Pablo Kral komentáře u knih

Fakta, fakta a zase strohá fakta. Nicméně pro mě je to ten typ literatury, ze které mi po zádech pobíhá mrazivý démon. Knihu jako jakési fluidum prostupuje neuvěřitelný cynismus vykonavatelů pokusů s notnou dávkou "nelidskosti". A propos - nelidskost. Tohle je vynález evropské renesance, a já osobně se celkem ani nedivím, že podstata tzv. "lidskosti" byla v historii mnohokráte zpochybněna, ba otřesena v základech. Něco v tom smyslu měl na mysli Hermann Göring, když při narážkách v Norimberském procesu na to, že historické pravdě bylo učiněno zadost, odpovídal stroze a jasně: "Pravdu mají vždy jenom vítězové". Bohužel, ale Göring v tomto případě trefoval hřebíček na hlavičku. To ovšem samozřejmě neznamená, že fenomén zla neexistuje, nebo že neexistuje odpovědnost za jeho páchání. A ještě jedna věc - pro zdravotníka velmi zajímavá četba.

Hned v první kapitole jsem se údivem div nesvalil, když jsem se dozvěděl, že mladý Hitler údajně nejméně jednou užil peyotl a dostal se tak díky tomuto psychedeliku do stavu jakéhosi vytržení, od kterého již nebylo daleko k magii a zahrávání si s temnými silami. Nu budiž... vždyť efekt této drogy je poplatný osobnosti uživatele. Avšak později už to nebyl jen peyotl, co Hitlerovu osobnost formovalo, či lépe řečeno depravovalo. Těch psychotropních agens bylo spíše čím dál více. Tak mě napadá: Je zajímavé si uvědomit, že prostřednictvím vlivu nejrůznějších "psycho-látek" na Fürera byly ovlivňovány osudy Třetí Říše, celé Evropy, i vývoj největší války v dějinách. A bylo by ještě zajímavější, kdyby existovaly - a byly odtajněny - lékařské záznamy o tom, co přesně a v jakých dávkách Hitler užíval, od kdy, jak dlouho, jak často, jakým způsobem ... atd. Tolik můj šok.
Jinak autor knihy splnil moje očekávání, četba uplývala na vlně zajímavých faktů, které sice "nevoněly" novotou, ale jako opakovačka z oblasti zločinů nacismu to bylo opravdu zajímavé. Rovněž panu Liškovi děkuju za zařazení šestnáctistránkové přílohy, kde se cituje z dobových dokumentů. Autorovu tvorbu dobře znám a mám ji rád, a tak mi ani moc nevadilo, že těch záhad se v knize opravdu mnoho nepořešilo. Vidím to na 89 % a v hodnocení dávám silné a pěkné čtyři hvězdy!

4 26.07.2015

Atraktivní téma. Zajímavé, čtivé. Na tak malém prostoru poměrně dobře zvládnuté. Knihu jsem přečetl na jeden zátah. Jediné, co mně na většině případů tak trochu nesedělo, byla horkou jehlou ušitá psychiatrická diagnostika. Tady autor zjevně zjednodušoval komplikovanou problematiku všemožných syndromů, poruch a nemocí. Ale to je asi nutno brát s rezervou, obzvláště s přihlédnutím k pomalému a postupnému historickému vývoji názorů na příznaky a příčiny. Z řady "slavných" Libora Budinského pro mě nejzajímavější dílo. Proto dávám 5*

4 29.11.2014

V jednom válečném dokumentu (a jistě i jinde) zaznělo, že je vlastně dobře, že Hitler přežíval až do posledních chvil. Kdyby Stauffenberg nebo jiní případně uspěli, mohlo by mnoho němců po válce říkat, že „náš Adolf by to ještě dokázal - vývoj války by nakonec zvrátil“, a v srdcích nacistů by fürer stále žil a dával naději... V samotném finále byl tyran cennější živý než mrtvý. Něco na těch slovech je...
Kdybych na první stránce knihy nevěděl, jak to všechno nakonec dopadlo, strašně bych Stauffenbergovi fandil a považoval za pravděpodobné, že se atentát zdaří. Jenomže při fürerovi stála jeho pověstná Prozřetelnost, a tak bych se kýženého konce příběhu jednoho statečného plukovníka nedočkal. Pro mě je to za pět hvězdiček - knížka sice útlá, ale vše podstatné bylo řečeno, a já ji hltal jako prvotřídně upečený thriller.

4 26.07.2014

Jako zdravotník si často kladu otázku, co všechno ještě člověk musí zkusit, než konečně umře. Když jsem si myslel, že žádná Knoppova kniha mne už nemůže nijak překvapit, tak z "Exodu-osudu vyhnanců" mne opravdu nebylo dobře. I kdyby tahle práce byla jen smyšlenou fikcí - přesto by na mne asi udělala mohutný dojem. Slovy humanisticky smýšlejícího filozofa: Je mnoho způsobů jak lze "zakoušet bezvýchodnou existenci". Uprchlictví je jedním z nich. Studie mnou otřásla. Na druhé straně řekli-li jsme A, řekněme i B. Pokud jde o světskou spravedlnost - musím souhlasit s tím, že bylo správné vyhnat Němce z území, jež okupovali. Koneckonců to byl přímý důsledek "jejich" světové války a museli za expanzivní agresi zaplatit. Bohužel i (zdánlivě) nevinní civilisté. Tak to vidím. Otevřená výpověď o válečných a poválečných hrůzách si zaslouží jasných 5*

4 27.06.2014

Dale Pendell napsal podivuhodný propletenec různorodých informací o a okolo psychoaktivních rostlin a látek. Souhlasím s autorem, že „pokud tuto knihu čtete, stejně už jste podivíni“. Je to ten typ knihy, která vás buď zcela okouzlí, takže se k ní budete s nadšením a respektem vracet, nebo ji s nechutí odložíte jako bizarní výplod autorovy obskurní mysly. Mně se stalo to první – dílo je to natolik podmanivé (a škodolibé), že si čtenář musí dát pozor aby mu „neprovedlo nějakou zlomyslnost“, jak napsal v poznámce překladatele Miroslav Krůta. To je narážka na schopnost knihy inspirovat čtenáře k vlastním experimentům na „cestě jedu“ a není proto divu, že poznámka vydavatele zdůrazňuje: „Toto je literární studie!“. Přes svoji kontroverznost obsadilo dílo v mé knihovně čestné místo hned vedle „Psychoaktivních rostlin“ Christiana Rätsche.

4 30.09.2013

Nemá smysl opakovat slova komentátorů, jen jsem si do bločku narychlo poznamenal: Neuvěřitelný příběh maďarského lékaře, který by si snad ani nikdo nemohl vymyslet, se stal v osvětimském lágru realitou. Doslova neuvěřitelné. Dokument par excelans. Překvapilo mne, že si i v takových podmínkách zachoval tvář profesionálního lékaře a zachovával si v rámci možností pozoruhodným způsobem lidskou důstojnost. Nyiszli měl i velký kus "štěstí". Štěstí v neštěstí. Kdo četl, ví, že není co dodávat. Dávám pět hvězd, ale upřímně - lze tento deprimující dokument vůbec kvantitativně zhodnotit? Nechávám na pováženou...

3 21.10.2024

Ačkoliv nejsem matematik (nemám ty správné neurony), knihu Problémy pro třetí tisíciletí jsem ze zvědavosti sháněl dlouhá léta, až se mi to jednou podařilo. Antikvariát bez problémů zafungoval. Tato publikace nastiňuje sedm otázek matiky, jež odolávají věkovitému i supermodernímu rozhřešení. Osobně jsem ji s nadšením pojal jako exkurz do teritorií, kde sice nemám co pohledávat, ale urvat byť jen kousíček z pochopení každého problému bylo pro mne veliké vítězství. Miluju nevyřešené záhady supermoderní vědy. U úvodních pěti problémů jsem se trochu chytal, ale u poslední - Hodgeovy domněnky, jsem to vzdal. Jen zopakuji, že kniha je velmi náročná i pro studenty matematiky, ale Keith Devlin se snažil zjednodušovat až nad únosnou míru, takže jsem si tento unikát, tuto raritu mohl po dočtení pohodlně zařadit do knihovny a čekat až se mi utvoří ten kompetentní chuchvalec neuronů v mozku. Knihu si považuji až tak, že mám k ní láskyplný vztah. To je vše, co jsem chtěl říct. A ještě jedno - za tu Hodgeovu domněnku strhávám jeden bod, ale to zas tak nebolí. 4*

3 27.09.2024

Poprvé za deset let mého působení na Databázi Knih mám po třech dnech po dočtení knihy pocit, že nebudu mít klid, dokud nenapíšu komentář. Nuže do toho: Patnáct příběhů vypovídá skutečné události, jež se odehrály za rakouského císařství i v době prvorepublikové. Šlo o kombinované vraždy-sebevraždy z nešťastné lásky, nebo dílo usvědčených vrahů z žárlivosti a nenávisti. Příběhy jsou sepsané krátce, srozumitelně a jasně. Po zpravidla místopisném úvodu se již ocitáme přímo v jádru dění. Všechno do sebe zapadá a působí sevřeně a uzavřeně. Jenže... jenže láska, žárlivost a vztah ke smrti jsou existenciální city, a mají tedy snad i přesah do nevědomých oblastí lidské psýché, a jako takové jsou tedy nejen nutně zjevenou skutečností, ale snad i v jakémsi smyslu slova "právem" oněch citově zmatených či vypočítavých zločinců. Sám jsem se ovšem mnohdy přistihl, jak si sobě říkám: "tak za tohle bych mu dal bez milosti provaz". A taky že ho dostal. Bylo by ale jednoduché tato individua s klidným svědomím poslat na šibenici, a přitom jedním dechem nedodat, že, abych volně parafrázoval Stanislava Grofa: "žijeme ve světě, ve kterém se může stát komukoli cokoli, a to bezdůvodně". Překvapilo mě, jak často uděloval císař F. Josef I. milost (zločinec pak vyfasoval min. 10 až 20 let těžkého žaláře). Četlo se to jedním dechem a přehledné a vynikající zpracování tématu autorem mne přimělo, abych vykonal sebe-osvobozující akt a zprostil se viny díky napsanému komentáři. Teď se mi tedy ulevilo. Rozhodně to není můj poslední Vladimír Šindelář a uděluji zasloužených pět hvězdiček.

3 15.09.2023

Přečteno pečlivě za dvě odpoledne. No... především musím konstatovat, že pro laického čtenáře jde o téměř ideální úvodní seznámení se základy adiktologie. Napsáno čtivě a v rámci možností srozumitelně. Ale to je asi tak všechno. Odhlédnu nyní od nutného zjednodušování tak dost složité problematiky. Dílo je koncipováno plně v duchu západní klasické, konvenční psychologie (psychiatrie). Lembkeová obratně manévruje za pomocí kazuistik ve vodách současné adiktologie, ovšem skutečně relevantních informací je zde sporadicky. Ačkoliv celé pojetí díla vyznívá veskrze lidsky a uživatelsky přívětivě, autorka se v podstatě oddává obratným manipulacím se čtenářovým egem, klade důraz na pozitivní účinky (?) studu, bolesti, odříkání, bezpodmínečné abstinence, sebezpoutání, zničující upřímnosti, pocitů viny, výčitek svědomí a konečně správného (jak jinak) začlenění do stávajících společenských struktur. Nic nového pod sluncem. Jako pouhá poznámka pod čarou se pak jeví skutečně a existenciálně závažný přístup zde naznačený pod názvem mindfullness (str. 87), který úzce souvisí s východními meditačními technikami, a představuje netušený potenciál, který byl v knize hrubě zanedbán. Škoda, že autorka nenašla odvahu (ani ji nehledala), aby metodu mindfullness rozpracovala, rozšířila a hlouběji zakomponovala do své jinak vcelku zajímavé studie. Pochopitelně nemohu vyloučit, že můj názor na tuto knihu se nemusí slučovat s principy, jimiž autorka knihy čtenáře tak vřele oblažuje, ale to by bylo na dlouhou debatu. Přestože se to četlo jedním dechem, neboť autorka má nesporný talent psát srozumitelně a čtivě, nemohu knize udělit vyšší hodnocení. 3*

3 12.09.2023

Moc hezké. Stan Grof je stále ve svém věku literárně aktivní, což s velkým povděkem kvituji. Prování nás říšemi mrtvých tak, jak to umí jen on. Bohatá a krásná obrazová příloha dotváří celek, a tak čtenáři nezbývá než se nechat unášet vizuální pastvou pro oči. Jsem dlouholetým fanouškem Stanislava Grofa, jeho knihy a přístupy mi v mnohém obohatily život a já jsem za tuto novou knihu vděčný. Ačkoliv se zdá, že Knihou mrtvých a Cestou psychonauta jaksi symbolicky dovršil svoji neuvěřitelnou kariéru v uceleném encyklopedickém díle, tak pokud to ještě bude možné, těším se, že se ještě dočkáme nějakého toho pokračování. Kniha mrtvých mne plně upoměla na moji vlastní nevyhnutelnou smrtelnost, a to skrze krásné příběhy a obrazy. Děkuji Stanislave!

3 02.07.2021

Souhlasím s uživ. : douchová : Také jsem četl se zatajeným dechem. Je to výborná kniha z oblasti "hraničních lidských zážitků", ale je potřebí mít taky odvahu se do textu "položit" a "vytěžit" z něj pro sebe cos pozitivního, což sice jde, ale je to těžké. Upřímně: přesně z těchto důvodů - v předtuchách - jsem to nerisknul a rozhodl se nemít děti. Mně to za to riziko nestálo. Na adresu manželů Třešňákových bych poznamenal, že jsou to velmi stateční, upřímní a odvážní lidé. To, co popsali ve své knize, bohužel koresponduje s mými zkušenostmi s mimořádnými a dlouhodobými stavy traumatizujících experiencií. Taky jsem neunikl. Ale to je úplně jiná historie. Já mám takové vlastní pojmenování pro knihy tohoto typu: "lidské snímky". Protože snímají (otiskují) to hluboce lidské v nás, a také protože přeneseně z nás "snímají" veškerou vinu za věci minulé, současné i příští, neboť podle mého názoru vina jako samostatný fenomén neexistuje (vždy se s boční falší váže na tzv. "provinivšího se"). Naprosto nikdo nenese vinu za postižení Dorotky, protože "žijeme ve vesmíru, kde se může stát komukoli cokoli zcela bezdůvodně" (Stanislav Grof). Přeji Petrovi a Petře Třešňákovým, aby potenciál svých životních příběhů "zúročili" jak v osobním životě, tak i počinem, který bych uvítal co nejradostněji: Kdyby za pár let napsali stejně výživnou a skvělou knihu, jako je tato. Moje veliká poklona patří Petře a Petrovi, ale hlavně Dorotce...

3 25.07.2020

Tao-te-ťing jsem četl už dávno a měl jsem z něj roztodivné pocity. Geniální i hloupý, užitečný i nepraktický, překrásný i ohavný, galantní i klackovitý, fascinující i nudný.... no prostě bipolární. Chtěl bych na tomto místě zdůraznit obtížnost tématu a tak trochu i troufalost komentátora - Osha. Vznikl obsáhlý a odvážný komentář, a já musím říci, že jsem se u této knihy ani na chvíli nenudil. Souhlasím s podtitulem - slovo "rozjímání" zřejmě nejlépe vystihuje podstatu tohoto poměrně dobře promyšleného svazku. Jak už jsem naznačil, nebylo to moje první setkání s autory (Lao-c´ i Osho) - jinak bych nejspíš nikdy nevolil tak obtížné téma jako je komentovaný Tao-te-ťing. Obtížné, ale elegantní. Kupodivu - četlo se to opravdu výborně. A taky intuitivně cítím, že oba autoři věděli o čem mluví - měli co říci, ať už oba dva máte, či nemáte rádi. Osho odvedl monumentální práci - 466 stran textu kroužil jako zkušený orel vzdušnými proudy a nakonec stejně musel přiznat, že splynout s Tao můžete jen vy sami na vlastní pěst a nijak jinak. "Zmocnit se" jádra tohoto jedinečného učení ne-konání, je tedy toliko věcí ryze individuální. Přirozeně mě občas napadalo, neodvedl-li Osho tak trochu medvědí službu. To ale ať posoudí jiní. Sám za sebe: Dlouho již tomu co jsem pocítil takovou radost ze čtení duchovně spřízněné knihy. Skutečná lahůdka. To máte tak: Když jsem na střední sedával v lavici znechucený z nezáživného učiva, často jsem pozoroval za okny učebny v přilehlé botanické zahradě vzrostlou, košatou a majestátní korunu buku, a utěšoval se tím, že znalosti jsou za určitých okolností vlastně druhem hlouposti, zvláště pak, staví-li se na odiv. Měl jsem co dělat, abych nevstal a neučinil v této věci veřejné prohlášení. Naštěstí jsem to neudělal, a ponechal jsem si své tajemství pro sebe. Ten strom také. Nakonec to se mnou stejně nedopadlo nejlíp, ale to už je jiná historie. Ten buk kdysi žil a stále ještě žije ve mně, doufám, že mě přežije a bude pak stát na stráži jako memento ještě dlouho.... Tohle ovšem nebyla taoistická meditace, ale únik. Útěk od nestravitelné reality. Pravé Tao žije i umírá zároveň, Tao působí z nicoty, Tao je i není, Tao je jako cesta do ráje i slepá ulička, Tao tepe těhotnou práznotou, Tao neustále mlčí i tiše promlouvá k tomu, kdo chce naslouchat - a nejen ústy Osha - i přes propast věků. Jaképak paradoxy? Jaképak absurdity? Každá mince má přece dvě strany, ale sama je jen jedna. Tao je v evropských poměrech ve své původní formě prakticky nepoužitelné (neříkám nepochopitelné), takže jsem si aspoň užíval co to šlo ten rozkošný "idealismus", "utopické", a přesto hluboce pravdivé vidění nitra člověka. Dávám pět hvězd.

3 28.03.2018

Karel byl takovej klikař. Vždycky když mu teklo do bot, zasáhla štěstěna a vytáhla ho z bryndy. A tak mu i vydláždila cestu až k císařské koruně. Dlužno říci, že ani tak to ale neměl lehké. Rovněž osudy jeho čtyř manželek nebyly bez zajímavosti. Pro mne nebylo těžké zamilovat si tuto knihu a s ní i Karla. Ačkoli jsem zpočátku nedůvěřoval autorům, kteří nejsou historici, nalákala mne pěkná grafická úprava knihy a bohatý obrazový materiál. Dnes té investice nelituju, dával jsem si se čtením načas, nepospíchal jsem a četl pomalu, abych poměrně nahuštěné informace v pohodě vstřebal. Nebyl jsem zklamaný. Když pomineme Járy Cimrmana, stal se Karel IV. největším čechem (a právem), čehož je kniha velmi pěkně zpracovaným důkazem. Pozdní středověk je mým oblíbeným údobím evropských dějin, takže jsem si knihu vychutnával. Žádné hlubší postřehy jsem nezaznamenal, kniha je především historiografií, i když občasné exkurzy do dobových souvislostí mne prostě bavily. Karel se narodil do zlaté kolíbky a prozřetelnost i s celým batalionem andělů stály při něm po celý jeho dobrodružný život. Knihu si časem určitě ještě jednou přečtu a rád tak ňák zas pomedituju nad dobou i nad Karlem. Budiž tomuto velikánovi země lehká.

3 12.10.2017

Co se stane, když uděláte ruličku z listí erythroxylum coca, napasujete si ji do úst a řádně požvýkáte? A co se teprv stane, když vydolujete z listů koky bílý krystalický prášek a pošlete jej do světa? Vášně, intriky, vraždy, úplatky, růžové vidiny, tresty, mejdany.... možno pokračovat ad infinitum. Extrémy na extrémy. Jazykem vyzrálým do šokujících poloh profesionálních gangsterů, s andělským nadhledem bohorovných drogových bossů, s opovážlivou zkušeností banditů, se špetkou nezbytné ironie a s omamným, interesantním švihem, jsou zde probrány dějiny jedné z nejtoužebněji milované chemikálie pod sluncem. Takový literární mlsání se neupeče jen tak samo sebou, to chce ten správnej grif. Interesantní směsice, kterou buďto přečtete jako jednohubku z uhánějícího rychlíku, nebo čtete pomalu, rozvážně, vychutnávajíce každé slovo. V jisté fázi studia tohoto spisu se člověk sotva ubrání otázce po kvalitativním modu účinku kokainu na vlastní vědomí. Upřímně - postavil-li by mne někdo před otázku, jestli sjet lajnu nebo se takticky vypařit, tak tenhle pudr bych si asi odpustil - a to mi stačí k tomuto rozhodnutí (jak se neskromně domnívám) jen teoretické znalosti. Dále se budu také neskromně domnívat, že kniha je vhodnou literaturou pro adiktology, studenty, pedagogické pracovníky, umělce, ale i jedince, kteří s předmětem doličným buď již přišli nebo mohou přijít do styku. Tato kniha má spíše než odstrašovat potenciál fundovaně informovat. Neodstrašuje. Konstatuje.

3 28.07.2017

Stát se osobním lékařem nejvýše postavených individuí v dějinách věru nebyl vděčný úkol. A ani nemohl být. Rozmary a neřesti nemocných mocných i obtížná problematika (správného) diagnostikování – to vše bylo většinou nad síly vyvolených zdravotníků. Tak se mi zdá, že medicína je spíše než věda vlastně uměním, které ovšem samo o sobě vždy trpělo mnoha skrytými neduhy. Tak kupříkladu v jednom svém předchozím komentáři jsem si postěžoval, že vlastně dodnes nikdo neví, co přesně a v jakých dávkách užíval Hitler. Autor knihy moji neznalost alespoň částečně korigoval tím, že citoval z dokumentace. Nu budiž. Jedním dechem však dodává, že zmíněný diktátor byl vždy pánem svých rozhodnutí, a to i přesto, že se v jednom kuse ládoval psychotropními látkami. Osobně si myslím, že největší válečný konflikt v dějinách byl přece jenom významě ovlivněn dryáky, které dr. Morell svému pacientovi léta ordinoval. Otázka příčetnosti tak stále visí ve vzduchu – o zásadním filozofickém problému svobodné volby ani nemluvě. Takže tak nějak se mi jeví klinický obraz této pozoruhodné studie. Rozhodopádně jsem pro sebe objevil nového (a slušně zainteresovaného) spisovatele literatury faktu. Číst Vandenberga je lahůdka hodná oka odborníka. Mám v pořadníku Zapomenutou Hellas, a pokud mi i tato práce bude stejnou útěchou jako Skrytí vládci, nebudu váhat opakovat pětihvězdičkové hodnocení. Uvidíme. Fascinující čtenářský zážitek.

3 26.04.2016

Na poprvé jsem si knihu půjčil. Byl jsem okouzlen. Umínil jsem si, že až si ji jednou pořídím do své knihovny a přečtu podruhé, tak ji okomentuju. Tu první i druhou část dohody jsem si splnil, před tou třetí teď ale stojím docela bezmocně. Čím to? Obtížně se mi komentuje dílo, které považuji za (téměř) dokonalé. Téměř proto, že autor se v přístupu k věci snaží o co nejširší záběr, a to může být někdy spíše na škodu. Takže když pominu pár kosmetických chybiček zejména v poslední kapitole (Jak rozumět šamanům), leží přede mnou pozoruhodné dílo: Úžasná grafika - přímo záplava nádherných ilustrací a fotografií a tajuplně znějící texty. Ani jednu hvězdičku tentokrát nestrhávám. 5*

3 03.10.2015

Sáhodlouze přemýšlím co o tomto zvláštním díle napsat a nakonec se rozhoduji pro doslovný přepis narychlo načmáraných poznámek, jež vznikly, když jsem byl asi v půlce. Zde jsou: Přede mnou leží pozoruhodný opus. Jde o pestrý obrazový kaleidoskop o hudbě všech věků a stylů, a já - pln zvláštních pocitů a dojmů - přemýšlím, co vlastně říct. Úspěšně jsem se prokousal velkolepě podaným příběhem hudby a, snad se mi to jen nezdá, získal jsem slušnou představu o tom, co obnáší profesionální i amatérské muzicírování i zasvěcený poslech. Ač název zní „Kompletní obrazové dějiny“, výklad nebyl nijak systematický. Prostě do značné míry všehochuť. Nebyl bych upřímný, kdybych tvrdil, že texty se mi vždy četly pohodově a bez občasného zápasu s odborným výkladem kořeněným poetickými obrazy . Nicméně i právě v tomto směru je možno tušit jeden z uměleckých rozměrů knihy. V každém případě míří moje díky všem, kteří se na projektu podíleli. První moudro, které mě napadlo po přečtení díla, lze říci krystalicky jasně: "Řekni mi, co posloucháš, a já ti povím, kdo jsi." Kniha mne naplnila obdivem k tomu, co bychom společně s Arthurem Schopenhauerem mohli chápat jako královskou cestu do podstaty přírody i vší existence, totiž k hudbě. Tahle práce měla smysl.

3 30.04.2015

Jsem toho názoru, že předpovídat budoucnost je asi tak složité, respektive tak jednoduché, jako zírat do křišťálové koule. Připomíná mi to pověstnou Gumpovu bonboniéru - ve skutečnosti nikdy nevíš co ochutnáš. Autorovi přičítám k dobru základní pocit, který jsem z díla měl - Watson si neklade ambice mít vždy a ve všem pravdu, nesugeruje čtenáři úhel pohledu, kde pověstná sklenice vody je buď poloplná nebo poloprázdná; spíše si rošťácky pohrává s možnými extrapolacemi současného stavu věcí aniž by ovšem bagatelizoval některá závažná témata. Já jsem se docela bavil. Mezi jinými mě zaujala kapitola o honbě za štěstím. Cituji: "Štěstí se měří obtížně, ale existuje mnoho důkazů, že jakmile se podaří překonat osobní nepohodlí, další bohatství už lidi šťastnějšími neudělá." "Zpočátku chtějí lidé udělat dojem, ale za čas je to už také omrzí." Vítejte ve 21. století.

3 28.12.2014

Po úvodu do díla, kde nás autor stručně provádí historií katovského řemesla, nás ve třinácti krátkých kapitolách seznamuje s významnými případy, které se zapsaly do dějin hrdelních exekucí. V závěru knihy klade autor kardinální otázku: Trest smrti ano nebo ne? Chci se k tomu vyjádřit v následujícím smyslu: Moje odpověď bude asi znít šalamounsky, nicméně - přestože si myslím, že tento trest není trestem odstrašujícím, a nemá tudíž ve většině případů kýžený preventivní efekt (nehledě na justiční omyly), rád bych některé brutální zločince, jejichž vina je nepochybná, viděl zhoupnout se na šibenici. Ač jsem v podstatě lidumil, vidím to tak, že tradice, jejíž historie u nás sahá od nepaměti až do roku 1990, by se měla udržovat - tedy v našem případě obnovit. Rozhodně jsem ale dalek tomu, abych v problematickém labyrintu otázek po našich vinách (jsme determinovaní, nebo svobodní?) vynášel unáhlené soudy. Jak se tedy věc má? To pravděpodobně zůstane navždy záhadou. Za mimořádně inspirativní jednodechové počteníčko nemohu jinak, než udělit pětihvězdičkové hodnocení.

3 02.10.2014