Ony komentáře u knih

Různými relativními pravdami se svět jen hemží. Absolutní pravdu hledejte v Korektorovi (viz např. #67, #100, #112, #126, #136 nebo #137).

1 02.01.2016

U většiny stripů s kustodkou Květou se culím, u některých jsem se i zasmála nahlas. V hlavní hrdince se docela vidím – několik let jsem vykonávala stejnou profesi a vypěstovala si velice podobný přístup k životu.

27.12.2015

Nepochopím, jak může někdo vypustit do světa knížku s tolika jazykovými a typografickými chybami. Nepřesnosti a nejasnosti se najdou i v obsahu (třeba nepodložené tvrzení na straně 98, že film Poslušně hlásím "vznikl narychlo z potřeby konkurovat filmovému zpracování Švejka v režii Axela von Ambessera"). Pytlíkovy dříve vydané práce o Haškovi a Švejkovi mají přes sporná místa nesrovnatelně vyšší úroveň a čtou se mnohem lépe.

Karneval mi byl kdysi podsunut jako "čtení pro dívky". Mám ale pocit, že mě poznamenal trochu nad rámec svého žánru. Tu melancholickou, "maďarskou" atmosféru si živě vybavuji i po x letech.

Erotické moc nejsou, zábavné docela jo. Četla jsem si je v megafrontách na MFDF Jihlava a pomohly mi tam přežít.

01.11.2015

Jen taková poznámka pod čarou: Díky povídce Baroni na kolech jsem objevila krásný dokument Petra Václava Paní Le Murie (1993).

2 18.10.2015

Americký bizon je moje nejoblíbenější divadelní hra (jestli teda něco takového můžu říct, když jsem byla v divadle za celý život tak pětapůlkrát, a to většinou právě na Bizonovi). Pionýrský český překlad Heleny a Lubomíra Synkových není úplně dokonalý a dělá z bizona buvola, ale stejně jsem si ho přečetla s chutí a ke třem nešťastným existencím v zaprášeném junk storu jsem přilnula celou duší jako vždycky.

Je to děs a hrůza, ale v jiném smyslu slova, než jsem si představovala. Ať už ke vzniku "českého thrilleru světové třídy" vedly jakékoli dobré či nedobré úmysly, realizace je hodně těžkopádná a nudná. Akorát tedy nad stranami 180 a 181 jsem dostala záchvat smíchu.

"Lid všech zemí s radostí a ulehčením přijal zprávu, že Sovětský svaz zná 'tajemství' atomové zbraně." Uf.

Nejhezčí je na straně 92 uprostřed.

08.10.2014

Druhé Macanudo se mi líbilo ještě víc než první a třetí ještě víc než druhé. Nevím, jestli Liniers zraje, nebo jsem do něj jen čím dál tím víc zamilovaná. "Pravděpodobně nastanou ojedinělé dešťové přeháňky a lehký pocit smutného toužení."

4 21.08.2014

Tahle knížka se mi hrozně líbila, když mi bylo asi šestnáct, což je trochu divné, protože opoždění puberťáci zřejmě cílovkou nebyli. Teď váhám, zda si ji ve zralém věku přečíst znovu, nebo raději jednou pro vždy uložit mezi nedotknutelné. Už když jsem cestou z antikvariátu nakoukla do své kdysi nejoblíbenější kapitoly Relax, zjistila jsem, že ty nádechy a výdechy před spaním dělám celá léta opačně...

Ale je škoda, že tam některé opráski chybějí – třeba jeden z mých nejoblíbenějších "ciwe Sralin".

3 24.12.2013

Kdyby se k této knize měla vytisknout errata, vydala by ještě na jeden stejně silný svazek. Bohužel nejde jen o tiskové a jazykové úlety a drobné nepřesnosti, ale často celkem závažné omyly, nepodložené závěry a nemístná zjednodušení (Slačálek v jednom pytli s Landou, Smrt si říká Engelchen s Králem Šumavy). Napadlo mě, jestli to není záměr – třeba si chtěl Verner vyzkoušet, jak se jeho studenti nechávají zmanipulovat učebnicemi. To by byl zajímavý nápad, nicméně kniha se dostala do širší distribuce a třeba já jsem si původně myslela, že z ní opravdu získám nějaký základní přehled o problematice, která mě zajímá, a že mě nasměruje k další literatuře. Namísto toho se mi dostalo chaotické změti jakýchsi historických exkurzů, citací a parafrází různých médií a příkladů vycucaných z prstu. Když už autor uvede nějaké jméno či teoretický pojem, má v nich většinou překlep, takže vygooglit si je a následně najít v nějakých povedenějších zdrojích byla občas docela fuška. Ale je fakt, že si je teď budu alespoň lépe pamatovat. Dobrodružné to bylo.

4 19.05.2013

Jako odborná studie silně nevěrohodné, jako beletrie nečitelné (já to teda přečetla, protože jsem magor, že).

2 10.05.2013

Nejenže jde o zoufalý bolševický blábol, ale z hlediska stylistiky a syntaxe je to vůbec nejstrašlivější knižně vydaný text, co jsem kdy četla.

Povídka Martina Koláře Kousek Leslie Wildové mi připadla nejkompaktnější, nejvynalézavější a vlastně i nejstrašidelnější. Zbytek antologie je takový rozpačitý – slibné začátky, ale příliš zmatené konce (no, nebo to bylo jen na mě moc složité). Ještě mě zaujala Jandourkova Místnost, ale ta je zas až moc stručná, přestože její námět docela má grády.

1 10.05.2013

S Nejedlým se dá souhlasit v tom, že nejtypičtějším rysem české kultury je její plebejskost. Když z toho ale začne vyvozovat, v čem všem jsou komunisté pokračovateli našich "obrozenských pracovníků [!] a hrdinů", působí až k nevíře naivně. Myslím, že schopnější demagog by tuhle teorii i dokázal obhájit, nicméně tehdejší vývoj událostí asi pevnější teoretické podchycení nepotřeboval. Tehdy Nejedlý, jeho megasebevědomí a Staré pověsti české coby historický pramen bohatě stačili. Dnes to taky stačí – k pobavení: „Veliký Dobrovský byl syn prostého českého vojáka, člověka z lidu, a byl tolik proletářského původu, že ani dobře nevěděl, kde se narodil.“ (str. 17)

1 10.05.2013

OMG, to snad i já jsem víc punk, než byla tahle Veronika Hladilová. Její kniha by se spíš měla jmenovat Byla sem spratek se zmatenou dušičkou. Její obraz pankáčů je jak z filmu Mravenci nesou smrt. Autorka si už za tu dobu, co je „z toho venku“ a je z ní ta „vyrovnaná vosoba“ osvojila rétoriku školních besed o drogách, kterou se snaží maskovat rádoby ledabylou češtinou a předpotopním slangem. Aby bylo jasnější, o jak autentickou výpověď se jedná, opatřila ji Punkovo-českým slovníkem, kde najdeme hesla typu „filda = filozofická fakulta“ nebo „hic = nadměrné teplo“. Neskutečné taky je, jak si VH opakovaně vynucuje obdiv za to, jak to všechno prokoukla a dokázala nad tím zvítězit. Dokonce si uvědomila, že špinavé oblečení se musí prát. Komu to vlastně vypráví?

Bavilo mě to víc než Arbesova romaneta, protože tajemno tu, alespoň zezačátku, vyplývá spíš z atmosféry a zkratky než vykonstruované hry na záhadu. Zážitek bohužel hodně sráží naivita a předvídatelnost příběhu, které hlavně v závěrečné vysvětlovačce vystupují v celé své kráse. Vilímovo prozření v rakvi mě taky rozesmálo, ale Paulo Coelho s takovými tríčky dodnes dělá díru do světa, takže proč ne... Co mě ale nejvíc zarazilo, jsou Sabinovy úvahy o mužské a ženské vášni a lásce. Nevím, jak přišel na to, že "veliký pojem lásky, bez soběckého oučelu – jakož i čin její pohlaví ženskému odňat jest", nebo že se ženy raději své lásky zřeknou, "aby se z navyklého pokoje a z přiosobené domácnosti nevytrhly". To je přece blbost. A blbost je to celé, ale číst se to dá.

2 10.05.2013