NGC6715 komentáře u knih

Názory Václava Klause na ekonomiku či korupci jsem vždy považoval a považuji zcela za zcestné. Je pro mě tedy naprosto neočekávané, že s jeho hodnocením současné migrační krize musím v mnoha ohledech souhlasit. Zároveň mě těší, že Václav Klaus touto knihou v podstatě uznává, že na některé věci (migrační krize) je prosazování neviditelné ruky trhu spíše kontraproduktivní a že je vyžadován politický zásah, nikoliv nechat lidi (migranty) aby prosazovali jen svoje osobní zájmy a elity, aby si volně prosazovali, co chtějí. U masové migrace je zde například použit princip psychologie masy. Bohužel, k tomu, aby podobné moderní principy dokázal aplikovat i v ekonomii V. K. ještě nedospěl. Kniha neobsahuje nic objevného, ale shrnuje základní problémy.

Základní poznatky z knihy:

Současná migrace nejde srovnávat s minulými migracemi, protože v minulosti se všechny režimy a státy masové migraci bránili. Dnes je to poprvé, kdy se nebráníme a kdy ani obecně neuznáváme, že jde o problém.

Evropa má v průměru relativně velkou nezaměstnanost, a proto vnější migranty nepotřebuje. Nic nediktuje, kolik lidí vlastně potřebujeme. Navíc trend klesající porodnosti se může v budoucnu změnit.

„Migrovat na delší vzdálenost v minulosti nebývalo snadné. V současnosti, při existenci moderní dopravní a komunikační techniky a při vyšším všeobecném bohatství i v relativně chudých zemích, je to daleko snazší a levnější než ve staletích minulých“

„Všimněme si toho, že se od první chvíle o subjektech současné migrační vlny hovoří jako o přistěhovalcích - tj. explicitně či implicitně se předpokládá, že ti lidé v Evropě dlouhodobě zůstanou. Přesto je politiky a úřady celý současný migrační problém interpretován a právně posuzován jako problém azylový. To nedává smysl.“

„Celá EU byla až dosud budována jako elitní klub s nesmírně restriktivním právem vstupu a samotný schengenský systém byl na konceptu nepropustnosti vnějších hranic výslovně založen.“

„Není možné nepoznamenat, že se tak děje nikoli změnou imigrační legislativy, ale tolerancí porušování této legislativy.“

„K autentické asimilaci migrantů v posledním půlstoletí téměř nedocházelo. Může někdo dnešní zkušenosti popírat a zatvrzele „snít“ o tom, že to v budoucnu – s migranty ze Sýrie, Afghánistánu, Somálska či dalších zemí – bude nějak zázračně jiné než dosud?“

Ale nějaké to rýpnutí si přece jen neodpustím:
„Lidé i v těžkých a dramatických situacích většinou zůstávají „doma", snaží se přežít a považují za svou úlohu tragickou domácí situaci změnit. Oba autoři tohoto textu se k tomuto postoji přihlašují. Proto jsme také nikdy nikam neemigrovali.“ – Myslím, že například Václav Klaus se měl za obou režimů dobře a skutečně těžkou situaci nezažil, i když si to o sobě asi myslí. Pokud jde o situace dramatické, zažil maximálně možnosti, jak si dramaticky nahrabat na úkor ostatních a jak prosazovat dramatické ekonomické nesmysly (viz totálně zpackaná privatizace). Klaus je jedním z těch, kteří tím že zůstali, tragickou domácí situaci způsobili, a to i přes to, že u migrace má pravdu.

Za sebe bych k migraci dodal toto: Nikdy nepomůžeme migrací všem lidem ze zaostalých zemí, protože se množí rychleji, než je můžeme přijímat. Pokud nás migrace zničí, nebudeme už moci pomoct nikomu, ani u nich doma. Nikdo nepomohl nám, když jsme byli zaostalí jako oni. Museli jsme se z toho dostat nejen bez migrace, ale i bez jakékoliv jiné pomoci. Pomoc musí být vázána na omezení porodnosti a snahu zaostalých států a jejich občanů se aktivně zapojit u nic doma, kde jedině má probíhat. Jinak to fungovat nebude.

3 02.09.2021

Knihu lze rozdělit na dvě části. První je spíše historická a ukazuje, jak byla dědičnost měřitelné inteligence a rozdíly mezi rasami špatně prokazovány na základě chybných, ale tehdy obecně uznávaných metod a názorů. Dnešní diskusi o tomto tématu to moc nepomůže, protože je to spíše historie a moderní zastánci těchto politicky nekorektních směrů argumentují jinak (a jejich odpůrci argumentují také jinak, vlastně si typy argumentací do značné míry prohodili – viz. donucení Jamese Watsona – nositele Nobelovy ceny za objev DNA – k odvolání jeho výroků o rozdílnosti ras a zveličování různých důvodů, proč je špatný a hloupých přeřeknutí v každém článku o tomto tématu).Další část knihy se zaměřuje na modernější metody zkoumání inteligence. Nicméně přestože měření inteligence se změnilo, na výsledky to vlastně nemělo vliv, pouze už většina uznávaných tvůrců IQ testů tvrdila, že testy nelze používat k posuzování ras ani dědičnosti inteligence. Kniha tedy v podstatě dokazuje, že měřením velikosti lebky nebo testy nelze dokázat, že je nějaká rasa inteligentnější než jiná, ani dědičnost inteligence. Pouze tedy dokazuje, že nejde nic dokázat, o tom, že by bylo možné prokázat rovnost ras, není ani zmínka. Přesto se autor tváří, že to dokázal. A i když nejde nic dokázat (a souhlasím s tím, že měření částí lidského těla, testy IQ nebo pracovní úspěchy nejsou v tomto případě relevantní), je nevyvratitelné, že žádnou z velkých civilizací, která posunula lidstvo významně dopředu, nebyla založena tou rasou, jejíž menší inteligenci nelze v žádném případě dokázat. Navíc je nepravděpodobné, že by se dlouho oddělené skupiny vyvíjely stejně. Máme tedy náznaky (které kniha ignoruje), ale nemáme důkazy. Nutno dodat, že tento důkaz o nemožnosti dokázat inteligenci je celkem přesvědčivý. Jaký tedy je? Žádný test nemůže odpovídat komplexnosti světa a nikdy nebudou existovat přesně takové podmínky, aby testy byly naprosto relevantní. A také to, že evoluce často nechodí po přímých cestách. Nicméně čím delší a komplexnější test je, tím relevantnější bude – a to nás vrací zpět k náznaku o vývoji civilizací. Autor nás nabádá, že svoje myšlenky máme zpochybňovat. Napadá mě však myšlenka, proč on nezpochybňuje ty své? Minimálně pokud víme, že je do určité míry dědičná výška, barva očí či barva kůže, proč by to nemělo platit o inteligenci? Jak chcete tvrdit, že se inteligence vyvinula v evoluci, pokud tvrdíte, že není dědičná (autor sice přímo netvrdí, že dědičná není, ale tvrdě popírá všechny náznaky toho, že dědičná je)? A jak by se mohla vyvinout, kdyby ji všichni měli stejnou – evoluce je přece založena na tom, že mezi vlastnostmi rozdíly existují – bez rozdílu vlastností by nemohla existovat soutěž ani výběr. A jak už jsem zmínil, pokud je dědičná a založená na náhodných mutacích a rozdílném prostředí, je nepravděpodobné, že se dvě oddělené skupiny žijící na různých místech budou vyvíjet stejně. Celkově musím říct, že mi kniha moc nedala. Ale na druhé straně, pokud čtu předchozí komentář k ní (PetrHanak), musím se knihy trochu zastat. Vývoj člověka a šlechtění zvířat není totéž. Zvíře šlechtíme k určitému jednoduchém účelu, který naprosto jasně chápeme – maso, mléko, živá síla, rychlost. Naproti tomu člověk má obstát v řešení komplexních problémů, kterým nerozumíme. Mnoho lidí si myslí, že nedokážeme řídit a plánovat ani ekonomiku. Jediný lidský mozek je nesrovnatelně komplexnější než celá světová ekonomika (ano, vím že ekonomiku tvoří právě tyto mysli, ale tato komplexnost se zde plně nepřenáší) – co teprve evoluce miliard mozků a myslí, z nichž každá je trochu jiná a svým způsobem zvláštní a každá může být úspěšnější za trochu jiných podmínek, které ani nedovedeme definovat, stejně, jako nedovedeme definovat inteligenci? Není to zdaleka tak jednoduché, jak se některým zjevně zdá. Stejně tak nechápeme a neznáme problémy, které lidé budu muset v budoucnu řešit a ke kterým bychom je měli šlechtit. Je na čase obnovit rozumnou diskusi o věcech jako je eugenika a rozdíly mezi rasami (nebo spíš začít, protože toto téma bylo vždy plné předsudků na obou stranách a vždy vítězila ta strana, která odpovídala politické korektnosti dané doby), ale neměli bychom příliš spěchat s nějakou reakcí v praxi (zdůrazňuji že reakce na přehnané přistěhovalectví nepovažuji za rasismus, ale za pud sebezáchovy – pokud chceme ostatním rasám pomoci, proti čemuž rozhodně nic nemám, pak tak máme činit u nich doma, ne u nás; pomáhá se ale hlavně těm slabším a proto by pomoc jiné rase mohla být sama o sobě rasistická).

3 03.08.2021

Krátká kniha s vysokou informační hustotou, zahrnuje mnoho zajímavého z kognitivní psychologie. Kniha popisuje kognitivní zkreslení, vysvětluje význam heuristiky, vliv náhody a to, jaký k ní mají lidé vztah, nutnost emocí k rozhodování a mnoho dalších věcí. Snad kromě závěrečného „Desatera rozhodování“ bylo vše velmi zajímavé. Kniha mi nepřišla nijak zvlášť složitá. V reakci na předchozí příspěvek bych poznamenal, že kniha sice obsahuje několik grafů, ale spíše jen pro ilustraci a velmi jednoduchých.

„Vezměme si předpovědi 10 000 finančních analytiků (předpokládejme, že každý rok mají 50% šanci předpovědět vývoj na finančním trhu). Při počtu 10 000 pak velmi pravděpodobně alespoň 10 z nich vydělá každý rok po dobu 10-ti let. Takové lidi zpravidla v médiích glorifikujeme a obdivujeme jejich úžasnou schopnost předvídat finanční trhy, jenomže z velké části jde o důsledek jednoduché pravděpodobnosti, nikoliv jejich nadpřirozených schopností.“

„Často až bláhově věříme, že možnost svobodně si vybírat mezi různými možnostmi nám přinese užitek, umožní nám dojít sebenaplnění. Ať už jde o naplnění vlastních potřeb, nebo o naplnění svého potenciálu, nebo dokonce o naplnění smyslu bytí. Svobodné rozhodování je součástí moderní společnosti. Přesto se právě těžkým rozhodnutím, kdy neseme odpovědnost za výsledek, raději vyhýbáme. Pod tíhou nejistoty ze svobody se vyhýbáme rozhodnutí, utíkáme se do dobrovolné nesvobody.“

3 01.08.2021

Ve své době velmi převratná kniha, která má hodně co říct i dnes a je napsaná velmi čtivě. Bavila mě a hodně jsem se z ní poučil. Modernější evoluční teorie bohužel takto hezky zatím rozpracovány nemáme. Pokouší se o to kniha Evoluce³, kterou doporučuji jako doplnění těchto starších základů, ale bohužel není zdaleka tak dobře napsaná.

3 21.06.2021

Kniha se snaží ukazovat, jak jsme se měli vždy čím dál lépe a domnívá se, že je to důvod, že se budeme mít lépe i nadále. To, že něco bylo, nikdy nedokazuje, že to bude i nadále. Tento postup není dedukce, ale extrapolace. A extrapolace při předvídání budoucnosti zpravidla moc nefungují. Navíc za pokrok v tom, jak se máme, draze platíme – vyspělá část lidstva (která využívá popisovaného pokroku nejvíce) vymírá, je nahrazována primitivnějšími přistěhovalci – máme se dobře a vymíráme? Tady je snad něco špatně. Drancujeme planetu jako nikdy. Ničíme ostatní živočišné druhy, spotřebováváme zdroje, produkujeme stále více odpadu, a to vše rychlostí, která dramaticky roste. Měníme globální klima. Kapitál má globální moc, jaká tu nikdy v minulosti nebyla. Obavy jsou na místě. A ačkoliv s tím dnes většina lidí nebude souhlasit, je na místě vzdát se trochy toho obdivovaného blahobytu (který je z velké části soustředěn u několika nejbohatších jedinců) a udělat něco pro udržitelnost systému. Chápu, že někoho uspokojí dostatek žvance a zábavy – nejsme pudově a geneticky vybaveni na to, abychom řešili globální problémy. Jsme vybaveni na to, abychom obhajovali vlastní blahobyt a bojovali o něj. Pokud ho máme, jsme v pohodě. Dnes je moderní být v pohodě, i když problémy jsou zjevné. Ale pokud budeme mít kromě pudů i rozum, musí nám dojít, že to nestačí. Naše jednání má důsledky. Od dob pravěkých lovců se lidé změnili jen málo, ale naše prostředí se změnilo extrémně – díky našemu vlastnímu působení, jehož důsledky jsme nikdy nebyly schopni předvídat. Nejsme mu přizpůsobeni. Proto se mnoho lidí s radostí nechá utvrzovat v tom, že problémy, na které nejsme připraveni neexistují. Vím, že knihy jako je tato a další (Faktomluva, Racionální optimista…) jsou důležité pro stabilizaci společnosti. Pokud chcete, aby lidé neusilovali o změnu, musíte je přesvědčit, že se mají dobře. Nějaká stabilita potřeba je, ale dnes už začíná být nutná změna. Možná se máme lépe z hlediska materiálního, ale to není důležité. Tvrdit, že se máme celkově lépe je chyba – evoluce to vylučuje. Evoluce funguje tak, že se živočichové vyvíjí. Mohli bychom proto tvrdit, že se budou mít stále lépe. Ale nemají. Jejich prostředí se totiž vyvíjí také a roste konkurence. Stejně tak my sice máme větší možnosti, ale také stojíme před většími problémy a větší konkurencí, kterou si sami tvoříme. Proto se nelze tvrdit, že se máme lépe, jen nemáme starosti o obživu (alespoň část z nás), ale o jiné věci, není to lepší ani horší, je to jen jiné. Lépe se mají možná ti, kdo si problémy neuvědomují. A pokud tyto lidi necháme rozhodovat o našem osudu, doplatíme na to všichni.

3 17.05.2021

(SPOILER) Kniha porovnává rasy. Na jedné straně žebříčku je mongoloidní rasa (orientálci), na druhé straně černoši – běloši jsou někde uprostřed (srovnání velikosti mozku, počtu buněk v mozku, IQ, sexuální chování, zločinnost, rychlost dospívání, agresivita, duševní stabilita, hladina testosteronu…). Dále kniha rozebírá r-strategie a k-strategie – míc více potomků, kterým věnujeme méně úsilí, nebo méně potomků, kterým věnujeme více úsilí. Kniha nebere v potaz, že mezi dvěma černochy může být z hlediska genetiky větší rozdíl, než mezi bělochem a mongoloidem – existuje mnoho typů černochů. Kniha je velmi podobná první části knihy Tabu v sociálních vědách, je však psána jednodušeji a čtivěji, Tabu v sociálních vědách se snaží působit více vědeckou formou a některé věci vysvětluje podrobněji. Pár nových informací oproti Tabu zde je, ale jsou víceméně zanedbatelné. Za plus považuji například konkrétní případy mezirasové adopční studie nebo studii regrese k průměru (potomci inteligentních lidí mívají tendenci přibližovat se inteligencí průměru, pokud tedy vezmete černochy a bělochy s IQ 120, bude pokles inteligence v další generaci pravděpodobně u černochů vyšší, protože černoši mají nižší průměr).

3 22.07.2020

Se závěry knihy zásadně nesouhlasím, mnono dílčích infomací je však správných a je důležité na ně upozorňovat. Autor si vybral velice zajímavá témata (rasové rozdíly, eugenika, židé) a zpracoval je do naprosto logického systému (ovšem – a to je důležité, některé věci zkrátka ignoruje). Autor obhajuje rasizmus a eugeniku a židovské náboženství bere jako evoluční strategii židů. Pro svoje tvrzení autor ukazuje mnoho důkazů. Pokud vás tyto témata zajímají – bez ohledu na to, zda s knihou souhlasíte nebo ne – bude pro vás kniha velice užitečná.

3 30.06.2020

Pokud kniha vychází z "kritiky názorů Friedricha Hayeka a Ludwiga Misese", pak úplně nesplnila svůj účel - o reálnosti takového typu socialismu, který popisuje, stále pochybuji (ovšem o reálnosti a správnosti toho, co si představovali jako ideál Hayek a hlavně Mises pochybuji ještě více). Přesto je však kniha v mnohém inspirativní a rozhodně stojí za přečtení. Ačkoliv by takový typ socialismu nefungoval jako celek, některé jeho části by fungování schopny byly. Zajímavé jsou pohledy na komunity nebo některé historické socialistické plány, které se nakonec neuskutečnily. Bez ohledu na uskutečnitelnost mě tato kniha donutila zamyslet se nad některými věcmi, a už i to za něco stojí.

3 26.06.2020

(SPOILER) Kniha o tom, že lidé se ani v ekonomických věcech nerozhodují vždy racionálně, ale ovlivňují je i z hlediska kapitalistické teorie nevysvětlitelné věci, takže se často snaží o lepší svět, i když nemusí a je to pro ně osobně nevýhodné, nebo se prostě jen z neznámé příčiny většina lidí chová jinak, než očekává neoliberální ideologie "racionální volby". Ekonomické a psychologické postřehy a pokusy jsou velmi zajímavé. Tyto věci autor prokládá zážitky z vlastního života, které mě však trochu nudily.

3 26.06.2020

Každý člověk si buduje svou vlastní realitu která mu připadá zřejmá a ignoruje to, co za zřejmé mohou považovat ostatní. Někdy je to, co je zřejmé tvořeno jen z velmi úzkého pohledu a značně se odchyluje od skutečnosti.

„Svět se skládá z bezpočtu realit.“

„Nietzsche vypracoval ve svých analýzách společenského významu klamu a sebeklamu a ve svém chápání iluze jako nezbytné podmínky života svou vlastní teorii „falešného vědomí“. „

„ Scheler velmi podobě zkoumal způsob, jakým je lidské vědění uspořádáno. Zdůrazňoval, že lidské vědění ve společnosti existuje a priori před individuální zkušeností a zároveň tuto individuální zkušenost uspořádává co do jejího významu.“

„ předmět uvažování se stává postupně jasnější s nashromážděním různých úhlů pohledu na něj. rozdílné sociální skupiny se velmi liší co do schopností takovým způsobem přesáhnout své vlastní úzké stanovisko“

„Realitu každodenního života vnímám jako realitu uspořádanou. Její jevy jsou předem sestaveny do vzorců, jež se zdají být na mém vnímání nezávislé a jež na mé vnímání působí. Realita každodenního života se zdá být předem objektivizována, a tedy jeví se jako řád objektů, které jako objekty pojímám ještě dříve, než jsem se objevil na scéně já sám.“

„Každý jedince si je vědom vnitřního běhu času.. ..Mé čekání bude tím úzkostlivější, čím více bude na můj plán doléhat konečnost času“

„Tato data jsou však umístěna v rámci mnohem obsáhlejší historie a toto jejich umístnění zcela rozhodujícím způsobem utváří mou situaci. Narodil jsem se v roce velkého bankovního krachu, v jehož důsledku přišel můj otec o majetek, do školy jsem začal chodit těsně před revolucí, do práce jsem nastoupil těsně po vypuknutí první světové války a tak dále. Časová struktura každodenního života mi nejenže vnucuje předem danou posloupnost úkolů každého dne, ale určujícím způsobem řídí i celý můj život. Jsem opravdu člověkem své doby.“

„Vnímám svůj protějšek prostřednictvím typizačních schémat, přestože tato schémata jsou mnohem „otevřenější“ vůči jeho zásahům než „vzdálenější“ formy kontaktu.“

„Lidský organismus prostátá nezbytné biologické prostředky k zajištění stability svého chování. Empiricky se totiž lidská existence odvíjí jen v prostředí řádu, stability a určitého směrování. Vyvstává tak otázka, v čem tkví základy této empiricky existující stability lidského řádu. otevřenost vůči světu, jež je vlastní lidskému biologickému uspořádání, je vždy nahrazena sociálním řádem.“

„Teoreticky sice může existovat stovka způsobů, jak se vypořádat s úkolem vyrobit kánoi ze zápalek, avšak habitualizace tyto možnosti omezí na jednu. To osvobozuje jedince od břemene „všech ostatních možností.“

„Čím více je význam určitého chování považován za daný, tím více jsou potlačovány ostatní alternativy. . je to souhrn toho, „co ví každý““

„Základem jakéhokoliv institucionálního řádu je typizace jednotlivcova chování a chování ostatních lidí.“

„A dokonce i tato bezproblémová oblast každodenní reality zůstává neproblematickou pouze do určitého okamžiku, kdy se objeví problém, jenž naruší její hladký průběh. Jakmile se tak stane, začne se realita doposud bezproblémového každodenního života snažit vstřebat do sebe i novou problémovou oblast.“

2 29.03.2024

Nemám rád korporace a to, jak manipulují lidmi. Přesto ale myslím, že autorka je na mnoha místech kritická až přehnaně a často zbytečně odmítá pokrok a nové technologie. Příliš se soustředí na problémy manipulace a monitorování lidí a nevidí podstatnější problémy jako třeba monopolizaci trhu. Prezentaci manipulace a ovládání lidí však kniha zvládá skvěle, zejména aplikace operantního podmiňování a vůbec návrhů Burrhuse Frederica Skinnera a toho, co z nich korporace udělaly jsou velmi zajímavé.

2 02.03.2024

Je to výběr několika témat ekologie, většina z toho je známá už delší dobu, jen to nikdo nezpopularizoval. Mnoho témat však kniha vynechává. Pár zde navrhovaných řešení nikdy nemůže být dostatečných, některé jsou naivní. Přesto má ale kniha v podstatě pravdu. Kdyby ji však napsal někdo jiný, pravděpodobně by naprosto bez zájmu zapadla (to není kritika autora ani knihy, ale spíše poukázání na to, že obecně nezáleží jen na kvalitě názorů a práce, ale hlavně na tom, v jaké pozici je ten, kdo dané názory má). Potřebujeme věci dělat ekologicky. Základní otázka ale zní, kdo to zaplatí? Pár „dobrotivých“ miliardářů, kteří milostivě darují menší část ze svého nadbytku? Gates se domnívá, že chudí lidé budou mít více peněz, a proto budou moci žít ekologičtěji. Jenže to je nereálné – právě bohatší lidé mají často i přes snahu žít ekologicky daleko větší ekologickou stopu než lidé v zaostalých zemích. A také někteří lidé budou na ekologii kašlat, i když budou multimiliardáři – a ti budou vyrábět a žít levněji a budou úspěšnější. Gates se domnívá, že vše vyřeší technologický pokrok – jeho vize jsou však ekonomicky, organizačně i politicky nereálné. Je potřeba změnit fungování ekonomiky a myšlení lidí. Gates nechce vydělávat na akciích firem, které profitují z poškozování ekologie. Pěkné gesto. Ale pokud to neudělá on, udělá to někdo jiný (a dělal by taková gesta, kdyby neměl už tak dobře zajištěné živobytí?). Takhle postě kapitalismus funguje.

2 08.02.2022

Kahneman opět ukazuje, že nedostal Nobelovu cenu za ekonomii zbytečně. Je také poučné, že jeden z lidí, kteří moderní ekonomii nejvíce ovlivnili není ekonom, ale psycholog. Ekonomie se totiž odtrhla od reality a potřebuje, aby ji na zem přivedly jiné obory.

Za šum jsou považovány rozdílné úsudky. Autoři ukazují, že i profesionálové hodnotí stejné věci různě. V soudnictví padají tresty za stejné zločiny se střední odlišností více než 50 % (maximální odchylky ale mohou být násobně vyšší), Podobné odchylky jsou i při stanovování pojištění nebo oceňování akcií. Podobný šum je v ekonomice všudypřítomný, což ukazuje, že mnoho úspěchů i proher tvoří vlastně jen náhoda a systém nefunguje příliš dobře. Kniha rozebírá také lidskou psychologii a ukazuje, že lidé jsou nastaveni tak, aby si šum nepřipouštěli. Pokud někdo stanoví nějaký odhad (nebo spíše profesionální názor), ovlivní tím ostatní úsudky a dav může problémy chybných odhadů ještě zvýšit. Protože mnoho rozhodnutí je jednorázových a týkajících se velmi konkrétních situací, v mnoha případech je stanovení šumu velmi složité, i když jej hledáme. Lidské úsudky jsou srovnávány s jednoduchými modely a algoritmy, které mohou často rozhodovat přesněji než lidé, kromě těchto jednoduchých algoritmů je zde i úvaha o složitější umělé inteligenci.

2 03.02.2022

Na začátku mě trochu odrazoval název, který na mě působí dojmem, že se bude jednat o přehnané opěvování toho, jak jsou zvířata dobrá. Nicméně kniha je velmi zajímavá a racionální. Autor dokáže velmi pragmaticky posuzovat a vysvětlovat nejen zvířecí altruismus, vztahy, život ve skupinách a uzavírání koalic, ale i násilí.

2 03.12.2021

Už ta základní teze je chybná.“ A pokud za úspěchem těch nejlepších není přirozené nadání, bude to nejspíš tvrdá práce.“ Pokud pominu to, že hloupý člověk může dřít, jak chce a úspěch mít nebude, je nutné poznamenat, že existuje i mnoho inteligentních lidí, kteří tvrdě dřou a úspěch nemají. Pokud jde o uvedené příklady, tak například u muzikálního nadání jsem přesvědčen, že například u mě by tvrdá práce nepomohla – hudební sluch prostě nemám. Pokud jde například o investory, mohlo jít o to, že prostě jdou za penězi hlava nehlava – to sice možná z počátku jistou píli vyžaduje, ale rozhodně to neznamená, že pilný člověk bude úspěšný. Také je v této souvislosti zajímavé poznamenat, že například penicilin byl objeven nikoliv díky píli, ale díky tomu, že daný vědec měl v laboratoři nepořádek, ve kterém mu náhodou vyrostla ta správná plíseň – štěstí je téměř stejně nutné jako píle (zde bylo potřeba obojí), a kdyby si daný vědec například pilně uklidil, objev by se nekonal – někdy je lenost důležitější, někdy je nutné být někde pilný a jinde líný. To, co rozhoduje o úspěchu jsou také často podrazy, ostré lokty a být rychlejší než ostatní (což chce buď štěstí, nebo peníze kterými si zajistíte lepší informace). Píle částečně může vést k dobrým výkonům, ale ty jsou je málokdy oceňovány. Pokud díky ní uspěje několik herců, sportovců nebo několik nejlepších, neznamená to, že mohou být úspěšní všichni. V kapitalismu může vždy být úspěšná jen relativně malá část lidí a ti mají velké odměny. Pokud budou všichni dřít více, odměny se tím všem nezvednou – opět bude v mnoha případech platit „vítěz bere vše“. Celkem tedy kniha prosazuje hloupoučkou pohádku a obhajuje ji naprosto nelogicky.

2 12.09.2021

Někdy zajímavé, jindy spíše vtipné. Četlo se to docela dobře.

„Idealistický povstalecký vůdce bude mít potíže s roztříděním těchto lidí. Může se pokusit odmítnout ty, kteří nepřijdou se správnými slogany, ale brzy se je stejně naučí všichni papouškovat. Postupně se proto složení rebelské skupiny změní, a místo idealistů bude plná oportunistů a sadistů.“ – tak tento problém platí nejen pro zaostalé země, ale v podstatě pro všechny.

„těžařské společnosti v zoufalství platí vyděračům“ – vážně jsou těžařské společnosti, vydělávající miliardy dolarů zoufalé? Spíše mi přijde, že se tyto státy staly místem, kde spolu bojují dvě skupiny, kterým jde jen o prachy – jedna skupina je má, druhá ne, a tak je jasné, kdo má větší právo být zoufalý – co se ale etického chování týká, nemají si tyto skupiny vůbec co vyčítat. Ti, kdo se do tohoto boje připletou navíc, jsou samozřejmě chudáci.

„Přebytečné prostředky z vývozu nerostných surovin ve skutečnosti růst výrazně snižují. Rozdíl mezi celkovými náklady a výnosy, včetně běžných marží nazývají ekonomové ekonomickou rentou, a zdá se, že renta je zničující. Po určitém čase mohou země s velkými ložisky přírodních zdrojů skončit chudší, než byly na začátku, a náklady jejich ekonomického propadu budou větší než jednorázové zvýšení příjmů z rent.“ – Copak, on ten „pravý kapitalismus“ nefunguje? To je překvápko, co? A opět to platí nejen zde, ale i pro vyspělé země, ty ovšem „pravý kapitalismus“ redukují, a tak jsou škody které napáchá o něco menší, i když vy výslechu z toho vzejde systém, který vypadá jako nějaká podivná slátanina. Bohužel, v zaostalých zemích s vysokou mírou korupce je omezování kapitalismu větší problém.

„politikové uplácejí voliče finančními prostředky“ – Ano, vláda, která dělá něco pro lidi, je uplácí. Takovou vládu svrhli v Libyi, výsledek byl zvětšení přistěhovalecké krize pro Evropu a pokles životní úrovně v Libyi. Někdy samozřejmě vláda rozdává moc a špatným lidem, ale rozhodně to neplatí vždy.

„Proč je Uganda chudá a Švýcarsko bohaté? Částečně se za tím skrývá fakt, že přístup Švýcarska k moři závisí na německé a italské infrastruktuře, kdežto Uganda se při svém přístupu k moři spoléhá na infrastrukturu keňskou.„ - Ano, je to podstatné, ale pro srovnání bych spíše použil státy, které mají srovnatelnou úroveň obyvatelstva. Takhle to zní opravdu trochu směšně.

2 02.09.2021

Autor zastává názor mnoha různých inteligencí (na druhé straně existují teorie „obecné inteligence“, ukazované nejčastěji jako tzv. G-faktor). Jeho snaha definovat inteligenci se tedy zaměřuje na hledání rozdílů mezi inteligencí a nadáním, i když sám přiznává že tato hranice je často nejasná. Definuje inteligenci jazykovou, hudební, matematicko-logickou, prostorovou, tělesně-pohybovou a personální. Zabývá se jak teorií, tak i konkrétními nadanými lidmi. Na konci knihy se snaží ukázat, jak je možné jeho teorie využít v pedagogice. I když toto dělení inteligencí považuji za příliš zjednodušené, kniha byla poměrně zajímavá.

2 03.08.2021

Po slibném začátku a zamyšlení nad smyslem života a evoluce přišla spousta šedi. Kniha ve většině zabíhá do přílišné šíře a míjí podstatu. Opravdu si nemyslím, že lidé, kteří něco podobného budou chtít číst, potřebují, aby jim někdo vyvracel kreacionismus. Pokud jde například o věci jako vysvětlení teorie sobeckého genu a další obecné vysvětlení evolučních principů, budiž, ale ani to už pro mě nebylo nic nového a je to dost daleko od očekávaného tématu. K eugenice se pak kniha vrací až po dvou třetinách. Upozorňuje na to, že eugenika už dnes do značné míry funguje, jen ji tak odmítáme nazývat. Jedná se o potraty na základě průzkumu DNA plodu nebo možnosti nahrazení chybné části DNA při „tvorbě“ nového dítěte. „Nové eugenice nejde o to změnit člověka, nýbrž o to pomoci změnit osud konkrétního jedince dle jeho vlastní volby“ – Nebo spíše podle volby jeho rodičů. Nebezpečí „závodu ve zbrojení“ nebo rizika ztráty diverzity si kniha vůbec nepřipouští. Jediný problém vidí v tom, že i nejlepší geny může zkazit výchova. Nejsem úplným odpůrcem eugeniky, ale přístup knihy mi přijde poněkud lehkomyslný. Dále se kniha zabývá psychologií a věcmi ovlivňujícími mozek mimo genetiku. Na závěr přidává ještě pár úvah o kyborzích a umělé inteligenci.

2 31.07.2021

První část knihy obsahuje kritiku soudobého kapitalismu, zejména monopolů, maximalizace zisku za každou cenu, volného trhu, nestabilitu způsobenou financializací a burzovními spekulacemi. Požadavky knihy na ekonomiku jsou hlavně progresivní daně, protože velké firmy inkasují více rentu než zisk (! a je prokázáno, že zdanění renty nemá vliv na ekonomickou efektivitu, i kdyby se daně využily naprosto nesmyslně, pokud se vyžijí smysluplně, může efektivita jen růst…) a trestní odpovědnost vedení podniků, pokud podnik vůli malému zisku bude ignorovat veřejný zájem, soudy by měli v tomto zákonu vytvořit precedenty, na základ kterých by se právo v tomto bodě samo postupně upřesňovalo, přitom se musí být hlídáno, zda se důsledky zákonů nevychylují příliš na jednu stranu a zákon musí být průběžně upravován. Dále se kniha zamýšlí nad funkcí rodiny a konstatuje, že instituce rodiny se postupně rozpadá a neplní své úlohy. To je pravda, ale řešení kniha nenabízí. Dále kniha požaduje převzetí odpovědnosti a solidarity na mezinárodní úrovni, avšak požadavky této části jsou spíše autorovým zbožným přáním, nejen, že není nabídnuto řešení, ale myslím, že věci vůbec nemohou fungovat tak, jak by autor chtěl (pomoc uprchlíkům, dotování Afriky…), i když je nutné tyto problémy řešit, nestačí k tomu jen nadšení a touha pomáhat, autorův přístup bude zvláště v době přistěhovalecké krize většinu lidí od řešení podobných problém spíše odrazovat. Dalším tématem je růst metropolí na úkor regionů, který je nutným důsledkem působení volného trhu. Autor dokazuje (přesvědčivě), že zisky z vyšší produktivity způsobené centralizací nutně skončí v rukou majitelů nemovitostí, protože lidé se budou stěhovat za vyšší produktivitou a budou si konkurovat o nutnost bydlení až do chvíle, kdy se zisky v metropolích a v regionech vyrovnají. O tento zisk se majitelé nemovitostí nijak nezasloužili, a navíc podporuje spekulace. Proto je možné řešit rozdíl mezi regiony a metropolemi vyšším zdaněním a podporou podnikání v regionech. Dále je zajímavé upozornění na fakt, že v době, kdy potraviny enormně zdražují, klesají příjmy zemí, které se produkcí potravin nejvíce zabývají. S ideální alokací způsobenou volným trhem není asi vše úplně v pořádku…

2 31.07.2021

Kniha kritizuje keynesiánství, marxismus a další věci a zastává se „svobodného“ trhu a soukromého majetku. Keynesiánství přitom nevyvrací, ale jen papouškuje teze, které keynesiánství už dávno vyvrátilo. Na nic nového autor knihy nepřišel a nic nevyvrátil, ale tváří se, že ano. Pokud někdo o keynesiánství nic neví, může to autorovi uvěřit. Problém je v tom, že keynesiánství je složitější. Platí zde známé rčení, že na každý problém existuje elegantní, jednouchá a špatná odpověď. A tato kniha je důkazem, že lidé takovým odpovědím věří. Autor ekonomiku popisuje na ostrovní ekonomice, která má velmi málo lidí a žádný kapitál. Vysvětluje například, že pokud si někdo může vyrobit lepší nástroj na rybaření, mohou to udělat i ostatní a také to, že tento nástroj nemá půjčovat ostatním, protož by mu ho mohly poškodit. Jenže to absolutně neodpovídá skutečné ekonomice. Každý si sice může vyrobit jednoduchý nástroj na rybaření, ale jen málokdo si může podobně postavit například automobilku nebo firmu na výrobu počítačů. Navíc ve skutečném světě už všechny rybníky a pozemky někomu patří a v mořích ryb kvapem ubývá, takže ani ten nástroj člověku moc nepomůže. Pokud kapitál naroste do určité míry, systém funguje naprosto jinak než primitivní ekonomika. Takovému kapitálu už nejde konkurovat tím, že se na jeden den uskromníte – ani tím, že se uskromníte do konce života. Navíc se zanedbává, že pokud máte kapitál, likvidujete konkurenci a můžete levně skoupit její majetek a kapitál. Autor dále ukazuje, že pokud někdo vymyslí něco nového, ostatní to okopírují a tím si pomohou také. Jenže tak to ve většině případů nefunguje. Pokud někdo něco vymyslí, získá kapitál na rozvoj a tím se roztáčí kruh možností investovat a možností porážet konkurenci. Kapitál se rychle rozvine o takové složitosti, že jeho kopírování je pro jednotlivce bez kapitálu téměř nemožné. Kopírují už jen majitelé kapitálu mezi sebou, ostatní jsou vyloučeni (až na pár výjimek, které se slavně ukazují jak důkaz, že ono to jde – tyto výjimky jsou však prakticky naprosto zanedbatelné). Navíc bychom mohli argumentovat tím, že autor vlastně popírá smysl patentů – ty na jedné straně podporují rozvoj tím, že umožňují zisk těm, co něco vymyslí (nebo spíše těm, kteří mají peníze a mohou si zaplatit inteligentnější lidi než jsou oni sami, protože přiznejme si, že například vědci, kteří jsou zpravidla inteligentnější než podnikatelé toho zpravidla moc nevydělají), ale na druhé straně omezují možnosti šíření myšlenek, stejně jako snaha firme svoje vynálezy utajovat – tento problém autorovi zcela uniká. Stejně nelogická je i myšlenka, že půjčky budou fungovat, pokud je lidé budou dělat tak, jak se jim zlíbí. Půjčky jsou riziko a aby společnost fungovala, musí riziko podstupovat. A lidé si musí půjčovat i na riskantní věci. Díky tomu ale buď budeme opatrní, což znemožní progresivitu ekonomiky, nebo budeme riskovat a mnoho dluhů zůstane nesplaceno, což bude mít za následek dluhové otroctví nebo alespoň přehnanou akumulaci u těch, kteří půjčují (pokud tedy budeme trvat na známé tezi, že půjčky se musí splácet, na které autor samozřejmě trvá). Autor sice uznává, že podnikatelské záměry nemusí vyjít, ale pak ve všech jeho bajkách jako zázrakem vše vychází. Podnikatelé jsou slušní, pokud si půjčí, vždy vrací, protože vždy vydělají. On tomu vážně někdo věří? Kniha možná vysvětluje fungování ideálního primitivního kapitalismu, ale její poznatky se opravdu hodí pro zaostalé ostrovní ekonomiky, nikoliv pro vyspělé společnosti žijící v době globalizace. Tím, že autor považuje řešení vhodná pro zaostalé ekonomiky jako globální lék na všechno, se kniha stává demagogickou a nebezpečnou. Autor dále zastává myšlenku, že volit mají jen ti, kdo platí daně. Představte si, jak by to dopadlo v krizi, kdy bude většina lidí nezaměstnaných – ti, kteří si zaměstnání udrží, nebudou chtít pomáhat těm, kteří je nemají, proč by dělali na ostatní, že. Tím poklese poptávka a zvýší se počet nezaměstnaných a spirála může jet dál. Nehledě na to, že od takové myšlenky je už jen krůček k tomu, aby ti, kdo platí větší daně vedli měli větší platnost svého hlasu. Jedno procento lidí vlastní více než dvě třetiny majetku – údaj z roku 2020 (a zisky, a tedy daně mohou být podobné, pokud zanedbáme to, že bohatí lidé se daním vyhýbají). Toto jedno procento by se tedy stalo absolutními vládci nad ostatními. Už dnes je problém s jejich lobbingem. A dát jim veškerou moc? Uvědomte si, že k vládnutí stačí většina, kdyby měla platit dohoda všech, nic by se nedohodlo. Takže nadpoloviční většina znamená v podstatě neomezenou moc. Ale zní to logicky – pokud připívají do státní pokladny, mají rozhodovat. Pokud se autor zabývá bublinami na trhu, vždy z nich viní stát – což je zjevný nesmyl, pokud si pojdete historii bublin na trzích, vznikají na trhu v naporsoté většině případů sami od sebe - to, že sem tam nějakou zavinil stát je pravda, ale není to zas tak podstatné. A tak bych mohl pokračovat dál a dál.

2 21.07.2021