Pavlína197 komentáře u knih
Tahle knížka se mi moc líbila. Je rozhodně nezbytná pro každého malého architekta. :-)
Děti se v ní dozvědí, jak vznikala první lidská obydlí, proč se na různých místech zeměkoule a v různých krajinách staví různé domy a jak se jim říká, jak se nazývají budovy okolo nás a hlavně jak se domy staví. Spousta obrázků je doplněna stručným a výstižným textem.
Hodně jsem váhala, jak knihu hodnotit. Nějakou dobu mi doma ležela a moc se mi do ní nechtělo. Obálku má krásnou a o to víc mě dráždil její název - opravdu jedli pávi nebo ten výraz znamená něco jiného? Štifter je jeden z mých oblíbených autorů, takže jsem knížku nemohla vrátit nepřečtenou.
Jestli jsem to dobře pochopila, tak opravdu jedli, ale něco jiného; o takových hostinách jsem nikdy neslyšela, i když je jasné, že za války lidé jedli cokoli a bez předsudků. Meziválečná a válečná doba je v tomto románu podaná zase trochu jinak, hlavně skrze prožitky a pocity postav. Styl je místy tak poetický, až jsem si nebyla jistá, jestli text chápu správně. Ledacos si člověk musí sám domyslet, takže se knížka nedá jen tak zhltnout. Líbily se mi hlavně příběhy o osudech sousedů i ty, co vyprávěla Alžběta. Zase mi to připomnělo vyprávění mojí babičky. Celý román se nese v neveselé náladě, jako by žádnou z postav nečekaly lepší vyhlídky.
Takže ano, knížka se mi líbila, ale za srdce mě úplně nevzala.
Jsem celkem překvapená nízkým hodnocením a vesměs negativními komentáři, protože mě se knížka docela líbila. Líbila by se mi ještě o trochu víc, kdyby místo Kamkámka bylo hezké české klučičí jméno a kdyby každá část nezačínala Kamkámek není ..., ale třeba Kamkámek je jako ... nebo ... by chtěl být jako ... a pod., prostě bych vynechala ten negativ. Autorka milým způsobem srovnává dětské chování s tím zvířecím a i ilustrace jsou krásné, reálné; zvlášť tu reálnost dnešní dětské ilustrace často postrádají.
A že se v knížce píše i o jeslích nebo plácnutí přes zadeček mi vůbec na závadu nepřijde. I když s tím nesouhlasím, nepohoršuju se nad tím. Vždyť ještě dřív děti rodičům vykaly a pracovaly na poli a číst o tom v knihách nebo pohádkách nikomu nevhodné nepřipadá. Dřív to tak prostě bylo, takhle se žilo. Vzala bych to jako námět k vyprávění a povídání.
Kdybych měla doma malé dítě, s chutí bych si s ním knížku přečetla a prohlídla.
Zajímavá romance s téměř detektivní zápletkou. Zpočátku mi všudypřítomný patos lezl na nervy, po dočtení to samozřejmě dává smysl. Zhruba ve dvou třetinách knihy jsem začínala tušit, v čem je háček, a nespletla jsem se. Máte-li chuť potrápit emoce, směle do toho.
Udělejte si půlhodinku čas, nebo klidně i hodinku :), a ponořte se do příběhů beze slov. Obrázky jsou tak výmluvné, že slova nepotřebují, a přesto ve vás vyvolají tolik emocí!
Hrdinky jsou skvělý nápad, skvěle provedený. I když jazyk, kterým jsou medailony vyprávěny, určuje knihu primárně dětem, neztratí se v žádné knihovně. Jména většiny žen jsou notoricky známá, pár z nich jsem nikdy neslyšela. Děkuji tímto autorkám, zvlášť autorce projektu Renátě Fučíkové, za rozšíření obzorů i ilustrátorkám a ilustrátorům za obrazové doplnění.
Nenapadlo by mě, že o spánku lze napsat čtyři sta stran, navíc poutavě a s nadhledem.
Tato kuchařka se mi líbila víc, než předchozí Pochoutkový rok. Recepty v ní jsou jednodušší a tudíž uvařitelnější. :-)
Mně se knížka líbila. Je rozdělena do pěti kapitol: obecně o pubertě, jak vycházet s učiteli, jak vycházet s rodiči, jak vycházet s kamarády a jak pomoct sám sobě; teorie, rady, cvičení, příklady ze života. Otázkou je, jestli se najdou puberťáci, kteří by byli tak uvědomělí a přečetli si ji, a když už, nabízené rady a cvičení využili.
Knížka na mě působí jako výtah myšlenek ženy či dívky, která se hledá; hledá sama sebe, své místo na světě. Je to občas dřina, ale nevzdává to. :-)
I graficky je kniha opravdu povedená; slova jsou propojena nití a doplněna příjemnými ilustracemi.
Je fajn, vzít knížečku občas do ruky, jen tak náhodně ji otevřít a chvilku číst.
Z knihy vyplývá, že pro podporu dobrého fungování imunitního systému platí obecně známá pravidla - pestrá strava, přiměřený pohyb, dostatek spánku, nekouřit, vyhýbat se dlouhodobému stresu a zbavit se obezity.
Zajímavá pro mě byla první kapitola, kde jsou popsány imunitní buňky a jejich fungování, kapitola předposlední, v níž jsem se dověděla, že pomocí imunitních buněk lze léčit nádory, a kapitola poslední o epidemiích a pandemiích v historii. V této kapitole je pěkně vysvětlena také výroba a princip vakcín proti covidu-19.
Některá témata by mohla být rozvedena víc, ale i takto mi kniha jako úvod do imunologie přijde dostačující a hlavně srozumitelná.
To Vám je tak milá knížka! Já vím, můj pohled je zkreslený vzpomínkami na dětství. Ale o ty emoce přece jde. Našla jsem tu dokonce básničku, kterou jsem asi ve druhé třídě recitovala maminkám k MDŽ, tu o jaru. No, není hezká? A ty ilustrace!
Z hlediska grafiky se mi kniha líbila a bavilo mě ji číst. Oceňuji diktáty, v nichž jsem si mohla ověřit své znalosti pravopisu.
U hodně slov mě překvapilo, že je vůbec potřeba jejich pravopis objasňovat, a u některých jsem si říkala, že jsou si podobná a zabírají v knize místo jiným, zajímavějším a složitějším slovům. Nicméně i tak jsem se něco málo přiučila.
Knihu vydalo nakladatelství Albatros v roce 1988 pro děti a mládež. Vzhledem k téměř nulové přímé řeči, dlouhým a složitým souvětím a častým popisům krajiny si neumím představit, že by se mladým čtenářům opravdu líbila, ať už tehdy nebo dnes. Já už dávno dítě nejsem, takže právě popisy šumavské a jakutské přírody mě bavily. A překvapilo mě, jak často už tenkrát autor v knize narážel na otázku ochrany životního prostředí.
Paní doktorka Vlasta Kálalová-Di Lottiová byla zajímavý a pozoruhodný člověk, stejně tak i její život.
Trochu se stydím, že jsem se ke knize dopracovala až letos, vzhledem k tomu, že žiji pár kilometrů od Bernartic. Ale možná bych ji dřív neocenila; všimla jsem si, že zvlášť mladší čtenáři knihu příliš dobře nehodnotí.
Vřele doporučuji.
Tento díl série se mi líbil nejvíc. Vidím, že autorka chystá pokračování, za což jsem ráda, protože tentokrát mě opravdu zajímá. :-)
Čekala jsem pohádku pro děti, ale myslím, že dnešní děti by knížku neocenily. Zato já jsem si ji báječně užila. Moc mě bavily hrátky se slovy, při čtení jsem se usmívala i smála. Doporučuji každému, kdo má rád češtinu a její záludnosti.
Snoopi, děkuji za tip. :)
I když autor hned v úvodu žádá čtenáře, aby ,,nečetli tuto knihu jako knihu o mně", přiznávám, že vyhovět prosbě se mi vždycky nepovedlo; všechny zápisky jsou velice osobní a nevidět za nimi autora prostě nejde. Možná i proto jsem některým textům nerozuměla, většina mě ale oslovila a některé mi doslova mluví z duše. Chtěla jsem si sem pro sebe opsat pár odstavců, jenže nakonec by jich bylo tolik... raději si knihu koupím. :-)
Jen jeden za všechny a pro nás pro všechny:
,,Máme to před očima. Stačí o tom napsat. Jak je možné, že i toto jaro, které přece musejí vidět všichni, kdo vyšli z domu ven, všichni, kdo se vydali do práce, všichni, kdo jdou z práce, všichni, kdo šli vteřinku pod širou oblohou, jak to, že ještě jsou, jak to říct, ateisté? Jak to, že všichni, kteří dnes dýchali večerní vzduch, ještě nezpívají chorály vděčnosti? Jak to, že necítí potřebu nahlas poděkovat za jaro a za život?"
Když jsem knížku rozečetla poprvé, po pár stranách jsem ji odložila s tím, že takovou depku rozhodně číst nebudu. Asi po čtrnácti dnech jsem se k ní vrátila, protože zvědavost mi nedovolila vrátit knihu nepřečtenou. Myslím si, že se zařadí mezi ty, jež jedna část čtenářů naprosto odsoudí a druhá naopak vychválí. Já se ztotožňuji s komentářem kolegyně meluzeny, jen narozdíl od ní oceňuji, jak zdařile depresivní myšlenky a chování autorka vystihla. Poslední dobou mi chodí pod ruku knihy s podobným tématem - osamělá žena na sklonku života - a tato se mi jeví nejsugestivnější. Dokonce bych řekla, že si snad autorka sama musela někdy depresí a úzkostmi projít a že má opravdu literární nadání, vzhledem k tomu, jak snadno a rychle se jí povedlo ten ,,pocit" na mě hodit.
Co se týká děje knihy, je anotace tentokrát opravdu výstižná. K tomu není co dodat, pokud člověk nechce vysloveně prozradit konec, i když ten lze od začátku snadno vytušit.