Profesorskey komentáře u knih
Vmáčkl jsem se do malého výtahu a snažil se přijít na to, které ze dvou tlačítek mě zaveze do elektrárny. Po nějaké době soustředěného uvažování jsem se rozhodl, že zmáčknu to s nápisem "elektrárna". A to se říká, že vás u mariňáků ničemu nenaučí!
Břitký až absurdně deb*lní humor Flye s totálně blitkoidním přímočarým dějem vytváří z téhle knihy podle mého největší překvapení mé čtenářské kariéry. Že je to hloupé? Ano! Že je to brak? Ano! Že je to jako napsané infantilním satanským sebemrskačem? Ano, Ano, ANO! Ale víte co? Já se u toho totálně bavil. Já jsem si užíval každou stránku při vzpomínkách na jedničku DOOMa, na ty totálně nepochopitelný lokace, nestvůry, výtahy s grafikou páteře a žeber, na zbraně (mimochodem BFG nevyjímaje).
Za mě se jedná o knihu, kterou ocení především ti, kteří hráli před dvaceti lety na své pentium jedničce DOOMa. Ti, kteří na této hře vyrostli a pamatují si každý zvuk a nestvůru. Protože se mezi ně řadím, dávám tuto knihu do svého výběru. Chtěl bych dát pět hvězd, protože to opravdu byla zábava, ale abych si zachoval alespoň nějakou tvář mezi "normálním" obyvatelstvem, dávám jen tři.
Sakra... asi se rovnou vrhnu na druhý díl.
Po Dni trifidů se jedná o další knížku, která mi od Wyndhama zůstane v srdci. Námětem opravdu úchvatné dílo. Zpracováním pokulhává - některé pasáže se vlečou, ač jsou vlastně nudné a bez nápadu. Jiné pasáže, na kterých by se dalo stavět, se dále nerozvádějí a jsou hotové raz-dva. I přes to doporučuji přečíst, zajímavé a příjemné lehké sci-fi se socio-politickým přesahem. Jen ta obálka a "těsnopis" knihy by si zasloužil změnit.
Pro knihu jsem se rozhodl po přečtení citátu na přebalu "Minulý rok jsme tu měli Marťana od Andyho Weyra, teď tu máme Pád od Pineirda". A protože se mi Marťan celkem líbil, tak jsem se do této knihy pustil se zápalem hodným sirky. Mě osobně nadchla hlavní myšlenka příběhu, resp. věc, která se stala hlavnímu hrdinovi, dvě dějové a prostorové linie... Jenže v průběhu čtení nějak došlo k tomu, že se její potenciál přestal vyvíjet a jediné, co zbylo, byla akce, ve které nejdrsnější příslušník nejdrsnějšího uskupení SEAL drtí všechny ostatní jako skořápky ořechů. Určitě se ale nejedná o špatný příběh. Je to jednohubka na týden, která možná trochu nadchne, určitě pobaví, a neurazí. Jen škoda toho nevyužitého potenciálu...
Po přečtení knihy mohu konstatovat, že její zaměření je dvojí: na osobnost člověka a na manažerskou činnost. Obě tyto sféry se v publikaci prolínají, což není na škodu. Manažer, člověk, leader, má stránku jak osobnostní, tak profesní, a je supr nápad tyto stránky skloubit do jednoho díla. Škoda jen, že ani jedno z těchto zaměření nefunguje. Na růst osobnosti a její ochranu před "vyhořením" je tu málo filozofie, na manažerskou činnost je tu omílána doktrína známá už od padesátých let, kterou si odnesete z každé střední ekonomky. Takže, pokud si chcete uspořádat život, doporučuji nastudovat tvorbu cílů z jakékoli specializované manažerské učebnice, udělejte si cílovou GAP analýzu a osobnostní SWOTku, nastudujte teorii potřeb (nejen Maslowa, jehož pyramidu a její význam podle všeho pan Muhlfeit nepochopil) a pak bych doporučil třeba stoickou filozofii. Pokud chcete být lepší manažer, resp. leader, tuto knihu číst nemusíte, protože vám nepřinese nic nového. Pokud čekáte, že pan Muhlfeit v knize rozepíše své postřehy z opravdu úctyhodné pracovní praxe, čekáte marně. Klidně knihu přejděte. Opravdu - každá třísetstránková kniha o filozofii, resp. o manažerských dovednostech, vám toho dá několikanásobně více.
Po desítkách děl od pana Heinleina musím konstatovat, že tohle je jeho nejslabší dílo. Jeho prvotiny jsou někdy úsměvné kvůli "absurdní jednoduchosti" vesmírného programu, nebo z důvodů předpokladů, které v současné době již víme, že jsou mylné. Ale zatím mi pokaždé přinesly nějakou zajímavou myšlenku. Šestá kolona je ale jiná, je to příběh partyzánského vedení boje proti utlačiteli s použitím pokročilé technologie, která je převlečena do hábitu náboženské sekty, což samo o sobě určitě mohlo fungovat. Jenže je to krkolomné, divné, až nečitelné. Naštěstí je to krátké.
Trochu mi to připomnělo příchod "Orájů" a "Povznesených" do světa Hvězdné brány.
Střední pasáž o počítačích a miniaturizaci mě trochu minula, ale jinak spolupráce na atomové bombě, filozofické úvahy o dopadech, o životě, vědě, náboženství, spolupráci a výchově byly absolutně parádní.
Zatím nejslabší Follettovina, která se mi dostala do rukou. Neznamená to, že by to bylo špatné čtení. Příběh je vleklý, ze začátku nezáživný, s několika zvraty, a jednoznačně ho zachraňuje spisovatelova schopnost popisovat reálie, společnost a prostředí Anglie před 1. světovou válkou. Ale i tak mi to na Ken Folletta přijde jako něco, co napsal během měsíce. Raději tedy Kavky, nebo Sněžnou slepotu.
Tak tohle byl takový covidový Dekameron. Sledují se zde příhody lidí u spací nemoci. Do poloviny jsem si vývoj šíření nemoci a vlastně i ty životní osudy docela užíval, a když přišlo to velké zjištění týkající se těch popsaných životních osudů, nebyl jsem překvapený, protože jsem s tím tak nějak počítal. Každý z těch životních osudů byl nakonec ukončen, a vážně to nebylo špatné. Jen to zakončení mi přišlo takové ustřižené.
Takové ne nepříjemné ranní povzdechnutí ženy nad životem a láskou, nad tím co bylo, co je a co bude. Asi. U některých básní jsem se upřímně usmál. Některé mě zarazily svou pravdou. Jiné mě nechaly chladným. A ty ostatní jsem nepochopil.
Možná za to může mé přehnané očekávání. Možná za to může to, že Rorschacha považuju za velmi uvěřitelnou postavu. A Komedianta za solidního šílence. A že mám oba velmi rád... Možná jsem k tomuto dílu měl přistoupit jinak než se svým absolutním nadšením... které vyprchalo velmi rychle.
Dollarový Bill byl velmi příjemnou jednohubkou. Příběh Ozymandia nepřináší vlastně nic nového, je to taková rekapitulace z jeho vlastního pohledu. A co se týče Karmínového Korzára, tak ten mě spíše dějově otravoval a nějak jsem nenašel propojení se Strážci. Snad jen na poslední straně - "Duši ti nikdo nevzal, přišel jsi o ní cestou."
Příběh Beowulfa je mi znám a sám o sobě se mi líbí, ale provedení této knihy, její kresby a návaznost obrazů se mi upřímně příliš nelíbí.
Je to dobré, ale nemůžu se zbavit dojmu, že kvalita příběhu i kresby postupně klesá. Zatímco v "Drsným sbohem" jsem byl úplně u vytržení a u "Ženský, pro kterou bych vraždil" jsem se zatraceně bavil příběhem, tento díl mi připadá tak nějak plytký v porovnání s předchozíma dvěma. Nicméně budu pokračovat.
Do příběhu se dostalo trochu té mystiky, ne ke škodě, nicméně kresba mi připadá trochu odfláklá. Stále nebylo řečeno, ukázáno, ani vykonáno něco převratného. A otevřený konec nenechává na pochybách, že na tohle dílko budeme potřebovat dlouhou polici.
Leonardo da Vinci nám může zosobňovat lidské možnosti a přivést nás k zamyšlení nad naším vlastním potenciálem. Ale toto dílko ne. Jedná se převážně o poznámky spojené tématem, které byste získali pří zapsání "váš zájem" a "citáty" do google vyhledavače. Ano, byl to génius. Ano, líbí se mi jeho pohled na svět a badatelský přístup. Některé myšlenky o stáří, přítomnosti, klamech, mechanice a fyziologii jsou zajímavé, ale kniha jako taková je absolutně příšerná.
Knihu bych doporučil jako dobré odpočinkové sci-fi s krásně popsanými kulisami, zajímavým dějem a s hodně nesympatickým hlavním tahounem.
Existují komiksy, které jsou uměleckým dílem, ale tento to není. Možná to je tím, že mám s čím srovnávat, ale Punisher je prostě infantilní a bez nápadu.
Lehce nadprůměrná a velmi čtivá kriminálka, která green deal slupkou zakrývá ty nejhorší lidské vlastnosti, jakými jsou žárlivost, pomstychtivost, hamižnost a chamtivost. Trochu jsem se bál, že to bude zelená vymývárna mozku (ještě k tomu od německé autorky), no nakonec Nele Neuhaus velmi mile překvapila. Doporučuji.
P.S. napište si při čtení na papírek jména hlavních postav a jejich základní charakteristiky. Německá jména se, tedy alespoň mně, velmi špatně pamatují.
Jednodušší a kratší kriminální příběhy, k jejichž rozluštění je potřeba geniálního mozku Sherlocka Holmese. Svým jazykem a délkou se ideálně hodí jak pro ty, kteří začínají s A. C. Doylem, tak pro ty, kteří hledají lehkou anglickou četbu na rozšíření slovní zásoby. Ti druzí z vás ocení výkladový slovník v zápatí každé stránky.
I přes negativa jsem neskutečně rád, že jsem se dostal k DREDDovi v jeho původní podobě, ne jen té filmové. Bylo to příjemné osvěžení tří dní a věřím, že se dostanu i k dalším dílům sebraných spisů, které mi poskytnou trochu odpočinku od vážnější literatury a klasického pracovního života. Navíc si osobně myslím, že kvalita tohoto komiksu bude stoupat, což je patrné i v tomto díle.
Líbila se mi černobílá grafika, prostředí, atmosféra a vlastně i ten post-apo svět. Nicméně, co se týče děje - první a největší část o cestování přes pustinu s lékem je jak psaná pro třináctiletého puboše a psaná šestnáctiletým už-ne-úplně-pobošem. Další části jsou už dějově o dost lepší, ale stále žádná výhra. Docela mě štvaly krátké kapitoly s počátečním opakováním, ale to je (asi) způsobeno tím, že se jedná o samostatně vydané díly v časopise a tohle jsou tedy svázané spisy.