puczmeloun komentáře u knih

Hezká blbůstka. Je vidět, že se Stančík krotí, ale nenápadně se tam i tak vkrádá jeho obliba jazykových hříček (nemluvě o jménech), různorodých mystifikací (a poznámek po okrajích textu), jídla a zdánlivě nesmyslných odboček. Výsledek je tak o řád příčetnější než např. Mlýn na mumie, ale celé je to bohužel dosti krátké... Nu, nemám pro knihu ten správný věk, ale i tak dobře pobavilo. :)

Druhé čtení proběhlo s pidižvíkem, který také nemá pro H2O správný věk (školkové dítě poslouchá o dětech ze základky). Nutno ale říci, že Stančík dokáže psát natolik srozumitelně a v rámci důležitých částí děje vynechává pro děti těžko pochopitelné koncepty*, že je to zatím jedna z nejlépe přijímaných dětských knih. Ponorka, zmenšovadlo, krajina pod peřinou, vodárna, duch...

* Což je u dětských knih zvláštní nešvar, na který opakovaně narážíme. Stančík ony dospělejší věci navíc úplně nevynechává, ale dává je buď do poznámek, nebo do krátkých zmínek, které dospělý interpret může přeskočit, improvizovaně změnit či vysvětlit. Například opakovaně se vracející odkazy na Tarzana u knih ze série Dobrodružství pavouka Čendy do děje zasahovaly tak mocně, že se s tím těžko pracovalo. Na něco podobného u Stančíka nenarážíme.

K původně poslouchané audioverzi: Před nějakou dobou jsem slyšel rozhovor s Jiřím Lábusem, že namlouvá audioknihy pro děti. Znělo to zábavně, ale brzy jsem na věc zapomněl. Teď jsem náhodou narazil na knihy Petra Stančíka pro děti a hele, interpretem je Jiří Lábus. Takže i když jsem nebyl cílovka, oba pány mám rád, tak jsem se do toho vrhl. A spokojenost.

3 21.10.2021

Podivná to kniha. Výchozí premisa sice zní zajímavě, kdo by si nechtěl přečíst o "zombie" apokalypse z pohledu domácí zvířeny, výsledek je ale velmi nevyrovnaný. Už jen první stránky textu v sobě skrývají několik věcí, které mě od čtení odrazují – neustálé zdůrazňování různých obchodních značek (až do konce jsem čekal, že to bude mít něco společného s "hlavním hrdinou" a jeho slovníkem, ale bohužel), zbytečná sprostota, a text, který se zdá být psaný nesystematicky (intuitivní styl psaní vs. promyšlený a průběžně upravovaný). To vše se sice postupně umravní (snad až na ony obchodní značky), ale ani tak pro mě není kniha přesvědčivá. Je to spíše postapokalyptická procházka po různých zákoutích Seattlu pohledem vrány, kterou si logicky jako neznalý města mnoho užít nemůžu. Děj mi tak ve výsledku přišel opakující, podivně se táhnoucí a s velmi neuspokojivým závěrem.

Co naopak skrývá kniha originálního?
1) Zajímavý pohled na "zombie apokalypsu", který je hodně netradiční (pro mě především v postupné proměně "chodících mrtvých" v další fáze), i když ve svém výsledku zbytečně moralizující a kritizující současné lidstvo (proč a jak ke katastrofě došlo).
2) Snahu o vytvoření několika vzájemně se prolínajících zvířecích komunikačních přírodních sítí propojených jakousi protofilozofií. Ani tady nejsem cílovou skupinou.
3) Samotného hlavního hrdinu (a "postavy" doplňující), který je zvířetem. Jenže vzhledem ke stereotypnímu pojetí zvířat, bez nějakých překvapivých vlastností, to vlastně děj mnoho neoživuje. A docela mě mátla neustálená (nebo jsem něco přehlédl) schopnost se domluvit, která u někoho byla a u někoho zase ne.

Jak to shrnout? Kniha je při pohledu na další komentáře pro někoho určitě zajímavá a velmi tomu rozumím, u mě se ale velmi netrefila. Svou originalitou mě "nutila" k dočtení se stálým očekáváním něčeho většího, ale nedočkal jsem se. Uznávám, že toto prostě není pro mě, i když popisek zněl lákavě...

3 01.10.2021

Zdánlivě to má vše potřebné. Exotika, záhada, historie, podivné listiny, zvláštní lidé, smrt, vtip i láska... Jenže ono tajemné se odhalí relativně brzo a překvapivě velkou část knihy už víme, o co vlastně jde. Potřebné detektivní napětí tak zmizí, zájem čtenáře opadá a zbytek textu zabírá exhibice Sherlocka Holmese spolu s rozvedením dávné historie. Není to špatné, ale už to za desetiletí od vydání dosti zestárlo. Ostatně závěrečná citace mluví sama za sebe...
„Všechnu práci jste v téhle záležitosti udělal vlastně vy. Já při tom získal ženu, Jones si vysloužil ostruhy - co proboha zbývá vám?“ „Mně,“ řekl Sherlock Holmes, „pořád ještě zbývá lahvička s kokainem.“ A natáhl po ní svou dlouhou bílou ruku.

3 27.08.2021

Deštivé odpoledne kdesi na brněnském nádraží Adamov - jih. Při chůzi pod stříšku šlápnu do kaluže, ale co nadělám. Babička sice říkala, že mám mít nohy v suchu, ale jednou se nic nestane, když to budu ignorovat. Stačí, že mám zítra tenis s tím obchodníkem, co nám bude dodávat novou knihu o české politické scéně. Vašek? Jo, nějak tak se jmenoval. Ale je to lůzr. A ta kniha? Teda abych řekl pravdu, ona to bude spíš nějaká satira, ale prý ne moc vtipná. Spousta textu a rádoby vtipných hlášek z brněnských facebooků, ale ve výsledku vlastně jen snaha o parodii toho drůbežáře, který dnes vede tenhle stát. O řád hloupějšího. A místo premiéra je vlastně prezident. A má vášnivý vztah s malým kuřetem. No jo...

Za chvíli mi bzučí telefon. Znovu píše pan Mirek. Prý jestli nezajdu na oranžovej svařák bez vína ale s vodkou. A že jestli na to nekejvnu, jsem buzerant a zpovykaný dítě plný alergií, co si nedovede pohlídat manželku. Odvětím, že už jdu na tenis a že jsem zrovna v Adamově. Prý že už to je můj trest. Sám ale zamlči, že je v Kuřimi. A že z toho gulagu už se nikdy nemusí dostat. Už po několikáté mi nabízí pojistku. Ne. Neskočím mu na to. Stejně nakonec zemřeme osamělí a v bolestech jako všichni okolo. Aspoň že dnes vysílají tu reality show, kde budou kandidáti na primátora synchronizovaně lézt z popelnic na papír. Koupím si k tomu sedmičku červeného a bude klid...

Znovu se rozprší. Jenže je únor a místo deště mělo sněžit. Nebude to ta nařízená změna počasí od EU? Prý ochrana před meteoritem, ale já se zblbnout nedám. Jó Rusové, ti by věděli. Ale takhle bez sněhu zase nebudou mít vlekaři co žrát... Nechám to bejt. A v myšlenkách se dostávám k tomu, jestli to nebe nebrečí nad tím, jak špatnou beletrii v Česku máme. A já brečím s ním...

3 18.06.2021

Na toho, kdo zná Brno i předchozí tvorbu Stanislava Bilera, nečeká žádné překvapení. Fakt prakticky nic nového*, což mi s potenciálem knihy přijde docela škoda. Všichni zemřeme, Velký Špalíček je nejhnusnější, do ZOO nechoďte, Adamov je nejbizarnější město nejen na jižní Moravě, okolí Boby je jen pro feťáky a slouží jako živé muzeum 90. let. A samozřejmě dojde i na gulagy, tentokrát však není myšlena Kuřim, ale opravdu nepovedené Kamechy.

Jsou tedy cílovou skupinou knihy turisté? Nevím, pro ně je to dle mě příliš "bilerovsky specifické"... To už bych jim radši doporučil něco ze série autentických průvodců To je Brno. 111 míst je totiž spíš něco ve stylu Tří měsíců v Barceloně. Čtenáři mají rádi Gebrianovu tvorbu, Barcelonu taky, tak si přečtou, jak ji vidí on a možná se něco nového dozví. Srovnání asi kulhá na obě nohy, ale nic bližšího mě nenapadá. U 111 míst totiž snahu o popsání kvalit nebo výhod města nahrazuje nekonečný pesimismus, jak jen ho Brno dokáže vyvolat. Zdánlivě nikdy není nic dobře, ani stávající stav, rekonstrukce nebo demolice. A když už je, v další větě se musí shodit něco jiného.

Každopádně mě potěšilo, že mezi prvními 16 místy jsou hned 4, kde se starám o vlastní geocache (pro mudly myšleno herní schránku/poklad), tedy bych je určitě doporučil i já (mj. Bílá Hora se super výhledem a koupání v Chrlicích).

Je škoda, že v knize i přes kontrolu (píše se o ní v závěru) zůstávají chybky, nebo minimálně nepřesnosti (a to faktické i jazykové). Nevrhal jsem se přímo do vod factcheckingu, ale do poznámek jsem si napsal toto:
- U nádraží je zmíněno ukončení kolejí do roku 1898, přitom už bylo od roku 1849 průjezdné, končily tam ale linky vlaků dvou soukromých společností (a byly proto rozděleny přístroje zabezpečovacích zařízení). Proto se taky budově říkalo dvojnádraží (byly to dvě provozem oddělené části).
- Budova Convalarie není na místě brány, ta byla až někde u pizzy/zmrzliny. O stejné věci píše i BAM Brno, ale žádná mně známá mapa to nepotvrzuje.
- Denisovy sady dělal především Petr Hrůša (mimo zmíněného ateliéru) a vodní schody jsou u Bašt/Nových Sadů, ne u Masarykovy.
- Že není lom na Hádech zatopený? No není to pravda úroveň zatopení lomu v Blansku a Hády nejsou díra v zemi, ale ukousnutý kopec, přesto, já tam jako malý strávil nesčetně koupacích dní ;)
- Pozemky pod stadiony za Lužánkama (i kolem nich) město Brno vlastní, nikdy se jich nezbavilo, soud je o silnice, parkoviště a chodníky na nich. Což je stejně "nepěkná šlamastika".
- Kostnice není v místě, kde sedávají lidé s pivem, ta je až na křižovatce s Rašínovou. Nemyslel autor spíš bývalý hřbitov? Ten byl kolem celého kostela.
- Obora Holedná není za vodojemem, je až za ulicí Žebětínská na sever.

*Výjimkou je odkaz na hezkou a pravidelně aktualizovanou mapu Timova díla, o které jsem neměl ponětí. Škoda, že Databáze knih neumožňuje přidávat odkazy, kdyžtak mrkněte na Goodreads.

3 15.05.2021

Jak jsem byl nadšený z Řek Londýna, pokračování už mě tolik nezaujalo. Nejsem fanoušek jazzu, který sám o sobě není moc fantasy tématem, proto si to zákonitě nemohu užít tak, jako předchozí škodolibou duchařinu. Druhá dějová linie zaměřená na „eticky znevýhodněnou osobu praktikující magii“* už je o něco lepší, bohužel je ale po většinu knihy docela v pozadí a pořádně se projeví až s blížícím se závěrem... Trochu mi chyběla dřívější hravost a nějaké velké překvapení, místo kterého jsme dostali "opakovaný vtip". Na druhou stranu je super, že Měsíc nad Soho na svého předchůdce navazuje plynule a postupně nám odhaluje další zákonitosti čarodějného světa Londýna... I s přispěním Tomáše Kobra, který je moc dobrým interpretem audioknihy...

Právě proto, že jsem si děj tolik neužíval, o trochu víc jsem si všímal i jistých věcí, které mě zlobily už v prvním díle. Jenže tady na ně zbylo víc čtenářovy pozornosti (nebo je autor dříve nepoužíval tolik?):
1) Proč je v knize zmíněno tolik obchodních značek? A opakovaně? Product placement?
2) Skoro každý popis ulice zmiňuje typ dvoj/domků – je libo viktoriánské, tudorovské nebo edwardovské?
3) Milostné eskapády jsou na úplně jiné úrovni a dostaly o řád větší prostor, než jen dřívější "komentování" a "sny".

*Používání termínu "černý mág" už by v současném tavícím kotlíku Londýna nebylo úplně ono.

3 09.05.2021

Bylo by to opravdu stylové zakončení celé série - takový povedený bonus k úvodní trojici, který nejen že přidává jedno úplně nové téma, ale taky odkazuje na knihy o robotech stejného autora a tím propojuje svůj vyprávěcí vesmír. Nebýt tedy toho cliffhangeru na konci, který bohužel (a skoro až zbytečně) odkazuje na nejméně povedenou knihu celé série.

3 30.04.2021

Oproti předchozím dílům vlastně jen myšlenkové, dokončující, plné dlouhých monologů, dialogů a dalších (delších) rozhovorů. Pokud se něco stane, tak velmi rychle a často jen v pozadí. Opravdu zajímavé je tak pouze zakončení první a druhé poloviny knihy. Dává to smysl pouze jako doplnění celé série Nadace, samostatně stojící by kniha byla velmi slabá.

3 30.04.2021

První polovina knihy je silnější, víc mě bavily tamní zvraty a psychohistorické nápady. Ta druhá - mezkovská - už byla strašlivě upovídaná, a protože jsem před mnoha lety knihu četl, už jsem věděl onu hlavní pointu. Přesto mě Nadace a Říše bavila a vrhám se na další pokračování.

3 30.04.2021

Martin Řezníček je nezpochybnitelný profesionál. Jeho reportáže, stand-upy i živé vstupy ze Spojených států byly často tím nejlepším ze zahraničního zpravodajství České televize. Sám jsem si práci redaktora na nějaké ty roky vyzkoušel, a tak jsem na jeho produkci koukal s otevřenou pusou (podobně skvělý je Dan Stach). Jenže zpravodajská (natož obrazová televizní) tvorba je ve srovnání s tou knižní často rozdílnou hrou – ta první především předává aktuální informace, ta druhá jako hodnota přetrvává v knihovnách. A tady si Rozpojenými státy, už jen názvem, autor naložil obří úkol, který ale plní jen částečně. V kapitolách o Trumpovi, konfederačních památnících nebo rasových protestech se o různých liniích dělicích obyvatele USA dozvídáme skrze konkrétní příklady a případy. Velká část knihy je ale opravdu – dle prologu autora – zápisníkem zahraničního zpravodaje, který rodině a přátelům léta práce shrnoval a v rozvinuté formě má čtenáře donutit k dalšímu čtení. A taky výběrem toho nejlepšího, nejdůležitějšího a nejsilnějšího z jeho tvorby, kde čtenář dostává mozaiku známých obrazů, nikoli hluboké ponoření do tématu. Zároveň ani druhá jednotící linie, která se pro knihu nabízí, tedy pohled do zákulisí televizní tvorby, není všude a netvoří kostru, od které by se dalo odpíchnout. Když přitom tyto pohledy do zákulisí probublávají na povrch víc, dodávají četbě pro čtenáře šťávu - například u protestů, přírodních katastrof nebo náhodných setkání, které krásně reportáže doplňují. Takové momenty jsem měl na televizní práci taky moc rád...

Kniha je každopádně řemeslně dobře napsaná, obsahuje zajímavá témata, zpravodajské zkušenosti i trefné poznámky. Jenže bez jednotící linie nenacházím mnoho důvodů, které by člověka vedly k opakovanému listování. A že jsem ke knize poslouchal i její audioverzi rozdělenou na půlhodinové díly, přijde mi, že ideálním formátem by pro tento zápisník byly pravidelné podcasty. To bych poslouchal s chutí, vždy k aktuálnímu tématu...

A paradoxně ti, kteří by si tuto knihu opravdu měli přečíst – lidé nadávající na jednostrannost České televize nejen ve vztahu k Trumpovi – si ji s velkou pravděpodobností asi ani nepřečtou. A přitom by zjistili, jak poctivě zahraniční zpravodaj ke svým tématům přistupuje. A že se snaží popisovat obě strany jednoho národa (např. při definování voličské skupiny 45. prezidenta).

Poznámka k audioverzi: Horší předělovou znělku jsem tedy zatím neslyšel. Tohle podivuhodné falešné pinkání na klavír se Radioservisu opravdu nepovedlo.

3 28.04.2021

Předně chápu, jak moc mohla být ve své době tato kniha převratná, proč se půjčovala z ruky do ruky a stály se na ni fronty. Bavil jsem se o ní během čtení s babičkou, což celému čtení dodalo na zajímavosti (i ona má tento román v knihovně, četla ho a půjčovala). Samotný text je na mě ale až příliš "rudě" obarven a z dnešního pohledu banální. Přesto velmi dobře vypráví o své době a kniha by měla být "must-read" pro zájemce (nejen) o dobu nadvlády komunistické strany.

3 17.04.2021

Čekal jsem nějaké brněnské storky v hantecu, ale ony jsou to ze začátku hlavně "přeložené" klasické pohádky a pověsti... Samozřejmě řádně okořeněné támhle vtípky (a že jsou tedy některé řádně fousaté a "fotrovské"), tadyhle sprosťačinkami, sem tam brněnskými specifiky, aktuálními i historickými narážkami (např. PŠM bych v hantecu hledal marně, že) a někdy jiným či uříznutým koncem. Jo, a na ty storky nakonec taky došlo, včetně vtípků směřovaných na horoskop, či "Šipály, co fofrovaly betálným švunkem". Někdy to byl ale fakt betelné lochec :D Na to, že jde vždycky o hodně krátké kousky, dvě tři stránky a je konec...

A čtení? Záleželo příběh od příběhu. A taky na tom, jak se autor nechal unést vodami hantecu. Někdy se to četlo v pohodě, někde zas každá druhá věta nabízela nějaké neznámé slovo*. Na jednu stranu mě překvapilo, kolik slov z hantecu vlastně pořád každodenně používám a ani se nad nimi nepozastavím. Na tu druhou je pak fascinující, že pro spoustu věcí očividně hantec slova nemá, ale pro některá jich má jak Eskymáci pro sníh. Když už jsme u toho, a abychom v češtině nemluvili sprostě, pro příklad zvolím hlavu: bedna, budka, dózna, dyňa, gebeňa, glocna, kedlábka, kefa, lebeňa, makovica, ringla, řepa, škopek, štricla... No a pak chceš říct sníh nebo sněhulák a "seš v gebišu".

* S tím, že někdy ani internet nepomohl. Kurňa, to neexistuje pořádný slovník hantecu? Co toto je! Dvojjazyčné vydání by tak ani pro rodilého Brňáka nebylo sem tam od věci...

3 25.02.2021

To, co začíná jako klasická pohádka s králem, dvorními dámami a městy oplývajícími fantastickým jídlem, se brzy stane velmi dospělým čtením. Záhy totiž přijde první smrt, následována smrtí další a další a další... Ale to už je čtenář obklopen tématy, jako je propaganda (lež, fake-news...), strach a život v totalitě, výměna osobních zásad za jistotu práce (příjmu, života...), zneužívání "bezpečnostní situace" k osobnímu obohacení atd. atp.

Opravdu by mě zajímalo, jaké části knihy jsou původní z dob psaní série Harryho Pottera, a co bylo napsáno ve spojitosti se současným světem. Dospělejší čtenář totiž v ději může vidět odkazy na koronavirovou situaci (neschopnost přiznat situaci a uznat problém, šíření nesmyslů...), Brexit (naivní monarcha a země vedená neschopnými, zapojení lidí do kampaně, rozhádání rodin/přátel...), USA po 11. září (zneužívání situace pro "utažení šroubů"). Každý si v Ikabogovi najde to své, může si do něj projektovat vlastní naštvání i zkušenosti, včetně českých specifik (např. jakási místní Charta, která i přes dobré úmysly a zákonný rámec dopadne jako tehdy u nás)... Přitom ale není cítit, že by to bylo nějak na sílu, vše se čte dobře a i jako pohádka je to často uvěřitelnější, než kdejaké sociální drama. Jen bych tedy rád slyšel, jak na to děti (dle obalu 7+) opravdu reagují, a co si z knihy odnáší...

CITACE: "Zimní chlad byl cítit i v sirotčinci (...) Děti v hadrech, děti, které se živí jen zelnou polévkou, nepřečkají rýmu a nachlazení tak snadno jako dobře krmené děti. Na hřbitůvku za sirotčincem přibývali ti, kteří zemřeli na nedostatek jídla, tepla a lásky. Nikdo neznal jejich skutečná jména a truchlily po nich jen ostatní děti."

Na druhou stranu, i když je kniha pekelně temná, je zároveň opravdu psaná pro menší čtenáře a slovní obraty tomu odpovídají. A krom překvapivé drsnosti člověka dějově moc nepřekvapí (výjimkou je snad jen specifičnost života a smrti jistých tvorů). Po půlce už se to navíc i trochu táhne a čtenář pořád nevidí světlo na konci tunelu...

Jinak samozřejmě nelze zapomenout na povedené ilustrace knihy, které jsou překvapivě velmi dobré (kolik rodičů pomáhalo? :) a parádně text doplňují. Už jen tím, kolik má Ikabog forem a podob.

3 02.02.2021

Pratchettův humor, originální příběhy a hlas Kantůrka. Co víc si milovník Zeměplochy může přát... A i když už po minimálně dvou přečteních a jednom poslechu před několika lety znám už pointy mnoha z narážek a vtípků, stejně mě to pořád baví. Krása :)

3 22.01.2021

Jako by Kulový blesk ani nebyl od autora mnohovrstevnaté brilantní série Vzpomínka na Zemi. Vyprávění je ploché a do celé poloviny knihy bez reálného vývoje. I dál je ale lineární a bez odboček, s výjimkou dvou pohledů do minulosti v úplném závěru, které jsou ale jen nuceným přehozením sledu času. Není přitom důležité, že dochází ke světové válce, nebo k nejvýznamnějším a nejnepředstavitelnějším vědeckým objevům. Text je plný čistých až prkenných popisů, podobné jsou i jednorozměrné hlavní postavy. Vět, odstavců i kapitol vybočujících z průměru je jako šafránu. Mnoho slov, málo naznačování, zábavy, emocí i "potravy" pro mysl.

To na co se čtenář Liou Cch’-sina nejvíce těší, tedy na originální myšlenky, přijde až někdy po polovině knihy. Přesto je to stále jakési na sílu, nepřirozené. Na hlavní myšlenku se, ke konci až ad absurdum, roubují jisté fyzikální zákony (teorie), ale přirozenost a pocit, že by to tak (jako ve Vzpomínce na Zemi) mohlo být, prostě nepřichází*. Stejně jako nějaké uspokojení ze závěru, který prostě dojde na konec a vyšumí.

*Nebo dokonce očividně dosavadním výzkumům přímo odporuje (resp. bere je "na první dobrou" bez pochopení jejich podstaty). Viz např. kolaps vlnové funkce, který v knize slouží k mnoha pointám, oproti realitě je ale přetvořen v něco docela jiného.

3 18.01.2021

Z věků, které jako by začínaly na přelomu prvního tisíciletí (pohledem Středoevropana). Od vzájemných vražd ("bratrů Přemyslovců") přes ("napoleonskou"/"německou") okupaci, loutkové státy a občanské války, vojenské státy, japonský imperiální nacionalismus a čínský poválečný komunismus 20. století až po zakončení jako z Velkého bratra. A to vše v relativně krátkých 70 letech. Zkrátka, jak by řekli Číňané, "zajímavé časy"... Je to jako nějaké sci-fi s promíchanými časovými linkami.

Není to ale jednoduché čtení. Napřed je nutné se prokousat opravdu velmi zmateným a složitým úvodem* se stovkami čínských jmen a kde jsou opakovány a zároveň vynechávány i klíčové informace. Také je potřeba znát základy čínské historie (nebo jako já googlit ostošest). Skáče to totiž v rocích sem a tam. Orientace tak může být dost obtížná, protože ty nejdůležitější události jsou zmíněny jen názvem – něco jako by kniha o českých dějinách zmiňovala mnichovskou smlouvu a následující okupaci, ale nebylo popsáno o co šlo a jak to probíhalo, pracuje se jen s následky. Takto třeba chybí klíčový konec čínské občanské války (a Kuomintangu), ale v Číně ho "přeci všichni znají".

Odměnou je ale neuvěřitelně pestrá paleta informací zdaleka nejen o čínském císařském dvoru před sto lety (množství intrik, uplácení, boje o moc...). Vše je sice psáno velmi odosobněně – o rodinném životě Císaře nevíme skoro nic, snad jen že se jedna manželka rozhodla rozvést a obě hodně utrácely, náhodou je zmíněno, že měl císař i dceru – ale zároveň z toho má čtenář dojem jako z nějaké vymyšlené pohádky. Člověk by nevěřil, co mohlo být realitou, navíc v kulturně odlišném prostředí. A k tomu s přibývajícími roky přibývají věty, které byly očividně přidány pod dohledem komunistické Číny (zdá se mi, že mají i trochu jiný styl a tak nějak se tam nehodí?).

* Přičemž nemyslím velmi dobré úvodní vysvětlující slovo překladatele, kde je kniha uvedena do kontextu doby, jazyka i politické situace.

Co jsem se tak dozvěděl a zapsal si já?
- Jste císař, středobod všeho. Ostatní jsou nehodní služebníci a vy pán deseti tisíce let. Kolem vás se děje množství intrik, vy ale víte jen to, co vám řeknou učitelé. Jste centrem světa, o kterém nevíte nic. A ještě jste hlídáni a omezováni extrémně konzervativní (resp. zároveň na statutu quo vydělávající např. rozprodáváním uměleckých sbírek) Palácová správa. Jste císař, přesto otrok rodu, správy a později Japonců.
- Co byla Bible Mandžukua? Manifesty císaře, které se museli lidé učit nazpaměť a kdokoli nepohodlný mohl být obviněn na základě nesouladu se slovy nebo větami císařských manifestů. Což byla vlastně jediná práce za 13 let tamní vlády. Navíc císař je ani nepsal sám – jako předtím nikam nemohl, nic nesměl, zjednodušeně měl nadvládu pouze nad svými sluhy, čehož zneužíval.
- Čína a její role ve světové politice – imperiální politika v Číně (německá kolonie, Boxerské povstání), období první světové války i to, že v prvních letech republiky neustále probíhala občanská válka různých klik a vojenských vůdců (Warlord Era).
- V roce 1917 bylo poctou získat právo vjíždět do Zakázaného města koňmo, nebo nosit žlutou vestu.
- Až do roku 1912 býval udělován trest smrti za zradu, a to za nenošení povinného copu.
- V císařském paláci se servírovaly desítky až stovky chodů při každém ze dvou jídel, nikdo je ale nejí a jsou dělány jen na efekt. Samotný císař měl třeba za měsíc sníst 240 kusů drůbeže, ale nesnědl je nikdo.
- V co věří palácoví eunuši a jak moc šmelí s penězi? Prakticky ve všechna asijská náboženství naráz. A čím výše byl eunuch postavený, tím šmelil víc a chytřeji.
...a taky to, že cenzoři v Číně nejsou to, za co je bereme tady, že císařovna za rok spotřebuje 300 kuních kožek, že se císař kojí do 9 let, jak krásně se dá pojmenovat ulice/dům/hora (mj. palác nahromaděné vytříbenosti), jak rychle se dá někoho zbavit (dát mu trojnohou židli a když se neudrží, tak ho popravit za pohrdání majestátem), že se povinnému doprovodu císaře dalo ujet jen na kole, jak překvapivě středověké/zastaralé byly zvyky císařského dvora na přelomu 19. a 20. století (otroci, bití, mučení, popravy, medicína, vyučování...).

CITACE:
Všechno v Zakázaném městě pro mě bylo názornou učební pomůckou. Říká se, že císař Čchien-lung kdysi stanovil, že nic v paláci se nesmí ztratit, kdyby to mělo být třeba jen stéblo trávy. Aby se přesvědčil, že jeho slova se stala skutkem, položil na stůl v paláci několik stébel trávy a nechal je denně přepočítávat. Říkalo se tomu „stéblo trávy jako vzor“. Po celá ta léta, co jsem žil v paláci, leželo těch šestatřicet suchých stébel stále ještě v Síni pěstění mysli v malé nádobce z cloissoné. Ta hromádka suché trávy ve mně kdysi budila nekonečný obdiv k tomuto mému předku, a současně i bezmezný hněv a pohrdání vůči Sinchajské revoluci. Neuvědomoval jsem si, že z těch suchých stébel, která tu zůstala po Čchien-lungovi, neubylo sice ani jediné, zato ze země porostlé čerstvou trávou, z té země, kterou tento veliký císař zanechal svým potomkům, ukrajují „spřátelené mocnosti" kousek po kousku tisíce čtverečních mil.
Plýtvání na císařském dvoře nelze už dnes přesně vyčíslit. Z materiálů sestavených Palácovou správou vyplývá, že ve čtvrtém roce Republiky (1915) dosáhly výdaje dvora víc jak 2 790 000 liangů, a i když se v následujících třech letech neustále snižovaly, představovaly nakonec stále ještě 1 890 000 liangů. S mlčenlivým souhlasem republikánských předáků vedla nepatrná skupinka lidí se mnou v čele dál svůj dřívější honosný a příživnický život, živený potem a krví prostých lidí.

2 27.10.2024

Jsem až překvapen, jak to zestárlo. Jazykem, stylem vyprávění, dějem, chováním hlavních "postav"... Hmyzí základ, včetně povedených ilustrací, je pořád skvělý, to si s malým posluchačem užíváme. Ale u zápletek, jejich vyústění i některých point tedy kroutím hlavou a během čtení improvizovaně doplňuji. Nu, od publikace už to máme 88 let. A to jsem sám jako malý v 90. letech vyrostl i právě na Ferdovi, kdy si ten pozitivní vzdělávací-entomologický-vtipný základ pamatuji, z toho "navíc" si vzpomínám jen na "divnou berušku". Paměť je naštěstí milosrdná. :)

2 21.10.2024

Na jednu stranu neuvěřitelná klasika, už jen mravkolva Ťutínka je nutné pro "přežití" v české přírodě bezpodmínečně znát, na tu druhou už je u toho (stejně jako u prvního Ferdy) znát jistá doba od publikace. Některé chování je už zkrátka příliš divné. A i ono střídající se "otroctví" provázející nás mezi jednotlivými "pány" je podivuhodným konceptem pro dětskou knihu. Ilustrace každopádně skvělé, základní představení jednotlivých hmyzích druhů šikovné a procházky pro malého posluchače už nikdy nebudou stejné.

2 20.10.2024

Nu, tak u čtvrtého dílu už jsme narazili na limity čtení knih školkovému dítěti, když jsou určeny pro starší školní děti. Podle toho ale nehodnotím, protože u předchozích dílů nás to nijak výrazně neomezovalo. I sám totiž uznávám, že jsem si záhadu Zlaté slzy tolik neužíval. Ano, pořád je to skvělá směs bláznivých nápadů všeho druhu. Ale opouštíme Zemi a trochu jinou "Prahu", což bylo zatím neodmyslitelnou součástí knihy. Použité koncepty začínají být složitější a abstraktnější, navíc přibývá i nějaká ta dospělejší vztahová dynamika mezi hlavní trojkou. Necháme pár let odležet a zase se k tomu vrátíme... Zvláště, když následující Zkázonosný prstenec má být už podobně dospělejší.

2 20.10.2024

Je to hodně zajímavá knížka. V některých ohledech dosti originální, někdy v ní člověk vidí odkazy na další knihy (třeba Stopařův průvodce, který vznikl jen dva roky před Stratou), ale i hluboká filozofická témata spojená s (nejen) lidstvím*, původem vesmíru, života a vůbec (a zase :). Na druhou stranu (a teď nevím, jestli je to překladem nebo originálem) je to psané někdy dost těžkopádně, některé věci si člověk čte dvakrát a nechápe, někdy se části textu vysvětlí až za několik stránek, někdy vůbec. Bavilo mě to, to jo. Dodnes si pamatuji dávné první čtení a seznamování se s tvorbou planet, zkamenělin (ha rozdíl, tady se neřeší fjordy :), ale také postupné odhalování tajemství (tak trochu jiné Země-) plochy. Pratchettův humor prosakuje plnými doušky a podle mnoha slovních spojení použitých v dalších knihách je to taková první hrací plocha, než se vrhl do dalších knih. Např. klasické "Ten boj je nefér. Pro ně. Vždyť jich stálo proti mě jen 20." - jsem v Zeměplochách viděl hned několikrát. Přesto je pro mě Strata spolu s knihou Temná strana slunce "must read" pro Pratchettovy fanoušky. Je to zajímavé, jiné, originální...

* Která přetrvala v termínu "tvarismus" skrze mnoho knih až do úplně posledních Zeměploch.

2 20.10.2024