plačkynadheglem
komentáře u knih
Na jih od hranic, na západ od slunce
Haruki Murakami
Pro mě zatím asi nejkrásnější zážitek z Murakamiho knihy. Klasický murakamiovsky zvláštní název se mi během dojemného a vcelku každodenního milostného příběhu intuitivně projasnil; je to myslím taková svérázná metafora dvou světů, co leží za světem přítomnosti... Svět ideálů, představ, možností, které nikdy nebyly; a svět toho, co zaniklo, vzpomínek na mrtvé.
Kromě nevšední lásky je to také příběh o vzpomínkách a lítosti nad tím, co se rozpadlo, co vzalo konec, co jsme třeba i my sami zničili. A ještě důležitěji nad tím, co nikdy nebylo a možná ani nemohlo být, jen v představách (viz moje pochopení názvu).
Ale vážně ta knížka funguje i jako prostý milostný příběh s trochou tajemna a neprojasněných okolností. To, že murakamiovské divnosti je tu opravdu velmi málo, mně třeba v případě tohoto titulu vůbec nevadí.
Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
Popravdě jsem se rozhodoval mezi třemi a pěti hvězdičkami; 3 popisuje můj prožitek ze samotného čtení a 5 to, jak dlouho ti tahle knížka setrvává v hlavě, stále znovu se vrací, přináší inspiraci, nové nápady a kolikrát nutí, abys s ní zápasil i dlouho potom, cos ji přečetl. Někdy působí dost nesoudržně a některé myšlenky jakoby nikam nevedly (citace z Hegela a Bergsona od eskorty přivedené pl. Sandersem?). Možná se Murakami snaží uplést tapiserii z příliš mnoha vláken a vymykají se mu trochu z rukou. Ale právě tím je kniha dlouhodobě zajímavá, jak se člověku po čase různá ta vlákna v hlavě rozmotávají a pak zase smotávají a šmodrchají.
Připomíná mi to z nějakého důvodu povídačku o té staré panně, která pořád sešívá, přešívá, látuje a záplatuje šaty, které si šetří jako svatební, a představuje si při tom, že v těch šatech látuje celý svět. Ale ty šaty, čím dýl je přešívá, tím víc se trhají, až je to nakonec víc díra než šaty. A tím ten příběh končí a pointa se někam ztratila.
Houbařka
Viktorie Hanišová
Hanišová je moc dobrá spisovatelka. Styl bezchybný, ani přebujelý ani strohý. Nemám mu co vytýkat, že je zároveň dobře stravitelný pro mainstreamového čtenáře; naopak tematicky kniha tak snadno stravitelná není. Vyprávěno autenticky. Jenom ta pasáž z léčebny na mě působila trochu, jak to říct... asi vyčteně. Proto hodnocení trochu srážím. Jinak ale výtečná kniha.
Watchmen: Strážci
Alan Moore
(SPOILER) Nejsem moc čtenář komiksů ani fanda superhrdinů. Ale tohle... Nejen v rámci žánru, ale v celé literatuře by tenhle komiks hravě vzal do kapsy leckteré uznávané literární "klasiky".
Využití komiksového média k chytrému foreshadowingu, vytváření paralel, obohacování významů je tu špičkové. Smysl pro humor a ironie: celý příběh tak intenzivní a vážně vyprávěný i prožíváný samotnými postavami se na konci vyloupne jako fraška. Posměch těm, co se pokládali za superhrdiny, i posměch čtenářům, kteří očekávali epické rozuzlení, boj se zlounem na život a nasmrt a katartické zakončení.
Být inteligentní a přístupný zároveň není snadná věc. Watchmen to dokázali. Jediná škoda je, že individua jako Rorschach přitahují podobná individua, která si je idealizují. Nu, třeba za to může film...
Anebo si prostě člověk musí říct, že nemalá čast velké literatury vždy byla a je trochu toxická.
Čas opovržení
Andrzej Sapkowski
Perfektní, jako všichni původní Zaklínači. Vím, že tenhle díl patří mezi fanoušky k nejoblíbenějším, ale tentokrát se pro mě místy malinko táhl. Měřeno zaklínačskou laťkou dostává protentokrát "jen" čtyřku. Nicméně je nutné říct, že je tu nespočet úžasných a nezapomenutelných momentů a scén. Vrcholy tohoto dílu patří k nejvyšším vrcholům celé série. Třeba milostná scéna Geralta a Yennefer v Aretuze patří mezi moje nejoblíbenější (a možná i nejlépe napsané) milostné scény vůbec.
A když jsme u téhle dvojice - celá váha Geraltova vztahu s Yennefer, jeho emocionální jádro v románech stojí hlavně na téhle knize, bez ní by čtenářsky neobstál. Poslední přání je samozřejmě necessitas pro plné porozumění, ale sám o sobě by nestačilo. Ani to, co víme z rámovacího příběhu Hlas rozumu a posledních příbězích Meče osudu. Ty črtají hlavní rysy, kosti; tahle kniha tomu ale takříkajíc dává maso.
Edit: Ještě jsem zapomněl na Hranici možností a Střípek ledu!
Svolení
Vanessa Springora
(SPOILER) Těžko o tom něco napsat. Skvělá kniha. Strohý styl, který některým lidem v komentářích není po chuti, je podle mě naprosto záměrný. Je to zkrátka beletrizující autobiografie prolínající se s úvahou. S esejí. A je v tom ovšem i ten prvek distancování se od bolestivé minulosti.
Styl mi připomněl Eduarda Louise; tento způsob psaní je asi dnes ve Francii populární. Takže ano, je to deník, psychologický rozbor a obžaloba v jednom.
Nejnechutnější, co G. M. malé V. udělal, není sexuální zneužití, které je samo o sobě nesmírně nechutné. Nýbrž je to to, že z ní udělal pouhou postavičku v jeho knihách, sebral ji celou identitu, nejdřív tělo, pak i duši. Rozložil ji na částičky. Na písmenka. A ještě ke všemu z ní udělal svoji spolupachatelku.
Sexuálním zneužitím z ní udělal objekt. Svým psaním jí sebral i poslední zbytky subjektivity, která ji držela pohromadě. Proměnil ji v nic. Protože co je napsané, je fikce, co je napsané - neexistuje. Touhle knihou si vybojovala zpátky, co jen mohla. A to stojí neskutečnou odvahu.
Doporučuji číst všem. Každá druhá holka kolem vás si něčím podobným se starším mužem prošla. Když ne v takto nízkém věku, tak třeba v 17, 18, 19 nebo v raných dvacítkách. Stačí se koukat kolem sebe a mluvit s lidmi: hned uvidíte, že i v tomto věku podobná zkušenost zanechá hluboké rány, krvácející vskrytu, často po celý život...
Nejvyšší karta
Petra Hůlová
První, co jsem od Hůlové četl. Nevím proč, ale hned jsem se do ní hrozně začetl a něčím mi učarovala, i když třeba vykreslení mladé generace, spisovatelčiných děti mi přišlo tak přitažené za vlasy, že se vlasy utrhly. Totální karikatura.
Musím jí dát vyšší hodnocení, i když trpí spoustou nedostatků jako třeba uprostřed čtivé prózy najednou nesmyslně kostrbaté věty, které hraničí s negramatičností. A to proto, že v mých očích udělala z Hůlové okamžitě zajímavou (neříkám zrovna dobrou) autorku a hned jsem chtěl vyzkoušet další její knihy. Podobně jako v Nejvyšší kartě u ní pořád narážím na podivnosti a pochybná autorská rozhodnutí, ale stejně mám chuť číst dál.
Bouvard a Pécuchet
Gustave Flaubert
V něčem asi geniální, působí to jako slapstick před slapstickem. A to jak fyzický, tak intelektuální slapstick. Nevím jak to Bouvard s Pécuchetem dokázali.
Nicméně tenhle fakt není knize tak úplně v prospěch: působí to jako nekonečná montáž skečů Laurela a Hardyho s toutéž strukturou a toutéž pointou. To by se asi unudil i skalní fanoušek. Po zhruba 70 stránkách už hekáte únavou. Když mi zbývalo už jen asi 20 stran, ztratil jsem trpělivost. A já málokdy nedočítám, takže možná za pár měsíců si těch posledních dvacet dám. Ale netěším se na to.
Mám rád Flauberta a myšlenka i provedení knížky se mi líbí, ale celek je na mě prostě moc úmorný.
O osudovém vlivu Davida Bowieho na holky
Jean-Michel Guenassia
Je to příjemné čtení. Začátek mě hodně zaujal, ale asi jsem čekal, že to bude trochu o něčem jiném. Protagonista Paul se mi líbí a jeho zkušenosti ke mně promlouvají. Ale téma nabízí tolik tolik možností a žádná z nich není dotažená do konce a některé cesty dokonce zůstávají úplně neprozkoumané. Na posledních stránkach příběh poněkud vyšumí a s ním i pointa. Jistě, nějaká tam je. Ale začátek a konec knihy se čtou jako by byl každý z jiné knížky. Nicméně bych i tak knihu doporučil a určitě budu chtít zkusit další autorovy knihy.
Divoké palmy
William Faulkner
Můj první Faulkner. Nerad tomu dávám nízké hodnocení; člověk při čtení cítí, že se tu Faulkner přiblížil k velké literatuře, ale uniklo mu to. O fous. Ale ten fous se někdy zdá pekelně dlouhý.
Myslím, že dokážu ocenit experiment, nicméně tady je na škodu, struktura knížky se tím rozpadá a to ne způsobem, který by příběhu a tématům něco dával. Působí to celé hrozně rozptýleně, jako by se autorovi jeho záměr vymknul z rukou. Dialogy je většinou velmi těžké sledovat. A jelikož je myšlení postav neintuitivní a zkratkovité, člověk má neustále problémy si domyslet, co stálo za tou kterou nedořčenou větou, tím kterým odmlčením. To, že jsou postavy patetické mi nevadí, připomínají mi něčím Dostojevského postavy (přepjatostí, fatalismem). Ale přijdou mi nedokreslené. A jejich charakterizace se v těch neproniknutelných blocích textu, kostrbatých předlouhých větách a závorkách v závorkách někdy dočista ztrácí. Příběh tím slohem trpí.
Takže myslím, že kdo si v téhle knížce něco najde, najde si to v atmosféře, která je hlavně v příběhu Stařec Mississippi místy dechberoucí, v hlubokých postřezích a úderných formulacích. A v meditaci nad tématy osudu, zarputilé oddanosti zvyku, utrpení, paměti a lásky.
Nevolnost
Jean-Paul Sartre
Proč tak špatné hodnocení? Protože je to jedna z nejvíc overrated knih, co znám. Zajímavých pasáží jsou tam dohromady asi tři stránky a zbytek jsou stále se opakující, nudná pozorování a úvahy hlavní postavy, která je na existencialistického hrdinu úplně prázdná a nezajímavá, existuje jen k ilustrování myšlenky (toto není u Sartra ojedinělý problém). Vyložená urážka čtenáři je zdlouhavá pasáž, kdy vypravěč komentuje obrazy státníků v muzeu jednoho provinčního města. Jediná "zajímavá" postava je za mě Autodidakt a ten je taky dvojrozměrný. Nevadí mi pomalé knihy, kde se nic neděje a vypravěč jen pozoruje lidi, mám je docela rád, ale tohle je v rámci žánru úplný odpad.
Skrýš
Masasumi Kakizaki
Klasický hororový příběh pro moderního čtenáře. Ne, že by člověk něco podobného už někde nečetl nebo neviděl. Ale má to dobrý pacing, kresba je krásná a dobře využívá komiksovou formu k vytvoření dojmu pohybu. Kýžený účinek hororovky to taky má. Skvělé čtení na hoďku, max dvě, pokud si opravdu vychutnáváš kresbu. Fanoušci mangy a hororových povídek určitě ocení ještě víc než já.
Ztracené iluze
Honoré de Balzac
Klasika od kofeinového ďábla v rouše zemitého francouzského vesničana. Místy se to tak vleče, že během čtení přečtěte ještě čtyři další knihy. Pardon mistře! Hodnota (nebo kouzlo, chcete-li) Balzaca pro mě nespočívá v jednotlivých knihách, ale ve spojeném světě jeho Lidské komedie a neuvěřitelně detailním a komplexním panorámatu společnosti, kterou zobrazuje. Balzac po vás nechce, abyste brali jeho postavy jako postavy, ale jako osoby v reálném světě, o nichž referuje, aby ilustroval celou šíři typologie společnosti. Svým způsobem je hlavním hrdinou právě společnost, která je sama o sobě živoucím organismem.
A Lucien se mi v téhle knize vážně hnusí.
Křest ohněm
Andrzej Sapkowski
Asi nejvíc charakterových momentů ze všech pěti dílů ságy. Sledovat Geraltovu družinu je opravdové potěšení a scény s Ciri a Potkany i ze zbytku světa, jednání Lóže, Dijkstra, Nilfgaardský dvůr jsou vždycky přesně tak dlouhé a úderné, jak potřebují být, takže ani trochu nenarušují momentum knihy a přitom co chvíli osvěží tím, že sledujeme svět z pohledu jiné postavy.
Taky tu debutuje pár z těch nejlepších zaklínačovských postav a zároveň je kniha jedinou ze ságy, kde je Geralt opravdu hlavní hvězda (i když bez družiny by to bylo o ničem). Závěr tohoto dílu zbožňuju. Taková odlehčená, ale přesto trpká nota.
Velké problémy v Malém Vietnamu
František Kotleta (p)
(SPOILER) "„Já… s holkou… ještě nikdy“, snažila se jakoby protestovat Klára Chlumská, ale v tu chvíli jí Eliška vrazila svůj jazyk hluboko do její dírky." Úroveň psaní sexu jak ve fanfikcích od 13letých holek na Woddpadu. Samozřejmě obligátní švédská čtyřka na konec, a "sexuální magie". Nepomáhá, že bojové sekce jsou strašně nudné a místo, aby démoni byli zpracováni nějak zajímavě, tak se chovají jako tupá horda zombíků.
Cyberpunk 2077: Máš moje slovo
Bartosz Sztybor
Zhltnul jsem na jeden zátah chvilku před spaním. Líbilo se mi to dost, hlavně kresba má skvělou cyberpunkovou atmosféru, ale nadšený jsem taky zrovna nebyl. Příběh mi prostě až moc připomínal jeden ze stovek příběhů s nešťastným koncem, které lze ve hře najít na datových střepech rozházených po celém herním světě . Pravda, tenhle příběh je o dost víc rozvedený než jeho herní kolegové, které jsou navíc většinou jen v podobě telefonních záznamů, mailů, esemsek... Přesto, po tom, co jsem dodělal všechny vedlejší aktivity a přečetl nejmíň 80% datastřepů, co ve hře jsou, jsem začal být vůči tomuto typu příběhu trochu otupělý. Ano, v Night City a celkově v cyberpunku nejsou dobré konce, pro nikoho. Ale kolikrát se to můžeme ještě dozvědět, než to začne nudit?
Kabinet
Rikki Ducornet
Nevím, něco mě na téhle tématice hlubokého prapůvodního spojení sexu a smrti, strachu a chtíče, perverze z touhy po normálu a stabilitě prostě přitahuje. I prostředí psychiatrie a psychicky nemocných. Kniha nadchne svým jazykem a poetikou. Líbí se mi i struktura, i když na někoho to může působit jen jako torzo příběhu. Ale pro mě tohle není to hlavní. Jenom mě zklamalo, že ke konci knihy (s. 108) jedna z postav z momentu na moment prohlédne a přesně pojmenuje nevědomé motivace hlavní postavy psychiatra. Tohle si má čtenář domýšlet sám, takováhle prozaičnost umenšuje efekt. A to i kdyby za tím mělo být ještě něco víc.
Poločas rozpadu
František Kotleta (p)
Za vlasy přitažená postapokalypsa očima postaršího českého strejce. Se vším rádobyvtipným huhumorem, sexismem a vášní pro sledování fotbalových zápasů s vychlazenou plzínkou v jedné ruce a krabkou cigaret v druhé, jež jsou tak příznačné pro tento živočišný druh.
Absurdních scén je tu požehnaně. Ale nejvíc nerealistická věc v celé knize je stejně představa, že by se postarší Čech a Japonka domluvili anglicky! Pardon, to není scifi, ale fantasy.
Celkově těžko odhadnout, kde končí parodie a začíná neironická trapnost, no... Jinak čtivě napsaný brak, vlastně mě docela bavilo co pár stránek obracet oči v sloup, mumlat si pro sebe "jakože fakt?" atd. Jen se děj dost opakuje a natahuje - asi bych to celé nezvládl přečíst na jeden zátah.
Markýza z O… (8 novel)
Heinrich von Kleist
Kleist není pro každého, jeho dramata jsou vyhrocená a jeho próza zvláštní kombinace snahy o suché, exaktní, skoro reportážní vyprávění s divokou větnou stavbou a šílenými náměty.
Já ho mám hodně rád: je filosofický, aniž by filosofoval, je romantik, který se zuby nehty snaží o klasický styl. Z jeho nejlepších novel se toho dá opravdu hodně vzít. Třeba v Michaelu Kohlhaasovi se mi líbí, jak si hraje s různými představami a pojetími spravedlnosti a autority (také v Souboji).
Cituji ze svého deníku před pár lety: druhá polovina téhle novely s trochou interpretace "ukazuje, jak se politická uskupení jako státy chápou příběhů jednotlivců a jejich osobních bojů za niterná přesvědčení, morálku a svědomí a zneužívají je k podpoření vlastních politických účelů (to, co se stalo Kohlhaasovi skrze Branibory a Poláky se stalo Kleistovi skrze německé nacionalisty, zvlášť nacisty)". A dneska bych tam určitě našel zase další podnětné věci!
