Petratra komentáře u knih

Smutná ale i krásná kniha, četla se tak snadno stránka po stránce... Opravdu stojí za přečtení.

"Hana se dávno odnaučila zkoumat své pocity, zvládla umění nepřemýšlet nad budoucností a za denního světla zapomínat na minulost. Jen občas ji náhlá vzpomínka přistihla nepřipravenou, zahalila ji jako tmavá deka a zmrazila ji na místě. Naučila se nelnout k věcem ani k lidem, a proto pro ni byl pobyt v nemocnici snesitelný a návrat domů v ní nevyvolal žádné pocity ani očekávání."

29 19.09.2021

Ani nevím, jestli jsem někdy četla detektivku, nějak se tomuto žánru vyhýbám. Ale chtěla jsem to zkusit a bylo to bezva čtení. Taková napínavá oddechovka, co se čte sama.

26 23.11.2022

Tuhle knížku fakt můžu doporučit. Eleanor je mi dost blízká. I když nechlastám vodku a nechtěla jsem se nikdy zabít. Ale jinak jsem v mládí byla v lecčems podobný mimoň jako Eleanor. Knížka která pobaví i dojme, je veselá i vážná, je prostě svá.

"Závist ovšem nebyla nic ve srovnání se smutkem, který mě naplňoval, protože jsem nikdy nepoznala... co vlastně? Asi bezpodmínečnou lásku. Nemělo ovšem smysl plakat nad rozlitým mlékem. Díky Raymondovi jsem teď aspoň částečně poznala, jaké by to bylo, a měla bych mu za to být vděčná. Dnes mi přivezl bonboniéru a nafouklý balonek. Značně svérázné. ...
"Co to je?" zajímalo mě. "Je to... sýr?" Balonek jsem ještě nikdy nedostala a takhle podivný už vůbec ne.
"Eleanor, to je Spongebob," vysvětlil mi Raymond pomalu a zřetelně, jako bych byla hňup. "Spongebob v kalhotách, ty ho neznáš?"
Napůl člověk, napůl mycí houba s předkusem! A prodává se jako housky na krámě! Celý život slýchám, že jsem zvláštní, ale když pak vidím takovouhle věc, mám dojem, že jsem vlastně docela normální.

20 25.05.2022

Krásný silný příběh o přírodě, bažině, opuštění a osamělosti, o smutku a naději, o svobodě a vlastně i o lásce... Doporučuji.

"Možná nějaký primitivní nutkání, nějaký prastarý geny, který už dneska nejsou přiměřený, dohnaly mámu k tomu, že nás opustila. Z obrovskýho napětí, strachu a skutečného nebezpečí života s tátou. Samozřejmě ji to neomlouvá. Měla si vybrat zůstat tu s námi. Ale vědomí, že takovýhle sklony máme ve svý biologický genetický výbavě, může pomoct dokonce i zoufalý mámě k odpuštění. Může to vysvětlit, proč nás opustila, ale pořád nechápu, proč se nevrátila. Proč mi ani nenapsala. Mohla mi psát jeden dopis za druhým, rok co rok, než by se ke mně nakonec jeden dostal."
"Řekl bych, že některý věci nejdou vysvětlit. Jenom odpustit, anebo ne. Já neznám odpověď. Možná ani žádná neexistuje. A mrzí mě, že jsem ti přinesl tak špatný zprávy."

18 10.09.2024

Nádherná kniha. Přijde mi však, že to je spíš pohádka pro dospělé. Dostala jsem ji v dětství od ředitele ZŠ s věnováním za recitační soutěž Pražské vajíčko. Ale tenkrát jsem tomu nějak nerozumněla...

18 06.03.2021

Báječná kniha a životní příběh plný síly.

"Byli se mnou, dotýkala jsem se jich, mluvili na mě. Mně se to zdálo tak samozřejmé, a ono to bylo štěstí."
"Anna Kálalová letěla ve svých třiašedesáti letech letadlem poprvé. Ohromně ji to zajímalo. Vždycky ji všecko v životě ohromně zajímalo."
"Nikde nestojí psáno, že musíš natrvalo, na celý život dělat práci, pro kterou se nehodíš. V tom je velká svoboda a krása života: neustrnout..."
"Dítě spíš snese špínu, než aby mu chyběl loket, který by ho pochoval, a srdce, které by ho přivinulo... A nenechte synka dlouho čekat na sourozence. Sourozenci k té péči o duši patří taky."
"Čtyřicet let. Je možné, že čtyřicet let tak rychle uteče? Profesor Putti ji říkával "ragaza nostra di Praga", naše děvčátko z Prahy. Někdy se Vlastě zdá, že má s tím děvčátkem ještě pořád společnou duši. Tělo už ne. Tělo je staré, dobité, odrané. Už ani nestojí za spravování."

17 10.11.2015

Silný příběh, dobrá kniha. Jedna z těch, které nemáte chuť odložit dokud nedočtete.

15 30.08.2022

V jednoduchosti je krása a tahle knížečka to dokazuje. Taky mi připomněla moje vlastní dětství a letní prázdniny s babičkou, dědou, slepicema a králíčkama, který jsem hladila v košíčku, pojmenovala je a pak je nechtěla sníst. Některé věty jsou jako kdybych je znovu slyšela od babičky...

"Večer. Polívka snědená i se srdíčkem a králíčky jsme už pochovali. Na hnuj. Za chvíli se rozsvítěj ty korálky, co je v nich fosfor. Babička otevře kredenc. Na, holčičko, tumáš. Korálky. Až tady jednou nebudu, budeš mít pěknou památku. Prohlížím si je. Vždycky dva červený větší a dva menší bílý. Vlezu s nima pod deku, ale nesvítěj. I tak jsou krásný. Babička zhasne a vleze si ke mně a k dědovi pod peřinu. Děda už chrápe. Babička mě pohladí po vlasech. Neboj se, holčičko, já tady budu eště dlouho."

15 12.01.2016

Atanone: Nebo naopak číst v dopravních prostředcích a trochu se snažit veselostí nakazit ty kyselý znuděný obličeje, které se neumějí usmát tomu, že se nad knížkou někdo nahlas směje ;) Já tedy knížku četla v tramvaji a koukali na mě jak na blázna, ale vůbec mi to nevadilo ;)

14 11.05.2017

Nevím, nějak tuhle knihu nechápu, proč budí tolik nadšení nebo nenávisti. Zároveň ale nechápu ani ty desítky ženských, které jsem viděla číst tuto bichli v tramvaji. Působilo to na mě bohužel podobně, jako když lidé v tramvaji čtou Blesk. Je tolik hezčích, lepších a nápaditějších knih, které v sobě taky mají erotiku, ale zdaleka tolik lidí si je nepřečte, protože na ně není reklama. Proč je tolik lidí tolik ovlivitelných reklamou? Proč raději nepátrají po hezkém čtení sami? Takové otázky by se ale daly aplikovat i na hudbu a spousta jiných věcí...
Nečetla jsem, jen jsem šla ze zvědavosti na film. Smáli jsme se tomu a spíš než erotický se nám to zdálo směšný a trapný. Všichni tři jsme se po filmu shodli "No tak jo, máme to za sebou, ale stačilo."
Mám jen jednu kamarádku, která tuhle knihu četla, tak jsem ji zpovídala s úmyslem pochopit, co tohle čtení lidem dává. Výsledkem debaty bylo to, že ta kniha je vlastně o ničem, všechno se tam stále opakuje a číst další díly už jí nebavilo. Tak nevím. Co se týče zvrhlostí a erotiky, raději zůstávám u Irvinga.

Kniha poetická, krásná, smutná, plná vůní a barev.

13 01.02.2019

Až mrazivě nadčasový čtení...

"Žádné zvíře nesmí nikdy bydlet v domě, spát v posteli, nosit šaty, pít alkohol, kouřit, používat peníze či obchodovat. Všechny lidské zvyky jsou špatné. A především: žádné zvíře nesmí nikdy tyranizovat jiné, slabé či silné, chytré či prosté. Všichni jsme bratry. Žádné zvíře nesmí nikdy zabít jiné zvíře! Všechna zvířata jsou si rovna."
"Mám už slabý zrak," řekla Lupina. "Ani za mlada jsem nepřečetla, co tam je napsáno. Zdá se mi ale, že zeď vypadá nějak jinak. Je tam oněch Sedm přikázání, jako dříve, Benjamine?" A Benjamin poprvé porušil svoji zásadu, když jí přečetl, co je na zdi napsáno. Nebylo tam nic mimo jediného přikázání. To znělo: VŠECHNA ZVÍŘATA JSOU SI ROVNA, ALE NĚKTERÁ JSOU SI ROVNĚJŠÍ.

13 17.01.2016

Drsné vesnické životy podané z různých úhlů pohledu. Někdy jsem se v tom propletenci lidských osudů trochu ztrácela, ale přesto si říkala, že je to nádherný čtení.

"Ještě nikomu jsem to neukázala." Hlas se jí chvěl pohnutím. Zvedl kamínek s blyštivým hráškem a položil si ho na dlaň. Kamenné očko na něho potutelně mrklo. Takových jí může nanosit plné kapsy.
A tu ho zasáhlo poznání, že i kdyby to udělal, nebudou mít cenu toho jediného. Neuzavřel svůj nenadálý objev žádnou myšlenkou, zůstal jen pocit, že hodnota věcí nespočívá v nich samých, nýbrž v nás.

12 08.03.2016

A u některých knih je dobře, že se happy end nekoná, protože by k nim nesednul... Tohle je jedna z nich :) Viděla jsem i film, taky povedený.

Ke knížkám z dětství se obyčejně nevracím, ale když už je to kategorie ve Čtenářské výzvě, Pipi byla jasná volba... Tomy, Anika, Pipi, vila Vilekula, kůň, pan Nilson, ostrov Kurekuredutů... I po tolika letech to na mě dýchlo stejnou veselou atmoférou.

Ale poslední kapitolu "Pipi Dlouhá Punčocha nechce být velká" jsem si už z dětství nepamatovala :-)
Tomy se najednou zachmuřil.
"Já nechci být nikdy velký," prohlásil.
"Já taky ne," přidala se Anika.
"To je fakt, být velký stojí za starou bačkoru," souhlasila Pipi. "Dospělí lidé si vůbec nikdy neužijí žádnou legraci. Jsou pořád jenom samá otravná práce a hloupé šaty a kuří oka a daň z přijímání."

11 14.10.2016

Jedna hvězdička za to, že se to opravdu stalo. Jinak mě četba této knihy tak nějak rozčilovala. Žasla jsem nad naivitou Corinne, nevěřila, místy se docela bavila nad tragikomičností celého příběhu. Některé věty na mě působily dojmem, jako kdyby je psala náctiletá puberťačka a ne dospělá žena. Takhle nějak to asi vypadá, když člověk při zásadních rozhodováních trošku zapomene použít mozek. Třeba to hodnotím až příliš přísně, ale tahle kniha mi opravdu nesedla.

11 31.10.2012

Moje nejoblíbenější kniha od Hosseiniho. Tak drsné ale přitom živoucí, čtivé a moc hezky napsané. Věřím tomu, že dobří lidé jsou všude. A to zlé, ty krutosti a války jsou bohužel taky všude, jenže pod vedením jakýchsi patologických osobností. Ženám v knize jsem moc fandila a prožívala to s nimi. Málokterý autor mě dokáže tak vtáhnout do děje jako se to povedlo v této knize.

Kniha velmi atmosférická ale pro mne až příliš ponurá. Četla jsem jí dlouho a po malých kouskách.

9 05.08.2022

Skvělá kniha, která mi ujasnila hodně věcí a potvrdila mi, že chci a potřebuju být sama sebou. Budu se k ní vracet.

"Nestačí jenom vnímat se jako drahokam. Je třeba hodnotu, kterou v sobě cítíme, také prezentovat ve světě. Musí to zkrátka zářit i navenek. Vyjadřovat, že jsme někdo, kdo zná svoji hodnotu a stojí za sebou."
"Být ženou by mělo přirozeně znamenat radost. Žít s lehkostí, cítit se přitažlivými, vytvářet hojnost jen tím, že jsem. Být krásou, utvářet ji kolem sebe a umocňovat potenciál věcí."

9 29.10.2021

Nebýt čtenářské besedy s autorem, asi by se mi tato kniha do rukou nedostala. Lilin působil takovým zvláštním dojmem, klidem a nadhledem, že mě tato kniha lákala ke čtení, i když podle tématu bych si ji nevybrala. A tak jsem odcházela 14.11.2013 z Krásných ztrát s touto knížkou a vepsaným věnováním. Nakonec uplynula dlouhá doba než jsem měla chuť ji otevřít, myslela jsem, že bude příliš drsná. Řekla bych, že není, i když nad některými částmi zůstává rozum stát a člověku se nechce věřit, že se tohle dělo ve stejném čase a na stejném kontinentě jako naše klidné a bezpečné dětství a dospívání. Četlo se to dobře, jen je zvláštní, že tohle všechno prožíval člověk narozený v roce 1980.
"...hodně jsem četl, seznamoval se s novými lidmi a začínal jsem si uvědomovat, že cesta zločinu, kterou jsem dřív nazýval dobrou a čestnou, je cestou extrému, již společnost označuje jako "nenormální." Ale ani normální společnost na mě nepůsobila nijak zvlášť dobrým dojmem, lidé mi připadali slepí a hluší k problémům druhých, a dokonce i svým vlastním." ... "Typická ruská morálka mě rozčilovala, každý byl připraven vás odsoudit, kritizovat váš život, ale sám se pak nedostal dál než k večerům před televizí, k touze nacpat si lednici dobrým levným jídlem, opíjet se na rodinných oslavách, závidět sousedům a dělat všechno pro to, aby i oni záviděli jemu."

9 17.11.2016