moonell komentáře u knih
Záměrně jsem si nečetla žádné recenze ani popisy knihy a sáhla naslepo. Netušila jsem, do čeho jdu, a knihu jsem vstřebala jako už dlouho žádný jiný příběh. Myslím, že pro spoustu lidí může být první bránou do světa české mytologie (pro nedostatek lepších slov). Pro mě určitě bude.
Backman ždíme a pumpuje slzy víc jak pořádnej hollywoodskej doják a já mu to celou dobu žrala i s navijákem. Chtěla jsem něco odlehčenýho a nebyla ani trochu připravená na tohle švédský mono no aware v podobě mrzutýho dědka se Saabem a diverzního ansámblu, před kterým by se zastyděl celej Netflix.
Ano, čerpá to klišé a hraje na city, ale je mi to jedno. Sedlo to jak prdel na hrnec.
Proboha.. Je to porno. A sakra dobře napsaný. Jak někdo může řešit chabou dějovou linii !? Třeba rozlišovat druhy literatur, vážení.
Je mnohem víc... znepokojivá, než působí v literárních rozborech. Další z mnoha důkazů, že klasiky je třeba poznat, ne o nich jen číst.
(SPOILER) Každý sedmiletý dítě potřebuje superhrdiny.
Čtvrtinu knížky jsem probrečela, dvě čtvrtiny se smála nahlas a děsila spolucestující v různých prostředcích hromadné dopravy. Bála jsem se druhé knihy, toho, že Backman neudrží vlastní tempo. Udržel a ždíme pořád stejně.
V příběhu je spousta dobře načasovaných klišé, on to prostě umí napsat, i když by to jinde působilo kýčovitě. Pokládaly mě samostatný věty, náhodně umístěný doprostřed odstavců, jakoby mimochodem. A paradoxně nejvíc jedna replika z mnoha, která mě zastihla nepřipravenou.
„To přece není správné, Ulrico. Je to moje místo. Nikdo mi ho nemůže jen tak vzít...“
Soukupová mě vyfackovala ze čtenářské letargie, takže jsem jí vděčná už jen za to. Zhltala jsem všechny tři novely v rozmezí několika dní a z každé odcházela s jinou příchutí slovanského zoufalství a deprese. Způsob psaní, který tu někdo kritizoval, mi připadá naopak dokonale podtrhující, sedící k lehce chaotickým skokům v myšlenkových i vyprávěcích procesech, ladící s celkovou náladou textů. Pokud by po mně někdo chtěl, abych vybrala jeden z kusů jako oblíbený, zaboha bych nebyla schopná, všechny mají něco svého, něco dokonale rozbitého, nedotaženého, smutně skutečného. Zůstává se mnou po dočtení pocit, kterému nedokážu dát patřičný tvar.
Člověk aby byl nostalgický a vzpomínal na události, co se mu nikdy nestaly.
Dokonalý chaos a chodící definice arbitrárnosti, jen aplikovaná na sci-fi.
"Forde, stává se z tebe tučňák. Nech toho, prosím tě."
Jakkoliv se s některými tvrzeními v dnešní době rozhodně nedá souhlasit (jmenovitě třeba s konceptem ženské hysterie a neurotičnosti vyvolané dělohou, který vychází z dost pochybných pseudovědeckých poznatků mužů viktoriánské Anglie a doby lehce pozdější), je až zarážející, kolik konceptů popsaných v těchto esejích je dodnes aktuálních a poplatných. Vhled do mytologie a náboženství spjatých s "ženstvím" byl rozhodně hloubkový, velice podnětný a přiměl mě k zamyšlení se nad spoustou okamžiků, kdy jsem se cítila zoufalá ze stereotypů, které se váží s feminitou, ale nedokázala úplně popsat svůj primární zdroj frustrace. Dostalo se mi popsání mnoha archetypů, se kterými se běžně potkávám, ale nikdo mi k nim nedal verbální aparát. Rozhodně kniha, kterou budu ráda doporučovat dál.
Osobně mě velice pobavilo, že Patočka a spol. se na základě svého vlastního uvážení rozhodli pokrátit původní počet esejů z originálu. Velmi zábavné rozhodnutí u feministické práce, zasmála jsem se nad tou vesmírnou absurditou poměrně dost.
Doufala jsem v probuzení do úsvitu a dostala (v)rány za soumraku. Konec mě přišlápl jako bota.
Nemůžu se rozhodnout, jestli je celková schematičnost záměrem, nebo projevem netrpělivosti při psaní, ale ve výsledku to vlastně závěr podtrhlo.
Dostat se tak k téhle knize jako dítě, myslím, že bych se zbláznila radostí. Třeba jednou to štěstí zprostředkuju nějakým mladším generacím. Do té doby bude muset stačit, že i jako dospělá jsem zvládla několikrát pobreknout.
Můj vztah k Soukupové je trochu zvláštní. Na jednu stranu mě totiž rozčiluje, jak píše, jsou i (pro nedostatek lepších slov) lyričtější způsoby, jak vytvářet dojem toku myšlenek a autorka se občas moc neobtěžuje s rozsáhlým slovníkem, díky čemuž členové rodiny ve svých niterních projevech místy splývají a působí jen jako určité výhonky sebe navzájem. Ale možná je to záměr, co já vím. Koneckonců vlastně výhonky jsou?
Nicméně realističnost, které byla schopná docílit ve faktických interakcích mezi postavami, mi vyrazila dech už potřetí. Cítila jsem místy nasrání na Veroničiny rodiče pomalu intenzivněji než na ty svoje.
Pratchettův archetyp idiota, který vůbec není idiot je mi s každou další Zeměplochou víc sympatický. Nakombinovat středověk, laciná klišé fantasy, filmů noir i detektivek, téma rasismu a sexismu, celý to zasypat britskou suchostí a voilà, pejsek s kočičkou upekli velice solidní dort.
Něco tam je, ale nikdy dotaženo do konce. Samé začátky, žádné utažené konce.
Ale je až zarážející, jak se dá s dystopií (byť parodickou) souhlasit.
Bylo mi dvanáct, když jsem seděla na lavici ve třídě našeho skvostnýho gymnázia, houpala nohama, který nedosáhly na zem a nahlas četla pospávajícím spolužákům, kteří se mi tehdy jevili jako ignoranti, Tracyho tygra. Slova plynula z úst a já jsem měla pocit, že vycházejí ze mě samotné, že jsem našla to ono, s čím se spojíte a zůstane vám přišité v hrudi a hřeje poznáním, souzněním. To, co chápe a vy chápete.
Zdálo se správný to napsat, po těch osmi letech. Vzpomínka zakonzervovaná v čase, neměnná. Moje. Tygří.
Cunningham je americký Kundera emocí, kdyby ovšem Kundera nebyl tak zatraceně sexistický a homofobní.
Nesnesitelná lehkost bytí na člověka dopadá ze stránek v naprosto nestřežený momenty. Nedokážu tu hořkost, křehkost přetavit do slov. Jen ve mně zůstává viset. Cunninghamovská melancholie, neurčitá nostalgie po životě, který jsem nikdy neměla. Nevysvětlitelná úzkost, nekonečný příval pocitů, který rozbíjí hlavičky hřebíků.
Začalo to slibně, ale nezvládlo to tempo, není to dotažený. Vytváření konceptů postav a celého světa, který potenciálně mohl být zajímavý, ale zůstal jen dvojrozměrný, načrtnutý, šuplíkový. Nedochucený.
"To není žádná spravedlnost!"
JSEM JEN JÁ.
Trocha té utopie pro lepší den. Kéž by se tak skutečnost dokázala postavit na podobně šťastné konce. Ale možná je to jen šance milion ku jedné.