Nefilim komentáře u knih
Václav Marhoul dovedl svůj životní sen do dokonalosti, jenom si zkrátka nevybral tu úplně nejlepší knihu. Kosińskému čtenář zahlcený brutálními výjevy odpustí ledacos, ale Marhoul má nevýhodu v tom, že na plátně vynikne každý hluchý moment. Tam, kde kniha nabízí "odpočinek" před dalším utrpením, film drhne, scény občas nemají příčinu a vyznívají do prázdna. Nicméně jsou často natočeny líp než napsány. Nabarvené ptáče se v obou případech trmácí bezútěšnou krajinou a nenaplní svůj potenciál dojetí, protože chlapec většinou jen přihlíží lidskému zlu a když je ho příliš, jde zase o vesnici dál. Marhoul se nebál do knihy zasáhnout a občas přijde s lepší pointou než originál. Finální scéna je důkazem toho, že jeden trefný záběr vydá za víc než několik stran knihy. Škoda, že takový není celý film.
Minimalistický počin, který i na malém prostoru vystihne emoce opomíjené hlavní hrdinky upínající se k nenarozené sestře. Napsáno je to hezky, ale Přítel Stesk může působit jako příprava na román, který toho máš říct mnohem víc. Škoda, že jej Zuzana Nováková nenapsala. Potenciál by tady byl. Takhle je to spíš jen předkrm.
Věčný prudič, nenapravitelná optimistka a motivační diář, který je svede dohromady. Nechybí ani moudrý bezdomovec, krachující rodinná firma a smrtelné choroby. A všechno se to úplně náhodou propojí. Tohle není realita, tohle je naivní a strašně rozvleklá story. Ta kniha není perfektní, není ani dobrá. Je taková, že jsem ji nechal na letišti, ať se u ní trápí někdo jiný.
Díky krátkým kapitolám a vyváženosti tří časových rovin se kniha čte opravdu skvěle. Štifter vypráví poutavě, srozumitelně, citlivě, věcně a nakonec mu to všechno do sebe skoro plynule zapadne. Nejstarší část příběhu je jako od Aleny Mornštajnové, v dalších ale dostane prostor mysteriózní zápletka, která ze Sběratele sněhu dělá originální počin.
Martin Váša si to udělal sám. Napsal si knihu, kterou si chtěl nejspíš sám přečíst a obsadil se do hlavní role. I když jeho alter ego řeší dost povrchní záležitostí a občas působí dost ukňouraně, má to styl, je to zábavné, čtivé a nakonec je i o čem přemýšlet. Být originální a zároveň sám sebou je nová černá...
Dospívání v době syntetických tkanin nebyl žádný med. Simona Bohatá socialistické školství líčí pohledem ironické outsiderky, útržkovitě, téměř bez dialogů a hlavně zatraceně vtipně. Rozesmála mě v každé ze 42 krátkých kapitol. A to se jedná o knihu o ne zrovna idylickém dětství. I když jsme vyrůstal v jiné době než autorka, tohle retro ve mně probudilo pár zavátých vzpomínek. Máňa snese srovnání s Hrdým Budžesem.
Opravdu jde o tak přelomové dílo, které může čtenáře zaujmout i o půl století později? Humanistické poselství je sice krásná věc, ale vyprávění hodně vázne. Kniha popisuje pro děj spoustu nepodstatných informací a to, na co láká, se vlastně odehraje na pár stránkách.
K Murakamiho obdivovatelům jsem nikdy nepatřil a tento souhrn životních mouder a zkušeností mě k němu určitě nepřiblížil. Autor se neustále vymezuje vůči okolnímu světu, což vyvolává dojem povýšenosti a sebestřednosti. Spisovatel by měl s tím, co jej obklopuje, naopak splynout a sám zůstat obyčejným čtenářem. Tohle je vyloženě záležitost jen pro fanklub.
Kosmonaut z Čech je zralé a originální dílo. Je to ten druh knihy, kde je větší důraz kladen na to "jak" vypráví, než "o čem" vypráví. Všechny ty úvahy i odkazy na české dějiny jsou napsány krásně... ale Jakub Procházka se mi brzy začal vzdalovat a po sto stranách (třetina knihy) jsem s ním úplně ztratil kontakt.
Ty nápadité obrazy a skryté významy mě začaly unavovat. Více mě zajímalo, co je vlastně ten kosmonaut zač, ale to jsem se nedozvěděl ani z retrospektivních částí. Přišel mi jako nezúčastněný pozorovatel, který pořádně nedostal možnost navenek se projevit. A k takové postavě si bohužel nemůžu najít cestu bez ohledu na to, zda krouží ve vesmíru, nebo stojí na Zemi. Autor si zaslouží obdiv. Jen ten šálek kávy, co je na přebalu knihy, není až tak úplně můj.
V Přechodu Justin Cronin vytvořil poutavý postapokalyptický svět, který utáhl tři obsáhlé knihy. Tady pro změnu není poutavého skoro nic a drhne to už od prvních stran. Zásadní problém je v unylých postavách, které procházejí několika rovinami. Vzhledem k jejich "nijakosti" je děj nejdřív nepřehledný, pak už vyloženě otravný. Přitom ústřední téma (které se začne odhalovat až někdy v polovině knihy) má dostatečný potenciál. To by ale celý příběh musel být vyprávěný mnohem srozumitelněji a prostřednictvím postav, které stojí za to sledovat.
Denis Thériault navázal na Podivuhodných život osamělého pošťáka tím nejlepším způsobem. Původní myšlenku částečně okopíroval, ale zároveň rozvinul a přinesl nový úhel pohledu. Výsledkem je enso na druhou. Kniha sama o sobě obstojí, ale ideální je přečíst si rovnou obě, které tvoří harmonický pár.
Molly má do Simona daleko. Nebýt pár kil navíc, je to tuctová holka. Příběh totálně queer rodinky, kde jsou všichni cool a ujetí, mi neseděl. Podělaným navrch mi přijde jako snaha po úspěchu Simona do knihy protlačit co nejvíce duhového tématu. Tentokrát to ale úplně nevyšlo. A nebo už jsem na yoli starý :-)
Kniha, která se dá přečíst za jediný den, ale v paměti může zůstat navždy. Pošťákův život je spíše prázdný a podivný než podivuhodný. Upne se na cizí korespondenci a stane se součástí křehkého příběhu o malém soukromém Japonsku uprostřed Kanady, který se krásně zacyklí a dá se číst znovu s vědomím věčného koloběhu.
Cunningham se rozhodl dát pohádkovým postavám lidský rozměr, nechal je prožívat traumata a podléhat vášním. Důvěrně známe příběhy tak získaly nový rozměr, ale většinou přišly o svou podstatu. Postavy totiž mají v pohádkách především sloužit vyprávění. Cunningham je přenesl do 21. století, kde prožívají zmodernizovanou variaci na původní příběh. Jednotlivé povídky většinou nefungují, protože pohádkové motivy jen nakousnou, chybí jim vývoj a pointa. Snad jen Neochvějný, cínový na vztahu rodičovského páru, který k sobě po krizi opět našel cestu, citlivě odkazuje na fatální spojení mezi vojáčkem a baletkou. Zbytek knihy bohužel balancuje mezi fraškou a marnou snahou dát pohádkám nové poselství, přičemž je často zbavuje jejich kouzla.
Dobrý námět ještě nedělá dobrou knihu. Kruh pro mě byl příliš dlouhý a plný líčení pokrokových technologií na úkor příběhu. Nepovedená filmová adaptace jen potvrdila, jak je vlastně na kniha prázdná, i když má přes 400 stran.
V knize je pár silných okamžiků, ale celkově to není vzhledem k tomu, v jakém prostředí se hlavní hrdina pohybuje, moc záživné čtení. Román mi přijde zajímavější ve chvílích, kdy řeší osobní krizi. Ale celkově mě jeho obsah dost minul. Pasáže o Hiroshimě a Nagasaki jsou důkazem toho, že Paolo Giordano je dobrý vypravěč... když má o čem vyprávět. Ale jak sám v autofikci přiznává, o tomto tématu je skoro nemožné napsat něco nového. V množství odboček a úvah se to celé tříští a Tasmánie určitě není symbol, který by text držel pohromadě.
Ze 24 povídek pro Duhu mě nezaujaly ty s ekologickým poselstvím ani s utopickou vizí, ale ty vedoucí k podstatě - lidem a jejich pocitech. O tom to všechno je. Zavedené autorky A. Mornštajnová, L. Kábrtová a A. Bolavá nezklamaly. Konkurovat jim povídkami o divočině v nejrůznější podobě může T. Šimůnková, K. Rudčenková a K. Vlasáková. Zbytek jsem z hlavy většinou vypustil hned po přečtení.
Introvert předčítající zachráněné listy ze skartovačky, invalida hledající v recyklovaných stránkách své ztracené nohy a k tomu nalezený deník toaletářky, který je z celé knihy zdaleka nejzajímavější.
Lessovo putování je tak bohatě vylíčeno, až jsem byl nakonec tak přesycen dojmy, že se mi obsah knihy strašně vzdálil. Nakonec si z celého díla pamatuju jen dvě definice lásky, které na mě udělaly takový dojem, že knihu nemůžu úplně zavrhnout, i když mě vlastně vůbec nebavila.
Jedna z postav se zde pozastavuje nad tím, že lidé utrácejí za zbytečnosti, místo toho, aby podpořili dobročinné aktivity v Africe. Ano, těch 348 Kč, co tento naivní román stojí, by se určitě dalo utratit lépe. Se svařákem, cukrovím a mozkem ve vánočním režimu se to přečíst dá. Po zbytek roku je Sedm dní spolu nestravitelná kniha.