PetrCepek komentáře u knih
Moc zajímavá kniha. Fantastické velitelské kariéře dítěte Endera jsem uvěřil mnohem více, než jakoby naroubovanému tažení Enderových sourozenců (rovněž dětí) na úplný vrchol mezinárodní politiky. Stejnojmenný film, který jsem si pustil hned po dočtení knihy, mne bohužel zklamal nejen svou nijakostí, ale též slabými výkony Asy Butterfielda (Ender) i Harrisona Forda (Graff).
Bojím se tuto nádherně jemnou pavučinu slov komentovat, abych ji omylem nepoškodil. Skvostné!
Pavla Kohouta moc nemusím, ale knihu Katyně (kterou jsem podle názvu kdysi mylně považoval za reportáž o katyňském masakru) považuji za skvělé nadčasové dílo náležící do každého režimu.
Velmi chladnokrevně napsáno. Určitě si nenechte ujít výborný film Capote s oscarovým Philipem Seymourem Hoffmanem, zpracovaný na půdorysu knihy Chladnokrevně.
Díky pánovi s německým jménem od A. a paní Demenci tohle potká skoro každého, byť ne v takovém kontrastu. Je mi smutno, ale tak mozek většinou funguje.
Domovnici Reneé ani její dětskou kamarádku určitě ještě dlouho po přečtení téhle pozoruhodné knihy nevypustíte z hlavy.
Protože Sebastian Bergman, mužský kontrapunkt Lisbeth Salanderové a Sagy Norgrénové z televizní série Bron.
Úžasně namíchaný koktejl z jedenácti povídek, které dojmou a donutí přemýšlet. Napsáno v šedesátých letech, ale pořád čtivé i aktuální. Kdo nečetl, fakt by měl. Za kvalitu ručím hlavou.
Všechny tři díly trisolariské trilogie jsou něčím zajímavé, ale na mne z nich nejvíce zapůsobil ten první, který byl nejvíc čínský.
Za mne je to ten nejlepší román MŽ. Každému doporučuji.
Můj nejlepší Murakami. Zvláště od okamžiku, kdy začala báječná kočkiáda pana Nakaty.
Určitě to není nejostřejší tužka v penálu Legie, ale už jsem četl horší díly tohoto multiautorského projektu. Solidní začátek na mne působil jako z pera Petry Neomillnerové, zatímco zbývající dvě třetiny vypadaly jako by to napsal Miroslav Žamboch, mající na splnění termínu odevzdání rukopisu pouhé tři týdny. Nyní jen doufám, že tahle partička utajených autorů sérii Legie slušným způsobem uzavře, a nevyužije posledních dvou dílů jen k tomu, aby připravila půdu pro další tucet dílů, čímž by ze čtenářů dělala dojné krávy a zároveň voly.
Moje první setkání s tvorbou Antonína Mazáče. Výborně napsané uvěřitelné postavy (zejména Eliáš s Krausem), naopak se mi nechce věřit, že by zrovna Karlovy Vary disponovaly tolika sériovými vrahy, jejichž často zcela samoúčelné úkony (např. MIB) můj jinak velmi dobrý dojem srážely. Stejně jako dokonalá informovanost záporné postavy o ryze osobních detailech snad všech obyvatel Karlových Varů včetně policistů plus asi pět dalších technických superschopností. Rada pro autora závěrem: Sériový vrah sériového vraha je fajn, ale takový sériový zabiják sériových vrahů, co zabíjejí sériové vrahy by byl ještě víc fajn, stejně jako čtyři pruhy jsou víc adidas než tři.
Čtenářský vkus je přepestrý. Proto věřím, že fanoušci autorek specifických bestsellerů Obermannové, Třeštíkové či Nesvadbové nad tímto románem zaplesají. Mně se četl obtížně, zejména vinou hlavní hrdinky, jejíž neuvěřitelný blbismus hravě překonával pověstný napnelismus bez cukatúry. Doufám, že Dominičin příběh nebyl (obdobně jako předtím Žárlivka) autobiografickým románem, ale nezdařeným pokusem o vytvoření jakési české varianty Bridget Jonesové s využitím autorčiných znalostí prostředí televizního zpravodajství či Drahošova volebního štábu.
Autor hned v úvodu hovoří o tomto svém díle jako o "práci" a je ponecháno na čtenáři, zda knihu bude vnímat jako práci diplomovou, rigorozní, disertační, habilitační či nějakou ještě výš vědečtější. U Saturnina se člověk pobaví víc, u Lovecraftových povídek se víc poděsí, nicméně zde se dozví neuvěřitelné množství detailů o vystěhovalcích ze Zemí Koruny české a jejich potomcích, kteří ve Spojených státech zakotvili v Chicagu.
Osobně mohu pouze chválit, neboť je skutečně nádherná, člověk se s ní ani chvíli nenudí, je plná nevyřčených - spíše jen naznačených - tajemství a emocí, čiší z ní energie, moudrost a poučení. Takže bez váhání pět hvězd.
Už poněkolikáté jsem skočil nakladatelství Atlantis na špek a koupil za nemalý peníz novou publikaci z pera mého oblíbeného autora Milana Kundery, abych pak doma zjistil, že jsem si pořídil něco úplně jiného, než jsem doufal. Navíc Kunderův projev na sjezdu spisovatelů (tvořící polovinu útlé knížečky) je snadno k mání i jinde, takže ono "nové" je esej Unesený západ z roku 1983. Na druhé straně však autorovy prezentované názory na úkoly Západu k ochraně Evropy před Ruskem jsou aktuální i po čtyřiceti letech, v současné době dokonce víc než dřív.
Kniha má moc hezkou obálku, ale netuším, zda to má být Amanda nebo Simona. Dále autorka opět dokázala, že je mistryní světa ve tvorbě sáhodlouhých souvětí na osm řádků, která je zapotřebí číst minimálně třikrát, aby čtenář pochopil, co je mu sdělováno. No, a zdá se mi to o fous lepší než Pán hor či Šprti a Frajeři, byť mne odfláknuté řešení Lloyda zklamalo. Každopádně se těším na osmý díl z pera souručenství nazvaném "František Kotleta".
S Nezvalem jako člověkem mám sice poněkud problém, ale Nezval jako básník mne pokaždé dostane.
Aldiss, Brown, Fialkowski, Le Guinová, Zelazny a další. Nestárnoucí antologie Ivo Železného z roku 1983. Netvrdím, že nemá žádná slabá místa (to spíš naopak), ale ve své době byla úžasným zjevením. A tím pro mne zůstane napořád.
Zatímco první díl působil jako křehké čtení s drsným koncem, byl příběh druhého dílu svou podstatou drsný vlastně pořád. Navíc si autor ani tentokrát neodpustil svou prapodivnou závěrečnou "fintu fň" a uvěřitelný děj v poslední kapitole přelakoval na cosi k neuvěření. Škoda.