalí toho vztahu? Mohou nastat tehdy, když jedna z vlastností vazby kultury a křesťanství (tedy: různost a podobnost) nebude korigována tou druhou: v prvním případě hrozí, že křesťanům na světě nebude záležet, že najdou hodnoty jen sami v sobě a svět nechají jemu napospas jako něco hříšného, dočasného, zkaženého a beztak odsouzeného k zániku. V tom druhém zase hrozí, že křesťané se začnou světu klanět, přizpůsobovat, rozpouštět se v něm.

Líbilo se mi to číst, jen jsem nemohl přehlédnout, jak se výše shrnutá základní pravidla na stránkách znova a znova opakují (a navíc to jen rozvádí, byť podnětně, oficiální a již dříve zveřejněné církevní učení). Byl jsem z toho nesvůj, vždyť je to esej legendárního teologa Vrány, tomu by se něco takového přece nemělo stávat, ten by měl mít každou myšlenku původní a jedinečnou, ne? Ale knížka nebyla dlouhá, jen taková jednovečerní jednohubka, tak jsem to prostě bral tak, že si párkrát přečtu v různých variantách totéž.

2 01.01.2025

Opravdu mě překvapilo, že takto explicitní hra je už víc než sto let stará. to chtělo fakt kuráž, to takhle napsat! Napětí mezi pravidly maloměšťácké autocenzury a touhou prozkoumávat vše zakázané tak neprobíhá jen mezi starými a mladými a starými ve hře samé, ale také mezi autorem a kulturními institucemi jeho doby. Právě tahle otevřenost byla asi to, co mě zaujalo nejvíc – žádné náznaky a jinotaje, ale vše velmi natvrdo popsáno! Mohlo to skončit jinak než cenzurou? Jistě ne, problémy by takto pojatá hra měla zřejmě ještě i o mnoho desetiletí později.

Wedekind to cenzorům svojí otevřeností usnadnil, označit dílo za pornografii bylo přirozené, vysvětlit tím zákaz hraní stejně tak. Ale … občas se mi zdálo, že ještě víc podvratné bylo, jak autor kriticky nahlíží na svět dospělých (rodičů i učitelů). Jasně, mladí také nejsou zdaleka žádné vzory ctností, spíš jsou jak Adam s Evou v ráji, jen s tím rozdílem, že nepotřebují žádného hada, aby je přemlouval. A třeba Melchior je i docela sociopat, řekl bych. Ale omlouvá je jejich věk a absence zkušeností, Wedekind jim zjevně straní (nebo se mi to aspoň zdá), snad jsou pro něj zdrojem naděje. Naděje, která by se mohla rozvíjet a růst, pokud by nebyla deformována prostředím.

Samotná hra byla jaksi zvláštní, nějak neuspořádaná. Jako by Wedekind nedokázal všechna svá témata a charaktery vtěsnat do srozumitelné dramatické struktury. Jako by předběhl dobu nejen v obsahu, ale i ve formě – byla to jakási (chtěná nebo nechtěná?) postmoderna dlouho před postmodernou. Přesto jsem se cítil zasažen, jako vždy, když ze stránek nějakého příběhu cítím upřímně vyprávěné svědectví o lidské křehkostí.

5 01.01.2025

Mně se tohle stylizované multivyznání náhodou líbilo, bylo to hravé, vtipné, chytře vystavěné a přiměřeně ujeté. A krátké tak akorát: zábava na jeden příjemný literární večer.

Měl jsem zároveň pocit, že i přes hodnocení leckdy hodně kritické a ironické, na nás muže autorka vlastně nahlíží tak nějak hezky, se shovívavým pochopením. A že je milovaných mužů taková hromada? To nemusí být povrchnost nebo přelétavost, možná je to spíš autorčina pocta mužské (lidské) odlišnosti. Jsme všichni divně praštění, nějak směšní, nízcí a hříšní, ale přesto milování-hodní.
Tak díky za to připomenutí. :-)

4 01.01.2025

„Komparace, které se snaží vyzdvihnout přednosti jedné strany na úkor druhé, se podle mého názoru zvláště dnes míjejí účinkem a vyvolávají zpětnou vlnu kritiky. A to nejen ze strany teologů, ale i většinové společnosti, která dnes velmi vyostřeně vnímá, pokud nabídky jednotlivých tradic předkládají především autoritativní výroky a postrádají existenciální autentičnost, jež s sebou nese i vědomí vlastní křehkosti a bazální pokoru a úctu k poctivému hledání ostatních lidí.“

Text navazuje na myšlenky z knihy Náboženství jako teologický fenomén. Reflektuje je, rozvíjí a promítá do praktického křesťanského života. Opět jde o náboženskou pluralitu, tedy o vztah mezi křesťany a příslušníky jiných vyznání. Tedy téma, které není pouze akademické dokonce ani v naší zemi (která je jednak domněle bezbožná, jednak bez zabydlených mimokřesťanských komunit) - minimálně náš vztah k Islámu je zatížen takovou mírou neznalosti, že je to pro kulturní národ až ostuda (momentálně tady náboženská nesnášenlivost tak nerezonuje, ale on to zase nějaký politický podnikatel rozdmýchá, to se nebojím).

I v tomto textu pojednává sestra profesorka téma teologicky, a to v poměrně obvyklé osnově: vztah Božího lidu ve Starém zákonu, pak v Novém, pak postoje církevních otců, pak středověk a scholastika, novověk a současný postoj učitelského úřadu církve. Zacílení teologického promýšlení ústí do mezináboženského dialogu jako praktického výsledku teoretických úvah. Bohužel není prostor na víc než na seznámení se s oficiálním učením církve; na krátkém prostoru nelze zabíhat do teologických koncepcí, které jsou v katolickém prostředí spíše okrajové.
Pro mě to bylo čtení radostné, protože se mi líbí církevní otevřenost papeže Františka a jeho důrazy na respektování druhých. Viz jeho slova: „Vzájemný respekt je podmínka a cíl: respekt k tomu, že druhý má také právo na život, na fyzickou integritu, na základní svobody jako je svoboda svědomí, myšlení, vyjadřování a právo na náboženskou svobodu...“ Naštěstí to není jen jakási soukromá aktivita současného Svatého otce, tendence k otevřenosti je v katolické církvi přítomná minimálně od druhého vatikánského koncilu – dobře je to shrnuto například v dokumentech MTK Křesťanství a ostatní náboženství nebo Dialog a zvěstování.

Reálné postoje mnoha katolických křesťanů (laiků i kleriků) ale tak mezinábožensky vstřícné nejsou. Obavy jistě nejsou neopodstatněné: v nesprávně vedeném dialogu a při nesprávně pojaté otevřenosti hrozí leccos: třeba promíchání pravd víry do synkretického guláše nebo znevážení významu spasitelného významu Krista. Nebo oslabení vlastní víry u nehluboce zakořeněných křesťanů (ano, když nevíme, kdo vlastně jsme, může nás mnohé cizí rozviklat).
Mnozí také připomínají pomalý pokrok a spíše rozpačité výsledky dialogu – což je ale spíš doklad toho, že se musí dbát na to, aby se dialog vedl správně. A jak na to? No, těžko radit, ale jistě pomůže začít sami od vlastní identity (Může to znít jako paradox, ale čím víc jsem si jist svojí vírou, tím otevřenější můžeme být a čím víc budeme pevni ve své identitě, tím lepší bude ten dialog). A brát dialog vážně: nejen se sejít na mezináboženském setkání, potřást pár pravicemi, udělat si pár fotek, sníst pár chlebíčků, odškrtnout si splněný úkol a pokračovat nezměněn. Zkrátka počítat s tím, že i ten druhý má nějaký podíl na spáse i pravdě, že můžu v dialogu nejen přesvědčovat a obohacovat, ale být i obohacen. Přistupovat k setkání s druhým s vírou, nadějí a láskou.

„Náboženský dialog vyžaduje také smysl pro pravdu. Nese s sebou otevřenost vůči kategorii pravdivosti, tedy přesvědčení, že náboženská dimenze lidského života odpovídá skutečnosti, kterou jedinečným způsobem a vlastními prostředky vyjadřuje prostřednictvím konkrétní náboženské kultury. V tom smyslu je mezináboženský dialog odlišný od dialogu se skupinami těch, kteří považují náboženství za způsob ovládání druhých lidí, založený na zvláště rafinovaných technikách manipulace, nijak neodrážející realitu, do které je lidský život vsazen. Křesťanství přitom s sebou nese přesvědčení o tom, že plnost pravdivého poznání reality a lidského místa v ní jsou pevně spojeny s postavou Ježíše Krista, nikoliv však způsobem, který vylučuje přítomnost pravdy u druhých, ale spíše v inkluzivním smyslu. Teologický pojem zjevení také předpokládá, že pravdu si do našeho diskursu nemusíme konstruovat a dodávat, protože se sama vyjevuje a dává k dispozici uvnitř souřadnic lidských dějin. Dialog s druhými posléze může vést k hlubšímu chápání již poznané pravdy.“

2 01.01.2025

(SPOILER) James je zamilovaný do Josie a Josie do Jamese. Otec Josie jim lásku přeje. James bude brzy dědit a bude finančně zaopatřený. Na obzoru se nezdají rýsovat žádné vnější okolnosti, které by měly narušovat zdárné pokračování právě popsané výchozí situace. Tak co by se mohlo pokazit?
Jenže pokazilo se nakonec úplně všechno.

Přišlo mi, že je v tomhle statku v Connecticutu vše naopak. Zatímco jiné divadelní hry a beletristická díla popisují postavy, které jsou vnitřně zkažené, ale snaží se předstírat mravnost, poctivost nebo vnitřní etickou konzistenci (třeba Revizor, Ideální manžel nebo Kdo se bojí Virginie Woolfové? - abych zmínil namátkou pár z těch, které jsem potkal nedávno), tady to tak není. Tady mají postavy uvnitř touhu po dobru pro sebe i druhé, jen byly vrženi do prostředí, ve kterém si každý zvykl na to, že jakoukoli citlivost nesmí dávat najevo, vždyť by mohla vypadat jako slabost a slabost se tady přece krutě trestá!
Jenže tím, jak je jejich křehkost nepěstovaná, tak s ní neumí zacházet. Jejich vyjití ze sebe pak působí nejistě, pro druhé nevěrohodně, snad i pro ně samé nevěrohodně (někdy jako by sami nevěřili svým dobrým stránkám). A tak se při první známce nepochopení zaleknou a vracejí do zdánlivého bezpečí cynismu, chladu a vypočítavosti – do emočního světa, který vnímají jako jistotu. A tak ani nadále nepáchají dobro, které chtějí, nýbrž zlo, které nechtějí (abych to vyjádřil takhle biblicky). A tak Josie zůstává stále nemilována, otec Phil neuvidí svoji dceru šťastnou a Jamese i nadále bude likvidovat alkohol.

5 31.12.2024

Že lidé mohou dojít spásy i když nepatří k viditelné katolické církvi, to je dnes teologicky považováno za jisté! Bez diskuse: spása se uskutečňuje nezávisle na příslušnost ke Kristu a jeho církvi, zakládá se na univerzální přítomnosti Ducha. Ale že lidé jiných náboženských celků (ne automaticky všech) mohou dojít ke spáse nikoli jaksi „své jiné víře navzdory“, ale právě tím, že jsou věřící ve svém systému, to je v katolickému učení relativně nová věc.
Pro katolické učení je to tvrzení náročné, protože přiznat spásonosnou funkci jiným náboženským systémům znamená implicitně zpochybnit jedinečnost role Krista. Nejde o nic menšího než otázku pravdivosti. Důležité je respektovat lidskou svobodu, ale také vědět, že respekt pro „odlišnosti“ ostatních je zároveň podmíněn vlastním nárokem na pravdu. Způsob dialogu nesmí znehodnocovat obsah vlastní víry a vlastní etiky všech účastníků dialogu. Z katolického pohledu prostě platí, že není lhostejné, jestli člověk patří k církvi a má účast na svátostech.

Mezinárodní teologická komise předkládá přehled základních postojů k dialogu. Jsou jimi exkluzivismus, inkluzivismus a pluralismus. Ten poslední vypadá pro moderně myslící lidi jaksi nejlíp, je v něm totiž na první pohled nejvíc respektu k druhým: nad nikoho se nevyvyšujeme, žádný jiný systém nedegradujeme na méně významný. Akorát že Krista podle této teorie nelze považovat za výlučného prostředníka Boha, ale lidskou formu Boha, která je pouze pro křesťany. Podle teorie pluralismu je Bůh větší než Ježíš, a proto se mohl vtělit také do zakladatelů ostatních náboženství.
Kéž by to bylo tak snadné! Už v předchozím odstavci jsem se snažil naznačit, že z toho vykukuje problém indiferentismu, tedy že nám přestane záležet na pravdě. Protože pokud má pravdu každé náboženství, tak ji vlastně nemá žádné. Pokud má pravdu každý, tak na pravdě vlastně nesejde! Je to tedy jednota za cenu ztráty celistvosti a redukci obsahu víry.
Nebo jinak: Pravda naší víry není cosi, čím smíme disponovat, nelze žádat redukci christologického dogmatu za účelem vyhnutí se podezření z nadřazenosti. Vždyť vše, co neodpovídá Kristovu poselství kompromituje evangelium i samotného Krista. Pravda jakožto pravda je vždy „nadřazena“.

No, má tedy vůbec smysl vést náboženský dialog, když všechny strany prohlašují to bytostně své za pravdivé, jediné pravdivé a neodvolatelně pravdivé? Ano má, protože otázka vztahů mezi náboženstvími stále nabývá na důležitosti - už jen pro tu vzájemnou závislost ve světě, ale i kvůli objasňování smyslu života a podpoře společného působení ve prospěch spravedlnosti ve světě. Jen je důležité nevést dialog jen naoko, ale opravdu naslouchat, opravdu se zajímat, opravdu objevovat v druhých systémech to dobré, uznávat pravdy a hodnoty druhých, které tam skutečně jsou (všechna ta „semena Slova“ a „paprsky pravdy“). Katolické křesťanství k tomu musí přispívat!

Tento dokument nedává definitivní odpověď, vlastně dává víc otázek než odpovědí a mnohé jsou i nějak znepokojivé. Ale přijde mi důležité se tuhle cestu k druhým vydávat a jsem rád, že v centru katolické církve vznikl dokument, který je vstřícný, tolerantní a zve k dalšímu prohlubování vědomí nutnosti lidské sounáležitosti.

3 31.12.2024

Přestože to v proklamativně ateistickém Česku není tak vidět, doba, ve které žijeme, je právem nazývaná dobou post-sekulární. Tomu by před pár dekádami nikdo nevěřil, protože podle sociologů 20. století mělo přece náboženství pomalu zanikat. V této knize Pavel Hošek nejprve popisuje, jaká byla doba náboženská, jak odešla a proč, a jak a proč se nyní vrací náboženství/spiritualita do společnosti. A popisuje to opravdu výborně, kniha je čtivá, přehledná, stručná, argumentačně umírněná i argumentačně poctivá. Prostě skvělá!

Na dobu, kdy náboženství tvořilo zeď proti chaosu světa nebo bylo stabilizačním faktorem společnosti se zde nenahlíží s nostalgií. Je to pryč a už se to nevrátí – a ohlížet se přes rameno na jednotu a bezpečí posvátného baldachýnu z nás udělá vlastní vinou jen nehybné solné sloupy.
Masivní pokles společenského významu náboženství byl proces, který měl své příčiny, ideové i neideové (zkušenosti náboženských válek, touha po autonomii člověka a jeho vykročení z "dětských kalhot" a další). To autor analyzuje nejen sociálně-historicky, ale reflektuje to i teologicky, což je mimořádně zajímavé, protože dokáže předložit i teorie, které sekularizaci vidí pozitivně – třeba mizení Boha jako Boží výchova k samostatnosti a zánik nezralých forem víry, tedy postupné zrání člověka před druhým příchodem Krista. K hlubšímu promýšlení zve také přemýšlení nad tím, že sekulární kultura není samonosná, ale žila a žije z morálních modelů křesťanství (a bez nich? komunismus, nacismus...) tak moc, že je vlastně implicitním nositelem křesťanské tradice. Zajímavé…

Jenže lidská duše nikdy sekularizovaná nebyla, je plná démonů, draků a příšer. A potřeby bezpečí a velkého příběhu. A s tím souvisí návrat náboženského vnímání – ekonomický růst v tomto selhal, stejně jako různé ideologie. A globalizace na jedné a atomizace na druhé straně jako určující prvky našich životů? To nás leckdy tak děsí, že k náboženstvím utíkáme, protože ta vytváří celostní alternativu utrápeným a nejistým duším (ale také riziko úspěchu sekt a bizarních hnutí). Rozpolcenost světa zkrátka vede k volání po jednotě a stabilitě – to funguje i jako kompenzace úzkosti, nejistoty a ohrožení. Nemusí to být vždy negativní, ale nelze přehlédnut značné riziko fundamentalismu, fanatismu a náboženskému násilí jako „divadlu hrůzy“ v kosmickém boji Dobra a Zla.

Jaké bude vracející se náboženství? Jistě jiné, protože doba je jiná: v „supermarketu svobody“ nutně musí dojít také k demonopolizaci náboženské nabídky.
Jak na to reagovat? Církve se mohou přizpůsobit duchu postmoderně roztříštěné doby a smířit se s tím, že budou jen dodávat kamínky do mozaiky. Ale to pak o některé tradiční věci z církevní nabídky nejspíš velký zájem nebude: pokora, sebezápor, pokání, askeze... Na druhé straně budou církve, které se proti duchu doby zatvrdí a radikálně odmítnou dobu, aby byly ostrovem bezpečí. Církvím prvního typu může chybět „slanost“, církvi druhého typu pak hrozí pýcha a falešně horlivá zbožnost. Ale je možná nějaká zlatá střední cesta? Nějaký matematický průměr?
Obecně platí, že je třeba se vyvarovat radikálnímu odmítnutí (ale bez ztráty kritické funkce, kterou církve nesou a mají nést) i automatické legitimizaci světa. Radikální odmítnutí vede k sektářskému myšlení a vyhrocenému vztahu se světem (z obou stran), falešnému pocitu „obce dokonalých“. Na opačné straně hrozí, že církev ztratí ze svého pokladu to, co aktuální doba nepovažuje za hodnotné a bude jen poskytovat duchovní rozptýlení.
„Důležité je rozumně a citlivě volit správný mix pro každý konkrétní okamžik působení ve světě. Úkolem církve je vnášet do světa víru, naději a lásku a zpřítomňovat zde Boží království. Být zároveň prostředím autentické spirituality a zároveň otevřeným společenským hnutím vnímavým k otázkám doby.“

Naštěstí máme oprávněnou naději, že budoucnost církve neleží na nás, ale že je dílem Ducha svatého. To ale neznamená, že budeme sedět na zadku a čekat na parusii. Když už jednou víru máme, musíme ji rozvíjet a něco dělat (Bůh nemá jiné ruce než ty naše, říká se), ale zase na druhou stranu víme, že osud církve nezáleží na našich skvělých pastoračních nápadech a evangelizačních strategiích, ale na milosti Ducha. Je to paradox, jasně, ale jen zdánlivý, platí přece Ignácovo: „Modli se, jako by všechno záleželo jen na Bohu, ale přičiňuj se, jako by záleželo jen na tobě, zda budeš spasen“.

4 31.12.2024

„V Tolkienově osobní zbožnosti měla příroda a její krása opravdu významné místo. Krása podle jeho přesvědčení oduševňuje hmotu. Je bytostně spjata se smysly vnímatelnou skutečností a zároveň je to kvalita duchovní povahy. Krása je v důležitém smyslu nebeského původu‘ a kdekoli se objeví, svůj nebeský původ prozrazuje a zvěstuje‘. Krása je kvalitou Ráje, a kdo ji spatří, rozpomíná se na Ráj a touží po něm. Tolkien byl podobně jako Hans Urs von Balthasar přesvědčen, že Bůh hovoří k člověku jazykem krásy, protože krása je v důležitém smyslu vlastně odleskem Boží slávy.
Proto Tolkien líčí elfy jako bytosti úžasu. Elfové nejsou na rozdíl od lidí tolik poznamenáni zlem, aby ztratili schopnost vnímat svět kolem sebe s úžasem. Stvoření zvučí nebeskou Hudbou, příroda je prostoupena svatou přítomností nebeského Světla. Úžas je tedy zcela náležitou odpovědí. Ti, kdo žasnou, mají pravdu.“

Jako mnoho dalších ve své generaci, i já byl Tolkienovým mýtickým světem ovlivněn, zejména Pán prstenů pro mě znamenal mnohem víc než jen dobrodružný příběh. Ale detailní znalost postav a zápletek nemám (ani tehdy jsem ji neměl a teď už vůbec), takže jsem přistupoval k téhle studii s trochou obav, jestli se v duchovním průvodci Středozemě a dalších prostor nebudu ztrácet.
Ale nebylo nutné se bát, profesor Hošek naopak varuje před tím, abychom četli Tolkienovi příběhy jako metafory (protože sám Tolkien až na naprosté výjimky zcela konzistentně popíral smysluplnost takového čtení svých příběhů). To se mi moc líbilo: redukovat unikátní dílo Tolkienovi fantazie jen na alegorii nebo zašifrované převyprávění biblických námětů by znamenalo připravit Tolkiena o notnou část jeho kouzla. Recept na správné čtení duchovní pronikání tedy nespočívá ve snaze rozklíčovat, která postava z LOTR nebo Silmarillionu má předobraz v které postavě z Písma nebo která starozákonní či evangelní perikopa se zrcadlí v té či oné zápletce.
Zde se dopustím teologické poznámky: podobné varování dávají biblisté i pro výklad evangelních Ježíšových podobenství: tedy že například v příběhu o milosrdném Samaritánovi není nutné tento rozebrat na jednotlivé aspekty a pak je každý nějak vyložit. Ona je to sice hezká intelektuální kratochvíle, které se věnoval třeba i věhlasný biskup Augustin, ale vposled zde jde pouze o pomník lidské fantazii, ne o službu plnějšímu porozumění Ježíšova poselství. Zkrátka: exegeze (nacházení smyslu v textu) nesmí být eisegeze (vkládání zdánlivého smyslu do textu, který tam ovšem nebyl zamýšlen).

Znamená to tedy, že vliv Tolkienova křesťanství na jeho literární tvorbu je nepatrný? Ne, to ani náhodou. Přesto je to svébytné dílo člověka, který je sice ovlivněn křesťanským viděním světa a svojí zkušeností s katolickou naukou, etikou i liturgií, přesto je odpovědným autorem a pánem svého stvořeného světa (asi nejvýraznější rozpor s křesťanským světonázorem je v pohledu na zlo, které Tolkien vidí jako integrální součást symfonie krásy stvoření). Potvrzuje tím teorii, že Tvůrce (ten jeden, s velkým T) tvoří tvůrce (s malým t) aby proces tvoření stále svobodně pokračoval.
V tomto smyslu se mi zvlášť líbil důraz Pavla Hoška na „tvořivou moc slova“, v té se podobnost Tvůrce a tvůrce silně projevuje. Stejně jako Bůh stvořil svět myšlenkou (vždyť na počátku bylo přece Slovo) i mistr Tolkien skutečně přivádí k životu Ardu a všechno další svojí obrazností. A pak také na hlubokou jistotu, že dobro (které je sebe-darující Láskou) nemůže než vyhrát, že zlo může mít vždy maximálně předposlední slovo.

„Tolkien poctivě věří, že to není náhoda, že pohádky končívají ujištěním, že láska je silnější než smrt. Není to ani neohrabaná pedagogika nevěrohodného happy endu pro děti. Je to projev správného tušení o tom, jak se věci mají, tušení, které do lidských srdcí vložil Ten, který je stvořil.“

5 31.12.2024

„Jako papírový drak
co se utrh ze špagátu
letím si jenom tak
jenom tak letím si

Jako černý mrak
nabitý elektřinou
rozdávám rány
nevím proč, nevím zač

Jako špatnej chlap
co bere dráhu
zdrhám, letím
vyhejbám se drátům

Jako sáček z igelitu
prázdný a zbytečný
padám, nedoletím
ale letím“

Písničky kapely Priessnitz pro mě byly důležité v době mého dospívání, to jsem se snažil nevynechat jedinou příležitost si je na koncertě poslechnout. A vlastně se mnou nějak rostly i dál, zdálo se mi že zklidňování výrazových prostředků a proměna poetiky a důrazů odpovídaly tomu, jak jsem se měnil i já. Společně jsme stárli, prostě. :-)
Na rozdíl od jiných mých juvenilních hudebních a literárních lásek ale ve mě texty Jaromíra Švejdíka nepřestávají rezonovat, myslím si, že by se mi líbily i pokud bych je neměl spojeny s mnoha vzpomínkami.
Každopádně jsem měl z tohoto setkání velké potěšení, slova i obrazy se mě dotkly.
Až se mi ani knížku nechce vracet do knihovny. :-)

„Až skonči tahle zima
zmizí stopy z pláni
odletí a přiletí
ptáci do svých hnízd

Až skonči tahle zima
přijedou letní hosti
co mají svý psy a děti rádi

Ale zatím vítr skulinu hledá
udržovat oheň je třeba
Ale zatím vítr skulinu hledá
pálit obrazy a slova

Až skonči tahle zima“

14 23.07.2024

„Dosažení svobody neznamená osvobodit se od každého, na kom jsme jakkoli závislí, nýbrž v rozlišování toho, které vztahy nás svazují a které budují. Svoboda spočívá v tom, že se vyhýbáme závislostem, jež nás odcizují sobě samým, ale dobrovolně přijímáme ty, jež nám pomáhají být sami sebou; přijímáme vztahy skutečné lásky, které nám pomáhají objevovat sebe sama, především svou bytostnou závislost na Bohu, od něhož dostáváme všechno. Být svobodný tedy znamená souhlasit s jistou mírou závislosti na druhých, zkrátka učit se přijímat druhé a žít v závazných vztazích.“

Na knížce je docela vidět, že je sesbíraná z různých přednášek a časopiseckých článků, trochu tomu chybí jednotící linie. A také se na mém zážitku ze čtení projevilo, že se jedná už o několikátou knihu, kterou od Jacquese Philippa čtu – měl jsem pocit, že jde v několika případech o recyklování témat, která jsou pro autora typické. Ale to příliš nevadilo, zejména proto, že červenou nití táhnoucí se knihou je téma Boží milosti a nutnosti lidské vděčné reakce a odevzdání se v důvěře do Božích rukou – tady se opakování hodí vždycky.
Osobní potěšení jsem měl z toho, že se to otec Philippe rozhodl demonstrovat na životech Terezie z Lisieux a Etty Hillesum (společně ještě s Pavlem z Tarsu) - to těžko mohu nějak kritizovat, jsem hluboce přesvědčen, že obě děvčata přes své rozdílné životní osudy patří k sobě a že jsou skvělým příkladem, jaká přemíra duchovních darů se v člověku může urodit, když se pokorně daruje do Božích rukou. Spokojené kývání a rozněžnělé vzdychání mě na stránkách kapitol o nich trvale provázelo. :-)

Z dílčích témat chci ještě zmínit kapitoly o hledání identity a různých pojetích svobody. Společné mají implicitní neporozumění mezi křesťanským pohledem a náhledem „dnešního světa“. Moderní člověk touží po uznání své originálnosti a také po co nejširším hranicí své svobody, obojí je jistě v principu dobře, jen si nelze nepovšimnout, jak málo radosti to vposled přináší: neustále potvrzování vlastního statusu v očích druhých nebo „supermarket svobody“, ve kterém si šaháme po nových a nových možnostech realizace, ale bez rozlišování toho, co je v lidském životě opravdu nosné. Křesťanský pohled vypadá na první pohled jako omezující (je důležité jaký jsem v Božích očích, resp. svobodně se rozhodnu dělat to, co je v Božích očích dobré), ale zamyslet se nad ním je podle mého soudu užitečné pro každého, minimálně jako jistý korektiv.

„Na závěr si položme otázku: jakým pohledem se dívám já na druhé? Je to pohled životodárný, osvobozující, je to pohled naděje, jako když se dívá Bůh? Anebo je to pohled, který soudí a odsuzuje, který druhého sráží a znesvobodňuje? Pouhý pohled může darovat život, ale může také zabíjet. Prosme o milost, abychom se uměli dívat na každého člověka takovým pohledem jako Ježíš. Prosme Pána, aby naše oči dokázaly předávat život a naději těm, s nimiž se setkáváme.“

13 23.07.2024

„Lze se ptát, zda není namístě – poté, co jsme odmítli exkluzivismus spásy - opustit také jistý hermeneutický exkluzivismus a nahradit ho respektem vůči různým jazykům, v nich bývá náboženská zkušenost vyjádřena. Nemusí se nutně jednat o rafinovanější verzi synkretismu, tj. o pravdu jako mozaiku složenou z kamínků různých perspektiv, nýbrž o připomenutí, že jde především o hledání optimálního povědomí o rozdílu mezi pravdou a jejími interpretacemi. Pravda je jediná, je jediným společným zdrojem náboženské zkušenosti, potřebuje ovšem vždy dějinný kontext, v němž se dává poznat. V něm se však nemůžeme považovat za majitele pravdy, protože naše možnost pojmout pravdu je při naší podmíněnosti dějinami a stvořeností omezená. Dokud se neocitneme v eschaton, vyplatí se zaujmout pokorný postoj těch, kteří vědí, že jsou do pravdy zatím pouze uváděni.“

Už název knihy nezní pro laika příliš lákavě a také způsob prezentace myšlenek je spíš ve stylu „od teologa pro teology“ než že by se jednalo o publikaci, která by vycházela vstříc širšímu publiku. To mě překvapilo, protože sestra Denisa je mezi svými studenty tolik oblíbená mimo jiné proto, že dokáže složitá teologická témata představovat sdělně a srozumitelně, lidským jazykem a s důrazem na praktické využití předaných informací pro spirituální růst naslouchajících.

Kniha je přesto zajímavá a rozhodně stojí za to se na ni soustředit a pečlivě ji číst. Má totiž zajímavé a velmi aktuální téma: vztah křesťanství k ostatním náboženským tradicím. Jde o to, jestli a jak je možné udržet základní předpoklad křesťanské víry (tedy že vrchol zjevené pravdy a plnost spásy je v následování Krista) a neztratit zároveň schopnost komunikovat s jinými náboženskými skupinami, nepřijít o možnost se jimi nechat obohacovat a nedegradovat jejich specifické projevy spirituality – třeba vzhledem k vědomí o univerzálně spásné Boží vůli.
Vztah náboženství k víře, ke spáse a k pravdě, to jsou hlavní body, ve kterých sestra Denisa představuje situaci, ve které se křesťanská teologie nalézá. A hezky ukazuje, jak je složité vybalancovat důraz na poklady vlastní tradice a respekt k jinakosti. To by mělo pozorného čtenáře odrazovat od rychlých odsudků a motivovat k dalšímu promýšlení – zdá se totiž, že se jedná o témata, s kterými nebudeme definitivně hotovy nikdy.

5 23.07.2024

Ze svých dětských let prožitých v socialismu jsem měl konec války spojený s úlevou a nastoleným pocitem bezpečí, skokovou změnou nálady od strachu k radosti. Šeříky, růžolící smějící se tváře sovětských vojáku a podobné obrazy, které do nás dobová propaganda hlava nehlava cpala.
Dítě už nejsem dávno, takže vím, že realita taková zdaleka nebyla. Že strádaní, trýzeň a ztráta pocitu bezpečí nemohla jen tak skončit, jako když se luskne prsty. Že to, že tehdy ještě neznali pojem posttraumatická stresová porucha neznamená, že by lidé své nezhojené rány bolestně neprožívali... Co tě nezabije, to tě posílí, říká se, ale Zánik samoty Berhof svědčí o něčem významně jiném. Že to, co nás přivede na hranice smrti a uvede do bezmoci se trvale dotkne naší empatie, otevřenosti, schopnosti důvěřovat. Naší lidskosti ve svém jádru.

Körnerova novela ukazuje velmi přesvědčivě, jak se válka podepsala na všech aktérech, žádní hodní Češi a zlí Němci, ale všichni společně v jednom hrnci (nevěřícně kroutím hlavou nad tím, že to v roce 1973 prošlo a smělo být takto vydáno), všichni trochu oběti a všichni trochu viníci. Všichni v zásadě bez možnosti vystoupit z kolotoče násilí, všichni v zásadě už předem odsouzeni ke špatnému konci. Ani jediná čistá Ulrika by v tom nemohla zůstat čistá – vlastně jsem rád, že autor skončil svůj kratší text dříve, než by na beznadějnou realitu narazila s celou váhou svého dospívání.

Plnohodnotným hrdinou je krajina Hrubého Jeseníku, se vší svojí tajemností a nehostinností. Místo míšení národnostních živlů, které jakoby nikomu nepatří a které vypadá, že žije ve svém vlastním čase, že není bezprostředně dotčeno změnami v politickém uspořádání. Jako by ta krajina měla svá vlastní pravidla, svou přitažlivou silu, které ještě zvýrazňuje válečná zatvrdnutí srdcí a všechny nezadržitelně přitahuje do černé díry krutosti. V tomto duchu mi dávalo smysl i to, že portréty postav nebyly detailně psychologicky prokreslené – snad se tím chtělo říct, že to tady v poválečných Sudetech prostě semele každého.

22 23.07.2024