Nočnípták komentáře u knih

Tuhle krásnou malou knížečku jsem prvně četla před dvanácti lety. Často jsem na ni myslela. Asi v březnu ji měli u nás v knihkupectví za výlohou. Koupena, přečtena. A nedokázala jsem napsat komentář. Je v ní taková síla a klid, že to nedokážu slovy vyjádřit ani teď. Zase jsem ji vyndala z knihovny a zase čtu.
Neobyčejný příběh.
Nádherné ilustrace.
Moc pěkné zpracování.

Jedním slovem NÁDHERNÁ knížka.

30 22.06.2018

Náš nejstarší syn nechtěl číst. Zlom nastal až s knihou Diogenes v sudu a Obrázky z dějin. Od té doby četl úplně všechno k čemu se dostal. Když dospěl a stěhoval se, kniha se stěhovala samozřejmě s ním. Včera ji přivezla vnučka, že ji půjčí bratranci. Přečetla jsem ji za večer a vnuk se na mě zlobí, že ji chtěl číst spolu se mnou. Když já to nemohla vydržet, nečíst. Byl to takový návrat v čase. Vrátila jsem se o dobrých třicet let zpátky. Do doby, kdy se naše děti o knihu přetahovaly, kdo ji ukořistí dřív. A teď se bude situace asi opakovat u vnoučat. Kdo dřív? No přece babička!

29 24.05.2019

Kdysi mě kamarád půjčil složku tenoučkých papírů za slib, že udělám několik kopií. Už nevím, kolik těch kopií bylo, ale prsty jsem měla bolavé jak jsem třískala do stroje a oči oteklé z nevyspání. Samozřejmě, že jedna kopie u mne zůstala a samozřejmě, že mě ji jednou někdo nevrátil. Pak v roce 1990 kniha vyšla. Konečně jsem přestala litovat těch ztracených potrhaných průklepáků. Pro mne bylo velikým a radostným překvapením, že je kniha delší než ty naše opisy. My tehdy nevěděli, že v roce 1969 vyšla jenom část, protože autor neměl dopsáno.
Život u PTP byl těžký, neradostný, ale o tom by se nám asi moc dobře nečetlo. Také by to byla spíš literatura faktu. Ovšem humorista pan Švandrlík nám dokázal tento život přiblížit se sobě vlastní nadsázkou. Jako dítě jsem pořád dokola četla jeho Kopyta a Mňouka, jako dospělá zase Černé barony.
Udělat z vážné a smutné věci vtipnou a srandovní knihu, to pan Švandrlík uměl. A za to mu díky.

29 19.03.2019

Moje první setkání s Frederikem Backmanem. Dlouho jsem knihu odkládala, bála jsem se. Věděla jsem, že se budu vracet v čase. Že oživím vzpomínky na tu hroznou bezmoc, kdy by jste chtěli pomoci někomu blízkému a ono to nejde. Knížka je však napsaná s takovým citem a pochopením, že na mne působila jakýmsi utišujícím dojmem. Plakala jsem skoro od začátku a přesto jsem cítila něco, co nedokážu popsat. Snad porozumění, lásku, smíření, uklidnění?

Pro Izu. Vám určitě nikdo blízký takto neodcházel. Je pravda, že to nemusí být vždy tak, jak je v knize popsáno /stařecká demence - co o ní víme?/.Přeji vám, aby toto nepotkalo nikoho z vašich blízkých.

29 24.08.2018

Knihu jsem dočetla na začátku dubna. Četla jsem ji již podruhé. Přesto jsem nedokázala napsat hned komentář. Některé knihy musím napřed "zažít". Je zajímavé, že jsem ji četla na jeden zátah, hltavě a přesto pomalu. Taky Vám to zní jako blbost? Mě ano. Přesto to tak bylo. Poprvé i podruhé. Jediný rozdíl byl v tom, že podruhé mě nepřekvapil konec. Řadím ji mezi ty, kde 5* nestačí.

Nechápu, proč je zařazena jako román pro ženy.

29 02.05.2018

U mne se s věkem okouzlení knihou neztratilo, možná je to i tím, že ji budu číst už s pátým vnoučetem. Pro děti je převyprávění panem Plevou a ilustrované panem Burianem velkým dobrodružstvím.
Četla jsem i dvoudílný překlad, bylo to zajímavé, přednost však dávám převyprávění. I když ilustrace Adolfa Borna jsou také úžasné.

28 22.03.2020

Tady v komentářích jsem četla, že Hotýlek ve vás nezanechá hlubší dojem, nebo že knihy paní Mornštajnové jsou na jedno brdo. A já se právě chystala napsat jak jsou její knihy každá jiná. Mně se Hotýlek líbil. Určitě ve mně hlubší dojem zanechal, zrovna tak jako Slepá mapa i Hana. A jak už jsem psala v komentáři na Hanu, pro mne je těžké rozhodnout, která kniha je lepší, Hana? nebo Slepá mapa? A teď se ještě přidal Hotýlek. Tady přesně vidím jak jsme každý čtenář jiný. Mluvíme o stejné knize, o stejné autorce a jako by jsme mluvili každý jinou řečí. Ale to je právě dobře. Vždyť jak by to vypadalo, kdyby se nám líbily všem stejné knihy. To by potom vycházely ty, které by byly opravdu na jedno brdo.
Jak plyne čas / od doby co jsem četla Slepou mapu a Hanu/, tak mám stále větší pocit, že se mně víc líbila Slepá mapa. Ale je možné, že už zítra to bude úplně naopak. A kam si zařadím Hotýlek?
I za tohle dilema Vám díky, paní Mornštajnová

28 20.09.2018

První díl trilogie z ostrova Lewis. Není to jen detektivka. Je to krásná detektivka. Nebo spíš psychologický román skloubený s detektivním příběhem. Možná i trochu historický román. Je to tohle všechno a ještě o drobet víc.

28 11.05.2018

Už přes dva roky myslím často na tuto knihu. Tak jako v Soli moře jsem se dozvěděla něco z historie země o které jsem nevěděla skoro nic. Ruta Sepetys má dar přiblížit nám hrůzu, neuvěřitelnou bídu a živoření v hrozných podmínkách, ale i jiskřičku naděje a odhodlání nepodlehnout beznaději.
Zpočátku jsem myslela, že to nedokážu a nedočtu. Všechno se to na mne valilo, jako bych tam přímo byla. Možná proto jsem i byla ráda za tu romantickou linku, která ne vždy byla uveřitelná.
I já bych se přimlouvala, aby se kniha stala doporučenou(povinná už asi neexistuje) četbou na školách, jak píší čtenáři níže.

27 19.11.2020

Mám ráda Cormorana i Robin. Zdlouhavý a pomalu se rozvíjející příběh mně vůbec nevadí. Třebaže je někdy trochu překombinovaný,myslím, že v detektivce to vadit nemůže. Také je dobře, že se oba hlavní hrdinové k sobě chovají tak, jako že se nic mezi nimi neděje. Nemám ráda, když autoři okoření děj hned postelovou scénou. Jako kdyby to jinak nešlo. Paní Rowlingová dokazuje, že to jde!

27 13.07.2020

Ještě to není měsíc, co jsem v komentářích psala, že už nechci číst nic o gulazích a komunistických lágrech. Odříkaného chleba největší krajíc, že?
Co napsat ke knize? Vždyť žádná slova nevyjádří hrůzu, která mne obklopuje při jejím čtení.
Paní Dagmar Šimková ztratila 14 let svého života, nakonec měla štěstí. Přežila. Určitě pro ní nebylo lehké vzpomínat, přesto pro nás, pro všechny, dokázala podat svědectví o "spravedlivém komunistickém režimu", kde mnozí nepřežili.
Prosím všechny češtináře na středních školách a učilištích, aby zařadili tuto knihu mezi doporučenou četbu.

27 29.03.2020

Komentář na Mlýn jsem zde napsala již v lednu. Dnes, po přečtení komentáře sissque mě to nedá a musím napsat znovu. Moc by mě zajímalo, co jí přesně autor řekl o inspiraci a fabulaci. Naše rodina bydlí nedaleko mlýna a docela dost z historie rodiny známe. Když kniha vyšla, začala jsem porovnávat / a nebyla jsem sama/. Jistě, že si autor mnohé přidal, vždyť kniha musé být čtivá, ale hodně ze života obou bratrů je podle skutečnosti.
Já jsem knihou nadšená právě proto, že mnoho z jejího děje jsem už dávno znala. Navíc autor zde dal do souvislosti historii mlynářské rodiny s tím, co se dělo v naší republice. Kniha opravdu může sloužit jako jakýsi průvodce pro naše děti, které tu dobu nezažily. Je třeba, aby o ton všem co nejvíce znaly a nezapomněly.

27 05.08.2019

Někdy před rokem jsem zde psala komentář, teď musím napsat znovu. Nic se nezměnilo, pořád mě Allan fascinuje. Jenom po přečtení některých komentářů mám pocit, že jsem četla úplně jinou knihu než kritizující čtenáři. Nikdy se nemůže nějaká kniha líbit všem, to prostě není možné. Co mě zaráží je, že se humor této knihy líbil tolika ženám, když muži stále opakují, že ženy nemají smysl pro humor. A také, že největšími kritiky jsou zde muži. Zajímavé.Takže za mne - parádní oddechovka.

Je tak, jak je a bude tak, jak bude

Ještě musím napsat, že mě skoro mrzí, že se do škol tenhle "škvár" /jak píše mira.I / nejspíš nedostane. Proto už netrpělivě čekám, až za dva, tři roky knížku předložím vnučce a postupem let i ostatním vnoučatům. O tenhle humor a nadsázku je přece nemohu připravit.

Už si dávám Michaelu Klevisovou mezi oblíbené autory. A Josefa Bergmana asi miluju.

26 06.02.2020

"To bylo v té době, kdy divoké husy letěly nebem a bílí rackové kroužili nad vodami a zpívali své vzrušené písně."

Dva kamarádi, Jezerní kotlina, srub, Zavřená kniha, indiáni kmene Krí, Slavnost červeného nebe - to je vůně dobrodružství, které jsem prožívala v dětství a prožívám znovu pokaždé když čtu tuto knihu.

26 17.02.2019

Kytici miluji.Od dětských let,kdy jsem ji dostala od svého dědečka se k ní stále vracím.A to znám většinu básní zpaměti.Kdo neznáte poslední vydání/se skoro hororovými ilustracemi/snažte si ho koupit,nebo vypůjčit.Stojí to za to.Já ho darovala vnučce k vánocům.Je nadšená jako jsem byla v jejím věku já.Prostě pan Erben a jeho Kytice to je pro mne po celá léta nevšední zážitek.

Dávám pět*, ale je to dost nespravedlivé, protože ty díly předchozí jsem ohodnotila také pěti* a tahle kniha je ještě lepší. Pro mě by těch* bylo třeba nejméně sedm. Jenomže kdo ví, jestli by mně za čas stačily.
Rowlingová umí. Byla to pěkná bichle, taky jsem ji četla čtyři dny a tři hodiny a to je na mě u detektivky dlouho. A navíc jsem musela číst u stolu, v posteli to fakt nešlo. Kamarádský vztah mezi Cormoranem a Robin se dál neposunul, tak je jasné, že bude další díl. Pro mě je řešení jejich vztahu trochu úsměvné, ale nevadí mi a nerozptyluje ve sledování detektivní práce.
Už se těším na další díl a klidně to může být i větší bichle.

25 21.06.2022

Samozřejmě, že autorka nezklamala. Moc dobře se mi kniha četla. Vraha jsem podezřívala docela brzo, pak zase ne, pak jo. Bezvadně paní Klevisová mate a svádí z pravé cesty.
Někteří čtenáři píší, že je škoda, že nevíme co se stalo s Radimem. Já jsem ráda, můžu si třeba myslet, že někde spokojeně žije. Nebo nespokojeně. Fantazii se meze nekladou.

25 17.02.2021

Gertu jsem četla asi před třemi lety. Dost často na ni myslím, ale pořád nevím, jak ji hodnotit. Něco se mi líbilo moc, něco méně. Na příběhu Gerty nám paní Tučková ukázala jak s osudy mnoha lidí zatočila válka a poválečné roky v socialistické republice. Mnoho toho, co se tehdy dělo, pro nás zůstavalo utajeno. Proto si paní Tučková zaslouží poděkování.
Gerta Schnirch však ve mně vyvolává rozporuplné pocity. Soucítím s ní proto co zažila, ale ráda ji nemám. A na rozdíl od CarolC mne závěr knihy nemrzí, dokonce mne ani nepřekvapil. I když je to smutné, že ji vlastní dcera nepochopila. Já zase spíš chápu dceru.
Kniha je pro mne zdrojem poznání málo známých historických faktů. Je opět napsaná krásnou češtinou a to mě hřeje u srdce. Vracet se k ní však už nebudu. A určitě to není proto, že nejsem z Brna, protože z Fabriky jsem přímo nadšená. Komentář od Wladimirski vyjadřuje proč i já dávám 4*.

25 25.11.2020

Wilhelm Gustloff.
Co o tom jméně vím? Že je to jméno parníku, který ztroskotal za války v Baltském moři, že jej potopila ruská ponorka. To je asi všechno. Díky paní Sepetysové jsem se hodně poučila. Nejen o tom po kom byl parník pojmenován, nebo o tom, že byla pozdě vyhlášena evakuace Východního Pruska. V knize je jednoduchá mapka, ale nebylo na škodu vzít si velkou mapu. A tak jsem spoku s uprchlíky cestovala sněhem a mrazem přes celou zemi k pobřeží. Tahle kniha mne donutila zjistit si víc informací o tom, jak probíhala válka v této části Evropy.
aralka má pravdu v tom, že o největší námořní katastrofě málokdo ví, ale o Titanicu ví i žáci na I. stupni ZŠ. Výuka o II.sv. válce na školách dost pokulhává.

Od paní Sepetysové jsem četla už V šedých tńech a moc se mě kniha líbila. Tahle je možná ještě o něco zajímavější. Nemohu říct lepší, protože je každá úplně jiná, srovnávat se to nedá. Zajímavější proto, že jejím základem jsou skutečné události. Takové knihy mám ráda a tuto mohu jen a jen doporučit.

25 12.09.2019