montik_m komentáře u knih
(SPOILER) Zřejmě kniha nebyla určená pro mě:-). Literární kvality asi příliš posuzovat nelze, protože to nejzajímavější je patrně pikantní téma samo o sobě. Ve výsledku ale i přes to všechno drží kniha docela pohromadě. A těch pikantností mnoho nebylo, spíše minimum.
Nejstarší řemeslo bylo a bude, jak se říká, a kde je poptávka, existuje i nabídka... To, co mi vadilo, bylo povrchní vidění světa, až bezcitnost, pohrdání a nepříjemně mě zaskočilo i kastování mezi prostitutkami navzájem. Kdo je tady větší...? Pozoruhodné. To, co zarazí, nejsou radovánky na hotelu, ale duševní svět a Luciino nitro. Svým způsobem jde o nejjednodušší možné klišé o tom, jak pěkná přezíravá chudá holka z vesnice s touhou po lepším životě přijde do velkého města. Kdyby se nic z toho, co je napsáno v knize nestalo a příběh byl pouze vymyšlen, asi by se pár lidí podivovalo nad tím, proč se vůbec někdo obtěžoval něco tak očekávatelného z ranku laciných senzací napsat.
Spoiler:
Je poněkud zvláštní, když je někdo, kdo lže, předstírá nebo se nechává vydržovat, překvapený, že je s ním nakládáno stejně...:-)
Za zamyšlení stojí i skutečnost, proč se Lucie profesi společnice vůbec věnovala? Když si podle závěru knihy byla v běžném životě schopna nabrnknout movitého může, s kterým by jistě procestovala celý svět tak, jak o tom snila, který by jí i ty dárky koupil a pomáhal při studiu...? Ostatně při příchodu do Prahy tak v podstatě začínala...
O co tady potom šlo? Být nezávislá a zažít pocit, že si dokáže peníze "vydělat" sama?
Chytrých a vzdělaných lidí je poměrně hodně, takže takový jednorožec Lucie zase není. Na své pracující kolegyně byla Lucie naštvaná spíše proto, že na jejich úrovni mohla poměrně dobře vidět, mezi jaké lidi se dostala. A nebylo to pro ni zrovna příjemné. I proto dle mého popsala ostatní vysokoškolské studentky hodně podobně jako kolegyně z práce... Jsem si přesto jistý, že naše vysoké školy navštěvuje přeci jen zásadovější a příjemnější část populace, než jaká pak chodí s pány na pokoj...
Zmizelá není detektivka, ve které se stane brutální vražda, na scénu si to přihasí čupr detektiv, rozervaná duše, a pak už jen defiluje série podezřelých, vodítek, zavádějících důkazů a teorií, aby vrahem byl ten nejméně pravděpodobný ze všech zúčastněných. Kdo něco takového čeká, neměl by tuhle knihu číst... Zmizelá je skutečně psychologický thriller, ve kterém je bezpodmínečně nutné objasnit psychologii postav a motivaci k jejich jednání. Bez toho nemá takový příběh smysl, i když to pochopitelně vyžaduje trochu soustředění a trpělivosti. Postavy jsou skutečně zvláštní, ale vzhledem k tomu, že se nikdo nepodivuje nad neskutečnými kombinacemi a až bestialitami u jiných autorů ryze detektivních románů, neměl by být ani tolik překvapen podivnostmi Amy a Nicka. Je to vynikající knížka, která se velice pěkně hrabe v nitru dvou zvláštních lidí, kteří měli své představy o životě a jsou konfrontováni s realitou běžných dnů a svými všedními já. Nakonec to známe všichni. Když se s někým seznámíme, snažíme se být aspoň trochu lepší, než doopravdy jsme. A na chvíli se nám to i podaří. Většinou má ale tahle hra své jasné hranice.
Co se stane pokud jsou tyto meze překročeny a nastane vystřízlivění, je naznačeno právě ve Zmizelé. Konec jistě může být pro čtenáře zvyklého na tradiční pojetí potrestaného zla diskutabilní, ale tím bychom se opět vraceli na půdu obvyklých schémat. Čas od času je možné se od běžných konvencí oprostit a unést i trochu jiný závěr, něž bývá v kraji a v průměru zvykem.
Sérii D. Rakera jsem začal třetím dílem s názvem Ztracený a musím říct, že se mi velmi líbil. I proto jsem si pořídil Hon na mrtvého a bohužel přišlo zklamání. Vadilo mi, že většina napětí se odehrává v soubojích a ve vzájemném nahánění, které trochu nepochopitelně hlavní hrdina často podcení nebo spíše něco osudového přehlédne, což jej následně přivede do malérů. Když se toto schéma několikrát zopakovalo, byl jsem rozladěn:-). Také se mi někdy nezdála časová osa, kdy padouch konal a hlavní hrdina vlastně jen přihlížel, aby se mohl do úzkých dostat, ale těžko posuzovat, protože mnoho soubojů na život a na smrt jsem v životě nepodnikl:-).
Rovněž samotné téma pro mě nebylo příliš zajímavé, připadalo mi nevěrohodné. Třeba by pomohla jiná realizace myšlenky a její ztvárnění než to, které nabízí kniha. Ale možná jde pouze o záležitost osobního vkusu. V každém případě se ke knize již vracet nebudu a četbu dalších dílů D. Rakera si budu muset dobře rozmyslet.
Možná jsem si pořídil knihu, která není určená pro mě. Čekal jsem hutnou atmosféru a ta se i dostavila, přestože po určité deformaci nejrůznějšími horory, nebylo napětí natolik silné, jaké by bylo možné z námětu vytěžit. I když právě v tom by snad bylo možné najít odpověď na závěrečnou otázku a pochybnosti, které v knize zaznějí. Postava jejíž úmysly i skutečné smýšlení jsou neznámé, by měla šanci podle svého psychického rozpoložení a míry viny vytvářet situace, které ostatním brnkají na nervy ještě razantněji, než je to popsáno v knize. Nestalo se. Proto je mé pochopení závěrečného vyznění knihy jasné, i když jej samozřejmě nebudu uvádět:-).
Trochu mi vadila i přílišná zkratkovitost jednání Lowen, jejíž řešení mi v určitých chvílích přišla jako poměrně radikální kombinovaná s pro mě nepochopitelnou laxností s ohledem na technické prostředky a jejich načasování, které volila ke sledování objektu svého zájmu. Nemohu se zbavit pocitu, že racionální úvaha a vhodná snadno dostupná technika mohla některé problémy odhalit a zdokumentovat mnohem dříve a bez větších obtíží.
Téma dětí a jejich role v celém příběhu, je samozřejmě silný prvek, který pro mě ale jako jediný přidává knize na nadstandardu a má hlavní podíl na emocionálním ždímání čtenáře.
Hodnocení bude asi poměrně nízké, ale jednu hvězdu srážím za to, že se ke knize již nechci vracet, druhou hvězdu za nelogičnosti v jednání Lowen, které ale někdo jiný třeba shledá jako pochopitelné.
Poslechl jsem si pouze audioknihu, proto knihu hodnotit nebudu. Z více jak čtyř hodin mluveného slova mě zamrzelo poměrně stručné vykreslení období normalizace až do pádu režimu. Na tuto část jsem se těšil nejvíce a mnoho nového jsem se nedozvěděl. Po ukončení poslechu ve mně přetrval poměrně depresivní pocit. Za mě jde o příběh člověka, bytostně přesvědčeného a zarytého komunisty, který mnoho osobního štěstí neprožil. Strana, osamělost, strana, Sovětský svaz, osobní tragédie, pes, zdravotní problémy, samota, pád režimu a smrt. Je to paradox uvažovat u člověka, který se dostal na nejvyšší posty v zemi, zda měl vlastně jeho život smysl?
Alespoň jsem pochopil jeho legendární proslov: „Prežili sme obdobia, keď sa veľmi ťažko pracovalo a keď statoční vydržali. Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické, ale nech v tej strane zostane, čo je pevné, čo je charakterné, čo chce za tento národ zápasiť.“ A rovněž se vyjasnily důvody jeho českoslovenštiny.
Škoda pro nás a pro Slováky, že jeho ideály nebyly jiné... Odhodlání, inteligence, výdrž, statečnost kombinovaná s pragmatismem a uvážlivostí mu určitě nechyběly.
Jednoznačné hodnocení osobnosti a života G. Husáka je ale stále těžké. Nebyl to jen pouhý normalizátor, což je role, ve které ho známe všichni. Jenže co říct dál? Stále nemám ujasněný pohled. Je ale myslím dobře vědět, že vše má určité dopady a počáteční těžké životní podmínky mohou stát za pravicovou či levicovou radikalizací. Podobná motivace jako u G. Husáka se objevuje i u M. Jakeše. Povahově totožní lidé stále přichází na svět a záleží jen na tom, čeho se chopí, jak budou utvářeni a jaké přesvědčení u nich zvítězí... Možná si to člověk v těch osmdesátých letech ani neuvědomoval, ale G. Husák se narodil ještě v Rakousku-Uhersku a pouze délka lidského života dovolila přenést to staré, čím byl člověk poznamenán a utvářen, do relativně nedávné minulosti. Z tohoto pohledu se zdá, že komunismus (socialismus) byl odsouzen k záhubě i bez toho, že by se sám vyčerpal a ekonomicky zruinoval. Ti, co přicházeli do KSČ po Husákovi a Jakešovi, už byli ve větší míře kariéristé, lidé vyrůstající v relativním byť pouze východním dostatku a jejichž přesvědčení vycházelo spíše z osobních ambicí. Taková komunistická "víra", a v případě GH to byla opravdu víra, už není tak zarytá a snadněji převléká kabát, pokud se objeví jiná cesta k úspěchu a k vlastnímu prospěchu. Rozkolísat systém stojící na kariéristech bývá snazší. Opět se tedy potvrzuje to, že socialismus se do značné míry zničil sám. Po r. 89 se hromadně odevzdávaly stranické knížky, Husák s Jakešem i přes vyloučení z vlastní strany, zůstali svým ideálům věrni. U Jakeše nepomáhala jakákoliv argumentace, držel se svého. Je proto škoda, že nebylo možné sledovat, jak by nesporně intelektuálněji vybavenější Husák čelil konfrontaci s dnešními dny. Bylo by zajímavé slyšet, jak by se s námitkami vypořádával. O co by opřel svou víru dnes, anebo by se jen ještě víc uzavřel do sebe? Možná... Vývoj lidské společnosti se i bez něj a ideálů komunismu posunul vpřed. Svět, ze kterého Husák vyšel, je již téměř století pryč.
Michal Macháček naštěstí Husáka nehodnotí, předkládá pouze fakta. A takový přístup je pro mě mnohem příjemnější než knihy některých angažovaných autorů. Gustáv Husák: Smutný život jednoho inteligentního a vytrvalého člověka, který ve svém neštěstí a traumatu ze sociálního zázemí a doby pomáhal utopit celou zemi.
Vlastně ani nevím, jestli mám knihu hodnotit jako kvalitní nebo špatnou? Dobrá je v tom smyslu, že autor musel prokázat dobrou orientaci v literatuře i v historii, špatná je v tom smyslu, že se neubránil "vykladačství". Každý jedinec hodnotí události ze svého pohledu, to je přirozené, ale tím riskantnější. Kvalitní literatura vám, dle mého názoru, žádné takovéto "naservírování" a "předžvýkání" nenabízí, kvalitní literatura vám nabízí především ověřená fakta a zcela obecné zásady, o kterých lze vést spor, nicméně celá řada těchto zásad za dobu trvání lidské existence dostatečně vykrystalizovala a je všeobecně přijímána jako platná. Nové formulace jsou potřebné především u nových událostí a jevů. To je ona neznámá oblast. Stejně tak revize, protože to, co bylo platné před sto lety, dnes platit nemusí kromě oněch zmíněných obecných hodnot. Ty se ostatně lidem lépe posuzují, protože jejich poselství je jasné, jednoznačné a lze se k němu snadno přihlásit, anebo ho zcela odmítnout. Osobně před "vykladačstvím" varuji, protože je mnohdy účelové a je věcí osobního náhledu. A nikdy nemůžete vědět, jaké cíle dotyčný člověk sleduje. To v jaké se aktuálně nachází situaci, neznamená z hlediska budoucnosti takřka nic. Dle mého názoru se i pan Tabery účelového výkladu mnohdy či alespoň částečně dopouští. A to je pro mě jen jiná forma manipulace. Lze se totiž ptát, proč pan Tabery knihu vydal? Chtěl prospět, chtěl prezentovat své názory? Dávám proto přednost přiznání a to úplnému. Hodnotím tedy lépe knihy, v nichž autor nekombinuje vlastní návod v kontextu obecných formulací - t.j. "nevykládá", ale sám za sebe bez dalšího otevřeně prezentuje pouze svůj pohled na svět. Je to upřímnější a víte, jak si stojíte. Druhý protipól pak vidím ve filozofickém pojednání, které si klade otázky akcentující morálku a správnost, postojů nebo cílů. Umění obecnosti samozřejmě není lehké, mnoho knih na toto téma bylo již napsáno a netěší se příliš velkému zájmu, protože jim často nutně schází konkrétní příklad. Ale na druhou stranu nemanipulují, nepřiřazují a jsou méně zatíženy osobním pohledem. Závěrem lze tedy říci, že to, co si čtenář musí rozhodnout, je, do jaké míry je Opuštěná společnost spíše Opuštěný Erik Tabery? Při čtení knihy jsem se osobně dokonce dostával do stavů, kdy jsem sice souhlasil s kladným či negativním hodnocením konkrétní situace, a tento názor jsem zastával ještě před samotným seznámením s textem, ale předložené důvody pro mě vyzněly jako natolik zaujaté či z pozice E. Taberyho osobní, až jsem si kladl otázku, jestli bych svůj celkový pohled neměl zcela přehodnotit? A to rozhodně nejsou stavy, do kterých bych se chtěl dostávat. Ani v takovém vyznění nevidím další přínos. Ostatně novinář by dle mého měl uveřejňovat především pravdivé informace, které jsou v různé míře komplikovanosti nedostupné. Hodnocení těchto informací by se měl pokud možno vyvarovat. Hodnotový žebříček by měl být vštěpován v rodině, ve škole, popř. samostudiem. Pak může nastat ideální a nikdy zcela realizovatelný stav, že každý jedinec bude schopen posoudit jemu předkládané bez dalšího, občasně značně účelového, výkladu.
Životopisy nemám rád, nebaví mě, ale nechal jsem se zlákat příznivými recenzemi a nelituji. Je to skvělá kniha a hlavně nepopisuje Jobse jako nějakého kladného hrdinu. Ovšem přes vše negativní (a není důvod textu nevěřit) zůstává ve mně pouze hluboký obdiv k autorovi a především k samotnému Jobsovi.
Jestli bych chtěl pod ním pracovat? Ne, nechtěl. Jestli bych chápal jeho způsob parkování, pochopení pro LSD, stravu, alternativní způsob života atd. Ne, nechápal. Ale byl v určitém ohledu skutečně geniální.
Říká se, že to byl především král marketingu a obchodník, a že tím pravým technickým géniem byl Wozniak. To je hodně zjednodušený pohled zvlášť, když se Wozniak poměrně záhy vydal vlastní cestou. Jobs byl opravdovým vizionářem a ten přívlastek mu přísluší. Byl nesnesitelný, netrpělivý, motal a pletl se do všeho, ale byl zároveň tím, kdo řekl, bude to tak a tak, čímž nejenže upřednostnil svou představu, ale (a na to mnozí zapomínají) vzal na sebe i zodpovědnost - za provoz firmy, nové výrobky, jejich funkci a vzhled. A to je ten komplexní talent i výjimečnost - zvlášť, když byl natolik úspěšný... Pro chod firmy to jsou naprosto zásadní a nepostradatelné funkce... K tomu mu nechyběl perfekcionismus a tuha obklopovat se jen těmi nejlepšími. Další důležitá byť pro mezilidské vztahy problematická vlastnost.
Knihu jsem četl až nyní, ale někdy před rokem jsem si koupil svůj první iPhone. Rozbalil jsem krabičku a žasl jsem už jen nad tím, jak je zabalený. Nikdy jsem tak dobře zabalený výrobek neměl... Dýchá z toho solidnost... A teď čtu knihu a najdu příslušné pasáže, kde se o důležitosti takového detailu mluví a píše. Někdy okolo roku 2000 jsem také chtěl ze svého PC, pokročilé zvukové karty, značné rozložité reprosoustavy, TV tuneru a rádio tuneru vytvořit domácí multimediální centrum s dálkovým ovládáním. O Applu jsem v té době téměř nic nevěděl a svůj záměr jsem naplnil, ovšem uživatelský komfort nebyl příliš vysoký. Nacpal jsem do toho tehdy spoustu peněz za lepší a lepší varianty jednotlivých komponent. Nakonec jsem svůj boj vzdal a obrátil se ke klasické jednoúčelové, avšak spolehlivé a uživatelsky komfortnější elektronice. O to víc mi však byla sympatická snaha Jobse, který chtěl dát počítači novou funkci a vytvořit z něj zároveň jakési obslužné zařízení pro vše ostatní. Ano... to by bylo něco... Musím však říci, že dnes se podle mého opět tato vize obrací trochu nešťastným směrem...
Před iPhonem jsem měl Sonku s androidem. Restartoval jsem ji nuceně zhruba jednou týdně, a i když iPhone není na samé špici technologické výbavy, je mi to jedno. Stabilita, klid a uživatelský komfort je pro mě násobně vyšší.
Nemám ani problém se samotnou filozofií Applu, protože sám nemám rád, pokud se někdo vrtá a šťourá v tom, co jsem udělal. Mám poté pocit, že mou práci ničí. A co víc, může tím naprosto pozměnit původní charakter. Jsem proto rád, že existuje "kompaktní" řešení bez nutnosti něco dodělávat, nastavovat, suplovat a ve výsledku se bát o funkčnost. Komu toto pojetí nevyhovuje, může si pořídit něco jiného. Ovšem to není chyba Applu, je to jeho přednost, záleží samozřejmě pouze na úhlu pohledu.
Jobs měl z hlediska uživatele velice zdravé názory, které bych mohl jen podepsat, ať se týkaly třebas i jen boje za prodej hudby a jednotlivých skladeb. Další osud Applu však příliš růžově nevidím, pro mě bohužel. Mám rád kvalitní a vyšperkované produkty, které fungují a ještě dobře vypadají, ale nahradit Jobse se mi zdá téměř nemožné...
I když je to negativní vlastnost, někdo musí lidi "buzerovat", aby dělali co nejlépe svou práci, nesmiřovali se s polovičatými řešeními, dbali na vzhled, funkci, jednoduchost a uživatelský komfort... a ještě musí umět dobře rozhodnout. A takových lidí je opravdu jen velmi málo...