nightlybird komentáře u knih

Hoši od Bobří řeky byli mojí první foglarovkou, kterou jsem četl v 9 letech. S náležitým odstupem času mohu klidně prohlásit, že jak ona, tak i následující (a ostatně i jiné knihy, které jsem později četl) podstatným způsobem poznamenaly a obohatily nejen moje dětství (které díky jim bylo plné bouřlivé zábavy a mnoha dobrodružství), ale vlastně i můj další život v časech dospělosti (i když zhusta ne vždy k mému prospěchu).Ta knížka nepatří k Foglarovým nejlepším a už vůbec ne k bůhvíjakým literárním skvostům – ostatně pokud by byla čtena v ne zrovna optimálním věku pro který byla určena, byla by v podstatě nečtivá - člověk by viděl všechny to její „vady na kráse“, které mladý a nezkušený čtenář nevnímá. Ono totiž Foglar byl vůbec lepší člověk, než spisovatel. Byl často označován jako jakýsi vychovatel. Nevnímám jej tak, chybí mi u něj ten káravě „vztyčený prst“ a tak jej vnímám spíš jako určitý směrník, totem, ukazující správnou cestu jak na začátku života, tak i na jeho křižovatkách.
V dospělosti jsem se k ní už nikdy nevrátil, nedalo se to prostě číst. A bylo by to vlastně i zbytečné, nikdy jsem na ni a její zásady v podstatě nezapomněl.

Komentovat Černé barony je totéž jako nosit dříví do lesa. Tak jen tak pro ilustraci přidám pár poznámek. Mezi 1. a 2. vydáním uplynulo třicetjedna let. Neznamená to ale, že by kniha nebyla čtivá. Ona byla totiž nevydatelná a tak mezi prostým lidem tehdy československým kolovala v nesčetných opisech (bylo by zajímavé porovnat počet oficiálně vydaných a ilegálně opsaných výtisků) - to samo o sobě vypovídá mnoho o její kvalitě a hlavně oblibě. Zejména když si uvědomíme, že převážnou část tohoto období nebyly k dispozici počítače a kopírky, takže se opisovalo ručně perem, tužkou a jen nemnozí podezřelí podivíni měli psací stroj (muselo se fest do něj bušit, aby se propsalo aspoň 10 kopií - chudák můj Consul má dodnes dokřivené klapky). Proč takový zájem?
- jsme označováni za národ švejků - tradice vojenského humoru je u nás značně silná,
- každý muž (kterému se nepovedlo vyklouznout z tenat branné povinnosti) byl voják a nemusel být ani u PTP, aby byl obeznámen důvěrně s vojenskou buzerací a její tupou nesmyslností,
- zakázané ovoce nejvíc chutná a odjakživa rádi děláme vrchnosti naschvály.
Kniha a její humor není intelektuální (jak tady bylo podotknuto) a není ani absurdní - to je jen povrchní dojem pramenící z neprožití doby - ale naprosto reálná a proto měla možnost a také oslovila široký okruh lidí. Mám dojem, že bude oslovovat i další generace, které tu dobu nezažily na vlastní kůži. A musím se přiznat, že i když jsem ji sám opsal a rozdal přátelům, sám mám jen 2.vydání z roku 1990 (tedy vlastně 1. ponormalizační a kompletní) - můj opis mi neznámý pachatel ukradl, čórnul, čmajznul z knihovny a uznejte, že jsem s tím na policajty jít nemohl.
V mém výtisku je pěkné Švandrlíkovo povídání o vzniku Černých baronů - jak se mi to podaří slíznout, tak to tady ještě doplním, je to docela zajímavá story, třeba to někoho zaujme.
Zadařilose - nechám promluvit autora :


To, že napíši Černé barony, jsem věděl už při výkonu vojenské prezenční služby v Nepomuku a přilehlých pracovištích. Jenže pustit se do rozsáhlejšího díla jsem si ještě netroufal. Teprve v roce 1963 jsem napsal prvních 120 stránek. Četlo je několik mých přátel, kteří mě označili za sebevraha a prohlásili, že „tohle" nevyjde ani za sto let. Vzhledem k této vyhlídce jsem učinil pětiletou přestávku až do jara 1968. V té době obnovil pan Josef Čábela nakladatelství v Havlíčkově Brodě a nazval je Vysočina. Pobízel mě k rychlému dokončení Baronů s tím, že je okamžitě vydá. Po vstupu vojsk Varšavského paktu do Československa jsem měl hotovu polovinu knihy, ale nakladatel nechtěl dále čekat. Sebral mi ze stolu sedmnáct kapitol a vydal na poslední chvíli to, co bylo později označováno jako první díl. Psal jsem dále, ale pak jsem to znovu zarazil. Na štěstí zasáhla moje žena, která si vyžádala dokončení Baronů k Ježíšku. Tomu nebylo možno odolat. Ukázky z druhého dílu jsem četl při Návštěvních dnech v Semaforu až do chvíle, kdy to kompetentní činitelé zakázali.
Knížka vyšla bez mého vědomí v zahraničí, u nás byla opisována, fotografována a jinak rozmnožována. Veksláci ji prodávali na černém trhu. Z knihoven byla ukradena dřív, než mohla být stažena z oběhu.
Mezi lidmi koloval i třetí díl, který jsem nenapsal. Vydal ho v Curychu nějaký podnikavý hostinský, ale mnoho lidí zřejmě neošálil. Dokonce ani podezíravé orgány v Československu.
Nyní v Mladé frontě vycházejí Černí baroni kompletní. Franta Voňavka, kapitán Ořech ani mnozí jiní si je už nepřečtou. Snad pobaví alespoň jejich potomky.

Miloslav Švandrlík

12 21.10.2011

Dalo by se říct, že po půlstoletí je ta kniha naprosto pasé - opak je ale pravdou. Jistě, podepsal se na ní čas, její základní myšlenky však neztratily nic ze svého obsahu. Snad proto se stala světovým bestsellerem, prodalo se přes 30 milionů výtisků a byla oceněna Knihovním žurnálem jako nejlepší román století. I když necháme stranou myšlenkový náboj, musíme ocenit duchaplný, jemně ironizující styl, výtečně vykreslená bohatá škála postav a postaviček a báječně vystižený kolorit amerického Jihu první poloviny minulého století.

12 13.03.2011

Kouzelné čtení, řadu z nich jsem s oblibou dokonce použil v reálném životě jako scénář k jednání a neskutečně jsem se pobavil, některé v naší rodině zdomácněly natolik, že se staly v podstatě rodinnými rituály (např. Vánoce Smolíka McFiggina). Vtipné je i to, že u nás vyšla kniha až poté, co ji v angličtině vydali naši sovětští bratři. A ačkoliv jsou Literární poklesky autorovou prvotinou, považuji je za nejpovedenější a neskutečně mne mrzí, že neovládám angličtinu natolik, abych je mohl vychutnat v originále.

12 30.11.-0001

Kdy se vrátím domů? Nevím.
V horách, za deštivé noci
podzimní, jezero přetéká.
Jednou se zase sejdeme.
Za svitu svíčky budeme sedět u okna na západ
a já ti budu vyprávět, jak jsem si na tebe vzpomněl
dnes v noci na rozbouřené hoře.
(Li Šang-jin)
Jak je vidět i v dystopii je možné narazit na zajímavého básníka (kterého jsem navíc neznal).

11 22.06.2015

S touhle knihou je to vlastně zajímavý propletenec - Waltari napsal dvě verze jednu pod názvem Nuori Johannes (česky Temný anděl) v roce 1951, o rok později se k tématu vrátil a přepsal je jako Johannes Angelos (česky Pád Cařihradu).
Knihy vyšly až po jeho smrti - druhá verze jako první (i když je uváděno, že jde o pokračování té první). Oficiální kritikou jsou označovány za jeho nejlepší díla, hodnocení čtenářů ale už tak vysoké zdaleka není (a asi ani Waltari si je bůhvíjak nepovažoval, když je strčil do šuplete). Sám jsem četl pouze slovenskou verzi ta obsahuje (údajně) obě verze redakčně upravené a můj názor je , že kniha zůstává trochu ve stínu jeho známějších historických románů. Stejně jako jeho méně známé Jeho království.
Jenom doufám, že Waltariho knihy nezapadnou pod hromadou "severských detektivek" a budou se číst dál.

Vteřinu poté jsem dočetl před pár dny.Neměl jsem v úmyslu ji komentovat s tím, že je okomentována docela dost. Protože jsem ale na problematiku EMP narazil zcela nechtěně hned v následující oddychovce od DeMilly (pochopitelně v jiných souvislostech a v jiném žánru), přimělo mne to se ke Vteřině ještě pár slovy vrátit.
Nechci rozebírat zápory a klady knihy, to už za mne udělali jiní. Napadlo mne spíš porovnat spíš s jinými obdobnými. Jistě by se jich dala najít řada, pro zjednodušení použiju jen první tři, které mi na mysl přišly jako první : Merleho Malevil, Wyndhamův Den trifidů a McCarthyho Cesta. Všechny jmenované, i když v rozdílné míře, poukazují na skutečnost, jak je naše civilizace, především díky závislosti na technice, křehká a jak změna životních podmínek dokáže opravdu velice rychle doslova sedřít naši civilizační slupku a oživit primitivní zvíře v celé řadě z nás. Ano, v závěru je vždycky aspoň náznak jakéhosi optimizmu a happyendu, padouši dostanou po mordě a klaďasům se přiměřeně okolnostem daří. Přesto ale ….
Shodou okolností v každé z jmenovaných to autoři demonstrují na jiném vzorku populace a za poněkud jiných startovacích podmínek. Ve Vteřině - totální okamžité zhroucení infrastruktury a jeho dopad na obyvatele měst. V důsledku toho kniha působí snad nejdrsněji tou masovostí a související komplikovaností domluvy a nalezení řešení k přežití. Do jisté míry je podobný i Den trifidů, kde jsou naopak postiženi především lidé a to teprve a hlavně pozvolněji vede k rozpadu infrastruktury. I když nám představivost umožní se vžít do dané situace, autorovy popisy nepůsobí tak naturalisticky. Malevil je naopak zaměřen na malou skupinu lidí, navíc vlastně přátel, kteří přežili a snaží se na troskách staré vytvořit novou společnost a místo děsivých akcentů se spíš zaměřuje na vztahy a vnitřní fungování takové skupiny a tak působí proti dříve jmenovaným spíš idylicky než úděsně. Cesta, ta je o osamělosti, o padajícím popeli. Nevíte kdo, nevíte co a netušíte kde ve své bezútěšnosti a jak skončí. Je to jen na míře vaší fantazie…
Nesrovnávám nesrovnatelné…. Začal jsem ale po šuplíkách hledat svoje staré traperské křesadlo, ono jeden nikdy neví.

11 01.11.2013

Nedá se říct, že bych byl na větvi z literatury, která je označována jako duchovní nebo s náboženským podtextem. To jsem si odbyl jako většina čtenářů okolo dvacítky jar a po životních zkušenostech a s odstupem půlstoletí jsem zvyklý se řídit vlastním rozumem a je krajně obtížné mi vymluvit díru do palice.
Vzhledem k tomuto místopřísežnému vyjádření je zřejmé, že jsem ke knize Margaret Craven Slyšel jsem sovu zavolat své jméno přistupoval krajně obezřetně a avizovaný příběh mladého faráře rozhodně nebyl důvodem, proč jsem po ní sáhl, vlastně to byl jen ten titul, který mne zvábil. Přes svoje čtenářské zkušenosti se často „seknu“ a tak si s tím ani zvlášť hlavu nelámu.
Tentokrát to bylo ale příjemné překvapení. Farář tam sice je, ale z mého pohledu nepodstatný, je to spíš příběh o soužití dvou kultur, příběh prostý a zvolna plynoucí jako potok v kanadské divočině, příběh bez divokých akcí a poutající čtenáře spíš kouzlem slova a myšlenky, než dějem, také je možno říct vyprávění o životě a hledání jeho smyslu. A paní Craven je skvělá vypravěčka.
Chtělo by se zařvat : „UMÍ!!!“ jak je zvykem na trampském potlachu ( víte, že je to slovo inplantované do češtiny z „indiánštiny“ – vyslov potlač). Fandové Indiánů by neměli přehlédnout doslov - z řady knih víme leccos o amerických prérijních, kanadští jsou podstatně méně známí – tady se dají trochu doplnit vědomosti.

11 08.04.2013

Komentář pet-kyval se mi líbil a docela se s ním ztotožňuji (i když jsem knihu nečetl, pouze blogy na netu). Jenom bych k němu něco málo za sebe dodat. Na tom povídání je mi především sympatické to, že si autor (ať už je to kdokoliv) nehraje na spisovatele (na rozdíl od mnoha jiných "spisovatelů" a "básníků"). Spíš bych jej řadil do kategorie, kterou znají zřejmě už jen dříve narození, z dob předinternetových ne-li dokonce předtelevizních a to do kategorie lidových vypravěčů - byť v jakési současné moderní podobě. Sám své verbální projevy nijak vážně nebere a označuje je jako "dřysty" (volně přeloženo jako slovní průjmy) a protože jsou vlastně do jisté míry i městským hospodským folklorem, tomu odpovídá i slovní zásoba, přibarvování až určitá expresivita a nepochybně i lihový opar řady z jeho historek.
Koneckonců, řada velkých jmen světové literatury byli také velcí násoskové (a nejen to).

11 05.07.2012

Zákeřná Ebola sice patří do kategorie populárně naučných knih (nebo chcete-li do literatury faktu), nicméně se čte jako dobře napsaný thriller. Dalo by se říct, že je v obecném povědomí známo, že je Ebola docela pěkné svinstvo, daleko horší, než více rozšířený AIDS. Ale něco jiného je něco vědět a něco jiného procítit. Preston svým způsobem psaní dokáže nejen dodat řadu podrobných informací o jednom z nejbrutálnějších zabijáků, který zabíjí maximálně účinně, nic moc se s tím nepáře a navíc způsobem, který by mu mohla závidět i slavná inkvizice. Dokáže vtáhnout čtenáře do prostředí mikrobiologických laboratoří, které se zkoumáním Eboly a virů obecně zabývají na jedné straně a průběhem několika epidemií Eboly s celou jejich mrazivou hrůzností na straně druhé, s osudy a pocity lidí, které Ebola zasáhla i těch, kteří se s ní snažili bojovat. A dokáže to napsat tak, že se s nimi čtenář dokáže ztotožnit, napsat to všechno jednoduchým, přesto výstižným a plně srozumitelným jazykem.
Kniha, která stojí za přečtení (a je v ní víc reálné krve, než s těch různých upířích nesmyslnostech).

11 22.02.2012

Polštář z trávy by neměl číst nikdo, kdo očekává román - ať už jakéhokoliv žánru.
Přistupoval jsem k němu velmi obezřetně pod vlivem komentářů, zejména přítele s-readera, kterého vnímám jako literárního fajnšmekra a také skutečnosti, že mi knihu museli hledat v knihovně zastrčenou někde v jakémsi příručním skladu. Četl jsem ji po kouscích, vždycky po pár stránkách a snad proto, že jsem ji prokládal různými doslova oddechovkami, na mne v tomto kontrastu udělala poměrně silný dojem. Je to z více jak poloviny vlastně jakási meditace na různá témata filosofie, umění, poezie a pohledu na svět okolo sebe. Je to jakési zrcadlo nastavené "západnímu" způsobu myšlení v kontrastu s orientálním, východním pohledem, jakési okno do japonské duše (trochu bombasticky řečeno). A pokud se budete rozhodovat, zda ji číst či nikoliv :
Jen pomatenec
setřásá kapky rosy
s plané hrušky.

11 11.10.2011

Při luxování compu jsem narazil na starý komentář, ve kterém jsem kdysi kdesi reagoval v jakési polemice o Melvillovi a jeho Bílé velrybě. Vykradu se (jak by řekl přítel s-reader) a vložím ho tady. Takže :
Melvillovu Bílou velrybu jsem četl zhruba před čtyřiceti lety, takže o detailním ději vím starou belu a o lovu velryb kulový, v knihovně žádného Melvilla nemám a to signalizuje, že mne zase až tak neoslovil. Co si ale vybavím je spíš jen prchavý pocit slané tříště odfrkujícího Moby Dicka v tváři ( mám k moři specifický vztah, prožil jsem dvě a půl hodiny spolu s dvacítkou zelených lidiček na kocábce cca 10x3m ve 4m vlnách a když se nám podařilo zakotvit, tak nás vzal kapitán všechny na kořalku). Jsou prostě knihy plné příběhů a děje a knihy plné myšlenek. A Bílá velryba patří (převážně) k těm druhým, tady se Melville opravdu vyřádil, je tam docela dost různých filozofických a náboženských úvah , pokud se matně pamatuji. Nicméně bych si netroufl tvrdit, že je šílenec ( a že mám hubu nevymáchanou), ne každý koho nejsme schopni pochopit je zákonitě magor. Já si především z knihy odnesl, že pokud chce člověk něco opravdu a moc dosáhnout, musí se za tím sveřepě štvát jako Achab za Moby Dickem. A myslím si, že to na jednu knížku docela stačí a že nebylo zbytečné ji číst.
10.4.2014.
S odstupem času jsem narazil na staré výpisky a nedá mi, abych tady jako ukázku jeden nepřidal:
"...Dělávám to tak, chci-li zahnat rozmrzelost a upravit si krevní oběh. Kdykoli zpozoruji, že se začínám tvářit zarputile, kdykoli má duše prožívá svůj teskně neživý listopad, kdykoli si všimnu, že se nevědomky zastavuji před obchody s rakvemi a kráčím v poslední řadě každého pohřbu, který potkám, ale zejména kdykoli těžkomyslnost nabude nade mnou takové moci, že musím volat na pomoc všechny své mravní zásady, abych na ulici záměrně a soustavně nesrážel lidem klobouky s hlavy - tehdy vím, že je svrchovaný čas, abych se co nejrychleji dostal na moře.
Nahrazuje mi to kulku z revolveru."
Přiznávám, že dnes už nemám tušení, kdo a proč tuto sentenci pronesl - ten popis stavu, ve kterém se občas mnohý z nás octne mne fascinoval tenkrát a pokládám jej za výstižný dodnes.

11 10.10.2011

Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, je konstatováním jisté situace, která se nazývá „obdobím kultu osobnosti“. Mýlil by se každý, kdo by v téhle knížce hledal jen odsouzení a palec dolů. Žil jsem tenkrát s lidmi, kteří vycítili nebo věděli, že každá doba už má ve svém břiše dítě, ve které lze nejen doufat, ale kterým a se kterým už lze žít. Byli to lidé, kteří se neodcizili základnímu domovnímu řádu lidského bydlení a kteří byli hrdinové už tím,že nepropadli sémantickému zmatku, ale nazývali věci a události správnými jmény a znaky.
Proto je Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, nejen součástí mého vývoje, ale součástí vývoje společnosti, ve které žiji a která zrovna tak jako já si přeje bydlet v domech, ve kterých může kralovat bílý humor a láska a naděje, aniž by bylo nutno inzerát na takové domy zcizovat v metafyzický únik. (potud Bohumil Hrabal)
V roce 1969 byl Inzerát… zfilmován Jiřím Menzelem pod názvem Skřivánci na niti, ale okamžitě putoval „do trezoru“. Jak už jsem se jinde zmínil, Hrabal své výtvory často přepracovával – zpravidla v obdobích, kdy mohl publikovat (aby byly přijatelné pro cenzuru a tedy publikovatelné). Nejsem si jist, zda to postihlo i povídky v Inzerátu, každopádně bych ale poradil těm, kteří si Hrabala a jeho svérázný a nenapodobitelný styl psaní oblíbili a nemají jeho knihy v knihovně, aby se je snažili získat spíš ve novějších vydáních (po r. 1989 - ideální by asi byly ze Sebraných spisů BH, které vycházely od roku 1990 v Pražské imaginaci), kde se s nimi mohou setkat v původních neupravených autorských verzích. Platí to pochopitelně nejen o Inzerátu ... ,ale o všech Hrabalových knihách vydaných do roku 1989.
Osobně jeho knihy považuji za svědectví doby, která na štěstí sice minula, ale na neštěstí je na ni velmi často zapomínáno. Případnému lovu Lovu zdar!!!

S touhle Salingerovou knihou mám problém. Po prve jsem ji četl tuším v roce 1961 (mám dojem, že to bylo 1.české vydání v Klubu čtenářů). Fantasticky jsem si ji vychutnal a protože už byla nedosažitelná, zařadil jsem si ji na seznam knih, bez vlastnictví kterých by byl můj život značně ochuzen. Pokládám za důležité podotknout, že jsem v té době bydlel v Brně v místech zvaných Mount Bú - z toho mohou zasvěcení odhadnout můj tehdejší věk. Na seznamu bylo Chytání... hezkých pár let, až v roce 1979 se mi zadařilo a získal jsem vydání v edici Kamarád.
Jaké bylo ale mé takřka zděšení, když jsem po přečtení zhruba 50 stránek zjistil, že mne kniha, na kterou jsem se těšil jak děcko na Ježíška, nijak neoslovuje, ba takřka nudí, hrdina mi připadá jako notné pako, se kterým úděsně mlátí zastydlá puberta a knihu jsem odložil do knihovny a přiznám se, že jsem ji do té doby do ruky nevzal (až teď, když jsem doplňoval pár údajů k ní do DK).
Proč o tom tedy vlastně mluvím - z nostalgie, ze vzpomínek. S odstupem času jsem si uvědomil, že je to výborná kniha, že chyba není v ní a ani ve mně, že se jen projevil časový efekt a s ním související objem prožitků a životních zkušeností.
Proto - pokud ji chce čtenář plnohodnotně prožít a vychutnat, měl by ji číst v čase "malin nezralých" - tedy zhruba od puberty do dvacítky - jinak jej asi příliš neosloví. A že má i po zhruba půl století od vyjití schopnost upoutat pozornost čtenářů, svědčí skutečnost, že se jí i teď vydá po světě okolo 250.000 výtisků a není tedy mrtvá, ale žije.

11 03.02.2011

Každý, kdo má alespoň trochu vztah k francouzské literatuře, by neměl opomenout díla dvou středověkých Frantíků - Villona a Rabelaise. Rabelaise nechám zatím stranou, to je kapitola sama o sobě. Villon ale v naší kultuře zapustil pevné kořeny, pronikl nejen do Osvobozeného divadla ( Balada z hadrů ) a do Burianova D34 (Paříž hraje prim), ovlivnil svou formou i Vrchlického, Karáska ze Lvovic další, kteří jej překládali. Nejlépe ale snad mimo formální stránky vystihl i ducha Villonovy poezie právě Otokar Fischer a zájemce o Villona by neměl ani přehlédnout knihu Jarmily Loukotkové Navzdory básník zpívá s kompletním překladem Villonových básní včetně balad v žargonu a která je snad nejrozsáhlejší knihou o Villonovi.

11 16.01.2011

"Mají-li se v povaze člověka projevit skutečně výjimečné vlastnosti, musíme mít štěstí dlouhá léta pozorovat, co ten člověk dělá. Není-li v jeho práci ani stopa po sobectví, je-li myšlenka, řídící jeho činnost, bezpříkladně ušlechtilá a je naprosto jasné, že nejen nehledal nikde odměnu, ale dokonce i zanechal ve světě i viditelné stopy, ocitáme se - před člověkem výjimečného charakteru." (Jean Giono)
V našich krajích, želbohu, jev zcela výjimečný, neřku-li zcela neznámý!

Dosti vznosných slov. Jen prosté konstatování - tato kniha by neměla chybět v žádné knihovně, ať už čítá 10 nebo 1000 svazků, žádného čtenáře, žijícího v této zemi.

11 30.11.-0001

Toto úsměvné vyprávění o Dannym a jeho přátelích, "paisanos" v Monterey, vám spolehlivě rozjasní smutný den.
Nemohu než ocitovat úryvek z recenze v New York Times:"Číst Steinbeckovu knihu je osvobozující požitek, při kterém se vaše ústa pootevrou ve smíchu, ale bude vám, jako by vás čísi ruka uchopila za srdce."
A současně podotknout, že touto knihou jako beranidlem prorazil vrata světové literatury.

11 30.11.-0001

Kniha je okomentována dostatečně, nebudu to nijak zvlášť "okecávat". Snad jen podotknu, že ta necelá tisícovka stran není marná a že je jen relativně málo knih žánru katastrofický sci-fi thriller, které by byly mimo akční dějové stránky tak "našlapány" notnou dávkou reálných, s dějem souvisejících informací. Začnu se shánět po knize Zprávy z hlubin, ta bude zřejmě vhodným doplňkem téhle četby i když předpokládám, že bude podstatně obtížněji čtivá - možná ale zase zajímavější, pokud půjde o informace související s tím málo známým "sedmým kontinentem".

10 03.12.2014

Jeden musí z kola ven patří k Le Carrého špionážním románům a navzdory v podstatě negativním komentářům tady na DK na mne osobně udělal dojem. Nejde o detektivku ani o thriller, je to čistý špionážní román a domnívám se, že patří k jeho nejlepším. Jistě, je to subjektivní, jsem možná ovlivněn názvem, který připomíná Keseye, možná je to tím, že se jedna z nosných zápletek odehrává v českých reáliích (a místopis není odfláknutý, opravdu to sedí, včetně českého „hrdiny“, ve kterém pamětníci nesporně poznají „semínkového generála“ Šejnu), možná je to ale především tím, že autor ukazuje práci tajných služeb nejen v její akční blýskavé slávě, ale především zevnitř odkrývá její shitty underpants. A jen tak mimochodem také mimo charakteru postav poskytuje aspoň obecnou představu o charakteru doby, doby, která byla označována jako studená válka – i když v té době bylo spoustě lidí docela horko. To jsou ale drobnosti, které asi lidem, kteří tu dobu neprožili nejspíš nic neříkají a ty dobové souvztažnosti jim prostě unikají. A kniha asi ani nezvedne ze židlí ani ctitele neprůstřelného agenta 007, Le Carrého agenti jsou proti němu jaksi ošuntělí a spíš vzbuzují takřka soucit čtenáře, než obdiv. V konečné fázi ale působí pravdivěji a autentičtěji, než manekýnové jiných autorů tohoto žánru, nebo na druhou stranu "drsani" Péti Cheyneyho.
O kvalitě knihy svědčí i to, že posloužila jako předloha pro film - neviděl jsem , neporovnám - jen si myslím, že muselo být to rozvrstvené vyprávění obtížně filmovatelné.
4.1.2016
Tak jsem konečně viděl i film a přestože je mezi knihou a filmem velký časový odstup, který poněkud setřel detaily, mohu prohlásit, že platí už mnohokrát řečené - kniha je lepší filmu (i když i ten je koukatelný) a zřetelně je vidět "zjednodušení" dějové línie.

10 19.04.2013