PanPredseda komentáře u knih
S trochou nadsázky bych knize mohl dát podtitul Uprchlíkův průvodce po Francii (a Španělsku). Popisů leteckých soubojů v knize není mnoho (ovšem na začátku je ten, který se stal panu Fajtlovi "osudným"), místo tohoto "denního chleba" stíhacího letce pan Fajtl popisuje dobrodružství pro něj nové, útěk před Němci po sestřelení a nouzovém přistání. Střídají se epizody, kdy se čtenář strachuje o jeho osud, kdy doslova prožívá jeho bolest, s epizodami, kdy se mu dostane pomoci od dobrých lidí a dokonce i trochou romantiky. Knihu jsem přečetl za víkend, prostě jsem potřeboval vědět, jak to dopadne (přestože osudy pana Fajtla znám, takže jsem věděl, že dobře).
---
Přečteno v rámci Čtenářské výzvy 2022, téma Kniha, jejíž hlavní hrdina pije kávu. K navázání konverzace se pan Fajtl na útěku ptá, zda mu dají vodu k pití, otázka na kávu se často také objevuje. Příznačné je, že mu ji dají častěji lidé z chudších vrstev (pokud ji mají)...
Soudruh Polevoj napsal poutavý příběh, který je založený na skutečných událostech. Jen s tou propagandou to malinko přehnal (případně musel rád dobrovolně přehnat), taková holt byla doba. Domnívám se, že právě kvůli přemíře propagandy si postava Meresjeva našla cestu i do lidového humoru (známá položka křížovkářského slovníku "Zimní plaz na osm", případně pionýrská hra "Na Meresjeva", která začíná v poloze vleže s nohama na kolejišti a startovním signálem je projetí vlaku).
Pokud nad propagandou přimhouřím oko, zůstává poutavý příběh. A ten si čtyři hvězdičky zaslouží, už kvůli Alexeji Petroviči Maresjevovi.
Sice útlá avšak velmi povedená sbírka duchařských a strašidelných příběhů ze staré dobré Anglie, které se odehrávají ve vánočním čase. Některé jsou vysloveně hrůzostrašné, jiným zas nechybí humor, všechny jsou však velmi dobré až vynikající.
Moje pořadí od nejlepší po "nejslabší" (v uvozovkách, protože je stále velmi dobrá) povídku ve sbírce:
1. Štědrý večer v domě na pobřeží
2. Pravdivý příběh hrůzy
3. Ocelové zrcadlo aneb vánoční sen
4. Podivná vánoční hra
5. Vánoční shledání *
6. Cestovní vak (promiňte mi to, pane Algernone Blackwoode)
---
* Otevřený konec povídky Vánoční shledání mne inspiroval k založení tohoto diskusního tématu: https://www.databazeknih.cz/diskuze/diskuze-o-knihach-7/dila-s-otevrenym-koncem-ci-skrytym-vyznamem-5584
Při čtení jiné knihy, kterou nemohu jmenovat, jsem se dostal do stavu, kdy jsem si říkal, zda je problém v oné knize (vysoce hodnocené a vychvalované), nebo ve mně. Přemýšlel jsem, jestli mne ještě baví číst a abych to zjistil, sáhl jsem po této knížce, kterou už jsem měl delší dobu v hromádce "Musím přečíst" na nočním stolku.
A číst mne baví! Tuhle oddechovku s přímočarým příběhem určeným hlavně pro děti jsem přečetl za jeden večer a byla super.
Jak už je zde zmíněno, knížka je jiná než film. Nechci porovnávat jestli lepší či horší, prostě jiná. Nejlépe to jde vyjádřit slovem humornější.
Občas jsem se sice strachoval o některého z hrdinů knížky, ale bavil jsem se od začátku do konce. Obzvlášť Škyťákovy rozhovory s draky jsou vynikající. Nebo jeho brilantní plán, jak zachránit celý ostrov Trumberk, který sice tak trochu nevyjde, ale... ale to si přečtěte sami.
Neodmyslitelnou a nevypustitelnou součástí knihy jsou ilustrace od samotné autorky. Ty jsou, jak to jen napsat, svérázné. Některé se mi líbí méně, některé více. Naprosto nadšen jsem pak tím, že kniha v sobě obsahuje další knihu, příručku profesora Sígroně o tom, jak cvičit draky.
90 % zaokrouhluji nahoru na 5 *
Více než důstojné pokračování série, která začala loni vydanou sbírkou "Šťastné a hrůzostrašné". Podle mne je tento druhý díl dokonce o chloupek lepší.
Povídky ve sbírce řadím od nejlepší po "nejhorší" (ovšem stále rozhodně nadprůměrnou) takto:
1. Wolverdenská věž
2. Skutečnost a padělek
3. Přeměna
4. Stín
5. Předvolán duchem
6. Vánoční mámení
7. Starý portrét
Naprostá pecka!
Pete, ponorkový záchranář, který má ovšem panickou hrůzu z tlaku vody panujícího v mořských hlubinách, se pro kolegy ze svého týmu snaží vypracovat vždy ten nejlepší postup akce. Ale i tak může dojít k nepředvídaným okolnostem či něco selhat, tak jako se jim to stalo při poslední akci, záchraně ponorky Dněper.
Do další akce je Pete povolán telefonátem, který je skoupý na informace. Až posléze zjišťuje, že bude pracovat bez svých kolegů a na oceánském dně se neztratila ponorka, ale vesmírná loď, se kterou Země ztratila spojení.
Už takto popsaný námět dává základ na slušnou sci-fi, ovšem autorka Jana Plauchová se tématu zhostila na výbornou. Příběh je vystavěn na propracovaném technickém či možná lépe fyzikálním základu, který spojuje realitu se sci-fi prvky, který čtenář snadno přijme a který v každém místě příběhu funguje bezchybně a uvěřitelně. Navíc autorka odborné termíny dokáže skvěle vysvětlit.
Samotný děj příběhu se pak vystupňuje do takové míry, že ve čtenáři zanechá (tedy alespoň ve mně zanechal) opravdu silný zážitek.
(Poznámka pro české čtenáře: slovenštiny se nebojte.)
Autor neznámý - neuveden a přitom všichni víme, že tuto knihu napsal šílený Arab Abdul Alhazred.
Nakladatelství Volvox Globator zvolilo pro sbírku zcela nevhodný název a "obdařilo" ji i zavádějící anotací, v níž jsou zmíněny povídky, které ve sbírce vůbec nejsou (a jedna povídka je v ní uvedena pod názvem, který Poe nikdy nepoužil).
Ale zpět k názvu sbírky: dělal jsem si čárku pokaždé, kdy bylo z děje zřejmé, že v povídce došlo k vraždě. Ani jednou přátelé! Pouze v jednom případě se podle mne dá váhat mezi vraždou a nešťastnou náhodou, já se kloním spíš k té nešťastné náhodě. V ději některých povídek se najdou věci jako oživování (zdánlivě) mrtvých, bizarní úmrtí vinou vlastní ehm... hlouposti, sebevraždy, ublížení na zdraví apod. Já si ale nejsem jist, zda je vhodné je nazývat zběsilostmi, když zběsilejších činů má Poe v jiných dílech dost a dost.
Spíše než o vraždy a zběsilosti jde v případě děl z této sbírky o estetiku a humor či satiru. Jen by se knížka s názvem Poe - estét a vtipálek nejspíš neprodávala tak dobře. I když... kdoví?
Z povídek, které bych mohl řadit k hrůzostrašným, se mi líbila dílka Fakta o případu monsieur Valdemara a Dostaveníčko, z humorných děl Nikdy se s čertem nesázej o hlavu! a V tísni (k této povídce se těsně váže i předcházející pojednání Jak napsat článek pro Blackwood). Z děl estetických považuji za ze sbírky nejkvalitnější Filosofii nábytku, a ač nedosahuje takových kvalit, zaujala mne i Landorova vila.
Zklamán jsem byl Jeruzalémskou povídkou, Arnheimským panstvím a Vévodou De L'Omelette.
Jde o sbírku kvalitativně i žánrově různorodých děl, ovšem klasického Poeova horroru v ní příliš nečekejte.
Ne nadarmo se originální knihy, z nichž jsou povídky převzaty, jmenují Best of Kuttner 1 a 2 (ovšem je z nich převzata pouze část povídek). Tohle jsou fakt majstrštyky, ať už sci-fi, nebo horroru.
Autor se opakovaně vrací k tématu odlišnosti dětské mysli od mysli dospělého, přesto je každá povídka, která se tohoto tématu dotkne, pojata tak originálně, že toto "obehrávání" tématu nevadí a nenudí.
Dalšími tématy, které se sbírkou prolínají, jsou: vývoj nadřazeného typu člověka - homo superior, genetické mutace po jaderné válce, které přinášejí netušené schopnosti, návštěvy či přenos předmětů z budoucnosti. Některé povídky obsahují velkou a přitom pečlivě dávkovanou porci humoru, jiné naopak narůstající atmosféru zla.
Všem, které Kuttnerovy povídky alespoň trochu zaujaly v některé antologii (Tichá hrůza, Hlas krve apod.), tuto sbírku rozhodně doporučuji.
Váhal jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, protože knize bych dal 70 %. "Půlhvězdička" navíc je kvůli tomu, že místo, kde žiji, je s Goethem spjato právě platonickou či nenaplněnou láskou.
Přiznám se, že než se mi podařilo začíst se do Wertherových dopisů, tak jsem si chvíli myslel, že to bude utrpení mladého čtenáře. Narozdíl od Šimka a Grossmanna, kteří verše "Má mne ráda, nebo ne, trhám ostny kaktusu" opustili ihned, Werther pomyslné ostny kaktusu trhá i poté, co mu Lotta projeví svou přízeň tak, jak jen zasnoubená a později vdaná žena může. Dopisy i popisy spějící k neodvratnému konci mi občas přijdou přepiaté (četl jsem vydání z roku 1925), author moderní by toto thema pojal jistě jinak (a co teprv author postmoderní!), ale Goethe to jinak napsat nechtěl a nejspíš ani nemohl, i tak totiž kniha vyvolala značný rozruch.
Když opět parafrázuji pány Š+G, tak Werther trpí ještě půlden po tom, co skutečně provede verše: "Onehdy jsem k půlnoci natáh' kohout bambitky, poté co jsem večeřel jednu sklenku vína."
Ač jsem Lovecraftův velký fanoušek, Clark Asthon Smith umí ve svých nejlepších dílech navodit atmosféru o něco lépe než jeho přítel HPL. Jeho jazyk mi přijde poetičtější a popisy, ač dlouhé, nebývají lovecraftovsky rozvláčné. Jenže v některých dílech se CAS povede vybudovat atmosféru, ale pointa či celkové vyznění díla jsou slabší a jeho snažení tak vlastně hatí. Příkladem může být povídka Hrůzná poušť Yondo, která je ve sbírce jako druhá hned po básni Nekromantova píseň.
Vůbec začátek sbírky je poněkud slabší, ale povídkou Dostaveníčko v Averoigne se sbírka vzepne k jednomu ze svých vrcholů, povídce Čarodějův návrat.
Poté už z hřebene kvality neklesne do příliš hlubokého údolí, aby se člověk postupně dobral dalších vrcholů, kterými jsou povídky Utajený potomek a dvojvrší Bestie z Averoigne a Genius loci (jedna ze dvou nejlepších povídek sbírky, bezútěšností srovnatelná s Lovecraftovou Barvou z kosmu).
Klesání je pak strmější ke dvěma povídkám Ubbo-Sathla a Zoraidin polibek, které jsou z těch slabších, aby po nich člověk dosáhl vrcholu posledního, druhé ze dvou nejlepších povídek, která má název Semeno z hrobky. Její zlověstná atmosféra postupně spěje k neodvratnému špatnému konci.
Poté následují ještě čtyři povídky, které jsou většinou nadprůměrné, nikoli však vynikající. Pouze povídka Ghúl patří spíše k průměru, či jen lehkému nadprůměru.
Zamrzí občasné překladatelské přehmaty či korektorova opomenutí, která jsou nejmarkantnější v jedné z nejlepších povídek.
Naopak za vynikající považuji předmluvu Stephena Jonese.
Fanouškům Lovecrafta doporučuji. Poznají tak dílo autora, kterého HPL zmiňuje občanským jménem i jako atlantského kněze Klarkash-Tona.
Už je to pár let, kdy jsem četl knížku Politicky korektní pohádky na dobrou noc. Docela jsem se bavil, ale nebyla to knížka na pět hvězdiček.
Teď jsem však dočetl Máchorky Ilony Daňkové a ty si hodnocení pěti hvězdičkami zaslouží. Narozdíl od výše zmíněné knížky se Máchorky nesnaží hrát na politickou korektnost, aby ji parodovaly a kritizovaly, ale zcela nekorektně popisují lidské vlastnosti ženské i mužské, dobré i špatné. Nepraktovy ilustrace navíc zobrazují ženské postavy často spoře oděné (či zcela nahé), postavy ženské i mužské pak leckdy kouří, pijí alkohol nebo holdují jiným neřestem.
Většina Máchorek má konec dobrý, nebo alespoň pro hrdiny přijatelný, ale některé nekončí happyendem a někdy špatně dopadne i postava, která se snaží chovat dobře, spořádaně a čestně, protože i tak to v životě chodí. Máchorky tudíž přinášejí nejen zábavu, ale i náměty k zamyšlení a poučení do života.
Sbírka deseti horrorových povídek, kterou vydalo na začátku 90. let nakladatelství Orbis. Všechny povídky ze sbírky již česky vyšly dříve (na přelomu 60. a 70. let ve sbírkách Stráž u mrtvého - 2 povídky - a Lupiči mrtvol - 8 povídek). Oproti Lupičům mrtvol schází "medailonky" autorů, na druhou stranu se z nich do této sbírky dostala má oblíbená dvojice Jedné letní noci od Bierce a Lupiči mrtvol od Stevensona. Dalšími mými oblíbenci jsou Lovecraftův Hrůzný stařec, Sakiho Sredni Vaštar a Pán z Prahy od Grendona.
Domnívám se, že tu bohužel došlo ke smísení hodnocení a komentářů k novele V horách šílenství / Hory šílenství, tak jak ji napsal Lovecraft a k jejímu převyprávění kachnou (pardon Kachnou).
Člověku, který Lovecraftovo dílo příliš nezná, se toto kachní převyprávění může číst paradoxně vcelku dobře. Jsou totiž vypuštěny Lovecratovy popisné pasáže, které jsou velmi často zdlouhavé, přitom však není vynecháno nic podstatného z děje. Kniha je (ne zcela přesně) o třetinu kratší, než sešitové vydání Hor šílenství od Zlatého koně. Jenže pak to pro mne už není Lovecraft.
Knize navíc ubližuje nepřesné uvedení vlastních jmen a Lovecraftem vymyšlených názvů. Město R'lyeh je tak jednou jmenováno R'lych a podruhé dokonce jako R'hych, pankáče jistě potěší Rukopisy Pankotic (správně Pnakotické rukopisy). Ti, co se vyznají v letectví, pak pozdvihnou obočí na letouny značky Dorniew (správně má být Dornier). Trochu mne také zarazil fakt, že oproti jiným překladům Lovecraftových děl, které jsou mi známy, nejsou ti Shogghothi (v mužském rodě), ale ty Shoggothy (v ženském rodě).
Na závěr je připojeno cosi, co si kachna domyslela a co je tak trošku vykrádačkou fragmentu povídky Kniha a závěrečná věta byla nejspíš inspirována povídkou Volání Cthulhu. I já bych se mohl inspirovat a podle tohoto domyšleného závěru k této knize připojit rezavou kancelářkou svorkou cedulku s nápisem "NEBEZPEČNÉ!" Podle mne je totiž nebezpečné takto zacházet s literárními díly...
Jedno z nejlepších Lovecraftových děl (a společně s Případem Charlese Dextera Warda také jedno z nejdelších), které důstojně navazuje na Poeovy Příběhy Arthura Gordona Pyma. Kombinace sci-fi (v 30. letech 20. století byla Antarktida ještě víceméně sci-fi) a horroru. Obsahuje pro Lovecrafta typické sáhodlouhé popisy (v tomto díle jde do značné míry o popisy technické a biologické), které mohou čtenáře, kteří s Lovecraftem začínají, odradit. Ovšem pro mne by Lovecraft bez takových popisů ani nebyl Lovecraftem.
90 %
---
V překladu Stanislavy Pošustové mne poněkud zarazila věta: "Everest hadr."
I když z objektivních důvodů chybí Vrabec - příběh skauta, který vyšel později jako samostatná kniha, jedná se o naprosto vynikající sbírku komiksů pana Šorela.
Jako nejlepší hodnotím Vzpouru mozků (to je moje srdcovka), Tvrz, Bigglese a Operaci Jericho. Za zmínku stojí i konec komiksu Operace Slunce, který svádí k fantazírování, jak příběh pokračoval.
Vladimír Vysockij v originále je nepřekonatelný, ale pokud se mu dovedl někdo od nás překladem a interpretací opravdu přiblížit, jsou to pánové Dvořák a Nohavica.
Zlatý skarabeus aneb Jak vydělati na Poeovi
Vezměte opravdu starý překlad nějakého Poeova díla, u kterého uplynula doba sedmdesáti let i od úmrtí překladatele, protože i překlad je podle Autorského zákona dílem, které je předmětem práva autorského. Nejlepší bude, když tento překlad bude v podobě naskenovaných stránek volně dostupný na webu Národní knihovny České republiky. Pokud jsou stránky jen v podobě obrázků, nesmí vás to od vašeho záměru odradit. Prostě je prožeňte přes OCR - optické rozpoznávání znaků. (Podle jisté indicie se domnívám, že tomu tak v případě této e-knihy bylo, ovšem mohu se mýlit). Pomocí automatické kontroly pravopisu dokument lehounce překontrolujte. Tak se stane z "misanthropa" "mizantrop" a z "dollarů" "dolary". Moc to ale nepřežeňte, protože byste si mohli všimnout, že z přechodníku "nechavše" se stalo slovní spojení "nechá vše", stroje hodinek jsou najednou poškozeny "řezem" a nikoliv "rezem" (A co hlavně? Korodují, vy... však víte.) a ze slůvka "přírodozpytci", které v originále není vytištěno nejkvalitněji vznikne tvar "přírodozpyte!" (ano, s vykřičníkem na konci).
Přidejte úvodní stranu s obrázkem a názvem. Myslete na to, že "skarabeus" zní honosněji než "brouk" či "chrobák". Uveďte takové ty věci, co kniha musí mít (ISBN apod.), přitom však "nešťastnou náhodou" opomeňte uvést jméno překladatele (a vůbec nevadí, že se tím dost možná dostáváte někam na hranu porušení Autorského zákona). Náklady jste udrželi opravdu nízké, ale cenu nasaďte vyšší, vždyť je to přeci klasik Poe! Vydejte a prodávejte.
---
(Na druhou stranu je dobře, že při tzv. modernizaci překladu nedošlo k vykrádání novějšího překladu Schwarzova jako u jiné knihy od jiného nakladatelství.)
---
Překlad pana Vácslava Černého, který poprvé vyšel v roce 1894 v knize Zlatý chrobák a jiné novely, nedosahuje kvalit modernějšího překladu pana Schwarze, lze najít místo, kde je v Černého překladu uveden opak toho, co v originále. Některé Poeovy slovní hříčky pak nevyzní tak dobře (znění anglických slov "syphon" a "cipher" je přeci jen bližší než "sifon" či zde zastarale "syphon" a "šifra"), přesto se jedná o překlad vcelku dobrý a je třeba ocenit, že pan Vácslav Černý byl jedním z prvních, kdo přinesli Poea českým čtenářům.
Povídka Zlatý brouk pak patří podle mého názoru k nejlepším Poeovým dílům (také jsem ji hodnotil 5 hvězdičkami), když kombinuje dedukční (vpravdě až dupinovský) postup a dobrodružství.
Váhal jsem mezi 2 a 3 hvězdičkami, nakonec jsou to tři, díky kvalitě předlohy a ocenění přínosu p. Černého. Zato nakladatelství Artis by si takovýto přístup k vydávání knih za rámeček dávat nemělo.
Poea jako básníka jsem dosud (až na malé výjimky) opomíjel. Po přečtení tohoto útlého výboru z jeho básnického díla uznávám, že to byla chyba. Vždyť ve slově poeta se ukrývá Poe sám. :-)
Pokud by čtenář očekával novelu, tj. dílo, které se soustředí na jeden jednoduchý, ale poutavý a nápaditý příběh*, bude zklamán.
Pokud by čtenář byl ošálen názvem a obálkou a očekával příběh z divadelního prostředí, bude opět zklamán.
Pokud by čtenář od tohoto díla, označeného za horror, očekával hrůzu, bude zklamán. Hnus možná, hrůzu nikoliv.
Pokud by čtenář očekával kvalitní dílo, bude zklamán pravděpodobně nejvíce.
* https://1url.cz/Ezc9G