Osice komentáře u knih

Ke knize mě nalákalo Městečko Twin Peaks, kterým se B. Crouch inspiroval:-)

„Ale nebyly tu jen půvabné domy a velkolepé hory. Byl tu také on.
Což znamená, že tohle místo prostě nemůže být tak dokonalé, jak se zdá.
Ze zkušenosti věděl, že všude, kde žijí dobří lidé, žijí i lidé špatní.
Tak to prostě na světě chodí.
Dokonalost je jen chiméra, zdání. Dokonalost vidí jen ten, kdo zůstává na povrchu. Kdo se nesnaží proniknout do hloubky. A přitom stačí nakouknout za první roh a slunečný den rychle vystřídá nejtemnější noc.
Trochu přitlačte na skalpel a vyvalí se spousta hnisu.“ (s. 43-44)

Městečko Wayward Pines je vskutku podivné místo. Tajný agent Ethan Burke o tom ví své. Před pár dny se tam probral u řeky s nesnesitelnou bolestí hlavy, bez dokladů, bez peněz a s jistotou věděl jen šest věcí. To opravdu není moc:-) Postupně jsem společně s Ethanem pátrala po jeho identitě, poznávala jeho minulost, seznamovala se s obyvateli městečka, oblíbila si Beverly, nechápala časové souvislosti a zjišťovala, že Wayward Pines je toxické město, z kterého není snadné odejít. Rozuzlení mě fakt překvapilo a já konečně pochopila, proč mi tam haprovaly ty časové souvislosti:-)

Knížka se mi líbila velmi, přesto nedávám pět, i když jsem v pokušení, protože příběh je hodně dobrej. Důvodem je zvláštní překlad. Jazykově působí těžkopádně, rozhovory strojeně, a když jsem o tajném agentovi podruhé četla, že šel bosky, tak mi to nedalo a koukla jsem do originálu. A u něj jsem už zůstala:-) Schválně ukázka:
„Apparently the sheriff has my wallet and phone. Everything actually. It´s been a huge headache.” … a teď česky:
„Podle všeho se zdá, že peněženku, doklady a všechny ostatní věci z nějakého důvodu skončily u šerifa. Nezůstalo mi vůbec nic, což je samozřejmě, jak jistě dobře chápete, dost nepříjemný problém.“

Způsob jazyka mi nesedí v češtině k postavám, překladatel přidává na „efekt“, jenže se to míjí (aspoň u mě) účinkem. Vkládá do vět hodně věcí, které v původním textu nejsou, dovysvětluje, přestože to není nutné. Originál působí svěžeji. Vždycky když mne zaujala nějaká pasáž, tak jsem koukla do českého překladu a byla jsem zklamaná, že to nevyznívá tak hezky jako v originále. Proto jestli máte možnost, šáhněte rozhodně po původním textu. Já už mám doma další díl, překládal ho někdo jiný, tak uvidím, zda mu dám nejdřív šanci v češtině:-)

V knize je odkaz na básničku Splinter od Carla Sandburga. Vyhledala jsem ji a tady je:
The voice of the last cricket
across the first frost
is one kind of good-by.
It is so thin a splinter of singing.

Skvostná knížka. Shrbené postavy, prořídlé vlasy, stářím zvrásněná tvář, vlídný bezzubý úsměv, klobouk na hlavě, hůlka v ruce - to jsou na první pohled dědečkové. Pro mě je dědeček jedinečná postava, s nímž mám spojené vzpomínky na hraním karet (naučil mě třeba mariáš a bulku), na společně strávené chvilky na "sejpce", kde nás učil řezat pilkou a vyrábět různé věci ze dřeva, fascinovala mě jeho sbírka budíků, které uměl opravit a modely letadel, které sestavil a je toho ještě spoustu...

Při prohlížení knížky jsem přemýšlela o tom, kým asi postavy dědečků byly, než se z nich stali "vetší staříci", co a koho nechali za sebou, podle výrazu tváří bych řekla, že prožili spíše hezký život...

Prohlížela jsem několikrát a nejvíc mě zasáhl příběh Knoflík. Jakoby se na chvilku zastavil pokaždé čas, když jsem viděla poslední okénko příběhu. I když jsem věděla, co přijde, tak efekt byl vždy stejný... A příběh Ještě něco - nádhera, vykouzlil mi melancholický úsměv na tváři... Bavily mě úplně všechny.

P. Čech je v mých očích nejlepší český autor, jehož knížky jsou postaveny na ilustracích.

44 07.12.2019

"Konec konců, nejsme žádní divoši. Jsme Angličané, a Angličané jsou vždycky ve všem nejlepší." :-D

44 14.09.2019

O Petře Neomillnerové vím už nějakou dobu, zažila jsem ji naživo v Jičíně na knihovnické dílně. Tehdy předčítala, tuším, ze své knihy Amélie a tma. Od té doby jsem na ni nezapomněla, ale až s Barunkou jsem dostala chuť společně si přečíst její knihu:-) A musím říct, že i když jsem věděla, že autorka psát umí, tak jsem byla velmi mile překvapena. Až se vrátím z rodičovské do knihovny, tak ji budu doporučovat, kde se dá.

Duhový cirkus tvoří jedna širší prima rodina, o všem nám ochotně povypráví nejmladší členka Mia. Zrovna přijeli do dalšího města a Mia při svém průzkumu objeví zanedbaného pejska, který je přivázaný na řetězu a před sebou má prázdnou misku. A záchranná anabáze začíná. … Tu cirkusáckou holčičku jsem si fakt oblíbila. Bavila mě její dobrosrdečnost, její otevřenost, její bezprostřednost, její dětská fantazie, ale hlavně snaha vrátit smutným lidem radost do života. Momenty s Květou a s Jonášovou maminkou pro mě byly dost emotivní. Úplně mě to dojímalo.

„U maringotek zase stojí zamračená paní, co nemá ráda hlasitou hudbu. Rozběhnu se k ní.
„Dobrý den, paní.“
Možná už chtěla začít křičet, ale teď nemůže, když jsem ji pozdravila.
„Jdeš taky do cirkusu?“
„Ne.“
„Bolí tě hlava?“ Maminka občas říká, že ji bolí hlava, když papoušek Toto moc křičí.
„Bolí.“
„Máma mě vždycky pohladí, když mě něco bolí.“
Chci paní pohladit. Až jí bude líp, nebude si stěžovat na cirkus.
„To pomáhá jen dětem.“
„To pomůže každému,“ zamračím se.“

Příběh oživují 3 písně (i s notovým zápisem) od Štěpána Uhlíře a všední, přesto zdařilé ilustrace, které nádherně navozují atmosféru, od Olgy Franzové.

Knížku si dcera vybrala sama z mého seznamu „chystám se číst“ zde na DK. Přes knihovní okýnko se jí totiž knížky vybírají špatně:-) Přečetly jsme během dneška v kuse a slíbila jsem jí, až bude hezčí počasí, že jí ukážu, jak se dělá hvězda. Barča si samozřejmě všimla, že duha na obrázcích není správná duha a nemůže se dočkat až si na pouti koupí balonek a projede se na koníkovi. Jen se obávám, že to letos nezvládneme:-(

43 16.04.2021

Přečteno 2x a já marně hledám své poznámky:-) V tomto díle jsme se ocitli s Aničkou, jejím tatínkem a babičkou u protinožců. Dozvěděli jsme se toho o Austrálii opravdu hodně. Poznali místní faunu a flóru. Procházeli se po Sydney mezi mrakodrapy, projeli se jednokolejkou, opomenuta nezůstala ani slavná budova Opery. Taky jsme navštívili Modré hory a už víme, proč se jim říká modré a setkali jsme se dokonce i s pánem Fraser Island:-) Nakoukli jsme samozřejmě také do historie. Malí čtenáři se dozví, kdo to byl James Cook a jak dopadlo osídlení Australie a jaký osud potkal Aboridžince. Anička se „skamarádí“ s jednou aboridžinskou holčičkou. Toto kamarádství autorce mimo jiné posloužilo k tomu, že se k pohnutému osudu původních obyvatel mohla opakovaně vracet. A my jsme si s dcerou zahrály na aboridžinské malířky:-)

Bylo zajímavé sledovat, jak se I. Peroutková popasovala s cílem „sdělit toho, co nejvíc o Austrálii“. Využila k tomu babičku, na kterou se Anička obrací se svými zvídavými otázkami. Babička zde na mne působí jako chodící encyklopedie. Tahle babička mi bohužel nezapadá do představ o Aniččině babičce, která chová na vesnici slepice. Možná jsem do ní až moc projektovala svou vesnickou babičku, která by byla v Sydney naprosto ztracená a bezradná:-)

Příběh se pro mne stal zajímavějším v momentě, kdy na scénu vstoupili sourozenci Verča a Marek, české děti, s nimiž se Anička seznámila. Dětští kamarádi vnesli do vyprávění větší hravost a dobrodružství měla pro mne odlehčenější atmosféru. Právě to mám na příbězích o Aničce ráda. To poznání nových koutů světa je jenom bonus. I když jsem si tento díl hodně užila, tak musím říct, že nejvíc jsou mi blízké díly, kde Anička zažívá ty „nejobyčejnější“ chvilky, třeba na seníku nebo u tůňky. A myslím, že dcera to vnímá stejně. Protože do čtení nebyla tak hrr jako jindy. Tentokrát je to za 5 s přimhouřenýma očima:-)

43 14.09.2020

(SPOILER) Náhodný objev v knihobudce v litvínovské knihovně. Už jsem byla z knihovny venku a přes prosklené dveře jsem ji zahlédla. Tu jsem tam nechat nemohla:-) Jedná se o úplně první díl o Martince od autorského dua G. Delahaye a M. Marlier. Už jsme ji přečetly s Barunkou 2x.

„Je moc zábavné hrát si na schovávanou nebo házet si balonem s Aničkou! Ale Martinka jezdí raději k tetičce Lucii na venkov. Cesta se vine a klikatí podél polí s obilím. Na nerovné polní cestě rachotí kola vozu, do kterého je zapřažen dědečkův oslík. Františka, Martinka a dědeček Jan sedí na voze a dědeček spokojeně bafá z fajfky. Sluníčko krásně svítí a všichni jsou v té nejlepší náladě.
- Ty jsi nikdy nebyla na vesnickém dvoře? ptá se Martinka nevěřícně Františky. Opravdu jsi tam nikdy nebyla?“

Martinka stráví u tety na venkově hezký den, hraje si s různými domácími zvířátky, krmí je a seznamuje se s nimi. Ale co dělá její kamarádka Františka je pro mne velkou záhadou. Společně na venkov přijely a znovu se v příběhu objeví až u společné svačiny těsně před odjezdem domů, tedy na konci příběhu. … „Teta rozesmutnělým návštěvnicím oslazuje zpáteční cestu dvěma tabulkami čokolády.“ Proč jim dává čokoládu, když mají stromy obsypané zralým ovocem, jsem fakt nepochopila:-) S Barunkou jsme vymýšlely, co dobrého na cestu by jim ještě teta mohla dát. … V příběhu se vyskytnou i kravičky s telátky. Zarazilo mě, že tu krávu dojí, když má telátko. Hned jsem vznesla dotaz na svou mamku (zootechnička) a tady je její odpověď: u masných krav na pastvě je pijí jen telata, ale u dojných krav, i kdyby měly u sebe tele, tak se musí ještě dojit, protože kráva nadojí třeba 30-40 litrů [denně] a to tele nevypije. … Co se člověk díky četbě všechno nedozví:-)

Tentokrát jednu hvězdičku strhávám za nelogickou absenci Františky a za ilustrace, které se mi nelíbí tolik jako v pozdějších knihách o Martince. Barvy jsou na mě moc syté a manžel si dokonce myslel, že je kreslil někdo jiný. Podle dcery jsou ale prý hezčí tyhle obrázky:-)

43 28.08.2020

Děti si hrají často v obýváku u knihovny a já většinou neodolám a prohlížím si naše knížky. A naposledy mi padla do oka kniha The Illustrated Man od R. Bradburyho. Hned jsem ji vytáhla a začetla se do ní. Když pak přišel manžel z práce, už jsem mu o ní nadšeně povídala:-)

Jedná se o sbírku povídek, které k sobě váže právě postava ilustrovaného muže. Ale jinak než bychom si bez znalosti kontextu představovali. Každé povídce odpovídá jedno tetování na těle ilustrovaného muže. S příchodem noci se začnou tetování pohybovat a vyprávět příběhy, které jsou zároveň předpovědmi budoucnosti... Neznámý vypravěč potkává jednoho dne ilustrovaného muže a my společně s ním máme možnost sledovat v jednotlivých povídkách příběhy z jeho tetování.

Povídek v mém britském vydání z roku 1977 je 16. V českém vydání je jich 18. Abych mohla s klidným srdcem ohodnotit knihu, tak jsem si zbylé povídky dohledala a také přečetla:-) Ve výsledku jsem jich přečetla 20. Ne, nespletla jsem se, opravdu 20. Vtip je v tom, že mé vydání obsahuje 2 povídky (Usher II a Playground), které nejsou v původním vydání (z roku 1951) vůbec obsažené. Povídka Playground asi ani nebyla přeložena do češtiny, nepodařilo se mi ji česky dohledat.

Po přečtení první povídky Savana jsem si zapsala „wow“ a věděla jsem, že jsem objevila po F. Kafkovi dalšího spisovatele, který si mě získal. … R. Bradbury nastavuje prostřednictvím postav ve svých povídkách lidem zrcadlo. Vyhrocuje situaci, aby ukázal člověka, jeho pocity a jednání v těch nejkrajnějších momentech. Jedná se sice o sci-fi, ale jiné planety jsou pouhou kulisou (Mars se v nich objevuje na „100+1” způsobů). To, o co podle mě v povídkách jde, je člověk jakožto tvor ženoucí se za něčím, mající své limity, atd. … Povídky mi byly jistým odrazovým můstkem k hledání v sobě. Bradbury umí uhodit hřebíček na hlavičku a dokáže vyhmátnout lidské vlastnosti, o kterých radši nepřemýšlíme moc často. Poselství jeho povídek je a bude stále aktuální, protože člověk se jen tak nezmění! Autor přesto nemoralizuje, pouze prostřednictvím postav nechává vyznít, jaký lidské vlastnosti nebo chování mají dopad na člověka samotného. To považuju za geniální. … Povídky kromě jednoho hlavního tématu naťukávají mnoho dalších. Bradbury dokáže na malém prostoru povídky nenásilně začlenit ale i nezačlenit (přesto to tam najdete) mnoho podnětů k přemýšlení. Všech 19 povídek (kromě Playground) jsem rozepsala, tak jestli vám nevadí, že obsahují anglické citáty, mé myšlenkové pochody a nemáte zrovna nic lepšího na čtení, tak tady jsou:
https://www.databazeknih.cz/komentare-povidky/osice-280091

Kniha jako celek má i skvěle promyšlenou pointu. Ilustrovaný muž byla má druhá kniha od R. Bradburyho (předtím jsem četla Strom duchů) a určitě nebyla od něj tou poslední.

43 30.04.2020

Může obsahovat drobné SPOILERY???

„Tato kniha je pravdou, nebo lží v očích těch, kdo ji čtou. A každý si musí vybrat.“

Správná věc. Už název sám nutí k zamyšlení. Co je správné? Kdo to ví? A x dalších otázek mě k tomu napadá… Osobně nemám ráda ostré odlišování toho, co je správné a co není… Tím, nechci v žádném případě shazovat zvolený název, právě naopak, myslím si, že je zvolen geniálně.

M. Hnila pro mne donedávna neznámý autor, získal mou pozornost. Autoritářská vláda, zneužívání pravomocí, zasahování do života občanů, manipulace s fakty, vykonstruovaná obvinění, zbavování se nepohodlných, obohacování se nelegální činností, atd. … Nemohla jsem si nevzpomenout na G. Orwella. Správná věc má ve výsledku k Orwellovi daleko, to z ní však nečiní špatnou knihu, nýbrž odlišitelnou a to oceňuji. Odehrává se ve dvou rovinách, které se vzájemně doplňují a dávají dohromady ucelenější obraz o městě, kterého se vyprávění týká, o atmosféře doby, praktikách nejvyššího představitele Waltera Brighta, ale i jeho obyvatelích… Velmi kladně hodnotím, že se autorovi povedlo jazykem i formou odlišit obě dějové linky.

Text v kontextu autorova věku působí neskutečně vyzrále. Podařilo se mu trefně popsat či naznačit témata, která jdou ruku v ruce s nesvobodným prostředím. Rodina a láska, se kterou je neoddělitelně spojený strach o budoucnost nejbližších, touha poskytnout jim, co nejlepší život, atd. To se to s lidmi ale krásně manipuluje… Síla psaného slova, strach mocných z toho, co je v knihách napsáno, cenzura, snaha kontrolovat a ovlivňovat, co se dá, ale naopak touha po tom se spojit a udělat něco zakázaného, i kdyby to bylo jen „obyčejné“ přečtení nežádoucí knihy a pak si o tom společně popovídat… Když jde o „správnou věc“, jdou osobní spory stranou, lidé se dokáží semknout... Také neopomíjí např. pocity po učinění volby… Autor se mi zavrtával pod kůži, člověk se neubrání přemýšlet a hledat sám v sobě. Dělám „správnou věc“? Po přečtení doporučuji vrátit se ještě jednou na začátek knihy, možná si jako já uvědomíte, že jste se při čtení více soustředili na děj a uniklo vám plno důležitých myšlenek. Knihu jsem četla 2x. Poprvé mě uchvátil děj, prostředí, postavy a pár myšlenek. Při druhém čtení jsem knihu vnímala jako text, který mi poskytl plno impulzů k myšlenkovým rozletům, hledání a přemítání, nejrůznějším asociacím,… papírky se plnily poznámkami a já nemohla knihu dostat z hlavy. Nejzásadnější poselství pro mne osobně vidím v myšlence: buď sám sebou, to je ta správná věc, nenech se zastrašit ani ovlivnit, i kdyby to znamenalo vybočit z řady a říct NE. Lepší pozdě než nikdy...

„Bylo to ale skutečně zlo, které bylo v této knize potrestáno? Věřme, že bylo.“

43 15.03.2020

„Jednou – v hodinách to klaplo,
dvakrát – v ciferníku vrzlo,
třikrát – něco drnklo,
čtyřikrát – cosi brnklo,
pětkrát – neozvalo se nic.“

Milý příběh o přátelství mezi pavoučkem Čendou a kukačkou z hodin nás zavede do opuštěného domu „plného vzpomínek, ozvěn a zaprášeného harampádí, které tu dávní majitelé zanechali“… P. Čech na velmi malém formátu ukazuje, že na velikosti nezáleží… Kromě vynikajících ilustrací, na něž jsem u autora zvyklá, je vyšperkovaný i samotný text, hravost z něj přímo sálá - tu se zhoupne, tu se napne, tu se otřese, atd. P. Čech prostě umí!

Přečetly jsme s dcerou několikrát a už na nás čeká pokračování.

43 05.01.2020

(SPOILER) Tak tohle byla fakt síla. Lucka se stěhuje, nechává za sebou své kamarády, celý svůj dosavadní život. Není to žádná extrovertní osoba, takže se v novém prostředí necítí nejlépe, má problém navázat vztah se spolužáky, na otázky odpovídá mlčením, hodně se jí stýská po starém domově. Jenže její ostych si děti vysvětlují jinak, ani se Lucka nenaděje a už o ní spolužáci mluví jako o nafoukané holce. A pak jednoho dne dostane malé roztomilé koťátko Modrušku. Zdálo by se, že už bude všem smutkům konec, že si Lucka v novém domově začne zvykat. Jenže Lucka vnímá Modrušku jako záplatu, myslí si, že má díky koťátku zapomenout na svůj starý domov a přátele, je na rodiče naštvaná. A koťátko odmítá, před rodiči si ho vůbec nevšímá, i když si ho na první pohled zamilovala. Takže tu máme trápící se holčičku a ještě trápící se koťátko. Asi ¾ knížky jsem měla pocit, že se při předčítání rozbrečím. Snažím se vyhýbat knihám, které hodně dojímají. Tyhle zvířecí knihy od Holly Webb mám velmi ráda, ale tady to za mě nebylo úplně vybalancované. A moje téměř pětiletá dcera? Prý se jí knížka hooodně moc líbila, což mě nesmírně udivilo. Měla strašnou radost, že si Lucka našla novou kamarádku. I ona stále řeší kamarádství, tak asi proto to nadšení. Takže musím dát pět hvězdiček, protože kdyby dcera zjistila, že jsem dala míň, tak by bylo zle:-) Dosavadní hodnocení (98 %) je v souladu s tím dceřiným, tak si říkám, jestli nejsem nějaká přecitlivělá:-) Každopádně stěhování může dítěti (natož introvertnímu) totálně zasáhnout do života, tak jsem na jednu stranu ráda, že autorka nelakuje téma narůžovo.

42 20.04.2021

Nejí vaše dítko rádo zeleninu? Tak nevím, nevím, zda ho tato knížka k zelenině přitáhne? Možná si ale přece jen dá nakonec rádo mrkvičku:-) Přečteno 2x a po prvním čtení chtěla naše Barunka mrkev:-) Naše děti jedí ovšem zeleninu běžně, tak mě to ani moc nepřekvapilo.

Králíčkovi se urodilo. Ale snaha udat kamarádům nějaký kousek z jeho zahrádky se nesetkává s nadšením. Tygr si nebere servítky a dává jasně najevo, že o zeleninu nestojí. Před konzumací zeleniny všechny zachrání až hlasité zahýkání. Ííí-ááá! Oslík zní úzkostlivě a kamarádi se pouští za jeho záchranou. Medvídek Pú neváhá a skládá písničku:-)

„Íjáček se ztratil v lese,
hýkání se hvozdem nese.
Oslík skoro šilhá hlady,
nic se neboj – Pú je tady.

Vtipný příběh s očekávanou mrkvičkovou pointou. Po přečtení jsem musela trochu uvádět na pravou míru, ale pobavila jsem se u něho:-)

42 28.11.2020

V knihovně ji pro nás vybral Arnošt (necelé 2 roky). Asi ho zaujala obálka s kočičkou:-)

Laura kvůli meningitidě přišla o zrak. „V Lauřiných očích se leskly dvě velké slzy. Cítila, jak jí jedna po druhé stekly po tvářích. Pitomé oči! pomyslela si. Brečet pořád umí, ale vidět už ne! Už nikdy neuvidí. Tohle se už nezmění. Už nikdy. Až do konce života…“ (s. 7) … Ztráta schopnosti vidět s Laurou hodně zamávala. Je nejistá, nevěří si, najednou není premiantkou třídy, musí se přizpůsobit nové situaci a naučit se se svým handicapem žít. Pomoct by jí v tom mohl pobyt na zvířecí farmě Naděje a samotářská kočička Sametka, která Lauře od prvního okamžiku projevuje u ní neobvyklou náklonost.

Barča (4 roky) hned první večer zkoušela dojít poslepu do ložnice. Narazila do dveří:-) Je skvělé, že se díky knize seznamuje s handicapem. Citlivě znázorněno, jak se může cítit člověk, který se něčím odlišuje, ale i to, jak jsou lidé v okolí nesví a neví, jak k „postiženému“ přistupovat. Je dovoleno se smát? Pro mě dost emotivní. Měla jsem problém předčítat. Hlavní hrdinka je sice slepá, ale kniha není pouze o problémech, s nimiž se potýkají slepci. Pro mě je i o tom, že každý máme určité limity, které nás činí nějak odlišnými. Někdo třeba špatně čte nahlas a zažívá posměch jako Jack, někdo přišel o vlasy, protože prodělal vážnou nemoc jako Aša, někdo je třeba „levej“ na sporty, někdo se cítí trapně, když má tancovat (já) a mohla bych dávat příklady ještě hodně dlouho. Zvířatům je to ale jedno. Můžeme se toho od nich hodně naučit a navíc mají neskutečný vliv na pohodu člověka. Proto je farma Naděje plná domácích zvířat, o které je potřeba se postarat.

Navíc se malí čtenáři seznámí s Braillovým písmem. Barče jsem pro představu dala osahat nápis na krabičce od léků. A dnes mi večer jakoby předčítala z nějaké knížky a začala mi vyprávět o Braillově škole a štítkovači... A já se přiučila něco nového o kočkách, resp. o rozpoznávání pohlaví u čerstvě narozených koťátek. To jsem si dohledala sama, ale přivedla mě k tomu zmínka v knize, která se mi zdála neuvěřitelná. A ona to byla pravda:-)

„Aša vypadala nadšeně. Laura neviděla její tvář, ale něco důležitého se už naučila: člověk úsměv vidět nepotřebuje, úsměv je totiž možné i slyšet!“ (s. 83)

Za mě velké doporučení a doufám, že se na farmu Naděje ještě někdy s Barunkou vypravíme.

42 28.09.2020

(SPOILER) Přečteno 2x a odnesl to 1 deštník (můj samozřejmě:-))

Tak se všichni dočkali. Anička s Tarkem se chystají konečně předvést své loutkové divadlo. Ještě zbývá dořešit pár maličkostí a najít místo, kde se vytoužená premiéra uskuteční. Náhoda přihraje do cesty malým loutkohercům pana Kabana a jeho dům s věžičkou. Moc jsem si užívala dobráctví pana Kabana. Nezištně daruje dětem loutky, které sám vyrobil. A ještě jim poskytne svůj divadelní sál. Kolik je u nás asi starých lidí, kteří by se rádi podělili o to, co jim samotným dříve přinášelo radost a už ji nemají s kým sdílet? Chvílemi jsem byla i dojatá. … Barunka (4 roky) si hodně užívala Aniččina bratříčka Tadeáška. Koupání miminka, jeho žvatlání, atd. Mě oslovil zase láskyplný sourozenecký vztah Aničky k jejímu bráškovi. „Nikdo nemá hezčího bratříčka než já,“ pronesla pyšně Anička.“ (s. 37) A dcera bleskově kontrovala: „Já mám.“:-) … Také setkání se starými známými ji potěšilo. S kamarády z vesnice a s babičkou si udělala Anička výlet po Praze. A my si doma aspoň pustili Staroměstský orloj na videu a slíbili jsme dceři, že se na něj taky zajedeme podívat:-) … Škoda, že nedostaly víc prostoru i Bětka s Dominikou.

S knihou jsme si užili spoustu příjemných chvilek a Barunku inspirovala k různým aktivitám. Vyráběli jsme např. pozvánky na představení a děti si hrály na provazochodce (paraplíčko nesmělo pochopitelně chybět:-)). Není tajemstvím, že už nám zbývají pouze 2 díly:-) Doporučuji!

42 20.09.2020

V pořadí již 6. díl o Aničce Válové, sympatické dívence, která chodí do 3. třídy, žije v Praze a má babičku na vesnici. Blíží se Velikonoce a Anička by je moc ráda strávila u babičky. To se jí splní a naše oblíbená zrzavá holčička prožije spoustu dobrodružství, pocítí velkou bolest (fyzickou i psychickou), ale i nesmírnou radost, trochu si popřemýšlí, bude se jí zdát neobvyklý sen a samozřejmě si bude zapisovat do svého deníku.

Začátek mě bavil trošku míň, Anička hodně vzpomíná, ale jakmile byla u babičky, tak už jsem prožívala Velikonoce naplno s ní. Bylo super znovu navštívit Irenu s Olinou, hodně jsem se těšila na Parašína a Elišku, mile mě překvapilo, že Pepan dostal víc prostoru a Julina míň:-) Dceru zajímalo, proč je Julina ošklivá na ostatní. Díky knížce jsme si mohly popovídat o tom, co se může skrývat za nepříjemným chováním. Mám ráda dětské knížky, které nabízí mnoho podnětů k diskuzi. Série o Aničce je opravdu citlivě napsaná, autorka I. Peroutková se nebojí témat, která bývají tabuizovány (třeba nemoc a smrt), nic nemaluje narůžovo, čtenář spolu s Aničkou zakusí příjemné i nepříjemné emoce (smutek, lítost, strach), a tak jako v životě pozná, že i ten největší smutek může záhy vystřídat neskutečná radost. Předčítání mi dalo zabrat, měla jsem co dělat, aby se mi párkrát nezlomil hlas. I na dceru emoce působily, během emočně vypjaté scény mi nepoložila ani jednu otázku. Jinak je na mě sype jednu za druhou.

Když jsem knížku dočetla, tak ji chtěla Barunka (4 roky) hned číst znovu. Dnes předčítal manžel, já žehlila. Byla radost sledovat, jak dcera příběh prožívá a spoileruje manželovi:-) Plně ji nakazilo velikonoční veselí, všechny doma šupala pomlázkou (papírem), vymýšlela, jak by mohla pojmenovat slepice u naší babičky na Šumavě, obohatila si slovník (klíďopíďo a jasňačka, brnkačka, ale i třeba o slovo šampion), atd.

A na závěr si nemůžu odpustit poznámku:-) Proč musí mít „každé“ knižní miminko kočárek, postýlku a přebalovací pultík s různými olejíčky a mastičkami? Jsou přece i jiné možnosti:-) … Sečteno a podtrženo, knihu Anička a Velikonoce velmi doporučuji.

42 16.05.2020

Nikdy bych nevěřila, že se mi bude Kafkova tvorba tak moc líbit. Úplně jsem se zamilovala. Pravda, nebyla to láska na první pohled, ani na druhý, ani na třetí,…:-)

První část knihy (Rozjímání) pro mne bylo určitým seznámení s Kafkou. Docházelo k lehkému oťukávání a sžívání se s jeho stylem. Zpočátku jsem si vybírala ty nejkratší povídky (např. Roztržité vyhlížení – 4 věty), Bída starého mládence – 2 věty). V mysli mi vyvstávaly popisované situace, obdivovala jsem Kafkovu schopnost vylíčit moment, nechápala jsem jeho promluvy a mnohdy jsem se ztratila tak, že jsem musela začít číst znovu. Čím více jsem s Kafkou trávila času, tím snáze se mi četl a postupně jsem zvládla přečíst i několik povídek za sebou, aniž bych se musela vracet na začátek:-)

„Neboť jsme jako kmeny stromů ve sněhu. Napohled tu hladce spočívají a řekl bys, že stačí malý náraz, aby je odsunul. Nikoli, nejde to, jsou totiž s půdou pevně spojeny. Ale hleďme, dokonce i to je pouze zdánlivé.“ (povídka Stromy)

Povídky v Rozjímání jsou spíše než povídkami jistými útržky, autorovým rozjímáním (lépe to sama vyjádřit neumím)… Jsou sice ideální k „proniknutí“ ke Kafkovi, avšak z celé knihy mi přišly na čtení nejnáročnější a někoho mohou od dalšího čtení odradit…

Ortel jsem četla již dříve. Doporučila mi ho osoba, jejíhož názoru na knížky, si hodně vážím… A chtěla jsem si ho přečíst znovu, a tak se stalo, že jsem narazila na tuto knihu. Dá se toho v ní objevit spoustu. Nejvýrazněji mě bil do očí narušený vztah otce a syna a potřeba skrývání svého pravého já. Nezdravý vztah F. Kafky a jeho otce je promítnut i do některých dalších povídek (např. Proměna – k té jsem napsala samostatný komentář, nebo Jedenáct synů)… Říká se, že ke Kafkovým dílům lze proniknout až po seznámení s osobou autora. Ano, rozhodně to pomůže v rozklíčování určitých prvků, témat, myšlenek a k pochopení toho, z čeho vycházel. Nicméně nemyslím si, že se bez znalosti jeho života nedá jeho dílo číst. Já jsem toho důkazem:-) Není pro mě důležité pochopit, proč to napsal, jak to psal. Líbí se mi to, nacházím v jeho textech svá vysvětlení. Baví mě představovat si to, co popisuje. Jeho povídky mi poskytly nezapomenutelný čtenářský zážitek. Ano, hodně významů mi uniká, ale nevadí mi to. Příště třeba objevím další. Díky jeho povídkám si skládám dohromady svůj obrázek o Franzovi…

Každá povídka má co nabídnout. Oslovila mě mimo jiné V kárném táboře. Cestovatel, důstojník, odsouzený, voják a zvláštní aparát – na první pohled povídka o popravě je podle mě obecně o nesmyslném lpění na něčem, co máme rádi, v co slepě věříme, máme s tím spojený velký kus našeho života, nejsme schopni otevřít oči a vidět a je nám zatěžko přistoupit na změnu. Pro někoho může být pak vidina změny neúnosná… Kafka měl výjimečný dar. Na absurdních motivech (umělec na hrazdě, umělec v hladovění, proměna v brouka, zpráva o předchozím opičáctví, atd.) vystaví „něco“, co v sobě skrývá mnoho zajímavých myšlenek a pohledů na život a svět vůbec. Ani o překvapivé pointy není nouze (třeba Malá paní mě dostala)… Doporučuji, není to sice lehké čtení, ale stojí za to!

„Tuto tužku nasadil teď nahoře na kámen; kámen byl velmi vysoký, ani se nemusil shýbat, zato však se musil předklonit, neboť od kamene ho dělil hrob, na nějž nechtěl šlápnout. Stál tedy na špičkách a levou rukou se opíral o plochu kamene. Jakýmsi obzvlášť šikovným trikem se mu podařilo napsat obyčejnou tužkou zlatá písmena; napsal: „Zde odpočívá –“ (úryvek z povídky Sen)

42 02.04.2020

O Vánočním koťátku jsem slyšela poprvé před několika lety. Kolegyně z knihovny o něm vyprávěla na jednom semináři a neubránila se slzám. Ze semináře mi zůstalo v paměti pouze Vánoční koťátko. Když po něm dcera šáhla v knihovně, tak jsem tušila, že to bude smutné čtení… Krásně napsané, emoce se mnou cloumaly, taky bych si chtěla posedět u krbu jako Debinka, paní Pickeringová musela být úžasná žena, … Dojemné, plné naděje a lásky ke zvířatům, ale i k lidem. Ochota J. Herriota je obdivuhodná. Četly jsme s dcerou několikrát, máme ji půjčenou už podruhé z knihovny a pořád má to správné kouzlo. Ilustrace Ruth Brownové důstojně dokreslují příběh, dodávají mu tu pravou atmosféru.

42 27.03.2020

Tuto knihu o Aničce téměř před rokem objevila dcera v knihovně. Měla na sobě obrázek perličky (byla to tzv. perlorodka z bezvadné čtenářské soutěže Lovci perel). Knížka se nám od prvních stránek neskutečně zalíbila. Autorka I. Peroutková vykresluje s ohromným citem prožívání Aničky, její radosti, obavy, touhy, bolest, atd. A nebojí se zahrnout témata, která mohou být pro někoho tabu v dětské literatuře, např. kanibalismus u křečků. Velmi oceňuji, jak jemně dokáže nepříjemné věci, které k životu patří, vylíčit…

Díky knize jsem si připomněla, že často nedáváme (my jako rodiče) dětem prostor, aby nám mohly něco vysvětlit. Když se o ně bojíme, reagujeme vztekle a padá z nás slůvko „nikdy“… Dcera s tím má své zkušenosti. Tak jsem to s ní teď mohla v klidu rozebrat. … Blick, cvak. … Knížka nás inspirovala ke společné aktivitě. Zkoušela jsem s dcerou kreslit na zamlžené okno:-)

Už jsme přečetli podruhé, nyní čteme knihy v sérii popořadě:-)

42 29.01.2020

Děti ráno sledují Doktorku Plyšákovou a já mám asi půl hoďky na čtení:-) Tak nebylo divu, že když objevily tuto knížku v knihovně, musely si ji hned vypůjčit. … Arnoštík (2,5 roku) ji chce číst opakovaně, dokonce mi ji nedovolil vrátit ještě do knihovny:-) … Mě knížka až tak moc nebere, ale vždyť taky není dělaná pro mě:-) … Na úvod obsahuje medailonek několika postav. To mě opravdu zarazilo. Protože tam jsou postavy, které nejsou v příběhu a chybí tam ty, které v příběhu jsou. Příběh sám o sobě má celkem hlavu i patu. Dokonce nepřijde Doky (Doktorka Plyšáková) s řešením na první dobrou, což mě potěšilo. Ale pak ty závěrečné rady mi přišly už zbytečné. Je to zářivá ukázka toho, jak násilně nacpat do knížky nějaký výchovný prvek:-) A fakt si nemyslím, že je nutné, aby se dítě učilo plavat v plaveckém kurzu. Na kole jezdit jsem dceru taky naučila sama a teď pomalu přichází na chuť kolečkovým bruslím:-)

41 04.05.2021

Vlastníme vyřazenou z knihovny. Četli jsme už několikrát. Barunka si od prvního čtení před rokem dvěma spojuje silný vítr se Severákem. Ten den jsem s ní byla venku, vezla kočárek s panenkou, zafoukal silný vítr a vzal jí z kočárku dečku na panenku:-)

Knížka obsahuje 3 vánoční příběhy: Dárek pro dědu Mráze, Pan Bubál a sněhulák Chladomil a Ztracené vánoční dárky. Příběhy se celkem v pohodě čtou, jsou srozumitelné, je v nich spoustu hezkých momentů a hodně se pomáhá druhým:-) Navíc je za každým příběhem i pár úkolů pro děti a můžete si s dětmi zazpívat 2 známé koledy, jejichž text v knize také najdete. Jenže je tu jedno velké ale. Vůbec nechápu, proč překladatelka J. Mádrová nacpala do příběhů dědu Mráze. České vydání je až z konce 90. let minulého století, tak proč? Působí to dost hloupě. Severní pól, sobi, skřítci, házení dárků komínem a … děda Mráz. Dvě hvězdičky ubírám právě za něj, protože je ve dvou příbězích.

Barunka (4 roky) se podivovala, že auto zakašlalo. Pan Bumbál ho startoval klikou:-) Můj děda má na Šumavě upravené nějaké předválečné auto, které používáme třeba při svážení sena. Tak jsem jí mohla z vlastní zkušenosti vysvětlit, jak to vypadá, když se auto startuje klikou a nechce chytit:-D

„Tmavou nocí sova letí,
očima si cestou svítí.

Do města se tiše nese,
nezabloudí, nebojte se?

Přes hory i přes lesy
správnou cestu najde si!“ (písnička z příběhu Ztracené vánoční Dárky)

41 04.02.2021

Vlastníme vyřazenou z knihovny. Knížka je plná hádanek a jako bonus je zde i pár logických úloh, u kterých si rozhodně potrápíte hlavičky. Hádanky jsou hodně známé, ale nevadí, je jich tam opravdu plno, tak hádat můžete o sto šest. Akorát mi vadí, že je odpověď vždy uvedena za hádankou v závorce, tak pokud si je čtu sama, oči mi, ještě než dočtu, ulétnou k vyluštění a je po hádance:-)

Po grafické stránce je to ovšem naprostá pecka. Náš Arnoštík (2 roky) ji pořád prohlíží a i když ještě moc nemluví, tak si o obrázcích z jeho iniciativy hodně povídáme. A Barunka (4 roky) se zase vyžívá, když může spočítat třeba ptáky, kočky, jablka a teď koukám, že ještě nepočítala třeba hlávky zelí:-)

Za mě nejpovedenější kniha hádanek pro děti, co jsem držela v ruce. A to mi jich v knihovně prošlo rukama celkem dost. Velkou zásluhu na tom má ilustrátorka Olga Ptáčková! O to víc mě zaráží, že jsem první, která knihu hodnotí.

Pro zamyšlení:
Tři chlapci šli do lesa. Našli ptačí hnízdo, ve kterém bylo 9 vajíček. Každý si vzal 3 vajíčka, a přesto v hnízdu 3 vajíčka zůstala. Jak se rozdělili?

41 19.11.2020