petaSk komentáře u knih
Pro čtení v angličtině si vybírám nenáročné knihy, po kterých bych asi v češtině nesáhla.
Od autorky jsem už četla Daisy Jones and The Six. Nápad vytvořit autentický rozhovor s fiktivní kapelou byl originální, originálnější než samotná kapela a jejich příběh. U Evelyn Hugo se situace objevuje. Opět je tady rozhovor; tentokrát s fiktivní hollywoodskou divou 50. a 60. let, cosi mezi Liz Taylor a Marilyn Monroe, prostě sexbomba, kterou každý chce, zatímco ona hledá lásku. Kniha nebyla psaná formou rozhovorů, ale v první osobě, jak Evelyn převypravuje minulost. Bohužel i tady autorka sáhla po největších klišé celebrit a i samotná Evelyn je spíše karikatura.
Kniha sama o sobě se mi ale četla dobře a rychle. Angličtina těžká nebyla.
Mám hrozně ráda knihy z korporátního prostředí a zvláště pokud je promíchaný s technologiemi. Tady jsem dostala mix Amazonu, Googlu a dystopické budoucnosti. Možná měla kniha pomalejší tempo, ale vůbec mi to nevadilo. V tomhle případě mi to dávalo do ruky lupu, kterou jsem si mohla přiblížit ubíjející rutinu a pinožení zaměstnanců Oblaku. Co se týká hrdinů: Paxton byl ňouma a Zinnia by taky nevyhrála miss sympatie, ale oblíbila jsem si ji víc. Celkově se jednalo o knihu, kdy odlehčenost kontrastovala s hrůzností celého systému. Ráda bych dostala další díl, ale ten asi nebude. Konec totiž vyšuměl.
První třetina knihy se zabývá důvodem proč stárneme a je hodně zaměřená na biologii. Druhá část popisuje slibné metodiky, jak stárnutí zpomalit a poslední se zabývá etikou. Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, jen mě trochu zklamalo, kolik se toho věnuje zase doplňkům stravy a etické části bylo věnováno zase za mě příliš času, je to takový výplňkový materiál, který nacházím v knihách stále více.
Průměrná detektivka se sympatickou policistkou. Kvituju, že se nevyšetřoval sériový vrah žen. Ale jestli to stačí pro to, abych byla u dalšího dílu, zatím nevím.
Nedávno jsem zlomila hůl nad Stephenem Kingem, mým bývalým oblíbencem, který mě naučil číst "pomalé" knihy s houstnoucí atmosférou. Po Doktoru Spánkovi jsem sáhla po shlédnutí filmu. Ale bohužel se stalo totéž, co s Outsiderem - nemohla jsem se začíst a knihou se prokousávala 3x déle.
Ač má King zajímavé postavy, něco na nich mi připadá generické, je to jakési buranství a žoviálnost, a už mě to neba. Stejně jako "jakési" zlo odněkud (nápad zajímavý, ale o tom zlu se skoro nic nedozvíme), které jde po dětech (TO).
King je svou produktivitou obdivuhodný, a asi nelze po něm v jeho věku chtít, aby změnil styl psaní.
Doktor Spánek je pořád povedená kniha, ale já už potřebuju změnu.
[audiokniha]
Virginie je silně kritická k sobě i svému psaní. S cynismem komentuje své známé, svou tvorbu, stárnutí a nakonec i válku. Z jejich zápisků jde silně cítit, jak bojuje se svými depresemi i nejistotou. A ač se jedná o silně inteligentní ženu, soudě dle jejího deníku s ní asi nebylo lehké vyjít. Přála bych si znát i pohled jejího okolí na ni.
Knihu doporučuji všem, kteří se potýkají s krizí identity, spisovatelským blokem nebo se chtějí více dozvědět o tom, jak to měla jedna skvělá spisovatelka Virginia Woolfová. Audiokniha je v podání Taťjány Medvecké taky výborná.
I když se jedna o vyprávění z jednoho pohledu, mladé Jon-mi, je mi jasné, že o Severní Korei, její propagandě a nelidskému zacházení s obyvatelstvem pořád vím málo. O to je to strašnější, že ty věci se dějí teď: hlad, popravy, zneužívání. Jon-mi se svou matkou prchá a po mnoha útrapách se dostává do Jižní Korey, ale ani tam nemá na růžích ustláno. Pro mě je knihou obrovské mobilizace vlastní síly a toho, co člověk ještě může vydržet. Yon-mi se vlastní odvahou a pomoci druhých dostala na svobodu.
Navíc, kniha je velmi čtivá a přístupná.
[audiokniha]
Knížka, která nutí k přemýšlení. Například, je druh úspěšný, když je hodně rozmnožený a jedinci se mají hůř, než kdyby jich bylo méně? Velmi obsáhlá kniha s děsivým nástinem budoucnosti.
Určitě jedna z nejlepších knih, které jsem letos četla, ale bohužel ta Pulitzerova cena jí u mně podrazila nohy. Kdyby tam ta nálepka nebyla, neměla bych tak vysoká očekávání. Příběh se rozbíhá pomalu, ale ne tolik, aby mě to štvalo. Vnitřní pocity rozedraného Thea, který nemůže najít sám sebe a jen přežívá, jsou skvělé propracované, stejně jako všechno, co Theo prožívá a čeho si všímá. Postavy kolem něj byly barvité a bavily mě, přesto mám pocit, že se autorka často držela stereotypů a na příběh nemůžu použít slovo originální. Přesto je Stehlík monumentálním, propracovaným a velmi intenzivním zážitkem.
Od autorky jsem nic nečetla, ale na její Panský dům jsem narážela na každém rohu, tak jsem se rozhodla pustit do nové trilogie Venkovské sídlo. A čekala jsem víc. Víc historie, víc psychologie, propracovanější psaní. Asi dvě třetiny děje se odehrává těsně po revoluci a nebavilo mě sledovat handrkování mezi "rozmazlenými zápaďáky" a " zaostalými enderáky" a nebavila mě ani Jenny, Fanziska a vesničané se svým dohazovačstvím. Válečné období bylo zajímavé a mělo velký potenciál, ale autorka ho shrnula do asi 1/3 tak rychle, že jsem neměla ani možnost si tehdejší lásku a poměry vychutnat.
Způsob, jakým pár manipuluje uvězněnými dětmi a udržuje je v nejistotě a strachu metodou cukru a biče, bylo pro mě tím nejvydařenějším na celé knize. A kdyby se celý příběh odehrával jen v domě bez zásahu vyšetřovatelů zvenčí, mohla být z knihy perfektní dusivá psychárna. Bohužel ale místo toho musíme sledovat vztahy nevztahy mezi policisty a naznačovat jakousi jejich minulost, která mě nezajímala, protože kniha je až 3. ze série, jejíž předchozí díly u nás nebyly vydány.
Lituji i toho, že autor se nevyhnul předvídatelným zvratům a trochu se nezamyslel nad tím, jak příběh vést jinam.
Ani muk je lehce nadprůměrný thriller, který byl čtivý, nejen díky velmi krátkým kapitolám, a myslím, že z něj spousta lidí bude nadšená. Pokud ale hledáte něco překvapivého a jste náročnější, porozhlédněte se jinde.
Trilogii jeho Temné esence jsem četla někdy před deseti lety a byla skvělá. Měla jsem trochu strach, jak se autorovi návrat do světa Zlatého kompasu podaří. Jsem ale spokojená. První polovina knihy byla sice rozvláčnější, ale druhá byla čiré dobrodružství. Kniha určitě není jen pro děti. Má dost temných a znepokojivých prvků a zajímavé postavy, o které se opravdu bojíte. Navíc mě strašně baví ta steampunková atmosféra a mytologie alternativního světa.
Kniha se řadí mezi dětskou literaturu, ale já bych ji neoznačila ani za typickou Young Adult, je mnohem vyspělejší. Postavy tady nejsou černobílé a já chápala jejich motivy a proč se chovají, jak se chovají. Příběh lze chápat mnoha způsoby: boj dobra se zlem, křesťanství versus pohanství, nacházení si vlastní cesty (Vasja) v době, kdy osud dětí určovali rodiče a ženy musely být pokorné.
Autorka citlivě využívá ruského folkloru a pohádek k tvorbě vlastního příběhu, bez toho aby sklouzla k levné melodramatičnosti, kniha dokonce postrádá i jasnou romantickou linku, což bylo příjemné osvěžení. Kniha se tak spoléhá jen na vlastní fantazii, dobrodružství, postavy a krásný až lyrický jazyk, který hlavně ze začátku může dělat problémy, ale já si rychle zvykla.
Medvěd a Slavík se nemusí líbit každému, svou formou může působit odtažitě, mně ale uchvátil, o to víc, že Young Adult literatura mě zatím nepřesvědčila. Při čtení jsem se rozpomínala na doby, kdy jsem čítávala ruské pohádky, rozhodně půjdu do dalších dílů
Na začátku byla s Richardem zábava, podobného hajzla byste pohledali. Dialogy a špičkování mezi ním a Kathy v začátku jejich nového “pracovního” vztahu měly jiskru. Příběh je samozřejmě klišoidní a taky pracuje s vděčným tématem jak se z ošklivého káčátka stala krásná labuť, to by nevadilo, ale...
Richard se změnil rychle, už někde v první třetině a to tak, že totálně a neuvěřitelně. Z naprostého machisty, egoisty a zlého člověka se stal něžný muž, který si sype popel na hlavu. Během pár měsíců dokázal něco, co by jinak nezvládla ani desetiletá psychoterapie. Richard přestal být zábavný, ale stal se z něj medvídek. Vzhledem k tomu, že kniha měla přes 400 stran a přeměna se stala velmi rychle, tak přes 200 stran jsem se prokousávala totálním cukrkandlem. Zmizela jiskra, zmizelo napětí, zbyla jen “láska” a něžnosti, které přetrvaly ještě další léta (viz přidaná novela Baby šéf).
Kdyby měl Kontrakt polovinu stránek a přeměna Richarda by nebyla tak totální a rychlá, jednalo se by o zábavnou a jiskrnou knihu.
Kniha se rozvíjela pomalu. Nejedná se o intenzivní thriller, ale o výpověď o jedné komplikované rodině a době, kdy dobří američané pořádali demonstrace proti komunistům a báli se, že na ně Rusové shodhí bombu. Ženy se převážně staraly o rodinu a velká rozhodnutí nechávaly na mužích.
Líbily se mi postavy, které se v knize rozvíjely a posouvaly, a já odhalovala jejich motivy (ačkoliv o tom Paulově bych ráda věděla víc), líbilo se mi vykreslení zla, které se v některých lidech rozvinulo, a které zůstalo nepovšimnuto. Tempo vyprávění bylo pomalé, přesto napětí gradovalo.
Zajímavé propojení legendy o Janu Nepomuckém s obdobím normalizace. Kniha v sobě nese jen slabou dějovou linku, snad aby se tomu dalo říkat beletrie. Nicméně je jasné, co tady hraje prim - dějiny. Autor nám středověk předkládá skrze rozhovory mezi studenty historie a tím, co se dozvíme z přednášek. Hrůznosti komunistického režime je přítomna, ale upozaděná, ke slovu se dostane hlavně na konci knihy, která knize dodá silný náboj. Vsuvky s tetičkou mi ale přišly zbyteční a knihu jen oslabovaly. Legenda o jazyku se mi dost líbila a jsem ráda, že jsem si ji přečetla.
[audiokniha]
Medvědín je zpátky, hokej je zpátky, všichni staří známí i se svými bolestmi a rodinami. Backman zase rozjíždí nádherný stylopis v druhém díle. Ale něco tomu chybí. V Medvědíně existovala hlavní zápletka, kolem které se odvíjely menší. Přišla katarze, uvolnění, příběh uzavřen. My proti vám je rozplizlé a knize chybí nosné téma. Závěr proto nebyl tak a silný a já si z knihy nesu dojem, že autor se nemohl rozhodnout, o čem hlavně má kniha být.
Vražedná je lhůta pro toho, kdo musí odhalit důvod, proč mu unesli blízkou osobu.
Nůžky a krev na obalu slibují krvavé čtení. Brutální scény nevyhledávám a před knihou jsem měla respekt. Kniha je ale krvavější na povrchu než uvnitř. Málokdy jsme přímo svědky brutálních scén, většinou až vidíme, jak se kdesi naleznou mrtvoly a pár větami se shrne, co se jim stalo. Nejsilnější scéna je na začátku knihy a pak na konci, takové Dokonalé stopy od Helen Fields byly brutálnější.
Vražedná lhůta je mírně nadprůměrný thriller, který více štěká, než kouše. Její největší síla pro mě tkvěla v první polovině a v obsažených flashbacích, které odhalovaly, proč se všechna ta vražedná hrůza děje. Bohužel autor nešel na dřeň a moc ze slibované brutality se nedočkáme. V knize se hraje na jistotu a obsahuje z thrillerů to nejlíbivější. Krom zajímavého zrození vraha v ní nenajdeme nic, díky čemuž by vyčnívala.
[audiokniha]
Jedna herečka je zavražděná, druhá zmizí a Rathovi nadřízení si nejsou jistí, zda spolu tyto dva případy souvisí. V příběhu o ohrožených herečkách se rozplétá několik nitek, které do sebe ale dokonale zapadnou v závěru, který je horečný a já si zpětně přeji, aby takových scén bylo v příběhu více.
Mám sérii s Gereonem Rathem, protože je v dnešním světě thrillerů osvěžující. Hlavní hrdina je protivný, zamilovaný a má problémy s nadřízenými. Jeho metody nejsou mnohdy čisté, a pro ránu nejde daleko. Příběhy se odehrávají v předválečném Německu, ve městě, kde policie musí spolupracovat s podsvětím, kouří se hašiš a většina lidí zdaleka nežije v takovém blahobytu jako my dnes. Nacismus je na vzestupu a dochází zde k trenicím s komunisty, v kancelářích se kouří a Berlín je v rauši.
Tichý zabiják se thrilleru podobá více než první díl Mokrá ryba, dokonce se zde několikrát vyskytne pojem sériový vrah. Autor nám ale nedá zapomenout, že se v první řadě jedná o poctivou mnohovrstevnou kriminálku.
Skoncovat s Eddym B. je autobiografická knížka mladého francouzského autora, která prý ve Francii způsobila poprask.
Odehrává se na francouzském venkově v 90. letech. Chlapi na vesnici jsou drsňáci a vychovávají drsňáky a ženské musí být ještě drsnější, aby to se svými chlapy vydržely. Sny o lepším životě tady umírají a sociální prostředí všechny přiková k práci v továrně. Únik poskytuje hlavně alkohol a televize. Není radno si hrát na něco víc, třeba jako snít o tom, že půjdete studovat. Prostředí vás semele.
Eddy měl být taky drsňák, podobně jako jeho bratranec, který už od dětství kradl motorky a vykrádal byty a stal se hrdinou své rodiny. Eddy brzy pozná, že se svými gesty, hlasem a zájmy nezapadá. Stává se terčem šikany. Ostatní mu nadávají do buzny.
Skoncovat s Eddym B. je drsná kniha, s hrdiny a prostředím, které nejsou českému čtenáři tak neznámé. Autor líčí své dětství možná až příliš subjektivně, přesto v knize líčí věci, kterými si prošlo nejedno dítě, které nešetřila ani rodina, ani spolužáci. Ale i přes všechnu až necitlivou výchovu stránkami probleskují neuměle pokusy o rodičovskou lásku k Eddymu.
Kniha na mě hodně zapůsobila. Kvůli xenofobii Eddyho okolí pro mě bylo často těžké uvěřit, že se děj neodehrává kdysi před 50 lety ale v 90. a nultých letech. Kniha upozorňuje, jak určující je prostředí, do kterého jsme se narodili, a že člověk sám často není schopen najít sílu, aby vytrhal všechny kořeny a stal se někým jiným. Snaha a touha často nestačí a okolí vás semele. “Co si on o sobě myslí? Že je někdo víc než my?”