Osice komentáře u knih

Já těch šest a půl dětí, které jsou v Bullerbynu, prostě miluju:-) Poprvé nám je četl manžel na konci těhotenství a pokračoval s tím i v porodnici. Teď si je Barunka (4 roky) měla možnost vychutnat konečně naplno. Když jsem se jí ptala, jaká postava je jí nejsympatičtější, tak mi vyjmenovala snad úplně všechny ženské postavy, Lisou počínaje a Kristin z Lövnäsu konče. Nevím, co má proti klukům:-)

Takové dětství by jim mohl kdekdo závidět. Prostředí, do kterého je děj zasazen, je sice dnešním dětem hodně vzdálené, ale těmi zážitky by určitě nepohrdly. Dělání jeskyní v seně, nocování na seníku, posílání pošty v krabici od doutníků, stavění sněhových pevností a koulovací válka, přespávání v lese a lovení raků, hry plné fantazie, z kamene se rázem stane ztroskotaná loď a z dětí námořníci umírající hladem, atd. Zkrátka pohodové dětství. Trochu mě zarazilo, že si děti až na pár povinností od rána do večera užívají a mají prostor ke společným hrám. Vybavilo se mi vyprávění babičky, jak si poprvé a naposled dovolila jít se koupat s ostatními dětmi, za což si vysloužila výprask, protože neudělala v hospodářství to, co měla. Jak oba s bratrem chtěli chodit do školy, ale ne vždycky mohli, protože někdo musel zůstat doma a pomáhat. Přesto na své dětství ráda vzpomíná. Tak si říkám, zda i naše děti budou mít na dětství tak vřelé vzpomínky.

Díky knize jsem si rozšířila povědomí o švédských zvycích. Zaujaly mě velikonoční cedulky (škaredá středa), psaní veršíků na vajíčka a jejich Vánoce. … S Barunkou jsme si dohledávaly, jak vypadá orsej, jaterník a křivatec, abychom si dokázaly lépe představit jarní atmosféru, když Anna a Lisa samy nevěděly, co dělaly:-) A co myslíte, že jsme udělaly, když jsme si četly o karamelách? ... Moje nejoblíbenější pasáž je ta, ve které se výše zmíněná dvojka stará o Kerstin. „Ty zlý fakane,“ řekla Anna tak vlídně a přátelsky, jak jen uměla.“:-D

Jen jsme dočetly, tak jsme začaly číst znovu od začátku:-) Kolifink Kolifink. Vřele DOPORUČUJI.

96 20.07.2020

„Bažina není močál. Bažina je místo prosycené světlem, kde tráva prorůstá vodou a voda se vlévá do oblohy. Líné klikatící se řeky unášejí sluneční kotouč až do moře a dlouhonozí ptáci, kteří jako by vůbec nebyli pro let stvoření, se s nečekanou ladností zvedají ze země vstříc křiku tisíce sněžných hus.“

Přemýšlela jsem, jakou knihu dát tetě k narozeninám. Koukla jsem k pár oblíbeným uživatelkám (harena, 8509211 a Šánka), které knihy doporučují, a vybrala tuhle:-) Knížku jsem měla připravenou na poličce pár dní a pak mi došlo, že bych ji mohla použít do ČV (Kniha, kterou po přečtení někomu darujete). Tetě jsem musela samozřejmě oznámit, že pro ni máme knížku, ale že ji dostane až ji přečtu:-) Dočítala jsem včera na Šumavě při mém prvním stanování s dětmi.

Kde zpívají raci je tak trochu „pohádková“ detektivka, u které jsem se neubránila slzám. Ve dvou časových rovinách sledujeme na jedné straně (r. 1969) vyšetřování smrti Chase Andrewse, oblíbeného mladíka z městečka a na druhé straně (od r. 1952) nám dělá společnost plachá Kya, které jen málo lidí řekne jinak než Holka z bažiny, která tráví svůj čas krmením racků, sbíráním ptačích per a pozorováním nejrůznějších rostlin a živočichů, díky nimž si utváří svůj pohled na to, jak to v přírodě i v životě chodí.

„Vrány nedokážou udržet tajemství o nic víc než bahno.“

Bavilo mě, jak mě Kya provázela bažinou a inspirovala mě k tomu, abych se pokusila určit, jaké ptačí pírko nosím v obalu na mobil. Je z naší procházky na Salesiovu výšinu a myslím, že je z kukačky. Na určení měla velký podíl moje mamka:-) … Opravdu by mě zajímalo, jak to měla Kya s osobní hygienou (čistění zubů, mytí vlasů atd.). Na vlasy stačí voda, mám s tím pětiletou zkušenost:-) … Je mi jasné, že by se daly v příběhu objevit nedostatky, ale hledat je nehodlám. Knížku jsem si užila a to rozhoduje. Pasáže s detektivním vyšetřováním a samotné soudní přelíčení mě drželo po celou dobu v napětí a sama jsem měla nejrůznější teorie:-) Navíc příběh ozvláštňují básničky a nemusela jsem je dohledávat:-) Moc děkuji mým oblíbeným za skvělý tip a doufám, že si knihu teta užije stejně jako já.

Najednou ztracená a studená
Zahrada prázdná leží ladem
Já toužím svírat v náručí své
Žvatlající dítě, dítě sladké
Smějící se, krotké i divoké…

Zmizelo slunce, zmizely stromy
Odešlo vše, jsme tu jen my
Matka náš dům zpěvem prozářila
A večeři nám s láskou uvařila
A milovala nás, jen bůh ví jak
Teď svět halí černý mrak. (prý od Jamese Wrighta)

91 20.07.2021

„Někdy (spíš ze sportu než z opravdových obav) jsem se proti nařčení z individualismu bránil a chtěl jsem, aby mi kolegové doložili, proč jsem individualista. Neměli pro to dokladů zvlášť konkrétních; říkali: „Protože se tak chováš?“ „Jak se chovám?“ ptal jsem se. „Pořád se tak divně usmíváš?“ „No a? Raduji se!“ „Ne, ty se usmíváš, jako by sis něco pro sebe myslel.“

Úlovek z babiččiny knihovny. Kniha je plná zajímavých myšlenek. Text působí velmi autenticky a upřímně, hlavně co se týká pocitů a víry v komunismus. Ideály střídá rozčarování, člověk je vystaven změnám, nové je v rozporu se starým známým, na staré křivdy se těžko zapomíná, strana odvrací od svých věrných stoupenců tvář a ti to těžce nesou, atd. Přijde mi, že Milan Kundera do této knihy promítl svou osobní hořkou zkušenost, a proto mnoha čtenářům, jak se říká, mluvil s duše. Bavilo mě, jak se postavy (zejména Ludvík) sebereflektují. Celý příběh krásně plyne, zaskočila mě v dobrém slova smyslu niternost, s jakou se do sebe postavy noří. Líbilo se mi, že se autor nebojí detailů, i ve vypjaté situaci se klidně věnuje popisu věšáku:-)

„Nemiluji přece na ženě to, čím je ona sama sobě a pro sebe, nýbrž to, čím se obrací ke mně, čím je pro mne. Miluji ji jako postavu našeho vzájemného příběhu. Co by byla postava Hamleta bez Elsinorského zámku, bez Ofelie, bez všech konkrétních situací, jimiž prochází, čím by byla bez textu své role, čím by byla abstrahována od toho všeho? Co by z ní zbylo než jakási prázdná, němá, iluzorní podstata? I Lucie zbavená ostravských předměstí, růží prostrkovaných přes drát, odřených šatků, zbavená mých vlastních nekonečných týdnů a vleklé beznaděje, přestala by být pravděpodobně tou Lucií, kterou jsem miloval.“

Kniha mi taktéž poskytla nový pohled na dobu, kterou jsem nezažila, ale které bych ráda porozuměla. Zaskočil mě význam folklóru v počátcích komunistického režimu, Jízda králů, cimbálové kapely, ale i vítání občánků. Může to působit, že v poslední době vyhledávám knihy, které nějakým způsobem zobrazují život v předlistopadové době, ale není tomu tak. Od M. Kundery jsem si dlouho chtěla něco přečíst a Žert už mám nějakou dobu v knihovně a prostě mi na něj padly jednoho dne oči:-) Když jsem byla asi ve třetině knihy, tak se v mém výtisku začaly objevovat bílé nepotištěné stránky a později jich dokonce 26 chybělo. Připadalo mi to jako takový nepovedený žert. Jak příhodné. Chybějící pasáže jsem si dočítala na čtečce v mobilu.

„Mysleli jsme si, že vytvoříme úplně nový svět. A že lidé budou zase jako kdysi žít ve svých lidových tradicích. Že i Jízda králů bude zase tryskat z hloubi jejich života. Chtěli jsme tomu tryskání pomáhat. Organizovali jsme zuřivě lidové slavnosti. Ale pramen se nedá naorganizovat. Pramen bud' tryská nebo není. Vidíte to, stařečku, jak to už jenom ždímáme, ty naše písničky a Jízdy králů a to všechno. To už jsou jenom poslední kapky, poslední kapičky. Ach jo.“

„Ano, tak to je: většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohu odčinění (pomstění i odpuštění) zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty.“

PS. Protože si manželovo mamka chce Žert taky přečíst, půjčila jsem jí ho z knihovny. A víte co? Když jsem do knihy doma nakoukla, tak měla vytržený první list textu:-D

80 02.02.2022

Další literární klenot přečtený a vychutnaný:-) Slyšela jsem o něm mluvit maturanty (asi by si ho měli taky přečíst:-)), a druhý den nato jsem ho náhodou objevila mezi vyřazenými knihami z jedné školní knihovny, tak jsem si ho hned odnesla domů. Nečekala jsem, že to bude tak dobrý. Úžasně jsem se bavila, užívala jsem si, jak postupně vychází najevo, co jsou jednotlivé postavy zač. Nejvtipnější mi přišla Ana Andrejevna, manželka policejního direktora. Její rozhovory s dcerou neměly chybu. Ještě teď se usmívám, když si na ně vzpomenu:-)

Obvykle nečtu dlouhé doslovy, ale ten od Jiřího Rambouska jsem si přečetla celý:-) Zaujalo mě, že Gogola zřejmě inspiroval k napsání hry Puškin, protože mu vyprávěl, že ho jednou omylem pokládali za nějakou úřední osobu. I to, že po odehrání hry radši odcestoval do zahraničí, protože čekal, že se Revizor nesetká s kladným přijetím. To si myslel správně:-) I když kriticky se o hře vyjadřovali právě ti, které si vzal Gogol na paškál. Potrefená husa se vždycky ozve:-) Rovněž mě zaujaly Gogolovo připomínky k samotné hře a jeho apelování na důsledné provedení závěrečné scény. Muselo pro něj být nesmírně frustrující, když viděl, že se provedení plně neshoduje s jeho představou a záměrem.

DOPORUČUJI. A až budu mít někdy blbou náladu, tak doufám, že si na Revizora vzpomenu:-)

79 19.01.2022

„Je úžasné, co všechno si mudlové vymysleli, aby se obešli bez čar a kouzel.“

Tak jsem neodolala a rovnou se pustila do dalšího dílu:-) Hodně mě bavil Dobby, o Zlatoslavovi to samé říct nemůžu, dozvěděla jsem se spoustu nových zajímavostí ze světa čar a kouzel, společně se známou trojkou pátrala po tajemné komnatě, nechala se několikrát autorkou nachytat a zavést, nepospojovala si vodítka, nedůvěřovala jsem Tomovi, užívala si bylinkářskou část, Ronův způsob opravy nejmenovaného předmětu mi připomněl kolegu (Vláďo, snad si na to vzpomenu až tě zase uvidím:-)) a říkala jsem si, že tento díl je jako dělaný pro lidi s nejrůznějšími fobiemi.

„O tom, jací jsme doopravdy, Harry, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme.“

Bavila mě, jak mudlovská prázdninová část, tak ta bradavická. I když mě trochu štvalo, jakou má autorka potřebu rekapitulovat předchozí děj. Ale postupně jsem měla pocit, že to dělá s větším citem. ... Dokonce se pomalu začínám orientovat v učitelích a předmětech, které učí:-) Jen mě mrzelo, že nedostal v tomto díle tolik prostoru Snape. Nedokážu si to vysvětlit, ale něco mě k němu přitahuje, i když do jeho koleje bych chodit nechtěla:-) Vezmu to zkrátka. Chápu, proč Harry Potter učaroval tolika lidem. I já tomuhle fantasticky do detailu promyšlenému světu začínám propadat. Například na mandragorách je vidět, jakou má autorka fantazii a jak dokáže, své příběhy vyšperkovat. Jsem moc zvědavá, jaká další dobrodružství čekají na Harryho a ostatní v dalším školním roce a zajímá mě, kdo je tím Vězněm z Azkabanu:-)

„Ale tvůj strýc a teta na tebe budou pyšní, že?“ zeptala se Hermiona, když vystoupili z vlaku a připojili se k zástupu, který se hrnul ke kouzelné přepážce. „Až se dozvědí, co jsi letos dokázal?“
„Pyšní?“ řekl Harry. „Blázníš? Když jsem tolikrát mohl přijít o život a nepodařilo se mi to? Budou zuřit…“

77 30.03.2021

Velmi znepokojivé čtení. Proč znepokojivé? Protože román působí neskutečně reálně, tak autenticky. Zobrazené vztahy (manželské, rodičovské, kolegiální, atd.) mi místy naháněly husí kůži. Neschopnost otevřeně si promluvit, čelit svým strachům, mizivá snaha pochopit druhého, lhát sám sobě, na moment se kát a říkat si, že ten druhý to také nemá lehké, ale za okamžik už zase pociťovat nenávist, cítit vztek a bezvýchodnost situace a mohla bych ve výčtu pokračovat ještě dlouho… Síla tohoto románu je pro mě právě v tom, že si dokážu představit, že bych se mohla ocitnout např. v pozici Markéty. A ta představa je děsivá…

Kniha je nesmírně čtivá, připadala jsem si, že nakukuji doktoru Gráblovi při operaci pod ruce, že s ním sedím v dílně, že s ním prožívám kocovinu, že cítím jeho vztek a strach, atd. Čtení místy dost bolelo (znám chlast z rodiny a mám k němu dost negativní vztah; také jsem při čtení zažívala strach spojený s tím, že by se mohly zvrtnout moje vztahy s dětmi)… „člověk si svoje peklo připravuje sám“ (s. 235)

Moje první setkání s P. Dvořákovou. Přesvědčila mě, že je skvělou spisovatelkou. Její schopnost nahlédnout člověku do duše je mimořádná. Popravdě mám trochu strach pustit se do některé z jejích dalších knih. Ještě teď mi bije zrychleně srdce, to se mi u psaní žádného komentáře ještě nestalo. Klobouk dolů, Petro!

76 21.02.2020

Fakt jsem se pobavila a navíc jsme poznali další broučky. Nejvíc nás nadchla asi koktavá krtonožka. A já jsem si z knihy mimo jiné odnesla i to, jak pavouk dělá svou pavučinu. Trochu jsem se obávala, že druhá část knihy o malířských trampotách bude nudnější, ale nebyla:-) Pytlíkovo výukové metody jsou úžasné. A děti se nejvíc řehtaly u scény, jak Pytlík zastrkuje motýla zpět do kukly:-D Potěšilo nás, že byl v knize i roháč. Toho děti moc dobře znají, protože je často vídají u babičky na zahradě. Ale trochu nás zklamalo, že Pytlík skoro vůbec neříkal své „Pardón, pardón“.

Jsem moc ráda, že se to v této knize hemží pouze hmyzem a ne nejrůznějšími narážkami na tehdejší dobu. Všimla jsem pouze dvou mini narážek:-)

75 20.06.2022

„Odebírám Nebelvíru dalších pět bodů za to, že jste takový nesnesitelný šprt.“

Zatím nejlepší díl. Profesor Snape se objevoval každou chvíli a skoro pokaždé mě pobavil:-) V Bradavicích jsem pobývala tolik času, co se dalo. Děti kreslily venku křídami nebo mydlily do míčku hokejkami a já seděla na lavičce a četla a četla a četla. Tentokrát mě sice autorka tolikrát nepřekvapila, plno věcí jsem si domyslela sama, ale stejně ještě toho bylo dost, co jsem neodhadla. Hodně mě baví, jakým způsobem Rowlingová dává čtenářům možnost, aby sami domýšleli. Mnoho věcí, které zazní, nezaznívají samoúčelně, později krásně zapadnou a já si pak říkám „aha, tak to mi nedošlo“:-) Jak postupně čtu, tak se přede mnou odkrývá kouzelně vymyšlený svět. V tomto díle mě zejména zaujali tchoříčci, Záchranný autobus, způsob obrany proti bubákům, mozkomorové, zvěromágové, profesor Lupin a Pobertův plánek. Přiznávám, zaujalo mě toho ještě mnohem víc:-)

„Myslím, že by na tom koštěti neměl zatím létat nikdo,“ mínila vzdorovitě Hermiona.
Harry a Ron na ni pohlédli.
„A co myslíš, že s ním bude Harry dělat?“ optal se Ron. „Zametat podlahu?“

Konečně můžu říct, že je má zvědavost, co se týče Harryho Pottera částečně ukojena. Hned vysvětlím. Jednoho dne k nám do čtenářského klubu zavítala profesionální vypravěčka Markéta Holá a představila nám tzv. Cestu hrdiny od Josepha Cambella. Abychom Cestu hrdiny lépe pochopili, rozhodla se nám ji přiblížit na příkladu Harryho Pottera. Přiznávám bez mučení, že jsem se snažila neposlouchat, protože jsem se bála, že mi něco vyspoileruje. Přesto jsem zaslechla „mozkomorové“. Paní Holá o nich prohlásila, že jsou výborně napsaní a já na ně doposud nezapomněla. Když jsem uviděla název kapitoly Mozkomor, nemohla jsem se dočkat, až se s nimi konečně blíže seznámím. A jsem fakt ráda, že naše seznámení probíhalo pěkně zdálky:-)

(…) „no, musím vás s lítostí informovat, že profesor Kettleburn, náš učitel péče o kouzelné tvory, odešel na konci minulého školního roku na odpočinek, aby mohl více času věnovat péči o své zbývající končetiny."

Po dočtení tohoto dílu jsem sice hned nerozečetla další, sáhla jsem po Evženovi Oněginovi, ale mám cukání to udělat!

74 04.04.2021

Dlouho jsem Harrymu odolávala a nebýt čtenářské výzvy, tak mu budu ještě odolávat dlouho:-) Kdysi jsem viděla film, z kterého mi doteďka v paměti zůstaly asi 3 scény, tak jsem si mohla knihu v klidu vychutnat. A vážně mě to bavilo, famfrpál jsem pochopila a záporáka neodhalila:-) … Manžel tvrdí, že není J. K. Rowlingová bůhví jaká spisovatelka, ale že má úžasný příběh a že se postupně vypsala. Ano, kniha je postavená na příběhu, přesto si myslím, že je napsaná dobře, víc než dobře. Už čtu další díl, tak jsem zvědavá, zda zaznamenám nějaký autorský vývoj:-)

74 25.03.2021

Knížku dostal ve školce na památku manžel a teď ji objevila dcera v naší knihovničce. A díky ní jsem měla i já tu čest setkat se (úplně poprvé) s Dášeňkou. K. Čapek vystihl vývoj štěněte dokonale. I když jsem měla možnost pozorovat vývoj štěňátek několikrát z první ruky, tak mi toho uniklo opravdu spoustu. Podobnost, resp. shoda s malými dětmi mě mnohokrát úplně rozesmála. Je až k neuvěření, že to Čapek, sám bezdětný, takto výstižně popsal…

„Přes některé špatné zkušenosti je Dášeňka přesvědčena, že se jí nemůže nic stát a že se nad její psí hlavou nevznáší žádné nebezpečí. Neuhne smetáku a s důvěrou čeká, že smeták uhne jí; obyčejně to smeták udělá.“ (s. 19)

Dceru zaujalo přetahování Dášeňky s maminkou Iris… „…a protože pejskové nemívají k použití lano, slouží jim k přetahování, co tak najdou: klobouk, punčocha, tkaničky střevíců a jiné užitečné předměty. To se rozumí, máma Dášeňku přetáhne a vleče ji po celé zahradě; ale Dášeňka nepovolí, zuby stisknuty, jen oči poulí a nechá se smýkat tak dlouho, až se dotyčné lano přetrhne.“ (s. 25) … taky jsme si to samozřejmě musely vyzkoušet, o zuby jsem se bála, tak jsme držely deku v rukách:-).

I další části se nám líbily. Mě zaujal původ archeologie (od foxteriérů odkoukaný) – to nás na katedře archeologie neučili:-D a manžel měl radost, že mi může dát přednášku o historii fotografických přístrojů, když jsem se ho zeptala, jestli v té době byly foťáky rozšířené:-).

Bratři Čapkové měli velký talent. Jejich práce se slovy je mimořádná. Dášeňka se u mě zařadila k top „dětským“ knížkám... Už ji čteme znovu na žádost dcery (3,5 roku) - poprvé se u ní taky hodně nasmála.

74 01.01.2020

„Koho mít rád? A komu věřit?
Kdo nevrhá k nám zrady stín?
Kdo dle tvé míry bude měřit
každičké slovo, každý čin?
Kdo klepy o nás neroznáší?
Kdo něhy pln je k bídě naší?
Kdo odpouští nám slabosti?
Kdo neznudí nás ve zlosti?
Oh, lovče přeludného stínu!
Vzal vítr všecku námahu.
Mít sebe rád měj odvahu,
vážený čtenáři mých splínů,
vzor hodný sama sebe — chceš?
Nic pěknějšího nenajdeš.“ (Hlava čtvrtá, XXII)

Až čtenářská výzva mě přivedla k tomuto notoricky známému dílku:-) I když knihu máme doma řádku let. Manžel ji spolu s mnoha dalšími literárními skvosty získal z pozůstalosti po babičce mého bratránka. Já tehdy o tento druh literatury neměla vůbec zájem. … Mea culpa:-)

A já to prostě musím napsat. Wow! Z hodin literatury na gymplu jsem si pamatovala asi jenom to, že se tam píší dopisy:-) Vůbec jsem nečekala, že se bude děj vyvíjet tak, jak se vyvíjel. Celý příběh jsem četla s napětím, co se stane dál. Táni sen je nádherně popsaný, pěkně děsivě, škoda, že se probudila, tak brzy:-) A když jsem brala v potaz způsob, jakým Puškin odešel z tohoto světa, tak se pro mne celé dílko stávalo hodně uvěřitelným. Eugen Oněgin je dílo mnohovrstevnaté. Kromě silného dramatického příběhu, jsem například intenzivně vnímala ruskou elitu, která tíhne k francouzštině. Celkově mě bavilo utvářet si podle Puškina obraz tehdejší ruské společnosti. No a číst o tom, jaké zrovna panuje roční období, prostě krása:-)

„Onoho roku prodloužila
se pohoda až přes podzim.
Zem po zimě už zatoužila.
Až se třetím dnem lednovým
však napad sníh. Když za svítání
se Táňa zadívala k stráni,
vše bylo bílé, všude sníh
po střechách, plotech, po větvích.
Ves třpytila se stříbrem zimy;
za oknem, na něž dýchl mráz,
se ozval sborem stračí hlas
a vrchy měkce zvlněnými
proudilo světlo, tančil jas.
Konečně zima, zima zas.“ (Hlava pátá, I)

V románu zazněla spousta jmen, která mi vůbec nic neříkala. Tentokrát jsem se nezdržovala dohledáváním, ale nechala se unášet verši a vychutnávala si to, co jsem pochopila:-) Jsem teď plná dojmů, určitě si Eugena Oněgina ještě jednou někdy přečtu. A mám chuť začít se učit rusky. … Má druhá kniha od Puškina. Předtím jsem kdysi četla Pikovou dámu, ale ta mě ani zdaleka neokouzlila tolik jako Eugen Oněgin.

PS. Harrymu Potterovi jsem odolala. Čím déle jsem s Eugenem, Taťánou, Olgou a Vladimírem trávila, tím méně jsem po návratu do Bradavic toužila:-)

73 06.04.2021

Hodnocení patří knize Kytice balad. Myslím, že by bylo vhodné zde na DK oddělit Kytici balad od Kytice.

Tohle byl pro mne obrovský objev. Nevím proč, ale nikdy mě nenapadlo, že Erben napsal jiné básničky než ty notoricky známé z Kytice:-D A pak jsem objevila jeho baladu Smolný var a posléze i tuto knihu, která obsahuje další Erbenovu básnickou tvorbu. A jsem úplně nadšená:-) Zajímavé jsou i autorovy prvotní náčrty některých balad. Třeba na Vodníkovi je hezky vidět, jak je finální verze jazykově vybroušená a jak krásně zní. Sbírka obsahuje i překlad balady Král duchů od Goetheho. Vyhledala jsem si i jiný překlad (od Otokara Fishera):-) … Je zvláštní, pro mě dost těžko pochopitelné, že Erben tak často do svých básní zařazoval téma smrti dítěte. Zvláštní mi to přijde hlavně proto, že jemu samotnému zemřelo několik dětí. … Pokud máte rádi Kytici, tak myslím, že zklamáni nebudete:-) Doporučuji.

Smolný var
Dým se valí sloupem tmavým,
hluk slyšeti s praskotem,
v kotlinách se vaří žhavým
smolovina klokotem.

"Pojď, holečku, sem si sedni,
nechoď blízko plamene!
Ná jablíčko! Aj pohledni,
jak je pěkné červené!"

Vzavši jabko z ruky matce
laškuje si nevinně:
běží ještě podívat se,
jak to víří v kotlině.

"Dítě! Kriste na výsosti!"
Vtom se toky rozklenou,
z nichž vynese dětské kosti
matka rukou spálenou.

PS. Král duchů mě navnadil na další balady od J. W. Goetheho:-)

„Vy jste tu taky čerstvě?“
„Ano, ztratili jsme se spolu,“ odpovědělo Vánoční prasátko. „Vypadli jsme majiteli z kapsy.“
„Děcka!“ odfrkl si otvírák, odtrhl další dva modré lístky a podal je Kubovi a prasátku. „Polovina Věcí je tu kvůli nim, zmetci malí neopatrní. Když je ticho, slyšíme je Nahoře plakat. Tak jste si toho medvídka měli líp hlídat, jestli jste nechtěli, aby se ho zmocnil Ztráta, hm?“

Roky si na Vánoce říkám, že bych si mohla přečíst nějaký vánoční příběh. A letos na něj konečně došlo:-) Vánoční prasátko mě k sobě přitáhlo prakticky okamžitě. Svět Harryho Pottera jsem probádala teprve nedávno, a proto jsem byla zvědavá, zda se mi bude líbit od J. K. Rowlingové i jiný námět. A musím říct, že mne autorka nezklamala ani trochu:-) Opět přišla s báječně promyšleným světem, tentokrát jím byla Země Ztracených, do které se dostane všechno, co lidé ztratí. Příběh odsýpal, a tak mi stačily necelé 2 dny k procestování této zvláštní říše. Četla jsem tentokrát sama sobě, ale dětem jsem o Pašíkovi, Kubovi a dalších vyprávěla. Pak jsme se společně zamýšleli nad věcmi, které jsme ztratili my. Jsem si stoprocentně jistá, že jedna naše zelená figurka ze hry Člověče, nezlob se!, na nás čeká ve městě Kdekrucije:-) Věřím, že pro děti bude kniha hodně napínavá a dobrodružná. Navíc se dotýká pro dítě citlivých témat, kterými jsou nevlastní sourozenec a nová rodina. Ale i dospělý čtenář si přijde na své? Rowlingová svým příběhem nastavila kruté zrcadlo naší konzumní společnosti. Doufám, že moje děti někdy projeví zájem o předčítání Vánočního prasátka a já se znovu do Země Ztracených vrátím. Třeba o příštích Vánocích:-) Zatím máme v knihovně pouze elektronickou verzi příběhu, v pondělí požádám o nákup i té papírové.

Kniha má jeden nedostatek. Je v ní málo obrázků:-) Je to škoda, protože ilustrace Jima Fielda dodávají knize skvělou atmosféru. … Doporučuji!

PS. Doufám, že příští Vánoce kromě Vánočního prasátka konečně dojde i na Vánoční koledu od Ch. Dickense:-D

71 29.12.2021

Knížku jsem četla jako dítě, ale moc jsem si ji nepamatovala. V paměti mi utkvěly pouze příběhy o tom, jak myjí podlahu, jak pečou dort a jak si pejsek roztrhl kalhoty. Teď jsme ji přečetly s dcerou už asi 5x a pořád nás baví. Když jí předčítám o nepořádných dětech, tak mám problém číst, protože se musím pokaždé smát. Je to tak pravdivé:-) A Čapkovo ilustrace jsou krásné. Ba ne, jsou kouzelné!

70 20.09.2019

„Já vím, že je efektnější objevovat v lidech špatnosti, ukazovat na jejich špínu a sobectví, ale já teď nemohu – lhala bych! Prostě nemohu, i když nepodléhám iluzím… Znám je, ledacos už o nich vím, ani místní voda nebo vzduch z nich nedělá andělíčky, ale…“

Když v ráji pršelo jsem si chtěla přečíst věky. K této knize mě to přitahovalo z jediného prostého důvodu. V naší zapadlé vesničce v podhůří Šumavy se totiž podle ní natáčel film a moje babička dává k dobru historky z natáčení. V obchodové scéně se dokonce mihne moje mamka:-) Když jsem ji objevila u rodičů v knihovně, tak bylo jasno, poputuje se mnou na sever.

Ze začátku mě trochu při čtení rušilo, že jsem si představovala právě ty naše putkovská místa, která se však úplně neshodovala s popisem v knize:-) Brzy jsem se přes to ale přenesla a byla plně v Jelení a jeho blízkém okolí. Přiznávám, film jsem nikdy celý nedokoukala, šíleně mě nudil. Kniha je naštěstí úplně něco jiného. Vůbec jsem nečekala, že si ji tak užiju. Dva intelektuálové z Prahy v zapadlé vísce na Šumavě, ještě k tomu na úplné samotě v takřka neobyvatelném mlýně, bez základních vymožeností jako je elektrika nebo voda. Jak to asi může vypadat?:-) Z vlastní zkušenosti vím, jaká je kosa ve starém šumavském kamenném baráku, i v létě! Lu a Petr mají rozhodně můj obdiv.

„A přece – dva, jsme dva! – říkám si s úlevou, Petr a já! Odedávna věří lidé na jistá čísla, některým z nich přisuzují až magické vlastnosti – všelijakým těm trojkám, sedmičkám, třinácti nebo čtyřiceti – nikdy jsem však neslyšela, že by je zaujalo i číslo dvě. A to přes to, že mají dvě oči, dvě ruce a nohy, přes to, že se nový život rodí ze spojení dvou těl, dvojího pohlaví. Proč? Nedovedu si ten nevděk vysvětlit jinak než tím, že o závažnosti čísel rozhodovali především kněží nebo kouzelníci, a ne milenci. Ať!“

Kniha je psaná formou deníkových záznamů. Bavilo mě, jak i do těch nejobyčejnějších věcí vnáší Ludmila své intelektuální úvahy. A její peripetie s domácím zvířectvem:-D Chudáci zvířata:-) … S dvěma „blázny“ jsem se zasmála, prožívala jsem jejich radost, stejně tak obavy, nejistotu, uzavřenost, vztek, smutek, odhodlání, držela jsem jim palce a pochopila bych, kdyby se na všechno vykašlali. Díky nim jsem se také seznámila s dalšími místními lidičkami jako Dočkajka, Pomajzl, Saska nebo Sepp. Občas mi připadalo, že nakukuju cizím, ale přesto známým lidem do oken. … Příběh se odehrává za minulého režimu. Podle mě autor velmi citlivě přistoupil k znázornění frustrace, kterou lidé tehdy pociťovali. Protipólem hlavní dvojice je Eva a Evžen. … A čím si mě Otčenášek získal především? Tohle dílko je neskutečně zdařilé po jazykové stránce! Radost číst, brblavé potoky, klinkání zvonců, mečení klaksonu, … a sám dvojznačný název.

A abych jenom nechválila. To sušení hub je hodně zvláštní. Takhle by jim všechny houby zplesnivěly:-)

„Prší, už šestý den prší, ale zavile, už zase žijeme v mracích, svět za oky se rozpouští a mokvá, je to k uzoufání! Potoky vystupují z břehů a jejich řečišti se hrne cosi jako řídké kakao, prostě hnus! Pořád jsem se kasala, když jsem tvrdila, že už si tu zvykám; to prohlášení bylo lehkovážně předčasné a vázané výhradně na sluneční pohodu – tyhle lijavce dokáží v člověku rozleptat veškerou odvahu a ubít ho svou tvrdošíjností. Občas se mi zdá, že se z toho nepřestajného mlaskotu zblázním, ale snažím se to nedat najevo.“

Když jsem se blížila do finiše, tak se začaly v mé knize objevovat otrhané/okousané listy a ten předposlední dokonce chyběl. Ještěže existuje uložto, jinak bych neměla klid:-) … Moje první kniha od Jana Otčenáška a věřím, že ne poslední. Doporučuji. (lákalo mě to, abych udělala jako Lu její oblíbený vykřičník:-))

PS. Tak jsem si opět rozšířila obzory. Tentokrát to bylo písní Horst Wessel Lied a povídkou Zvětšenina od J. Cortazára. V knize je zmiňován film Zvětšenina, který podle ní natočil Antonioni.

69 12.07.2021

(SPOILER) „Když se díváme na smrt a na temnotu, bojíme se jen toho, co neznáme, ničeho jiného.“

„Brumbál říká, že je mnohem snazší odpustit tomu, kdo se mýlil, než tomu, kdo měl pravdu,“

No, ty kráso! Od první kapitoly jsem pořád doufala, že to není tak, jak se zdá. Co se týče prince dvojí krve, tak jsem si ho ještě před samotnou četbou tipla správně, ale v průběhu čtení jsem svůj tip dvakrát změnila:-) Vůbec nedokáži říct, který díl mě zatím bavil nejvíc. Tenhle byl pro mne asi nejvíc šokový. Vždycky když kouzelnický svět přijde o jednu postavu, tak mám problém přijmout, že je to definitivní. A jsem nesmírně překvapena, že mne Harry Potter a jeho dobrodružství stále ještě baví a mám chuť se na známá místa vracet. Obvykle mám problém se čtením sérií. V průběhu ztratím absolutně zájem a nedočtu.

„Ale pro všechno na nebi… jste snad kouzelníci! Ovládáte kouzla! Musíte být přece schopni vyřešit… no… úplně všechno!“

Asi úplně nejvíc jsem si v tomto díle užívala myslánku. Autorka vymyslela vynikající a originální způsob, jak nás seznámit s minulostí. Konečně je pro mne Vy-víte-kdo více hmatatelným. Ráda bych podstoupila ještě výlet do mysli některých Smrtijedů. … Bavily mě samozřejmě také vztahové záležitosti. Jelikož jsem takřka filmy nepolíbená, tak jsem dopředu nevěděla, jak se budou postavy párovat. A stále očekávám, kdy se spárují 2 mé oblíbené postavy:-)

„No prosím, ano, jenže váš otec a já jsme byli stvořeni jeden pro druhého, tak jaký mělo smysl čekat?“ argumentovala paní Weasleyová. „Zatímco Bill a Fleur… no… co mají vlastně společného? Bill je takový pracovitý, domácky založený člověk, kdežto ona je…“
„Kráva,“ přikývla Ginny."

Lektvary, viteály, stará učebnice, nová posila učitelského sboru, ale i škrtidub a konversace ministerského předsedy s ministrem kouzel měla své kouzlo:-) Nezapomenutelná výprava do jeskyně byla skvěle popsaná a mě ani v nejmenším nenapadlo, co bude následovat. … Dočetla jsem už před 2 dny a místo psaní komentáře jsem se hned pustila do dalšího dílu, i když se na jednu stranu hrozím toho, co přinese:-)

„Voldemort – stejně jako všichni tyranové – si vytvořil svého nejhoršího nepřítele sám! Máš vůbec ponětí o tom, jaký strach mají tyranové z těch, které utlačují? Všichni si totiž uvědomují, že jednoho dne se mezi tou obrovskou spoustou jejich obětí nevyhnutelně najde člověk, který proti nim povstane a úder jim vrátí!“

69 18.05.2021

„Lhostejnost a nezájem často způsobí mnohem větší škody než otevřený odpor…“

Když jsem tento co do počtu stran nejobsáhlejší díl začínala číst, tak jsem si myslela, že název odkazuje k faktu, že hůlky 2 hlavních postav obsahují péra ze stejného fénixe. Záhy jsem zjistila, jak jsem se trefila:-)

Velmi chválím autorku, že se tentokrát vyvarovala zbytečnému vysvětlování a shrnování předchozího děje. Tentokrát na mě působil celý díl od začátku až do konce velmi vyrovnaně. Hodně jsem si užívala vyučovací hodiny, dozvěděla jsem se, jak vypadá klasifikační stupnice používaná k hodnocení bradavických žáků, prožila jsem s nimi závěrečné zkoušky NKÚ a už vím, co jsou kůrolezové:-) S rostoucími obavami jsem očekávala každý další studijní výnos Dolores Jane Umbridgeové. Její psací trest, který pocítil Harry na vlastní kůži, mi připomněl povídku F. Kafky V kárném táboře.

„A k čemu nám ta teorie bude ve skutečném světě?“ zeptal se hlasitě Harry s pěstí opět zdviženou nad hlavou.
Profesorka Umbridgeová k němu zvedla oči.
„Tohle je škola, pane Pottere, a ne skutečný svět,“ řekla tiše.
„Takže na to, co nás tam venku čeká, nepotřebujeme být připravení?“
„Nic vás tam venku nečeká, pane Pottere.“
„Vážně ne?“ ušklíbl se Harry. Zdálo se, že vztek, který se mu celý den jen taktak dařilo držet pod pokličkou, konečně překypí a vyrazí na povrch.
„Kdo myslíte, že by chtěl napadnout děti, jako jste vy?“ zapředla profesorka Umbridgeová svým ohavně medově sladkým hláskem.
„Hmm, kdopak asi…“ protáhl Harry předstíraně přemítavým tónem. „Co třeba… lord Voldemort?“

Líbí se mi, že s každým dalším dílem se stává svět, který stvořila J. K. Rowlingová ucelenější. Tentokrát mě zavedla na Ministerstvo kouzel, kde mě uchvátilo kromě způsobu, kterým rozesílají oběžníky, mnoho dalších skvělých prvků a výmyslů. Dalším místem, o němž mám jasnější představy, je Nemocnice svatého Munga pro kouzelnické choroby.

„Harry si všiml znaku, který měli vyšitý na prsou: byla to hůlka zkřížená s kostí.
„To jsou doktoři?“ zeptal se tiše Rona.
„Doktoři?“ zatvářil se překvapeně Ron. „Myslíš ty mudlovské cvoky, co každého rozkuchají? Ne, tohle jsou léčitelé.“

Je toho plno, co mě v tomto díle zaujalo. Nitrobrana a lekce mého oblíbeného profesora, Hagridova cesta a jeho tajemství, legrácky dvojčat, píseň zmijozelských, konečně vím, co se stane, když některé koleji přibývají nebo ubývají body, chtěla bych být metamorfomágem:-) Před očima se mi teď míhá nespočet výjevů. Snad se mi podaří, udržet si je aspoň chvíli v mé mizerné paměti.

„Jak já to miluju, když mamka seřvává někoho jiného,“ poznamenal Fred s blaženým úsměvem a na pár centimetrů pootevřel dveře, aby se k nim hlas paní Weasleyové dostal ještě snáz, „to je náramně příjemná změna.“

Nelíbilo se, že jsem se musela opět rozloučit s oblíbenou postavou. Doufám, že se to nestává pravidlem. Nechtěla bych být v Harryho kůži. Celkově je zde Harry vystaven dost nepříjemným pocitům. Jsem zvědavá, zda se bude nějak vyvíjet jeho vztah se Snapem. Ten je pro mě stále velkou neznámou a scény s ním bych uvítala v hojnější míře. … Už začíná jít fakt do tuhého. A já jdu přemýšlet, kdo je asi tím princem dvojí krve:-)

69 04.05.2021

Ke knize jsem se dostala, dá se říct, kuriózně. Manžel ji koupil jako dárek pro mou tetu. Já měla pochybnosti, tak jsem do knihy nahlédla, abych si udělala představu, o čem vlastně je. A příští den jsem si ji šla půjčit do knihovny:-)

Smekám před K. Tučkovou. Příběh je promyšlený, postupně se odkrývají zajímavé informace, které do sebe začínají pomaloučku zapadat, až na konci úplně zapadnou. Nesmírně mě bavilo, jak autorka přeskakovala v čase. Měla jsem možnost nahlédnout do různých historických dob a událostí (např. procesy s čarodějnicemi, nálety za války, StB a vykonstruované procesy, Hexen-Sonderkommando) a "poznat" život bohyní a jejich praktiky. Nadchl mě popis Kopanic:

"... hornaté krajině, jejíž svahy porůstají lesy plné karpatských buků a dubů, jejichž knemy ani nelze obejmout, kde jsou stráně s loukami, na nichž se v létě blyští vzácné orchideje, vstavače a sasanky, a mezi nimi shora dolů kloužou úzká obdělaná políčka s chalupami tisknoucími se k zemi,... svěžího horského léta, které se v jediném okamžiku může změnit v pekelnou smršť bouře, jež zahalí hřebeny do temných, neprostupných mračen... tuhé zimy, během níž se mezi kopci zvedají sněhové víry, jaké by jeden čekal na Sibiři, ale určitě ne na jihu Moravy."

Při čtení jsem cítila smutek, jak nové pomalu, ale jistě nahrazuje to staré, které máme v paměti z dětství...

"Postupem času si Dora začala všímat mnoha dalších věcí. Třeba toho, jak je jejich chalupa rok od roku víc přisedlá k zemi, na rozdíl od rodinnných domků nebo nových bytovek kolem starohrozenkovského náměstí, v nichž bydleli spolužáci. Všímala si svých sukní, režných blůz a punčoch, do kterých ji Surmena oblékala, svých krpců, ve kterých chodila a které se tolik lišily od tenisek ostatních dětí. A všimla si také, že z Kopaničárů, kteří se neděli co neděli scházeli v hrozenkovském kostele na mši, zbylo už jen pár těch, co se oblékali do krojů. Převažovali ti, co v kostelních lavicích podupávali novými lodičkami nebo si vytahovali puky kalhot zánovních obleků."

Doufám, že Žítkovou nepostihne podobný osud jako třeba Vlkolínec, ze kterého se stala turistická atrakce.

Knížku si nejspíš přečtu ještě jednou, protože se mi pletly jednotlivé bohyně... A rozhodně tohle nebyla má první a zároveň poslední knížka od K. Tučkové.

68 31.10.2019

Moje srdeční záležitost. Pořád mám v živé paměti, jak mi babička v dětství recitovala Vodníka. Cítila jsem se být součástí příběhu, stále si dokážu vybavit, jak jsem si představovala finální scénu.

68 19.09.2019

Získáno z darů v knihovně. Na první pohled mě zaujala obálka od Adolfa Borna, že obsahuje strom a hodí se do letošní výzvy, jsem si uvědomila až v průběhu čtení:-) … Velmi originální dílko, které pracuje s budoucností. Paradoxní bylo, že doba, v níž se ocitáme, je pro nás už dávno minulostí. Bavilo mě srovnávat realitu s autorovou představou. Z pohledu dnešního člověka působil budoucí rozvoj nevyváženě, ale to vůbec nevadilo. Internet holt udělat své:-) … Ty Danovo vynálezy by se mi do domácnosti vážně hodily:-) Asi nejvíc mě zaujal originální přístup k cestování časem. Jestli vás zajímá, v čem by mohl být háček, tak si Dveře do léta budete muset přečíst:-D … Román na mě působil svěže, nečekala jsem, že se u něj budu tolik bavit. Diskuze o dvou morčatech, které jsou ve skutečnosti jedním, neměla chybu. Musím přiznat, že bych na Dannyho měla podobné otázky:-) Doporučuji a jsem zvědavá na Heinleinovu Hvězdnou pěchotu.

„Řekl jsem: „Miláčku, to není praktické. Musím být blízko továrny. A kromě toho, zkoušelas někdy starat se o kocoura v městském bytě?“
„Ach tak, tohle. Podívej, miláčku, jsem ráda, žes o tom začal. Hodně jsem se toho teď o kočkách naučila, vážně. Necháme ho vykastrovat. Bude pak mnohem hodnější a v bytě bude úplně spokojený.“
Zíral jsem na ni a nevěřil jsem svým uším. Udělat z toho starého válečníka eunucha? Změnit ho v dekoraci ke krbu? „Belle, ty nevíš, co mluvíš!“
Snažila se mě uklidnit starým známým stylem „maminka to ví nejlíp“ a uváděla všechny argumenty lidí, kteří si pletou kočky s majetkem … jak ho to nebude bolet, že to bude vlastně pro jeho dobro, že ví, jak si ho cením a v životě by jí ani nepřišlo na mysl připravit mě o něj, že je to vlastně hrozně jednoduché a docela bezpečné a lepší pro všechny.
Přerušil jsem ji. „Proč to nezařídíš pro nás pro oba?“

PS. Díky Dveřím do léta jsem si uvědomila, jak hodně se svět může proměnit za pouhých 30 let. Zkusila jsem se vrátit do roku 1992 a změn je od té doby taky dost.

67 27.04.2022