nightlybird komentáře u knih

Na rozdíl od mnoha slov chvály řady čtenářů tady i jinde mne příběh až tak neoslovil. Snad proto, že jsem očekával něco jiného. Ano, je to čtivě napsaný příběh z Afghánistánu nedávno minulých let, ale jeho hrdina mi k srdci nepřirostl a jeho životní osudy (třebaže přiměly leckoho vytáhnout kapesníček) jsou podle mne nesouměřitelné s osudy tisícovek prostých, obyčejných obyvatel té těžce zkoušené země, kteří neměli společenské postavení a finanční prostředky aby mohli v relativní pohodě přežívat těch krizových posledních 30 let minulého století a když by to bylo k nevydržení případně emigrovat..
Přesto jsem ji ohodnotil - důvod hodnocení a současně přínos pro mne vidím ve skutečnosti, že ji napsal Afghánec a že je to jakási sonda do islámského světa, do jeho zvyků a mravů. Kukátko, kterým nahlížíme nejen "do kuchyně a ložnice", ale i do duše a mysli Afghánců a to nejen u nich doma, ale i při setkání se západní, naší kulturou.
A víc něž tady už citovaná věta "Pro tebe třeba tisíckrát" o tom podle mne vypovídají :
"Řekněte mu,že mne musí střelit tisíckrát(!), než dopustím takovou nestoudnost..." nebo
"... pro děti nic nezbylo."
"Hladovíme, ale nejsme barbaři. Je to host."
Myslím si proto, že ne kvůli vlastnímu příběhu "váhavého střelce" Amíra, ale kvůli duši Afghánistánu je dobré si knihu přečíst.

10 03.08.2012

Nikdo mi to nevymluví.
Člověk se špatným nenarodí.
Ale kazí ho spousta věcí.
Takzvaná výchova.
Škola.
Takzvané manželství.
Takzvaná rodina.
Takzvaná společnost.
Abys dneska špendlíčkem hrabal, když potřebuješ sehnat jediného správného chlapce, který by s tebou šel přepadnout banku.

Toto vydání obsahuje dva romány autora a je zajímavé, jak se komentáře poněkud liší od vydání samostatných Tří mužů ve člunu. Je jasné, že hodnotit anglického autora z předminulého století je samo o sobě problém. Pro pochopení knihy by bylo speciálně tady třeba číst předmluvu autora a Horníčkův doslov. Ne každému čtenáři je taky hned při otevření knihy jasné, že tady se asi za břicho popadat nebude. Když se dívám na knižní produkci posledních let, zjišťuji, že se šíří jako mor jakýsi polopatismus - akční scény jsou super akční, erotické scény se stávají pornografií, naturalistické popisy jsou nechutné až k odpudivosti, hrdinové (padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina) zhusta zcela neuvěřitelní - všechno přetažené do extrému ne-li dokonce do exkrementu.
Opravdu si tohle žádá moderní doba, máme skutečně zapotřebí, aby nám nalili pocity do hlavy trychtýřem zjednodušení ? Nebo nás konzum už zasáhl natolik, že se bez něj neobejdeme ani u knih.
A když už nemohu tuhle knihu "opalcovat", tak aspoň vykradu autora z jeho předmluvy k 1. vydání z roku 1889 :
"Hlavní krása této knihy nespočívá ani tak v jejím literárním stylu nebo v obsáhlosti a užitečnosti informací, které podává, ale spíš v její čiré pravdivosti. Její stránky vytvořil záznam událostí, které se skutečně zběhly. Já jsem je pouze přibarvil...."

10 03.09.2011

Kingův Dallas nemá smysl komentovat, je tady v řadě komentářů rozebírán docela zevrubně a tak jen stručně podotknu : příjemné čtení, které se poněkud liší od autorovy standardní tvorby. Osobně mne potěšilo, že tentokrát zabrousil do teorie strun (aniž by se utápěl v detailech a motal čtenářům šišku - kvantové teorii pořádně nerozumí ani fyzici). Takže i přes drobné výhrady mohu doporučit k přečtení.

9 25.07.2014

Otčinu Roberta Harrise by ani nebylo nutné nějak zvlášť komentovat, je už okomentována celkem dostatečně (zejména komentář s-readera je podrobný a pěkný). Protože ale každá kniha, která si zaslouží toto označení (a každý autor, který se může honosit titulem spisovatel), by měla ve čtenáři vyvolat alespoň jakýs takýs myšlenkový pochod, připojím pár osobních postřehů. Když jsem před časem četl Harrisova Ducha, docela mne styl autora zaujal a jako další jsem zařadil do pořadí jeho Otčinu. Tady bych chtěl zdůraznit, že se nejedná jen o detektivku, jak většina čtenářů nejspíš knihu pojme. Nevnímám Otčinu ani jako klasickou AH. Mám vnitřní pocit, že se tady Harris tak trochu „svezl“ na vlně orwellovštiny a ve své knize nám vlastně na pozadí AH fikce oživené pro větší čtivost detektivním žánrem ukazuje svou vizi možného vývoje v totalitní společnosti, která je srovnatelná s představou v knize 1984 G.O. Nerovnávám knihy – jen představy možného. Ostatně dystopií podobného typu je napsáno povícero, stejně tak je období 2. SV oblíbenou dobou pro autory píšíci AH romány, takže je opravdu dost co porovnávat a nepochybně si každý čtenář může najít svého „koně“.
Já se ještě chystám na některý z Harrisových historických románů – asi dám přednost Pompejím, tam to znám a bude se to asi líp číst (s kouskem lávy z Vesuvu v dlani).

9 21.04.2013

Tahle kniha je vskutku roztodivná a to ze dvou důvodů. Především proto, že je v originále důsledně psaná anglickým slangem harlemských teenagerů, s kterým má problém i rodilý Američan a proto představuje doslova neskutečný překladatelský oříšek. Přesto se s tím český překlad důstojně vyrovnal. Teď ale vyvstává druhý důvod - překlad má dva autory (?) - u prvního vydání je uveden jako překladatel Jan Zábrana a nikoho ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Ovšem okolo roku 1990 se k překladu docela vehementně hlásil po svém návratu do vlasti Škvorecký s tím, že překlad Zábrana jako kamarád pouze svým jménem kryl - Škvorecký měl v té době zaracha kvůli Zbabělcům. Těžko říct, kde je pravda! Zábrana se k tomu vyjádřit nemohl, už byl hezkých pár pátků po smrti. Osobně si myslím, že je překlad dílem Škvoreckého - myslím si, že člověk jeho formátu by neměl mít důvod si něco vymýšlet a bylo v té době běžnou praxí, že autory upadlé v nemilost rudé vrchnosti kryli jejich přátelé, které to zatím nepostihlo, svými jmény a tím jím pomáhali existenčně přežít a Zábrana bezesporu takovým typem kamaráda byl. Ale bez ohledu na to, kdo je skutečným autorem překladu, jde o výjimečný čtenářský zážitek, který by si nikdo neměl nechat ujít. Ta knížka je boží.
Možná by bylo dobré ještě podotknout, že kniha byla později zpracována jako hra a v roce 1964 zfilmována (v režii Shirley Clarke).

9 30.08.2012

Tak tohle je kouzelná publikace, která musí potěšit srdce každého houbaře a to nejen celkovým zpracováním a zajímavým rozčleněním z různých hledisek a kvanty informací, ale především parádními barevnými fotkami hub všeho druhu. Jedinou její vadou je formát. Těžko si představit houbaře bloumajícího lesem s touto bichlí v ranci. Na štěstí s ní byl jako příloha prodáván současně kapesní (velikosti pohlednice) atlas nejběžnějších hub našich luhů a hájů.
I když každý pořádný houbař dobře ví, že všechny houby jsou jedlé (byť některé druhy jen jednou) a netřeba mu tedy atlasu.

S Caveovou Oslicí jsem měl problém, ne a ne se dokopat k jejímu přečtení. Občas se mi sice stane, že mne doslova posedne naprosto bezdůvodně averze k nějaké knize – tohle ale nebyl ten případ. Tady to bylo naprosto cílené :
- Cave je Australan a i když jsem si řadu autorů z tohoto kontinentu a různých žánrů oblíbil, přesto je mi jejich mentalita a způsob myšlení docela dost cizí,
- autor je muzikant a tedy zcela jistě potenciální feťák a bytostně nesnáším spisovatele, kteří mají jako spoluautora drogy (toleruji pouze u básníků).
- komentáře řady čtenářů byly docela dost rozporuplné od nadšených výkřiků o genialitě po totální zhnusení…
Po zhruba půlročním nucení se jsem ji konečně přečetl a pokusím se sdělil dojmy. Především, ta kniha není o příběhu, děj je v podstatě zanedbatelný, hlubokomyslných myšlenek se nemusíte obávat, ta kniha je především o slovech, o slovech s kterými Cave doslova kouzlí, dává jim nečekaný podtext, seskupuje je do obrazů a metafor neobvyklých a neotřelých, dodává jim jakousi hudebnost (někdo tady zmínil gospel), mně to místy zní jako staré jižanské blues, byť jsme u protinožců. Nevím jestli je to skladbou slov nebo podružnou linií vyprávění o náboženské sektě v údolí, která se proplétá s životními osudy Euchrida, toho absolutního hovada (nebo snad člověka božího), nebo profesí autora – ten dojem tam je a je vlastně jedno proč.
Mimo jakési hudebnosti bych zmínil zvukomalebnost textu – popis okamžiků před bouří a v jejím průběhu (hned zkraje, okolo strany 45-50) má neskutečnou atmosféru a obdobných je tam docela dost. Často jsou to doslova výtrysky fantazie, nečekané a neobvyklé, které nutí čtenáře přemýšlet, čím se asi autor takhle totálně zhulil. Dokonce ani zmiňované vulgarizmy nemají, zasazeny v textu, tu údernost a drsnost, jako kdyby stály osamoceně. Kouzlení se slovy a jazykem opravdu nevídané, číst to v originále musí být dozajista zážitek.
A bažina, ta je všudypřítomná a deprimující. Mám ale silný pocit, že to není ani tak o močálu, jako o čvachtajících hrůzách v nitru a duši člověka. A právě té negace je tam na můj vkus až docela dost. Přes veškeré klady textu si nemyslím, že bych ještě po něčem od autora sáhl. Život sám o sobě je dost komplikovaný a někdy trudný, proč se tedy dorážet ještě knihou. Nemyslím, že bych se k Caveovi ještě někdy vrátil – jednou mi to docela stačilo. Jako výraz oscilace mezi dvěma póly hodnotím za 3*, i když si myslím, že budou stále čtenáři nadšení i zklamaní.

9 03.06.2011

Autor na pár stránkách popsal jev známý jako lidstvo samo, který byl již vysloven mnohokrát v různých obměnách :
Každý dobrý skutek, musí být po zásluze potrestán,
Učiň čertu dobře, peklem se ti odmění.
Etc.
A plyne z čteného poučení, že prohlášení : "X.Y. má kurevský charakter" může být značně zavádějící a nepřesné a proto bychom je neměli používat, zejména ne při hodnocení jistých osob, o jejichž morálních vlastnostech máme pochybnosti.

9 29.04.2011

Vynikající kniha, která přes odstup času neztratila nic ze své aktuálnosti, doplněná spoustou fotografií, grafů a tabulek - které jsou pochopitelně už mnohokrát horší a které plně potvrzují Dorstův výrok : " Živočišný druh Homo sapiens sapiens dělá všechno proto, aby sám sebe zničil." Pokud na ni někde narazíte, nenechte ji bez povšimnutí - i když je to spíš truchlivé než zábavné čtení.

9 11.04.2011

Hrabal není jen autor, Hrabal je fenomén, který se zcela vymyká jakýmkoliv strukturalistickým teoriím případně škatulkování jak svým životem, tak svým dílem. Jedny z jeho prvních povídkových sbírek mi unikly, setkal jsem se s Perličkou na dně a s Pábiteli až v Automatu svět, který je výběrem z těchto sbírek (mimochodem slavný libeňský automat Svět se snad údajně dočká místo demolice konečně oprav a probuzení k životu ). Nemá smysl se rozepisovat o jednotlivých povídkách. Řada z nich nese autobiografické rysy, některé byly zfilmovány. Hrabal nepochybně čerpal z autentických životních zkušeností, které dokázal s nevšední uměleckou imaginací a fantazií přetavit v povídky s prvky poetismu i surrealismu, jazykem vysoce kultivovaným, který se ale nevyhýbá ani slangu a vulgarismům, v kterých se mísí svérázná grotesknost, často dovedená v nadsázce až ad absurdum s jistou životní skepsí a černým, takřka šibeničním humorem. Hrabal, který vnesl do našeho povědomí a do literatury „pábitele“, vypravěče, kteří dokáží po vzoru barona Prášila prostou historku přibarvit, dát jí vyšší dimenzi - tady si neodpustím charakteristickou citaci : “… náš chlapec si všecko domyslí. Náš chlapec, když slyší kapat vodovod, už bere tužku a kreslí si vodopád v Niagaře, náš chlapec, když se píchne do prstu, už se jde zeptat, kolik stojí pohřeb třetí třídy. Minimální podněty, maximální následky.” - se nám ve svých povídkách představuje sám jako velký pábitel, mistrně žonglující se slovy.
Snad by bylo dobré ještě dodat, že v tomto vydání (1966) jsou jako ilustrace použity skládanky – roláže Jiřího Koláře, které s duchem povídek dobře korespondují. Na závěr ještě poznámka – Hrabal patřil k autorům, kteří vytvářejí variace již napsaného, proto se setkáváme v různých vydáních s různě zpracovanými povídkami. Tady to platí zejména o Jarmilce – tady je nepochybně jistá spojitost s totálním realizmem, jak jej ve stejné době definoval Egon Bondy - která vyšla v autorské necensurované verzi až v roce 1993 a která je děsivým textem, ukazujícím zvrhlou blízkost dvou totalitarismů, hitlerovského a stalinského, na příkladu osudů dělníků a politických vězňů na nucených pracích v kladenské Poldovce.

9 14.02.2011

Sedmikostelí, druhou Urbanovu knihu jsem přečetl shodou okolností jako druhou knihu od něj a tak mne to chtě nechtě nutí srovnávat. Jako je Stín katedrály oslavou Hradu, tak je Sedmikostelí oslavou Nového Města a jeho gotických staveb. Urban, věren svému jménu, tady poněkud ustupuje od detailních popisů prvků gotické architektury, zaměřuje se spíš na zachycení dávno minulé atmosféry města, kterou v intencích a tradicích gotického románu patřičně přibarvuje. Jako doplněk děje mu tentokrát slouží série teatrálních vražd. Tady bych chtěl odbočit – Sedmikostelí není detektivka, není to ani horor , ani SF – je to gotický román, pokud by na ně čtenář nahlížel jinou optikou, bude nepochybně zklamán (viď MarkétoS). Před řadou let jsem přečetl řadu anglických gotických románů autorů Walpolea, Beckforda, Lewise, Radcliffové, Maturina (připadalo mi to jako zábavnější než budovatelské romány) a abych se přiznal, nedokázal bych zasvěceně pohovořit o žádném z nich, čas mi je vyvál z paměti. Co ale zůstalo, jsou pocity. Pocity, které ve srovnání se Sedmikostelím výrazně dominují. Na druhou stranu je Urbanův průkopnický pokus o oživení tohoto žánru v dnešní přetechnizované a ukvaltované době docela dobrý. Docela se mi i líbily (na rozdíl od Stínu…) i trochu pitogresní figurky, kterými román zalidnil, jejich charaktery a popisy, třebas se mohou jevit přinejmenším excentrické, jsou zcela v duchu žánru.
Kniha se mi nicméně četla těžce, četl jsem ji po kouskách. Příčin byla řada. Především subjektivní důvody s knihou nic společného nemající. Nesedla mi grafická úprava. Jak jsem si u Stínu s Růtovými ilustracemi pomlaskával, tady se mi nelíbily, navíc mi vadila barva písma vydání a barevné „rantly“ okolo stránek, rušilo mne to (2.vydání). Oblast okolo Karláku pořádně neznám,nikdy nepatřila do mé zájmové sféry a tak jsem musel při čtení odskakovat do mapy, abych byl v obraze (ne každý má ale tenhle zlozvyk).
Tohle určitě ovlivnilo moje celkové vnímání a proto jsem se rozhodl ji přečíst ještě jednou někdy v létě, její trochu tajemná až mysteriózní nálada třeba zajímavě vynikne v kontrastu s pálícím slunkem.
Malý dodatek. Ta kniha má atmosféru. Atmosféra není jen vzduch nahuštěný do duše auťáku - jak jistě dobře vědí čtenáři Remarqových Třech kamarádů. Je to to také něco, co se dotkne samotné duše člověka.
Na doplnění - kniha měla být zfilmována. Scénář napsal Zdeno Kubina, režii měla být svěřena Jiřímu Strachovi. Nevím, zda došlo k realizaci. Pokud ano a někdo to viděl, uvítal bych tady jeho komentář (i když nejsme filmová, ale knižní Databáze).

9 09.02.2011

Dalo by se říct, že na biografii významné a všeobecně známé osobnosti se nedá nic pokazit, ať už pochází z vlastního nebo cizího pera. Opak je pravdou. Znám biografie poutavých a pohnutých osudů u kterých jsem zíval, div mi "huba nevypadla z pantů". Na štěstí to neplatí o této knize - mimochodem, když jsem ji vzal nyní do ruky, zjistil jsem, že ji budu muset nechat převázat, je už chudinka notně jetá a není to dáno ani tak časem, jako častým listováním. Charlie se představil jako poutavý vypravěč a mohu jen doporučit - myslím, že ji najdete v každé knihovně (veřejné).

9 02.02.2011

Villonův mrštný a jedovatý jazyk (a nejen v Malém testamentu) je obecně známou věcí. Na tomto vydání je ale zajímavý především doslov překladatelky o životě a díle Villona a o českých překladech jeho básní. Dovolím si pár vět ocitovat (a snad si je přečtou adepti spisovatelské profese - a nejen oni) :
"Vždycky jsem velmi obdivovala svou rodnou řeč, její tvárnost, jasnost, její prostotu a vynalézavost, její stručnost. Ale nikdy si její přednosti neuvědomuji v té míře, jako při překládání tak obtížného básnického textu. Shledala jsem, že téměř není slovní hříčky, aby jí nedovedla zažertovat i čeština, že není vnitřních rýmů tak nesnadných, aby je čeština nevyzpívala; že není básnického rytmu, aby si v něm čeština nemohla zatančit; že není melodie verše, aby se nedala zahrát na český nástroj. "
Tak tomu se už dá říkat chvála rodného jazyka.

9 13.01.2011

Urbanův Stín katedrály je z mého pohledu dost zvláštní kniha. Velmi dobře se čte a připomíná mi obložený chlebíček – také se mi jeví jako složená ze dvou vrstev. Horní vrstva (bohatá obloha) je tvořena popisem hlavního hrdiny - Svatovítského chrámu, o jeho stavitelích, o jeho minulosti i současnosti. Je to doslova přednáška o chrámové architektuře, okořeněná zmínkami o známé knize Mysteria katedrál autora Fulcanelliho. Malá Strana, Hradčana, Staré Město – to jsou místa, která jsem v dobách, kdy jsem žil v Praze považoval za svůj rajón, není tam snad jediná hospůdka, do které jsem za ta léta nezašel a pochopitelně znám i Sv. Víta. Přesto je jeho popis natolik sugestivní, že člověk dostává opravdu chuť se tam vydat znovu a jako turista s bedekrem projít ta místa s Urbanovou knihou v ruce a natáhnout do sebe tu atmosféru. Až potud skvělé a je vidět, že je architektura nepochybně Urbanovým koněm (to ostatně naznačuje i Sedmikostelí – ještě jsem nečetl, znám jen z doslechu).
Dostáváme se ale k druhé vrstvě tvořené oslizlým krajíčkem staré veky – tu představuje kriminální zápletka. Autor si nepochybně uvědomil, že ne každý čtenář je fanatikem přes architekturu a aby zajistil komerční úspěch knihy doplnil ji kriminální zápletkou, která se tváří tajemně a mysteriózně, aby čtenář v závěru zjistil, že mystika bylo mlžení a vrahem je jako obvykle zahradník. Šťastnou ruku neměl ani při postavě detektiva . Přenesl bych se přes skutečnost, že vyšetřování vražd je kriminalistická lahůdka, ke které se hned tak někdo nedostane, Kláru, jak ji autor popisuje, by na mordpartě nenechali ani roznášet svačiny. Co mi ale hlavně vadí jsou její mentální a verbální projevy. Mladá půvabná detektivka, chytrá, s přehledem, etc. se v řadě situací chová jako čtenářka Stmívání a její slovník je srovnatelný se slovníkem šlápoty z Perlovky. Domnívám se, že tahle druhá vrstva výsledný dojem z knihy poněkud kazí. Kdyby se Urban (teď mne napadla souvislost Urban – urbanistika) víc inspiroval třeba Meyrinkem a zatáhl do knihy víc pražského genia loci, mohla vzniknout opravdu krásná kniha. Vida, o tom jsem se ještě nezmínil – kniha má výborný a zajímavě řešený výtvarný doprovod. Takže když závěrem sečtu plusy a mínusy vychází mi výsledný dojem dobrý a kniha za přečtení rozhodně stojí.

9 14.11.2010

Je to sice kniha o sportovcích, o jejich cestě k výhrám, ale také o jejich prohrách. Ty postavy jednotlivých povídek jsou ale především lidé a tak jednotlivé osudy vnímám jako prosáklé ryzí člověčinou.

9 30.11.-0001

Podrobně a čtivě zpracované klíčové období peruánských dějin - období konquisty. 150 španělských žoldnéřů proti padesátitisícové armádě. Víme všichni, jaké to vzalo konce, je ale dobré si oprášit a prohloubit školní sporadické vědomosti - čte se to jako dobrodružný román a vlastně to i dobrodružství bylo - i když Inkové z toho asi dvakrát na větvi nebyli.

9 30.11.-0001

Tuto knihu by měl číst každý „bílý Indián“, aby se dověděl něco pravdivého o životě , vítězstvích i prohrách svých slavných „předků“. Setkáte se tady s celou plejádou výjimečných náčelníků z řady kmenů, počínaje navažským Manuelitem, přes Rudý oblak Oglalů, Stříbrný nůž Komančů, Sedícího býka, Cochise, Geronima a řadu dalších a seznámíte se s jejich osudy. Kniha je doplněna řadou jejich dobových fotografií a třešinkou na dortu je vložení několika písní s notovým zápisem a originálním textem.

9 30.11.-0001

Warning! Oxtodortním Židům a hluboce věřícím křesťanům (zejména bez smyslu pro humor) nedoporučuji číst tuto knihu – mohla by pobouřit jejich náboženské cítění ( ostatně její dramatizace byla z těchto důvodů v Londýně v 30. letech zakázána). Ale ostatní, zejména ti čtenáři, kteří se chtějí seznámit s biblickými příběhy a samotná Bible je pro ně těžce stravitelná si rozhodně pošmáknou. Vyšlo asi 6 vydání, takže si myslím, že by mohla být dosažitelná. Při jejím čtení mám před očima hřímajícího kazatele v kostele černoské komunity a slyším gospel.

9 30.11.-0001

Tahle útlá knížka plná pohody, dobrého jídla a kouzelné krajiny vám nepřinese žádné vzrušující děje, ale klid do duše a u těch, kteří se s Provence seznámili na vlastní kůži zcela jistě navodí vzpomínky, v kterých se tam vrátí. Dočetl jsem ji jen po srpen, zbytek si usyslím na zbývající měsíce roku a budu se s nimi takhle po troškách těšit a mezitím si nechám od Pagnola vyprávět jak voní tymián a mrknu se co mi psal (a jistě i ostatním) z Provence pan Horníček.

9 30.11.-0001