puczmeloun komentáře u knih

Velká nálož informací pro každého Pratchettova fanouška. Já sám jsem jeho dlouholetým čtenářem, velká část mé knihovny obsahuje kousky právě od něj, včetně mé úplně nejoblíbenější knihy. Nějaké drobky ze života jsem tak už různě pochytil dříve, ale nijak do hloubky jsem se nepouštěl. Tuto knihu tak oceňuji jako plastický obraz člověka, včetně jeho neřestí není to takový kouzelný dědeček, do kterého se stylizoval, ale pěkně ostrý kritik, který uměl bolestivě seknout jazykem i pro mě neznámých části života, včetně jeho chovatelských a pěstebních zálib, bastlířství nebo praktického zájmu o všechna možná i nemožná témata (což se pravda v knihách hutně projevuje). Poslední kapitoly jsou pak opravdu velký doják, hlavně pro fanouška, jako jsem já, a nabízí velmi zajímavý pohled do zákulisí. Škoda, že to muselo být.

Pro mě extrémně zajímavá součást knihy je nahlédnutí do Terryho kuchyně jak jeho texty vznikaly. Od všelikerých nápadů a jejich zásobníku po onen "aha moment", kdy se vše spojí v uspokojivém závěru. V nejlepším slova smyslu rutina poctivé práce každý den napsání určeného počtu slov, opakované přepisování a hledání chyb i s editory a redaktory, přibývající vylepšení apod. živená nekončícím přívalem inspirace.

Za všechnu tu práci na životopisu Robovi určitě patří velké díky. K dokonalosti chybí jen drobnosti, jako třeba to, že očividné vtípky někdy úplně nevyznívají. Nu, Terry to i přes všechna ta léta s ním není, ale snaha je :) A pak to taky v některých částech knihy vypadá, že nechtěl nechat žádnou informaci nepoužitou a dostává se do úrovně detailu, která spíše řeší nějakou související událost/osobu, než samotného Pratchetta. Nebo je doslova vyčerpávající, jako kapitola o podepisování knih v různých koutech Británie (světa).

Pokud jde o českou verzi knihy, je to velmi dobře řemeslně zpracovaný kousek. Od překladu a korektury po interpreta audioverze, kdy lepšího snad ani najít nešlo. Je jen škoda, že vzhledem ke jménu knihy a jisté snaze právě poznámky pod čarou zdůrazňovat, jsou v audioverzi čteny v kontextu a nijak nezvýrazněny. (I když, jak to udělat tak, aby to bylo přirozené?) A sem tam jsem se taky přistihl u toho, že přemýšlím nad nějakým nepřeloženým jménem nebo kontextem, vyloženě směřovaným na britské čtenáře a těm českým nevysvětlen, bylo jich však jen pár.

...mimochodem, jak je možné, že s tou Terryho superkritičností prošlo v televizi něco takového, jako byl seriál Hlídka? Nechápu osobně, a to ani nositele jeho práv.

9 27.07.2023

Po shlédnutí stejnojmenného filmu (a následně i dílu známého seriálu s Davidem Suchetem - bavil mě víc) mi to nedalo a chtěl jsem si pročíst i originál. Těch "ALE" totiž bylo ve filmu víc než dost a zajímalo mě, jak se s tím vypořádává originál (co všechno film změnil, ubral nebo přidal). A musím říct, že víc než dobře. Má to skvělou atmosféru té doby, Poirot je prostě skvělý (takový, jakého ho znám z už zmíněného seriálu) a celé to má rychlý spád. I když je pravda, že když už jednou člověk zná pointu, nikdy to nebude tak dobré jako na poprvé. Na druhou stranu mi některé kousky skládačky zapadly hned na první dobrou "při prvních výsleších", protože už jsem jako čtenář očekával, kde je skrytá pravda.

9 23.06.2023

Stručné, přitom velmi výstižné. Hry Karla Čapka mám opravdu rád, protože svou koncentrovanou formou míří přímo na střed. Nezdržují se "zbytečnostmi" a přitom i tak hluboké téma, jako je cena ne/smrtelnosti, dokáží v pár dějstvích vytěžit na dřeň. A to zábavně i vážně současně.

Zároveň jsem rád, že jsem si o knize nezjišťoval hlubší podrobnosti, než člověk zná z hodin češtiny (tedy ono téma délky života), takže pro mě mohl být děj větším překvapením. Ano, neskrývají se tam nějaké zásadní neočekávané zvraty, ale i tak si z toho člověk může udělat menší detektivku.

9 21.06.2023

Na Hodiny z olova jsem slyšel spoustu chvály. Čína mě jistým podivným způsobem fascinuje a tak jsem se opravdu těšil...

...a je to neuvěřitelné spojení až do formálna vysoustružených vět, čínských zajímavostí, ne/skrytých metafor, odkazů literárních i politických, slovních hříček s různou kvalitou (viz třeba kukačka - ku-ku-ku - Ku-klux-klan...), průvodců ve formě dvou koček a různě se prolínajících příběhů.

Proč tedy dávám dvě hvězdičky, když normálně takováto konceptuálně promyšlená díla chválím kudy chodím a vyhledávám? Inu, když dva dělají totéž, není to totéž. A stejnou knihu čte každý trochu jinak. V tomto případě je styl čtenářsky velmi nepřívětivý, nosné příběhy pro mě málo zajímavé a všechno to zajímavé (v mém případě mj. čínská historie a zajímavosti) je skryto pod množstvím proudících slov a myšlenek. Jenže ani to by mě od knihy neodradilo...

Tím hlavním důvodem, proč jsem ve čtení od poloviny knihy už prakticky nemohl pokračovat, byl onen nekonečný pesimismus. Vše je špatně. Dělat i nedělat politiku. Starat se o sebe i být aktivistou. Zajímat se i být netečný. Ano, poukazuje se na statečné disidenty, zásadové hrdiny všedního dne i světoznámé angažované autory, ale v tom množství všeho odmítaného i parodovaného ("hamáčkové světa") jako by pro jiskřičku naděje nezbývalo místa. Chápu, rozumím, ale nepotřebuju víc...

9 09.03.2022

Pět hvězdiček za samotnou knihu, která je geniální svým humorem nápady a šíleností.
Jednu bych strhl za konkrétní provedení audioknihy čtené V. Dykem. Stopařova průvodce jsem četl několikrát, mám rád i jinak odmítaný film, Marvina, vogony, skryté vtípky, vzdychající dveře, fjordy atd. atp. A Dykovo pojetí tomu dodávalo jistou novou úroveň. Na druhou stranu to někdy bylo až příliš - třeba u Forda, který celou dobu zněl fakt úděsně.
Naopak jednu zpět zase přidávám za ilustrovanou verzi od Černodana. Můj šálek čaje :)

9 14.10.2021

Začátek ještě pomalejší než Dvě věže - vše se probírá do posledního detailu, většina důležitého se děje někde jinde, o čemž se taktéž hodně mluví, a když už se stane něco významného, je to jakoby mimochodem. Například to, co si ve filmu intenzivně pamatuji - Stezky mrtvých a jeden ze zvratů války - jsem si tady musel pustit dvakrát, protože mi přišlo, že jsem o něco musel přijít. A nepřišel. Přesto, především druhá třetina knihy spojená s poutí Sama a Froda je naopak extrémně silná a poslouchá se jedna báseň (tedy spíš "jedno utrpení"). Jako by se člověk plížil Mordorem s nimi, cítil jejich hlad, neukojitelnou žízeň a všudypřítomné nebezpečí (nejen) skřetů. Kdyby kniha vznikala dnes, byly by pravděpodobně obě dějové linky promíchané a důležité zvraty by se ve stylu Her o trůny skrývaly jako "cliffhanger" na konci kapitol. V Návratu krále je ale dění jednotlivých linek vcelku silně odděleno a výsledek tolik nevyzní. O to zajímavější je proto ještě zakončení v Kraji, které se postupně z úrovně celokontinentální magické války statisíců jedinců vrátí do regionální, skoro pohádkové, úrovně a skončí uzavřením konkrétního příběhu jedné rodiny.

Každopádně musím říct, že je velká radost Tolkiena poslouchat a po letech si jeho dobrodružství ve Středozemi připomenout. Zvláště v tomto povedeném zpracování. Rád se k němu zase za nějaký čas vrátím...

9 22.06.2021

Už od prvních stránek naprosto neuvěřitelná kniha. Ten, kdo (stejně jako já) nestudoval dopodrobna čínské tradice, zvyky a chování zdejších ekonomicky nejslabších vrstev, musí být zákonitě překvapen tím, co všechno si může přečíst. Asi každý už slyšel o všemožných kampaních, které v Číně druhé poloviny 20. století směřovaly proti škůdcům, pravičákům, nepřátelům lidu, intelektuálům, členům věřícím ve Stranu, vedoucím kádrům, tomu, koho zrovna určil Velký Kormidelník, za lepší tavení železa, kulturní revoluci atd. atp. Ale je naprosto neuvěřitelné číst rozhovory s reálnými lidmi, kteří se setkali s kanibalismem, jedli k smrti hladoví i jíl a pak ho museli "šťourat" lžičkami z míst, kam slunce nesvítí, sami se stali cílem kampaní a tavili železo jako šílení, žili opravdový život zeměplošského Starého Smrdi Ruma, viděli draky, byli vesnickými císaři i obyvateli bouraných císařských center měst, chránili h*vna před krádežemi z veřejných záchodků, léčili se lidským mozkem nebo vodili po čínském venkově mrtvoly. A s tím, jak se kniha dostává ke konci, věnuje se víc i civilnějším "příběhům" (žebráci, vězni, městská chudina...), které už jsou pro Evropany pochopitelnější, ale přesto šílené - včetně toho nejfekálnějšího příběhu, který jsem kdy četl.

Čínu zná každý, každý si o ní něco myslí a zná část její historie - tuhle zemi prostě nejde přehlédnout - ale její kultura, společnost a historie dokáže pořád ohromně překvapit svou odlišností, kterou by člověk ani nečekal. A podobně jako u sovětského Ruska (doporučuji knihu Doba z druhé ruky) mi prostě nejde do hlavy, jak můžou lidé pořád věřit komunistickým politikům a jejich ideologii, která na celém světě stála za smrtí a utrpením desítek milionů lidí.

PS: Zároveň doporučuji k přečtení i autorovu druhou - podobně silnou - knihu Kulky a opium a tematicky doplňující román Čtyři knihy.

---------------

Ke kanibalismu: "Existuje jedna taková návnada, které se říkalo "bonbónek". Byla to třaskavina potřená olejem a dříve se tím odstřelovali vlci. Teď už vlci nebyli, tak to začali používat na děti. Hladové dítko ucítí slastnou vůni tuku a chce se zakousnout, prásk a tělíčko se rozletí na kusy. Než přiběhnou vyděšení rodiče, zůstane po něm jen krvavá kaše."

K pověrám: "Za všechno může ten velký divodrak. Nedlouho potom, co odešla, uhranul i švagrovu ženu, umírala. Vymítač draků říkal, že ji musíme dát lidský mozek. Švagr šel na hřbitov a vykopal ze zarostlého hrobu mozek mrtvoly a nakrmil jím ženu. Když se schovával pod mostem, slyšel draka, jak řve."

Ke krádežím výkalů: "Dřív lidi v noci taky kradli hovna. Občas někoho chytila služba domovního výboru, zavřeli ho a zabavili mu kolo. Za Kulturní revoluce museli zloději výkalů citovat z Rudé knížky předsedy Maa. Všechno patřilo státu. Dřív nebyly k dostání chemická hnojiva, na vesnici se používaly přírodní, výkaly byly poklad. My jsme byli specializovaný úřad, měli jsme skvělé výsledky, výkalů jsme vybrali hodně a prvotřídní kvality, museli jsme se řídit pokyny vedení a posílat to do komuny Rudá záře. Ale to byla panečku značka! Když přijel předseda Mao v roce 1957 do Čcheng-tu, osobně komunu navštívil."

9 20.06.2021

Ze čtení až mrazí. Když člověk ví, že Čapek napsal Bílou nemoc v roce 1937, je jasné, na co odkazuje a před čím varuje. Stačí ale vyměnit jen pár slov za aktualizované termíny (například Čapkův anarchismus za dnešní terorismus apod.) a na mnoho světových vůdců (či situací v mnoha zemích) by se text jako varování dal použít i dnes.

I proto, že jde o divadelní hru, je čtení velmi svižné a vše směřuje k jasnému a silnému konci. Čapkův přístup je tak ve své koncentrované divadelní formě až neuvěřitelně pesimistický. Je ale velmi pochopitelné proč a svou kritikou se strefuje velmi cíleně a nadčasově...

Dovětek z roku 2021: Kdybychom tak věděli v roce 2019 (kdy jsem knihu četl), co víme dnes. Ještě aktuálnější než dříve, bez ohledu na téma nemoci...

9 18.02.2021

Je to už hodně let od doby, kdy jsem Pyramidy četl poprvé. Tehdy jsem si toho tolik nevšímal, ale opakovaně mě dnes při čtení Pratchetta fascinuje, kolik témat dokáže dát organicky a nenásilně k sobě. Od skvělého rozvedení Cechu vrahů (s vynikající úvodní zkouškovou pasáží, kterou si dodnes z Pyramid pamatuji asi nejlépe), níže zmíněného "vládnutí" a královských povinností (i povinností poddaných) či vysokou matematiku v "netradičním provedení" přes Egypt a mystiku pyramid nebo Řecko s antickou filozofií po otázku daňových rájů a fungování náboženství atd. atp.

Zároveň mě při čtení vždy těší, když si autor v textu klade filozofické otázky, na které si následně i logicky odpovídá. V případě Pyramid a Zeměplochy navíc ještě v souladu s místními fyzikálně-matematickými zákony. Konkrétně jde například o ne/božství faraonů a jejich schopností (východ slunce, povodně...).

Jedním z nejviditelnějších motivů je pro mě v knize také otázka vládnutí. Nevím, jestli to tak Pratchett psal schválně, ale po shlédnutí seriálu The Crown nemůžu nevidět onu "brutální parodii" britské královské rodiny. Stejně jako tady faraon vyloženě jen sedí ve zlaté masce a vše "skrze něj" řeší "velký vezír", tak v seriálu má oproti samotné tradicemi a zákony svázané královně snad i více pravomocí její vlastní kancelář protokolu. Do kontextu ještě zajímavě zapadá kniha Byl jsem posledním císařem čínským, po jejímž přečtení si nemůžu říkat, že Pratchett ve svém textu přehání. Nepřehání, jen už mnohokrát potvrzené a popsané myšlenky rozvádí ve svém vlastním světě Zeměplochy.

(A mimochodem, jsou obrazy kouřících černých kousků Velké pyramidy srovnatelné s obrazy po výbuchu Černobylu jen náhodou?)

Poznámka: Jde sice o dotisk, přesto čtenáře mrzí množství tiskařských/nakladatelských chyb. Mj. buď nebylo opraveno, nebo vypadlo, rozdělení některých částí (neznačených podkapitolek), což docela mate v případech, kdy na sebe přímo navazují jinak nesouvisející věty. Co ale zamrzí hodně, je neodhalený chybný překlad v místě, kde jde o celou pointu knihy (str. 331 a "tichá pošta") a vyznění překladu je o dost jiné, než v anglickém originálu.
Poznámka 2: Na druhou stranu, zábavnost poznámek překladatele opravdu dostihuje samotného autora knihy a jsem za ně rád.

CITACE:
Na síle pyramid není nic mystického. Pyramidy jsou přehrady stojící v proudu času. Jsou-li správně tvarované a správně směrované a mají-li v sobě ukryty správné parakosmické rozměry, časový potenciál té obrovské masy kamene může být využit k urychlení nebo obrácení toku časového proudu ve velmi malé oblasti stejným způsobem, jak dokáže vodní trkač využívat sílu proudu k tomu, aby hnal vodu proti proudu samotnému.
Původní stavitelé, kteří byli prastaří, a tedy moudří, tohle věděli a celý vtip dobře postavené pyramidy spočíval v tom, že v místnosti, kde ležel sarkofág, dosáhli časového toku v hodnotě absolutní nuly, takže kdyby se tam byl strčil umírající král, byl by opravdu žil navěky - tedy přesněji řečeno nikdy by skutečně nezemřel, čas, který by jinak protekl pohřební místností, se shromažďoval ve hmotě pyramidy a každých čtyřiadvacet hodin unikal ve formě výbojů.
Po několika věčnostech lidé tento základní princip zapomněli a došli k názoru, že stejného efektu se dá rovněž docílit a) obřady, b) nakládáním lidí do láku a c) uskladněním jejich měkkých částí v mísách.
Funguje to zřídka.

9 22.01.2021

Noir detektivka s drakem? Pohádka, kde není důležité jméno krále? Taková dávka cynismu a ironie, že to může být až nebezpečné? Tajné řády? Základy chemie dračích žaludků? Pravděpodobnost pro začátečníky? A do toho ještě trochu toho zamyšlení nad šedou masou lidu?*

Je skvělé, že některé věci zůstávají nevyřčené, přesto jsou nádherně jasné. Je zábavné hledat různá propojení napříč knihou, kdy jako už obvykle u Pratchetta každá až příliš konkrétní poznámka, která nezapadá do kontextu, odkazuje na něco v knize ukryté dál, nebo zpět**. A je až neuvěřitelné, že vše zmíněné dává dohromady skvělou a zábavnou knihu. A ještě o to lépe vyznívající, když je zpracování rozehrané ve velikosti divadelní hry, a přesto jde o audiobook namluvený jedním člověkem.

* Tam dole jsou lidé, kteří by následovali jakéhokoli draka, uctívali libovolného boha, přistoupili na každou ohavnost. A to všechno nevyplývá z přemrštěné zvrhlosti, ale z každodenní obyčejné špatnosti těch lidí. Ne z nějaké nepřirozené vynalézavé zvrácenosti velkých hříšníků, ale z ošklivosti a zla duše, produkovaného ve velkém. Dalo by se téměř říci z hříchu, který pozbyl veškeré originality. Oni přijímají zlo, ne tím, že říkají ano, ale protože nedokážou říci ne.
** Což je tedy u audiobooku trošku prekérní a musel jsem sáhnout po kdysi získaném e-booku. Kdo holt nemá v hlavě, musí použít funkci vyhledávání. Viz provrtané kameny a zelená mast na úplném konci knihy.

9 22.01.2021

Lepší knihu o vývoji mezinárodních vztahů v Evropě jsem nečetl. A to jsem se během studia příslušného oboru na univerzitě prokousával tunami podobného materiálu. Kissinger velmi umně proplétá teoretické pohledy, politickou praktičnost a historické zajímavosti. Například o Vestfálském míru jsem už od gymnaziálních let slyšel i četl mnohokrát, ale poprvé někdo vyprávěl také o jeho praktické stránce. O tom, jak se do dvou neznámých měst, Münsteru a Osnabrücku, sjely tisíce lidí...

CITACE: "Dvě stě třicet pět oficiálních vyslanců se svými družinami obsadilo veškeré volné pokoje, které v obou městečkách dokázali najít (...) Švýcarský vyslanec tak „přebýval nad vlnařskou dílnou v pokoji, který páchl klobásami a rybím olejem“, bavorská delegace zase pro svých devětadvacet členů dokázala zajistit jen osmnáct postelí. Konferenci oficiálně nikdo neřídil ani nezprostředkovával a nekonala se žádná plenární zasedání; zplnomocněnci se setkávali ad hoc, kvůli vyladění stanovisek cestovali po neutrální zóně mezi oběma městy a často podnikali neformální setkání v lokalitách na půli cesty. (...) Delegace v zájmu absolutní rovnosti vymyslely systém, kdy do vyjednávací místnosti vcházel každý vlastním vchodem (kvůli čemuž bylo nutné probourat mnoho nových dveří) a přistupoval k sedadlům shodným tempem, aby nikdo nemusel strpět ponížení a čekat, až se dostaví ostatní."

A takto kniha pokračuje několik stránek. Je to fascinující pohled na vznik mezinárodního řádu, jak ho s postupnými změnami známe dodnes (státní suverenita, procedury...).

Jenže Kissinger se v Uspořádání světa nevěnuje jen Evropě. Zaměřuje se na Asii, islámské státy (s důrazem daným Íránu) a především na Spojené státy. Pořád je to nezpochybnitelně skvěle napsaný text, ztrácí to ale jednotnou linku a přístup. Po celou dobu poslechu (a souběžného listování) "evropské" části jsem si říkal, že bude skvělé si alespoň pro jednou (během studia mezinárodních vztahů jsou jiné systémy uspořádání světa brány velmi zběžně) nechat odvyprávět podobně podrobný příběh Číny, Ruska nebo islámského světa. Kissinger se ale rozhodl vykročit viditelně americkocentrickým směrem. Ano, pořád se k člověku dostávají fascinující části a historické citace, například o drsnějším indickém Machiavellim - Kautiljově Arthašástře, o tom, jak Čína svůj sinocentrismus brala jako natolik daný, že pro něj vůbec neměla slovo, nebo o historicky prvním Rooseveltovi, který je pro mě prakticky neznámou osobou...

Zatímco je ale kniha k Asii fér, USA je v jeho popisu s trochou přehánění prakticky idealistickou svobodu-milující demokracií: "Národ, který za válečné cíle nevyhlašuje jen trestání svých nepřátel, ale také zlepšení života jiných lidí, a který nehledá vítězství v nadvládě, ale ve sdílení plodu svobody – takový národ má nepochybně jedinečný charakter. Kdyby Amerika odvrhla tento bytostný idealismus, přestala by být sama sebou."

Dalším příkladem může být část o španělsko-americké válce: "Po pouhých třech a půl měsících vojenského konfliktu Spojené státy vyhnaly imperiální Španělsko z Karibiku, obsadily Kubu a anektovaly Portoriko, Havaj, Guam a Filipíny. Ve své obhajobě podniknuté akce se prezident McKinley omezil na obvyklé otřepané pravdy. Bez sebemenšího zdráhání vylíčil válku, díky níž se USA prosadily jako velmoc ve dvou oceánech, jako nevídaně nesobeckou misi. „Americká vlajka nebyla zasazena do cizí půdy kvůli nabytí dalšího území,“ vysvětloval výrokem, který pak zdobil jeho plakáty při snaze o znovuzvolení v roce 1900, „ale v zájmu lidstva.“"
...kde ale není řečeno B (citace pro zjednodušení z Wikipedie): "Přestože oficiálním casus belli před válkou byla hlavně podpora kubánských a filipínských snah o nezávislost, již krátce po válce začala americká vojska obě země okupovat a USA pod různými záminkami jejich snahy o samostatnost odmítly. USA následně v rámci tzv. banánových válek spustily ozbrojenou kampaň proti stejným rebelům, kteří jim předtím pomáhali v bojích proti Španělsku, přičemž při potlačování jejich odporu často používaly ještě horší metody než předtím španělští kolonizátoři. Obzvlášť tragické následky to mělo pro Filipíny, kde v následné filipínsko-americké válce (1899-1902) zahynulo přes 200 000 lidí, přičemž USA zemi následně okupovaly až do roku 1935."

Ano, Kissinger se účastnil americké zahraniční politiky a z textu proto vyloženě čiší, že jde o jeho srdeční a doslova osobní záležitost. Jeho pojetí Wilsonových kroků a dědictví by z každého mezinárodněpolitického (rosseauovského) liberála udělalo klasického (hobbesovského) realistu. A podobně je to vidět i u jeho pojetí války v Koreji (nedostatečné poučení z dějin), ještě více Vietnamu (naštvání na tehdejší protestující veřejnost, nepochopení toho, že Severnímu Vietnamu jde o všechno, neupravení strategie apod.) a zřetelný nesouhlas s nejistými kroky spojující se Evropy (bez jasného mezinárodněpolitického cíle).

Neříkám, že praktická "příručka" Západu pro orientaci v systému mezinárodních vztahů není zajímavá, to naopak, ale po první neoddiskutovatelně pětihvězdičkové části jsem čekal něco trochu jiného. Postupné přibývající rady pro další kroky, významně směřující na americké politiky (ve vztahu s Čínou, či Íránem), v závěru z faktického výkladu vytvoří mírně řečeno hodně upovídanou směs rad, předpovědí a fascinace moderní technologií (sociální sítě, ovlivňování voleb ve stylu Trumpa a brexitu, kyberbezpečnost atd.).

A mimochodem, zatímco Evropa je brána po stovkách let, případně dekádách, svět mimo západ (a mimo 20. století) spíše stovkách a tisících. Naopak Amerika je od přelomu 19. a 20. století rozebírána skoro po jednotlivých administrativách. Kniha by se spíše měla pravdivěji jmenovat "Uspořádání světa a role USA. Kudy dál?".

9 22.01.2021

Moc bych si přál, aby to byla parodie. Cíleně špatně používané termíny, nedodržování ani vlastních pravidel (resp. pravidel vlastního světa, natož jeho "jazyka"), konspirace, urážky a zjednodušení vybraná na první dobrou (aneb co vás první napadne, nebo na co jako první narazíte v komentářích pod jakýmkoli zpravodajským tématem), hluboké nelogičnosti... A příběh, který je jako od nějakého spisovatelského začátečníka (a lautr tam nacpat klasický český trojúhelník... klíšé na druhou). Ano, jsou knihy, kde nejde o děj, ale o komplexní/zajímavé představení "jednoho dne", ale tohle není ten případ. Tady to opravdu vypadá na snahu o hluboké zamyšlení nad temnou budoucností, která ale nefunguje snad v jediném ohledu. To přeci nemůže myslet vážně ani Vondruška, ne? Z čiré bizarní radosti zchroustáno celé jako guilty pleasure, některé části pak slyšeny ještě jednou ve skvělém podání jistého kulturního podcastu, který tomu dodal potřebnou humornou úroveň. Františ!

8 16.07.2024

Velká spousta různorodých nápadů všeho druhu, kde si snad každý milovník hard sci-fi najde to své.* A do toho "exotičnost" čínských reálií historických i moderních, několik originálních zvratů osudového charakteru** a dobrá čtivost. Není to žádná Duna a Den nezávislosti, jak tvrdí zdejší popis. Je to své, velmi jiné a velmi přemýšlivé.

I proto jsem rád, že mi autoři čtení usnadnili poznámkami pod čarou (i když sem tam jsem si i sám zagooglil, zvláště ohledně historických událostí) a seznamem hlavních hrdinů. Přiznávám, že s čínskými jmény nejsem nejlepší kamarád.

Vše se to rozjíždí pozvolna, civilně, na úrovni jednotlivců, jejich rodin a bezprostředního okolí. Ani by člověk neřekl, co to je za žánr (historická fikce, detektivka, thriller...). S přibývajícími stránkami se však obzory otevírají, objevují se matematikou i fyzikou napěchované odstavce a dostáváme se na úroveň civilizací. A samotná hra Problém tří těles je velmi zajímavým nasměrováváním děje. Plný počet hvězdiček pro mě kniha ztrácí jen někdy (dle mě) nedomyšleným "směřováním děje" (něco by prostě v realitě muselo vyjít jinak) a s tím související větší mírou naivity, které jsem si s opakovaným čtením všímal víc (a i se současnou znalostí jiných knih a povídek autora). Na druhou stranu velmi oceňuji, že i neznalost hard-vědeckých teorií v textu zmíněných nijak neubírá pochopitelnosti knihy a její čtivosti. A velmi mě těší i to, že Problém tří těles může obstát jako samostatný kus a vše rozehrané v rámci možností dojde do konce tak, aby Temný les začal s čistou tabulí. Která přesto stojí v již pozměněném světě.

PS: Proč je šmarja hned na první straně takto dobré knihy překlep? Srovnaní x srovnání :( Přičemž na žádnou další jsem ani nenarazil...

* Pro mě například při prvním čtení šlo o spojení jednoho tématu filmu Interstellar, vědeckosti povídek Příběhy vašeho života od Teda Chianga, směřování série Mycelium (viz Jantarové oči a další) a druhé kapitoly mnou nedočtené knihy Porucha reality I: Zjevení (nechci dalším čtenářům napovídat v čem, ale je to až neuvěřitelně podobné).

** Pokud bych chtěl porovnat knižní předlohu (kvůli tomu podruhé přečtena) a seriál (ten západní produkce), je to právě vypíchnutí a využití oněch bombastických scén, které jsou dechberoucí i v knize. Jenže na obrazovce jsou oproti knize obklopené méně smysluplným kontextem a zdůrazněním osob/rysů/dějů, které v původním textu jen jemně dotvářejí atmosféru. Ke stejnému cíli (cílům) jde dojít různými cestami a i když se někdy kříží u stejných turistických atrakcí, může mít na konci člověk úplně odlišný zážitek.

8 25.03.2024

Největší smolaři v dějinách dětské dobrodružné literatury. A zároveň klikaři, kteří by bez náhody (ve stylu deus ex machina) dopadli hodně hodně špatně. Jasně, asi není úplně dobré dávat v urban fantasy hlavním hrdinům vše na zlatém podnose, ale tady se fakt prakticky nepovede vůbec nic. Je to až komické. Oproti třem (a ani toto číslo nakonec není pravda) hlavním postavám je Harry Potter ve svých nejhorších scénách (a že třeba uvíznutí nohou ve schodišti si pamatuji doteď) prototypem šikovnosti.

Na druhou stranu nás při rodinném poslechu bavil svět Prašiny a její fungování. Je to zajímavý nápad, na jehož základě autor vystavěl pěknou řádku tajemna, postupně odhalovaných detailů i alternativní historie. A snaha (jelikož nejsem cílová skupina tak pravda nemůžu hodnotit) o aktuální přístup k příběhu, kdy třeba pro mě oblíbená (a srovnatelná) Záhada hlavolamu už v sobě logicky obsahuje mnoho dávno překonaného (zrovna nedávno jsme s kamarádem probírali, jak s dětmi diskutoval třeba nutnost výroby vlastního časopisu, když dnes stačí společná skupina na soc. sítích).

8 28.09.2022

Čtvrtý návrat k Elániově Městské hlídce jsem četl už hodně dávno a pamatoval si tak jen útržky témat a scének. Paradoxně o samotném konání policistů mi v mysli nezůstalo skoro nic. A jsem za to rád, protože jsem se po letech mohl znovu nechávat překvapovat detektivkou propojenou s kritikou války, mezinárodního práva, latentního rasismu, trefováním se do všech možných (i nemožných) témat a jako obvykle zdaleka nejen kulturních odkazů (doporučuji klasický web L-Space). S čímž se pojí otázka, že by mě opravdu zajímalo, jak Pratchett knihy psal. Šel od základní kostry děje, na kterou pak vše nalepil? Nebo od jednotlivých etud, vtípků a scének, ze kterých následně skládal celou knihu? Jedno bez druhého by totiž nebylo ono, někdy jsou ale myšlenkové pochody od původních témat až velmi vzdálené – třeba při zamyšlení se nad stálostí tetování.

Pátou hvězdu pak přihazuji za interpretaci Jana Zadražila v audioknižní verzi. Je to už čtvrtá kniha ze Zeměplochy, které propůjčuje svůj hlas, a i když jsem se u prvních dílů sžíval s širokou paletou všemožných postav pomalu, Nohy z jílu a Hrrr na ně už jsem si jen užíval. Jde pro mě o nejpovedenější a nejzábavnější audioknihu za poslední měsíce. Velmi jsem se těšil na každé další zapnutí přehrávače.

8 12.06.2022

Velmi silné. Ze začátku mi sice styl přišel už trochu přežitý, přeci jen se něco za těch sto let už ve společnosti změnilo. Ano, jde o divadelní scénář, přesto čtenář cítí příliš nadsazený a teatrální tón. S každou další stranou ale kniha překračuje dějiny 20. století až se slovy o vražděných dětech, v obraně stržených mostech, barbarských náletech a nutnosti obrany národa dostává do současnosti. V době začátku nedávné pandemie jsem četl Bílou nemoc a stále bylo mnoho myšlenek aktuálních. A také Matka zůstává Čapkovou připomínkou, že některé věci se za století vůbec nemění. Bohužel, i kdyby to většina z nás stokrát chtěla...

Zároveň oceňuji, že autorsky kniha neobsahuje jen nadčasový "spor" mezi ženským a mužským elementem, přetahování mezi mateřskou láskou a láskou k vlasti, revolucí, ctí, zvídavostí a ochranitelstvím, ale také trochu toho nadpřirozena. Celému textu to přidává velmi zajímavý rozměr, především v momentech, kdy si onu nenormálnost uvědomují ve vztahu se změnami děje i postavy samotné.

8 20.05.2022

Nádherně poetické, jazykově zvukomalebné, příjemně čtivé, provokativně-revolučně-žensky-zlobivé, Pepinovsky hlasité a přímočaré. A na druhou stranu někdy dosti drsné, neucelené a skákající, nadsazené i tísnivé. Celkově ale velmi pitelné, taková knižní jednohubka, tedy v tomto případě pivní šnyt.

Posloucháno zároveň jako audiokniha, kde se hudební doprovod někdy dobře trefoval do nálady, někdy až moc tlačil na pilu a radši jsem písničku přeskočil. Pozitivní naladění ale naštěstí převažuje :)

8 20.05.2022

Fejetonový seriál s prvky geniality. Ano, styl, kterým Továrna na absolutno vznikala – a autor ostatně souboj s termíny i jednotlivými kapitolami sám v předmluvě z roku 1926 přiznává – přinesla knize určitou nevyrovnanost a po 13. přelomové kapitole text tematicky i místopisně skáče, utíká, vrací se, někde je velmi povrchní, někdy zase trousí moudra. Dějem je pak spíše náhodná, kronikářská, neucelená... Přes to všechno i fakt, že jde o opravdu útlou knížečku, v sobě rokem svého vzniku (1922) i obsahem mnoha zajímavých témat skrývá velký potenciál. Na text jsem se tak mohl dívat tehdejším pohledem a chápat kritiku (všeho a všech od církevních hodnostářů přes novináře a české poměry po zahraniční politiku a různorodé země), myšlenky nad další velkou válkou, náboženstvím či vědou (včetně atomové energie). Výsledek mě tak opravdu bavil.

CITACE:
“Říkám vám, že to je pravý Bůh. Ale něco vám povím: On je příliš veliký.”
“Myslíte?”
“Ano. On je nekonečný. V tom je ta svízel. Víte, každý si na Něm odměří svých pár metrů, a myslí si, že to je celý Bůh. Přisvojí si Ho takovou malou třásničku nebo odřezek, a myslí, že Ho má celého. Eh?”
“Aha,” řekl kapitán. “A má vztek na ty, kteří mají jiný kousek.”
“Právě. Aby sebe sama přesvědčil, že Ho má celého, musí zabít ty ostatní. Víte, právě proto, že mu tak strašně na tom záleží, aby měl celého Boha a celou pravdu. Proto nemůže strpět, aby měl jiný jiného Boha a jinou pravdu. Kdyby to připustil, musel by přiznat, že má jen pár mizerných metrů nebo galonů nebo žoků boží pravdy.”

8 20.04.2022

Směs banálního a bizarního. Oceňuji nápad přinést do okolí Cejlu literární život, historickou předmluvu i inspiraci v podobě dobových článků, na základě kterých jednotliví autoři tvořili své povídky. Výsledek je ale dosti nevyrovnaný. Ke čtenáři se dostane široká paleta textů od klasických příběhů historií inspirovaných přes nějaké to zasazení do současnosti, které mě ve všech případech zklamalo, špetky fantasy (Jan Němec - Obolos) nebo hmyzí kafkárny (Václav Kahuda- Využili zatemnění) po "stančíkoviny" hutného kalibru. A musím přiznat, že čím bizarnější povídka byla, tím víc mě bavila. Když pominu klasického Stančíka (Turbína a Mordýrna), který nijak nezklamal, tak mě potěšili dva jeho "epigonové" v podobě Michala Sýkory (Závodčí Bruch) a Ondřeje Hübla (Elév). Nejvíce mě v celé sbírce zaujal Michal Konečný (Jeden den Eduarda Pospíšila), který jako historik velmi dobře spojil reálné dějiny Brna a jeho postavy s dostatečně nevšedním a zajímavým příběhem.

Zároveň musím velmi pochválit ilustrace knihy. To jsou doslova umělecká díla. Nebyla někde vystavena? Šel bych se na ně teď už se znalostí Krvavého Bronxu podívat... A vlastně celá kniha by se dala rozehrát jako site specific divadlo. Kraťasy jako Mladého pošetilce od Aleny Mornštajnové nebo Krále Cejlu od Martina Reinera bych si dokázal představit jako součást nějakého pouličního festivalu.

8 09.02.2022

Pro mě příjemné oddychové fantasy překvapení. Od Sapkowského jsem zatím četl jen Husitskou trilogii (Narrenturm a další), a i když ta je svým stylem velmi podobná (jazykem, dobou i stylem humoru), v Zaklínači se už historie nahrazuje čistou fantazii. A to ne je tak ledajakou - místo základních "klasicky používaných" ras a mytických tvorů tady autor představuje neuvěřitelnou plejádu tvorů všeho druhu, která jako by vypadla z nějaké děsivější verze klasického českého lexikonu strašidel (viz kniha Bubáci). Velmi mě těšilo, že např. nejde jen o nějakého upíra, nebo čarodějnici, ale autor pracuje se strigou, kikimorou, molou a mnoha dalšími potvorami.
Druhou specialitou je styl knihy, kdy je děj rozdělen na jednotlivé (i když propojené) povídky, které uvozuje (a zároveň knihou provází) jeden na části "nasekaný" text.
Třetí překvapení je inspirace lidovou slovesností i klasickými pohádkami ve stylu drsné Sněhurky od Gainmana (viz kniha Kouř a zrcadla).
Na druhou stranu, přestože se mi kniha četla velmi příjemně lehce a člověk se sem tam nad dějem pousmál, není vlastně nic "extra", co by mě hnalo dál do čtení zbytku série.

8 06.11.2021