něcosivymysli komentáře u knih
Hned jako první se musím zastavit nad faktem, že ''Ove'' je autorova prvotina, což mi naprosto vzalo dech a myslím, že takhle velkolepě debutovat se povedlo jen pár autorům v historii. Už od první stránky jsem totiž Backmanovým slovům propadla, stejně tak hlavnímu hrdinovi, který je sice dost komplikovaná povaha, ovšem nejde ho nemilovat. Zejména, když na nás autor už v první kapitole vybalí scénu z obchodu, kterou jsem se celou prosmála. Nenechte se ale mýlit, Backman vám sice umí vykouzlit úsměv na tváři, ale taky vám ho v sekundě umí vzít a nechá vám jen lítost.
Stačila jedna kniha a už teď jsem Fredriku Backmanovi propadla. Ti kteří čekají zvrat za zvratem museli být skutečně zklamáni, příběh ale nic takové v mých očích nepotřebuje pro to, aby fungoval. Už od začátku je nám představeno poměrně velké množství postav, všechny si však lze jednoduše zapamatovat, protože i přes jejich množství autor při psaní neodbyl žádnou z nich a ačkoliv většinou nejsou obyvatelé Medvědí žádní dobráci, se všemi budete v jistých momentech souznít a jejich špatné stránky z nich dělají něco uvěřitelnějšího než jen potištěný papír. Také jsem si zamilovala autorův styl psaní a jeho schopnost popsat skvěle jakoukoliv situaci či emoci, tu bohužel postrádám a ta ji vždy obdivuji :).
Vrány vlastně vůbec nejsou špatné, jen jsem měla podle recenzí obrovská očekávání, a tak jsem trošičku zklamaná. I tak by ale dle mého bylo nespravedlivé dát knížce méně než plné hodnocení.
Jako klasicky, už od první stránky vás dostane pocit nostalgie, je to přesně ten Backman kterého tak milujete a nechápete, jak jste mohli zapomenout. Pak pokračuje a jste zavaleni obří škálou emocí. Jenže tentokrát autor ještě víc dupnul na plyn a už jen námětem musíte tušit, jak smutný, ale přitom velmi lehce psaný příběh vám leží v rukou. No a závěr, ten musí rozhodit i největšího cynika.
Pokud jste první díl četli zejména kvůli hokeji, možná vás zklame, že autor začíná (zejména na začátku) rozehrávat politickou hru a sport šel do pozadí. Osobně mi to ale ani trochu nevadilo, po čtenáři to sice vyžaduje dávku soustředění a pozornosti, mě si však všechny postavy v knize a jejich osudy získaly natolik, že bych příběh jen tak přelétnout očima nedokázala. A celkově pan autor mě v této knize ujistil o tom, že má neskutečný spisovatelský dar a příběh pod jeho rukama doslova ožívá.
Bylo toho tolik, že nevím, jak začít. Z počátku jsem nebyla úplně nadšená, musela jsem se trochu zorientovat, ale potom...Pecka. Autorka píše o ději docela neosobně, že ani nevěříte, z jakou lehkostí vám láme srdce, ale pak se vrhne na dlouhý a hluboký popis emocí a já poraženě přiznávám, že jsem knížku musela kolikrát zavřít a prodýchat ji. Hanya Yanagihara má na toto totiž velký dar, až takový, že je snad nemožné, aby příběhy všech postav neprožila. A ano, mohli bychom tu debatovat o tom, jak dlouhá knížka je a jak moc je zbytečně protahovaná, když je jasné, že tohle nikdy nemůže dospět do šťastného finále, ovšem já ji miluji přesně tak a možná bych se nebránila ještě delší verzi s více částmi o DžejBím, protože v některých momentech bych ráda znala jeho úhel pohledu.
Není lepšího pocitu než přečíst první kapitolu a vědět, že tohle je ta kniha kterou budete milovat a dvakrát lepší to bylo u Vypravěče. Grohl psát samozřejmě umí a dokonce si myslím, že knížka bude díky svému lidskému pojetí a přirozeně střelenému humoru autora bavit i ty, kteří nejsou prvoplánovými fanoušky, protože Vypravěč není další nudnou ódou na sebe sama, ale skvělý příběh, který pobaví i dojme.
Jestli to řekneš nelze brát jako klasickou beletrii. Můžu sice s poměrně čistým svědomím uznat, že autor umí psát a příběh rozložil poutavě, i tak ale knížku netáhne on, ale Knotekova děvčata, která mají historii tak šokující, že by (s odpuštěním) mohlo být na obalu jméno kohokoliv a na čtenáře by příběh dopadl stejně. A nový rozměr pro mě celá kauza dostala při zjištění, že během mého čtení už je ''Shelly'' Knotek na svobodě...
Vím, že mnoho lidí mělo z verze od Henryho Selicka noční můry, ale za mě je tedy knížka o dost děsivější. Samozřejmě že i film má něco do sebe, ale předloha bez Hubíka a knoflíkové panenky mě asi zaujala a znepokojila o něco víc. V knížce taky proběhne pár sakra děsivých věcí které film úplně ignoruje a o kterých jsem si musela znovu přečíst, abych se ujistila že správně vidím. Koralinu jsem si jako hlavní hrdinku dost oblíbila, ačkoliv se autor příliš nezaměřuje na její postřehy a názory, spíš nám jen přes ní zprostředkovává děj. Celý příběh má takovou znepokojivou atmosféru která mě nutila číst dál a dál a odhalit tak celý svět druhé matky. Parádní knížka se skvělými ilustracemi, kterou vám mohu maximálně doporučit!
Zamkni poslední dveře bych za normálních okolností přehlédla, ale nakonec jsem jí dala šanci a vůbec toho nelituji :). Knížka se čte de facto sama, velmi mě bavila atmosféra příběhu a všechny postavy. Chvilku jsem se bála, že autor to opravdu zakončí tím jedním nastíněným vysvětlením a moc mě potěšilo, že se nakonec tímto směrem neubral.
Atmosféra lesů je skvělá, ale druhá polovina knížku trochu zabíjí. Rituál určitě není špatný, ale nadšená nejsem :)
Za anotaci by se dalo úkryt cokoliv, a tak jsem byla i přes velmi dobrá hodnocení spíš skeptická. Z počátku mě navíc příběh moc nevtáhl, ačkoliv se mi četl asi nejlépe že všech Odeonek. Naštěstí autorka nezklamala a dál se to ubralo dobrým směrem. Ve své podstatě je příběh velmi jednoduchý, zároveň však čtenáře vede k zamyšlení a postupné rozvíjení zápletky zvládla autorka na jedničku. Postavy si dokážete živě vybavit, chápete každou a postupně měníte svého favorita, což mám na knihách moc ráda.
Delphine de Vigan se povedlo to, co málokteré autorce či autorovi, a to perfektně rozložit příběh a propracovat postavy takovým způsobem, že knížku nebudete chtít odložit z ruky a donutí vás k zamyšlení. Pro mě osobně je společně z Vděkem nejlepší knížkou autorky.
Podle anotace se nic moc nedozvíte, ale věřte, že vše je tu úplně jinak než se zdá a ani čtenář s tou největší představivostí nemůže autora prokouknout. Fitzek každou skutečnost může v knížce převrátit třikrát a vy mu to pokaždé hltáte, zejména když nějaký vážně velký zvrat ohlásí jen tak mimochodem. Takhle to možná zní komplikovaně, ale věřte, že když už knížku čtete, jste do ní absolutně celí ponoření a pamatujete si vše co autor napsal. Zároveň jsou Fitzekovy thrillery vždy návykové, neznám jiného autora, který by mě dokázal pro svou knížku tak nadchnout. V jeho případě jsem nadšená i z poděkování (tentokrát tu nechal i vzkaz všem, kteří kritizují nereálnost jeho příběhů) ;).
Knížka je úžasně čtivá a do poslední stránky nejde odložit. Pokud vám nevadí místy přehnané psychothrillery, určitě dejte Terapii šanci (a rovnou i dalším knihám pana autora).
Pro všechny fanoušky pana Fitzeka, kteří se bojí knížku vyzkoušet-tohle určitě stojí za to! Auris je klasicky napínavá a plná zvratů a mám-li být upřímná, kdyby Vincentovo jméno nebylo na obálce, přiřadím ji jen Sebastianovi. Každopádně oba autoři odvedli skvělou práci, nikdy jsem nechápala, jak více autorů může pracovat na jednom příběhu :).
Ano, miluji Sebastiana Fitzeka a Chrise Cartera, ovšem Jérôme Loubry v Útočišti dle mého předvedl neskutečnou hru se čtenářem při které se tajil dech a na kterou dlouho nezapomenu a u které i po pár hodinách po přečtení cítím lítost nad tím vším.
První polovina knížky mě upřímně ohromila, autorka si skvěle hraje s atmosférou a už od začátku je jasné, že to bude psycho jízda se vším všudy. Ovšem musíte počítat s tím, že postavy nejsou zrovna dvakrát sympatické a důvěryhodné, protože na tom děj de facto stojí. Právě v tomhle je podle mě problém u většiny čtenářů, mnoho lidí prostě potřebuje sympatické postavy a mít jasno v ději, ale Pokoj pro hosty je psychárna na hranici šílenství a já kolikrát váhala, kolik pravdy mi vlastně hlavní hrdinka popisuje. Přiznávám, druhou polovinu jsem si užila o chlup míň, ale i tak byla dobrá. V mnoha momentech teda byla poměrně předvídatelná, ale místy jsem zase byla překvapena. Asi se neubráním srovnání s V dobrém i zlém, protože jsem ji četla nedávno a přišla mi temnější a složitější než Pokoj pro hosty, ten je proti ní méně náročný. I tak je ale hodnocení 66% zbytečně nízké.
Skvěle napsaný psychothriller, vtáhne vás a už nepustí. Víc takových!