nightlybird komentáře u knih
Z aforismů :
"Říci někomu : idiot! - to není urážka, ale diagnóza."
"Žij tak, aby tví přátele se začali nudit, až umřeš."
"... Na lásku jsem, vážená paní, příliš starý; a na přátelství příliš mladý..."
Plně se ztotožňuji s komentářem pet-kyval. Jediným přínosem knihy pro mne bylo seznámení se s moskevským metrem - stejný účel by ale splnil plán metra. Stručně by se dala kniha hodnotit jako post-apo SF se značným potenciálem, který žel bohu autor nedokázal využít. A srovnávat ji s Piknikem nebo Cestou (jak jsem tady někde zahlédl) považuji za doslova scestné. Howg.
Možná na mne ta atmosféra temných tunelů tolik nepůsobila, protože jsem se svého času v obdobných prostorách s hlavovkou navynacházel víc, než by mi bylo libo.
Preston mne svou Ebolou docela namlsal a když jsem narazil na Kobru, tak jsem po ní sáhl. Je ale třeba říci, že jsem tentokrát sáhl vedle. Ano "thrilerové" je to dost. Některé popisy provádění pitvy by byly schopny poděsit svou naturálností i studenty mediciny a vypadají věrohodně. Na druhou stranu jsou naprostým nesmyslem popisy autokanibalizmu - můžete si ukousnout prst nebo jazyk, prokousat tvář, rozhodně si ale neukousnete nos. Na tohle jsem poměrně citlivý, dokáží mi nesmysly v popisech dějů a situací knihu zcela znechutit (pokud se tedy kniha snaží tvářit jako věcná ). No ale musím připustit, že se leckomu - kdo není tak cimprlich jako já - může docela líbit, děje a vzrůša je tam docela dost.
Tato kniha není nepochybně určena k běžnému čtení, spíš jen pro studijní účely, pro fandy historie nebo pro čtenáře, kteří rádi vychutnávají archaické texty. Je jasné, že ji stěží bude někdo fyzicky vlastnit (aby v ní listoval a oňuchával ji lehce slintaje blahem) a pochybuji, že by se objevila někde v antikvariátu. Pro výše uvedené kategorie čtenářů jsem ale našel alespoň jistou náhradu - je dosažitelná v digitalizované podobě Takže příjemné počtení.
eraserhead - neboj se, nejsi úchyl. Jako úchyl by ses mohl cítit, kdybys slintal blahem nad díly třeba jistého šlechtice nebo řady současně vydávaných knih, které jsou už za hranicí pornografie, ale tváří se jako literatura. Sexualita patří neoddělitelně k životu člověka a její Světové dějiny jsou opravdu velice dobře udělaná kniha a proto snad vyšla ještě v řadě vydání, poslední v Ikaru jako vázaná. Neviděl jsem ji fyzicky a tak neposoudím, jestli je „lepší“ než to sešitové vydání z Horizontu v ´69.
Barva času je žlutá, tvrdí Mirek Fišmeister ve své předposlední vydané knize. Nevím, nejsem básník a pokud jde o název sbírky, zvolil bych tak trochu přesmyčku – Žlutá je barva času, což by mému uchu neznělo tak kategoricky jako postulát. Každopádně knížka veršů tohoto brněnského autora je žlutá (a příjemný odstín), malá – takřka kapesní formát – a útlá rozsahem. Narazil jsem na pár veršů z této sbírky porůznu na netu a získal jsem z tohoto letmého pohledu klamný dojem, že jde o jakousi moravskou variantu haiku, který ve mně vyvolala jednak forma trojverší, jednak úvodní kresba, evokující kandži, součást japonského písma. Ostatně k haiku ty verše přirovnávala řada jiných čtenářů. Je to především dáno skutečností, že kniha má celkem 64 stran a na 54 z nich je vždy jedno trojverší a to holt k takové úvaze svádí.
Houbeles, žádné haiku. Nemá to formu haiku ani náhodou a to jak z hlediska formy, tak i vlastního obsahu – přijel ke mně poštovský panáček a knihu mi přivezl ( heč, i s dedikací) a tak jsem se s ní mohl seznámit v její celistvosti. Už jsem se tady někde zmínil o mém systému čtení poezie, takže je jasné, že nemohu prohlásit, že jsem ji už přečetl.
Přesto mohu opakovat – houbeles, žádné haiku – čistokrevný a plnokrevný Mirek Fišmeister (který dozajista ví, že má haiku rytmus 5-7-5 a zná jeho obsahovou náplň, takže kdyby chtěl spáchat haiku, bylo by to haiku se vším všudy), Mirek Fišmeister se svým specifickým a osobitým vnímáním světa okolo sebe, hračička žonglující se slovy, kterým dodává často jiný než zaběhaný význam, který si slovo vymyslí, když nemá vhodné po ruce a který slovy vrství pojmy a obrazy a překrývá jimi myšlenky ve verších zakleté a to vše s doslova úpornou úsporností. Ta trojverší jsou kondenzátem básně, vytváří tím prostor pro čtenáře a nechává na něm a na jeho fantazii a představivosti, jak si je dokáže přebrat a vstřebat. Jsou to opravdu jen útržky času, okamžiky, pohledy na svět za zrcadlem.
Bývá tady zvykem opsat z knihy něco zajímavého, něco co zaujalo – do háje, to bych musel opisovat pomalu půl knížky a navíc - vždyť já ji vlastně přečtenou nemám a ještě hezky dlouho mít nebudu - mohl bych tedy něco podstatného opomenout. Takže nic, přečtete si to sami, pokud se k tomu dostanete. Navíc vás třeba osloví, co nepřišlo interesting mně oslovi.
Abych taky něco pohaněl – vadila mi typografie – trojverší přilepené nahoře na stránce a zbytek prázdný bílý papír. Pak jsem ale pochopil. Někdy se mi něco obtížně čte – slova textu na mne působí jako jakási ladička (nebo spíš neladička) a rozkmitávají moji mysl, vyvolávají ve mně pocity, dojmy, obrazy (začasté bez souvislosti se čteným). A já bych tedy mohl tu bílou prázdnotu vyplnit - večmárat na ni co ve mně čtené vyvolalo (místa je tam dost) a pak by měla smysl. Jak jsem ale řekl úvodem, nejsem básník a nejsem tedy zvyklý otevírat své nitro dokořán a navíc pokládám za barbarské čmárat do knih. A navíc ani netuším důvody, jež vedou orla k jeho systému vyměšování, snad hamižnost (chce mít všechny výměšky na hromadě), či zlomyslnost (pokud tady nějaký debil horolezec na skálu poleze, tak ať si pořádně šáhne). Holt, nejsem básník. Básník je Mirek.
Je docela dobré se touto knihou inspirovat, pokud se chystáte k realizaci půdní vestavby nebo k přestavbě půdy v RD. Navíc se s její pomocí můžete vyhnout celé řadě chyb a problémů o kterých vás ani nenapadlo uvažovat, natož je řešit - tím ve finále ušetřit i docela dost peněz (a nervů).
A věřte, že vím o čem mluvím.
Tak tohle je kouzelná publikace, která musí potěšit srdce každého houbaře a to nejen celkovým zpracováním a zajímavým rozčleněním z různých hledisek a kvanty informací, ale především parádními barevnými fotkami hub všeho druhu. Jedinou její vadou je formát. Těžko si představit houbaře bloumajícího lesem s touto bichlí v ranci. Na štěstí s ní byl jako příloha prodáván současně kapesní (velikosti pohlednice) atlas nejběžnějších hub našich luhů a hájů.
I když každý pořádný houbař dobře ví, že všechny houby jsou jedlé (byť některé druhy jen jednou) a netřeba mu tedy atlasu.
Odtrhol som kvetinu - zvädla.
Chytil som motýl´a - zhasol mi v dlani.
Poznal som, že krásy sa možno dotknúť
len srdcom.
Typicky komerční záležitost. Patterson knihu sestavil z autorů žánru a jeho různých poddruhů tak, aby zasáhla co největší okruh čtenářů - je to jako výstřel z brokovnice do hejna ptáků. Spousta broků profrčí jen tak vzduchem, přesto spadne zasaženo dost ptáků, aby to stálo za tu ránu.
VÁNOCE
Otci jsem koupil vidle, ač bydlíme ve městě a nemáme žádné pozemky.
Matce jsem koupil jezdecký bičík, ač by nikdy na kůň nevsedla.
Babičce jsem koupil lahev kořalky, ač nikdy nepila a dej bůh - ani teď nezačne.
své dívce Marii jsem koupil sekeru, ač ... ale kdo vlastně ví!
Nastalo rozčarování ze syna, z vnuka i z milence.
Všichni ostatní budou nosit náramné náramky,hodinky, svetry, tretry...
máme my to syna blbce.
Tedy prosím - jsem blbec.
Ale nikdo na ty Vánoce nezapomene.
Nevím, proč vlastně tuhle knihu ještě držím v knihovně, je vlastně z dob počítačové prehistorie, z časů, kdy počítače měly 8 bitů a běhaly (pokud běhaly) pod DOSem, kdy nebylo v našich zemích po internetu ani potuchy a počítačový program byla věc prakticky neznámá. Nejspíš asi z ryzí nostalgie, jako vzpomínku na svého prvního Amstrada a první tápavé pokusy o programování. Počítačová literatura strašně rychle stárne, pokud by někdo na tuhle knihu narazili, asi by mu byla k ničemu. Možná snad jen pro obecné seznámení s problematikou programování - ono principy jsou v podstatě totožné, jen jazyky a jejich možnosti se liší (anebo jako seznámení se s assemblerem pro začínajícího hackera).
Na tuto knihu jsem si vzpomněl při příležitosti Velikonoc, doby šmigrustu. Je jasné, že to není kniha ke čtení, je to slovník a navíc nářečí, každopádně ale připomíná do jisté míry zašlé časy a jsem přesvědčen, že by se v ní daly najít slova, kterým by už ani Valaši nerozuměli. Je myslím dobré, že autor zachránil něco z minulosti, co bude třeba za pár let nebo desetiletí mrtvé a upadlé v zapomnění
Je celkem zajímavý fenomén, že se zájem čtenářů velmi často obrací k autorům, kteří interpretují různé události v dějinách lidského rodu svéráznými teoriemi. Ano, jsou to často zajímavé výplody fantazie. Příjemně to nabudí čtenářovu obrazotvornost. Někdy je to dokonce až vzrušující. A není to ani nic překvapivého - mezi nejčtenější tiskoviny patří u nás bulvár. Škoda, že ve stínu těchto knih zůstávají knihy autorů, kteří se daným oborem zabývají profesně, kteří si představu o cestě druhu Homo sapiens "necucají z prstu", ale vytvářejí si ji z výsledku dlouholetého vědeckého bádání. Jistě, v naší minulosti je řada míst, jevů a věcí, které není současná věda schopna uspokojivě a nezvratně vysvětlit a doložit. Jsou ale skutečnosti zdokumentované docela dost a o kterých vlastně ani nevíme, protože postrádají tu tak oblíbenou senzacechtivost a tak unikají naší pozornosti. A mezi ně bezesporu tato kniha patří. Navíc je psaná na naučnou literaturu docela čtivě a doplněna spoustou kreseb, fotografií a map. Pokud vás zajímá archeologie a naše nejstarší dějiny, nenechte si ji ujít. Když nic jiného, dovíte se alespoň, že naši prapředkové nebyli žádní pitomci.
Brevíř nečteme, brevíř nesmíme hltat, v brevíři si člověk říká. Potichu a za zavřenými dveřmi. A když už hlasitě, pak ve dvou. Třetí by nezbytně rušil. Ale i tak nezapomeňte zamknout na dva západy. Milostná poezie si to vyžaduje. (z doslovu Jana Skácela)
Brněnská elegie (Ivan Blatný)
Sbohem, déšť neustal, na Vídeňce mé lásky
plech štítů řinčí dál,
déšť stírá starou čtvrť a vymývá jí vrásky,
neustal.... neustal....
Jednou ti řekne tam jen mlha z domů zbylá,
kudy jsem chodil sám.
Sbohem, déšť neustal, plech řinčí dál, má milá,
a já se usmívám.
UPŘÍMNOST
Milenec v žáru lásky
se optal svojí krásky,
zda by mu neposkytla onen kout,
v kterém by mohl slastně spočinout.
Nezvu tak štědře na ta místa,
řekla mu bez všech orací.
Zvláště když se tam někdo k odpočinku chystá.
Pod svůj krov zvu jen lidi za prací.
Být básníkem to znamená
jít až na konec
Na konec pochyb
na konec doufání
na konec vášně
na konec zoufání
Pak teprve sčítat
Dřív ne Dřív ne
Nebo se může stát
že součet života
vyjde ti směšně nízký
Že se jako dítě budeš potácet
věčně jen v malé násobilce
Být básníkem to znamená
jít vždy až na konec
Odsuzuji-li chyby svých přátel, to ještě neznamená, že bych je měl přestat mít rád .
(Jack London)
Vzpomínky na prožitou rozkoš jsou delší a věrnější než přítomnost .
(Lucius Annaeus Seneca)
Ta mrňavá knížečka je plná mouder (to se mi povedl pěkný patvar) různých druhů a taky kouzelných kreseb ať už Picassa či Henriho Matisse nebo našich Janečka a Paderlíka a dá se ještě sehnat po antikvariátech.
Přemýšlel jsem, co tak asi napsat o této celkem zvláštní knize a usoudil jsem, že bude lepší ocitovat slova někoho povolanějšího :
"Příběh Edgara Sawtella jsem si bezvýhradně zamiloval. Je to román o lidském srdci a záhadách, které v něm přebývají a nedají se zformulovat do slov, a přece jim rozumíme. Nádherná, tajemná a uchvacující kniha."
Uznejte, že je to hezky řečeno - konec konců to řekl mistr slova, pera , tajemna a záhad, jistý Stephen King a dozajista bych to ani náhodou líp říct nedokázal. Jen - aby to nebylo zavádějící - si dovolím podotknout, že by případný čtenář neměl ani náhodou očekávat divoké akční scény ani vraždící ať už lidská či nelidská monstra. Ta kniha si nedala za úkol vás vyděsit, spíš vás jaksi pohladí po duši.
Frostův Přísně tajný cíl patří k válečným , dobře čtivým románům. Vnucuje se srovnání s Hodinou mrtvých očí, která má podobný námět a mám dojem, že Frost dopadá tak trochu hůř. Je to možná dáno národností autora - má celkem pochopitelně na postavy trochu odlišný pohled a vycházejí mu jaksi plošší a tak trochu stylizované a naopak širší dějový rámec sice poskytuje lepší představu o možném průběhu válečných dějů, ale právě na úkor podrobnějšího popisu psychologie hlavních aktérů. A i když se v anotaci tvrdí, že je kniha fikce založená na odtajněných dokumentech, přesto nepůsobí tak bezprostředně a pravdivě jako Thürkovi hrdinové, Frostovi se mi zdají proti nim víc "papíroví". Přes tyhle drobné výhrady ale kniha za přečtení stojí - pokud vás tedy válečná tématika zajímá.