osman111 komentáře u knih
Co se stane s Vaším životem když nechtěně způsobíte smrt jiného člověka? A jak se změní život pozůstalých?
Lucie Hušková se řadí do mé top trojky českých spisovatelek a to čtu teprve její druhou knihu. Máte rádi Petru Dvořákovou nebo Viktorii Hanišovou? Tak Lucie Hušková je srovnatelně skvělá. Proč se o ní více nemluví?!
V této knize se setkáváme s třicátnicí Zojou, která způsobila smrt cyklisty. Autorka bravurně, syrově popisuje vyrovnávání se s pocity viny, zmaru a (ne)smyslu života. Moc cením, že byly popsány i ty nejintimnější projevy těla na tuto traumatickou situaci. Jsou zde scény, které se Vám vryjí pod kůži, aniž by byly přehnaně explicitní. Lucie Hušková umí naprosto věrohodně popsat proces vyrovnávání se s traumatickou událostí, kdy psychický stav skáče nahoru a dolů, tedy spíš dolů a ještě níž.
Druhá část knihy je z pohledu dospělého syna zabitého cyklisty. Je obdivuhodné, že i mužská role byla popsána uvěřitelně a připadalo mi zajímavé pozorovat rozdíly v chování můžů a žen po této tragédii.
Děsivé svou uvěřitelností.
Shari Lapena opustila známé vody thrileru a vrhla se na detektivku.
No.
Nebylo to špatné, to vůbec ne. Máme zde zavražděné velmi movité rodiče a zbytek postav, děti a jejich partnery, které mají všechny stejný motiv (dědictví) a nulové alibi.
Mohl to udělat kdokoliv z nich a ve výsledku je to vlastně jedno, kdo to byl, protože víte od začátku proč. Z tohoto důvodu mi od půlky bylo úplně fuk, kdo to udělal, protože kdyby ne ten, tak ten druhý.
Velmi mě zklamal konec, kdy nedošlo k žádnému zvratu, ale autorka jen stroze vylíčila, kdo to byl a jak to provedl. Kdybych si místo jména vraha dosadila jakékoliv jiné jméno, tak si řeknu hm, ok. Nebyl tam žádný aha moment, zvrat, rozuzlení, šok.
Připadalo mi zvláštní, že u každého výslechu autorka zdůrazňovala, že byl podezřelý nervózní (a myslete si, že vraždil!). Já nevím, ale kdyby u Vás zazvonil detektiv, že vyšetřuje vraždu, tak to za mě není synonymem pohodičky.
Tak takhle má vypadat thriler!
Manipulace, pohrávání si s lidskou psychikou, pád na dno.
Toto se B. A. Paris povedlo. Thrilery jsou supr odpočinkový žánr, ale trošku mi vadí, že je to všechno na jedno brdo. I tady se opakuje stejný rámec jako vždycky. Zdánlivě dokonalý bohatý pár z předměstí, u kterého vám něco neštymuje.
To proč jsem nadšená je to, že autorka vystavila příběh na strachu ze strachu. To co je děsivé je právě samotný strach. V knize se objektivně neděje nic strašného, ale to jak pracuje lidská mysl se strachem a následně paranoiou, bylo dokonale popsané. Zasít semínko pochybností, to přiživovat a sledovat co se stane. A on se rozeběhne kolotoč událostí, který může mít fatální následky.
Tohle byl určitě jeden z nejlepších thrilerů, co jsem kdy četla.
(SPOILER) Lepidopterologové, staré omšelé sídlo na anglickém venkovně a rodina, kde má každý svůj zkořeněný problém.
Moc velká krása!
Tato kniha Vás zavede do silně vědeckého prostředí výzkumu života nočních motýlů v ponurém prostředí prastarého domu.
Ani jedna z postav není zcela v pořádku. Hlavní hrdinka vykazuje znaky PAS (což není ani jednou řečeno a o to je to zajímavější, protože Vám to zkrátka jenom neštymuje, mhouříte oči a pak vám to začne docházet), matka (ne)bojuje se závislostí na alkoholu, otec je zcela odproštěn od jakéhokoliv dění a plně se věnuje výzkumu. A nakonec je tady sestra, jejíž problém neumím absoutně uchopit.
Znáte ty knihy, které zaujmou už jenom svou atmosférou? Oprýskanost, všudypřítomnost předků, zdánlivě snadný život. O problémech se nemluví, všichni hrají svou roli. A najednou to bouchne. Ono to totiž vždycky bouchne.
Tohle bylo skvělé!
Je náročné hodnotit něco, čemu se dává 5* kvůli respektu k tématu. Téma je důležité, ale forma mě otrávila.
Celá kniha je výčtem každodenních situací, které nejsou fér. Nejsou. Ale chybí zde nějaký děj, vývoj. Kniha je odzdrojovaná studiemi, každý odstavec má procentuální vyjádření nerovnosti pohlaví dané situace. Zdá se, že nám chtěla autorka předložit data. Ale proč si vybrala zrovna beletrii?
Máme zde hlavní hrdinku, která je absolutně neurčitá a popis jejich dnů, kdy se setkávala s nerovností. Na mě to působilo jenom jako výčet toho, kdy jí bylo ukřivděno, jedna situace za druhou. Já vím jak strašně to vyzní, opravdu hodnotím provedení, ne hlavní myšlenku.
Ráda si na stejné téma něco přečtu, ale Kim Čijong nebyla pro mě.
Korejský ostrov Čedžu ve 20. století, tradice potápěček henjo, matriarchát, hlad, politika, válka, kolektivní vina. A také splynutí s přírodou, zakořeněné tradice, šamanismus a přátelství.
Zpočátku jde o nadherný příběh o životě henjo, potápění a krásách mořského dna, který se však záhy změní vlivem politického dění a z krásné knihy k vodě se stane drsný boj o přežití, kdy nevěříte nikomu a u každého zaťukání na dveře cítíte blížící se smrt.
Knihu hodnotím jak za faktografickou stránku popisu dějin, o kterých nic nevíme, tak za nádherné poetické zpracování. Autorka bravurně vykreslila spjatost s přírodou jako elementárním prvkem a smyslem bytí, ale věřila jsem ji i pocity kolektivní viny, traumata a hledání důvodů k životu. Tohle byl skvost a já si moc přeju, abyste si tuto knihu přečetli. Vím, že trh s beletrií o 2. světové válce je víc než presycený, ale četli jste někdy o masakru na Čedžu?
Dávám milion hvězdiček z deseti
Španělská občanská válka, nejzapadlejší vesnička v horách a osudy obyčejných lidí. Malé osudy na pozadí velkých dějin mám nejraději, ale tady vůbec nevím, jak hodnotit. Úsporné popisy velkých zvratů, nijak zvlášť detailně vykreslené postavy, hodně pozvolný rozjezd, který se vlastně nerozjel. To vše může mít za následek, že kniha zapadne mezi ostatní, mezi průměr.
Téma je skvělé, autor pracuje s nejednoznačností pravdy a spravedlnosti a velmi věrohodně popisuje, jak může občanská válka kompletně změnit chod jedné bezejmenné, nedůležité vesnice a život každého jednoho obyvatele.
Řekla bych, že je to jedna z těch knížek, co se musí nechat uležet.
Autobiografie nečtu vůbec a na knihy (kterých se teď vyrojilo asi tak sto milionů), které nějakým způsobem navazují na Harryho Pottera, jsem se dívala trošku s despektem. Působilo to na mě, že chtějí autoři prostě z tohoto neopakovatelného fenoménu ždímat, dokud to aspoň trochu jde.
Nikdy jsem se přímo rolí Draca na celý příběh nezamýšlela, brala jsem ho jako slizkého záporáka, nic víc. Ale ono to bylo jinak. Ty důvody proč byl, jaký byl, jsou zcela pochopitelné a teď ho vnímám jako člověka, který byl prostě ztracený. Genialní J. K., no..
Ale jak řekl sám velký Albus Brumbál, o tom jací opravdu jsme, nesvědčí naše schopnosti, ale naše volby.
Tom je nejen bravurní herec, ale také skvělý autor. Pokorný, autentický, naprosto upřímný. Oceňuji, jak moc šel s kůží na trh a nebál se odhalit své psychické problémy, závislosti a pletky se zákonem. To, že přesně popsal, jak snadno se může člověk dostat na úplné dno. Nenápadně, plíživě. A taky to, co ho vrátilo zpátky a co je vlastně důležité.
Je to kniha, kterou budete číst opakovaně, protože popisuje natáčení, interakci s britskými hereckými velikány a má prostě všechno, co byste si od ní přáli. A hlavně má obrovskou přidanou hodnotu. K Tomovi teď necítím nic, než obrovský respekt (a to s tou mudlovskou š. - víte co, to co se nesmí řikat, jsem mu teda odpustila).
"Život se žije směrem kupředu, ale pochopit ho lze jen zpětně. Člověk nevidí místo, na kterém stojí, dokud na něm stojí."
Znáte ten pocit, kdy od první stránky víte, že to bude skvělé?
Tak to je přesně ona.
Psychologický román o hledání sebe sama, léčivé schopnosti přírody a síle komunity.
Neznám knížku, kde by byly tak bravurně vykreslené ženské postavy. Silné ženy s až květinovou křehkostí, nezlomností a schopností se přizpůsobit nepříznivým podmínkám a zakořenit. Autorka nám představila celou škálu různých postav, z nichž ani jedna není černobílá a vy vlastně nevíte, zda je sympatická, zda ji chápete a odpustíte jí. Skvělé.
Spojení poetického vyprávění, toxických vztahů a drsné australské přírody je prostě dokonalost. Tato kniha má všechno.
Za mě nutnost a řadím ji mezi top knihy roku (jo už v březnu). Napsat knížku částečně květomluvou? Odvážné a v tomto případě skvělá volba. Upřímně nevím, kdy jsem byla z nějaké knihy takto nadšená.
Takže asi tak.
Antiutopický román z roku 1920!!
Neexistují jména, vše se podřizuje blahu Jednotného státu, duše a fantazie jsou (téměř) vymýcené nemoci, vše je řízeno Dobroditelem, a to od počtu zkousnutí při jídle až po minuty na odpočinek.
Jakou zemi Vám to připomíná?
Jsem nadšená. Deníková forma hlavního hrdiny D-503 je dokonalá. Rozum, matematika, nalajnovanost.
D-503 je šťastný, žije přece v dokonalém státě. Je šťastný dokud...
Dokud nepříjde žena I-303 a zjištění, že šťastný není.
Onemocní touhou, začnou se mu zdát sny (známka nemoci) a pochybnosti narůstají.
Nebudu více prozrazovat.
Toto prosím vyšlo 20 let před Orwellem. Nechápu, že tato kniha nemá více pozornosti. Pokud se Vám Orwell líbil (jakože asi jo), určitě si ji přečtěte.
Doporucuji přečíst po Svědectví o životě v KLDR od Niny Špitálnikové).
Není to oddychovka, nečte se úplně lehce, ale prosím, opravdu do toho jděte.
Chtěla jsem změnit svůj pohled na povídky. Takový byl plán. No, bohužel.
Tady tyto nejsou špatné, ale.
Ani jeden z autorů nešel do hloubky, čemuž se nedivím. Na pěti stránkách prostě Annu Kareninu nenapíšete. A tak je výsledek ten, že všechny povídky vyzněly jenom plytce. Nic víc. Nebudu se rozepisovat o každé zvlášť, protože, zcela upřímně, k většině nemám co říct. Po obrácení stránky jsem zapomněla, o čem byly. Přemýšlím jen nad povídkou Hany Mornštajnové, takže i přes to, že ji nehodnotím kladně, myslím, že je nejlepší. Zanechala totiž ve mě aspoň něco, i když to není pozitivní.
Povídka Hany Mornštajnové nebyla špatná, ale téma psychicky týrané ženy by si zasloužilo obsáhlejší formát. Měla jsem pocit, že autorka dostala zadání, do hodiny něco napsala a poslala. Šmitec. Nic hlubokého, i když téma je skvělé. Mohl z toho být román a mrzí mě, že není. Taky mě mrzí, jak k tématu přistoupila. Prvoplánové hraní na city, šokovat a konec. Co bylo za tím? Proč se to dělo? Jaké byly ty plíživé nenápadné náznaky? Odkud to celé, na obou stranách, pramenilo? Autorka, jak už je zvykem, jenom popsala smutný příběh. A já se ptám, nešlo by to lépe?
Hrůza, šílenství, bezmoc.
Nevím, jestli dokážu správně uchopit to, co jsem právě přečetla. Čeká Vás Karika, takže asi víte. Napětí od první stránky, které se postupně stupňuje v šílenství, až dojdete ke konci, kde Vás to totálně odpálí.
Věděla jsem, co mě asi čeká. Ale toto?
Nechápu, že autor nemá více pozornosti. Za mě není v tomto žánru nic lepšího. Prostředí slovenských hor, lesy, extrémní mrazy, nečernobílé postavy, zvraty, když to absolutně nečekáte. Nikdo neumí popsat atmosféru lépe. Nikdo. Pokud jste otevření mysteriózní zápletce, jděte do toho. Vtáhne Vás okamžitě.
A přečtěte si všechno od Kariky, aspoň se dozvíte něco o slovenských horách.
Petru Dvořákovu považuji za jednu z nejlepších současných českých autorek. Vrány jsou fenomenální.
Dědina je jiná.
Neměla jsem pocit, že jde o Petru Dvořákovou, že je to ona. To v čem je tak zajímavá a jiná mi v Dědině malinko chybělo. Bylo to syrové, bez příkras a absolutně autentické tak, jak to autorka umí, ale to nestačilo. Měla jsem pocit, že by mi stačila ukázka, přečíst 50 stran a už nepokračovat. Upřímně nevím, jak hodnotit. Není to vůbec špatná knížka, jen mám asi na autorku vyšší nároky, protože to umí lépe. Nicméně téma je neotřelé a velmi realisticky popsané. A to je možná to, co mi vadilo. Popis. Popis života na vesnici, skvělý popis, jazykově hodnotný, bez chybičky, ale popis.
Skvělé, opět!
Kvalita napříč knihou je stoupající. První povídky tedy hodnotím spíše jako slabší.
A pak se to rozjede.
Dokonale propracované mužské postavy tak jak to umí jenom Haruki. Ženy nepřítomné, tajemné, magické. Odejdou a neřeknou ani slovo. A není to v pohodě ani po letech, prostě není. Motivy kočky a hada, magický realismus v té nejryzejší podobě.
Celou knihou provází pro Murakamiho typický jazz a děj plyne v podobném tempu. Osobně miluju autorovy evropské odkazy a v této knize mi bylo dopřáno. Celá jedna povídka o Řehoři Samsovi. V podání japonského autora? No, dost originální.
Za mě skvělý kousek a určitě do toho běžte.
Nebudu hodnotit text, protože ten ve mě nic nezanechal a nemyslím si, že o něj v knize jde.
Co hodnotím velice kladně, je grafické zpracování.
Osobité, milé, nádherné.
Zažloutlý čtverečkovaný papír, krásné skici, které působí tak osobním dojmem, jako by byly jen pro vás.
Upřímně jsem se nesetkala s dokonalejšími, milejšími ilustracemi. Nádhera.
Tak především se nejedná o postřehy psychoterapeutky, nýbrž o krátké povídky, které spojuje stejný motiv. Bolavá duše více či méně, jasněji či náznakem spojuje všechny postavy.
U povídkových sbírek se mi stává, že se mi líbí jedna nebo dvě a ostatní zapadnou nebo mě ničím nezaujmou. Tato kniha je výjimka. Autorka laťku drží po celou dobu velmi vysoko a bravurně zvládá poetická zakončení. Myslím, že situace popsané v povídkách nejsou každému vlastní, ale pocity ano. Myšlenkové pochody a zkratkovitá jednání v krajních situacích jsou mistrně vyobrazeny. Doporučuji.
Myslím, že tato kniha může být pro mnohé působivější než Lolita. Surovější, bez obalu.
Pohled oběti není tak zajímavý jako pohled pachatele, ale oceňuji barvitý a bezútěšný popis, propracovanou psychologii hlavní postavy a poměrně zdařilý jazyk. Je překvapením, že v českém prostředí neslaví větší úspěch. Obsahově je velice hodnotná.
Marek Šindelka předvedl, jak do prózy vetknout poezii.
Jazykově dokonalé, poetické, jemné, ale svým nezaměnitelným způsobem tíživé.
Malá nenápadnost, která vás srazí a donutí přemýšlet.
Neposuzujte knihu jako poezii a budete nadšeni.
Jedná se spíše o jednoduché, někdy bezduché říkanky, které doplňují obrazy z autorčiny tvorby. Mariana Há čtenářům poskytuje malou soukromou výstavu a rozhodně se nesnaží o vysokou poezii. Nerada bych proto hodnotila knihu jako poezii, protože slova v této knize stěžejní nejsou.
Mimořádně důležitá kniha, ve které se velmi nenásilnou formou dozvíte více než běžným studiem. V knize sledujeme jednu ortodoxní židovskou rodinu v průběhu zhruba dvou dekád, což umožňuje nahlédnout, jak u ortodoxních židů fungují různé životní i každodenní situace. Sledujeme rodinu v Antverpách, Izraeli a New Yorku, kde se život této uzavřené komunity velmi liší-jak u Chasidů, tak u moderně ortodoxních židů. Autorka s tématem pracuje velice jemně a s respektem, umožňuje tak čtenáři pochopit oddělenost, uzavřenost a stranění se.
Osobně knihu považuji za skvělý začátek, pokud máte v plánu se o toto téma zajimat do hloubky.