mosem komentáře u knih
Poslední rukopis autora, vydaný navíc po dlouhé době od napsání má sociální i filozofickou rovinu. Popisuje poslední etapu života člověka, který po létech ve vrcholných kruzích společnosti dospívá k závěru, že tento styl života chce alespoň na konci opustit, stát se sám s sebou a mentálně se srovnat se svojí situací. Jistě nabízí se otázka, zda by tuhle cestu "k sobě" podstoupil, kdyby necítil závěr života. Stejně tak je otázkou, jak hluboké to bylo vyrovnání se, když působí zevně jako prostý venkovan, ale současně disponuje dostatečným majetkem k tomu, aby si mohl pořídit vše co potřebuje, když v problematických situacích neváhá využít znaků a práv svého původního postavení. Příběh je to nesporně čtivý, a nejednoho čtenáře nepochybně přiměje k přemýšlení nad smyslem vlastního života, nad vyrovnáním se s tím, čím jsme a čím jsme v životě byli. Neodehrávají se zde žádné dramatické, překotné, změny. Příběh plyne pozvolna, takže čtenář má čas si tyto souvislosti promýšlet. I přes útlost to není kniha na jedno přečtení.
Osobně se mi nelíbil popis získávání polností, zadlužování a následné ztráty majetku. Snad pravdivý, a ve své době takto probíhající proces mně však až příliš evokoval některé momenty 90tých let, a přišel mně zde poněkud uměle našroubovaný. Stejně tak zmínky o "primitivní počítačové technice" v éře středověku, ve které se příběh odehrává působí poněkud zvláštně.
Kniha je plná nádherných popisů přírody, a jako nejlepší pak považuji úplný závěr knihy. Knihy, která je do jisté míry autorovým filozofickým testamentem. A u takové knihy se na jisté drobné názorové a myšlenkové drobnosti nepochybně nehledí.
Třetí kniha tohoto autora. Zatímco Pravdu....jsem přečetl za jeden víkend, Baltimorské za týden, rozvleklost v tomto případě byla příčinou toho, že jsem četl s přetržkami. Je sice napsána čtivě, ale záplatka je natolik krkolomná, že její uvěřitelnost se blíží nule. Spousta odboček, které na vyřešení zápletky nemají žádný vliv (dětství jednoho z policistů u prarodičů, vztahy policistky s exmanželem a její vztah k rodičům...) a tvoří balast. Jako by si autor nastavil počet stran knihy jako cíl, a rozhodl se jej dosáhnout za každou cenu. Kdyby tato "vata" v knize absentovala, nebo byla redukována na míru snesitelnou, dal bych klidně plný počet bodů. Ale takhle cítím potřebu jeden ubrat - i kdyby jen proto, abych její hodnocení odlišil od předchozích dvou.
Kniha může být zajímavým "studijním materiálem" pro psychiatry, protože hlavní postava - guvernantka, která se na počátku jeví jako zcela racionálně uvažující mladá žena se postupně dostává do polohy duševně nemocné osoby, jejíž nemoc se projevuje ve vztahu k dětem, o které se má starat. I když námět samotný mně zaujal, samotné zpracování mně příliš neoslovovalo. Rozvleklé, občas poněkud nesrozumitelné, mysteriozní... Ale může to být tím, že nejsem velkým čtenářem příběhů s hororovými prvky, a nerozumím zcela pravidlům tohoto žánru. Ale vzhledem k rozsahu cca 140 stran taková ne úplně marná jednohubka pro odpoledne s nevlídným počasím.
Když se řekne pan Werich, asi je to záruka kvality. Jednotlivým pohádkám nelze upřít vtip a humor, ani nápaditost. Ale přece jen, jsem už zřejmě ve věku, kdy jediný pocit je příjemný z návratu do dětství. I když si nejsem jist, jestli tehdy jsem právě ten vtip, humor a nápaditost dokázal pochopit. Ale od páně Wericha už dám asi navždy příležitost jiným kouskům ;-)
Beletrie, encyklopedie, filozofie, historie, etnografie.....? Pro mne od každého kousek. Jistě, lze najít knihu, kde příběh rybářů bude dramatičtější. Knihu, kde faktické údaje budou mnohem detailnější...Totéž platí o dalších žánrech, jejichž prvky jsem tady našel. Je to ale kniha, kde se tohle všechno mísí. Přitom tato směsice není "nestravitelná", není ani přemrštěně komplikovaná - na druhé straně ale není to prosté povídání pro děti a mládež. Na pozadí prostého příběhu - touhy dvou přátel ulovit žraloka grónského se čtenář dozví spoustu informací o rybách, ale také zajímavosti ze života rybářů, o životě na severu Evropy. Koho kniha osloví, najde v poznámkovém aparátu informace k dalšímu čtení. I když jsou v knize části, které mne zaujaly víc, jiné jsem přečetl prošel bez většího zajmu. Ale vzhledem k tomu,že k četbě encyklopedické literatury na toto téma bych se asi jinak nepřiměl a tak se k zajímavým údajům tohoto typu nedostal, dávám plný počet hvězd - možná lehce víc než cítím, za samotný nápad vytvořit takový mix.
Myšlenka, která mně naskočila bezprostředně po dočtení téhle knihy zněla "Vytrval by Kristus ve svém sebeobětování, kdyby mohl zachránit lotra po pravici a po levici? Kniha, která nemá barvitost ani poutavost filmu je zdánlivě prostá. Děj plyne kolem jednoho tématu, víří kolem něj, a zdánlivě se jedna jediná myšlenka skloňuje vše všech možných podobách. Při čtení knihy si nelze nepoložit otázku z úvodu tohoto komentáře. A nelze se neptat, zda je láska, jako nejvyšší hodnota, víc než víra? Zda je selháním formální akt bez vnitřního přesvědčení, či zda lze odpustit někomu, kdo vás Kde je hranice mezi láskou a selháním? Kde je hranice mezi sebeláskou a sebeobětováním? Knihu asi víc ocení věřící, kteří si spíše budou klást tyto otázky. Psychologie zde není podána tak, aby uspokojila příznivce tohoto žánru. Také popis kultury doby, ve které se kniha odehrává není nijak hluboký. Pokud tedy čtenář hledá román, který mu poskytne vhled do kultury a dějin Japonska , bude pro něj nesporně přínosnější filmová adaptace. Pokud hledáte knihu která klade otázky související s vírou, knihu nad kterou se budete zamýšlet, pak je toto ta pravá kniha. Asi jsem po shlédnutí filmu měl větší očekávání, takže žádné zvláštní nadšení se nekonalo.
Kdybych měl tuhle knihu popsat jedním, jediným, slovem, pro množství vrstev bych ji nazval "sendvič". Knihy lokalizované do této oblasti Asie a nejlépe do jiného časového období mám rád. Jiný prostor, jiná kultura .... téměř bych to označil jako fantasy pro dospělé. Takže jsem po téhle knize rád sáhl. Přiznávám, že v první třetině jsem přemýšlel, jestli jsem nesáhl vedle. Poněkud rozvleklý děj "o ničem", kde mně ani náznakem nepřišlo, že by se něco mělo změnit. Nicméně, s postupujícími stránkami se děj rozvíjí a přechází do téměř básnického popisu, aby vyvrcholil do dramatického závěru. Upoutal popis života v tehdejší době - od života těch nejchudších po nejbohatší, popis dvorních rituálů až po popis pověr a kulturních tradic. Takže z knihy, která na mne v počátku působila přinejmenším rozpačitě jsem byl po jejím dočtení nadšen. A nádherná obálka jako bonus.
Jak charakterizovat tuhle knížku? Možná návrat v čase - ukazuje život komunity, který připomínal život vesnických komunit o několik století zpět. Možná cestopis - ukazuje život komunity, jaký většina z nás nezná, nikdy nebude ani mít příležitost poznat...a snad by ani poznat nechtěla. Etnografická studie, sociologická sonda, reportáž, 13. komnata - i těmito všemi pohledy je možné knihu vnímat. Pokud nepatříte k romskému etniku, musíte se nejprve odpoutat od touhy hodnotit, posuzovat a třeba i odsuzovat. Etnikum, komunitu, jednotlivce, paní Lackovou. Tohle všechno totiž nikam nevede. Já mimo výše uvedených pohledů ze všeho nejvíc obdivuji úžasnou otevřenost autorky. Silná osobnost, která dokázala svoji sílu využít k prosazení svých cílů, současně tuto vlastnost dokázala stejně dobře použít k tomu, aby mnohdy potlačila sama sebe a upřednostnila to, co považovala za nejdůležitější. Děti, manžel, rodina, komunita. Mnohé příběhy byly pro mne jen těžko pochopitelné, mnohé zážitky byly otřesné a jen těžko uvěřitelné. Autorka stejně spravedlivě a tvrdě hodnotí všechny - Romy i gadže, všechny osoby se kterými se setkává, i sama sebe. Ukazuje, jaké radosti mohou usnadnit těžký život. Stejně tak ukazuje, co všechno dokáže láska překonat. Neidealizuje, popisuje střídmě, odsuzuje tak nějak mimochodem - bez nenávisti, s žurnalistickým nadhledem, jakoby se jí nepříjemné události mnohdy ani netýkaly. V dnešním světě plném korektnosti, vztahové vyváženosti, absolutní rovnoprávnosti je div, že kniha mohla vyjít. Osobně musím konstatovat, že pro mne by tenhle styl života nebyl...ale to neznamená, že bych jej odsuzoval. Pro ně by zase asi nebyl ten můj, gadžovský.
Po poněkud zvláštně, snad až zmateně, působícím začátku první kapitoly dostává příběh typický "Tiovský" spád. Kromě samotného detektivního příběhu mně velmi upoutalo setkání soudce Ti s císařským cenzorem. Ukazuje, že i osoba požívající ve svém bezprostředním okolí vysokou autoritu, úctu a téměř neomezenou moc, je před touto postavou (poměrně nelogicky označenou pojmem "inkvizitor") zcela bezmocná a poddaná. Je to netypický pohled do zákulisí státní správy ve staré Číně.
Jídlo je nezbytnou součástí našeho života, pro většinu z nás součástí velmi příjemnou. Věnovat se mu je proto poměrně atraktivní. Napsat knihu o problematice jídla a vaření, ale také s tím spojených oblastí přípravy jídla, úpravy surovin nebo stolování, není vůbec snadné. A pokud si uvědomíme, že kniha zahrnuje velmi dlouhé časové období dějin, je to úkol velmi obtížný, který nutně musí vést v mnoha oblastech ke zkratkovitosti a zjednodušení popisu.
Tato kniha je nesporně velmi čtivá a čtenáře, který není profesionálním archeologem, historikem a nebo etnografem ji může přečíst jako jistou zajímavost, nebo může tvořit kostru na kterou bude řadu dalších informací nabalovat z literatury, jejíž bohatý přehled je součástí knihy.
Velmi lákavou součástí knihy je její závěrečná část, která je tvořena ukázkou historických receptů. Mnohé z nich stojí za vyzkoušení. Snad jen část "pravěká inspirace v kuchyni" mne trošku zklamala, protože přes název kapitoly mají jednotlivé recepty snahu se tvářit jako historicky (kde bych je v uvedené podobě přijal), přičemž i autorce samotné musí být zřejmé, že zřejmě nikdy nebudou realizovány (... prase vykuchej a dej ho do rozpálené jámy, .... berana vykuchej, ale nestahuj. Omaž ho i s kůží dobře hlínou a dej ho péct do podzemní pece...). Proto v hodnocení čtyři hvězdičky.
Kniha, ke které mne přivedla noticka, podle které je hrdinka průvodkyní po dějinách 20. století. Zajímalo mne, jak je možné do tak malého rozsahu, navíc v beletristické podobě takový rozsah koncentrovat. Nu - nepovedlo se to, nebo možná ta noticka dávala příliš velké očekávání. Spíše než o historii je to beletrii o pomstě a neodpuštění. Prvním momentem, který jsem v ní našel byla právě absence historii - pro poučeného čtenáře nepřináší nic nového, pro nepoučeného jsou historické momenty ukryty příliš hluboko. Druhým momentem byla všudypřítomnost sexu - ve všech jeho podobách a formách, od sedmiletého děvčátka až po stoletou stařenku, v Turecku, Francii, Německu, Americe, Číně..., nemohl jsem se ubránit pocitu, že jeho přítomnost je vykalkulována na efekt. Třetím momentem pak je přítomnost postav Sartreho a Beauvoirové, která snad může vést k zájmu o přečtení jejich díla - ale jinak jejich jednání, vyjadřování, působí spíše jako "fráze". Snad nejsympatičtěji v knize vyznívají kupodivu Himmler a Hitler - nevím, jestli to byl záměr autora nebo jsou to moje pocity. Tedy shrnuto - očekávání od knihy větší než skutečnost. Nicméně - pokud hledáte knihu, po které sáhnout po náročném dnu, knihu od které čekáte příjemných několik hodin bez potřeby hlubšího přemýšlení....myslím, že v takovém případě nezklame. Je napsána čtivě, přes všechny výhrady stránka za stránkou láká přečíst tu další. Tedy ztracený čas to jistě není. A pokud hledáte něco víc, v závěru je uvedena literatura, která vám ten hlubší pohled na 20. století určitě poskytne dostatečně.
Kniha, jejíž příběh i jazyk jsou jednoduché, ale její sdělení hluboké a složité. Kniha, která z jednoduchého faktu slepoty dokáže vykreslit filozofii našeho života. Kniha, jejíž text autor zjednodušil vynecháním interpunkce a uvozovek - což současně vede k jisté míře čtenářovy slepoty. To co je mu v jiných knihách předkládáno, zde musí s jistou mírou námahy odhalovat, dešifrovat. Stojí to více času, námahy. Stejně jako slepce každý, i ten nejjednodušší úkon. Kniha drsně ukazuje, jak moc dokážeme být závislí na věcech, které pokládáme za samozřejmé, stejně jako ukazuje, že i v situacích kdy jsme si všichni rovni, někteří mají tendenci být rovnějšími. Jak ani v bezvýchodné situace člověka nepřivádějí k pokoře, ke spolupráci a ohledům. Naopak - na povrch se dostávají negativní vlastnosti, sobectví a bezohlednost. Mohla by být jen jednou z mnoha katastrofických knih, ale její poselství, její filozofický obsah ji posunuje daleko za hranici tohoto žánru. Staví nás před otázku, kam bychom se v dané situaci začlenili my, jak bychom se zachovali - nebo dokonce vede k zamyšlení, jak se v situacích, ve kterých se denně nacházíme chováme my. Ať už si za slepotou představíme cokoliv - jsme slepci, nakažení, vidoucí? Využíváme slepoty jiných, nebo se jim naopak obětujeme? Jsme hodní nebo zlí slepci? Tyhle otázky doznívají ještě dlouho po dočtení knihy. Po dlouhé době kniha, které jsem dal pět hvězd, čemuž nezabránil ani závěr, který je překvapivý, nicméně z mého úhlu pohledu vyznívá až příliš nepravděpodobně. A to i v kontextu celého příběhu.
Kniha, kterou bych zařadil do kategorie "lavičková". Taková, kterou je možné si vzít do parku, sednout na lavičku a číst, aniž by se člověk musel obávat toho, že se bude nudit. Kniha, která si ani nehraje na velké intelektuální a filozofické dílo, ale přesto je nutné ji číst pozorně, neboť různé dějové roviny a časové posuny dovedou dokonale zmást. Není možné ji příliš přiblížit, aniž by člověk vyzradil rozuzlení. A to by bylo škoda. Každopádně jedna z mála oddechovek, kterým jsem dal plný počet hvězdiček.
Jedna z knih, které mne zaujaly natolik, že jsem je četl opakovaně. Zaujal mne osud hlavního hrdiny, zaujal mně příběh Troje. Natolik, že jsem toužil navštívit místa, kde se příběh odehrával, Tróju. Po mnoha letech se mně to podařilo. Toužil jsem také navštívit místa, kde žil a podnikal Schliemann - především Petrohrad. I to se mně podařilo. A tak se i dnes vracím ke knize, beru občas do ruky Homéra, prohlížím si fotografie. Možná nostalgie. Nestydím se za ni. Každý máme svoji Knihu s velkým K. A nemusí to být žádné veledílo, které dostává ceny nebo které rotačky chrlí v mnohasettisícových nákladech. Prostě jen proto, že vás její příběh ovlivnil, nebo (jako u mne) proto, že i v něčem inspiroval.
Uznávám, že do určité míry se mohlo do hodnocení promítnout i to, že miluji Francii, miluji víno, miluji dobré jídlo. A stejně jako v jiných knihách, i tady autor přináší mimo napínavého děje a zajímavé detektivky i přidanou hodnotu ve formě reálií. V tomto případě reálií, týkajících se vína - dozvěděl jsem se nové informace, některé zapadlé do zapomnění se opět vynořily. Takže za mne, plná spokojenost.
Velmi zjednodušeně se domníváme, že válečné zločiny se v Evropě odehrávaly naposled za druhé světové války, válku v bývalé Jugoslávii vnímáme jen jako válečný konflikt. Tahle kniha ukazuje, že jen nedávno se válečné zločiny srovnatelné s nacistickými objevily se stejnou intenzitou a brutalitou jako holokaust, jen zde nebyli cílem Židé. Válka v bývalé Jugoslávii s sebou přinášela nejen vojenské akce, ale i události, u kterých je označení "zvěrstvo" ještě poměrně eufemistické. Tahle útlá kniha je vskutku silným dílem, které nám ukazuje že o válce na Balkáně máme v mnoha případech značně zkreslené představy, zpravidla idealistické. Zločiny které se zde odehrávaly jsou děsivé - a člověk, který do této oblasti jezdí si jen klade otázku, jak ti lidé mohou vedle sebe žít. Se svojí bolestí, se svojí nenávistí, se vzpomínkami. Nevím, nedokážu na to odpovědět. Jen vím, že tuhle knihu by si měl přečíst každý, aby si uvědomil, kam se mohou dostat i ti, kteří žili léta spokojeně vedle sebe, spolupracovali, navštěvovali se, přátelili se. Jak tohle všechno může najednou překrýt nenávist a zloba, kam mohou nacionalistické tendence vést.
Knížka která má napětí a spád, dává prostor fantazii a jistému tajemnu. Příjemná na čtení ale současně ne primitivní. Dává zajímavý pohled do japonské kultury pro toho, kdo není na ni odborníkem - a může lákat k dalšímu poznání. Nevadilo mně to, co některé jiné čtenáře - hovorová čeština. Tohle není učebnice jazyka. Vzhledem k tomu, že je to dílo začínající autorky, jistě nebylo snadné najít nakladatelský dům, který by se vydání ujal. Za to patří Pasece uznání. Na druhé straně práce korektora je hodně odbytá, což sráží renomé nakladatele, a je na škodu i autorce. Pro další knihy, které doufám že budou, by to chtělo lepší práci nebo jiný nakladatelský dům. Pro další díla už to zřejmě tak obtížné nebude. Takže za editorskou práci ubírám hvězdičku.
Větší část příběhu se odehrává jako klidný popis děje, ve kterém není mnoho emocí, pokud je tam lze vlastně vůbec najít. Závěrečná část dává otázku. Je Mersault fatalista, který odevzdaně přijímá události tak jak se odehrávají? Je duševně narušený a nevnímá, co se odehrává - to co udělal, to co se odehrává, ani to co jej čeká? Nebo člověk, který nastalou situaci považuje za možnost úniku ze situace, ve které se nacházel a která mu nevyhovovala? Nabízí se otázky související s vírou v Boha...v průběhu celého života i v jeho závěru. Kniha není rozsáhlá, ale jen díky tomu, že se podařilo z ní vypreparovat všechna nadbytečná slova, že se podařilo vytvořit dílo kde každá věta má svůj smysl a vede čtenáře k zamyšlení.
Kniha, po jejímž přečtení budete hledat slova, která by ji stručně charakterizovala. Je to kniha o bojí víry se zlem? Je to víra o boji se sebou samým? Co je víc - jistá pomoc jednomu člověku, nebo potenciální pomoc mnoha jiným? Jak bude reagovat zlo na okamžik, kdy reakce toho komu je ubližováno překročí zamýšlenou hranici? Kniha, kterou bych označil jako dílo na pomezí beletrie a filozofie. Kniha, která ve vás tyto otázky vyvolá, ale odpověď na ni musí každý dát sám. Kniha, která je sice tenká svým rozsahem, ale mohutná svým obsahem.
Další z příběhů této autorky. Její styl psaní je zcela atypický, knihy nejsou snadné k přečtení, je třeba se nad nimi zamyslet. Příběh, který se odehrává v nedefinované zemi s nespecifikovaným válečným konflikte,, kde nám děj samotný dovoluje dovozovat místo, čas, kulturu i sociální aspekty. Příběh, který rozčeří zdánlivě klidnou hladinu vyprávění a ponoří se do hloubky, pak ještě do větší hloubky, a dojde až na samotné dno. A najednou je zde obdiv k hlavní postavě, vděčnost že jsme jinde a v jiném prostředí, pokora plynoucí z našeho dostatku/přebytku. Příběh, ke kterému se budu vracet.