Niu
komentáře u knih
Dolores Claiborneová
Stephen King
Po dlouhé době jsem sáhla po Kingovce. Pááááni, to byla jízda. Začalo to tím, co Dolores otevřela na straně jedna pusu a skončila vyprávění na té s číslem dvě stě něco. Kdo zná Kinga, tak mi dá zapravdu, že v takovém duchu ještě nepsal. Dolores mě dovedla ke smíchu i k slzám. King zase zvládl vytvořit pouto s hlavními hrdiny, které tak nerada na konci jeho knížek trhám. Na tak málo stranách (na Kinga :o)) jsem žila život od padesátých do devadesátých let, jako bych tam byla. Břitký humor, všechno hned jasně a srozumitelně řečeno. Asi bych Dolores za kamarádku brala. Oba (Dolores i King) mi pomohli projít obdobím únorové chřipajzny. Zas abych mrkla, co jsem od něho ještě nečetla. Doporučuju všema deseti !!!!!!!!!
Pohřbená pravda
Angela Marsons
Hodně odlišné od předchozích dílů. Netočíme se už kolem Kimminy minulosti, ale prostor dostávají ostatní členové týmu. Při šestém dílu to byl trochu nezvyk, ale zároveň to vneslo trochu nového a svěžího závanu. Konec přečten jedním dechem, to prostě jinak nejde. A ty slzy (moje)? Byly zase. Jak to ta Angela dělá .... ???
Vzkaz v láhvi
Jussi Adler-Olsen
Páni, to teda byla jízda. Téma – klobouk dolů, hodně nepříjemné. Velmi urputný záporák, proti němu brilantní trio :o) Napínavé úseky, kdy jsem prostě nemohla přestat číst. A Asad. Ten Asad mi dává. Ještě nikdy jsem se u morbidních detektivek neválela smíchy, jako u těch od Adlera-Olsena. Jazyková bariéra (pýcha předběhla uklouznutí) a Asadova pořekadla o velbloudech stála za to :o) V takovém týmu bych chtěla pracovat :o) Humor je takový nenásilný, mezi řádky, ale o to víc stojí za to.
Žena v kleci
Jussi Adler-Olsen
V oblíbených autorech mi přibyde i tento. Knížku jsem přečetla za jeden den a nedokázala jsem přestat číst. Nečekala jsem, že mě to vtáhne tolik do děje, ale jo. Na těch detektivech bručounech, co si dělají věci stejně po svém, přece jen něco je. A nikdy jsem se nenasmála u detektivek tak, jako při diskusích Morcka s Asadem. Příběh byl velmi promyšlený. Kam na to ti spisovatelé chodí? Každopádně pokračuju v sérii.
Smažená zelená rajčata ve Whistle Stop Cafe
Fannie Flagg (p)
Dočetla jsem a cítím takový zvláštní druh smutku. Jakože všichni odešli...a těší se, až se zase sejdou, třeba ve Whistle Stop Cafe. Velmi dobře znám filmové zpracování, které mě tehdy jako dítě velmi zasáhlo. Je tam opravdu nádherně vykreslená atmosféra doby, možná trošku nepochopitelná nebo lépe neuchopitelná mentalita lidí tehdejší doby (a to nemyslím ve zlém). Stýská se mi, asi stejně jako Evelyn. Moc se mi líbily ty rozhovory mezi ní a Ninni. Krátké kapitolky byly super, takže čtení celkem rychle ubíhalo. Jen jsem měla dost problém s časem i se jmény lidí a vztahy mezi nimi (kdo ke komu patří). A vlastně Idgi zůstala záhadou. Jo, sice trochu zmatení, ale je to kniha, která vám vyrazí dech. Tak mi pukalo srdce nad Smokeym.
Nejšťastnější muž na Zemi
Eddie Jaku (p)
Nádherná kniha. Silný příběh popsaný na pár stránkách, o to více to nahuštění informací se mnou zacloumalo. Slzy se mi nevyhnuly. Líbil se mi styl, kdy Eddie promlouvá přímo ke čtenáři. Věřím, že je opět se svou ztracenou rodinou.
Smrtící DNA
Franck Thilliez
(SPOILER) Kniha se nesla v podobném duchu jako Syndrom E, jen to šlo víc do hloubky. Bylo to opravdu zajímavé. Pořád se mi vkrádal na mysl díl s Robertem Langdonem, možná Počátek (?) - nějaké společné rysy jsem v tom viděla. Taková evoluční detektivka :o) Ten, kdo za tím vším stojí - spíš se vykrystalizoval, než že by se to dalo uhádnout. Ta autorova představivost je teda něco. Velmi jsem ocenila, že kniha navazuje na Syndrom E. To s Lucií a dvojčaty mi vzalo dech, hlavně na tom konci to prozření - byť mi tam chyběla i nějaká ta cesta Lucie jak z toho ven (šlo to nějak moc po másle) - kdo četl, pochopí. Ale za co budu hvězdičky strhávat jsou ty bláboly o alergii na laktózu a CJD šílených krav - tady bych opravdu čekala, že autor/překladatel budou trochu rešeršovat, než vypustí tohle na papír, když zvládl/i celou tu složitou genetickou záležitost.
Prach
Hugh Howey
Po těch dvou dílech jsem spíše zklamaná. Mohlo to být fajn, kdyby tam nebyl takový zmatek v tom, kde se děj zrovna odehrává - naprosto nulové popisy prostředí.
V posledním tažení
Nina Lykke
Já jsem teda naprosto nadšená. Knížku jsem dostala jako dárek za nákup v knihkupectví a jsem moc ráda, že i přes nízké hodnocení zde jsem se do toho pustila. Mám takový dojem, že si přečtu znovu, i když čtení je to chvilkami drsné. Tohle by si měli přečíst všichni, protože to odráží současnou společnost a vše, co je v ní zkaženého. Myslím, že uvědomělí lidé pochopí. Je to o životech, který každý z nás žije, s různými rolemi i závislostmi. Bylo to vtipné. Osobně se mě to dotklo v pozitivním duchu. Navíc se mi líbilo, že i když je to řazeno mezi romány, byla to svým způsobem seberozvojovka. A dlouhé monology se mi líbí (ty ve svých knihách má i Murakami). Obálka je vtipná - na té mé je místo vína/moči krev.
Omyl
Elle Kennedy
Bylo to fajn čtení, no navíc se hodilo tématicky k MS. O něco více se mi líbil první díl. V něm se mi Logan jevil tak nějak jinak, dospěleji. Tady většinu času jako mačo. Jako pohodové čtení fajn s nějakým tím vážnějším tématem navrch.
Návrat krále
J. R. R. Tolkien
Nelehké, toto hodnotit. Jaké mám pocity? Jsem smutná, že to skončilo. Zároveň jsem se nemohla dočkat, až bude konec. K čemu se musím přiznat, tak poslední dodatky týkající se písma, výslovnosti - ty už jsem nedala. Ale popořadě.
Určitě si cením Tolkienovy tvorby. Jedná se o první fantasy dělenou do několika děl, vystavení kompletně nového světa a všeho v něm. Navíc to, v jaké době tahle díla vznikala. To, že se v kritikách jeví tahle fantasy série už jako dětská slátanina, není problém téhle knihy, spíš té novodobé tvorby a fantasie spisovatelů, které nám jí předkládají. Vždyť o tom se Tolkienovy mohlo jen zdát.
Tak nějak jsem si oblíbila hlavně Společenstvo prstenu. To, co přišlo poté, už nebylo tak kouzelné a pohádkové. Jen temné a bojové. A to se týká jak knih, tak filmů. I když Společenstvo skončilo tímto dílem, pro mne skončilo okamžikem Boromirovy smrti a rozdělením členů do různých stran.
Opravdu v příběhu by toho Frodo bez Sama moc nezvládl a čím častěji se k tomu příběhu nořím, vidím podobnou analogii - kam by to dotáhl HP bez Hermiony. Nelze taky nezmínit roli Saurona. Byl imaginárnější než Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit. Moje asi nejoblíbenější část z třetího filmu je, jak Aragorn jde za nemrtvými. Bohužel tohle v knize se ztratilo někam pryč.
Třetí díl je strašně rozvleklý a první část (myslím, kniha pátá) se mi strašně táhla. No a ten konec, kdy po finiši byly další a další kapitoly ... Na jednu stranu si říkám, že fajn, víme, jak co dopadlo, ale někdy je přece lepší, když necháme pracovat svou fantazii.
To samé dodatky. Pane jo, tolik stran. Někdy mě to bavilo, ale celkově orientace ve všech těch jménech, jejich různých významech v té i oné řeči, rodokmeny a kdo je kdo ... Uf. Když jsem dospěla ke kalendáři, skřípala jsem zubama a ty poslední části jsem už nedala. Možná tyhle dodatky měly vyjít jako zvláštní knížka pro fajnšmekry, ale takto ...
Pamatuju si, že jsem v dětství začala Silmarilion a nebyla se schopná překousat nějakou částí, takže jsem to nedočetla (a ani to neplánuju). Tato kniha včetně dodatků mi ten okamžik připomněla.
Jinak, Hobit včetně této trilogie dočtena tento rok, což byl jeden z mých cílů, takže super. Za mne vede Hobit a Společenstvo prstenu. Dvě věže celkem OK, ale tento se mi nečetl tak dobře.
Potkáme se v Praze
Julie Caplin
Poté, co byla před rokem a něco vypuštěna do světa informace, že Julie Caplinová napíše knihu o Praze, jsem si říkala - ty jo, to je fajn, že zasadí jeden z příběhů do naší země. Jakmile se ke mně dostala, tak jsem se trochu zasekla. 32 stran!!!!! ??? To zas asi tak velká inspirace nebyla. No, odkládala jsem to dlouho. Přečetla za pár minut. Vždyť to mělo tak skvělý potenciál, tak proč toho nebylo využito?! Obecně mám s knížkami v sérii Romantické útěky osobní problém. Sem tam se mi něco líbí, ale většinou je to takové pohádkové čtení. Zatímco ty obálky mě dostávají, většina z nich je nádherná. Tohle mohlo být tak skvělé čtení vystavěné na budování online vztahu a zároveň o uvědomění si, že to online zas není tak super. Celkem nevím, jak hodnotit. Nechci dát odpad, ale ten potenciál vniveč....
Třetí hrob přímo před nosem
Darynda Jones
Oddychovka, u které se ráda zasměju nahlas :o) Miluju ten humor.
Víš, jak je to těžké, držet dietu, když se jmenuješ Cookie?
Když máte pocit, že se na vás všechno řítí, jedete asi v protisměru.
Co by udělal MacGyver?
Dvůr mlhy a hněvu
Sarah J. Maas
(SPOILER) Jak ráda s oblibou říkám: tohle byl teda bizár. Tak ... patetické. Taková slátanina. Ach můj ty bože, nemohla jsem se dočkat, až to dočtu. A při 664 stranách to byl nadlidský výkon. Dá se říct, že jsem většinu knihy provzdychala, provrtěla hlavou, protočila očima a proskřípala zuby. Ne, tohle opravdu ne. Oproti prvnímu dílu, ze kterého jsem byla nadšená, je toto děs. Hlavní hrdinka je naprostá ..... Když si zapůjčím pár obratů z knihy, tak: "Odpověděla jsem tedy znuděným, bezvýrazným hlasem bez náznaku zájmu." A další: "předstírala zájem". Přesně taková byla.
Začátek knihy byl fajn, líbilo se mi i to její přemístění a uzdravování na Nočním dvoře. Stejně jako jsem si v prvním díle oblíbila Tamlina, tak tady si mě znepřátelil. A plnou hloubku jsem pochopila téměř na konci knihy, kdy Rhysand řekl pravdu o tom, jak to bylo. Tohle byla snad jediná světlá část knihy, která se mi líbila. Ale ... Proč se autoři vždy snaží vystavit hlavní ženskou postavu jako naprostou antisympaťačku, zatímco mužské postavy jsou většinou normální. Nemá to být tak, abychom jako čtenáři měli podporovat hlavní postavu, bojovat s ní po boku?! A to jak se zachovala, když se dozvěděla o tom, že je družka?
Pak jsem měla dost značný problém vůbec pochopit Velaris a opravdu jsem ze stránek nepochytila nic, co by mi mělo vyrazit dech. Velmi často se stávalo, že někde někdo byl a pak najednou byl jinde, takže jsem měla potíž se v tom, kde se kdo nachází, zorientovat, plus se místa střídala tak rychle, že mi to bylo jedno.
Další věc byla honba za a) knihou, b) koulí, c) kotlíkem alias vanou. Absolutně nesmyslné hurá akce, šup šup a bylo. A asi jsem byla tak zmatená, že jsem si špatně vyhodnotila, že to vše potřebuje král Hybernu na zmrtvýchvstání Juriana. A ejhle, ten byl živý. A krása, stačí se jen naložit do Vany a je z vás víla.
Magie, to prostě magie. Jen tak. Povlečení na posteli vypere, ale jídlo si musí ohřát sama. Hrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.
A omlouvám se, ještě to není všechno.
Feyreino neustálé zvracení hlavně ze začátku (a pak se k tomu autorka vrátila i na konci) mi lezlo na nervy. Výrazy jako něčí děvka a nadávky typu prasáku a zmetku mě taky odrazovaly. Rozhovory mezi postavami byly dost zmatené, jako by si měly zachovat punc tajemna, ale sakra tak jak se pak vlastně spolu měli domlouvat? Někde mě rušily gramatické chyby a špatný překlad, dlouhé souvětí na několik řádků. Je to na fantasy až moc kruté a úplně zbytečně. A ne, nemám tak citlivý žaludek, naopak ráda čtu detektivky a horory a jsem na leccos připravená, ale na fantasy to bylo dost. Feyre opakovaně zrazuje důvěru Rhysanda a jeho slabosti mu otříská o hlavu, pak za ním doleze a tváří se povýšeně. V části, kde se snažili ukrást kouli, tak jejich sexuální hrátky k odlákání pozornosti byly prostě divné. A celkově se ptám, jestli je potřeba tohoto ve fantasy. Plus explicitní výrazy, když opravdu nejsou třeba.
Pro mne byl tento svět neuvěřitelný. Ne, že bych si ho neuměla představit, ale tak, že jsem jim všem nevěřila ani zbla. No, určitě tak o polovinu zkrátit a pak bych možná nebyla tak přísná. Ale na to, jak je to opět vyháněno do výšin, mě to zklamalo. V závěru byly 2 kapitoly - jedna z pohledu Rhyse, druhá z pohledu Feyre a já jsem přemýšlela, že by bylo lepší, kdyby tak byla členěna celá kniha, znát prostě myšlenky všech (stejný styl byl použit u Kronik pozůstalých a tam to bylo promakané). Ale vlastně když se nad tím zamyslím, tak kniha splnila účel: před očima mlhu a v mysli hněv.
V lesích
Tana French
(SPOILER) Už dlouho jsem se odhodlávala k nové spisovatelce, nové sérii a novému týmu. A jsem plná dojmů, možná i trochu zmatená - ale nemyslím to ve zlém. Nejdřív jsem čekala obyčejnou detektivku s neobyčejným obsazením hlavní dvojice-trojice detektivů. Potom jsem si pohrávala s myšlenkou na rituální vraždy a nějaké to mystično a duchařinky. Pak nějaký zvrat ve stylu Šelma a nakonec jsem se dopracovala k Temným koutům nebo dvojce Kim Stoneové. Ty jo. Teda - vy jo :o) Raději sem hodím spoiler. Strašně se mi líbil vztah Ryana a Maddoxové, protože to bylo tak konečně ... spřízněné duše, bratr a sestra, uvolněnost, podpora, kritika, spolupráce, ... co vás jen napadne. Až do ... Ach jo. Od té chvíle byl pro mne Ryan normální hlupák a přizdis... Tohle mě tak neskonale nakrklo, že jsem ho chtěla vylískat, aby se vzpamatoval, hňup jeden. Strašně mě to mrzelo, protože přijít o spřízněnou duši je jako přijít o část sebe. Nevím, kam se budou ubírat další díly, ale asi to mělo svůj smysl. Až asi někdy ke konci mi došlo, jak je příběh vyprávěn z pohledu Ryana až po určité době. A v náznacích už bylo znát, jak celá jejich spolupráce dopadne. Bylo to zase jiné a celkem zajímavé uchopení příběhu.
Příběh Petera a Jamie se mi líbil a doufám, že se snad k tomu autorka vrátí, protože takhle navnadit a nechat to tak ...? Jen mi vrtá hlavou, proč si nezměnil jméno úplně, proč se i s rodiči nerozhodli společně, že minulost zanechají a začnou jinde a znovu. No bodejť, že se to dřív nebo později muselo nějak rozkrýt. A aby o tom nadřízení nevěděli, je taky divné.
Vlastní případ byl dost hustý a já od začátku tušila, kam to bude směřovat, protože dost náznaků bylo na začátku. Ale že to bude až tak moc, to jsem nečekala.
Když jsem četla, autorce se podařilo ve mně vzbuzovat strach, temnotu z lesa, strašidelné skřeky; když byl Ryan zmatený, cítila jsem se zmateně, zažívala jsem přesně ty pocity, jako bych to prožívala s ním - návraty do minulosti, strach, bolest, vztek, že mě opustili. Po emoční stránce to se mnou celkem zamávalo. Já detektivky ráda, ale tam, kde je psychopatství a manipulace, už je to na mne dost.
Co se mi líbilo nejmíň, byly asi ty strašně dlouhé kapitoly. Nevím proč, ale líp to utíká, když je kapitol víc. Umím si to nějak líp rozdělit.
Ale jinak se mi to líbilo a chystám se na další díl.
Dcery strážce majáku
Jean E. Pendziwol
Jsem mile překvapena. Krásná knížka. Morgan sice trochu držkatá, Lil bez mateřských pudů ... Perfektně vystavené charaktery postav. Příběh sám velmi zajímavý. Jen na tom konci jsem se trochu zamotala do toho, kdo je kdo a o ždibec mi ušla ta propojenost. Myslím, že to mohlo být v závěru ještě o trochu líp dovysvětleno. Jinak povedené dílo, které stojí za přečtení.
Pohřběte své mrtvé
Louise Penny
Až po přečtení pátého dílu Hladový duch a komentářů k němu jsem se dozvěděla, že tato kniha má být pokračováním a vracet se k případu s Olivierem. Asi jsem to trochu nečekala a měla jsem knihy za samostatné jednotky - coby detektivních případů.
S čím jsem velmi spokojena je zimní atmosféra, fujavice, vichřice, kupy sněhu, procházky a veselý Henri lapající sněhové koule, horké nápoje a skvělé jídlo.
Tentokrát to nebylo tak moc o Three Pines, ale část se tam přece odehrávala. Je pravda, že mi chyběly postavy z této vesničky.
Spíš než jako detektivku jsem to vnímala jako historický román, který se zabýval vztahy mezi Kanaďany a Angličany. Bohužel, téma mi není moc blízké a všude tam, kde se řeší strategie bitev nebo politika, mne to moc nebaví. Jako bych to nemohla uchopit, dostat se na dřeň. Taky jsem měla pocit, že řada věcí byla nevyřčena postavami (pro čtenáře), ale že si postavy něco řekly, mrkly na sebe, jakože ony přece vědí. No jo, ale já ne :o)
Na počet stran a množství děje + změny prostředí děje (Three Pines, Quebec, minulost, přítomnost, pohled Gamache, pohled Beauviera a další), tam bylo zmatení, že to nebylo od sebe odděleno, vše se tak nějak slévalo a prolínalo dohromady. Tomu by určitě prospělo dělení do více kapitol.
To, co se stalo Gamachovi před tímto případem, bylo zde tak natahováno, až to nervy drásalo. Chápu, že to byl účel. Ale ten konec, jak to Gamache vzal ... ? Nebyl schopný přijmout to, že udělal vše. Vina a slíznutí smetany bylo na jiné straně. Staví to tamní policii do dost špatného světla. Bohužel se moc nezdařil popis přestřelky, to bylo tak divné a zmatené. Raději zůstat u popisu poklidného řešení vražd.
Detektivní část z knihovny - vlastně jen tak mimoděk vyřešeno, pachatel chtěl být dopaden.
A co v Three Pines? Už to ztratilo své kouzlo. A ten závěr? Co to jako bylo? Tohle bylo už moc.
I když se mi knihy hodně líbí svou atmosférou a táhnou mne příběhy jednotlivých postav, nebaví mne na nich okamžik vyřešení případu - zdá se mi, že nám nebylo odkryto vše a dokoná se to jen tak nějak mimochodem.
Zvon
Neal Shusterman
(SPOILER) Slyšela jsem několik recenzí, že tahle kniha je dějem odlišná, že zde vystupují úplně jiné postavy. Jaké bylo ale moje překvapení, když to tak úplně nebyla pravda. Vlastně příběh navazoval na to, co se stalo v Trvalce. Bylo tady trochu více politiky tohoto disutopického světa, možná víc sci-fi. Greyson se mi líbil a vůbec jsem nečekala, že by on mohl být Zvonem. Trochu mi to připomínalo třetí díly všech velkých příběhů (ať knižních nebo zfilmovaných). Prostě boj o všechno. Ale, párkrát si rýpnu. Je to trochu citlivé téma, ale můj názor na zde zmíněnou genderovou nejednoznačnost, kdy se Jeri cítí jako žena a muž, tohle na mne je už hodně ve smyslu, že každá kniha vydaná v poslední době, jako by musela mít skoro všechny hrdiny, aby neurazila dnes genderově neutrálně smýšlející lidi. Pardon, ale tady to opravdu nutné nebylo. Na to, jak se většina knihy celkem táhla, tak závěr byl uspěchaný a Goddardovi bych přála celkem jinačejší druh umírání, když to vztáhnu na všechny tři díly. Ne, ten konec a vypořádání se s ním, to se nepovedlo. Celé to odstartování letu do vesmíru bylo nadmíru zmatečné. Taky by chtělo víc vysvětlit ten vysílač a ty prsteny. A co se stalo s Munirou? A jakto, že se teda vyhly nemoci z prstenů všem nám známým hrdinům. Co taková pokrytecká Ayn? Vždyť ta potvora dostala, co si ani nezasloužila. V knize jsem našla několik okamžiků, které stojí za zmínku, protože mnou opravdu pohnuly: shledání Anastázie a Faradaye, objetí Nimba (v těle Jeri) s Greysonem, neskonale mi trhalo srdce, když Greyson odmítl hovořit s Nimbem. Bohužel vztahu mezi Anastázií/Citrou a Rowanem jsem nevěřila, takže tahle rádoby-romanťárna mě minula. Jen co mi je líto, když se ohlédnu nad všemi třemi díly, bylo to neskonalé utrpení Rowana, který ani nedostal dost prostoru vše někomu vysvětlit a byl všemi odsuzován, zatímco Citra, ta byla opečovávaná a zbožňovaná všemi; vlastně mi tak k srdci přirostl spíš Rowan. Je to těžké hodnocení, ale suma sumárum to byly tři knihy velmi dobrého čtiva. Jen tady jedna hvězdička dolů.
Mrtví promlouvají
Linda Castillo
U páté knihy (Do posledního dechu) jsem napsala, že si zvykám na pojmutí Kateiny práce. A ejhle. Byla jsem celkem překvapená. Jaké, že byly změny? Začátek knihy hodnotím jako skvělý, to tu ještě nebylo. Zároveň se do popředí dostal i tým Kate a konečně jsem na konci měla pocit souznění jako u týmu Kim Stoneové (knihy od Marsonsové). Tomasetti je upozaděn. A propó - teď se řeší jeho trable, ale vrátím-li se k 5. dílu, tak jak se vyřešila minulost Kate? Prostě to vyšumělo do ztracena. Pachatele jsem uhodla v první půlce knihy. Trošku nádech duchovna, což příběh položilo do jiné roviny.
Teď trochu kritiky. Jestli ještě v jednom díle přečtu, že "prvních osmačtyřicet hodin hraje ve vyšetřování případu zásadní roli", vezmu bělítko a ... :o) Taky bylo dost otravné "přečíst práva podle Mirandy" (už mám něco načteno z tohoto žánru a nikdy jsem to neviděla). Zdá se mi, že se někdy autorka trochu plete v časové ose, kdy se co stalo, kdy se odehrál nějaký případ z předchozích knih, jako by se v každé knížce zasekla na údaji "před dvěma třema lety". V tom závěru s tou slinivkou, no, já bych se tak nesmála. Kate se mi tady zdála taková trochu "zlá", nevím, čím to bylo. Její tendence vždy být u všeho sama už omrzela a je spíš hloupá než paličatá. Trochu přitažené za vlasy - hledá se sériový vrah a kde je FBI nebo aspoň šerif a spol. Do toho radní a finance, déšť a záplavy ... Já vám nevím. Jako knížky jsou čtivé, ale něčím se to zvrtne a není to ono.
Podivná knihovna
Haruki Murakami
Neptejte se proč, neptejte se jak, na nic se neptejte. Jen se nechte pohltit strašidelnou a hrůzu nahánějící atmosférou Podivné knihovny. Na 64 stran zadržte dech a nemrkejte. Nemůžu si pomoct, ale je to skvělé minidílko. Doporučuji.
