puczmeloun komentáře u knih

Tak nevím. Pro mě to byla sbírka nepravděpodobností, klišé, autorského tlačení na pilu, předsudků i stereotypů, předvídatelnosti, lidské otravnosti a samozřejmě úzkostí i jiných lidských potíží (to pravda titulek pravdivě slibuje v míře nikoli malé). Ano, potěšilo mě, že nezůstalo u jednoho zvratu, ale i když tento vývoj ke konci ubral míru předvídatelnosti, dostal naopak čtenář zase nášup nepravděpodobnosti. Nu, dobrá. Ani tady se mi Backman netrefil do chuti...

7 24.07.2022

Ano a ne...

První polovina byla nijaká, až banálně nezajímavá. Nešlo o detektivky, ale spíše jednotlivé krátké drobným vyšetřováním zabarvené povídky s předvídatelnými pointami, které propojuje hlavní hrdinka – první botswanská soukromá detektivka – a návraty do historie jejího života. Ona vyzdvihovaná Afrika tam ale byla cítit jen vzdáleně, vyměnit jména a následně zmiňované diamantové doly za ty uhelné, mohlo se to odehrávat třeba i v Karviné. A jeden do děje zapojený krokodýl by tomu ve střední Evropě dodával alespoň trochu té zajímavost (ostatně v Brně je doteď za draka, že :).

Druhá polovina už každopádně jednotící linku má. Klasické detektivky se nedočkáme, ale postupně se dostáváme k vyřešení záhady, která už je spojená s místem děje a čerpá z lokality a zdejších specifik. Ani tak ale nejde o nějaké dechberoucí čtení, spíše oddechovou literaturu, která se postupně dostane do svého předvídatelného konce.

Oceňuji zároveň audioverzi pro Český rozhlas*, kterou namluvila Jana Stryková. Ta knize dodává další rozměr, který samotný text bohužel nemá.

*U ní jen pozor, protože jí ve druhé části knihy chybí jeden nesouvisející, přesto zajímavý, případ ("i přes řešení hlavní záhady bylo potřeba dále udržovat detektivní kancelář v běhu") s nigerijským lékařem.

7 02.04.2022

Pro mě první kousek z komiksové série a hned známý příběh. Ano, autoři si vybrali dobrou epizodu, která i z původní Bouřkové sezóny vyčnívá, ve zpracování je ale vidět nutnost kompromisů převodu do komiksu a toho, že se někde muselo natahovat. A to ne vždy dopadlo dobře (nemluvě o nutných změnách děje). Potěší, ale není to žádná srdcovka.

A pokud jde o kresbu, tady jsem spokojen, až na výjimku vzdálených pohledů/celků, kdy postavy často vypadají úplně jinak než v detailu. Sám Geralt se např. mění na babičku s drdůlkem či podivného pána v županu. Je to takové necíleně vtipné.

7 29.01.2022

To, co se na začátku zdá jako jedna z nejpříčetnějších autorových knih (na P. K. D. samozřejmě), kde najdeme méně postav, nápadů i prostředí než obvykle*, neprolínají se různé dějové linie a naopak dostáváme množství delších více méně civilních dialogů, se nakonec zvrátí v klasickou šílenou jízdu. Je fascinující, že autor přišel s další verzí alternativní reality (občanská válka se studenty, dost "specifický vývoj" černošské populace, policejní stát s pracovními tábory...) nebo použitím blobovitého tvora**, a to vše ještě nahustil drogami, psychickými poruchami (a schopnostmi) a paralelními světy. Ano, závěrečná pointa je trochu deus ex machina, přesto jsem se od knihy nemohl odtrhnout...

* Ve svých předchozích románech si laťku stanovil sakra vysoko. Ani tady ale čtenáře nepřestává překvapovat tím, co vše si "vyplýtvá" jen na kulisy příběhu. Od zmíněné alternativní reality přes jakýsi digitální sex po různorodé sledovací čipy nebo mikrobomby voperované do člověka.
** Jak to s ním a jeho "použitím" vůbec dopadlo? Divné, že se k tomu kniha nevrací, zvláště s ohledem na to, jak je epilog rozsáhlý a podrobný.

7 02.01.2022

Kniha, která se celá tváří jako zasedání Podvýboru Evropského parlamentu pro regulaci střednědobých koncepčních otázek strategického charakteru. A také jako mix různorodého náboženského blouznění i pragmatismu, kde si hlavní spasitel není jistý svou ne/jistotou i pozicí v rámci celé hierarchie Impéria. A do toho nekonečné množství zamyšlení, vizí, vymyšlených a nevysvětlených slov (vršených ve větách nepěkně na sebe), přemýšlení nad ne/spravedlností a ne/smrtelností červa. Ne, nepotřebuju akci, ale u Spasitele Duny jsem se opravdu nebavil a pomýšlel, že nemám dost sil na dokončení. Že si radši pointu přečtu v nějakém shrnutí na Wikipedii... Naštěstí je to kniha krátká, ale nějaké uspokojení z dosažení poslední stránky nemám.

První Duna také nebyla rychlým akčňákem, ale měla spoustu úrovní, do kterých se čtenář mohl začíst – od individuálních charakterů a jejich vývoje přes rodiny, rody a síče po planetární ekonomiky/ekologie a imperiální/vesmírné intrikování. A do toho množství nápadů, včetně samotné vesmírné ekonomiky založené na melanži a nezapomenutelných šaj-hulúdech... Co mi však v mysli zbude po Spasitelích Duny?

7 21.12.2021

Takové množství různorodých vjemů jsem v Zaklínačské sáze jinde nenašel. Tohle jsou předchozí díly na steroidech. Příběhy v příbězích v příbězích (a ještě hlouběji). Měněné styly a perspektivy. Mix reality, pozemských legend a světa Zaklínače (nemluvě o konjunkci sfér). Humor i drsná válka, tentokrát však ne pouze převyprávěná, ale ne/hezky na živo. Osudy jednotlivců i celých zemí. Znovu odkazy na středoevropskou historii, včetně opakovaného přesouvání celých národů, nenávisti, nacionalismu, politických dohod od stolu... Konečně zase Zaklínač zaklínačem, i když jen málo. A asi nejdelší doslov, co jsem kdy četl – víc než polovina knihy? Uzavírá se i to, co by člověk nečekal a v jiných knihách nečeká. A že jsem zvyklý na Pratchetta, který rozvádí úvody a závěry vždy ve velkých částech jeho knih. Pravda, poslední stránky a odstavce mě úplně nenadchly, ale i tak to stálo za to. Jsem rád, že jsem se pročetl přes Čas opovržení a Křest ohněm až sem.

Čteno před volbami z profesního zájmu, dnes doprohlíženo a uloženo do nejzazšího koutu knihovny. Fascinující, že to na určitou cílovou skupinu funguje. Fascinující, že jedny z nejlepších reklamních a copywriterských mozků v republice jsou schopny dělat něco takového, i s ohledem na to, jak výsledek musí dopadat i na ně. Člověk si představuje, jak to někde v Praze v kanclu píší a hurónsky se u toho smějí. Fascinující, jaká je kniha mišmaš do nekonečna opakovaných lží, výmyslů, náhodně vybraných historek, různě přebraných různorodých (i dobrých) nápadů (ad absurdum to bylo v předchozím "díle", kde někteří autoři byli nepříjemně překvapeni, že jsou jejich texty najednou v politické knize), strašení, donebevolajícího slibování* i hraní na city. A vlastně i to, že všichni ví, že to AB nepsal, ale nikdo to nikde nikdy nepřiznal. Když je kniha od začátku do konce lež... A co teprve kampaň, která je na ní postavená.**

* A schválně, jak dopadne toto hned ze třetí strany: "Je to naposled, co kandiduju do Sněmovny."
** Ani to sami nedokáží přiznat, viz "byli jsme marketingově důrazní" resp. "Dali jsme průchod fantazii..."

7 13.11.2021

Bylo mi ctí a privilegiem na tuto sbírku přispět. Nádherně uděláno, krásně vybráno, ilustrováno a dotaženo do konce...

Ano, je to celé takové hořkosladké. Přesto velice doufám, že první krok k budoucnosti byl učiněn na začátku října a z autora už bude nadále jen básník. Možností je však také psaní dalších textů na motácích, to už je však otázka na orgány činné v trestním řízení.

7 13.11.2021

Bez diskuze zajímavá kniha. Velké sportovní úspěchy, osobní síla a integrita, vytrvalost, odhodlání i odvaha, ale také desítky let pod tlakem komunistické totality, rodinných sporů i bulváru. Kniha má zajímavé rámování příběhu i povedené grafické zpracování.

Ano, vím, že jde o komiksové zpracování, ale přijde mi, že se kniha snaží v logicky omezeném rozsahu pokrýt co nejvíce témat. I ono rámování "Nuselským mostem" je spíše jen alegorie života (vychází to vůbec z reality?), než něco víc. Mnoho políček komiksu je jen naznačením a pro hlubší pochopení je nutné si něco na internetu najít, nebo už znát předem. Já nejsem obvyklým fanouškem sportu ani čtenářem bulváru, proto jsem o Věře Čáslavské věděl jen málo. Komiks zaplnil některé chybějící informace, ale taky vyvolal spoustu dalších otázek. Je to tak hezká grafická hříčka, ale mířící spíše pro čtenáře znalého, nebo takového, který nepotřebuje nahlédnout pod pokličku. Každopádně rozhodně doporučuji k přečtení.

Sám příště radši sáhnu po normálním životopise, při hledání odpovědí na některé otázky pomohl Pavel Kosatík a jeho Život na Olympu – více než hutné zpracování, které komiks dobře doplňuje... Dostupný je online na stránkách Městské knihovny v Praze.

7 01.10.2021

Velmi umně skloubená historie Izrastiny s různorodými lidskými příběhy posledních desetiletí prošpikovaná osobními zážitky a příhodami člověka i zahraničního zpravodaje v jednom. Kniha není encyklopedie Izraele a Palestiny, politologickým článkem, historickou publikací ani osobním deníkem. Snaží se čtenáři plasticky a barvitě předat pocit z místa, vzdělávat i doplnit historické zajímavosti. Někdy je to mix poněkud hutný a překotný, přesto dobře čitelný. Na fakta tak může navazovat rozhovor s pamětníky (velmi oceňuji obě strany počátků arabsko-izraelských válek), popis současné situace pohledem člověka, který v místě roky žil, i vyloženě osobní poznámky, například ve vzpomínkách na vlastního dědečka či těžkosti práce televizního zpravodaje v konfliktních momentech (i když někdy jsou to řádné šrapnely, jako vzpomínky na vybírání palmy pro pozadí živých vstupů nebo rozhovor s dalajlámou).

Jako dlouhodobý zájemce o Blízký východ jsem si při čtení rovnou vytáhl knihu Izrael a Palestina (Čejka, 2010) a sem tam si kontextuálně doplňoval dávno ztracené informace, nebo je naopak konfrontoval s těmi nově získanými. A i když to na začátku vypadalo na klasické Čejkově škále (viz blog Blízkovýchodní stránky) jako "mírně sionistické" čtivo (a na autora bych se za to vůbec nezlobil, vzhledem k reálným, historickým i rodinným okolnostem), závěrečné kapitoly vše vynahradily. Zajímavé doplnění o souostroví Palestina i pohled do uzavřené Gazy.

7 02.09.2021

Rozumím, proč má tolik lidí tuto knihu rádo, já však při jejím čtení cítím něco nepěkného. Mám pocit, že na mě autor vyvíjí nepřiměřený tlak. Kniha je sice plná různorodých myšlenek, ale stylem až příliš tlačí na pilu. Ano, dítě může vnímat věci jinak, intenzivněji, a dospělí můžou být svým zaměřením dost "omezení", ale když to autor zopakuje tolikrát, v tak krátké knížce, mě to prostě přestane bavit. Podobné generalizace já nerad a jejich čtení mě nebaví (ať už jde o další myšlenky v knížce obsažené, včetně růže či lišky). Navíc nevěřím tomu, že člověk nemůže dětské poznávání světa prožívat i ve starším věku. Carpe diem ;)

Druhá hvězdička ode mě putuje za parádní zpracování nové verze knihy, kde jsou notoricky známé ilustrace (tvořící i v klasickém výtisku velkou část dojmu) rozpohybovány do 3D. Je to opravdu moc hezky udělané, těšilo nás knihou listovat a vztyčovat vysoké hory, rozvíjet koruny baobabů, čistit sopku nebo se plazit s hadem...

CITACE: Čím by byl Václav Havel, kdyby byl chemickým prvkem? Zdá se mi, že určitě uhlíkem. Právě uhlík se dovede jak přímo sám, tak s pomocí dalších prvků slučovat v nejrozmanitějších kombinacích s dalšími a dalšími prvky, a ovšem vždycky také sám se sebou, a dovede tak vytvářet nové chemické skutečnosti a otvírat stále další chemické možnosti, jakých se předtím málokdo třeba jen nadál.

Literaturu faktu čtu pro rozšiřování svého rozhledu a jen málokdy se mi trefí do vkusu natolik, že mě i baví a chci víc. A toto je jeden z mála příkladů, kdy přesně tento moment nastal. Což tedy všechna čest, zvláště u knihy s více než 400 stranami. Ano, začátek byl trochu pomalejší a suše životopisný, ale třeba při přechodu z období disidenta do období sametové revoluce mě úplně zklamalo, že už to bylo vše.

Stejně tak je dobře čtivé období na Hradě, rád bych si přečetl nejen kapitolu věnovanou doktoru Wolf... tedy Klausovi, ale i Zemanovi. K opoziční smlouvě je totiž v knize prakticky jen to, že byla a Havel během ní bojoval proti změně volebního systému. Což je velká škoda - už třeba jen proto, že např. mýtus o "humanitárním bombardování" dodnes šíří především fanoušci stávajícího prezidenta, přičemž on byl tehdy premiérem, na jehož rozhodnutí záleželo. Ona je mimochodem absence více zmínek o panu Z dost citelná. Nemluvě o Špidlovi. Ale rozumím, že cílem knihy je v případě moderní i předlistopadové historie představit hlavně Havlovy vzorce chování i jeho zásady, nikoli vyčerpávající souhrn všech politických i civilních kroků a rozhodnutí.

Co vám pak mj. Žantovský v knize nabízí?
- Parádní reklamu na Havlovy hry, po některých popisech bych si je hned šel do divadla užít.
- Zajímavé pohledy do zákulisí disentu – od peripetií s STB (jak 300 příslušníků sledovalo Havla na výletě s přítelkyní, co to byl Lunochod na Hrádečku nebo až bondovská honička v době rozesílání Charty) přes pomoc ze zahraničí (skrze velvyslanectví, emigranty aj.) po ideologické rozpory nad tím, s kým vším se ne/spojit (na Západě i východě můžeme kritizovat jaderné zbrojení Západu, ale jak kritizujete zbrojení východu zpoza železné opony, čekají vás opletačky se státní mocí).
- Brutálně osobní a otevřený vhled do Havlových vztahů, které byly mnohorozměrné, do sebe zapletené a ovlivňovaly jeho osobní, umělecko-autorský i disidentský život.
- Uvádění Havlových rozporů (např. právě ve vztazích nebo v době po prvním procesu) do kontextu doby i disidentské kultury, někdy až jeho omlouvání i přes Havlovu sebekritičnost a snahu své chování vysvětlovat a dalšími činy napravovat.
- Pohled člověka, který s Havlem trávil dlouhou dobu, přináší textu jistou samozřejmost a ve výsledku i mnohem silnější náboj (v rovině osobní i pracovní).
- A pak taky řádku kvalitních bizarností, jako například příběh o tom, jak Havel v Lánech sekal cibuli obřadní šavlí. Nebo o tom, že Jelcin snědl celou kachnu a jak to bylo u Gorbačova s dýmkou míru.

Knihu jsem souběžně poslouchal jako audiobook a listoval fyzickou verzí. Vzhledem ke zvolenému papíru jde o opravdovou bichli, pobavily ilustrace i některé fotografie. A poznámek pod čarou bylo víc než dost :) A pokud jde o audiobook, tak přednes byl skvělý, Jana Vondráčka já mám moc rád. Jen je škoda, že technicky jsou slyšet střihy a změny hlasitosti (možná nějaké dotáčky/přetáčky?)... Sem tam pár slov, sem tam celé věty...

7 21.06.2021

Tajemný labyrint knihovny se skrytými pastmi, klášter plný intrik, množství různorodého hřešení, které by vystačilo na průměrné městečko, a přibývající počet mrtvých. Sherlock Holmes s Watsonem se proto pouští do vyšetřování... Tedy, samozřejmě jde o 14. století a detektivem je zde proto Vilém z Baskervillu s žákem Adsonem z Melku. Styl hledání vraha, včetně logické indukce z detailů a aktivního pátrání "v terénu", je ale velmi podobný. Kromě snahy zjistit, kdo je vrahem (i když "je to vlastně jinak") a jaký je v tom všem plán (i tady je to "tak trochu jinak"), se ale kniha ubírá cestami vyprávění o literatuře, náboženských sporech, včetně relativně velké části věnované delegacím diskutujícím o podstatě církve, či ne/spravedlnosti lidského pokolení. Velmi výživné, zvláště vzhledem k použitému jazyku, míchání faktického s fiktivním a rozsahu knihy.

Pokud ale opustím skvělou atmosféru a velmi zajímavě rozvedený motiv labyrintu, tak je bohužel pro mě hlavní příběh poněkud nepřesvědčivý a výsledek je takový na sílu – rozumím však, že část toho pocitu je vyvolán schválně a je součástí jednoho z motivů. K tomu se navíc jména všemožných bratří střídají jako na běžícím páse, což pro mě ještě o trochu dění znepřehledňuje.

Totalita až nepříjemně připomínající knihu 1984 v reálných kulisách dědičné diktatury s prvky komedie, horroru a absurdního dramatu. Umně mixované autorčiny zážitky, vlastní zkušenosti a pozorování s literaturou jiných autorů i získanými výpověďmi od lidí z KLDR apod. Přitom nenásilně a zajímavě. Pochopíte, že pojmenovat to, co se v KLDR děje a jaká ta země je, rozhodně nelze jednoduše a v několika větách. Tolik zákazů (i příkazů obsahujích totalitně celý život Severokorejců), trestů, propagandy, sledování, kontrol, lží a nesmyslů, ale také krásné přírody nebo bolestivé historie. Tohle jde asi opravdu pouze zažít, nejen o tom číst nebo se účastnit předem připravených a před turisty sehraných zájezdů.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
"Třídy jsou vybaveny srovnatelně s mojí alma mater v Praze. Tabule, stůl, lavice, portréty vůdců a stolní počítač - zdejší klenot, na který jsme upozorňovány každý den. Počítač sice nikdy nikdo nezapnul a nevedly z něho kabely, ale profesoři na něj byli náležitě pyšní. A my tedy také."
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Poznámka: I přes svůj povedený koncept by si kniha sem tam nějaké to uhlazení zasloužila, nejvíce ale zamrzí styl poznámek. Nejsou totiž rozděleny do dvou kategorií a čtenář neví, zda při listování až na konec knihy dostane rozšíření děje, zajímavost, nebo pouze literární odkaz. Být ty tématické a vysvětlující přímo "pod čarou", rozhodně by se kniha zpřehlednila.

7 01.06.2021

Tohle mě baví. Škoda, že trvalo tak dlouho, než se děj rozjel, ale podzemí já opravdu můžu. Od Měsíce nad Soho jde o výrazný posun v atmosféře k lepšímu, stejně jako o vítané omezení některých dříve otravných věcí. K tomu uvolněný tón, další objevování kouzelného světa skrytého lidským očím a humor... Zápletka je jasná, navazování dějových linek plynulé a závěr uspokojivě bizarní. Jasně, člověk odkojený Pratchettem je čtenářem vybíravým a kniha je stále příliš londýnsky specifická, abych si ji dokázal plně užít, přesto mě moc mrzí, že ve formě audioknihy jsou jen první tři díly (velký díl zásluh má i interpret Tomáš Kobr). Ve své nekomplikovanosti a pohodovém přístupu mě vody vyšetřování Petera Granta neodolatelně vábí minimálně magickou silou lady Ty.

7 12.05.2021

Tři knihy v jednom. Začátek je sice přesuché hard sci-fi, kde člověk nad definicemi wolframu a izotopů plutonia přemýšlí, má-li vůbec pokračovat dál, s rostoucím počtem stránek ale zároveň přibývá i zábavnosti a autorovy imaginace. A pak najednou přijde konec první části a z laboratoří a myšlenek na prolomení různorodých problémů (vědeckých i osobních) dostáváme příděl popisů vztahů v trojpohlavním systému tvorů paralelního vesmíru - včetně autorem vytvořených alternativních fyzikálních pravidel, umožňujících hrátky s "prolínáním hmoty" - a tempo už nepoleví. A i když se třetí část vrací zpět do našeho vesmíru, dostává čtenář třetí odlišnou dějovou linku "měsíčňanů", která jako by vypadla ze série Expanze (knihy Leviatan se probouzí a další...). Vše je navíc propojené jedním důležitým tématem. A i když je kniha psaná pomalým "papírem šustícím" stylem Asimova se spoustou dlouhých dialogů, výsledný dojem stojí určitě za to.

7 30.04.2021

Hezká detektivní hříčka napsaná v žánru klasického Asimova a jeho zákonů robotiky. Oproti povídkám v knize Ja, Robot nejde ani tak o techniku, jako spíš o otázky vývoje společnosti - rozdíl vypiplané příliš pohodlné vesmírné civilizace a Země zapouzdřené do uzavřených megaměst.

Na tři zákony robotiky samozřejmě dojde, ale děj se točí především kolem futuristického urbanismu* i jakéhosi technologického (neideologického) komunitarismu/kolektivismu pozemšťanů a na druhé straně kolem roboticko-lidského společenství vesmířanů (C/Fe kultura). Podobné hrátky já čtu rád a samotná detektivní část není vůbec špatná, přestože je svou jednoduchosti vlastně jen základní kostrou pro představení zmíněné vize budoucnosti. I samotné řešení případu je tak rozděleno do tří postupných kroků, na kterých se vždy postupně čtenář "něco nového naučí".

*Kam se hrabe současné územní plánování, tohle je budování měst ve stylu urbanismu minulého století. Práce na jednom místě, bydlení na dalším, vše hezky odděleno. Pravda, v té době to bylo opravdu bráno jako cesta do budoucnosti. Jaký to rozdíl od současné snahy funkce mísit a města "zmenšovat"... A jak se píše v knize, "na Zemi nelze rozmístit osm miliard lidí v malých domcích".

CITACE: "Každé město se stalo polonezávislou jednotkou, hospodářsky téměř soběstačnou. Stačilo je uzavřít střechou, obehnat je hradbou, zapustit je do země. Stalo se ocelovou jeskyní, obrovskou, sebe samu spoutávající jeskyní z oceli a betonu. (...) Byla postavena vědecky. V jejím středu byl obrovský celek správních úřadů. Kolem se rozprostíraly jednotlivé obytné sekce, pečlivě uspořádané, a spojovala je expresní dráha i místní linky. Na předměstích byly továrny, plantáže s řasami, půdy s kvasinkami a energetické zdroje. Ve vší té spleti bylo vodovodní potrubí a kanalizace, školy, věznice a obchody, energetické zdroje a dopravní prostředky."

7 03.04.2021

Pořád jsem nevěděl, jestli je to naprostá hovadina, nebo geniální test pozornosti ze strany Douglase Adamse. Pak přišel konec a já zjistil, že nebyl dobrý nápad číst si knihu před spaním, protože odpověď na úvodní otázku je zodpovězena už v samotném názvu knihy. Vše souvisí se vším, a je tak nutné být neustále připraven spojovat nespojitelné a za důležité nápovědy brát i naprosto nevinné poznámky a kulturní odkazy. Pro mě tak s poslední stránkou nastala fáze nového listování, abych si připomněl, co jsem už zapomněl, nebo v polospánku přehlédl... Nu, masakr, tohle mě ve výsledku baví a těším se, až se na knihu za pár let zase vrhnu a nechám se znovu překvapovat...

Kniha pak není tolik vtipná jako Stopařův průvodce po Galaxii, ale má v sobě podobnou praštěnost a ulítnutost. Je jí jedno, co použije, zda fantasy či sci-fi prvek, tam trochu kultury, tady zase trochu fyziky. Dost mi to připomíná Terryho Pratchetta a jeho Zeměplochu, která je sice v jádru fantasy sérií, ale v celku jde o nálož všeho možného i nemožného.

Poznámka 1: Není náhoda, že mi části knihy připomínaly Doctora Who, kniha má původ ve dvou jeho dílech. Svět je malý a o náhody není nouze :)

Poznámka 2: Ke knize jsem se paradoxně nedostal jako fanoušek Stopařova průvodce, ale jako divák seriálu volně inspirovaného Adamsovou Holistickou detektivní kanceláří. A musím říct, že mě bavil seriál i kniha. Obojí je v něčem své a originální, děj je v 95 % odlišný, ale vzájemně sdílí podobně praštěnou atmosféru, témata a Dirka Gentlyho, který jako by sobě z oka vypadl. Jsem zvědav, jak bude druhé pokračování ne/odpovídat druhé sérii seriálu.

7 02.02.2021

Skvělé. Podle mě vlastně první opravdová Zeměplocha - na předchozích dílech se Pratchett rozepsal, vybrousil styl, stanovil určité hranice a pomalu začal svůj svět zaplňovat (možná Mort už se blížil ideálu). A teď už jede svým klasickým stylem plným humoru, obřího množství odkazů, pomrknutí i větších šťouchnutí. Kdy mnoho z nich asi člověk ani nemá šanci odhalit - např. Shakespeara jsem nikdy nečetl a v divadle/TV viděl jen část z jeho děl. I tak ale člověk nemůže nemilovat popisy vládnutí, debaty o zemi, divadle, hrátky se symboly a stereotypy (lidskými i pohádkovými). Je až neuvěřitelné, co všechno se do knihy o jednom klasickém čarovném příběhu vejde za množství témat. Tohle je Pratchett, jak ho mám opravdu rád...

7 22.01.2021

Začátek je skutečně chytlavý a nedá člověku spát. Zajímavá premisa, čtivě psané stránky a já různorodé dystopie a experimenty se společností můžu. Kniha navíc míchá "kronikářský" pohled s používáním primárních zdrojů - knih, dat, citátů, výzkumů - což všemu dodává šťávu. Jenže stránku za stránkou se hard sci-fi proměňuje v něco neuvěřitelného a čtenář neví, čemu se divit dřív. Pán much* na úrovni celé Číny? Celosvětové The Hunger Games na Antarktidě? Je to fascinující pohled do duše autora a přes své hodnocení jsem rád, že jsem knihu dočetl. Můžu srovnat snad jen s filmy Eda Wooda, které chcete vidět celé, jen prostě v průběhu nevěříte vlastním očím...

Úvodní vesmírně-historická část je skvělá, už už jsem byl na vlně Problému tří těles a obava, že půjde o další nestravitelný Kulový blesk, opadala. Jasně, i tady by fyzika a biologie plně neobstály, ale ve srovnání se zbytkem jde o prkotinu. Navíc jde o jasné nastavení směřování knihy a její premisy. Jenže ona ALE přibývají, nenápadně a se zvyšující se kadencí. Mohly by být problém jaderné zbraně? Zlikvidovat je dopředu a bez výjimek (a navíc později... no však si to přečtěte). Vše jde do kopru? Máme čirou náhodou úplně nově spuštěnou umělou inteligenci, která vyřeší vše jako mávnutím kouzelného proutku. A pak už to jede a přibývá událostí vršených ad absurdum. Celonárodní čínské shromáždění si skrze AR a umělou inteligenci diktuje nesmysly** ve smyslu aristotelovské vlády lůzy - jen dětské, tedy s cíli jako je např. 25 000 km vysoká budova s obří horskou dráhou, město z cukrovinek - přichází doba hromadných žranic na stadionech, dětské opíjení, absurdita postupně přechází v parodii (a nejistotu, zda to autor nemyslel celé jako vtip) a neuvěřitelnou sbírku národních stereotypů. Američánci se střílí po ulicích ("hrají si"), malí Japonci krvavě a ve velkém vybíjí velryby minami, dětský vietnamský premiér si chce hrát na partyzána, ten francouzský je tlustý povrchní člověk a malí Britové řeší nástupnictví za královnu***.

Citace: "V Buenos Aires vypuklo fotbalové utkání, kterého se účastní zároveň přes sto tisíc lidí, celé město se proměnilo v hřiště, na obou jeho koncích byly vybudovány branky mohutnější než Vítězný oblouk. Přes sto tisíc lidí hraje s jediným míčem, kam letí míč, tam proudí celý dav. Bylo ušlapáno několik tisíc lidí. Celý ten superzápas trvá už dva týdny a nevypadá to, že by měl skončit."

Jenže ono to dál graduje. Jasně, jde o malé děti, "všichni ví" o jejich krutosti a nevyvinutých hodnotových žebříčcích, ale tohle pojetí krve bez bolesti a utrpení je strašně podivné a nejsem si jist, zda to odpovídá reálným situacím (děti v koncentračních táborech, dětští vojáci apod., rád si ale přečtu nějaké studie). Z doslovu vyplývá, že jde spíše o rozpracovaný autorův sen, než o snahu o realističnost...

Citace: "Poradce si sňal bezdrátová sluchátka a vyslovil mrazivé, a zároveň spalující číslo, jež bylo vykoupeno více než stovkou dětských životů:
„1,3 : 1, pane!“
„To je ještě dobré, nepřekročili jsme kvótu,“ řekl velitel divize a dlouze si oddechl. Věděl, že tam kdesi v dálce, kam nedohlédne, hoří rovněž nepřátelské tanky, jejichž počet činí třináct ku deseti těch jejich, že hra stále pokračuje, ale tato divize už svůj úkol splnila a její skóre kvóty nepřekročilo."

U knih, jako je zmíněná série The Hunger Games, je násilí pochopitelné - jde o dystopii vzdálené budoucnosti, dlouhý vývoj společnosti podivnosti i deviace omlouvá a jejich pravděpodobnost je alespoň nějaká. Věk supernovy ale navazuje na přítomnost jen s krátkým přechodným obdobím. A i když začátek nějakou realističnost předstírá, od "Doby Cukrovinkova" jde o opravdu podivnou parodii doplněnou několika deus ex machina a neudrženou pozorností. Konec už pak vyznívá nedodělaně a uspěchaně - už vidím, jak americké děti obsluhují čínské jaderné elektrárny apod., když je rodiče učili rok ve vlastním jazyce a s vlastní technologií. Tady se najednou vše děje jakoby nic a jde o "hrst trávy nebo historické artefakty"... A za pár let už se žije vesele na Marsu? A co kdyby někdo odejít nechtěl? Co to je vůbec za hru?

* Inspirace dokonce přiznaná, i když později, než na ni dojde sám čtenář.

**Zajímalo by mě, co na to říkají sami Číňané žijící i dnes v komunistické totalitě. Ono vůbec je v knize komunismus opakovaně zmíněn, mihnou se teoretické koncepty a Číňané z celé věci vychází jako umírnění a moudří, oproti šíleným násilným Američanům. Je to schválně, nebo je ve mě skrytá paranoia z propagandy?

*** Mimo Čínu a USA je ale vše jen povrchní. Vynechány jsou zároveň velké části světa - co Afrika? Austrálie? Blízký východ? Mexiko? Když už jde o Čínu, tak co spory jako je Taiwan? Hong-Kong? Kašmír? Tibet? Nic, pusto, prázdno...

7 09.01.2021