morienhithwen
komentáře u knih
Total Recall: Můj neuvěřitelný životní příběh
Arnold Schwarzenegger
Zajímavé myšlenkové cvičení, snažit se probrat všemi vrstvami a nánosy a vůbec se rozhodnout, jak moc velký manipulátor vs upřímný vypravěč Arnold je.
Vlak z Paddingtonu
Agatha Christie
Jsem si vědoma, že se vůči knížce dopouštím mírného faulu, když ji srovnávám s filmovým zpracováním s Geraldine McEwan, ale já si nemůžu pomoct. Protože jsem film znala dřív než knihu, tak jsem si při četbě neustále říkala "a tohle ve filmu vyřešili líp, a tohle ve filmu dávalo větší smysl, a touhle postavou navíc je film hned zábavnější" a podobně. Samozřejmě by filmaři bez Agathina solidního základu neměli na čem stavět, ale už je to tak, že jsem si tím pocitem četbu trochu zkazila, respektive neužila tak, jak by to nejspíš šlo.
Čtyři po půlnoci
Stephen King
Když to člověk čte, tak si říká (jako u všech Kingových knih), že není divu, že je tak populární, když je tak poutavý vypravěč, ale zároveň se diví, proč je tak populární, když je to úplný magor. Knihovnická povídka je totální kopie To, jenom si teď nevybavím, co napsal dřív. Nejvíc se mi líbilo Secret Window, ale hlavně kvůli filmové adaptaci, která ten Kingův příběh vyleštila a vylepšila. (Anglicky.)
Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Je to trošku fever dream, nicméně proto ji milujeme.
Tanec s draky 1
George R. R. Martin
Napoprvé mě Tanec s draky velmi zklamal svou rozdrobeností a nerelevantností a až nechutí postavy směřovat zase k sobě na rozdíl od pořád dál a dál od sebe. Pořád si to o příběhu celkově myslím, ale napodruhé už jsem si knihu užila víc, možná jsem prostě potřebovala trochu času, abych se smířila s Martinovými úmysly. Jak je napsaný ten Theonův oblouk je pořád fantastické. Ale pořád taky platí, že většinu těch "nových" postav nemám ani zdaleka tak ráda jako ty, se kterými příběh začal. (Česky i anglicky.)
Šikmý kostel 2
Karin Lednická
První díl mě psychicky velmi vyčerpal, Barbora byla oříšek. Ne že by druhá kniha byla nějaké lehké čtení, ale přijala jsem ji mnohem lépe. Celý příběh jako by byl víc odosobněný a tím víc naléhavý, postavy nejsou jenom postavy, ale spíš symboly, a nebo šablony? V tom nejlepším slova smyslu. Autorce se povedlo vše, o čem mluví v doslovu, který mne až dojal.
Soumrak dne
Kazuo Ishiguro
Jedna z takových těch knih, kdy od prvních pár vět víte, že čtěte jednu z Těch Knih. Mistrovsky napsáno. Vrstva na vrstvě na vrstvě.
Čekání na Godota
Samuel Beckett
Od dospívání do dospělé ženy jsem se všemu navzdory změnila z pesimisty na optimistou (sama nevím, jak je to možné), nicméně si pořád myslím, že Čekání na Godota je nejlepší divadelní hra vůbec.
Nekonečno vítá ohleduplné řidiče
Rob Grant
Může být něco srdcovkovatějšího než Červený trpaslík? Ne.
Oheň a krev
George R. R. Martin
Parádní čtení. Něco je zmíněno lehce, něco popsáno do podrobností, něco odvyprávěno v několika verzích, podle toho, jak si to který kronikář upravil. Dohromady to tvoří poutavý, pohlcující obraz možného světa, který je sice trochu odtažitější než Píseň ledu a ohně, ale zároveň to Martinovi zabraňuje být příliš ukecaný a donekonečna odbíhat od tématu. Já jsem spokojená.
Nadace a Země
Isaac Asimov
Jak už jsem psala u předchozího dílu, byl mi milejší "neosobní" a pragmatičtější styl původní trilogie. Ústřední konflikt/debata Gaia versus individualismus se ústy Trevize a Bliss neustále opakují bez nějaké výraznější gradace nebo změny postojů, a ani se to nedočká moc uspokojivého završení. Navíc tam zase bylo dost momentů, kde jsem si připadala chytřejší než postavy, což u "detektivního" sci-fi příběhu není moc žádané. Co mi ale vadilo úplně nejvíc, jak zastarale tahle budoucnost z dnešního pohledu působí. Existuje spousta (starých) knih odehrávajících se v budoucnosti, kde se autorům povedlo uvěřitelně projektovat budoucnost bez ohledu na to, v jakém stavu byl vývoj společnosti a technologií za jejich života, ale Asimov a jeho pozdní díla do toho tedy nespadají. Zejména způsob, jakým tady jeho postavy mluví a smýšlejí o světě kolem sebe (ale i ta technická stránka, třeba zmiňování toho, že všechny technologické vymoženosti včetně skafandrů jsou kovové nebo že roboti by nemohli existovat bez lidí, kteří by se o ně starali) mi přijde zastaralejší než jeho díla z padesátých let. Škoda.
Nadace na hranicích
Isaac Asimov
No. Řekla bych, že se Asimov vrátil k Nadaci způsobem, který v mých očích potlačuje to, co se mi nejvíc líbilo na původní trilogii. Dřív uměl mnohem lépe balancovat mezi tím, jak je důležité, aby určité postavy udělaly určitá rozhodnutí, a mezi tím, že v běhu dějin jsou jednotlivci zanedbatelní. Říkám "uměl lépe" a zároveň si nejsem jistá, jestli se tady o to vůbec snaží. Jeho vyprávění zkrátka je najednou o něčem trochu jiném a já preferuji ten starší způsob. Věcem určitě nepomáhá, že téměř všechny zvraty jsou předem uhodnutelné/jsem předem uhodla.
Druhá Nadace
Isaac Asimov
Možná si to v klíčových momentech až příliš libuje v mluvení a překomplikovávání, ale i tak jsem na sebe byla velmi pyšná, že jsem uhodla, kde se ta Druhá Nadace nachází.
Nadace a Říše
Isaac Asimov
Následovnictví první Nadace je tam zřejmé, ale zároveň autor přináší i něco nového, tak má správné pokračování vypadat. Knihu jsem "spolkla" během pár seancí a hned jedu dál.
Nadace
Isaac Asimov
Celou dobu jsem se snažila rozhodnout, jestli je hnací síla za takovým příběhem spíš optimismus nebo spíš pesimismus, ale ani konec mi nepomohl k definitivní odpovědi. Jako čtenář jsem si musela chvíli zvykat na to, že stejně jako Hari Seldon při předpovídání budoucích událostí i já mám vnímat příběh jako celek a nikoliv soustředit se na jednotlivé postavy, které se v hledáčku míhají jen na chvíli a hned mizí v propadlišti "dějin". Postupně to do sebe všechno zapadlo a chystám se pokračovat dalším dílem (zatímco například u Duny mi první kniha stačila a dál jsem nešla).
Listopád
Alena Mornštajnová
(SPOILER) Zjišťuji, že pro mě není úplně lehké popsat, co si o knize myslím. Nejspíš to bude tím, jak do sebe naráží to, že koncept představené alternativní historie mi přijde velmi zajímavý, a způsob, jakým autorka svůj příběh vypráví, mi přijde extrémně nezajímavý. Nebo možná ne extrémně, ale určitě nevyužívá představený potenciál naplno, a taky to není jenom tím stylem, ale i příběhem samotným. Určitě mi už trochu pije krev, že každý český autor či autorka, o kterém se píše nebo kterému se dávají ceny, píše jenom o utrpení a mučednictví a marastu a bahně. Listopád není žádnou výjimkou, a zvlášť v případě mámy je to celé takové prvoplánové a jednorozměrné. Hrdinkou je žena žijící v "tamtom" světě, ale přijde mi, že o ní autorka píše až moc z pozice někoho z "našeho" světa a nový řád tak působí jenom jako hra a předstírání, chybí mi důkladnější prozkoumání. V případě dcery se pokus o ponoření do nového světa dostane mnohem dál a chvílemi dokázal i zamrazit, ale... jak to říct? Většina situací je tak důkladně nasvícená, popsaná a dovysvětlená, že ztrácejí veškeré kouzlo, které se v nich mohlo skrývat. Je to moc doslovné, málo sofistikované. A ke konci ještě k tomu moc uspěchané. Možná byl záměr velkými skoky v čase a velmi stručným popisem posledních událostí uštědřit čtenáři pár finálních úderů do solar plexus, ale na mě to působilo spíš opačným způsobem: protože se to (aspoň podle mého vnímání) natolik lišilo od zbytku knihy, která sice taky skákala v čase, ale co už zobrazovala, to popisovala vždy do velkých detailů, tak mi to spíš připadalo, jako by i sama autorka o látku ztratila zájem a tak vše uzavřela spíš ledabyle. A co mi tam paradoxně chybělo, byla krutost. Mám na mysli krutost autora ke svým postavám, odstup autora od příběhu, nikoliv krutost mezi postavami v rámci příběhu. Absence této krutosti měla podle mě velký podíl na tom, proč ten konec nefungoval. Autorka se moc snaží hrát na city v situaci, kdy bych ji raději viděla bezskrupulózní a nestrannou.
Marťan
Andy Weir
Čtivé jako bič. A je ještě u toho člověk může přemýšlet, jestli je tolik vynaloženého úsilí k záchraně jediného člověka vrchol privilegovanosti, a nebo jestli je to výsostně humanistické. (Anglicky.)
Růže pro Algernon
Daniel Keyes
Taťka mi to dal přečíst kdysi dávno (po poslechu Brichtova alba Růže pro Algernon), dokonce si říkám, jestli jsem tehdy nečetla spíš tu povídku než tu novelu. Každopádně slzičky. Skvělé využití ich formy, i když si říkám, jestli ten konec nebyl trochu uspěchaný. Respektive nevadilo by mi, kdyby se v tom autor ještě chvíli rochnil. (Anglicky.)
Pád Anne Boleynové
Alison Weir
Fantastické čtení. Styl psaní autorky si mě okamžitě získal, mám dojem, že bych dokázala "vdechnout" cokoliv z jejího pera na jakékoliv téma. (Anglicky.)
