Pablo Kral komentáře u knih

Naše poznání nejhlubších struktur fyzikální reality se od prvního vydání přece jen kamsi posunulo, a tak autor přikročil k nemalé revizi původních textů. Patrně nejde o vysloveně nadčasovou knihu – možná (nebo snad), že bude za dalších 15 let potřebovat další důkladnou revizi. Přesto jsem přesvědčen, že dokud tato Barrowova kniha významně nezastará – má smysl ji číst. Pro mne je to fundamentální literatura o základních otázkách vesmíru, především o opojné vidině unitární teorie pole. Nicméně nakonec musím sdílet s autorem názor vyjádřený v závěrečných větách knihy: „Neexistuje zádná formule, která by mohla vyjevit veškerou pravdu, veškerou harmonii, veškerou prostotu. Kdybychom totiž mohli prohlédnout vším, neviděli bychom vůbec nic.“

6 28.12.2013

Přečetl jsem před pěti léty a - upřímně řečeno - netroufl (nedovolil) jsem si komentovat. Neměl jsem odvahu. Nyní jsem výtisk opět uchopil do rukou a zvažuji... že je snad dobře, že vzpomínky již vybledly. Ale vzpomínám... Tohle byla nejnáročnější kniha, kterou jsem kdy přečetl. Nic pro slabé nátury. V pubescenci ani adolescenci by mě nikdy ani nenapadlo, že někdy u knihy uroním slzu (jsem chlap jak hora). Viola byla má přibližně šestistá kniha, a... stalo se. Totiž komentovat tuto knihu je jako vysvětlovat mimozemšťanovi co je to koncentrační tábor. Podruhé bych to asi nedal. Neuvěřitelné co člověk zkusí než umře... Probíral jsem žebříček nejlepších knih a Viola se umístila vysoko. Právem. Nemám slov. Druhá světová válka byla tak "unikátní" a tak strašlivá, že zplodila takové příběhy, jako je tento. Nebylo mým primárním úmyslem komentovat vlastní obsah knihy, ale vyjádřit ten strašlivý a strašidelný pocit, který rezultoval... Až dnes jsem našel odvahu... Kéž by se tak tristní existencialismus vůbec nemusel svěřovat papíru. Děkuji za nejsilnější čtenářský zážitek života. Mengeleho děvče si zaslouží primární příčku v žebříčku. Tehdy jsem udělil pět hvězd, ale dá se tohle vůbec hodnotit kvantitativně? Uvažte sami...

5 29.09.2024

Komunity matematiků si velmi vážím. Vždycky jsem byl hluboce přesvědčen (narozdíl od samotných matikářů), že člověk přece MUSÍ mít v hlavě jakési chuchvalce nervových buněk, které jej v ideálním případě katapultují na VŠ studium matiky, či mat-fyzu. Ti s jejich deficitem stěží našprtají SŠ. A jetli ne, tak jsem pitomec. Na úvod řecké základy, pak Východ, Čína, renesance, infinitezimi, géniové osvícenství, matika za Napoleona, nekonečna, a géniové 20. století. Knížka je pěkná, úhledná, dobře se čte (hlavní články vždy střídají medailonky těch nejvýznamnějších). Ale hlavně - kniha na mně celou četbu dýchala interesantním vánkem psychologie a psychická atmosféra popisovaných životopisů byla nabitá na 220 Voltů. Opravdu velmi zajímavé čtení. Kdybych na střední neměl z matiky nelidského zloducha co jen pouští strach a hrůzu, jistě bych se této fascinující královně věd věnoval i já. Pět hvězdiček

5 27.09.2024

Můj filozoficky vzdělaný kamarád jednou při poslechu Křesťana řekl: "To je ale blbý", a já si od té doby často lámu hlavu nad tím, proč se někomu nějaký žánr líbí a druhý ho "neunese na bedrech svých". Nevyřešil jsem to nikdy. Já jen moc rád vzpomínám na začátky Druhé Trávy (R. Křesťan a DT, s Pavlínou Jíšovou, pak Starodávný svět a Pohlednice) v devadesátých letech. To bylo něco tak fenomenálně podmanivého, že jsem s radostí této kapele odpustil, že vlastně nehrají ortodoxní bluegrass, ale svoji vlastní originální hudbu na bluegrassové nástroje. Krásnější vzpomínku, než na Poutníky, Druhou Trávu a s tím spojenou původní Křesťanovu tvorbu ve své čtyřmi křížky zatížené paměti prostě nevydoluju. Jsem vděčný za to, že tato kniha vznikla. V roce 1998 ji vydalo nakladatelství FOLK a Country, s.r.o., ale její věkovitost mi vůbec nekazí dobrou náladu při studiu Křesťanova zpěvníku a rozhovoru s ním. Hudební kniha dle mých představ.

5 17.07.2020

Tato pozoruhodná práce delikátně operuje s dvěma základními literárními polohami. Na jedné straně je to jazyk poetický, což je alespoň pro můj čtenářský apetit sice nezvyklé, avšak také přinejmenším sympatické. Kniha je prodchnuta esencí podivného tajemna, do záhadného hávu zahalené okultní fluidum vyzařuje nezpochybnitelné charisma, atmosféra vibruje sotva popsatelným propojením mezi sférami duchovna a rozjitřenými, rozechvělými fantaziemi. Nebylo vždy snadné transponovat zaměřenost pozornosti od slova ke slovu, od věty k větě, od odstavce k odstavci. Na druhé straně může být, že jde o seriózní pokus zakotvit tuto snovou realitu tam, kam podle autora patří. Obsahově se jednalo o zajímavý konglomerát dvou realit: skutečnosti "skutečné" a skutečnosti "skutečně neskutečné". "Objektivní" realita se tu mísí s tou snovou, kterážto na takzvané objektivitě rovněžtak vítězoslavně participuje. Jistě nijak originální nápad propojit snovou fantazii s realitou však vyvíjel na mé cerebrální závity nemalé nároky a nutil mne do obratných kouzelnických manipulací, jak se zdálo po každé další přečtené stránce, stále novým a jedinečným způsobem. Až to bylo tu a tam na škodu elementárním myšlenkám díla. Interesantní všehochuť, jen co mínění ctěného čtenáře ráčí. Tak mne napadá: Zdálo se mi, že jsem motýlem, nebo jsem byl motýlem, kterému se zdálo, že jsem já? Co je vlastně skutečnost a co sen?
Tenhle Mossův vysněný hotel však díky místy přepjaté originalitě pozbývá pětihvězdičkových kvalit a hodnocení tak po pečlivém zvážení ponechávám na hvězdách čtyřech. A pakliže jste knihu nečetli a nejste z mého komentáře nikterak moudří, přečtěte si to. A pak dloooooouze dumejte.

5 12.09.2016

Dovolím si metaforu (za nepřesnosti v koordinaci fantazie a faktů se předem omlouvám) : Cukuru je jako mohutná tekoucí řeka s nesčetnými rameny - a hlavně - několika přítokovými větveními, kde každý z přítoků má jinou barvu duhy - a ve výsledku - po důkladném smíchání a smísení všech barevných komponent tohoto mohutného řečiště, se objeví přesně to, co známe z hodin fyziky jako bílé světlo. Krystalizuje tu před námi bezbarvý Stvořitel, stvořitel právě onoho veletoku s průsvitnou, průhlednou a bílou vodou bez náznaku zabarvení. Jeho proudy jsou zpočátku harmonické, i když tu a tam se útržky bujné vegetace postarají o nějaké vzrušení a postupně dojde až na kritickou turbulenci někde v hloubi erozívní procesuality, a to je ovšem zásadní rána ideální harmonii a stabilitě všech komponent říčního systému. Ale hrdinské vzepětí proudnic vydavší se vlastními nevyzpytatelnými podvodními cestami nakonec vlny upokojuje a dopřává sluchu až konečnému cíli putovaní každé řeky - moři, oceánu.

5 23.05.2015

Ne že bych se prostřednictvím této nádherné knihy chtěl oddávat nemístnému optimismu ohledně zastavení vymírání druhů, ale přece ji chápu jako cenný příspěvek. Osobně jsem přesvědčený, že divoká příroda je to vůbec nejdůležitější co jednotlivé národní státy mají, a její ochrana je to nejnaléhavější co mohou poskytovat. Divoká příroda je jediný skutečně závažný ukazatel kvality života nás všech i budoucích generací. Ve světě, kde mezi betonovými megapoli stresované krávy okusují chudé traviny, pobíhají tu psi a kočky, sem tam nějaký vepř, holub či myš, a to je asi tak všechno, bych raději nežil vůbec. Kniha je pravou pastvou pro oči.

Studium této knihy mne nejprve nadchlo, poté uchvátilo a nakonec zcela pohltilo. Našel jsem v ní přesně to, co jsem hledal: roli obrázků, ilustrací a schémat v dějinách vědy - mnohdy přímo z pera samotných objevitelů. Kniha mi dala na několik večerů zapomenout na vyčpělou realitu hord školometsky nezáživných učebnic. Poznání se zde ventiluje svěžím dechem neotřele prezentovaných dějin vědy, staví se do zcela nového světla a nabízí unikátní náhledy na vědecké objevy napříč věky objevů. Barrowovy doprovodné texty k jednotlivým obrazům jsou plně přiléhavé a k věci. Autorovi se povedl mistrovský kus. Jedna z nejkrásnějších a nejzajímavějších knih, kterou jsem kdy držel v rukou, a kterou mám naštěstí ve své knihovně. Jasně cítím, že pět hvězdiček je jen chabě nedostatečný způsob jak ocenit tuto nádhernou raritu.

5 05.08.2014

Prvních sto stran knihy mne nadchlo, druhých sto způsobilo závrať z propasti existence vykloněné do nicoty, třetí stovka už hraničila s nudou a na závěr mne dílo zklamalo. Autor mne vyléčil z naivity, že jsme snad na stopě největší záhadě a donutil pochopit, že člověk stojí tváří v tvář tomuto základnímu problému filozofie de facto zcela osamocen. Přinejmenším v racionální rovině problém nemá žádné adekvátní řešení. Přesto se autor svého tématu zhostil způsobem, kterého si cením. Jsou zde patrné stopy napětí detektivního žánru. Pohlédneme-li na tuto knihu jako na svého druhu literární útvar bez vědeckých ambicí, jeví se jako pozoruhodný hlavolam k procvičení závitů v neokortexu. Dlouho jsem zvažoval hodnocení. Vyhrálo to originální literární vidění a dal jsem 5*.

5 16.04.2014

Po geniálních Slaměných psech jsem si tuto knihu pořídil už jenom z úcty k autorovi. Ztěžka jsem se prokousával prvními 50ti stránkami a pak jsem knihu odložil s tím, že bude třeba jaksi "dozrát" do té správné nálady. Po půl roce jsem se do ní znovu zahloubal a tentokrát ji fascinovaně přečetl jedním tahem. Posmrtný život a touha po nesmrtelnosti - dvě hlavní témata, která autor v knize exponuje. Osobně bych vůbec neřekl, že John Gray je filozofem pesimismu - filozofuje spíše realisticky. Sám mám obsáhlé zkušenosti s křížovou korespondencí, a tak jsem s autoren zajedno - automatické psaní (s pravděpodobností hraničící s jistotou) není schopné prokázat posmrtnou existenci - leda manifestaci podprahových stavů, že nesmrtelnost díky vědě je skutečně pošetilá, a koneckonců že "vždycky existovali lidé, kteří byli rádi, že smrt znamená konec". Přiznávám, že je pro mne těžké komentovat právě tohoto autora - vyjadřuje se sice přiléhavým, avšak poněkud komplikovaným jazykem. Jenom pro ukázku: "Pokud pochopíte, že snahou o věčný život si přejete zachovat neživý obraz sebe sama, možná nebudete chtít být vzkříšeni nebo přežít v posmrtném ráji. Co může být smrtelnější, než neschopnost zemřít? Posmrtný život je jako utopie, místo, kde nikdo nechce žít. Bez ročních období nic nezraje a nepadá k zemi ... nic neumírá, takže se nic nerodí ... pátrači po nesmrtelnosti hledají cestu ven z chaosu: ale oni jsou součástí chaosu ... nesmrtelnost je jen hasnoucí duše promítnutá na čisté plátno - víc slunce je v padajícím listu..." Neměl jsem v úmyslu vytrhávat cokoli z kontextu, jen ilustrovat, že dílo pro mne má - kromě jiného - i poetický rozměr.

5 15.01.2014

Když jsem před deseti roky nastupoval – bez jakýchkoli zkušeností - jako sanitář (pomocný zdravotník) na operační sály, měl jsem přirozeně problém zorientovat se v lékařské terminologii chirurgů a anesteziologů tak, aby to prospělo mně - a především pacientům. Proto jsem si koupil právě tento slovník. Neskutečně mi pomohl. Vyznat se v diagnózách, porozumět operačním programům, zefektivnit a zjednodušit si práci a dát tak smysl funkci nejnižšího člena operačního týmu. Mám k této knize zvláštní vztah, který jen tak nevyprchá, protože mne řadu měsíců podávala pomocnou ruku v mé profesi. Ale myslím, že může být užitečná i laikům z nelékařského a neošetřovatelského prostředí: výklad termínů je srozumitelný, často zjednodušený až na samotnou hranici únosnosti. Rozhodně doporučuji všem, kteří se tak či onak zajímají o medicínu.

Autor zcela opomíjí faktor genetického sklonu k vyšší citlivosti nebo pozměněného biochemického prostředí mozku (o perinatálních vlivech nemluvě). V důsledku toho je Röhr orientován příliž úzce na ranné fáze vývoje jedince. Přesto na mne autor zapůsobil jako praktik s bohatými zkušenostmi.

5 13.10.2013

Anotace nelže - skalním sci-fistou nejsem, jen jsem se chtěl dozvědět o žánru něco víc. Sympatická publikace, která se nebojí relativní věkovitosti žánru a snaží se ji i za cenu úsporných opatření (méně kreseb a více textu v bublinách) přiblížit každému zájemci v tomto netradičním hávu. No trvalo mi to pár dní než jsem to přelouskal, ale výsledný dojem byl vcelku dejinně ukončený a komplexní. Je to výpravné, takže příběh i zajímavý. Jsem vskutku sváteční sci-fista. Mými vyvolenci jsou Clifford Simak, Martin Petiška, Jules Verne, bratří Strugačtí a ještě pár. Dialogy v bublinách jsou úderné, děj je krásně vykreslený, kniha má slušný rozsah. Dával jsem si na čas a každou stránku si vychutnal. Mám rád pěkné knihy (a tato jí je), protože moje čtenářské ego rádo speciality. Stvořit dějiny science fiction v komiksu byl výborný nápad a já jsem hrdým majitelem jednoho (legálního) výtisku. Pět hvězd

4 27.09.2024

Pana Jana A. Nováka si vážím a považuji pro jeho umírněný přístup k záhadám (tzv. seriózní záhadologie). Je to něco docela jiného než vidět mimozemšťany za každým rohem. Pořídil jsem si několik svazků od tohoto badatele s spisovatele nu a - teď se k tomu dostaneme - Příběhy českých alchymistů a mystiků považuji za jeho nejzdařilejší kulišárnu. Převážná většina knihy zabírá pochopitelně alchymie. Ta má historické kořeny v dávnověku a pan Novák měl před sebou výzvu poprat se s tímto tématem. Nechybí pohledy a popisy alchymistických laborování, obracení ve zlato, jedy, kovy, prostě alchymistická laboratoř. Hemžilo se to tam renesančními osobnostmi představující předvoj skutečné chemie, ale i vykutálenci, vykukové a příživníci. Osoba Jeho Milosti císaře Rudolfa II. rovněž nesměla chybět. Co se týká mystiky, tam autor trošičku zaspal a moc podkladů k dispozici asi nesehnal. Ale to nevadí - Je toho dost a já - přestože knihy pana Nováka čtu jen okrajově, chtěl bych mu udělit velikou pochvalu za tuto knihu, neboť jsem se královsky bavil. 5*

4 27.09.2024

Je načase, abych se podělil o zážitky z četby této knihy: Jak jsem vyrozuměl, byla to prvotina Niny Špitálníkové, ale já si nemůžu postěžovat, že by se to četlo nepohodlně. Nina byla přesná, vstřícná, upovídaná, představovala památky, stručnou historii KLDR, v rámci možnosti cestovala, studovala ... na pár chvil i oddechovka. Za jednu věc ale hvězdičku strhnu. Její běžný, až bezstarostný život v rámci univerzity (i jinak) byl - a to si přiznejme - zakonzervován v jakési bublině, ve které se režim ukazuje z té přívětivější stránky. Až v závěru přidala kapitolu Propaganda a historie, ve které věc uvádí do jisté míry na pravou míru - znelíbil ses režimu? - výslechy, mučení, vězení, koncentráky, popravy ... atd. Přestože jsem knížku přečetl za dvě odpoledne a bavila mě, neudělím plný počet hvězd. 4*

4 27.09.2024

Musím kápnout božskou, že jsem se Slezskými písněmi tak trochu bojoval, ba zápasil. Tato poetická forma mi poněkud neseděla. Já sám "dělám" spíše lyrickou poezii (viz web), a k údernému sociálnímu buřičství mám daleko. Ale ať už je to jak chce, svoje jsem si ze sbírky bezpochyby odnesl. Také to byla moje povinnost, neboť Vladimír Vašek byl můj praprastrýc, a toto dílo se u nás doma bralo jako rodinné stříbro, no a já jsem do něj "dozrál" až "na starý kolena". Jako praprasynovec Petra Bezruče tuto sbírku odmítám hodnotit i navzdory mé zásadě udělit hvězdy všemu, co přečtu. Toto je jediná výjimka. A spadl mi teď kámen ze srdce, že ani hodnotit nemusím. Byl bych pochopitelně zaujatý. Takže jen velmi stručně: chápu hodnocení čtenářů, úplně rozumím i kritickým komentářům, vím, že sto lidí - sto chutí... a asi je to tak správně. Trochu jsem se u tohohle komentáře zpotil, ale mám to za sebou. Přeji co nejkrásnější podzimní i zimní večery s prózou i poezií... a třeba někdo z vás vezme zavděk i Slezskými písněmi...

Nemám zrovna ve zvyku komentovat Osha, protože je to obtížné. Ale tady udělám výjimku. Čte se to skvěle. Celou řadu témat mi dokázal osvětlit, doslova naň vrhnout světlo. Musel jsem si dávat pauzy a knihu po pár stránkách na chvíli odkládat abych to strávil a hlouběji pochopil, což se k mé veliké radosti docela dobře dařilo. Formulace jsou maximálně výstižné a trefné, moje porozumění textu bylo plynulé a bez překážek typu nepochopení myšlenky, což přičítám Oshovu neslýchanému talentu vysvětlovat. Znovu a opět jsem se musel podivovat autorově neobyčejné schopnosti vnést triviální pravdu do komplikovaných problematik. Kromě elementární otázky světla a strachu ze tmy autor řeší i problematiku utrpení, hledání, snění, víry a pochopitelně taky meditace. Kořením se stalo vyprávění řady pozoruhodných příběhů dokladujících autorův pohled na svět plný moudrosti a porozumění. Škoda, že někteří rádobyčtenáři považují Osha za šarlatána. Fňuk. Knihu bych doporučil úplně každému i jako vhodný podklad ke zkvalitňování emoční inteligence. Tady je malá ochutnávka: " Nejniternější bytí je blaženost. Ale je obklopena mraky utrpení. Prožívá jen samé trápení a úplně zapomněla, kým je. Lidé se ztotožnili se svými zážitky natolik, že si říkají: Tohle jsem já a tamto jsem já! Jak se tomu mohu vyhnout? Jak před tím mohu utéct? Jak se toho zbavím? Mám se modlit? Nebo pít alkohol? Kam mám jít? Mám spáchat sebevraždu, nebo mám žít dál? Co mám dělat? Mám stát na nohou, nebo na hlavě? Můžete dělat cokoli, ale dokud věříte představě, že jste utrpením, jež je všude kolem, budete mít pořád velký problém. Člověk se musí od této představy oprostit a začít zkoumat samotné utrpení. Kde je? Kdo jsem já a kde jsem? Jakmile člověk začne zkoumat, vznikne mezi ním a utrpením určitá vzdálenost. A okamžitě dojde k transformaci. Člověk dospěje k pochopení a řekne si: Tamhle je utrpení a tady jsem já. Utrpení je tamto a já jsem tohle. Utrpení je to, co je prožívané, a já jsem ten, kdo prožívá. Utrpení je to, co je pozorováno, a já jsem ten, kdo pozoruje. Utrpení je to, co je poznávané, a já jsem ten, kdo poznává. Jsem mimo ně. Nejsem nešťastný. Netvořím s utrpením jeden celek. Jakmile to pochopí, začne se v centru jeho bytí hromadit energie. V jeho nejniternějším bytí září slunce a je tam blaženost, extáze. I když zažije třeba jen malý záblesk, rozesměje se a směje se dál po nespočet životů. A nechápe, proč se lidé chovají tak nesmyslně: Proč trpí? "

4 04.07.2021

V prvotním nadšení z rozečtené knihy jsem chtěl komentář začít slovy: "Tato kniha mne dopomohla ukončit ospalé mžourání za zpola zavřenými víčky a otevřela mi oči." Jenomže později jsem si uvědomil, že .... Osobně jsem postižen přesvědčením, že pokud nejsme stavu určitý jev přesně definovat, pak nelze rozhodnout, co daným jevem je a co není. A to nejsme s to skoro nikdy. Tedy s výjimkou některých exaktních věd (matematika) a formální logiky, ale tam se zase zanedbává obsah v podobě praktické reality. Čili v praxi to vypadá takto: "Skutkovou podstatu" sekty je (překvapivě) obtížné dost dobře definovat. Není divu. Co již sekta je, a co ještě není? Takových pokusů to vyřešit už tu bylo... Důsledně vzato: sekty a sektářské myšlení je (překvapivě) rozšířenější a všeobecnější fenomén, než se obecně míní. Cituji autora: "Můžeme také zmínit křesťanství, které - ještě než dosáhlo privilegovaného statusu oficiálního náboženství - bylo a dodnes často je považováno za odpadlickou sektu judaismu...." Souvislosti nechť si každý rozváží sám... Navíc jsem toho názoru (a to se v knize nepojednává), že být obětí psychické manipulace, což je pro členy sekty jedním z typických rysů, pozoruhodně zavání fenoménem, jež se zove propagandou (a blízkým vymýváním mozků), kterou jsou všechny společnosti dnešního světa veskrze prosáknuty až na dřeň. Nejde mi o nic jiného než o relativizaci hranic. Kniha v mém případě splnila svůj účel, jestliže si kladla za cíl, aby si čtenář vytvořil vlastní kritický postoj k informacím. Knihu oceňuji jako více méně nesystematické, ale zajímavé povídání o sektách na 60 %.

4 12.09.2016

Dílo Lewise Carrolla znám a vážím si jej. Avšak v den, kdy jsem rozečetl tuto knihu, se ze mne stal pravověrný fanoušek Alenky a jejích dobrodružství. Byl jsem přirozeně zvědavý jak si s paletou Carrollových úchvatných nápadů poradí autor této knihy. V žádném případě jsem nebyl zklamán.Kvantová mechanika tak zábavná. Kvantová mechanika tak půvabná. Kvantová machanika tak krásná. Kvantová mechanika tak pochopitelná…? Ale moment – něco tu nesedí…! Kdo si vlastně kdy mohl dovolit říci, že jí rozumí? Ale ano! Vždyt jde jen o to nějak nenásilně a zábavnou formou ji čtenářům přiblížit. Nejsem fyzik ani pohádkář, ale myslím, že propojení pohádky a fyziky asi nebylo přímo autorovým vynálezem, rozhodně však záměrem. Spíš mi přijde, že si autor počíhal na příběh, který v něm pomalu uzrál, a pak jej nabídl dychtivému oku čtenáře. Alenka v každém případě zabodovala. Já jsem se bavil. 4*

4 17.05.2016

Po dlouhé době jsem se pro změnu rozhodl dát si sci-fi jako hlavní chod a sáhl jsem do díla bratří Strugackých. Z této sbírky jsem přečetl pouze ústřední dílo, novelu Chlapík z pekla. Po chaotickém úvodu se děj postupně propracoval do zajímavých poloh a do zajímavých dilemat hlavního hrdiny. Zápletky i duševní stavy titulní role byly vskutku poplatné velkým vojenským manévrům, účinkující si nebrali servítky, a tak přede mnou vyvstaly dramatické osudy bez příkras. Autoři se strefili do mého gusta. Dílo jsem přečetl přes noc, ale nelituji ošizení o spánek. Bratři Strugačtí jsou nadčasoví a má smysl je číst. 90% znamená 5 hvězd. Ještě reakce na wikipedii: Zlo je v člověku za normálních okolností přirozeně zakořeněno, avšak náznaků naděje a optimismu (jsou-li přítomny) se nemáme vzdávat ani ve zdánlivě beznadějných případech. Tolik můj názor

4 16.11.2015