mirektrubak komentáře u knih

Pustil jsem se do Lucerny v zásadě jenom ze zvědavosti a byl už dopředu jaksi "předpřipraven" na to, že budu nucen konstatovat, že zub času na téhle klasice vykonal své dílo a pro moderního čtenáře už má sotva co k nabídnutí. Ale nebylo to tak: hra se mi četla hezky, nebyla přehnaně patetická, přehnaně "národně obrozenská" ani přehnaně naivní (no, naivní teda docela byla, ale tak nějak snesitelně - na Jiráskovy poměry). A humorné scény mě dokonce pobavily.

Z dějových prvků mě výrazně nejvíc zaujala cesta mlynáře a kněžny na zámeček. Jejich nečekaná vzájemná sympatie jako by znejistila jejich pevné usazení v rolích - osobnostních i společenských. Ale zůstalo jen u náznaků, u jakéhosi "skoro-flirtování", které se svojí přítažlivostí zdálo mlynáře vyděsit, takže se rychle vrátil zpět do bezpečí svého myšlenkového světa. Což nejspíš nemohlo být jinak - v opačném případě by se z Lucerny poklad národní literatury asi nestal. :-)

7 13.08.2023

"Při meditaci vím, že svou existenci nemusím ospravedlňovat, zdůvodňovat, hájit, prosazovat ani potvrzovat. V mlčící meditaci zakouším, že si mohu dovolit být. Je dobré být. Je úžasné být. Zcela přijmout své bytí. Bůh mě posílá, abych s potěšením byl. V Něm mohu prostě být. Nadechuji se a jsem. Vydechuji a přijímám své bytí."

Srozumitelně podaný úvod do meditace, který stojí dobře stabilizován mezi křesťanským pojetím (ponoření a usebrání jako způsob hledání Krista v sobě) a obecně terapeutickým přístupem. Je to patrné na sympaticky otevřené práci se zdroji, vedle Terezie z Ávily a Alžběty od Trojice bratr David do svého vyprávění přirozeně integruje "cizí" východní tradice. A ukazuje se, že cesta zenu a cesta křesťanské modlitby sjednocení mají leccos společného (jakkoli se jistě jedná o různé věci).
Líbil se mi důraz na vztah těla a ducha/duše při meditaci, nikdy není zbytečné si připomenout, že povznesení k duchovnu neznamená odhození nebo podceňování tělesnosti.
Ještě víc se mi líbilo propojení vnitřní poctivosti (nenalhávat si nic o sobě), vnější poctivosti (nenalhávat si nic o světě), křesťanského pohledu (vděčného přijetí života jako daru) a obecně prospěšné redukce vnitřních i vnějších impulsů (méně je někdy více a čím méně se věnujeme blbostem, tím více můžeme plně žít svoji podstatu). Vede to k duchovnímu pokoji, který není slabý, vyprázdněný ani odtržený od světa, ale ve vnitřní svobodě je bdělý vůči všemu, co se nás lidí týká. Hezky to ilustrují slova starce Zosimy z Dostojevského Karamazů: "Láskyplná pokora je strašlivá síla, je ze všech sil největší a nic na světě se jí ani nepodobá."

Měl jsem tuhle knihu doma už docela dlouho, dovezla mi ji na jaře přítelkyně právě z pobytu v klášteře, ve kterém autor knihy působí. Nějak jsem ale její čtení pořád odkládal s tím, že nejprve přece musím sám vnitřně dospět, vyzrát a dostatečně zduchovnět, a teprve pak se mohu meditaci účinně věnovat. Byla to mylná úvaha, určitě. Nejen proto, že s tímhle postojem by sebekritický čtenář nezačal s meditací nikdy, ale i proto, že Peroutkova kniha neklade na čtenáře vysoké zkušenostní nároky, ale je šikovným způsobem, jak se o křesťansky orientované meditaci dozvědět to základní - historii, teorii i praktické tipy. Je to prostě dobré vstupní místo pro někoho, kdo s meditací teprve začíná a příliš se ještě neorientuje.

"Návrat k sobě znamená též uvědomit si své pocity. Jakmile navážeme spojení s vlastním tělem, můžeme navázat spojení také se svými pocity. Někdy to ovšem mohou být i pocity nepříjemné či trýznivé. Nepotlačujme tyto emoce. Nezasouvejme je do podprahové sféry. Nezbavujme se jich tím, že bychom od nich utíkali například k laciné zábavě, konzumu, k prázdné komunikaci nebo do workoholismu. Ani je ovšem nepovyšujme na vládnoucí koloběh stravujících negativních myšlenek. Spíše na ně klidně pohlédněme, prostým a hlubokým pohledem pochopme, co se v nás děje, vezměme své pocity do náruče svého porozumění a tišme je. Ve vnitřním umlknutí se sjednoťme a ztotožněme s Kristem. Spojujme jeho jméno se svým dechem. Tak obnovíme svou vnitřní svobodu a pokoj."

5 12.08.2023

"Vetřel se ti snad do duše nějakej ďábel?"

Nebyl jsem tentokrát okouzlen literární podobou knihy, slang mladých lidí mě spíš rušil a otravoval. (Když jsem román četl jako mladík, bylo to jiné). Nebyl jsem samozřejmě ani fascinován postojem Alexe a jeho frendíků ke společnosti, ve které žijí. Rebelství bez příčiny a vytváření si svých pravidel mi není blízké ani v mnohem umírněnější podobě, pro tuhle partičku pyšných hrubiánů, která se nezastaví před násilím na těch nejzranitelnějších, jsem nebyl schopen najít žádnou polehčující okolnost, žádný úhel pohledu, ze kterého bych se na ně mohl dívat s byť jen náznakem sympatií.
Právě ten naprostý nesoulad mezi obecně uznávanou morálkou a skupinou lidí, která je sama sobě zákonem, je nejvíce děsivým aspektem knihy. Tomu napětí a nepříjemným pocitům nesrazí hrany ani silně stylizovaná forma, ne, působí to nepříjemně realisticky i v nepřirozeně jazykovém podání, i v bizarním vizuálu filmové verze.

Pro moje přemýšlení nad celým dějem pro mě byla zásadní právě totálně negativní charakteristika Alexe. Je totiž snadné být (jako čtenář, jako občan) na straně osobnostních práv lidí, kteří jsou nám nejen sympatičtí, ale jsou i jaksi "objektivně dobří" a dá se u nich předpokládat, že rozšíření jejich práv přispěje k rozvoji společnosti. Ale má mít nějaká práva i člověk, který nerespektuje práva druhých? Nemám teď na mysli omezení takového člověka za účelem ochrany společnosti (třeba uvězněním), to je jasná věc, to společnost dělat musí. Kladu si otázku obecněji: jestli si člověk musí lidská práva nějak "zasloužit" a jestli je může naopak svým vědomým zlem pozbýt. Náš smysl pro spravedlnost nám nejspíš napoví, že ano, že práva jsou spojeny s povinnostmi a odpovědností, to se jeví jako přiměřená reakce. Ale není výrok "člověk si musí zasloužit svá práva" jen variací na "člověk si musí zasloužit být považován za člověka"? Můžeme základní lidská práva považovat za nezadatelná a nezcizitelná, pokud je něčím podmiňujeme?

Ruku v ruce s tím jde tázání se po hranicích lidské svobody, svobodného rozhodování. Po hranicích přípustného zasahování do soukromé sféry člověka, po hranicích mezi obecným dobrem a lidskou autonomií. Anthony Burgess je na straně nedotknutelnosti lidské podstaty kteréhokoli z lidí, a je dobře, že jeho hlas zaznívá a že jeho pohled na vyhroceném Alexově příběhu můžeme promýšlet s ním.
"Otázkou zůstává, jestli takováhle technika může skutečně člověka učinit dobrým. Dobrota totiž pochází zevnitř. Dobrota je cosi, co si volíme. Když člověk nemůže volit, přestává být člověkem."

16 10.08.2023

Sliboval jsem si od knížky, že v ní bude Svatý otec reflektovat úlohu kněžství ve své době, možná její proměny pod vlivem druhého vatikánského koncilu a setkávání se s moderním světem. Ale zmýlil jsem se. Prostor publikace využil Jan Pavel II. k tomu, aby se ohlédl za svým osobním příběh povolání ke kněžství a vykonávání kněžské služby, aby každou důležitou osobu na své cestě alespoň letmo zmínil, každého ocenil, každému poděkoval. Láskyplně, nekonfrontačně, s velkou vděčností. Takže ne polemická esej, ale vlídná rekapitulace.
Naštěstí je životní příběh polského papeže opravdu zajímavý a Karol Józef Wojtyła je natolik autentickou a podmanivou osobností, že tohle prohloubení znalostí o něm bylo samo o sobě moc fajn.

4 10.08.2023

Na první pohled mě upoutal ten přirozeně působící lehký nadhled, který nad dějem autorka měla a který byl na stránkách knihy trvale přítomen. Vlastně si říkám, že pokud bych nevěděl, že Jane Austen žila v době, o které píše, vsadil bych si na to, že je spisovatelem někdo z naší současnosti. Někdo, kdo má tu dobu upřímně rád, ale kdo už je od ní vzdálen dostatečně na to, aby prokoukl pasti tehdejšího společenského pořádku a popsal dobovou atmosféru s láskyplnou, ale vědoucí ironií. To, jak dokázala paní Jane vyhmátnout slabá místa měšťanské a šlechtické komunikace, když sama vězela přímo uprostřed toho pomyslného hrnce, ve kterém se její svět vařil, je prostě obdivuhodné. A neméně obdivuhodné je, že dokázala psát s ironickým odstupem, aniž by z toho vznikl nějaký posměšný škleb nebo okázalé opovržení. Když Elinor konstatuje, že "nejrozkošnější děvčata na světě lze potkat prakticky ve všech koutech Anglie a ve všech tělesných, povahových i rozumových obměnách", je to prostě zároveň vtipné, něžné i chytré. Stejně jako postřeh plukovníka Brandona na adresu roztomile umanuté Marianne: "Je něco tak milého v předsudcích mladého ducha, že člověk pocítí lítost, když vidí, jak nakonec ustupují obecně uznávaným názorům." :-)

Ale příběh děvčat Dashwoodových mě zaujal nejen jako sonda do středních vrstev předviktoriánské Anglie. Když jsem zhruba po třetině románu sestry na týden opustil (knížka byla příliš těžká, než abych ji tahal v batohu na dovolenou), uvědomoval jsem si vícekrát, že na postavy myslím a rozvažuji si pro sebe, jak to s nimi nakonec dopadne. Přirostly mi k srdci! Tak jsem zvědavý, jestli to u dalších románů Jane Austen bude podobné.

16 09.08.2023

Steinbeck je mimořádně poutavý dokonce i tehdy, když píše o vyspravování okresní silnice. A co teprve, když se pustí do popisu lidí, jejich interakcí i introspekcí? No, tak to je pokaždé zážitek! Talent k tomu, podat svědectví o všech skrytých zákoutích naší psychiky a nadání lidského srdce k dobrému i zlému (řečeno slovy Ericha Fromma), ten opravdu má jako málokdo jiný!

Drobná knížka pokrývá prostor jednoho dne v jednom autobusu. Není to den pro nikoho tak úplně obyčejný, ale stejně na jeho začátku žádná z postav netuší, jak dlouhou cestu si na společné krátké trase projde. Autor totiž každého z hrdinů vybavil vnitřním neklidem, každého z nich postavil do situace, ve které se jejich vnitřní svět nějak láme nebo bortí, ve které se už dál nemůže za pravdivé a pevné považovat něco, co takové prostě není. A každého z nich, tak či onak, se donutí na sebe podívat jinak, nově. Něco se o sobě dozvědět. Nebo lépe řečeno: něco si o sobě přiznat, něco si připustit. Ne vždy to skončí radostnou katarzí a odhozením všeho falešného z minula, ale to je prostě proto, že Steinbeck nenabízí lacinou útěchu, ale nepřikrášlený pohled do temných komnat v nás. A že se každý z nás v někom z pasažéru nějak najde, o tom nepochybuji.
Stísněné prostředí nepohodlného otlučeného autobusu se mi vlastně jevilo jako výstižné vyjádření životů postav - není možné zcela ovládat směr jízdy, není snadné jej kdekoli opustit a není si dost dobře možné si vybrat, kdo v tom jede se mnou.

17 08.08.2023

"Dej duši mé odvahu mlčení, když jsi promluvil znameními,
a zahradám mým dosti růží, když nastane doba navíti věnců!
Učiň, ať pravda má podobna jest knize modlitební,
aby každý v ní našel modlitbu svou, i zavržený a umírající!
A odrazí-li se věčné slunce v mém slově, ať v radostnou extázi zardívá bratry
a květy jejich touhy ať obrací k věčnému ohnisku zrání!"

Verše od začátku až do konce zaplněné slovy a slovními obrazy zachycující obvykle pochmurný náhled do světa strastí a stesků autora (dvě ukázky v tomto komentáři jsou spíše netypicky pozitivní, a tedy vlastně nevhodně vybrané, zdá se mi ... ale hledat jiné už nebudu :-). Úžasně velkolepé, říkal jsem si ve chvilkách, kdy jsem byl na Březinovu tvorbu dobře naladěn. Strašně nabubřelé a přepoetizované, říkal jsem si ve chvilkách, kdy se mi nedařilo se do jeho básní vžít.
Těch druhých chvilek bylo víc, Otokar Březina se mi pod kůži nedostal a mezi své oblíbené básníky ho řadit nebudu.

"Na zemi růže nepřestávají hořet, pod zemí prameny hrát,
v milenců srdce ze slunce jiskry se třást, sladké rty dětí se smát,
a svatí, v závrati úžasu svého, od žití a smrti uzdravení,
obletují sny svými, jak ranění orlové skalní svá hnízda,
výšiny vůle suverénní."

6 07.08.2023

"Mnoho lidí ztratilo víru v Boha, poněvadž dříve ztratili víru v člověka. A opět mnohý našel svou víru v Boha, protože se setkal s dobrým člověkem, který zbavil jeho srdce hořkosti."

Když jsem se o příběhu baronky Marii Augusty Trappové poprvé dozvěděl při večeři u otců premonstrátů, učinil jsem si pro sebe mentální poznámku, že bych si knihu jejich vzpomínek rád přečetl. Ale nečekal jsem, že budu mít příležitost tak brzy, že na audio verzi knížky záhy narazím v archívu webu rádia Proglas (mimochodem: je tam trvale k dispozici, hezky načtená!).

Samotný příběh Marie je vlastně jednou nekonečnou reklamou na pokornou lidskou důvěru v Boží milosrdenství a na Boží prozřetelnost. Ale také na lidskou houževnatost a podnikavost - Trappova rodina nečeká na Boží dary s nataženými dlaněmi, ale svojí vlastní vynalézavou aktivitou a nezlomnou vůlí jsou nádherným dokladem toho trochu zprofanovaného "Přičiň se a Pán Bůh ti pomůže". Byla to radost, poslouchat vyprávění paní baronky o síle rodinného přátelství - tak plné skromnosti a vzájemné péče -, které nakonec všechno překoná.
Jo, bylo to na můj vkus někdy trochu patetické (někdy trochu hodně :-), někdy nám baronka docela přehrává, ale jejímu širokému srdci nešlo odolat - často jsem se přistihl, jak se při poslechu jejich vážných i nevážných příhod pro sebe usmívám.

6 07.08.2023

"Ctižádostivý z marnivosti, pracovitý z nouze, ale líny od přirozenosti a s rozkoší; řečník pro každou příležitost, básník pro zábavu, hudebník na objednávku a milovník z rozmaru. Všechno jsem viděl, dělal, užil, o všem jsem ztratil iluze, až jsem se oženil ... a to byl ten mezník mého života, moje velká proměna."

Oproti před časem poslechnutému Soudnému dni mi Figarův rozvod přinesl podstatně méně literární radosti. Poslouchal jsem jako velmi dobře provedenou rozhlasovou hru, ale ani profesionálně výborné zpracování nedokázalo oživit strnule schematické figury. Dílo tak nemůže - alespoň tedy v mých očích - překročit žánr stereotypní komické alegorie, s předem očekávanou posloupností zápletek.
Ale protože hra není přehnaně dlouhá a je napsaná vtipně a svěžím jazykem, tak příběh odsýpá a nenudí.

"Láska je privátní problém individuální anarchie a všechno individuální nás hovno zajímá."

4 07.08.2023

"Tak tohle je náš společný život, napadne ji znenadání. Takhle žijeme, tohle jsme my. Pro tohle chvátáme domů, nic dalšího není. Představujeme si, jaké to bude, až... A ono to vypadá takhle. Nezměníme se. Nemá smysl se ještě na něco těšit, něco připravovat, o něco usilovat. Takhle je to pro nás na světě zařízeno a víc nic."

Druhý příběh z Řečovic je v mnohém podobný a v mnohém jiný. Syrovost a sugestivnost skvěle podaného vyprávění zůstává, všudypřítomná bolest a tíže, kvůli které se nejde pořádně nadechnout, které se nejde zbavit, ale na kterou si ani nejde zvyknout. Ale místo zaměření na jednu osobu zde máme obyvatele maloměsta jako jakéhosi kolektivního hlavního hrdinu. Jako by paní Bolavá otočila dalekohled...
Pojetí z jejího debutu mi určitě bylo bližší, zde mi to občas přišlo roztříštěné a nevyrovnané, právě v kontrastu s prvotinou. A také mi nesedl ten sarkastický komentář k maloměstskému životu (který v Do tmy reprezentuje Marcela) vytvářený drobnokresbou Řečovického panoptika, zvlášť nákupní výlet a následující ženské setkání. Nic proti tomu, vše je popsáno přesvědčivě a věrohodně, jen jsem měl pocit, že se autorka nevěnuje něčemu, co je její nejsilnější stránka. A píše něco, co mi přišlo takové ... hájíčkovské.

Drobné čtenářské rozpaky, které jsem zažíval někde v polovině děje, se ale rozplynuly, když začal gradovat příběh trojúhelníku Jarda-Hana-Milada (atmosféra interakce při jejich společné jízdě autem byla tak skvěle popsaná, úsporně a přitom tak výmluvně!). Křehký vztah Hanky s Jardou jsem silně prožíval (Milada promine, její nevyhnutelná srážka s realitou mně trhala srdce, ale...) a když se jejich cesty v dramatickém vyvrcholení protnuly s Aničkou, měl jsem o ně takový strach, že jsem v rychlých intervalech knihu odkládal (já prostě nechci vědět, jak to dopadne!) a zase otvíral (já prostě musím vědět, jak to dopadne!). A nakonec jsem se dočkal i křehké naděje, nebo možná příslibu křehké naděje, náznaku toho, že s dobrou vůlí je možné léčit i ty nejbolavější zářezy do srdce.

22 15.07.2023

"Myslím na babičku. A na tchána. A na muže, který je stále mým manželem. Kdy to přesně začalo. Kdy přesně jsem se změnila a začala být zlá. Ale copak jsem někdy byla? Prokázala jsem nebývalou sílu, když jsem se dokázala vymotat z pasti rodinných vztahů a naučila se být sama. Nebylo to jednoduché, ale teď to mám a jsem za to vděčná. Nechci nic měnit. Jsem sama, se vším všudy, a tak to mělo vždycky být. 'Jsi pořád stejně praštěná'. Ve skutečnosti jsem ještě horší, ale to se nikdo nedozví. Nikdo mě nezná. Žili vedle mě, ale nikdy nevěděli, kdo jsem a po čem toužím. Bez čeho dokážu žít a bez čeho nedokážu žít."

Hned od prvních stran jsem žasnul, jak skvěle je tahle kniha napsaná! A až do poslední strany mě ten pocit, že jsem svědkem mimořádného literárního díla, neopustil! No vážně, už dlouho jsem nebyl takhle zasažen atmosférou nějakého knižního osudu, tak intenzivně, tak fyzicky! A už dlouho jsem také neměl takový pocit nejistoty a rozrušení, jako při bloudění ve složitém světě Anniny minulosti i současnosti. Zoufale jsem tápal a marně se snažil nahmatat v jejich vnitřních tmách něco, o co bych se mohl opřít ve snaze ji aspoň trochu "objektivně" poznat. Vždyť já až do konce knihy nevěděl, jak si ji vůbec vizualizovat! Je to krásná žena, která se o sebe jen příliš nestará? Nebo je její odlišnost patrná již na první pohled? Krásná víla nebo odpuzující čarodějnice? (V mých očích spíš to první, ale obávám se toho druhého. Ale něco mi říká, že kdyby měli čtenáři románu sestavovat Annin identikit, měli bychom tady hodně pestrou galerii).
Právě téma identity pro mě bylo něčím, o čem jsem při čtení a po dočtení hodně přemýšlel. Kdo vlastně doopravdy jsme? Jsme tím, co v nás vidí ostatní nebo je určující, jak vidíme sami sebe? Jsme krásní, silní a hodnotní, když se tak vnímáme, bez ohledu na "realitu"? To nejspíš ne. Ale když jsme označeni za nesvéprávné a nemocné, nemá snad náš vnitřní svět a sebeuvědomění hodnotu, pokud s vnějším hodnocením není zajedno? Přece není možné naše sebevnímání ignorovat, ne? A co dělat, pokud takový problematický rozdíl mezi realitou a představou o sobě uvidíme u bližního? Jaké jsou možnosti a limity naší intervence? Máme vůbec právo bourat něčí fixní ideu? A jak? Za jakou cenu je to ještě možné dělat? No, mnoho otázek, ke kterým se sice budu ještě vracet, ale už teď vím, že bez definitivního vyjasnění.

"Večer bych mohla zkusit uvařit něco k jídlu. Stačila by polévka. Omezím léky a začnu zase jíst. Budu vařit a budu se usmívat. A budu to i jíst. Budu se na svět tvářit jakoby nic."

Sbírání bylinek je aktivita, která mi není nijak blízká, to se nezměnilo ani po dočtení. Nefascinovalo mě samo o sobě, fascinovala mě Annina fascinace. Její potřeba mít něco, v čem je doma, v čem se cítí dobře, celému světu navzdory. To máme to asi všichni, v nějaké míře, myslím. Mohou to být činnosti, mohou to být věci, mohou to být společenské posty, mohou to být konkrétní lidé, často bývají. Něco, co je bytostně naše, do čeho se můžeme schovat a schoulit (v knize si Anna občas posteskne, že její vášni pro sběr nikdo nerozumí, ale já měl pocit, že je to jedno z mnoha míst, kdy na její výrok není spolehnutí; řekl bych, že byla vnitřně ráda, že má svoje výpravy jen pro sebe).
Annin problém ale není samotný sběr bylinek a snad ani extrémní význam, které pro ni mají. Její problém je, že nemá nikoho, kdo by jí hodil záchranný kruh (přesněji: že nemá nikoho, od koho by přijala záchranný kruh) v momentě, kdy to celé pro ni začíná být destruktivní a kdy se její - jinak dost sympatická! - autonomie stává sebevražednou. Tahle odvrácená strana samostatnosti mi připomněla děkana Jocelina z Goldingovy Věže: absence korigujícího pohledu důvěryhodného bližního vede do uvěznění v labyrintu vlastního přemýšlení.
Existuje mnoho podob mezilidských vztahů. Všechny mohou být užitečné a prospěšné. Ale mohou být i zraňující a omezující, často na hranici snesitelnosti. Utéct od všeho a od všech se často zdá jedinou možností, jak dál žít. Jenže pro samotu, pro tu člověk není stvořen, v samotě člověk začíná chřadnou a bláznit. Anna je vnitřně bohatá žena, chytrá a vnímavá, ale bez života s druhými přichází o schopnost být darem a požehnáním. I proto nelze říct, že si z Annina příběhu nemáme co odnést pro sebe, když je nám její život nepodobný. Možná si kus Anny v sobě neseme, možná s ní máme společného víc, než si myslíme.

"Nechávám za sebou zoufalé stopy a možná si tajně přeju, aby po nich šel někdo, kdo mě zachrání. Je to však nepatrné, slaboučké přání, které umírá, sotva se rodí, a nikdy neproniká na povrch. Jsem v tom sama a je to tak správně."

33 15.07.2023

"Abychom uchovali srdce v naprostém klidu, je třeba nedbat na některé vnitřní výčitky, které vypadají, jako by pocházely od Boha. Jsou to sice výčitky našeho svědomí kvůli skutečným chybám, ale ve skutečnosti pocházejí od zlého ducha, což můžeme posoudit podle toho, co následuje. Pokud nás výčitky svědomí vedou k tomu, že jsme pokornější, horlivější v dobrém díle, pokud neumenšují tak potřebnou důvěru v Boží milosrdenství, máme je přijímat jako působení milosti, jako projevy nebeské přízně. Ale jestliže nás sužují, berou nám odvahu, vedou nás k rezignaci, ustrašenosti, neochotě ujímat se svých povinností, můžeme si být jisti, že se jedná o našeptávání nepřítele, a proto dělejme všechno jako obvykle, aniž bychom mu naslouchali." (Lorenzo Scupoli)

Moc moc podnětná drobná knížka, i když to nejsou žádné teologické ani spirituální velehory. Rady a upozornění otce Philippa (které vychází z myšlenek řady úžasných svatých minulosti: František Saleský, velká i malá Terezie ad.) nejsou nijak zvlášť překvapivé, vlastně se mi nezdá ani příliš možné polemizovat s tím, jestli má nebo nemá pravdu. Že je vnitřní pokoj předpokladem spokojených vztahů k sobě a ostatním je bez debat. Že se tento pokoj odvíjí od pocitu bezpečí a důvěry v to, že svět je dobré místo a všechno dobře nakonec dopadne je asi taky zřejmé. Že toto vědomí spočívá v tom, že cítíme, že jsem milování a chráněni dobrým Bohem je v křesťanském prostředí jasné věc. Nebo by měla být. :-)
Úvahy v této knize velmi vydařeně vystihují zranitelná místa našeho pokoje, upozorňuje na okamžiky našich životů, ve kterých jsme hodně náchylní k neklidu. A dělá to s tak dobrou znalostí všech zákoutí lidské psychiky, že se v tom čtenář najde. Aspoň teda u mě to tak bylo, snad každý odstavec mi byl, při mém pomalém čtení, užitečný jako výchozí bod k dalšímu přemýšlení. Sloužilo mi to jako inventura i jako povzbuzení. A taky trochu jako zpovědní zrcadlo.

"Dokonalost neboli svatost tedy nespočívá v tom, co si pod ní běžně představujeme: není to chování bezchybné, neomylné a bez přehmatů. Dokonalý člověk je ten, který vykazuje co nejvíce nezištné lásky k Bohu a co nejméně pýchy a sebestřednosti, co nejméně hledání sebe sama. Svatý je ten, kdo pokojně přijímá skutečnost, že je slabý a nepatrný, že často padá a je považován za nic, ale moc se tím netrápí. Naopak si je vědom toho, že láska a důvěra v Boha jsou neskonale důležitější a cennější než jeho vlastní chyby a nedostatky. Takový člověk miluje mnohem víc než ten, kdo se zaměřil na vlastní dokonalost natolik, že ztrácí pokoj v duši. "

Vnitřní pokoj podle otce Philippa souvisí s vnitřním přijetím. A jakousi vyrovnaností. Nechtít toho po sobě nesplnitelně mnoho a být smířen s vlastními nedokonalostmi. (Ale zároveň si neomlouvat všechno, nemít pokoj jako "klídeček" nebo jako alibi vlastní lenosti, i duchovní.) Nechtít toho příliš mnoho ani od druhých - cesta k vlastnímu pokoji vede i přes pozornost k pokoji našich bližních.
Ještě víc souvisí vnitřní pokoj křesťana s vědomím věčné přítomnosti Lásky. Náš vnitřní pokoj má svoji vnější příčinu. Vědět, že žiju v Boží Lásce, ve světě, který byl stvořen jako dobrý. Vědět, že jsem milován a chtěn, že jsem hlídán a veden, že nebudu opuštěn ani odvržen - to jsou nakonec ty nejsilnější zdroje pokoje v nás.

"Nepřeháním tedy, jestliže zdůrazňuji nezbytnost tiché modlitby, která je skutečným pramenem vnitřního pokoje. Jak se odevzdat Bohu a důvěřovat mu, pokud se známe jen 'na dálku'? 'Zvěděl jsem o tobě jen podle doslechu, ale nyní tě zří moje oči' (Job 42,5). Naše srdce se probudí k důvěře pouze tehdy, když jej nejprve probudíme k lásce, když zatoužíme pocítit něhu a dobrotu Ježíšova srdce. A toho dosáhneme jen skrze pravidelnou kontemplativní modlitbu, skrze toto pokojné spočinutí v Bohu."

5 14.07.2023

"Chraňte se přehnané bázlivosti, do níž upadají některé osoby, které ji dokonce považují za pokoru. Jestliže vám král udělí nějakou milost, pak to není jistě pokora, odmítnout ji, nýbrž přijmout ji a těšit se z ní, i když uznáváte, že jí nejste hodny. Kdyby Pán nebe i země přišel do mého domu, aby mě zahrnul projevy své přízně a těšil se ze mne, byla by to pěkná pokora, kdybych s Ním nechtěla mluvit, odmítala jeho dary, utíkala před Ním a nechala Ho samotného. A což teprve, kdyby naléhal, abych prosila o milosti a já chtěla z pokory zůstat chudá, a tím ho nutila, aby odešel, protože jsem nedokázala odpovědět na jeho vybízení? Chraňte se, sestry, takové hrbaté pokory!"

Cesta k dokonalosti opakuje mnoho témat z Tereziina životopisu, ale myslím, že obstojí i jako svébytná práce. Možná je i vhodnější pro první seznámení s Terezií, zdá se mi přístupnější. Jako by ji vědomí, že její adresátky budou sestry s různou schopností vnitřní modlitby, vedlo k tomu psát víc didakticky, a tedy víc přístupně i pro nás, začátečníky modlitebního života (ale nevím, těžko soudit). Každopádně i zde je vidět Tereziina úžasná schopnost propojit mystické i praktické věci, duchovní hloubky, Boží výsostnost i zcela praktické záležitosti, na kterých je vidět, jakým byla Terezie výborným pozorovatelem lidí a psychologem!
A zase ta její upřímnost, neochota připisovat si sama zásluhy, odpor ke sklonům řídit si vlastní život a diktovat Bohu, které milosti by právě teď potřebovala a které si zaslouží. ("Ať se ve mně, Pane, naplní tvá vůle, jak jen se tobě líbí! Chceš-li, abych trpěla, dej mi sílu to snášet, a jen ať to přijde! Chceš-li, abych byla pronásledována, nemocná, abych trpěla nouzí a potupami, tu jsem, neodvracím svou tvář.") A nelpění na sobě a na vlastních vymyšleninách, ale přijímání všeho, co od Boha přijde. No, prostě pokora a duchovní čistota ve své dokonalé podobě, s tím se může srovnávat snad jedině její jmenovkyně a vzdálená karmelitská spolusestra, naše svatá malá Terezka.

Přestože byla Terezie velmi poslušnou a řádnou dcerou své církve - což bylo dáno jednak jejími osobnostními charakteristikami, ale také dobovou atmosférou a možná i nade vším se vznášející a dohlížející inkvizicí -, zaujme i opakovaný stesk nad tím, že se jí ne vždy dostalo pomoci z těch míst, ze kterých by to mělo být nejvíc samozřejmé. Přišlo mi to vlastně až překvapivě aktuální. Ano, špatní zpovědníci, kteří udělají víc škody než užitku - jedno z témat, které bylo zjevně aktuální ve Španělsku Tereziiny doby a které nás trápí i dnes. A věta "není rozumné zavrhovat ctnostné a silné duše, jen protože jsou to ženy", která neprošla cenzurou jejich řádových představitelů a existuje jen v nevydané verzi rukopisu, by také stále mohla (měla?!) být napsána na vnitřní stranu dveří nejedné z našich sakristií.

"Bůh nás zbav toho, kdo mu chce sloužit a zároveň dychtí po cti! Takový se přepočítal, neboť, jak jsem se už zmínila dříve, čím více se stará o čest, tím více ji ztrácí, zvláště když lpí na výsadách - Žádný jed na světě neničí dokonalost víc než starost o vlastní čest."

9 13.07.2023

"Člověk usiluje o spojení s Bohem, namlouvá si, že následuje rady Krista, který byl zahrnut potupami a křivdami, a zároveň si chce uchovat vlastní čest a vlastní dobrou pověst. Ne, jsou to příliš rozdílné cesty, a tak se nikdy nedojde k cíli."

Zkoušel jsem číst Knihu života před pár lety, ale nedostal jsem se příliš daleko. Kapituloval jsem před tím obrovským rozdílem, který byl mezi duchovním životem Terezie a mým tehdejším náboženským levelem. Při druhém pokusu letos v létě sice ten nepoměr zůstal v zásadě stejný, přesto to bylo tentokrát jiné. Tentokrát jsem měl pocit, že ke mně Tereziino svědectví promlouvá, že je sice daleko (protože světice), ale že je mi nějak srozumitelná, nějak v mém žití přítomná. A občas (docela často) jsem měl pocit, jako by ke mně její slova nedoléhala z dálky, ale jako by jen formulovala něco, co se rodilo v záhybech mého vlastního přemýšlení a prožívání Boha. Byl to zážitek docela tajemný a dost silný. V mnohém tak vzdálená jste mi, Terezie od Ježíše, a přitom tak blízko!
Pomohlo jistě i nové vydání životopisu (který ve skutečnosti není životopisem, je to víc duchovní testament a průvodce spiritualitou, řekl bych). Nad předchozími knihami z edice Fontes (Terezka a Augustin) jsem se tady dříve rozplýval a nadšen jsem i tentokrát. Osvětlující předmluva a dobře zpracovaný poznámkový aparát mi umožnily správně chápat mnoho informací, které bych bez této pomoci nedokázal zařadit do patřičného kontextu.

Fascinující na Terezii je mnoho věcí. Mě nad jiné zaujala její absolutní snaha o poctivost a pravdivost. Je to patrné neustále, až se čtenáři může zdát, že je toho až příliš, všech těch obav o zkreslení vlastních vidění, nejistota ohledně věrohodnosti její vlastní interpretace. Terezie se tady intuitivně, v době raného novověku, ukazuje jako skvělý psycholog, který vnímá riziko, že si Boží přízeň a přítomnost vyložíme svým vlastním způsobem. Že si Boha osedláme a použijeme pro své duchovní útěchy svoji vlastní - a tedy nutně zkreslenou - představu. (Vyjadřuje to výstižně: "Je mi líto těch, kdo slouží Bohu na vlastní účet.")
Je zajímavé, jak v Tereziiných zápiscích žije v dobrém souladu vědomí Boží přesažnosti i blízkosti. Nikdo mi nemůže být víc nepodobný než dokonale dobrý Kristus, ale zároveň mi nikdo není blíž, nikdo mě nemiluje víc, nikdo není můj lepší přítel. Tahle "rovnost v nerovnosti" má v křesťanských postojích tendence k vytváření napětí, ale Tereziino přátelství s Bohem je hodně přirozené. A je důležité si ho v modlitbě připomínat a upevňovat, je to důležitější než teologické vzdělání nebo znalost Písma!

Velký prostor dostává popis Tereziiných vizí, to jsou trochu náročnější pasáže na vnímání a spoluprožívání s autorkou. Sám si nejsem zcela jist, jak je brát. Zajímavé ale je, že jí její mystická vytržení nijak neodvádí od praktických věcí. Svojí mystikou se nevzdaluje praktickému životu ani praktickému přemýšlení. Její pohled je trvale upřen na Boha, ale přitom neutíká od každodennosti. Kontemplace a činorodost jdou u ní ruku v ruce, neoddělitelné jako nádech a výdech. Vnímá se jako Marie i jako Marta, prožívá božství i lidství Ježíše - a tedy klade důraz na to, že každá aktivita jejich sester (a tedy i naše, jako Tereziiných vzdálených učedníků) s myšlenkou na Boha je dobrou službou, ano, i s koštětem v ruce, ano, i mezi hrnci :-).

Tereziin důraz na Boha je absolutní, je to neustálý život s Ním (docela výstižně je to vidět na způsobu, jakým popisuje čas: trvalo to jeden Zdrávas, nebylo to déle než odmodlení Kréda atp. :-). To vede k odpoutání od ostatních lidí i ke svobodě od sebe samé. Zní to na první pohled trochu zvláštně, jako znevážení a nedocenění člověka. Ale to jen tak může vypadat, Terezie vnímá společenství jako potřebné k vlastnímu růstu. Jako korekci a doplnění vlastního prožívání, jako vzájemnou podporu a obohacení. Píše: "Je to jistý druh pokory, nedůvěřuje-li člověk sám sobě a věří-li, že mu Bůh pomůže prostřednictvím lidí, jimž se svěříme. Díky takovým duchovním rozhovorům také roste vzájemná láska."
Právě pokora je možná hlavním motivem celého jejího díla. To se projevuje způsobem, který by se náhodnému čtenáři mohl jevit jako nezdravé ponižování. Zvlášť občasné výroky typu "co já o tom můžu vědět, jsem jenom žena" přivádí některé její současné čtenářky k nesouhlasnému vrčení a krabatění obočí :-). Ale to je daň za těch 500 let, které nás od ní dělí - a je spíš překvapivé, že je těch dobových podmíněností tak málo a že tahle velmi specifická žena ve specifické situaci může promlouvat tak silně i k nám, tady a teď. Tereziina spiritualita jako "budova, která má základ v pokoře" je velice oslovující, je živá, je aktuální!

"Ten, kdo tě opravdu miluje, mé Dobro, jde bezpečně po široké a královské cestě, daleko od propastí. A jestli klopýtne, spěcháš mu podat ruku; nepatří-li jeho srdce světu, ale jen tobě, nedokáže ho zkazit ani jeden pád, ani mnoho, protože kráčí údolím pokory. Nedokážu pochopit, z čeho má člověk strach, má-li se dát cestou dokonalosti. Kéž nám naopak Pán ve svém milosrdenství dá pochopit, že to je klamná bezpečnost, když se člověk řídí zásadami světa a žije v tak zřejmých nebezpečích, zatímco pravá bezpečnost je v tom, když kráčíme stále vpřed po Božích cestách. Upřeme své zraky na Boha a nebojme se, že toto slunce Spravedlnosti se skryje nebo že nás ponechá v temnotách, v nebezpečí, že se ztratíme, ledaže ho my sami opustíme."

8 13.07.2023

"Našim skutečným úkolem je vrátit se do středu, do svého srdce, a naslouchat jemnému hlasu, jenž k nám promlouvá a ujišťuje nás o naší hodnotě tak, jak by to žádný lidský hlas nedokázal. Veškerá služba vychází z osobní zkušenosti s Bohem, který nás bezvýhradně a bez jakýchkoliv podmínek přijímá jako své milované děti. Boží úplné, absolutní a všezahrnující přijetí nás osvobozuje od nutkání být viděn, oceňován a obdivován a v této svobodě nás Kristus uvádí na cestu služby."

Duchovní jednohubka, kterou bych si cenil zřejmě více, pokud bych si ji nedopřál v sousedství výrazně originálnějších titulů, které také rozkrývají problematiku sebezáporu jako křesťanské ctnosti. V porovnání s profesorem Pospíšilem a zejména s Terezii z Ávily (které jsem četl v zásadě souběžně) působí Nouwenův rychlý průlet tématikou trochu bezkrevně, jakoby bez většího osobního zaujetí.
Přesto tohle opakování párkrát tlo do živého, když mi připomnělo některé moje notoricky opakované nedokonalosti (třeba: "ve chvíli, kdy se domníváme, že jsme pokorní, začneme okamžitě uvažovat nad tím, zda jsem pokornější než náš bližní a zda za to nemáme nárok na nějakou odměnu.") Upřímného pohlížení na sebe není nikdy dost a Nouwenovo zrcadlo je užitečné v tom, že nám odmítá lhát.

"My Písmo často čteme jen proto, abychom se něco dozvěděli, poučili se, duchovně se povznesli, inspirovali nebo - což není vzácné - abychom našli citát, jenž potvrdí naše vlastní záměry. Kniha knih se pak stává jednou z mnoha knih a používáme ji stejným způsobem jako ostatní čtivo. Je to totéž, jako když se Ježíš stane pouze jedním z mnoha lidí a chováme se k němu jako k ostatním."

5 12.07.2023

"V první řadě bychom si měli jasně uvědomit, že ne každé ponížení je možno označit jako křesťanskou pokoru. Je-li někdo ponížen, pokořen, ještě to neznamená, že je pokorný. Ponížení uložené zvnějšku neznamená pokoru, protože člověk sražený Boží mocí do prachu dál může setrvávat a také zpravidla setrvává ve své pýše, sebestřednosti, nepřiznání si stavu, do něhož zabředlo jeho vlastní nitro. Jedině dobrovolné sklonění se před pravdou o sobě vykazuje známky postoje pokorného člověka. Pravá pokora vylučuje donucování a také předstírání, někdy se v dané souvislosti hovoří o hrbaté pokoře. Dobrovolnost a pravdivost jsou tedy první podmínky nutné k tomu, abychom mohli hovořit o pokorném člověku."

Objektem přemýšlení profesora Pospíšila se tentokrát stalo pouhých šest veršů z listu apoštola Pavla do Filip. A bylo to přemýšlení mimořádně zajímavé. To bylo dáno zejména samotným fragmentem - téma sebezmaření Ježíše jako Božího Syna je v tomto hymnu (který je zřejmě velmi raný, možná Janovský, a Pavel ho do svého listu přejal z ústní tradice) možná nejlépe patrné. A otec Ctirad Václav (jak jsem u něj zvyklý i z jiných knih) ho používá jako jakýsi výchozí bod, odrazový můstek k širším úvahám, které sahají až k postavení křesťana vůči církvi a světu současné doby. Což je skvělé!

Ježíšova smrt na kříži je velký paradox, který nevyhnutelně vzbuzuje nedorozumění, pohoršení... Nejen, že bídnou smrtí zahynul ten, který byl jediný bez viny, ale zemřel v potupné bezmoci ten, který je Pánem světa. Klíčem k intepretaci je zde Ježíšovo dobrovolné zmaření sebe, pokoření a sebezapření. (teologové tomu říkají kenoze). A stále živým otazníkem pro křesťany všech dalších dob je způsob, jak tento akt chápat, jak ho integrovat do našich životů. Jakým způsobem napodobovat a následovat Ježíše při něčem tak extrémním a definitivním.
Profesor Pospíšil se hodně věnuje tématu pokory jako protipólu pýchy. Položí si (a nám :-) i záludnou otázku: byl Ježíš pokorný nebo nebyl? Z těchto východisek se vlastně pokouší o jakousi redefinici pojmu pokora, kdy musí nejprve tento pojem očistit od předsudků a nesprávných pohledů (není to uťápnutost ani přeslazená přelaskavost). Od správného pojetí pokory pak lze přejít ke správnému pojetí poslušnosti. Od sebezáporu k sebedarování. Brutálně krutá smrt na dřevě kříže se pak konečně může správně vyjevit jako nejdokonalejší akt lásky.

"V dějinách křesťanského myšlení bývala pokora často dezinterpretována jako slepá poslušnost vůči lidské instituci církve a státu, což je opět omyl a svým způsobem zneužití evangelia, jakési potměšilé vydírání lidí Kristem, kvůli němuž by si měli nechat naprosto všechno líbit a namluvit. Hledím-li na Ježíšův příběh, nemůžu se ubránit následujícímu hodnocení: pokora rozhodně nemá jenom negativní stránku, která v nás krotí ambice a která je štítem proti sebezbožšťování ve formě přitroublé pýchy, ale má ještě daleko více pozitivní a aktivní povahu, a to právě v podobě až heroické odvahy, potřebné k tomu, aby se Boží Syn nebál razit si cestu proti proudu, vyznávat a aplikovat naprosto odlišnou mentalitu, než je ta, která ovládá tento svět."

3 12.07.2023

"Nejprve to zásadní: církev je bohužel jen jedna, má dějinnou realitu stejně tak jako její zakladatel, a neexistuje možnost odvolání od nevyhovující, pohoršení budící empirické církve k církvi lepší, ideální. Ideální církev bohužel není reálná nikde jinde než v církvi empirické. A řád není nikde jinde než ve zlo-řádu, který nelze odstranit, nýbrž musí být napraven, aby se stal jako řád opět věrohodným a použitelným."

Knížka mě při bloumání mezi knihovními regály zaujala svým názvem. Zněl tak lákavě ekumenicky! Ale kniha samotná je spíš ekleziologická (pokud bych to už měl strkat do nějakých škatulek teologických disciplín) a není ani volnomyšlenkářská. Žádné "Miluj a dělej, co chceš", přispěješ tím k všeobecné pravdě! Kdepak! Naopak: symfonie pravdy je prezentována jako velmi organizovaná a pevně strukturovaná, pod precizním vedením dirigenta Balthasara, který má přesnou představu, jak má která část orchestru přispět ke zdárnému souladu celé symfonie. Je to ilustrováno termínem, který jsem zde zaregistroval poprvé, ale který se mi líbí: pluriformita! :-)

Dokonalým (a zřejmě jediným možným) uskutečněním jednoty je podle Balthasara církev. Katolická, samozřejmě ;-). Nevidí ji jako bezproblémovou organizaci (žádná societas perfecta, to ne), ale neumí si představit křesťanský život mimo ni. Viditelnou a neviditelnou strukturu církve dokáže rozlišit, ale odmítá ji rozdělit. A lidskou svobodu vidí jako důležitou v hledání toho, jak jednotu církve uskutečňovat. Ne v tom, čím ji nahradit.
Balthasar není ani hloupý, ani slepý. Vidí, jak církev svému obrazu škodí svým konáním (vidět, jak je to v roce 1972 podobné dnešku je docela skličující) a oprávněnou kritiku nebagatelizuje. Ale trvá na tom, že křesťanství je víc než morálka (spontánní láska jako důsledek přirozenosti) i víc než uložený řád. A přes církevní narušenost nevidí jinou možnost, než její hierarchické podobě zůstat věrný a pracovat pro ni. Shodl by se v tom s malou Terezkou i velkou Terezií, s Augustinem i Savonarolou. A také se mnou, i když je někdy tak těžké, cítit se v ní doma.

"Kdyby image církve byla taková, nemuselo by se tolik mluvit o jejich strukturách (které je třeba změnit), jejích (malých) šancích dnes a zítra. Ale aby do údů proudil nový život, struktury nemusejí být prvotně změněny, musejí být pouze pochopeny ve své pravé funkci, aby znova sloužily lásce. Pouze ta je podobou, která by měla vystupovat před svět a být mu nápadná: 'Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým' (Jan 13,35). Tato láska nemá podobu, která usiluje o sebe samu, nebuduje se jako umělecké dílo před zraky přihlížejících; je nehledaným, spontánním výsledkem mnoha obětavostí."

4 06.07.2023

Když jsem četl Místo nahoře jako mladík, byl jsem ohromen tím, jak pronikavý má John Braine vhled do fungování společnosti i fungování Lamptonovy mysli. Dnes už tak nadšený nejsem. Stále oceňuji srozumitelnost vyprávění a dobrý spád, který příběh má, ale nasbírané zkušenosti (čtenářské i životní :-) mi umožnili se na román dívat trochu střízlivěji. A v širším měřítku. Přišlo mi teď, že tragika Lamptonova hnaní se za přeludem může vypovídat obecněji - i čtenáře, který netouží po co nejvyšším čísle na výplatní pásce a v seznamu svedených žen (nebo mužů), může postavit před oči fakt, že žijeme ve světě, ve kterém má každý čin své následky. A že když své dary používáme jako prostředky ovládání druhých a získání co nejlepší pozice, ztratí svoji hodnotu. Joe to ví, ve slabších (vlastně silnějších) chvilkách na sebe umí nahlédnout z vnějšku a vidí to. Ale nic s tím nezmůže. Nic sám se sebou nezmůže.
"Manévroval jsem celou tu dobu, abych se dostal do co nejvýhodnější pozice, pozoroval jsem účinek každého slova, a tak všechno co jsem řekl, jako by pozbývalo ceny."

7 06.07.2023

"Jistě, musím předstírat, lhát, vždy a ve všem. Ale jen proto, že mám třeba myšlenky, záměry a naděje, kruté, vznešené, vražedné, a nic o nich nevím. Lidé se vydali k jiným světům, k jiným civilizacím. A přitom neznají vlastní zákoutí, slepé cesty, hlubiny, zabarikádované temné dveře."

Komunikace je základní lidskou potřebou. Myslím komunikaci v širokém významu toho slova (i uražené ticho a nezvedání telefonu samozřejmě JE komunikace). Právě proto je hlavním rysem románu nejistota a bezradnost. Protože když narazíme na inteligentní formu existence, která nereaguje na podněty a vymyká se z toho zaběhlého "buď je ovládneme my, anebo ony ovládnou nás", tak prostě nevíme jak dál. Je z toho vidět, jak výrazná je naše potřeba mít druhé kvůli sobě samým. A to bez ohledu na to, jestli jsme altruisté nebo sobci, beztak je v každém z nás kus toho i onoho. V tom úplně nejzákladnějším smyslu (v reálém životě v nepřeberném množství různých podob) potřebujeme druhého (někoho kdo není já), protože potřebujeme obojí: mít vazbu i být vazbou, milovat i být milováni.
Při absenci srozumitelné reflexe se pánové kosmonauti ztrácejí sami v sobě. I zrcadlení v reakcích druhých v běžném životě je ovlivněno našim předporozuměním, ale když je reakce nekonečné oceánské ticho? To už není poznávání sebe v reakcích Solarisu (které by i tak bylo nutně zkreslené), to už je naše představa o pohledu na sebe v naší představě o konání Solarisu. Uf. Z toho by se jeden mohl snadno pomátnout. Což se taky přesně děje...
Myslím, že se to Lemovi v knize daří dobře vystihnout. Vlastně pokaždé, když si čtenář smutně nebo naštvaně uvědomí, že něčemu nerozumí, že je něco nedořečené a ponechané bez dostatečného návodu, tak se tím pokaždé nějak přiblíží tomu, co žijí tři opuštění astronauti na oběžné dráze Solaris.

Samostatné téma je vztah kosmonautů k jejich hostům, které otvírá jednu z podstatných bioetických otázek: komu přiřknout status osoby a s ním i osobnostní práva? Je tady zase vidět ta vymknutost vztahů bez ukotvení v druhých. "Nová" Harey je zjevně myslící a cítící bytost, je víc než halucinace, vznikla z Krisovy mysli jako Eva z Adamova žebra, je tedy možné se jí zbavit? Je to akt ochrany před planetou? Akt ochrany vlastní psychické rovnováhy? Nebo je to vražda? Asi ne náhodou jsou scény se zneškodňováním hostů emočně tak nabité, pro postavy románu i pro čtenáře románu.

Lekce z dějin solaristiky pro mě jistě nebyly vrcholem příběhu. Protože mám lidi raději než plazmu a také se o lidi víc zajímám. Ale zdálo se mi, že i zde byla dobře vidět bezradnost jako hlavní téma románu - a lidská reakce na ni. Mimo jiné to hezky ukazuje na něco, co známe i z naší opravdové vědy: že si do zkoumaného promítáme vlastní představy o zkoumaném a naše závěry jsou zkresleny tím, co si myslíme, že vidíme. Nebo co si přejeme vidět. Děje se to při pohledu do dějin (třeba při snaze vysvětlit pozůstatku starých rituálů) i při snaze si zbavovat člověka tajemství prostřednictvím psychologie nebo sociologie.

Stanisław Lem to tak nejspíš nezamýšlel, ale já měl tendenci číst Solaris jako alegorii mezilidské komunikace. Lépe: alegorii na komplikovanost mezilidské komunikace a úzkost z jejich limitů. Nejistota Krise ohledně jeho pocitů z Harey je asi nevyhnutelná, stejně tak i jeho rozpolcenost ve vztahu k ní. Co jiného než stísněnost má cítit z někoho, v kom se spojuje to nejvíc vlastní s tím nejvíc cizím? Vždyť pomyslní dva rodiče Harey jsou to nejvzdálenější (planeta, která nekomunikuje) a to nejbližší (nejskrytější vzpomínky). Nemůže to být vyjádření naší touhy se sdílet (činit z neznámého známe) a zároveň si chránit svoji intimitu - a nutného psychického napětí, který tahle rozpornost vyvolává? Rozpor mezi touhou být poznán a touhou chránit si svá tajemství? (silně jsem to cítil pokaždé, když hosté nemohli být odděleni od svých lidí, vypadalo to, že hosté potřebují být stále v kontaktu, ale ... neplatí by také naopak?)
Snažil jsem se do téhle paradoxní situace (že je zde něco totálně cizího, co o mě ví víc, než vím sám o sobě) vžít, ale nevím. Snažil jsem se přijít na to, koho nebo co by asi planeta poslala mně, ale nevím. Bylo by mi to něco (nebo někdo), vytažené z mých hlubin nápomocné (protože by mi to pomohlo lépe se poznat) anebo by to bylo ničivé (protože by mi to ukázalo odpudivost vlastní skryté temnoty a rozcupovalo moji sebeúctu)? Taky nevím. A protože nemám poblíž žádnou planetu Solaris, tak se to ani nedozvím.

"Beze slov ve mně vyrůstala neživá, lhostejná jistota, že tam, kam nedosáhnu, jsem už volil, a předstíraje, že se nic nestalo, nemám ani tolik sil, abych sám sebou pohrdal."

20 05.07.2023

Možná za to mohla Anna proletářka a obdivné reportáže ze SSSR, možná ty vyloženě nepovedené filmové adaptace z devadesátých let. Každopádně jsem měl Ivana Olbrachta nějak zaškatulkovaného jako autora, který není pro mě. Nové rozhlasové provedení v produkci rádia Proglas (trvale k dispozici v jejich audioarchívu!) mě ale nalákalo a musím říct, že jsem se do exotického světa odlehlé zakarpatské vísky Polany ponořil s velkou chutí. Jsem docela filosemita, takže to prostředí samotné mě vábilo, už jen ta jména představitelů obce dýchala atmosférou! A archaický Olbrachtův styl, vyprávěcí i stylistický, k tomu moc dobře pasoval.

Samotný příběh o lidské touze lámající okovy společenských tradic je vlastně dost archetypální a mohl by se klidně v trochu jiných kulisách odehrávat i jinde a jindy. Také reakce městečka jsou dobře známé a univerzální: rodinné averze táhnoucí se skrz generace, nepřejícnost, závist, vševidoucí oči dobře skryté za okenicemi a ústa vždy připravená vypustit jedovatou dávku pomluv. Jen v ortodoxní komunitě od světa odtržené Polany jsou všechny tyhle nectnosti nějak víc vidět. Jako pod lupou.
Přesto jsem nějak nedokázal číst Smutné oči jako jednoduchý portrét nemoderního starého světa, který si tragikomicky neuvědomuje, že už přesluhuje. Sám se tomu divím, ale nějak mi byla ta vesnice sympatická, ano, i s tou vší svojí prkennou konzervativností. Nevím proč, ale nějak mě dojímalo to lpění na tradicích realitě navzdory. Snad proto, že vím to, co žádná z románových postav v meziválečném čase ještě nemohla tušit, tedy že všechny rozdíly v Židovstvu drasticky srovná brutální síla nacistické totality. "Ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká," zpívá nechvalně známý písničkář, a já s ním musel po dlouhé době zase jednou souhlasit.

"Šemá Jisrael, Adonaj elohejnu, Adonaj echad! Slyš, Izraeli: Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný! Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Ať tato slova, která ti dnes svěřuji, zůstanou ve tvém srdci. Vštěpuj je svým synům a mluv o nich, ať sedíš doma nebo jdeš po cestě, ať uléháš anebo vstáváš. Přivaž si je jako znamení na ruku a jako pásek na čelo. Napiš je na veřeje svého domu a na své brány."
(Šema Izrael, Deuteronomium 6, 4-9)

12 05.07.2023