PeterRainhard komentáře u knih

Z memoárové literatury velkých vojenských postav Velké války tato patři rozhodně k těm slabším a méně zajímavým. Literárně a zvláště obsahově. Fochovy, Brusilovovy a zvláště Joffreho paměti byly mnohem podrobnější, obsažnější. Hindenburg jde ve všem velmi po povrchu, bohužel.

Přitom by bývalo mohlo jít o nesmírně zajímavý náhled do myšlení německého hlavního štábu a militaristických kruhů Německé říše vůbec. Za mě tedy víceméně zklamání.

p.s. Paměti Hindenburgova podřízeného (a de facto "mozku" německé armády) Ericha Ludendorffa (Meine Kriegserinnerungen 1914–1918. Berlin: Mittler & Sohn 1919 (přetištěny znova 1936) jsou prý mnohem zajímavější. Leč němčinou natolik dobře žel nevládnu, abych to potvrdil.

1 18.12.2024

Zajímavé, velmi zajímavé. čtení. A to jak pro vlastní zájemce o vojenskou historii, tak i přímo pro vojenské specialisty. A rovněž pokud vnímáte to, co lze nazvat fašisticko-revizionistickým diskursem (odkazuji v této souvislosti na mnou recenzovanou knížečku "Suché a vlhké").
Pokud dávám čtyři hvězdičky, tak je to ocenění technické, respektive odborné úrovně knihy. Ne obsahové. O tom však níže.

Mansteinova obsáhlá kniha obsahuje skutečně jen velmi málo ryze osobních vzpomínek a je opravdu převážně soustředěna na strategii a místy i vojenskou teorii. Brilantní je kapitola o přepadení Polska, která nejen posuzuje síly a vyhlídky obou stran, ale Manstein i navrhuje možná řešení obrany proti německému vpádu. Taktéž velmi zajímavý je popis, jak krystalisoval plán "seku srpem" (Sichelschnittplan) . Leč to je jen malá část skutečně zajímavého čtení, jehož nemalá část je myslím dodnes zajímavá i pro vojenské specialisty.

Co je, alespoň pro mě, zarážející na celé knize, toť naprostý, ale naprostý nedostatek sebereflexe autora. V celé knize nenajdeme ani náznak lítosti nad aktivní účastí v bezprecedentně hanebné, agresivní válce, na vyhlazovacím tažení nemajícím v dějinách obdoby. Ani náznak, že by si autor položil otázku, proč to všechno. Miliony a miliony mrtvých. Starých i mladých; mužů, žen, dětí, starců postřílených, upálených, zplynovaných, roztrhaných na kusy, umlácených pažbami či oběšených a sťatých. Města a vesnice srovnané se zemí... Miliony a miliony mrtvých Poláků, Ukrajinců, Rusů, Bělorusů (a ne že by i to "západní tažení" bylo Němci vedeno něžně!!), ale koneckonců i Němců. Nebylo válečného zločinu, jehož by se německé jednotky nedopustily. Nic z toho se pana polního maršála nedotkne. Nevidí to. Nezajímá ho to.
Otázka PROČ to všechno mu vůbec nevyvstane na mysli. I padlému synovi věnuje pár nasládle sentimentálních řádek, , ze kterých z nedostatku normálního citu spíš mrazí. Na jedné straně tak vidím opravdu mimořádný, mohutný, pronikavý analytický intelekt, suverénní rozhled stratéga (byť si pan maršál také občas hraje do kapsy) ... a na druhé straně naprostou citovou oploštělost a onu příslovečnou prušáckou tupost.

Ostatně, po válce se Manstein i ostatní jeho soukmenovci-souputníci ve "Feldgrau" kroutili jako hadi. Nevěděli, nepamatovali se. Zapírali, ohýbali a překrucovali co mohli. Oni nic, oni muzikanti. Nic nemohli, nic nesměli. Vším je vinen Hitler. Hitler a vedení NSDAP. Hitler, NSDAP a a SS. A oni, věrní, dobří němečtí vojáci jen plnili (se slzou v oku) svou těžkou povinnost.

Nakonec (v roce 1949) vyfasoval Mastein 18 let (usvědčen nade vší pochybnost v devíti bodech) za válečné zločiny. Leč měl tuze mnoho zastánců (mimo jiné za něj loboval známý britský historik Liddell Hart, jeden z propagátorů mýtu o "čistém Wehrmachtu", ba i Winston Churchill, Konrad Adenauer...). Už o rok později mu byl trest zkrácen na 12 let. A v roce 1953 vyšel na svobodu, už v "obrozeném" (ehm) Západním Německu jako div ne hrdina. Vlastně "div ne" je možno vynechat. V roce 1955 připravoval jako ceněný specialista odborný referát pro nově formovaný Bundeswehr. Napsal knihu, kterou recenzuji, jež se stala bestsellerem. K osmdesátinám obdržel gratulace od tehdejšího ministra obrany NSR. Atd. atd. Prostě to byl (až na to jedno ošklivé nedorozumění s válečným soudem) vlastně báječný, "těžkou prací a oběťmi pro vlast a národ" naplněný život.

A jestli by si to celé pan polní maršál zopakoval?
Genau! Znova a lépe! Jen to tentokrát bude chtít lepší plány. A pak maschieren marsch!

17.12.2024

Uloveno v knihobudce. Pozoruhodný, popřevratový (skoro)samizdat obsahující ironické povídky, parodující "vážnou" sci-fi. Autor kombinuje každodenní reálie pozdního reálného socialismu s komicky vážným vyprávěním. Ano, i oblíbeného cestování v čase a napravovatelů historických omylů se dočkáme...
Vůbec ne zle! Jinak viz pěkný komentář Laifanera, ať se neopakujeme...

13.12.2024

"Fotograf" je novela psaná velice čtivě, vyzrálým stylem již zkušeného autora, který přesně ví, co chce říci. Velice správně je v doslovu zdůrazněno, že Boulle je autorem, v jehož textech je vždy přítomen ironický odstup. Zvláště jsem to vnímal při čtení "Mostu přes řeku Kwai" a při srovnání románu a filmové adaptace, která podvratný, ironický a výsměšný obraz nahradila patosem zcela měnícím poselství knihy.

Ironii najdeme i u "Fotografa". Ironii, která již přednamenává nástup postmoderní literatury. Podle mého mínění tato konkrétní novela v sobě vůbec nese mnohem více, než jen příběh o jednom zkrachovalém fotografovi, bažícím po posledním sólokapru .

Je silně koncentrovaným obrazem doby, kdy se lámala moderna v postmodernu a slovo (potažmo politické ideje), ustupuje obrazu. Tedy relativně stabilní kultura založená na psaném textu ustupuje se vznikem biografu, televize a masové reprodukce obrazu, vizuálnu.

A Boulleho příběh je o posedlosti obrazem. Z mladého bojovníka za ideu se hlavní hrdina stává pouhým POZOROVATELEM. Ten již zcela chladně, s vypočteným, již postmoderně ironickým odstupem vypráví dívce, kterou fotografuje příběh svého zmrzačení, aby "alespoň na chvíli měla v očích výraz zájmu" (když už nepomůže "pár facek").
Je to nový typ člověka, jehož po válečných hrůzách fascinuje již jen vidět, nikoli jednat a který touží pouze po tom, co nejlépe tento prchavý vjem (a co je prchavějšího než právě moment smrti!) zachytit, ontologisovat...
Nastupující svět (a v něm nyní - píše se rok 2024!- žijeme) je světem vše-vidění. A esse est percipi. Tedy spíše percipi est esse.
Co není viděno, neexistuje, je bez významu.

Není náhodou, že Antonioni točí v roce 1966 svou "Zvětšeninu" a takřka ve stejné době (1965) Robbe-Grillet absolutizuje experimentální metodu čistě vizuálního, "filmového" psaní francouzského "Nového románu" v "Domu milostných schůzek (La Maison de rendez-vous)" a pak v "Projektu revoluce v New Yorku" (Projet pour une révolution à New York , 1970).

Boulle neexperimentuje s formou, vyprávění je zcela tradiční, chronologické, stylově čisté, leč předávaný význam je stejný jako u Grilleho, Sarrautové, či Butora.
Obraz, snímek, zastavený čas stojí i za smrt.

4 17.10.2024

Zajímavý výbor z filmových kritik a esejů slavného německého filmaře, v krásném vydání, opatřeném navíc poučeným doslovem. Což již dnes bohužel vůbec není samozřejmostí. Kniha pak představuje pozoruhodný komentář ke vzniku obrozeného (Západo)německého filmu, svébytné "nové vlny", spojené především se jmény jako Herzog, Fassbinder či právě Wenders.

Pro mě osobně byly asi nejzajímavější ty části, které se týkaly oné polomytické "Ameriky", tedy Spojených států coby země snů, které snili právě Západní Němci. A kniha mi pomohla pochopit , jak velmi tento obraz ovlivnil právě Wendersovy "Road movies" - až po úžasný film "Až na konec světa" či "Cesta do Lisabonu".

1 01.10.2024

2.

Tedy Rytíř (Superego) zápasí (často s pomocí Trpaslíka-Rozumu) s Obrem (tj. pokušením tělesnosti). Čaroděj je pak obvykle morálně upadlým rytířem – ovládá magii, tedy vnáší iracionální princip a zlo do světa.
A tak lze tuto interpretaci rozvádět a těšit se alegorickými příběhy, kde Ctnost zápasí se Zlem (Zkažeností).

Trpaslík je občas zbrojnošem, panošem, či poslem. Je „malý“, tj. sociálně (skoro) neviditelný. A má vlastnosti, které se společensky (tj. v abstraktně aristokratickém světě) nijak vysoce necení. Leč je přeci potřebný, neboť je praktický, často poradí Rytíři, co počít v situaci, kdy je třeba jednat nepřímo, v situaci, kterou nelze jen roztít mečem.
To vše je v kontrastu s vlastnostmi Obra, jehož morální charakter je zcela zavrženíhodný, ale jež je narozdíl od Trpaslíka „velký“, „nepřehlédnutelný“ sociálně - svou silou a krutostí, valící se světem jako utržený balvan.
Mužské postavy mají v rytířských románech samozřejmě svůj protějšek. Pro rytíře je to Panna (Cit). Dualita v případě Obrů (jen velmi řídce i Obryň) sice úplně neplatí, ale například ženským pendantem Čaroděje je Víla. Byť na rozdíl od něj zdaleka ne vždy je to postava čistě záporná.

Důležitou složkou, častým zdrojem konfliktů a motivací k putování je pak rozpor mezi Ctí, Rozumem a Srdcem (láskou k Panně), kdy dostatečně silná a čistá láska je v zásadě omluvitelná a dokonce oslavovaná. Takovou je láska Amadise a Oriany, ale například příběh Lancelota a Guinevry (ta je dokonce fysicky naplněná) a samozřejmě Tristana a Isoldy.
Rytíř tedy není obrem, ani trpaslíkem. Hledá rovnováhu mezi rozumem a mravní náročivostí absolutní křesťanské morálky. Konflikt vzniká intervencí Id – tedy pólem tělesnosti a citovosti, jež se (takřka) vždy v jeho životě obje-ví. Obvykle (ale zdaleka ne vždy) se pak citovost přetaví do podoby cudné lás-ky. Ta není tematicky potlačována a odsuzována, ale naopak, je velmi oblíbeným námětem.

Pokud toto své již příliš dlouhé zamyšlení mohu shrnout: Amadis je dokonalý, vycizelovaný kus rytířské prózy. Ne nadarmo jej Cervantes v nesmrtelném Donu Quijotovi označuje coby „nejlepší“ rytířský román a odmítá jej nechat spálit.
Pro nás, moderní čtenáře je nezvyklá chybějící psychologie. To však není neobratnost autora, je to metoda, odrážející v podstatě realistickou posici středověkého myšlení (odkazuji v tomto bodě ovšem na „realismus“ v scholastickém pojetí a na spor o universálie).

Tj. postavy, charaktery, místa jsou primárně formy, archetypy nesoucí obecné významy. Odtud plyne častá repetitivnost, sošnost vyprávění. Leč přeci jen v textu nalézáme tu a tam, zcela neočekávané, velmi živoucí detaily jednání, reálií, předmětů. Těch detailů je však relativně velmi, velmi málo. Typické převládá nad zvláštním a jedinečným. Abstraktní, obecné, ideální je to, co činí architekturu tohoto a ostatních středověkých románů krásnou. Zatímco moderní román (a zvláště to platí o fantasy vypůjčujících si s takovou oblibou středověké kulisy a kostýmy, ba i zápletky) je začasté čistě nominalistický, jak by řekl scholastik. A pokýval nesouhlasně hlavou.

3 12.08.2024

1. Amadis Waleský a jeho dobrodružství… Ach ano, to je, tedy spíše byla dlouhá staletí klasika klasik, a - vedle „Artušovy smrti“ a „Tristana a Isoldy“ - asi nejslavnější z velkých rytířských eposů. Na rozdíl od „Tristana“ si vysloužil mnoho a mnoho napodobitelů a pokračování již ve své době. Naše, tedy československé vydání, naštěstí obsahuje celé jádro eposu, tedy původní první tři knihy a to v krásném, citlivém a přitom čtenářsky přístupném překladu Luďka Kulta. Dodejme, že dané vydání není převyprávěním a zcela respektuje původní text, který je na první přečtení… Nu, zvláštní. Estetika rytířských románů je kvalitativně jiná, než u moderních románů a já se chci pokusit vystihnout, čím mě okouzlil.
První, co mi po přečtení vyvstane na mysli, to je to svérázná topologie světa románu. Tedy, nezačínejme od postav, ale místa, kde se dobrodružství odehrávají. Tento svět je plochý – nikoli snad ve smyslu geografickém, ale ontologickém. Lidský svět je vrstva jsoucna, která se nalézá mezi Nebem (nahoře) a Peklem (dole). Je zajímavé si to srovnat s vertikalitou Dantovou, který sestupuje dolů do Pekla, by pak vystoupal nahoru, do Nebes.
Oproti tomu, v Amadisovi (a troufám si tvrdit, že vlastně v žádném z rytířských románů, nakolik vím) děj nikdy do podsvětí nesestupuje a stejně tak nestoupá do hor, či na kopce. Nesetkáváme se tam ani s Ďáblem, a ani s Anděly (posly nebes), Vše se odehrává na pláni, v rovině, která je lidským světem a současně je metaforou morálního, duchovního stavu. Souřadnice, tedy orientační body tohoto světa jsou velmi prosté a oproštěné od detailů. Jejich základní výčet je relativně krátký: je to les, studánka (či pramen), řeka, most, hrad (tvrz). Popis, jaký bychom pod vlivem moderní literatury očekávali chybí. Jsou to funkční uzly děje: les je obvykle alegorií bloudění, případně prostě „divočinou“, neurčitým prostorem oddělujícím od sebe jednotlivé události; studánka bývá místem setkání (je styčným bodem, který k sobě svádí ty z hrdinů, kteří jsou předurčeni se setkat). Hrad (tvrz) pak bývá zásad-ním (uzlovým) bodem, odkud a kam hrdinové míří, a kde se odehrává důležitý děj. Relativně málokdy a okrajově je tematizováno pole a právě dolina, či strž. Alegoricky morálně nízké (však také máme v češtině krásné slovo „poklesek“!) je také určeno topologicky, tj. místně: dolina, či strž je v románu místem nebezpečí. Město pak (a u Amadise je jediným zmiňovaným městem takřka výhradně Londýn) můžeme označit za symbolický střed světa, od něhož se paprskovitě rozebíhají cesty a cestičky dobrodružství. Je osou celého universa, neboť tam sídlí Artuš a jeho dvůr – který je morálním středem (lidského) ves-míru, k němuž se takříkajíc obrací stále střelka kompasu srdce každého křesťanského rytíře.
Na rozdíl od souše je poměrně málo tematizovaná voda. Svět rytířských románů a putování je vesměs světem země. Loď je obvykle prostě prostředek přesunu mezi uzlovými body děje a sama o sobě nevyvolává pozornost ani autora, ani čtenáře.
Vůbec zajímavá je funkce času (o té jsem se hodně dočetl ve vynikající knize A. D. Michajlova: "Francouzský rytířský román a otázky typologie žánru ve středověké literatuře" (vydáno poprvé AV SSSR v roce 1976; poslední vydání pak 2020 – ruskojazyčným zájemcům vřele doporučuji!). Čas u Amadise ubíhá ve skocích. Přičemž jeho běh se zrychluje se vzdáleností od centra Světa (Artušova dvora) a s návratem na něj se zpomalí, až zastaví. Ostatně proto Artuš a jeho rytíři (a jejich paní) mimo svá dobrodružství v podstatě nestárnou.

Typizovaní jsou obyvatelé tohoto světa, kteří bývají představeni čtyřmi kategoriemi stvoření: zcela nejobecněji je to Člověk – Obr – Trpaslík – Čaroděj.
Člověk má pak tři, respektive základní formy – Rytíř (panoš coby zárodek rytí-ře), Král a Panna (jež se může stát Královnou). Více epizodicky se objevuje Poustevník (obvykle coby alter ego kajícího se rytíře).
Pokud čteme rytířský román psychoanalyticky, pak postavy můžeme lehce interpretovat:
Rytíř-bojovník v sobě spojuje křesťanskou mravnost, rozum, sílu a udat-nost. Je to SUPEREGO, jehož cílem je stát se dokonalým – tedy vyváženou, harmonickou osobností, ztotožnit se s archetypem, s ideálem. A současně žádný z rytířů není dokonalý – nejvíce se ideálu pochopitelně blíží například sám Amadis, ale ani on není zcela dokonalý (tak jako jeho bratr/dvojník Galaor, Lancelot, či třeba Tristan). Překvapivě málo bývá zdůrazňována zbožnost (koneckonců, rytíř je postavou povýtce světskou) a jen občas cudnost. Dvojakost kurtoasního pojetí lásky (i s jejími velmi fysickými projevy) byla pisatelům rytířských románů velmi dobře známa (viz Albas, tzv. „jitřní písně“…)
Trpaslíky, tedy EGO najdeme u Amadise překvapivě často. Je to rozum, jehož vlastností je instrumentalita, chytrost, mazanost, ba lstivost. Trpaslík nebojuje a místo toho tíhne k praktickému rozumu a jeho užití. Jsou zlí trpaslíci, kteří umně manipulují a dovedou být velmi přesvědčiví. Ale najdeme (u Amadise i v jiných dílech) trpaslíky, kteří jsou dobrosrdeční a ti zase vymýš-lejí lsti pro dobrou věc. Rytíř je (a má být) svou podstatou přímočarý jako nájezd kopím, proto pokud je potřeba zachovat se lstivě, nastupuje rigidní morálkou cti (Superegem-rytířem krocený či porážený) nespoutaný, metaforický rozum, či spíše „rozoumek“ – tedy Trpaslík.
Obr – toť potom ID. S „Obry“ se setkáváme v rytířských románech velmi často. Je to tělo, nezkrocená (uvolněná) hrubá síla, energie bez morálních ctností a bez rozumu. Je to čisté tělesno. Ostatně proto také obři využívají „chtonických“ zbraní, jako jsou kyje. A lační po Pannách – jak jinak.
Avšak je zde jistá dynamika. Ne příliš často i Trpaslík může „vyrůst“ a stát se rytířem (Viz Amadis, kap.s XXXIX.). A stejně tak se rytířem může stát i Obr – za předpokladu, že nabyde rytířských ctností. Tedy SUPEREGO si podřídí ID.

3 12.08.2024

Vpodstatě vše důležité již tu bylo řečeno. Po opěkovném přečtení po mnoha a mnoha letech zakrouhluji nahoru, směrem k pěti hvězdičkám.

Mimo jiné i za autorův humanismus, za optimismus, který tam jasně svítí.

A připíjím za to, aby se nic, nic takového nestalo a vše zůstalo jen v literatuře.

17 11.07.2024

Pro mě osobně byl román zklamáním. Podotýkám, že nejsem velkým přívržencem horroru ani fantasy, tudíž to co popisuji, je do poznámky sžatý dojem, získaný pohledem skrze mříže jistých očekávání a předsudků, které se ani zdaleka nemusejí krýt s hodnocením milovníka žánru, či fanouška Barkera samotného.
Každopádně konstatuji, že tento autorův román (narodíl třeba od zajímavého Coldheart Canyonu") mě prostě nezaujal a nijak nevtáhl do svého "fikčního světa".

Nediplomaticky řečeno, problémy jakýchsi polonesmrtelných, pekelně zazobaných degenerovaných šmejdů, kteří se zaobírají jen a výhradně sebou (a svými osobními frustracemi a zážitky) mě v tomto případě dokonce výrazně lezly na nervy. Pokud by tomu tak nebylo, pravděpodobně by mi beztak postačilo přečíst si něco z rodinné ságy Rotschildů, Rockefellerů, Morganů, Vanderbiltů a či jiných ve zlatě (a napáchaných svinstvech) se topících rodinných klanů.
Navzdory občas zajímavým nápadům a nesporně vyzrálému a obratnému stylu jsem knihu po circa dvoustech stranách odložil.
Tedy, přesněji řečeno, poslal jsem ji skrze ostravskou "knihobudku" dále do oběhu. Snad někomu udělá větší radost.

1 05.07.2024

Rozkošný klasický humoristický román z pera páně Wodehouse rozhodně mohu doporučit. Tedy, pokud máte rádi humor anglický a nevadí vám, že se odehrává v době dávno zmizelé (kdopak si ještě vzpomene, kdopak to byl slavný Tom Mix?...)

Ach ne, nehledejte žádný vážný příběh. Tolik snad z něj mohu prozradit, že onen "malý (svobodný) pán" je George Finch. Jeho ctěné jméno, tedy vlastně příjmení, bude opakovaně komoleno a ba zhanobeno, leč nakonec bude šťastně oženěn. Jeho vyvolené Molly se tak dostane do nalakovaných drápků ono roztomilé "jehňátko" mužského pohlaví, po němž toužila. Ba i páně Finchův komorník, takto napravený lotr, dojde svého milostného (ne)štěstí. Nejhorší, co se komu stane, bude pěkně vybarvený monokl na oku.
To vše v potřeštěném příběhu, který si nezadá s jakoukoli francouzskou fraškou, jen bez lechtivých témat a narážek. (Platí tu, narozdíl od lascivních Gallů, heslo "žádný sex prosím, jsme Britové". Tedy, co to povídám - v tomto případě Američané...)

Jednou z komických rovin je vznešená, květnatá mluva a styl autorův, stojící v kontrastu k opravdu šaškovským, nebojím se říci i důstojnost hrubě zneucťujícím situacím, v nichž se naši hrdinové občas ocitají...
Leč jak pravím, nakonec vše dopadne dobře. Jak se lidově říká, každý Honza najde svou Káču a čtenář ideální knihu na dovolenou.

2 04.07.2024

Pokud bych měl začít od prvního dojmu z knihy, pak bych opravdu ocenil práci, kterou si dalo nakladatelství Argo s vydáním.
Na první pohled se mi zamlouvala pevná vazba a zvlášť oceňuji minimalistickou obálku, která svou oproštěností naznačuje, jaký text najdeme uvnitř. Rovněž se rozhodně vyplatilo angažování kvalitní překladatelky, která citlivě a čtivě převedla původní jazyk do češtiny.

Váhal bych, zda označit Vermesovu knihu coby povídku - spíše se jedná o krátkou novelu, psanou ovšem moderním, skutečně maximálně úsporným, lakonickým, minimalistickým stylem.
Tam kde by klasik popisoval situaci, zúčastněné a prostředí na dvou tiskových stranách, použije Vermes několika přesných vět, či dokonce jen pádných slov. Vše ostatní už dotváří fantasie čtenáře, která (alespoň v mém případě) dokonale prokreslila vše ostatní. Navzdory sevřenosti textu se tak vyplatí číst velmi pozorně a vnímat množství možných významů, skrytých za textem.
Oceňuji též pečlivou a promyšlenou práci s grafikou, která je důležitou komponentou textu. "U" je poučen grafickými romány, kde i úprava a velikost písma, i jeho uspořádání na stránce (včetně funkčního užití piktogramů) nese přesný význam. Vizuální a grafická stránka knihy je zkrátka malý skvost, který se jen tak nevidí. Už jen proto hodnotím tak vysoko.

Kupříkladu, použít prostě slova "ona" a zrcadlově je obrátit, pokud je řeč o dvojnici je nesmírně prostý a naprosto funkční způsob, jak se vyhnout retardujícím popisným pasážím - byť samozřejmě ne každému tento postup čtenářsky vyhovuje. Z tohoto hlediska se Vermesovo dílko dostává na hranici ergodické literatury, když čtenář sám musí vynaložit vlastní úsilí, aby dokomponoval smysl textu a příběhu. Uvažuji toliko, zda i za sto let bude text srozumitelný, jakmile se reálie, k nimž se vztahuje, prostě ztratí.
V tom je přeci jen výhoda klasické literatury XIX. století, s jejími rozsáhlými popisnými pasážemi, které stále dokáží živě přiblížit svou dobu v detailu.
Literární minimalismus je oproti tomu "nahý", bez ornamentů, fresek, dekorací a barev, čímž připomíná architekturu funkcionalismu a brutalismu. Svébytná estetika to rozhodně je - ale bez živého kontextu se změní v pouhý geometrický útvar, v bod a linii.

Celý příběh má dle mého mínění symbolický význam, který mě velmi oslovil.
Nejedeme tak trochu my všichni "ztraceni v metru", kde se ztratily zastávky, kde zdánlivě jasné a střízlivé značení nedává vlastně žádný smysl? Tak se vozy podivného vlaku ženou (kam, proč?!) v temnotě, jsouce řízeny kdo ví kým. A úzkost roste...

5 01.07.2024

Prima "retro" politický thriller (samozřejmě, vždyť román vyšel v sedmdesátých letech), každopádně psaný s velmi solidní znalostí prostředí. Ostatně, zeměmi jihovýchodní Asie se autor zabýval v několika dalších románech a a evidentně se jedná o prostředí, které jej přitahovalo a zajímalo. Navíc Thürk opravdu dovedl skvěle psát.
Není to dle mého osobního názoru přeci jen tak dobrá kniha jako "Blázen a černovláska", ale pořád mě četba bavila.

Ostře kritický je postoj k roli Spojených států v rozvojových zemích. Inu, kšefty CIA se zbraněmi a drogami, které jim umožňovaly vytvářet černé fondy na financování dalších, pěkně špinavých aktivit, to je dávno známý fakt. Který už asi těžko někoho zaskočí či pohorší. Bohužel.
Pravda, soudím, že zabiják Sloan by se asi nedal jen tak lehce zaskočit a zneutralizovat, hlavní hrdina, tvrdohlavý švýcarský profesor Leo Wilkers by ve skutečnosti jen stěží vyvázl životem. I když, kdo ví...

Každopádně, román stále stojí za přečtení i po těch letech a řekl bych, že se čtivostí a napínavostí hladce vyrovná řekněme románům Fredericka Forsytha.

Jen pozor, Thürk "kope" za team na té druhé straně opony. Byl to přesvědčený komunista a ve všech jeho knihách se to odráží. Thürk patří k autorům, kteří - podobně jako třeba Forsyth - své politické přesvědčení do svých děl rozhodně vkládají.

3 10.06.2024

Ladislav Mňačko (letos to je 30. výročí jeho smrti), byl postavou rozhodně rozporuplnou, zato plnokrevnou - zažil si i koncentrační tábor a útěk z něj, následovala účast v povstání, po válce byl byl dlouhá léta špičkovým, prominentním novinářem, kritikem deformací socialismu a kultu osobnosti. Až po emigraci v 68. Pro mě osobně je a zůstane jedním z největších, pokud ne vůbec největším slovenským spisovatelem 20. století. "Smrt si říká Engelchen" a "Jak chutná moc" prostě zůstanou provždy. (K této dvojici bych přidal ještě skvělý "Noční rozhovor" a řadu povídek...)
Angažovaný. Břitký. Skvělý stylista. Polemický. Vášnivě angažovaný.

Leč hle, máme tu jeho emigraci a trojici v němčině vydaných románů, z nichž jeden byl nazvaný "Der Vorgang". Jeho titul byl do češtiny přeložený, tedy spíše přetlumočený poněkud kostrbatě a přímočaře coby "Někdo mě chce zabít". Nomen omen, název vystihuje v úplnosti vše, kolem čeho se děj vyprávění točí. Vyprávění v Ich-formě. Strach. Paranoia. Blud pronásledování. Nebo to vše není jen blud a vyšinutá psychika?

Na mě osobně tento text působil zvláštním, až skoro nepříjemným dojmem. Je netypicky chladný, pitevní. Jako by byl psán na zakázku, jako by autor dostal zadání "napiš nám tady (za tolik a tolik západoněmeckých marek) thriller. Ale žádnou politiku tam nechceme, to si naše publikum nežádá, z té je unaveno!"

A vskutku, "Proces" (to by byl překlad německého titulu "Der Vorgang" - byť je třeba uvážit, že význam je jiný, než u Kafkova "Procesu" - "Vorgang" označuje, průběh, vývoj od něčeho k něčemu a není to "Der Prozess", tj. soudní jednání) je zasazen do neučité země v neurčité době, se jmény neumožňujícími de facto určit národnost (Viktor, Alfred, Helena působí spíše jako počeštěná cizí jména. Je zde i důležitá postava, jež je lakonicky označená coby "Boss"...).
A jestliže se Mňačko vždy vášnivě zaobíral hlavně a převážně politikou, každý jeho text byl typický svou společenskou angažovaností (dlouho na straně socialismu bez deformací , řekněme), tak tady v románu najdeme pravý opak.

Je to soumračný, neurčitý, ryze subjektivní svět postupné (auto)vivisekce jedné paranoidní, rozpadající se osobnosti.

Leč měl jsem výhrady i jiné. Na jednoduchou detektivku je text až přiliš literární, přetížený psychologickými reflexemi a úvahami; děj pak zpomalený, přílišně lineární a poměrně nekomplikovaný (vzpomeňme přitom na dechbroucí zvraty v dílech hvězd francouzského detektivního románu z téže doby, jako byl Japrisot, nebo Boileau-Narcejac!). Naopak na velký psychologický román je zas námět, syžet a koneckonců i vyvrcholení až příliš brakové.

Autor nic neztratil ze svého vynikajícícho stylu, dočetl jsem knihu vcelku s chutí, leč...

p.s. Zajímavost: "Der Vorgang" byl zfilmován (v západoněmecké produkci) v roce 1973 Fritzem Umgelterem, s Horstem Frankem a Klausem Schwarzkopfem v hlavních rolích. Na scénáři spolupracoval rovněž Ladislav Mňačko.

4 31.05.2024

Za naprostý, nepřekonatelný vrchol Buzzatiho tvorby považuji geniální "Tatarskou poušť"; osobně z nějakého i pro mě samého záhadného důvodu miluji i objektivně ne zcela zdařilou novelu "Velký portrét"; mám rád Buzzatiho comics na motivy mýtu o Orfeovi...

Leč "Tíživé noci"jsou povídky - některé opravdu důvtipné, povětšinou s horovým,fantaskním či dokonce vědeckofantastickým motivem, začasté inspirované lidovým folklorem. Magický realismus? Snad, i když Buzzati stojí tak trochu mimo obvyklé literární kategorie.

Jak už to u povídkových výborů bývá, ne všechny povídky jsou stejně zdařilé, některým chybí ona formální vybroušenost charakterisující obvykle Buzzatiho styl a nejsou zcela zdařilé.

Leč i tak myslím, že si i velmi náročný čtěnář vybere.

4 24.05.2024

"Mořský vlk" je nietzscheovsky laděný, dobrodružný příběh s jedinou ústřední postavou, jíž není ani tolik vypravěč van Weyden, jako spíše sám kapitán Larsen.
V chlapeckém věku jsem tuto knihu četl několikrát a dodnes si vybavuji ten příjemně mrazivý pocit zkušenosti z pobytu mezi drsnými tuleňáři s jejich brutálním kapitánem.
Jistě, zpětně bych již hodnotil druhou část jako poněkud slabší a konec přeci jen "uspěchaný". To ostatně konvenuje skutečnosti, protože London, pokud si to správně vybavuji, psal první část velice těžce, znova a znova ji přepisoval, kdežto druhou měl hotovu snad za dva měsíce. A je to myslím znát.

Každopádně jde o víc než napínavé čtení o drsném námořnickém životě. V tomto ohledu trochu varuji před filmovými adaptacemi, které Londonovo dílo tuze zplošťují a zjednodušují.
Román je vícevrstevnatý, místy vysloveně existenciální, s četnými odkazy na klasickou literaturu (znova a znova se objevuje postava Kalibána) a také na filosofii - vždyť Larsen se odkazuje na Nietzscheho nadčlověka. Nadčlověka rvoucího se z surové protoplasmy animálního života. A zákonitě troskotajícího. Vyplatí se věru číst jej pozorně a pečlivě.

Snad tedy Larsen a jeho škuner "Přízrak" bude doufám ještě dlouho plout.

Toto konkrétní, krásně ilustrované vydání je doplněno dalšími povídkami stejného autora s námořní tématikou a vydavatel je doprovodil velmi pěkným, obsažným doslovem. Ten nejen dává nahlédnout do Londonova života, ale zaobírá se zcela věcně a bez romantického pozlátka reáliemi námořnického života druhé poloviny XIX. století. Pro dospívající kluky skoro povinná četba!

2 07.05.2024

Píši komentář spíše coby "placeholder" pro další, který bude následovat po kompletním přečtení knihy, ke které se předpokládám vrátím; kterou jsem nakousl a z jakéhosi důvodu nedočetl do konce.

Fantaskní motiv vůbec není špatný a je použit ústrojně, jemná, postmoderně ironická paralela Beszelu a Ul Quomy se Západním a Východním Berlínem se mi vlastně zamlouvala a naprosto neurážela. A rovněž atmosféra noirové detektivky je dobře načrtnutá. Toliko o vyvrcholení zápletky nemohu soudit.

Zcela jistě bych k přečtění doporučil čtenáři, který má rád vícevrstevnaté, ironické, hravé, jazykově bohaté vyprávění s opravdu četnými aluzemi na politické a historické fakty docela nedávné minulosti.
Spíše nežli ortodoxnímu milovníku čisté fantasy - jímž, podotýkám, sám nejsem.

2 10.04.2024

Nakolik mě paměť neklame, navzdory lichotivé anotaci se jedná spíše o slabší příklad válečné literatury faktu.

Jde o poměrně povrchní popis událostí v Barmě, víceméně kompilovaný z povícero sekundárních zdrojů, přičemž se opírá v podstatě hlavně o vzpomínky gen. Slima (Defeat unto Victory, London: Casell 1972).
Schází vhled do strategické situace, význam bojiště, objasnění příčin, ze kterých ještě v r. 1944 mohli Japonci reálně držet inciativu; takřka nic se nedozvíme o leteckých operacích, roli jednotek čínských, ale také například těch indických, bojujících naopak na straně Japonců.
Jakžtakž jsou popsané boje o Kohimu a Imphál, ale decentně jsou zamlčené předchozí opakované neúspěchy velmi silných britských imperiálních jednotek proti početně a zejména materiálně slabšímu, ale houževnatému a zdatnému soupeři.
Ostatně v knize zcela schází pohled japonské strany - což je ovšem častý problém jinak kvalitně zpracovaných monografií anglo-americké provenience.

2 09.04.2024

V prvé řadě, autor si vybral téma, kterému rozumí, které má nejen povrchně načtené ze sekundární literatury, ale kterým se zaobírá systematicky a dlouhodobě. Práce i s archivními prameny a dokumenty je tu rozhodně cítit. Rovněž bych vyzvedl soustavnou Váchovu snahu o udržení a přiblížení jazyka legionářů - s jeho četnými rusismy, které používali takřka ostentativně a jimiž je ostatně protkán každý živý text toho období ("ubít", "nastupovat" (ve smyslu útočit), "Broněvik" (ve smyslu obrněného, či tzv. "opevněného" vlaku); najdeme tu i germanizmy (ty naši legionáři naopak silně potlačovali, ale i tak se nějaká ta "Feldvachta" (strážní stanoviště) našla; "ariergarda" (z fr. arrière-garde - tj. "zadní voj") atd. Ne vždy to autor stoprocentně uhlídal, leč tento fakt cením vysoko.
Není nic protivnějšího, než hrdinové "historického" románu hovořící moderním jazykem, či ještě hůře, slangem dnešních dospívajících.

Musím však upozornit, že každý, kdo se na román vrhne by však měl znát, alespoň v hrubých obrysech politické a historické pozadí. Váchovo dílo je rozpočítáno na poučeného čtenáře, který nepotřebuje připomínat, kdy proběhla Únorová a kdy Říjnová revoluce, kde se vzaly Čs. jednotky v Rusku; má představu o bitvě u Zborova, orientuje se alespoň zběžně v občanské válce, ví kdo to byl Langer, Medek, Čeček, Gajda, proč je zmíněn Halas, či samozřejmě Hašek...

Osobně mi až nevadilo, že děj je fragmentární a nelineární, s několika retrospektivami, leč mám výhrady spíše jiného rázu. Postava Michala (narozdíl od Medka) je významná, hlavní, ale nikoli výrazná - v románu má tak velkou roli a víme o něm tak málo. Osobně se mi nejzdařilejším charakterem zdál Krátoška, postava z hlediska románu epizodní, leč pochopitelná, velmi lidská a tím i věrohodná.
"Rudí" jsou pak popsáni zela v intencích Medkových (např. Kaplický, nebo Kopta aj. byli mnohem nuancovanější), coby v podstatě jednolitá, barbarská, nesmírně brutální, tupá, obvykle opilá masa. Tak nesporně vypadal pohled na věc MEDKA samého (viz jeho pentalogie), který Vácha vcelku nekriticky přejímá. Což o to, každý máme své politické sympatie. Jenže tím celou problematiku hodně oplošťuje.

A vnitřní konflikt uvnitř legií je popsán dobře, leč nikoli do konce a nikoli důsledně - mám na mysli demokratický a revoluční základ čs. dobrovolnického vojska, proti kterému se původně VOLENÍ, a VOJSKU se zodpovídající velitelé a političtí zástupci (s výslovným poručením Masaryka a Štefánika) velice rychle postavili, aby "své" vojáky postavili pěkně do "latě" - až po aresty vojenských delegátů a zákaz sjedu vojenských zástupců. Zákaz, který vydávali a vynucovali ti (mezi ně patřil i Medek), které si původně sami vojáci postavili do čela... Inu, jak to bývá.
A tento fakt (v románové podobě viz "Gornostaj") pak byl jeden z důvodů rozkladu morálky.

4 05.04.2024

Ano, jak se píše v anotaci, jedná se o novodobou verzi archetypálního příběhu Orfea a Eurydiky. Tedy, minimálně na první pohled a při zběžném čtení anotace. Leč, jak to někdy bývá, anotace je podobná popisu, jaký kdysi býval v pasu. Ten leckdy také tak docela neodpovídal živému člověku.

Vejdělek každopádně, narozdíl od (v československé literatuře své doby pozoruhodného) "Návratu do ráje" ve svém druhém fantaskním románu těmi vědeckofantastickými prvky velmi, velmi šetří a průchody do paralelních vesmírů i nástroj k nim jsou popsány maximálně úsporně a lakonicky.
Vejdělek přitom chytře užívá četných ech motivů duchařských a fantaskních, respektive parapsychologických - což věrně odráží dobový zájem a módu.

A tak Orfeld bloudící v paralelním světě (a čase) dostává se do pozice jakéhosi čistého "oka", ducha, Poltergeista poznávajícího ze své milované (přesněji její kopie, simulakra?) to, co by jinak vidět nemohl.
Ze všeho nejvíce je to tedy fakticky próza psychologická, ukazující ostatně zajímavě a podrobně značně uvolněný životní styl konce šedesátých let.
Druhá, do románu pečlivě zabudovaná paralela je pak vedena mezi putováním paralelními vesmíry a motivem emigrace do "jiného vesmíru" (ve kterém nicméně také nemusí být žádná švanda) - což je dle mého názoru obratné a podle mého názoru docela šťastně zvolené. (Připomeňme, že autor sám po řadě emigroval do NSR v roce 1977).
A konec? Konec je takový "součkovský". Kdo si román přečte, bude vědět, co mám na mysli.

S jistou rezervou mohu tuto málo známou prózu doporučit.

1 27.03.2024

Zajímavá psychologická a realistická próza, rozsahem v podstatě dlouhá novela. Příběh samotný je vlastně velice prostý, ale rozhodně zajímavý, dobře vypointovaný. Inu, život matky samoživitelky nebyl ani v NDR sedmdesátých let s velice slušným sociálním zajištěním a stabilitou žádný med.
Lapálie spojené s hledáním lepší práce a k tomu nepovedeným milostným vztahem (kolik jen takových bylo) se starším ženáčem (komplikovaný navíc jeho slušnou stranickou kariérou) jsou popsané tak přesně...
Ze společenského hlediska je to už samozřejmě "retro" - ovšem zato se spoustou zajímavých reálií. Inu, jiný svět, kde jsou starosti řekněme stále ještě "normálního" charakteru.

Ne, není to páralovská "soukromá vichřice", kde se navazují vztahy (spíše "vztahy") hlavně z nudy a přesycenosti. Poselstvím knížky je spíše poznání, že partnerský život je pro život zkrátka důležitý. A vztah, opora, soudržnost v páru je důležitější než postelové a jiné zážitky.

Příběh nakonec končí docela dobře, v okamžiku docela nečekaném, kdy už je všechno zdánlivě černé. Ale tak to prostě někdy bývá.

Pěkné čtení. A myslím, že nejen pro paní a dívky.

2 22.03.2024