Pett komentáře u knih

Zamilovaná na první skvostnou... znepokojivý dojezd nenasytné lidské masy... srdcervoucí osudovost... duše obalující se jedinečností vět... vět, které burcují mysl k rozjímání o našich vlastních letokruzích a kořenech... naprosto uhrančivě vybudovaná atmosféra mě opakovaně okrádala o dech... uháněla jsem s ustaranou chlopní tam a zase zpátky a nejvíc fascinovaně jsem cestou klopýtala o náhodně poházené fragmenty života všech zúčastněných... jinými slovy... mistrovsky poskládáno a já zas jednou nekonečně děkuju za tak osvěžující literární krásno!

13 03.07.2024

Obratně vytříbený styl autorky mi vždy vyčaruje hřejivé pousmání na duši... naprosto miluju její hru se slovy... miluju ty její životní pravdy naservírované v lehce rozmarném kabátku... tentokrát se mi do záložky nejvíc opřela myšlenka ohledně toho, jak moc dětem vědomě ohýbáme skutečnost... mnohdy i v totálních hloupostech... a velmi často úplně zbytečně... každopádně takových společenských nešvarů se ve vyprávění objeví povícero... kvituju správně mířený nejeden dloubanec... a hlavně... hlavně ten mysl burcující závěr!

13 06.01.2024

Sicilské ztráty a nálezy naplněné tou nejryzejší lidskostí... hledání sebe sama v nemilosrdném víru očekávání ostatních... duše zahlcená smutkem a nespokojeností... duše toužící po své vlastní svobodě... Anna a Severin... oni dva spolu a přesto každý tak moc sám... lásku zkrátka rozumem nevykřešeš... ženská versus mužská optika společného bytí... prostě život... nicméně... i tak se vyprávěním line taková zvláštní aura smíření a vlídnosti... možná i určitého zpomalení a zamyšlení se nad svým vlastním vnitřním světem.

13 05.01.2024

Srpnová symfonie bolesti... jak jednoduše dokážeme ztratit sami sebe a stát se cílem predátorského manipulátora... jak moc o sobě pochybujeme... jak moc si potřebujeme dokazovat svou moc a nadřazenost... jak moc z důvodu svojí vlastní nedostatečnosti dokážeme ublížit... zase jeden příběh z cyklu "děkujeme, rodičové!"... a sakra znepokojivý příběh... nejednou dost nepříjemně zabrnkal i na moje vlastní bytí... navíc jeden obrovský vykřičník... kolik jen takových osudů okolo nás tiše křičí o pomoc a my je přehlížíme z našeho pečlivě střeženého písečku... alarmující... tak moc alarmující a smutné!
Na závěr snad jen... buďme víc vnímaví a milujme svoje děti... bezpodmínečně, prosím!

13 04.11.2023

Válka... válka dělá z chlapců vyděšené muže a z malolidí aka rádoby chlapáků ty nejkrutější zrůdy... trvalo mi bohužel až hanebně dlouho ponořit se do životů všech zúčastněných... možná jsem se i maličko utopila v počátečním pocitu zahlcení... nicméně pak přišel ten nejbrutálnější bod zlomu... moment, který mi svou silou bez pardonu rozdrtil duši... v tu chvíli mnou nedopochopené fragmenty do sebe zapadly a mě pohltila úzkost, jaký dokáže být svět někdy fakt hnusný místo... tenhle boží dar slova vám zkrátka nedovolí nad zmíněnými osudy jen tak mávnout rukou a jít zas o záložku dál.

13 02.11.2023

Čarovná medicína pro každou usouženou duši... nebyla jsem tam... neudělala jsem dost... možná jsem mohla... aneb tíživé obtěžkání mysli vinou ze smrti milovaného člověka... taková ta bolestná hra na "co by kdyby"... laskavé vyprávění, které mě s kouzelným jemnocitem provedlo mými vlastními smutky a odpuštěním... přeci jen... komu z nás by neulevil alespoň jeden takový smířlivý telefonát z místa tam za duhou... tenhle nenápadný krámek je zkrátka fantazie sama.

13 01.11.2023

Snad poprvé u této autorky jsem se vůbec nedokázala napojit na tu bolest z dětství bez lásky... Teo mi tak moc lezl na nervy svojí rétorikou... matka bohužel moc prostoru nedostala a otec už byl spíše takový do počtu...
Zprvu jsem si myslela, že téma rodinného tajemství, které roky vyhnívá a ubližuje všem kolem, je už prostě vyčerpané a začíná to být tak trochu klišoidní vrstvení jedné nechutnosti na druhou... ale pak se mi dostala pod záložku srdcervoucí Zahrada mrtvých duší a mně došlo, že mi tenkrát v neděli odpoledne zkrátka jen chyběla pověstná autorčina jemná poetika, která mi dokáže bez pardonu nakvartýrovat do duše ty pochroumané osudy a já pak lehce ztrácím vnitřní klid... Teo tohle bohužel nedokázal.

13 04.06.2023

Emocionální obnaženost zanechávající mi bolení na záložce z leckdy krutých životních scénářů... nelze být soudcem ani jedné z těch rozechvělých duší... přeci jen každá ta jedna odepřená mámovská náruč bezcitně vydrancuje komoru srdeční... najít v sobě opět kousek té láskyplné vlídnosti a neztratit se v labyrintu křivd je vcelku jízda... a tu jejich jsem si tedy patřičně užila... jen možná škoda... ten jakoby dokumentárně zkratkovitý náhled mi odepřel si ji i náležitě a se vším všudy prožít.

13 05.10.2022

On, mé záložky šampión... nejvíc láska... vcucnutí na první výbornou... miluju tu lidskost a hřejivé laskavo, které se vždy line jeho vyprávěním... a není tomu jinak ani tentokrát... opět se dostavilo mravenčení po celé chlopni z toho nejživějšího dobrodružství... vítr ve vlasech... úzkost na duši... osudové a naprosto geniální proplétání osudů mi zase málem uvařilo srdeční komoru... těším se na další putování... a ehm... už to bude?! A teď?! A teď už jo?!

13 10.04.2022

Džaj a jeho partička mi úplně nejvíc odvařili chlopeň... já díky nim totiž i v tomhle úmorně těžkém žití kdesi v chatrči uprostřed ničeho uvěřila na zázraky... stala jsem se součástí hry na detektivy a vystoupila tak ze smutné reality jejich všedních dnů plných bídy a bezpráví... dobře mi tak... návrat mi nekompromisně rozšmelcoval duši... jako bych byla jedna z nich a ta obrovská katarze beznaděje mi najednou nedopřála nádechu... ronila jsem tiché slzy za všechny ty zmařené dětské sny a osudy... napadá mě k tomu snad už jen... lásku a bezpečí všem dětem světa, prosím!
Přečtěte si... alespoň ten jazyk pohladí nejednu záložku!

13 03.04.2022

Vcelku dost nekomfortní posezení v psím parku, které mi na pár chvil bez milosti ukradlo placentu... zoufalství a neklid tu nekompromisně prosakuje snad do každého osudu... do každého s grácií zvoleného slova... silné téma v kombinaci se sem tam pohozenou historickou střepinou krutosti mi rozvířilo duši i mysl a neustále pohánělo záložku ke zdánlivě lepším zítřkům... zkrátka, co vám budu... opět skvostně odvyprávěno jedno takové společenské naléhavo.

13 13.05.2021

Předesílám, že Charlieho stojícího v koutě úplně nejvíc miluju a tak jsem se nemálo těšila na nový počin by Chlebovsky ;) tož vítejte v igelitovém imagináriu šeptem vřískajícího Christophera... boha jehovo, z četnosti slova vřískat mi ještě teď cuká voko... ale popoigelitkujem... tohle se bohužel tak úplně nepovedlo... tenhle halucinogenní čardáš je něco mezi nebem a zemí aneb všichni svatí s námi, ámen!
Každopádně kingova noho, už to někdo zastavte... Pennywise je přeci jen jeden... trošičku mnou začínají cloumat ta pelmelská cosi odkazující se na starého dobrého strýčka na Ká. Stačilo, díky a naskle!

13 07.10.2020

V čase amerických šíleností hodně moc vykřičníkové čtení... ocitla jsem se na duševní samotce plné zmaru a špíny... nepřestává mi být šoufl z té člověčí beznaděje... přeci jen... jak velkou šanci má takový jeden lidský život hozený do neúprosného bahna společnosti... cožpak mu nezbývá než prostě nějak v té špíně přežít? Nebojíme se do takového světa byť jen nahlédnout, abychom se sami neumazali?
Načrtnutí Kaczynského myšlenkových rozbušek už jen dokresluje zoufalé bytí v překvapivě nešťastné Americe všech dob... ponořte se i vy do brutálně nemilosrdného světa, kde se sny tak úplně neplní...

13 01.08.2020

Nějak nevím... úplně se mi nepodařilo zachytit Pilgrimovo zmateně uhánějící tok myšlenek... minulo mě vyzdvihované kultovní poselství tak moc, že můj intelekt měl tendence se hystericky stydět a utíkat zbaběle z boje ;) sic jsem ráda, že jsem si zase trochu odečetla ze svého nekonečného seznamu "musíš si přečíst!", tentokrát sdílené nadšení bohužel vynechám. Slovy klasika... tak to chodí.

13 06.07.2020

Ach, to skvostné zpracování mi ovonělo mysl... až posvátně jí berete do ruky... ani se nenadějete a nestydatě předbíhá ve frontě ostatní příběhy čekající na tu svojí záložku v ušáku... jenže ouha... sic je vyprávění zpočátku silné a chtě nechtě mojí maličkost kousek po kousku hmoždí... tak v průběhu rozvíjení se poupátka příběhu mi jaksi tahle písmenková louka začala uvadat před očima... klišé se střídalo s dalším klišé a má pozornost šla bohužel do kompostu... i přes podobné modřiny na duši mi tohle prostě moc záložkou nepohnulo.

13 23.02.2020

Krátké minipříběhy nejsou zrovna mým šálkem melty... ALE... po famózním zásahu Prakem, kdy mi zůstala pořádná modřina na srdeční chlopni... jsem prostě musela vyrazit k Jakubovi.
A výpravy za osudy místních či mnohdy i jen kolemjedoucích mi opět pocuchaly spaní... nestačilo se totiž s opatrností držet na břehu... nenamočit se... bylo třeba pomalými krůčky ztrácet půdu pod nohama... ponořit celou svojí duši a doufat, že se nenaloká toho zmaru a zavčasu se odrazí ze dna... díky za něco tak dobrého v tom našem malém českém rybníčku.

13 21.02.2020

Rozvrkočeně láskyplné vyprávění plné takové něhy... že si stále dokola pouštím okouzlující Ninu Simone, jen abych s nimi mohla ještě chvíli být... to je přesně ta skvostná melodie jejich osudů, která je všechno... jen ne navoněná nudou... příběh je trochu bizar a přesto tak moc život... tak krásný, až to bolí... některé písně se prostě nikdy neobehrají a některé lásky trvají navěky... inu, zatančete si spolu s nimi... pošolíchají vaši srdeční chlopeň a už vás neopustí...

13 27.03.2018

Bella bellisima... bravo... bravo... jsem zase po dlouhé době okouzlena "prostě životem" ... sněhuplné vyprávění mi vneslo takový zvláštně krásný ledový klid na duši... zároveň mi rozpalovala srdeční chlopeň ta skvostná lidskost příběhu, kdy jsem se stala tichým pozorovatelem otevírání nejednoho poraněného člověčího srdce... pak pomalounku písmenko za písmenkem přichází duševní obleva a mně je při čtení tak nějak samo milo... však koho ty boty občas v životě netlačí... už abych se přezula do holínek a vyrazila na další životní cestu... těším se, můj milý Fredriku!

13 25.01.2018

Propadla jsem tomuto skvostnému písmenkovému čáryfukovi... to, co on dokáže se slovy je neuvěřitelné... během čtení marně lapete po dechu... hltáte každou informaci kde, kdo, proč a s kým... skládáte si kousíčky Vangova roztříštěného života dohromady a nezvládáte ten nával emocí, který se na vás valí s každým zašustěním papíru... božsky nadávkováno... Tobiáš se mi sice svojí nezapomenutelnou dobrodušností líbil o malounko víc, ale to Vangovi stejně neubírá na kráse!

13 16.05.2017

Sledování takového rozkladu osobnosti... ztrácení se sama sobě... hledání... nacházení... odpouštění... trestání... bylo jako projít si svojí vlastní terapií... jak jen ten život s námi mává... jak moc mají v ruce osud naší duše vlastní rodiče... jak se postavit něčemu, co je nám více či méně dáno do vínku... nebo jak pomoci takové své blízké nešťastné duši, aniž by si uloupla i kousíček té naší...
Každé písmenko je sázeno s takovým citem a opravdovostí, že držíte té ztracené Lucile palce... ať udělá cokoli, tak jí nedokážete nenávidět... vidíte tu bolest... cítíte tu bolest... bolí vás ony všechny...
A přesto... navzdory tomu všemu vyprávění dýchá takovou láskou, něhou a nadějí... že vás ten "prostě život" chtě nechtě pohltí a už nepustí...

13 21.06.2016