puczmeloun komentáře u knih
Lemův styl mi opravdu sedne. Je velká radost jeho texty číst a i když je Solaris tématem a laděním jiná než skvělé Příběhy pilota Pirxe , má hodně co do sebe. Dodnes jsem viděl jen poslední film podle knihy natočený a byl jsem velmi příjemně překvapen, že má v sobě originál ukryto mnohem víc témat a dominantní nejsou zdaleka jen ony známé kopie. Výzkum celoplanetárního organismu v Lemově pojetí je víc než vědecký a člověk by až věřil, že solaristika je reálná. Navíc stejně jako u Pirxe, i tady jsou popisy řádně rezavé, ušpiněné desetiletím provozu, plné olejových skvrn, různých zápachů, světel a nepořádku z dlouhodobé lidské činnosti. Tak, jak to oproti "čistým" sci-fi filmům v realitě opravdu bývá... Jediná věc, která snad na Solaris nemusí úplně všem sednout, je nedokončení všech linek a ponechání některých otázek i nadále ukrytých ve stínech. Nemusím mít vysvětlení všech dějů, o to snad ani v knize nejde, ale dozvědět se trochu víc by mi nevadilo. Přesto, kvůli atmosféře prýštící z každé stránky, kniha Solaris za přečtení určitě stojí.
Fascinující český překlad, který je prakticky nejen napsáním úplně nové knihy, ale ještě o to těžší, že rekonstruuje anglický originál v unikátní oslavě českého jazyka. Už samo o sobě říká mnohé to, že na konkurenčním Goodreads jsou čtyři české edice a jen tři anglické. V počtu hodnocení ty české navíc velmi výrazně dominují. (Psáno v roce 2019, ale i v roce 2024 to platí, i když v jiných počtech.)
Takto, převedení příběhů přistěhovalců do Ameriky (v originálu ještě ve třicátých letech), kteří se svým vlastním způsobem učí angličtinu, přitom ji ohýbají až k prasknutí a tvoří tak jazykové hříčky, jejichž pointa často vychází až na konci kapitoly, je dílo mistrovské a nepochopitelné s ohledem na množství nutných změn v textu i jeho významu. A onu jazykovou část pak velmi zajímavě doplňují reálie dob dávno minulých, kdy byly Spojené státy americké ještě dočista jiným státem.
...bohužel, po několika kapitolách se text stává velmi repetitivní a zábavnost ze začátku neustále rozechvívající bránici smíchem už jen mírně zvedá koutek úst. Stačí necelá půlka a už víte, o čem je zbytek.
Krátké detektivní* geostorky. Zábavné, zvědavost budící, burcující, informující i obočí a tlak zvedající. Je to výživný mix vulkanologie**, hard geologie, katastrofologie či environmentalistiky s trochou návštěv z vesmírného prostoru. Ano, některé kapitoly se nezdají být úplně geologické, ale když uvažujeme o tom, že část geologů by současné období ráda pojmenovala jako antropocén***, pak to smysl určitě dává.
Potěšil mě i bonusový poznámkový aparát plný textových i vizuálních doplnění. Jen škoda, že odkaz je schovaný až na konci. Sám jsem si ho všiml až když jsem byl v polovině a několik čtenářů jsem jeho existencí překvapil. Všichni jsme si do doby "odhalení" hledali ilustrace sami, kniha k tomu totiž vyloženě svádí. Vše doprovodné má navíc smysl a geostorky tím dostávají úplně nový rozměr.
Pro ještě lepší zážitek a přehlednost čtení by to pak chtělo doplnit nějaké (grafické?) předěly mezi přímo nesouvisejícími odstavci a naopak ubrat přebývající opakující se podměty. Oba "nešvary" se však objevovaly především v prvních kapitolách knihy a ke konci už nijak výrazně nerušily.
* Myšleno samozřejmě s nadhledem, protože by člověk musel ignorovat nadpisy i ilustrace. Navíc pointa je často prozrazena hodně brzy, přesto se první stránky vždy snaží držet čtenáře v napětí...
** Četl jsem několik komentářů o tom, že je "sopečných kapitol" příliš. S tím ale souhlasit nejde, každá měla smysl. Je by asi mohly být více "náhodně" rozprostřeny po knize, než je číst takto ve shlucích.
*** "období, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém"
Žánr alternativní reality propojené s detektivně zabarveným příběhem mám moc rád* a některé z děl tohoto subžánru jsou mezi mými nejoblíbenějšími knihami. Z toho ale pro Sudetenland vyplývají nejen plusy (že jdu do čtení s nadšením), ale také mínusy (že mám s čím srovnávat).
Pozitivně se proto u Sudetenlandu dívám na snahu vymyslet neotřelou** alternativní realitu v literárně pozapomenutém drsném kousku naší země obydlenou známými (reálnými) jmény a uvozovanou různorodou směsí citací všeho druhu, které dodávají celému textu pěknou hloubku. A to vše dohromady dává čtenáři pocit jisté míry uvěřitelnosti.
Taky mě na textu baví ta "českost" – hospodská politika, nehorázná zahulenost i všudypřítomnost cigaretového dýmu v 90. letech a trochu té kotletovštiny ve vztahu k ženám. Stejně tak tehdejší (nejen) rasové spory, proměny po sametové revoluci i znovu se objevující dlouho potlačované křivdy...
Naopak mě mrzí, že pokud jde o detektivní část, drží se zápletka velmi při zemi (viz "osudové otázky" u dalších níže* zmíněných knih žánru) a nikdy se od ní neodlepí výš, než drobnými náznaky. Alternativní realita je tak nakonec jen "katalizátorem", který by ale šel nahradit i jinak. Když pak ve výsledku nejde o nic zásadního (z pohledu "státu" a "politiky", pro jednotlivce to zásadní samozřejmě je), nefunguje pro mě příběh ani jako whodunit detektivka. Vysvětlení nejde moc dobře odhadnout dopředu a na závěr ho celé skoro mimochodem dostaneme na zlatém talíři. Zároveň, zábavnost knihy a jejího děje je na úkor uvěřitelnosti chování např. policie nebo hlavních postav. To ale beru jako součást autorova přístupu ke psaní.
Posloucháno jako audiokniha, což mohu vzhledem k uvolněnosti příběhu jen doporučit. Odpočinková alternativní detektivka plná kouře a akce. Zvláštní spojení, ale pobavilo...
* Otčina, Muž z vysokého zámku, Židovský policejní klub nebo Plán N.
** A literárně i čtivostí o řád povedenější než nedávný "alternativní" Listopád.
Jako bych od doby četby Arény smrti vyrostl a už mi to nestačilo. Nebo Balada oproti předchozím knihám trilogie zbytečně nabobtnala a tím ztratila ten pořádný říz? Nestaly se zvraty knihy povrchní a vývoj hlavní postavy nezajímavý? Dění v aréně nemělo řádný šmrnc a změna lokace jinam sice byla vítaným zpestřením, výsledkem je však popis vzniku šedého "normalizačního" spolupracovníka/konfidenta režimu, který z nějakého důvodu z čista jasna začne popírat část své na desítkách předchozích stránek postupně budované osobnosti. Jak moc má čtenáře bavit četba o sebestředném sobci? Nevím, jako doplnění Hladových her zajímavé, ale chybí mi tam něco, kvůli čemu bych se měl ke knize vracet.
Mírně slabší než první díl (hlavně kvůli delšímu mírně se táhnoucímu začátku), o trochu více ženského spisovatelského elementu (vztahy, móda, pocity...), ale znova drsná jízda až do konce. A to zvláště v posledních kapitolách, kdy už se děj prakticky nezastavil.
Vkročení do příběhu je skvělé. Atmosféra, alternativní fantasy realita, akce, drsnější humor... Piknik u cesty říznutý Zaklínačem (co mají Poláci s těmi konjunkcemi světů?), přitom nejde o nějakou kopírku, ale sebevědomý svět podivuhodných enkláv v centrech měst obývaných monstry. Země, kde funguje alchymie a magie (i zde jako bych viděl zaklínače a jejich znamení). To vše doplněné obdobím ruské nadvlády Polska na začátku 20. století, což je historický pohled v Česku málo dostupný. Natož v knize tohoto žánru.
Jenže... Postupně se začne ukazovat, že úvodní kapitoly jsou oproti zbytku knihy nadprůměrné. Atmosféry ubývá, děj skáče, větví se, šmodrchá a snaží se o intriky, ale moc mu to nejde. Jako by primární měly být samostatné (akční nebo pseudohistorické) scény nebo motivy, jejich logické a plynulé propojení (včetně některých motivací) a celkový děj z toho vychází až jako sekundární, cíl autora je jinde. Vše pak narazí v závěru, kdy kniha nemá vlastní uspokojivý konec, což je nešvar, který u knižních sérií fakt nemám rád. Ani mě to pak nemotivuje k pokračování.
Pangalaktické problémy, několik ras mimozemšťanů, různorodé technologie, odboj, hrdinství... Přitom civilní, uvěřitelné, lidské. Jde o kluky, žádné supermany nebo Dušíny. Dobrodružství temné, někdy pravda opakovaným pojmenováním bezvýchodnosti situace až útrpné, ale nepřehánějící a nepřehrávající. Už jen samotný začátek knihy nás vrhá do jasně dané situace, která je pro lidstvo dlouhodobou velkou katastrofou, přitom i v ní si někteří dokáží najít své místo na slunci.
Kniha je sice určena pro mladší čtenáře (resp. posluchače), svými zvraty ale dokáže bavit i ty starší. Osobně se mi líbil ten poslední, osudově-vesmírný, který svou velikostí a historičností dosahuje úrovně myšlenky Temného lesa (Liou Cch'-Sin) - ostatně autor nad nosnými tématy dle svých slov očividně hluboce přemýšlel, o doplňující video si mu můžete e-mailem napsat. Krásně tak vše zapadlo na své místo a i dumavému/šťouravému čtenáři je umožněno přejít některé dřívější dějové nesrovnalosti/otázky s uspokojením.
Co naopak knize trochu ubírá, je děj úplně závěrečných stránek. Kdyby se místo něj hlavní postava probudila ze sna a předcházející dění by bylo jen noční můrou, rozdíl bychom prakticky nepoznali. Můžeme jen doufat, že vše opravdu proběhlo jak mělo a "vesmírné horory" se jednou nevrátí s ještě větší intenzitou. Nemluvě o všech těch dalších mimozemšťanských rasách, na které se při "nápravě" (asi?) nehledělo.
Druhou výtku bych měl k autorově popisu cizích míst. Vzhledem k tomu, že se čtenář jako pozemšťan (logicky) nemá čeho chytit, je orientace dosti obtížná (o to víc v audioverzi). A pokud zrovna nepomáhají ani obrázky, je zmatení dokonalé. Pokud tedy nebylo vyvolání těchto znejisťujících a desorientačních pocitů opakovaně autorovým cílem.
Během poslechu jsme také zjistili, že bez fyzického výtisku není zážitek plný. Ilustrace jsou totiž skvělé, atmosférické a text organicky doplňují. Všem posluchačům doporučuji všemi deseti. Hlas Jana Vondráčka knize dává nový rozměr, obrázky vše dělají ještě o řád reálnější.
Ano, přiznávám, že jsem se do knihy pustil s tím, že se mi docela líbil stařík. Tato kniha je ale - dle mého názoru - snaha o jeho nápodobu, avšak nepovedená. Děj mnohokrát skončí a pak se zase rozeběhne, oproti staříkovi nebylo mnoho míst kde bych se smál a tlačení na pilu v otázce politiky (jak švédské tak mezinárodní) bylo až moc silné, zvláště, když ani není jasné, co vše je ještě autorova nadsázka a co už je výmysl. Škoda, Jonassona si už tak asi nikdy neotevřu...
Paráda. A to jak v roce 2016, kdy pro mě kniha znamenala nečekaný a velmi příjemný návrat do světa Harryho Pottera, tak v roce 2020, kdy jsem si ji jako jednohubku přidal po znovupřečtení základní série. Kdysi pro mě byly první stránky nutným zlem, všechna ta nová jména, úplně jiné tempo a styl, ale jak se člověk zakousne, už ho to nepustí. Zároveň musím uznat, že jako osmý díl čtený bezprostředně po sedmém to funguje ještě lépe. Nová dobrodružství, přímé odkazy a návaznosti na knihy dřívější, příjemně překvapivé zvraty, vše hezky svižné (miluju vynechávání nepodstatného, zde tedy střídání roků) a zároveň plné dramat a emocí, jak je na to správné divadlo potřeba.
Ano, některé věci jsou podivné a chápu ty, kteří tvrdí, že si knížka doopravdy těch pět hvězd nezaslouží, já jsem ale nadmíru spokojen. V roce 2016 jsem se na nového Harryho Pottera těšil, byl jsem připraven na něco slabšího - jde vlastně jen o scénář - ale tempo mi učarovalo. O tři roky později jsem byl znovu učarován a ještě o to víc potěšen, že tomu tento styl opravdu může slušet.
...a stejně jako před třemi roky jsem stále opravdu zvědavý na to, jak Prokleté dítě vypadá na jevišti. U nás se asi nikdy hrát nebude, ale třeba jednou vyjde návštěva v Londýně, nebo se záznam dostane do televize. Už jen ta magie, střídání scén a času. Musí to být nezapomenutelný zážitek.
(SPOILER) Ano, kniha je nedokončená a sama by si zasloužila tři hvězdičky. Jenže, my všichni fanoušci víme, proč byla nedokončená a nakolik si musíme užívat vůbec faktu, že je. Jasně, někdy scény divně skáčou, nejsou dotažené, některé postavy, jako by neměly prostor, děj se rozběhne až někde za polovinou a konec je jen na pár stránkách.
ALE některé dotažené kapitoly a hlavní scény (a že je opravdu jde lehce poznat), jsou prostě skvělé a za ty já přidávám onu čtvrtou hvězdičku. Ten, kdo čte Zeměplochu tak jako já mnoho let, prostě u jisté scény musel prožívat skoro až osobní ztrátu...
...a to, že SPOILER byla původně plánována jako znovuSPOILER čarodějky SPOILER, je super. Já si prostě zpětně představuju, že tahle linka byla dodělaná a usmívám se. Nu ať je Terrymu pokec se Smrťem lehký... Bylo to skvělých mnoho let...
...a kompletní Zeměplocha přečtena. Víc už jí nikdy nebude :(
Kdysi dávno koupeno jako "Harry Potter pro dospělé", ale to tu knížku vůbec dokonale nepopisuje. Je to jiné, podivné a zároveň skvělé.
Podruhé čteno po zhlédnutí stejnojmenného britského seriálu a nutno říci, že i když byl dobrý, geniality knihy prostě nedosahuje.
Asi nebude sedět všem, ale posledních 200 stránek se čte prostě samo. Rád si ji zase za dalších cca. 5/7 let přečtu znovu...
Když se řekne Narnie, není to pro mě na první dobrou celá knižní série, ale právě Lev, čarodějnice a skříň. Jako děti jsme ji totiž hráli v divadelním souboru (byl jsem mj. Tumnus a královnin trpaslík :). Četl jsem ji tak několikrát, stejně jako jsme pak společně byli v kině na filmu, a i díky tomu ji znám skoro nazpaměť. Kouzelní tvorové, děsivé momenty, magie, cestování skříní, "epické" bitvy, obětování (spolu s předchozím ponižováním nejsilnější část knihy), hrdinství, ale i zrada, nejen lidské zlo a mnoho dalšího. Jen mě tedy znovu po letech překvapilo, kolikrát se v knize opakuje to, že nejsou žádné Vánoce (nikoli třeba jaro nebo teplo) - jako kdyby autor měl z dětství nějakou nevyřešenou událost :) A pak to, jak krátký vlastně celý příběh je - a to včetně největšího zvratu konce čarodějnice, který v knize jako by ani pořádně nebyl...
Jinak je také zajímavé se do celé série ponořit postupně podle pořadí příběhu (nikoli roků publikace), kdy se některé věci vysvětlí (kde se vzala čarodějnice, proč funguje skříň, jak se v Narnii vzala londýnská lampa...). A to i přesto, že některé věci si mírně odporují.
Kolem a kolem, je to hezký návrat do dětství, který k uším, pokud chcete, dopraví v audioverzi příjemný hlas pana Táborského...
Ládík v Česku? Ano, ukázat, že toho v naší zemi máme spoustu k vidění a navštívení, je chvályhodný čin. Zvláště, když je protknut historkami všeho druhu, humorem i sebeironií. (Nemluvě o kontextu ne/cestování předchozích dvou let.) Na druhou stranu je kniha, a to i přes zatím největší počet stran autorem napsaných, mnohdy velmi přeskakující (časově, místy i dějem), někde se zdržuje, někde jen tak projíždí po povrchu. A je to škoda, protože linka putování odněkud někam dávala předchozím knihám tvar a jistý smysl. Pro zkušenější cestovatele Českem toho zároveň mnoho nového nepřináší, což bohužel platí i pro sledující autorova profilu na sociálních sítích, kde už ty nejlepší historky propálil...
...na druhou stranu čtvrtou hvězdičku přidávám za audioverzi (Alexander Hemala předčítající infoboxy je super nápad) a ilustrace tištěné verze, které jsou moc hezké a velmi mě baví ve (skrytých) detailech.
Knížka na mě vyskočila po vydání opakovaně v různých recenzích a s velmi dobrým hodnocením. Tak jsem se na ni vrhl také a jsem nadšený. Velmi zajímavý nápad, který se postupně tříbí, vysvětluje a v rámci něho nakonec i spojuje několik příběhů.
Trochu mi vadí jen několik nelogičností (i když malých) a to, že celý děj je vlastně z 90 % o boji, přípravě na boj, nebo přesunu k boji. Svět je to ale natolik zajímavý, že se kniha čte jedna báseň :)
Na začátku to vypadá, že se komiks bere strašně vážně, ale ze Stalina přitom dělá snad až "hodného dědečka" a Superman komunista idealista ani neví, co se v Ukrajině dělo před jeho příletem právě z rozkazu onoho reálného muže z oceli. Jenže čím víc se Rudá hvězda vzdaluje realitě, tím víc je to zábavnější. A nakonec přijde i zpochybnění Stalinova odkazu nebo šťourání (nejen) do USA. A i když nejsem úplný znalec klasického DCčka, mnoha skrytých komiksových odkazů a paralel jsem si všiml i já, nemluvě o těch viditelných, jako parádní ruský Batman. Ano, některé detaily "alternativní reality" se zdají být čistě účelové (např. nevysvětlený Nixon vs. Kennedy), ale rostoucí absurdita, parodičnost samotných postav (až na nudnou WW) i nadsazenost dějů mě bavila a na konci bylo vše správně korunováno pěkným "uroborem". Tak to má být :)
Projekt Kronos je velmi čtivý, a to přitom rozhodně nevychází čtenáři vstříc – skáče se v čase, mezi postavami, v ději... Začátek je tak těžký a pokaždé, knihu jsem četl třikrát*, jsem měl pocit, že se dostatečně nechytám. Jak se ale začnou jednotlivé linky spojovat a propojovat, začíná to dávat smysl. Zmatení tak střídá nadšení z umně spletených časů. A s každým dalším čtením člověk zjišťuje něco nového.
Když jsem se do knihy vrhl poprvé, mrzelo mě, že se na první pohled tvářila jako uzavřený příběh, ne vše se ale dokončilo. Čtenář pak ani nevěděl, jestli některé nedovysvětlené a nedokončené věci jsou "tajemné" schválně, nebo přijde ještě nějaké rozpletení. Teď, když je trilogie kompletní, ono prvotní překvapení mizí a naopak oceňuji, že jistou formu závěru to má. Ani tak si ale nejsem jist, co vše napsané je důležité i pro čtenáře. Respektive, zda ve své vcelku komplikované formě kniha neskrývá i některé důležité věci a spojení (je velmi jednoduché něco přehlédnout). Bylo by určitě zajímavé psát si jednotlivé otázky a zjišťovat, zda na ně autor postupně odpoví. Nebo porovnávat drobné náznaky. Jen nebýt tak líný :)
Každopádně jde o dílo plné příběhových i grafických nápadů a té správné postapokalyptické atmosféry. Autor má dostatečný dar jazyka, že je čtení svého druhu zábavným akčním filmem. Divím se proto, že se kniha nesíří do ciziny. Na tuzemskou literaturu jde o nezvyklou úroveň promyšlenosti.
A mimochodem, knihu jsem četl v roce 2018 a 2019. Teď v roce 2022 po více než dvou letech pandemie je dosti zvláštní číst o nákaze, karanténě nebo nechuti nosit respirátor...
* Druhá kniha Kronovy děti je zdá se ještě o krapítek nepřístupnější a bez osvěžené znalosti prvního dílu nemá čtenář bez velmi dobré paměti šanci. Jsem zvědav na třetí pokračování Kronův odkaz, kvůli kterému pro jistotu začínám znovu od začátku.
Pro čtenáře Stančíka žádné překvapení. Náhodné asociace, fabulace, míchání reality s fikcí, fascinace jídlem i sexem, slovní hříčky, bizarní postavy i odbočky a mnoho dalšího. Pravda, Nulorožec se zdá být trochu odvarem Mlýnu na mumie, ale i tak pobaví. A zároveň potěšil trochu víc soudržný příběh. Naopak se mi zase při čtení textů Stančíka do mysli vkrádá myšlenka, že ne všechen "humor" je brán jen uvolněně, ale trochu si v něm vyřizuje osobní nesouhlas se současným světem...
S touto knihou to bylo jako na horské dráze. Z výšin skvělých vtipných řízných povídek čtenář často padá k protahovaným upovídaným a nezábavným kouskům, aby se o pár stránek dál zase vrátil na vrchol. Příběhy, ke kterým se rád jednou vrátím - Hranice možností či Věčný oheň - obklopují povídky plné monologů, osudu a filozofování, u kterých jsem se sám ztrácel v myšlenkách. Výsledný dojem ale rozhodně zvedá hraní si s jazykem knihy. A to jak autorovo s opakováním názvů jednotlivých povídek, jistou středověkostí vět i výrazů a častým hláškováním, tak překladatelovo, který vše krásně převedl do českého jazyka, i vypravěče audioverze knihy, který postavám dodává nové rozměry.
Je až děsivé, jak dokázal Matyáš Namai román 1984 oživit. Obyvatelé jím vykreslené dystopie vypadají tak opravdově, realisticky. Ministerstva mají svůj jasný design, všudypřítomná šeď, rozpad (i osobnosti samotného Winstona), špína, propaganda. Každá z velmocí jasně vyznačená na mapě má svůj znak, produkty svůj design, místnosti jasné rozložení. Je to jako nějaký hodně špatný sen, časosběrný dokument ze Severní Koreje. Fuj toto. Už tomu chybí jen pach vařeného zelí a starých hadrových rohožek...
A pak je tu samotné převedení textu do komiksu. Mnoho textu, minimalistická práce s barvou (odstíny černé a červené a do toho bílá, toť vše). Normálně podobný přístup nemám rád a tady to vyznívá skoro až jako mechanické přebírání celých stránek. Ale není to tak. Autor musel sekat, ořezávat, vybírat. Výsledkem je pocitově původní román s vizuální formou navíc a proplétáním několika linií. Každodenní život se prolíná s myšlenkami, neustálý dohled s ukrytým myšlením, vzpomínky s přítomností. Vlastně si neumím představit, jak lépe by se originální text dal zpracovat ve formě grafického románu aby neztratil nic ze své naléhavosti, a přitom ještě graficky získal.
A román samotný? Pamatuji si, když jsem knihu četl poprvé jako malý (nějakých 10 let po Sametové revoluci) a vůbec jsem nechápal, jak mohl autor v době psaní textu vědět, co se bude (z jeho pohledu) dít o desítky let později v nějakém malém středoevropském normalizačním Československu – jak se budou mezi sebou soudruzi bavit a jak bude fungovat (zdaleka nejen) tajná policie, propaganda a totalitní válčení. Teď už je mi o mnoho let později jasnější, kde a jak informace "našel" a že nejen "komunistická" diktatura funguje v knize popsaným stylem. Vždyť ono i v textu samotném se dohromady plete oligarchie se socialismem a dalšími režimy. A dnes už mě ani nepřekvapí, že země "komunistického bloku" zdaleka nebyly první, které se snažily podobným způsobem ovládnout své obyvatele a upevňovat si moc těmi nejhnusnějšími praktikami.
Zároveň mi každé další čtení přináší dříve skryté pohledy, tentokrát se mi opakovaně do mysli vkrádaly myšlenky na studenou válku a mezinárodní politiku obecně. Zástupné války mimo území velmocí, změny spojenectví (triangulární diplomacie USA s Čínou a naopak spory SSSR a Číny), nutnost vnějšího nepřítele pro udržení vnitřní stability, nesmrtelní vůdci a jejich kulty (viz KLDR až do dnešních dní, kdy jde prakticky o jedinou existující nekrokracii) apod. Objevuje se i jistá "parodie" klasických geopolitických pouček – Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost. – myšlenkopolitika? Časopolitika? Orwell byl buď neuvěřitelný génius, nebo k němu někdo přicestoval časem s paklíkem poznámek.
Při prvním čtení pro mě byl román 1984 jedním z prvních setkání s temnou politickou dystopií. Dnes už je ona knižní a románová temnota překryta četbou reálné historie. Ta je totiž často o mnoho hnusnější – příkladem je ta ze Sovětského svazu (Doba z druhé ruky), nejen nacistického Německa (Krvavé země) nebo komunistické Číny (Hovory se spodinou). Přesto pro mě 1984 zůstává důležitou knihou plnou všeho, co by si současná i nadcházející generace měly číst a připomínat si tak, proč stojí za to demokracii chránit. Mj. i před těmi, co "nikdy neodejdou".
A úplně na závěr – 1984 je také unikátní svým jazykem, kde slovo "doublethink" (resp. newspeak) zlidovělo podobně jako Havlovo "ptydepe". V tomto pohledu je dovedení totalitního režimu ad absurdum až geniálním počinem. Dodatek původního románu věnovaný principům newspeaku a jeho slovní zásobě je pro každého zájemce povinností.