nightlybird komentáře u knih

Po pravdě řečeno, jsem zklamán, po řadě nadšených komentářů jsem čekal víc. Nejde o detektivku, podle mne je kriminální zápletka jen využita a charakterizoval bych to spíš jako společenský, nebo sociální román, těžištěm knihy jsou Číňané a jejich historie jak v 19., tak na přelomu 20.stol., způsob jejich myšlení a jejich vnímání okolního světa, které je bezesporu odlišné od našeho. A je to také kukátko do Evropy šedesátých let, do hlav tehdejší mladé generace...
Celá střední pasáž knihy se mi jeví zajímavější než úvodní a závěrečná část - jejichž tempo je takřka akční, vadí mi ale : Postava soudkyně působící nevěrohodně - chová se jako slepice bez špetky zdravého rozumu a ne jako někdo s dlouholetou soudní praxí;
policie působí neprofesionálním dojmem dobrovolného spolku ;
autor nechá pachatele masových vražd zabít v Africe hlavním sociopatickým padouchem, aby jej v závěru znovu nechal přijet do Švédska a ubytovat se ve stejném hotelu (ke smůle majitele), i když později z logiky děje vyplyne něco jiného....
To se pochopitelně odrazilo v hodnocení.

6 05.09.2012

Nedávno jsem přidával svá stařičká vydání Arsena Lupina - při té příležitosti jsem si vzpomněl na dalšího velkého hrdinu (neváhám říct "Supermana 19.st") a sice Rocambola. S tím to skvostem francouzské, ne-li světové literatury jsem přišel do kontaktu ve věku pouhých 9 let. To, že jsem tady dnes s vámi, svědčí o tom, že již tenkrát jsem byl tvrdý chlapík, když jsem to dokázal přežít bez újmy na duševním zdraví. Už jsem se tady kdysi zmínil, že jsem každoroční prázdniny trávil na venkově. Strejda byl ajzboňák a mezi touto profesní skupinou kolovaly tenkrát kvanta literatury (pokud se to dá tak nazvat) různého druhu a kvality a strejda mi od kolegu tahal doslova metry knih (převážně to byly různá sešitová vydání ze začátku minulého staletí (pro mlaďochy - tenkrát vycházela řada knih, zejména okrajových žánrů, v podobě sešitů cirka o 30 - 50 stranách na pokračování, stálo to pár šupů, takže si to mohl dovolit každý - pokud se budou ceny knih zvedat tak , jak se stále zvedají, se možná některý nakladatel k této marketingové strategii vrátí), abych neprudil a byl ode mne pokoj. Takže jsem se v útlém věku seznámil se zmíněným Rocambolem, Nobodym, ale i Tarzanem, Biglesem a dokonce i Rasputinem, důvěrně jsem poznal Buffalo Bila, řadu kovbojů ale taky Toma Sharka. Pochybuji, že by se někdo z vás s Rocambolem setkal a tak tahle díla ani nehodnotím. Je mi jasné, že to musely být strašné slátaniny, já to tenkrát četl jako pohádky a přidal jsem to jen jako raritu - na druhou stranu bych v knihovně nějaký starý sešit jako vzpomínku snesl (ne ale zase tolik, abych vyrazil po antikvariátech). A abych se přiznal, překvapilo mne, že to někdo v současnosti vydal, vyšlo to tuším v Návratu v r.2000.

Tahle kniha je vskutku roztodivná a to ze dvou důvodů. Především proto, že je v originále důsledně psaná anglickým slangem harlemských teenagerů, s kterým má problém i rodilý Američan a proto představuje doslova neskutečný překladatelský oříšek. Přesto se s tím český překlad důstojně vyrovnal. Teď ale vyvstává druhý důvod - překlad má dva autory (?) - u prvního vydání je uveden jako překladatel Jan Zábrana a nikoho ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Ovšem okolo roku 1990 se k překladu docela vehementně hlásil po svém návratu do vlasti Škvorecký s tím, že překlad Zábrana jako kamarád pouze svým jménem kryl - Škvorecký měl v té době zaracha kvůli Zbabělcům. Těžko říct, kde je pravda! Zábrana se k tomu vyjádřit nemohl, už byl hezkých pár pátků po smrti. Osobně si myslím, že je překlad dílem Škvoreckého - myslím si, že člověk jeho formátu by neměl mít důvod si něco vymýšlet a bylo v té době běžnou praxí, že autory upadlé v nemilost rudé vrchnosti kryli jejich přátelé, které to zatím nepostihlo, svými jmény a tím jím pomáhali existenčně přežít a Zábrana bezesporu takovým typem kamaráda byl. Ale bez ohledu na to, kdo je skutečným autorem překladu, jde o výjimečný čtenářský zážitek, který by si nikdo neměl nechat ujít. Ta knížka je boží.
Možná by bylo dobré ještě podotknout, že kniha byla později zpracována jako hra a v roce 1964 zfilmována (v režii Shirley Clarke).

9 30.08.2012

orson - vážený a to vás ani na okamžik nenapadlo, že "ta komunistická propaganda" byla úlitbou bohům,že bez té by kniha neměla vůbec šanci vyjít? I když připouštím možnost, že byl autor o tom, co psal, přesvědčený. Jako ostatně řada jiných - a nejen tenkrát, jsou mezi námi dodnes.

Tak tenhle výběr se mi zdá být lepší než Pattersonův - netuším, jestli je to lepším výběrem autorů a povídek, nebo skutečností, že jsem je četl po malých dávkách (a měl tak spíš možnost si je vychutnat). Každopádně jsem získal tak trochu nový pohled na výběry povídek (a platí to obecně, bez ohledu na žánr). Výhodou výběrů je skutečnost, že se setkáváte s celou řadou autorů, pokud vás nezaujme jeden, máte pořád ještě šanci si počíst u jiného. Platí to pochopitelně i o různosti stylů, námětů atp. Další výhodou je skutečnost, že se nezřídka seznámíte s autory, které jste do té doby neznali a kteří vás mohou zaujmout, takže se po jejich tvorbě můžete poohlédnout (a i když nejsou u nás třeba překládáni - je dnes možnost je číst v originále).
Každopádně ale doporučuji tuto knihu - a vlastně i jakékoliv jí podobné - číst pomalu a líně, prokládat ji četbou jiné knihy (nejlépe i jiného žánru) a spolehlivě se vyhnete pocitu "přežranosti, hraničícího s nechutenstvím" a naopak si umocníte požitek z čteného.

3 22.08.2012

Neviděl bych to až tak černě, jistě, najde se stránka, která zrovna nepobaví. Na druhou stranu ale nechybí stránky docela vtipné.
Navíc kniha, ve které je víc obrázků než textu a ta by mohla současnou komiksovou generaci snad i zaujmout.

1 18.08.2012

Jak napovídá název knihy, jde o temporální tématiku, která je v SF knihách čtenářsky poměrně oblíbená a vděčná. Není divu, že jsem po ní v knihovně do regálu hrábl – až doma při čtení jsem zjistil, že je psaná pro jinou věkovou kategorii. No, dočetl jsem ji. Že bych z ní byl bůhví jak na větvi, to říct nemůžu. To bude tím, že mi není –náct ale –sát a jsem rozmazlený (pokud jde o tento druh syžetu) autory jako Anderson, Heinlein, Hawke a další, kteří z obdobného tématu dokázali vytěžit víc a hlavně to napsat líp.
Ty tři hlavní postavičky, které mají zachránit „náš“ svět, mi připadaly jaksi ploché a hodně papírové, chybělo mi využití časových smyček, paradoxů, trochu „abstraktní“ fyziky, etc. Stejně tak mi popisy alternativní historie připadaly tak trochu zjednodušené( i takové popisy musí mít aspoň elementární logiku) . Po pokračování se rozhodně pídit nebudu, ale knihu také nehodnotím – to musí čtenáři, pro které je určena.

Zmizelý je thriller, který vám doslova mizí před očima. Mám na mysli, že jde jednoznačně o odpočinkovou četbu, která je napsaná neobyčejně svižně, děj, který je poutavý a v hranicích možného, vás žene dopředu a než se nadějete, máte těch cca 500 stran za sebou. Kniha není zaplněna přespříliš postavami, ty, které jsou pro knihu podstatné jsou vykresleny dost na to, aby se s tou kterou mohl čtenář identifikovat (nebo mu hýbat žlučí) a působí docela věrohodně.
Co bylo pro mne docela zajímavé a přínosné, byly popisy technik a metod elektronického sledování – s tak důkladným jsem se zatím nesetkal. Je to první kniha, kterou jsem od Findera četl, takže nevím, jestli je způsob psaní pro něj charakteristický, nebo tento styl použil jen v téhle knize – věcností mi připomíná Arthura Haileyho (i když ne tématikou či žánrem). Podobně jako on totiž působí silně dojmem, že ví o čem píše – Hailey problematiku o které hodlal psát dlouhodobě studoval, Finder (podle toho, co píše v závěru knihy) se zase obklopil řadou odborníků na dílčí oblasti, kterými se v knize zabývá a zřejmě se jejich radami i řídil. Kniha je tak prostá očividných nesmyslů a blábolů, které mně osobně požitek z čteného dokáží dost znechutit (místo relaxu se spíš vytočím).
Prožil jsem s ní příjemnou siestu – třeba se to povede i dalším z vás.

5 14.08.2012

Patřila k mým prvním knihám, které jsem si sám koupil a které jsem si sám přečetl. Vybral jsem si ji kvůli obrázkům a netuším, kde a jaké vzala konce. Po pravdě řečeno, knihy z raných dětských let se jaksi vytratily s dětstvím jak fyzicky, tak i z mé paměti. Vzpomínám si jen na klasiku - Sekorova Ferdu mravence a Uprchlíka na ptačím stromě, Karafiátovy Broučky, Habbertonovu Hýtu a Batula s krásnými ilustracemi (ta jediná přežila do dnešních časů) a Druhou zlatou knihu pohádek B.Němcové, kterou mi čítávala před spaním ve 4 letech maminka (to jsem ještě neuměl číst). A pak si vzpomínám ještě na jednu knihu pohádek - nevím název ani autora - protože to byla první kniha, kterou jsem si sám převázal (sestra mi ji rozškubala, když jsme se o ni prali) vlastnoručně vyrobeným pšeničným škrobem. Já vím, není to vlastně komentář ke knize, spíš nostalgická vzpomínka na knihy dětských let.

Na rozdíl od mnoha slov chvály řady čtenářů tady i jinde mne příběh až tak neoslovil. Snad proto, že jsem očekával něco jiného. Ano, je to čtivě napsaný příběh z Afghánistánu nedávno minulých let, ale jeho hrdina mi k srdci nepřirostl a jeho životní osudy (třebaže přiměly leckoho vytáhnout kapesníček) jsou podle mne nesouměřitelné s osudy tisícovek prostých, obyčejných obyvatel té těžce zkoušené země, kteří neměli společenské postavení a finanční prostředky aby mohli v relativní pohodě přežívat těch krizových posledních 30 let minulého století a když by to bylo k nevydržení případně emigrovat..
Přesto jsem ji ohodnotil - důvod hodnocení a současně přínos pro mne vidím ve skutečnosti, že ji napsal Afghánec a že je to jakási sonda do islámského světa, do jeho zvyků a mravů. Kukátko, kterým nahlížíme nejen "do kuchyně a ložnice", ale i do duše a mysli Afghánců a to nejen u nich doma, ale i při setkání se západní, naší kulturou.
A víc něž tady už citovaná věta "Pro tebe třeba tisíckrát" o tom podle mne vypovídají :
"Řekněte mu,že mne musí střelit tisíckrát(!), než dopustím takovou nestoudnost..." nebo
"... pro děti nic nezbylo."
"Hladovíme, ale nejsme barbaři. Je to host."
Myslím si proto, že ne kvůli vlastnímu příběhu "váhavého střelce" Amíra, ale kvůli duši Afghánistánu je dobré si knihu přečíst.

10 03.08.2012

Je charakteristické (a zajímavé), že 1. vydání Seifertových vzpomínek vyšlo v roce 1981 v Torontu a ve Francii (ač oficiálně byly napsány v roce 1982) a "domácího vydání" se dočkaly až v r. 1985.
V souvislosti s knihou jsem narazil na ukázku, která potěší (jak doufám) i gurmety a milovníky výtvarného umění :
A malé podotknutí ke komentářům níže:
Bránolog - Milé a laskavé - to bude tím, že autor byl básník, nikoliv redaktor Blesku.
Jitule Š. - tenhle nick je tak trochu profláklý z diskuzí o knize paní Černucké - přesto mi to nedá, přemýšlím jak asi nazvat někoho, kdo srovnává knihu vzpomínek s knihami básní, abych nebyl za grobiána a hulváta ?

6 02.08.2012

Jednoduchý a výstižný komentář napsal už před léty někdo jiný, proč si tedy něco pracně vymýšlet :

"Všechna moderní americká literatura vychází z jedné knihy Marka Twaina jménem Huckleberry Finn" - napsal v jednom článku jistý pan Ernest Hemingway, zvaný Papá.

6 31.07.2012

K minasovu komentáři těžko co dodat - je vyčerpávající a věcný. Díky dvěma dějovým rovinám je kniha schopna potěšit poměrně široký okruh čtenářů. Současnost, prezentovaná postavou Trumba potěší milovníky jednodušších akčních příběhů (a je psána tak, že nenechá čtenáře na pochybách, jak to vlastně autor myslí - navíc podle dialogů s prasetem si myslím, že se u tohoto typu psaní Simmons šíleně bavil), historická část (i když ani ta není nijak suchopárná) osloví spíše ty, kteří se mimo pobavení jako bonus rádi něco zajímavého dovědí - tady jsou to poměrně zajímavé pasáže z hawajské mytologie. Přiznám se, že mne tato četba přiměla k vyhledání (moc jsem si ale nepočetl) a k přeladění mé staré omšelé kytary na hawajské ladění a k hudební produkci pomocí dozičáku (psi po okolí se zoufale rozvyli). Takže zážitků na jednu knihu docela dost.

5 29.07.2012

Je pravdou, že Tento večer je název třetí Blatného sbírky , kterou vydal v Praze Stýblo v edici Lyra roku 1945. Šlo o bibliofilské vydání s kolorovanými dřevořezy V.Vokolka, se kterým jsem se fyzicky nesetkal, pouze mi o něm vyprávěli zkušenější. Kniha tady vložená je nové, posmrtné vydání a pokud mohu z vlastní zkušenosti posoudit, nestavěl bych se k výborům (alespoň těm, které vycházely v KPP) tak negativně - jde o profesionálně zpracované knihy, které jsou sto poskytnout ucelený obraz o autorovi i jeho době, průřez jeho tvorbou, zpravidla doplněné o eseje, korespondenci, dobové fotografie - v začátcích této edice (mluvím o základní řadě) dokonce o audiodoplněk - GD. Název, který opravdu není až tak důležitý, byl zpravidla vybrán podle "klíčové" sbírky nebo básně (podle úsudku editora).

Ze slov autora :
"Nelíčím krále komiků jako skutečnou osobu, ačkoliv každý bude věřit, že tím králem smíchu je míněn geniální komik Vlasta Burian. Je pravda, že používám laskavého svolení Vlasty Buriana, abych zpracoval některé události a příběhy z jeho vlastního života i jeho vzpomínky, jež mně během našeho spolupůsobení u divadla vypravoval, ale celkový vývoj hrdiny románu a mnoho událostí je mnou vymyšleno.
Velkou část jsem si přimyslil a pozměnil hrdinu tak, aby nevzniklo podezření, že román líčí Vlastu Buriana."

Citace z knihy :
"Slečna Greyová jde s dobou. Používá nejmodernější systém vynalezený jedním Čechoslovákem." "Opravdu? Československo musí být úžasná země. Zdá se, že všechno pochází odtamdtud - boty, sklo, rukavice a teď i těsnopis. Úžasné."

Takhle o nás smýšleli ve světě v 30. letech min.st.

Solženicyn byl poněkud rozporuplná osobnost - jako ostatně řada jiných (v Rusku i u nás) si lebedil v bahýnku socializmu, dokud mu neujela huba a neotřel se o Stalina. To mu umožnilo seznámit se s odvrácenou stranou této ideologie a prozřít.. Tuto několikaletou zkušenost zužitkoval ve své prvotině, která založila jeho spisovatelský věhlas. Jeho Ivan si vlastně v lágru docela klidně žije, je to sice nepohodlné místo, nic moc, ale když v tom člověk umí chodit a nevystrkuje zbytečně hlavu, dá se to docela dobře přežít. Chápu, že pokud chtěl vůbec něco o tom prostředí napsat a vydat, musel se držet při zdi (taky by mohl šupem mašírovat zpátky). Víc se mi proto líbí Matrjonina chalupa, v té je víc podle mne vidět to přežívání v beznaději, ta bezmoc a rezignace, poddání se osudu a mizérii žití, které ve svém důsledku udělalo z „ruského bohatýra“ uťápnutou postavičku schopnou přežít všechno, co život pod rudou knutou přináší a ta skloněná hlava a shrbený hřbet naopak umožnila mocipánům držet otěže moci celá ta léta.

15 16.07.2012

Známý zloděj příběhů se ve své čtvrté knize Umřel jsem v sobotu posunul k románu, ve kterém cítím příchuť románu gotického. Nepříliš komplikovaný ač pochmurný příběh jednoho domu a jedné rodiny s tak trochu mysteriózním laděním, námět, který by se dal zpracovat jako povídka či novela, dokázal rozvinout do rozsahem i obsahem náročnější formy, příběh s hororovým nádechem dokázal propojit se svým životem v knihu čtivou (jedním dechem – abych použil zde často oblíbené klišé) - k tomu přispívá i grafické zpracování knihy s použitím různých fontů. V pasážích o Maranovi, jeho rodině a jeho domě je autor přesvědčivý a působí pravdivě, z částí “autorských“ se to ale jaksi vytrácí a mám spíš pocit, jako by mi autor podsouval svůj pohled a místy mi to až zavání rádoby mudrováním. Vyrovnává se to ale určitou poetičností některých pasáží (tím nemám na mysli jakože náhodné jednoduché rýmy) a tvoří celek, který přečíst nepovažuji za ztrátu času.

5 15.07.2012

Je celkem zajímavé, že ze 40 čtenářů, kteří knihu četli, ji pouze dva okomentovali - oba ji ale "pochopili" (sice rozdílně) jen jako :
a) slabé porno
b) hnusnou prasárnu;
aniž by vzali v úvahu (možná jako řada jiných), že to není kniha o erotice, ale kniha o životě, autobiografický záznam, se kterým sice nemusíme morálně souhlasit, ale měli bychom ocenit jeho spontánní pravdivost a lehkost a přirozenost s jakou autor píše. A že píše o sexu - vážení, této činnosti nejen vy všichni, ale celé lidstvo vlastně vděčí za svou existenci (pokud tedy mezi vámi není někdo ze zkumavky), Miller sex jen vytáhl z příšeří ušmudlaných a propocených kamrlíků na světlo. Píše o něm se samozřejmostí, s jakou jiní popisují snídani v trávě nebo podvečerní procházku parkem. Píše jen o svém životě, o životě, který obdobně řada z nás žije a který by řada dalších žít chtěla (pokud by našla odvahu realizovat své představy).
Přidám aforizmus:
Ženské, ty jsou na nic - pravil jistý panic.
Jak je hrozné, býti vdána - povzdychla si stará panna.
A k zamyšlení pár Holanových veršů :
„Básníka nemůže omluvit nic, ani jeho smrt.
A přece z jeho nebezpečného bytí
zůstává zde vždycky ještě jaksi navíc
několik jeho znamení. A v nich
věru ne dokonalost, i kdyby jí byl ráj,
nýbrž pravdivost, i kdyby jí mělo být peklo…“
A o tu pravdivost vlastně autorovi jde - ne o vyvolání svědění v podbřišku u jednoho, či dávivého reflexu u druhého.

20 12.07.2012

Komentář pet-kyval se mi líbil a docela se s ním ztotožňuji (i když jsem knihu nečetl, pouze blogy na netu). Jenom bych k němu něco málo za sebe dodat. Na tom povídání je mi především sympatické to, že si autor (ať už je to kdokoliv) nehraje na spisovatele (na rozdíl od mnoha jiných "spisovatelů" a "básníků"). Spíš bych jej řadil do kategorie, kterou znají zřejmě už jen dříve narození, z dob předinternetových ne-li dokonce předtelevizních a to do kategorie lidových vypravěčů - byť v jakési současné moderní podobě. Sám své verbální projevy nijak vážně nebere a označuje je jako "dřysty" (volně přeloženo jako slovní průjmy) a protože jsou vlastně do jisté míry i městským hospodským folklorem, tomu odpovídá i slovní zásoba, přibarvování až určitá expresivita a nepochybně i lihový opar řady z jeho historek.
Koneckonců, řada velkých jmen světové literatury byli také velcí násoskové (a nejen to).

11 05.07.2012