PrincaListicka komentáře u knih

Potenciální čtenáře na obálce Zítra a zítra na první pohled upoutá Hokusaiova Velká vlna a citát z Shakespearova Macbetha. A ačkoliv jsou oba tyto detaily pro knížku podstatné, nenechte se jimi ošálit. Uvnitř na vás totiž čeká příběh plný videoher a především příběh jednoho velmi výjimečného přátelství.

Když jsem se do Zítra a zítra pouštěla, neměla jsem vůbec tušení, jestli se mi trefí do vkusu. Už po pár stránkách mi ovšem bylo jasné, že tohle je knížka psaná mně na míru. A to jak díky již zmiňovaným videohrám, tak díky období (primárně) devadesátek a přelomu tisíciletí, výbornému překladu, množství kulturních odkazů a především vyobrazení přátelství. Není žádným tajemstvím, že miluji asijskou kulturu, a proto jsem byla nadšená, když jsem zjistila, že tvoří podstatnou součást Zítra a zítra.

Jsem strašně moc ráda, že se autorka rozhodla děj knihy postavit právě na přátelství chlapce a dívky, muže a ženy, protože mám pocit, že spousta lidí tento druh přátelství odsuzuje, považuje ho za něco nemožného nebo nepřípustného. Zároveň jsem se mockrát nesetkala s tím, že by právě takové přátelství bylo nosnou dějovou linkou knihy. Já sama mám nejlepšího kamaráda, proto jsem se ve spoustě situací viděla a dokázala se s nimi plně ztotožnit. O to intenzivněji jsem také celý příběh prožívala a nejednou se mě události v něm hluboce dotkly.

Pokud jde o prostředí videoher, je čtenářům servírováno velmi stravitelně, myslím tedy, že i v případě, že jste hrami nepolíbení, budete schopni se v knize zorientovat. Na druhou stranu si myslím, že pokud patříte mezi hráče nebo minimálně mezi fanoušky her, určitě si Zítra a zítra užijete mnohem víc.

Sam je naprosto úžasná postava, zbožňovala jsem ho od začátku až do konce, hrozně moc jsem mu fandila a trpěla jsem spolu s ním. Zkrátka jsme si „sedli“ a jsem si jistá, že by z nás byli skvělí kamarádi. O Sadie to samé bohužel říct nemůžu. Doufala jsem, že si ji oblíbím. Opravdu moc. Jako malou jsem ji měla ráda. Čím však byla starší, tím víc jsem nesouhlasila s jejími rozhodnutími a tím víc mi byla nesympatická. Na konci příběhu už mi vysloveně lezla na nervy a strašně mě štvalo, jak se chovala k Samovi. I tak však vnímám, že bez ní by Sám nikdy nebyl tím Samem, kterého jsem si tolik zamilovala. Ač si to mnohdy neuvědomujeme, blízký přítel může do značné míry ovlivnit náš život i osobnost.

První část knihy je spíše uvolněná, vtipná, odlehčená. Postupem času ale děj až překvapivě nabývá na vážnosti. Objevují se zde témata jako toxické vztahy, nelehké životní osudy přistěhovalců, úmrtí blízkých osob a podobné nelehké situace.

Jsem opravdu ráda, že se ke mně Zítra a zítra dostalo a že jsem si ho mohla přečíst dokonce v předstihu. S radostí ho mohu doporučit všem milovníkům videoher, ale i všem, kteří mají v životě blízké přátele a rádi by na svůj vztah s nimi získali nový náhled.

1 21.11.2024

Už vás někdy napadlo, co mají společného kočky, svatý Rochus, nájemní vrazi, James Joyce, Austrálie, motýli, Nymburk, jistá u mužů velmi oblíbená herečka s křestním jménem Mia a Kmotr? Že ne? Tak já vám to tedy povím - všechna tahle místa, lidé i zvířata společně s hromadou dalších utváří příběh tak jedinečný, že se vám na jemu podobný v životě možná nepodaří narazit víc než jednou.

Není tak úplně jednoduché popsat, o čem Rochus je. Jeden by mohl říct, že je to cestopis, jiný, že příběh protkaný magickým realismem a jemným nadpřirozenem, další zase, že akční thriller zaměřený na příběh jedné společnosti, která pod zástěrkou cestovní agentury zaměstnává pozorovatele a likvidátory tvořící dohromady perfektní tým nájemných vrahů.

Ačkoliv zde vystupuje nepřeberné množství postav, ve kterých mi mimochodem překvapivě vůbec nečinilo problémy se orientovat, dalo by se říct, že má příběh dva hlavní hrdiny - jistého nenápadného muže a mladou ženu. Ano, hádáte správně, ani jeden z nich v knize nemá jméno. Už jen to pro vás může být nápovědou, že se nejedná o úplně typickou záležitost. Absence jmen však vůbec ničemu nevadí, ba naopak, ponechává čtenáři prostor pro fantazii a možná jsou mu díky tomu i oba tak trochu bližší.

Na tom, že je Rochus tak rozsáhlým dílem, mají bezesporu svůj podíl četné odbočky k zeměpisným zajímavostem a historickým událostem, ale i jazykové či kulturní vložky, které najdete snad na každé stránce. Možná vás napadne, že v románu o nájemných vrazích musí něco takového působit nepatřičně, opak je ovšem pravdou. Není tu ani jeden řádek navíc, každá reference má svůj význam, vše funguje jako dobře namazaný stroj a každé ozubené kolečko dříve či později zaklapne na své místo.

Po jazykové stránce je tahle knížka tak trochu freestyle. Připravte se na takřka neustálé skoky v používaném čase, osobité obraty a úseky, jež si možná budete muset přečíst hned několikrát, abyste je správně pochopili. Střídá se tu ich-forma s er-formou a stejně tak se každou chvíli střídají vypravěči, kteří možná nebudou vždy tak úplně lidského původu.

Ani se neodvažuji tvrdit, že jsem pobrala každičkou referenci ukrytou v textu (což asi není v silách žádného člověka, kromě samotného autora), můžu ale s jistotou prohlásit, že jsem se dozvěděla spoustu nových informací nejen o zajímavých místech všude možně po světě, jež bych někdy moc ráda navštívila.

Ačkoliv má tahle bichlička úctyhodných 750 stran, já si užila každou jednu z nich. Častokrát mě potěšily odkazy na filmy nebo místa, která sama znám. Třeba právě Nymburk, zde rozkošně označovaný jako Svinibrod, je pro mě srdeční záležitostí, jelikož jsem se v něm narodila. Stejně tak zbožňuji brněnskou Papilonii, kde jsem se byla podívat už mockrát. Musím zcela nepokrytě smeknout před autorovým přehledem a rozhledem ve všech již zmiňovaných směrech, člověka s tak širokými obzory jen tak nepotkáte.

Samotná hlavní zápletka je dle mého názoru skvěle promyšlená, gradace děje tu funguje velmi dobře. Docela zajímavé je i to, že několik posledních kapitol se vlastně tak nějak odehrává až po konci hlavních událostí. V tuhle chvíli už asi nikoho nepřekvapí, že ani samotný konec není tak docela tradiční. Myslím, že to, co si z něj každý čtenář odnese, dost záleží na jeho individuálním pohledu na svět.

A že vlastně pořád nevíte, jak tohle celé může fungovat a co od knížky čekat? Pak vám asi nezbyde nic jiného, než si Rocha přečíst a dovolit mu, aby si i vás omotal kolem svého, možná trochu špinavého, prstu.

P. S. Sama za sebe doporučuji tuhle knížku číst na přelomu října a listopadu, najdete tu totiž několik vysloveně tematických kapitol, které váš čtenářský zážitek jen prohloubí.

13.11.2024

Bota a Rita, sourozenci a hlavní hrdinové této postapokalyptické komiksové ságy, neznají nic než moře. Vyrostli na lodi svého otce, protože již před sto lety stoupla hladina všech oceánů a moří a zaplavila celou Zemi. Poslední zbytky lidstva tak přežívají pouze na lodích a vzácných kouscích pevniny. Jako by toho všeho nebylo málo, vodní hlubiny obývají krvelačná monstra, před kterými je třeba mít se na pozoru. Jednoho dne však každodenní rutinu našich hrdinů naruší nečekaný objev - cosi, co by dost možná mohl být obyvatelný kousek země. Oceán je ovšem nemilosrdný a jakákoliv snaha o zlepšení životních podmínek si tak vyžádá svou daň a bude po zásluze potrestána...

Ačkoliv jsou Bota a Rita ještě malé děti, nečekejte žádný miloučký příběh, u kterého si odpočinete. Anotace Leviatanu sice naznačuje, že se jedná o postapo, i tak mě ale zprvu trochu překvapila míra krutosti a brutality, se kterou se musí hlavní hrdinové potýkat.

Čeká vás tu spousta akce a soubojů, které tvoří větší část prvního svazku téhle ságy. Žádné sáhodlouhé rozhovory a pomalé budování světa tu nehledejte, Leviatan vás vrhne rovnou do víru dění. Autorům se skvěle podařilo navodit postapokalyptickou atmosféru plnou obav, strachu, beznaděje a zoufalství.

Vzhledem k tomu, že se jedná o první díl série, je zde pouze naznačeno, co nás čeká v dílech následujících, avšak vypadá to, že akce a soubojů bude spíš přibývat než ubývat. Těžko říct, zda se tak najde dostatek prostoru pro vybudování si vztahu k postavám a interakcím mezi nimi. Doufám, že ano. Ovšem vzhledem k tomu, kolik nejrůznějších ocenění tahle manhwa dostala, nepochybuji, že ta jízda bude určitě stát za to.

06.11.2024

Stejně jako u předchozích komiksů s Geraltem v hlavní roli jsem i tentokrát ráda, že jsem se do jeho světa mohla znovu vrátit, musím ale říct, že Divoká zvířata za mě bohužel nepatří mezi ty nejpovedenější. Vlastně ve mně nezanechala takřka žádný hlubší dojem, narozdíl třeba od předchozí Balady o dvou vlcích. Ta se mi i vizuálně líbila o dost víc.

Celkový dojem tentokrát o moc nevylepšila ani kresba, která je sice pěkná, nicméně v porovnání s ostatními díly spíše průměrná a nenabízí nic moc navíc.

Určitě stojí za zmínku, že je to nejspíš první příběh, ve kterém se pracuje s myšlenkou, že topivci a ostatní tvorové obývající tento svět možná nemusí být za každou cenu jen krvelačnými monstry zasluhujícími smrt. Zbytek příběhu je však již jen variací na morální dilema, se kterým už jsme se setkali mockrát v mnoha různých podobách.

Pokud tedy ještě ze světa Zaklínače nemáte tolik načteno, komiks vás nejspíš bavit bude, pokud ovšem patříte mezi skalní fanoušky, budete nejspíš po dočtení Divokých zvířat mít pocit, že tomu zkrátka něco chybí. Věřím však, že dalším dílem si zaklínačské komiksy opět vylepší reputaci.

04.11.2024

Potenciální čtenáře této mangy na první pohled nejspíš upoutá její tloušťka - je to pořádná bichlička čítající celých 750 stran. Do batohu si ji tedy nejspíš nevezmete, vazba je však provedena kvalitně a čtení jí nijak neublíží, nemusíte se bát, že by se vám rozpadla. Teď už se ale pojďme podívat, co čeká uvnitř.

Příběh mapuje osud Jošicugua, Asaemona Jamady třetího, který na samém začátku po svém otci převezme funkci šógunova otamešiho - rónina pověřeného testováním kvality mečů na tělech živých či mrtvých odsouzenců.

Na čtenáře zde čeká několik smyšlených příběhů vycházejících ze skutečných událostí. Obvykle se zaměřují na zločince odsouzené k smrti a činy, které vykonali. Jelikož je „sekáč Asa“ pověřen testováním mečů a nikoliv vynášením rozsudků, může si dovolit vůči svým obětem občas projevit špetku milosrdenství. Hranice mezi dobrem a zlem je však často velmi tenká a čtenáři se jistě nejednou přistihnou u přemítání nad tím, zda bylo chování dotyčných v rozporu s morálkou či zákony. Jak příběh pokračuje, odkrývají se také další zákoutí Asaemonova života, která nejsou o nic méně zajímavá.

Asa je obrovský sympaťak, já osobně jsem si ho oblíbila už od prvních stránek. Nečekejte ale žádné odpočinkové čtení, tahle manga vás spíš přiměje k zamyšlení. Je také protkána nejrůznějšími dobovými zajímavostmi, určitě se tedy dozvíte nejednu novou informaci o historii Japonska. A jak už u japonské tvorby bývá zvykem, ani zde nechybí pořádná dávka ujetostí, detailně vyobrazeného násilí a erotických scén, z čehož vyplývá, že Šógunův popravčí zcela určitě nepatří do rukou dětem a mladistvým.

Na závěr musím vyzdvihnout také naprosto překrásnou a precizní kresbu, jaká se ani na poli mang jen tak nevidí. Šógunův popravčí je vskutku mistrovským dílem a já můžu jen doufat, že se českým čtenářům zalíbí natolik, že se dočkáme pokračování.

4 31.10.2024

3,5/5*

Třetí dcera je již třetím fantasy příběhem, který jsem od autorky četla, a nebýt jeho poslední třetiny, nejspíš by se stal mým nejoblíbenějším. O tom ale až později.

Svět Penterie stojí na poměrně pevných základech, setkáváme se zde s trochou magie, ta ovšem nepředstavuje středobod veškerého dění, ačkoliv je pro samotný děj důležitá. Kromě dobrodružného příběhu plného nečekaných zvratů a mnohdy až krutých osudů některých postav zde najdete také romantickou linku, která je moc milá a taková hezky nevinná. Žádné explicitní scény zde nečekejte, Alessandra je velmi mladou hlavní hrdinkou a ani mezi ostatními postavami nedojde k ničemu, co by z knihy dle mého činilo nevhodné čtivo pro mladší čtenáře.

To je nejspíš také důvodem, proč mi Ales moc k srdci nepřirostla. Nedokázala jsem v ní vidět víc než rozmazlené děcko, které se každou chvíli kvůli něčemu vzteká. Je odvážná a chytrá, to se jí upřít nedá, přesto však její jednání povětšinu času působí spíš lehce naivně. Ostatní postavy si mě ovšem získaly o to víc - šarmantní Marco hned zpočátku, Bianka, kterou jsem zpočátku považovala jen za hloupoučkou hysterku, a cílevědomá Catalina až o něco později.

První dvě třetiny příběhu fungují skvěle, děj příjemně odsýpá, mezi hlavními postavami je skvělá chemie, nic není uspěchané, najdete tu vtipné i smutné scény, spoustu akce, ale i postupné budování napětí. Poslední třetina mě ovšem dost zklamala. Najednou jako bych četla úplně jinou knihu. Začaly se objevovat klasické zázračné náhody, které z ničeho nic hlavním hrdinům pomohly dosáhnout jejich cíle, což podle mě úplně rozprášilo pečlivě vystavěný svět a spousta autorčina úsilí přišla vniveč. Ohromně mě to mrzí, proto mi také trvalo tak dlouho dát hodnocení Třetí dcery dohromady. Po tak skvělém rozjezdu jsem od ní čekala trochu víc. Tím ovšem nechci říct, že příběh nestojí za přečtení, to určitě ne. Myslím, že zejména mladší čtenáři, kteří nemají tolik zapotřebí řešit, nakolik příběh působí věrohodně a jak dobře má propracovanou zápletku, si čtení užijí. Pokud ovšem patříte mezi starší čtenáře, kteří už mají něco za sebou, nejspíš se z něj na zadek neposadíte.

Plusové body na závěr si rozhodně zaslouží nádherně zpracovaný vizuál knihy včetně barevné ořízky a taky domácí mazlíček v podobě slepice Pipinky.

3 29.10.2024

V první řadě musím říci, že bych komiks neoznačil za biografii, ale spíše za otevřený milostný dopis. Milostný dopis fanoušků filmu, samozřejmě především fanoušků Tarantina, celému světu.

Komiksem nás formou krátkých rozhovorů provází Uma Thurman, John Travolta, Leonardo di Caprio, Brad Pitt a Robert Rodriguez. Najdeme zde však i pár dalších čestných zmínek, jež stojí za povšimnutí. Právě ony rozhovory nás zavedou do Tarantinovi minulosti, která všechny dle výrazů velice zajímá. A co si budeme povídat, každý, kdo viděl alespoň jeden jeho film, ví, jak rád mluví a hraje si se slovy. Vytvořit dokonalý vizuál je sice opravdové umění, ale napsat rozhovor o hamburgeru, který nenudí, to je jiná liga. Dozvíte se zde i drobné zajímavosti, třeba o jeho absolutní posedlosti filmem (Proč jinak by pracoval ve videopůjčovně a bral si práci domů?) či vysvětlení důležité scény z filmu Tenkrát v Hollywoodu. A ano, teď už to smysl dává. Podobný prvek se objevuje také v Nespoutaném Djangovi.

Z každé stránky čiší láska k filmu a psaní. Za pocity, jež v nás grafické provedení vyvolává, stojí Bernardo Santiago Acosta. Styl, s jakým pracuje, není jen neobvyklý a ojedinělý. Je naprosto dokonalý, pohlcující. Barevná paleta, karikaturnost díky hrubým „náčrtům“ jednotlivých postav a zachycené emoce. Jak jinak se dá tohle všechno popsat než slovem dokonalost? Grafický vizuál se odlišuje podle jednotlivých témat a filmů, přechody jsou však citlivě zpracované.

Tento otevřený milostný dopis by měl mít v knihovně každý milovník Quentina Tarantina i filmu obecně, a také každý, kdo miluje neobvyklé, jedinečné grafické zpracování příběhů smyšlených či skutečných.

1 21.10.2024

Jak už je u Honzy zvykem, každý jeho příběh je úplně jiný. Má jinou atmosféru, odehrává se v jiném prostředí, hlavními hrdiny jsou zcela odlišné postavy. Příběhem nás tentokrát provází mnich Suopan, který se vydává na cestu za hledáním nového lámy. Hlavními postavami jsou ovšem Bára - mladá dívka, která uvízne v horské chatě uprostřed ničeho a vietnamský chlapec Van, jemuž skoro všichni říkají Dane, který se jí pokusí pomoci. To však ještě ani jeden z nich netuší, že jejich osudy jsou propletené a budou svědky nejednoho nevšedního úkazu.

Musím říci, že Dan je pro mě dosud asi nejsympatičtější postavou, kterou Honza napsal. Jsem moc ráda, že do příběhu zakomponoval právě Vietnamce, mám totiž pocit, že jsou v českých příbězích dost často opomíjení, přestože tvoří nezanedbatelnou část našeho obyvatelstva. Já sama mezi nimi měla několik dobrých přátel.

Příběh je velmi krátký, spíše taková novelka, děj má tedy rychlý spád a není tu příliš prostoru pro nějaké hlubší budování vztahů mezi postavami nebo napětí. Těžko říct, zda je to na škodu nebo ne. Milovníci krátkých příběhů to jistě ocení, ti, kteří preferují spíše delší a propracovanější příběhy, budou mít po dočtení nejspíš (stejně jako já) pocit, že jim ke spokojenosti něco málo chybí. Konec byl na mě příliš rychlý na to, abych ho dokázala pořádně zpracovat, a doteď úplně nevím, co si o něm myslet. Celkově jsem si ale čtení i atmosféru příběhu užila.

Jako tradičně si zde přijdou na své milovníci lehkého nadpřirozena a mystična, není to ale žádná hardcore esoterika, takže Suopan jistě osloví i ty čtenáře, kteří tomuto tématu neholdují.

Velmi oceňuji krásné ilustrace, kterých je v knize s ohledem na její rozsah požehnaně.

Ačkoliv se tedy z mého úhlu pohledu nejedná o Honzův nejlepší příběh, myslím, že pro mě osobně se zařadí mezi ty nejoblíbenější. Moc se těším, čím čtenáře překvapí příště.

2 16.10.2024

Pokud jste si snad kdy mysleli, že na stránkách Křiku straky najdete oddechový příběh, který vás zavine do měkké deky a zahřeje vás u srdce, budete rychle vyvedeni z omylu. Tam, kde hrdinové jiných příběhů jako zázrakem nachází spásu a řešení bezvýchodné situace, čeká na Heniku krutá realita. Tenhle příběh se se svými hrdiny ani čtenáři nemazlí. Křik straky se stejně jako předchozí díl nese na vlně většího a menšího zla a břemena nelehkého výběru mezi nimi. A to je jedním z důvodů, proč tenhle příběh tak zbožňuji. Nikomu nemaže med kolem pusy, s nikým se nemazlí, ukazuje život a svět takový, jaký je, bez příkras. Stejně jako ve skutečném životě však i Heniku čekají příjemné chvíle, takže se nemusíte bát, že by vás na stránkách Křiku straky nečekalo nic veselého, ačkoliv oproti předchozímu dílu je těchto momentů podstatně míň a příběh nabývá mnohem temnějších a zlověstnějších obrysů.

Čtenáře, kterým v předchozím díle chyběla romantická linka, jistě potěší, že tentokrát se Henice lásky dostane. Neřekla bych, že úplně vrchovatou měrou, ale můžete se těšit na muže, který uchvátí její srdce a přiměje ji zapomenout na kováře Tebora. Nechci příliš prozrazovat, proto nebudu říkat žádná konkrétní jména, nicméně mně osobně bohužel mužský hrdina svou povahou úplně nesedl, což ale nic nemění na tom, že jeho vztah s Henikou působí reálně a je opravdu dobře napsaný.

Zato Heniku jsem si po druhém díle oblíbila ještě mnohem víc. Spousta ženských postav mi v knihách leze na nervy, spoustu z nich dokáži tolerovat, málokterou si oblíbím a jen výjimečně o některé z nich mohu říci, že ji mám opravdu ráda. Henice opravdu ráda mám a myslím, že to má co dělat se skutečností, že jsme si povahově dosti podobné. Nejednou jsem měla pocit, jako bych se při čtení pomyslně dívala do zrcadla. Díky tomu jsem se s Henikou, jejími názory a pohledem na svět dokázala dobře ztotožnit. Je to chytrá, silná, samostatná žena, která ale nepotřebuje každému dokazovat, že je nejlepší, má své chyby a je si jich dobře vědoma.

Zpěv straky byl rozdělen spíše do kratších příběhů, které spolu zdánlivě až tak úplně nesouvisely. Zkraje to tak může vypadat i tady, nicméně postupem času zjišťujeme, že do sebe všechny jednotlivé příběhy a události neuvěřitelně dobře zapadají. Jednotlivé kapitoly potom doprovází mezihry, jež nastiňují nadcházející události a dodávají příběhu o to více napětí. I v tomto dílu se můžete těšit na množství postav, které jako by vypadly z pohádek nebo legend. Zároveň tu také potkáte mnoho starých známých - zavítáme dokonce i na místa z předchozí knihy, což je rozhodně milým překvapením. Jen mě trochu mrzelo, že jsem si po dvou uplynulých letech z předchozí knížky nepamatovala všechno, takže jsem jednotlivé odkazy na ni neužila tolik, kolik bych chtěla. Příště se budu muset lépe připravit.

Jsem nesmírně vděčná za to, že jsem si Křik straky mohla přečíst ještě před samotným vydáním a nemůžu se dočkat dalšího dílu. Pro mě osobně se stejně jako Zpěv straky zařadil mezi to nejlepší, co může české fantasy nabídnout.

5 04.10.2024

Zcela určitě mohu říct, že tím nejlepším, co může druhý svazek Pláče němého boha nabídnout, je dějová linka Worliha a Torea. Jejich vztah, který byl v předchozím svazku jen nakousnut, nabírá zcela nový směr. Mají mezi sebou silnou chemii a stává se z nich skvělá dvojka, která se doplňuje nejen na bojišti a při plánování postupu povstalců, ale i při partičkách fabulí a v soukromí jejich komnat. Kapitoly věnující se jejich dějové lince jsem si skutečně užívala.

Denyelu jsem vnímala dosti rozporuplně už v prvním svazku a tady tomu nebylo jinak. Často jsem si říkala, že kdyby bývala učinila některá svá rozhodnutí jinak, možná bych si ji i oblíbila, ovšem její neustálá snaha zachovat si tvář v očích veřejnosti mi zkrátka lezla na nervy i zde.

Upřímně jsem moc nepochopila vývoj dějové linky Kajam. Připadala mi strašlivě upozaděná. Víly obecně v téhle knize moc prostoru nedostaly, až jsem si často říkala, že kdyby tam nebyly vůbec, vlastně by se nic nestalo. Její zápletka mi připadala tak trochu zbytečná a neměla jsem pocit, že by celý děj nějak zásadněji ovlivnila.

Kapitoly soustředící se na Revenu a dračího krále mě pak bohužel povětšinou spíš nudily a přistihla jsem se, že v nich i tak trochu přeskakuji, neb mě příliš neoslovily.

Celkově mi pak připadalo, že atmosféra druhého svazku je mnohem komornější. Stále se jedná o skvěle vystavěný příběh s komplexní zápletkou, nicméně je zde méně popisů fungování světa a děj se více zaměřuje na vzájemné vztahy postav. Došlo tak k poměrně znatelné změně tempa a struktury děje oproti první části, což je logické a vůbec ničemu to nevadí.

Co mě ovšem trochu překvapilo, byl samotný závěr příběhu. Myslela jsem, že když už byl příběh rozdělen do dvou svazků, dostane se nám nějakého ucelenějšího konce, měla jsem ovšem pocit, jako by se nám dostalo jen dílčího výsledku. Předpokládám tedy, že příběh bude ještě dál pokračovat, nicméně mě trochu zmátl epilog, který se odehrává o několik let později a je v něm pouze naznačeno, jak se události dále vyvíjely. Jsem velmi zvědavá, co autorka s příběhem dále zamýšlí.

Pláč němého boha jsem si jako celek velmi užila. První svazek se mi líbil o něco víc než druhý, tím nejlepším za mě zůstává dějová linka Torea a Worliha, nicméně se určitě jedná o dobře napsaný příběh se skvěle vymyšleným světem, který jistě potěší všechny milovníky komplexního fantasy.

26.09.2024

Vážené pirátky, vážení piráti, tentokrát si společně s třetím dílem mangy One piece vysvětlíme, o jakých věcech se nelže.

Nami a Zoro pod vedením kapitána Luffyho řeší významný problém. Vyrazit na širé moře bez jídla není moc dobrý nápad. Naštěstí ale brzy doplují k ostrovu, který je ovšem chráněný ostrovním duchem. Jídlo sice neseženou, ale zato poznají roztodivné tvory a získají důležité ponaučení. Nakonec zakotví u mírumilovné vesničky, kde se setkají s "mocným kapitánem" Usoppem, synem piráta sloužícího pod Shanksem, kterého většina lidí má jen za mluvku, ovšem jen do chvíle než se seznámí s Luffym a odhalí tajemství, které skrývá upjatý komorník.

Třetí díl, byl převelice vtipný, hlavně pokud se zaměřím na pasáž se strážcem ostrova, která byla velice zábavná. Tím ovšem nechci říci, že by pasáže s Usoppem nebyli vtipné, jenže jsou do jisté míry i smutné. Tempo poměrně rychle graduje a dává tušit, co nás bude čekat v dalším díle.

Dobrou zprávou je, že čtvrtý díl tohoto skvělého pirátského dobrodružství už dorazil do knihkupectví, a pokračování Luffyho příběhu tak na sebe nenechá dlouho čekat.

2 24.09.2024

Vážené pirátky, vážení piráti, nasaďte si slamáky, vyrážíme na širý oceán. Čeká nás totiž druhá část mangy One piece s podtitulem Střet s Buggyho posádkou!

Začátkem si dovoluji upozornit čtenáře trpící na mořskou nemoc, kinedryl dnes můžete nechat v lékárničce. Celou dobu se nedostaneme z pevniny, což není ovšem vůbec na škodu, hlavně když si uvědomíme, že v prvním dílu jsme jako čtenáři cestovali více než dost. Bude ovšem přítomnost na souši znamenat klid a odpočinek? Zdaleka ne.

Před Luffym je velký úkol, dobře jeden velký úkol a spoustu menších. V první řadě je třeba rozšířit posádku, protože kapitán není zrovna moc dobrý navigátor a mistr šermíř jakbysmet. Proto se pokusí najmout do party navigátorku Nami, která je navíc skvělá zlodějka. Už tušíte, kde bude háček? Tedy spíše háčky. Jen si vzpomeňte jaké to bylo se Zorem.

Zatímco Luffy verbuje zcela neúspěšně Nami, která piráty nemá ráda, město drancuje posádka kapitána Klauna Buggyho. Klaun Buggy je tak trošku jiný klaun a hlavně má něco málo společného s Luffym. Krom toho, že jsou oba kapitáni s vlastní posádkou, jeden ji má větší a ten druhý... na ní pořád pracuje, snědli oba ďábelské ovoce. Oba dva disponují jistou schopností flexibility těla. Víc už vám však neprozradím. Jaká epická a zábavná bitva vás v tomto díle čeká? Postačí vám představa toho, jak jeden pirát lechtá druhého na noze během divokého souboje.

Vedlejší dějová linka zabývající se občany města zobrazuje nutnost soudržnosti a ochoty bojovat za správnou věc. Ovšem je zde i velice smutný okamžik, který Střet s Buggyho posádkou provází.

Kresba je perfektní, ale to se dalo čekat. Každá z postav je něčím charakteristická, což je velice nápomocné, neb si je snadno zapamatujete (včetně vedlejších postav). Nechybí akce, humor, smutek a jedno dvě zakroucení očima (ne ve špatném slova smyslu). A že je příběh pomalejší? No tak... vždyť je to paráda. Akce si užijeme více než dost, jsme přece na samotném začátku...

1 24.09.2024

Události v životech ústředních hrdinek začínají nabírat spád. Kazusa se snaží vypořádat se skutečností, že její nejlepší kamarád by s ní nikdy nic nechtěl mít. Sugawara poodhaluje svou minulost a zvláštní vztah, který kdysi navázala s jistým režisérem. Sonezaki zjišťuje, že ne všichni kluci jsou stejní a nutně špatní, že láska je vlastně docela fajn. Hongó se nadále pokouší přesvědčit svého učitele, aby jí pomohl nasbírat zkušenosti kvůli napsání knihy. A Momo se v přípravce setká se svým bývalým spolužákem, který se o ni až příliš zajímá.

S potěšením můžu říct, že i když od přečtení druhého dílu uplynulo už víc než půl roku, pořád jsem se v příběhu skvěle orientovala. To jen potvrzuje mé tvrzení, že jednotlivé postavy jsou dobře rozlišitelné, a to jak vizuálně, tak díky široké paletě povahových rysů, což je jedině plus. Není nic horšího než se muset při čtení mangy neustále vracet a zjišťovat, která postava to vlastně zrovna mluví.

Ani ve třetím díle není nouze o trapné situace a vtipné momenty. Některé dějové linky jsou velmi nevinné, u některých má člověk pocit, že jsou trochu na hraně společenské přijatelnosti. Ty ději přidávají potřebnou dávku peprnosti a činí z něj víc než jen příběh pro náctileté puberťačky. Stále si stojím za tím, že tuhle mangu si užijí i dospělí čtenáři, kteří rádi zavzpomínají na eskapády svých mladých let.

Pokud vím, má manga mít celkem 8 svazků, zbývá tedy ještě dost prostoru pro vyeskalování osudů všech hlavních hrdinek a já už se moc těším, jak to celé dopadne.

19.09.2024

Druhý díl Solo levelingu mě bavil stejně jako ten první a přesvědčil mě o tom, že se jedná o skutečně propracovanou sérii, ne jen o bezduchou vyvražďovačku, kde se bezhlavě zabíjí. Činu je zajímavá postava, a ačkoliv je ze začátku velmi slabý, umí používat mozek a často se mu ze zapeklité situace podaří najít východisko dřív, než všem ostatním. On i jeho osobnost projdou v průběhu druhého svazku znatelnou proměnou, a to nejen fyzickou, ale i psychickou. Ta se mi (alespoň prozatím) líbí, je mi sympatická a doufám, že to tak i zůstane.

Jelikož má komiks tři sta stránek, je zde mnohem víc prostoru pro poznání světa a hlavních hrdinů, než tomu bývá v běžném svazku japonské mangy, což je skvělé. Kresba i nadále zůstává velmi působivou, barevná paleta dodává příběhu skvělou atmosféru a jistě potěší milovníky barevných komiksů. Myslím, že Solo leveling osloví příznivce jak východní, tak západní komiksové tvorby. A já už se moc těším na jeho pokračování.

17.09.2024

Fotografové vzpomínek jsou klasickým japonským příběhem plným bezpočtu myšlenek bez jasného vysvětlení. Pokud si čtenář podobný příběh chce užít, musí počítat s tím, že u něj bude muset zapojit představivost, bude muset přemýšlet, neboť příběh samotný mu žádnou konkrétní odpověď neposkytne, pouze ji naznačí. A to je přesně ten důvod, proč japonskou literaturu miluji. Někomu může připadat nudná a bezduchá, mě ovšem její mnohdy až chladná filosofičnost nesmírně fascinuje.

Děj je zde rozčleněn do tří na poměry standardních knih poměrně dlouhých kapitol, přičemž každá z nich patří jedné z již zmiňovaných postav. Ani s jednou z nich se život rozhodně nemazlil. A každá je úplně jiná. Přesto, pokud budete číst dostatečně pozorně, zjistíte, že jakkoliv se to může zdát nepravděpodobné, jejich životy spojuje tenká nitka osudu.

Mně osobně se nejvíc líbil příběh Wanigučiho a Krysáka, prazvláštního mladíka, kterého zaměstná ve svém opravárenském podniku původně sloužícím pouze jako zástěrka pro praní špinavých peněz. Jeho dějová linka má mnoho vrstev, dotkne se životů mnoha lidí a nechá na čtenáři, aby sám posoudil, kde končí hranice dobra a začíná zlo.

Získala si mě však i Hacue, dáma v letech, jež ovšem dříve byla také mladou dívkou, která se v poválečném Japonsku ujala nelehkého, avšak záslužného úkolů - založila mateřskou školku. Ne vždy to bylo snadné, potýkala se s nedostatkem finančních prostředků i prostor, nenávistí okolí i krutými nemocemi, přesto se však nikdy nevzdala a do svého poslání vložila své srdce.

Příběh Micuru, který knihu uzavírá, je asi nejsmutnější a nejtěžší na čtení, ačkoliv je nejkratší. A co víc, pan Hirasaka v něm sehraje důležitou roli, která nám poodhalí, kým vlastně je.

Musím říct, že je opravdu zajímavé sledovat, jak různí lidé vnímají smrt, jak s ní pracují, přijímají ji či odmítají. V Japonsku i Koreji mají ke smrti mnohem blíž než my, proto také hraje důležitou úlohu v mnoha příbězích pocházejících z těchto zemí. Je fascinující s tímto tématem pracovat, protože člověku může poskytnout prostor pro to, aby sám zpracoval svůj postoj a vnímání této důležité součásti života, která jednoho dne čeká každého z nás.

Jsem velmi ráda, že jsem si Fotografy vzpomínek mohla přečíst, z textu přímo čiší autorčina láska k fotografiím a focení jako takovému. Doufám, že se zase brzy k podobně stavěnému příběhu dostanu.

3 03.09.2024

Příběh Baltazara je protkán magickým realismem současné Prahy, je psán sofistikovaným jazykem a má velmi specifický humor. Už z toho vyplývá, že to není příběh, který sedne každému čtenáři. Mně se naštěstí do vkusu trefil, vtipy mi připadaly vtipné a užívala jsem si autorčina neotřelá přirovnání a další jazykové hříčky.

Zároveň z toho plyne, že tahle knížka se nebere tak úplně vážně. Spousta scén je zde přitažená za vlasy, občas děj utíká až příliš rychle a nemá žádnou úplně hlubokou zápletku. Pokud ale na tuhle hru přistoupíte, budete si ji užívat od začátku až do konce.

Samotná zápletka působí trochu jako z béčkového fantasy. Pořád se tu něco děje, dochází k nejrůznějším (někdy až bizarním) zvratům, příběh vás zkrátka nenechá ani na chvíli vydechnout.

Atmosféra příběhu je místy až barokní, jistě by bylo velmi efektní číst jej třeba v mém milovaném Kuksu, ve společnosti Braunových soch ctností a neřestí. Myslím, že by tam Baltazar perfektně zapadl. Líbily se mi i pasáže odehrávající se v kostelech a skutečnost, že Viola chodí zpívat do sboru, opravdu hezky to dotvářelo celkový dojem z příběhu.

Postavy jsou velmi rozmanité. Baltazar si mě samozřejmě hned získal, ještě aby ne. Jde si za svým, bez mrknutí oka při tom porušuje pravidla a ještě u toho skvěle vypadá. I vlkodlak Slávek je velmi charismatický a nejedna čtenářka jeho osobnímu kouzlu podlehne. Viola je trochu zvláštní a vlastně doteď nevím, co bych si o ní měla myslet. Ale to už jsme zase u mého klasického problému s ženskými hrdinkami. Což platí i pro její kamarádku Aniku. Líbí se mi ovšem, že ani jedna z nich není takovou tou klasickou perfektně vypadající superhrdinkou, které všichni padnou k nohám. Za to rozhodně palec nahoru. Vedlejší postavy zde mají poměrně dost prostoru i dostatečně propracované pozadí, díky čemuž příběh působí rozmanitě.

Pokud tedy máte rádi netypické příběhy, máte tak trochu „nahnutý“ smysl pro humor a vyžíváte se v neobvyklých větách i slovních spojeních, pak na rande s Baltazarem určitě vyrazte, jistě vás okouzlí. Jsem velmi zvědavá na autorčin další počin, který u Cancu již brzy vyjde pod názvem Magický artefakt.

6 26.08.2024

Už před několika lety jsem měla příležitost přečíst si Lucčinu první sbírku básní Jedové trny krásných rudých růží. Ta mě přesvědčila o tom, že má pro básnění cit a do svých slov umí vkládat hluboké emoce.

Ani u Siluet tomu není jinak. Tentokrát je knížka rozdělena do 4 částí odpovídajících jednotlivým ročním obdobím. Pokud tedy hledáte sbírku, která vám bude dělat společníka po celý rok, budou Siluety skvělou volbou.

Asi jako u každé básnické sbírky i tady byly básně, které mě zaujaly víc a které méně. Poezii je složité hodnotit, jelikož každý má jiný vkus a preferuje jiný styl básní. Mě osobně nejvíc oslovila ta první - Pavučina, poté ta s názvem Siluety, po níž je pojmenovaná celá sbírka, a samozřejmě nesmím vynechat ani básničku Malý princ, která si mě ze zcela očividných důvodů získala. Básničky se ale nezaměřují pouze na přírodu, najdete v nich spoustu věcí k zamyšlení, narazíte zde na téma lásky, přátelství, ale třeba také nepřízně osudu.

Myslím, že se Lucce dobře podařilo nastínit atmosféru jednotlivých ročních období, obzvláště pak mého milovaného podzimu, který už je za dveřmi a na který se nesmírně těším.


Siluety bych tedy doporučila každému, kdo hledá kratší knížku poezie plnou podnětů k zamyšlení, kterou může buď zhltnout jedním dechem, nebo se jí nechá provázet v průběhu celého roku.

09.08.2024

4,5 z 5* (Nechávám si prostor pro druhý díl.)

Od autora jsem již dříve četla knížku jménem Strnadův efekt, měla jsem tedy určitou představu o jeho stylu psaní. Musím ale říct, že Komanda Omega Strnadův efekt předčila, protože postrádají to, co mi na druhé zmiňované knížce trochu vadilo. I zde je obrovské množství postav, dostává se jim však mnohem víc prostoru, jsou tedy lépe zapamatovatelné a rozpoznatelné. Ačkoliv je Hila hlavní postavou příběhu, pokud by si čtenář nepřečetl anotaci příběhu, možná by mu to v průběhu několika prvních kapitol ani nedošlo, a to právě díky skutečnosti, že je zde dost prostoru i pro všechny ostatní.

Stejně tak se zprvu čtenářům může zdát, že se jedná spíš o sbírku jednotlivých misí Omeg, které spolu tak docela nesouvisí. Opak je ovšem pravdou a postupem času čtenáři zjistí, že všechny události zde mají svůj význam a nevyhnutelně se spojí v jednu hlavní dějovou linku.

Samotný svět je poměrně rozsáhlý a rozvětvený, nicméně knížka je vybavena mapkou a také základním rejstříkem událostí a faktů podstatných pro pochopení fungování Impéria, které orientaci v příběhu usnadní.

Pokud jde o postavy jako takové, úplně bych vám nedoporučovala dělat si nějaké oblíbence. Honza jakožto všemohoucí autor je totiž poměrně solidním popravčím a mnoho z nich se na stránkách téhle knížky dlouho neohřeje. Čeká vás drsný příběh, u kterého pokaždé, když budete mít pocit, že horší už to být nemůže, zjistíte, že může. Já sama jsem si moc oblíbila jak zmiňovanou Hilu, tak i její kolegyni Bopannu, která má velmi zajímavou, netypickou povahu. Skvělý je ale i třeba Vuk Stojković, Ria nebo Rigobert Nguema. Rozhodně se v jejich společnosti nebudete nudit.

Má cesta ke čtení sci-fi byla poněkud delší a když jsem byla mladší, podobným příběhům jsem se vyhýbala. Teď jsem se ale s velkou chutí ponořila do spleti politického pletichaření a intrik, kterého je v téhle knížce opravdu požehnaně.

Na konci se nám dostává velkého odhalení, které nastiňuje, kam se bude ubírat druhá část této duologie, což je fajn, vzhledem k tomu, že Expanzní sektor vyjde každým dnem. Zároveň je ale děj alespoň z větší části uspokojivě uzavřený.

Určitě tedy Komanda Omega doporučuji všem příznivcům politicky zaměřených sci-fi příběhů s komplexním světem, ve kterém vás leccos překvapí. Už se moc těším, až si přečtu druhý díl i celou navazující sérii.

2 30.07.2024

V první řadě si pojďme vyjasnit jednu věc - to, že má příběh prvky hororu neznamená, že se jedna o horor. Setkala jsem se s několika hodnoceními Woodhillu, kde bylo knize vytýkáno, že to není horor. Ano, není. A ani se tak neprezentuje. Prvky hororu zde představují chodci - duše mrtvých lidí. Kromě nich však byl příběh zamýšlený jako oddechové romantické fantasy, což splňuje ve všech bodech.

Pro mě osobně je obrovským bonusem skutečnost, že je příběh zasazený do Lednicko-valtického areálu, což je patrné i ze zmiňované mapky. Už když jsem na tohle místo zavítala poprvé, věděla jsem, že je něčím speciální. Naprosto mi učarovalo a jsem moc ráda, že kdykoliv ho teď po přečtení Woodhillu navštívím, uvidím před sebou jednotlivé scény z knihy.

Pokud jde o děj samotný, líbilo se mi, že autorka nikam nespěchá, dá čtenáři prostor seznámit se s prostředím a vybudovat si vztah k postavám. Díky tomu i vztah Lexi a Brodericka působí velmi přirozeně a uvěřitelně.

Lexi je neuvěřitelně lidskou hlavní hrdinkou. Málokdy se mi stane, že mi hlavní hrdinka knihy neleze na nervy. Ještě méně často se stává, že si ji oblíbím. Lexi se to ale podařilo a získala si mě, a to jak svou povahou, tak svými názory na svět, lidstvo, děti a podobně. Obvykle jsem si s ní notovala a souhlasila s tím, co říká, což byla opravdu příjemná změna oproti všem těm hrdinkám, nad jejichž jednáním zůstává rozum stát. Broderick mě zase okouzlil svou chladnou nedostupností. V neposlední řadě mi také vyhovoval větší věkový rozdíl mezi Lexi a Broderickem.

Mou oblíbenou součástí příběhu pak byli samotní chodci a odhalování jejich příběhů a tajemství. Bylo to vlastně tak trochu jako detektivka. Hodně mě zaujala také skutečnost, že lidé v knize si pamatují na dobu před pádem opony, takže se zde objevují různé popkulturní narážky. To mi zase trochu připomínalo postapo. Woodhill je zkrátka knihou mnoha žánrů.

Ačkoliv se v knize pořád něco děje a zdlouhavé či nudné pasáže byste tu hledali jen těžko, nečekejte tu žádnou zběsilou akci a boje. Autorka umí napětí budovat mnoha jinými způsoby. Příběh je propletený množstvím hlubších myšlenek, které vás jistě přimějí k zamyšlení. Hodilo by se také říct, že se tu objevuje pár (ale opravdu jen pár) explicitních scén ne úplně vhodných pro mladší čtenáře. Závěrečný zvrat a samotný konec se vám sice zaryjí do srdce, ale nezlomí ho, takže vám po dočtení knihy zůstane příjemný pocit.

Pokud bych knize měla něco vytknout, pak snad jedině ne úplně dotaženou redakci. Občas jsem měla pocit, že se na jedné stránce vyskytuje až příliš stejných slov a působilo to trochu rušivě. Ale to už se vyloženě nimrám v detailech.

Já jsem si Woodhill veskrze užila a doporučila bych ho všem romantickým duším, které hledají příběhy o odvaze a boji s nepřízní osudu. Na své si ale jistě přijdou i milovníci fantasy či postapo literatury.

1 03.07.2024

Nikdy neříkej nikdy. Tak by se nejlépe dal charakterizovat počin v podobě jedné z nejlepších mang, které kdy vyšly. V první řadě si musíme ujasnit, že OP není žádnou novinkou, neb vychází od 22. června roku 1997. Dovolím si zdůraznit slovo vychází, protože příběh dosud není uzavřen. Nyní se ale pojďme věnovat příběhu.

Hlavní hrdina, pirátský chlapec jménem Monkey D. Luffy, odmalička poslouchal zvěsti o pokladu, který za sebou zanechal zesnulý král pirátů. Není tedy divu, že touha získat toto bohatství a hlavně titul "král pirátů" v Luffym hluboce zakořenila. Snaží se stát členem posádky Rudovlasého Shankse, jenže je neustále odmítán, což ho namíchne. Jednoho dne se rozhodne ukořistit Shanksův lup - Ďáblovo ovoce, jehož pozřením získá výjimečnou schopnost - stane se gumovým. Od té doby dokáže tělo jakkoliv ohýbat, natahovat a dokonce je imunní i vůči pirátským kulkám. To zní vážně super, že? Jenže ten, kdo ho sní, zároveň už nikdy nebude moci plavat a půjde ke dnu jako kotva. Dá se říci, že je to takový danajský dar, obzvláště pro piráta.

Víc vám toho o příběhu zatím prozradit nemůžu. Mohu vám ale říci, že svět OP je rozmanitý, živý. Každá lokalita je odlišná a originální. Kresba je pak naprosto perfektně odvedená, osvěžující a vítaná jako čerství vítr do plachet pirátské bárky. Příjemným bonusem jsou vstupy autora jako poučky či drobné návody, například jak nakreslit vlajku.

Nezmínil jsem se ještě o postavách, a to zcela úmyslně. Nejsem příliš obeznámen s anime, viděl jsem jen pár z více než tisíce epizod. Nebudu proto hodnotit postavy jako takové, musím ovšem říci, že cestu si k nim najdete snadno.

Co říci závěrem? One Piece je bezesporu léty prověřená manga, kterou bych rozhodně doporučil všem milovníkům humoru, napětí, akce. Všem, kdo bojují za své sny a váží si svých přátel. Mohu jenom doufat, že Crew bude svědkem vydání posledního dílu.

7 20.06.2024