Pavlína197 komentáře u knih
Ačkoli nemám takto ztřeštěné příběhy ráda, tentokrát jsem se bavila.
Příjemné a zajímavé čtení, pro mě hodně vzpomínkové. Celou dobu jsem měla v hlavě jednu ze svých babiček, letos by jí bylo 85 let. Často jsem u ní trávila víkendy a prázdniny; večer, když jsme šly spát, já na peci a babička na pohovce, prosila jsem, ať zase vypráví a babička vyprávěla... dokud jsme jedna nebo druhá neusnuly. Vzpomínám na to moc ráda a tato kniha ve mně vyvolala podobné pocity jako vyprávění mojí babičky. Škoda, že už si lidé nevypráví, člověk tak měl možnost poznat širší rodinu, její historii a vlastně i mnoho z historie obecně.
Navíc je kniha krásně udělaná.
(SPOILER) Zpočátku jsem se do knihy nemohla začíst, nesedl mi způsob vyprávění. Kolem šedesáté stránky jsem si uvědomila, že mě příběh přece jen chytil a čím blíže konci, tím víc jsem knihu hltala, zvědavá, jak to celé dopadne. Ovšem samotný konec byl pro mě jak rána do obličeje, zkazil mi celkový dojem z knihy. Že musel dotyčný zemřít mi připadá logické a nevyhnutelné, ale takhle? Myslím, že Zuzana by se takto nezachovala.
V poslední době bylo knih o holocaustu vydáno hodně a tak to ve mně vyvolává pocit, že autorka chtěla za každou cenu vybočit z řady.
Jinak je to určitě, jak píší ostatní, silný příběh.
Zase jsem se dobře bavila a jsem zvědavá na pokračování.
Právě jsem dočetla. Uf... Smutný, smutný, smutný. Mám z toho slzy na krajíčku ... Je mi líto, že některé děti musí takto žít a vyrůstat. Znám ze svého okolí jednu podobnou rodinu a mám pocit, že pomoc je v podstatě nemožná. Teď už aspoň tuším proč. Snad se to brzy změní k lepšímu díky osvětě, ke které přispívá i tato knížka. Doporučuji ke čtení dětem i dospělým.
Tak to byla tedy síla! Tolik smutku a bolesti v jednom příběhu. Kde asi vzala autorka inspiraci? Chytilo mě to hned od začátku, jen mě trochu mrzí konec, jakoby zrychlený, uťatý.
Opravdu příjemné čtení. Většinu času jsem se usmívala, chvílemi pochechtávala, občas smála a jednou řehtala, až mi tekly slzy.
O panické poruše už jsem přečetla ledacos, ale všechno bylo zaměřeno na lidi, které poruchou trpí nebo na jejich blízké, případně odborníky. Myslím, že této knize jde hlavně o to, dostat povědomí o panické poruše do široké veřejnosti, a právě díky rozhovorům se známými osobnostmi se jí to může podařit. Pravda, komentáře za rozhovory bych také vynechala, zato odborná část mi přišla užitečná - stručná a souhrnná.
Jojo, mě tohle prasátko taky připomíná spoustu lidí... Že by záměr autora?
Tuhle knížku dostal jako dítě můj bratr, moc o ni nestál, není žádný čtenář, a já mu ji tenkrát hrozně záviděla. Knížka a ještě o zvířátkách! Od dětství jsem ji přečetla několikrát a určitě ji ještě číst budu. Dneska už je totiž moje a pořád se mi libí. :-)
Petra Braunová je moje oblíbená spisovatelka, takže se nevyhýbám ani jejím knihám pro děti. Tahle mi připomíná Ztraceni v čase. Je stejně tak strašidelná, ale tady je od začátku jasné, o co jde. Nedoporučuji číst před spaním dětem s bujnou fantazií a citlivou povahou.
Sice jsem se nedověděla mnoho nového, co bych už jinde nečetla, ale opakování nemůže uškodit, zvlášť pokud jsou informace podané čtivou a pozitivní formou jako tady. Myslím, že tato knížka může směle tvořit jeden ze základních stavebních kamenů leckteré seberozvojové knihovničky.
Užitečná knížka pro začínající i pokročilé zahrádkáře, zvlášť pokud se snažíte o ekologické pěstování. Najdete tu rady od začátku do konce ,,výrobního" procesu, tzn. jak vytvořit záhon, jak zasít, jak na škůdce i pár tipů, jak využít úrodu.
Před mnoha lety jsem viděla film, ke knize jsem se dostala až letos v rámci čtenářské výzvy. Už film se mi líbil a kniha - jak už to často bývá - ještě o něco víc. Samozřejmě mě zaujala Pollyannina hra a přiznám se, že občas se ji pokouším hrát, i když obvykle jen sama se sebou. A jak říká Pollyanna, není to vždycky snadné. :-) Myslím, že takový přístup k životu by mohl prospět mnoha lidem, nevidět jen to černé, ale hledat i to bílé.
Pohádka z reálného života. Děti, které něco podobného prožívají, může alespoň trochu utěšit, že v tom nejsou samy. A děti, které nic takového neznají, mohou v bezpečí knihy zjistit, že svět není jen růžový. Milé, poučné, vtipné i dojemné čtení.
I já jsem byla zpočátku zklamaná, že se v knize nepíše o poustevníkovi takovém, jak si ho představuji já - jako člověka, který žije mimo dosah civilizace a je naprosto nebo alespoň z velké míry soběstačný. Přes toto zklamání jsem se brzy přenesla, protože i tak je příběh zajímavý. Navíc začíná jako čtivý román a je škoda, že to tak nezůstalo do konce. Po několika prvních kapitolách se z knihy stala sbírka autorových domněnek, různých svědectví a informací o jiných poustevnících v historii. Ale chápu, že pokud toho sám Poustevník moc neřekl, nebylo také moc o čem psát. Každopádně ve mně kniha vyvolala mnoho protichůdných emocí a názorů. To se povede málokteré knížce, takže si ji budu určitě dlouho pamatovat.
Když po revoluci začaly vycházet tyto sešitky, moje babička, také velká čtenářka, si je oblíbila a často si je kupovala. Já jsem jich pár také zhltla, prošla jsem si díky nim obdobím červené knihovny. Dneska už mi není šestnáct a nejsem ani ve věku své babičky, takže momentálně to není úplně můj oblíbený žánr. Ale jako vzpomínka na babičku a na mladá léta to bylo milé.
Tato knížka pro mě byl trochu oříšek, stejně jako Jákobův pokoj. Na jednu stranu se mi líbí, jak VW rozepisuje myšlenkové pochody postav a vtáhne nás tak do jejich hlav a životů, stejně tak se mi líbí, jak vykresluje atmosféru míst, v nichž se postavy pohybují. Na druhou stranu bylo občas těžké udržet pozornost a musela jsem se o odstavec či stránku vrátit, abych neztratila orientaci. Tudíž si kniha vyžádala sto procent mojí pozornosti, což je nakonec dobře. Vytrhla mě z reality, od každodenních starostí a donutila mě úplně vypnout hlavu.
Tyto omalovánky jsem si koupila jako své první omalovánky pro dospělé a přestože od té doby v mé knihovně přibylo mnoho dalších, tyto mám stále nejraději. Jsou prostě krásné!