R47 komentáře u knih
Je to vlastně jako Zmeškalův Milostný dopis klínovým písmem, který jsem nedávno taky četl, ale ve variantě "pro muže". Původnější, originálnější, vtipnější, ironičtější, jazykově zajímavější. Napsaný v době, kdy se o tom ještě psát nesmělo. Vančuru (nebo parodii, travestii na něj) v tom cítím taky.
Podprůměrná verneovka s nesympatickými postavami, nulovým humorem a ústředním motivem (podle kterého se jmenuje), na který musíte čekat víc než polovinu knihy a pak se odbyde za pár stránek. I ta ulomená kra je vlastně ukradený motiv ze Země kožešin. Polární putování mě bavilo trochu víc, ale to může být jen mnou... Cesta páně Cascabela se vlastně podobá té, kterou ve skutečnosti podnikl Jan Welzl, jenže naopak. Doporučuju vám spíš než tuhle verneovku nějakou welzlovku.
Lehce slabší než první díl (vadily mi některé vyloženě ploché postavy jak od Asimova, maňásci a podobná nesmyslná veteš), o několik levelů výš než druhý díl. Překvapivé, kolik si z téhle knihy myšlenkově vypůjčil Temný les. Stylisticky opět lehce zajímavé, jak je u Pohla zvykem. Jenom nechápu, proč když Heechee nechají lidstvu rakety s přednastavenými kurzy, se pak zlobí, že lidstvo lítá křížem krážem vesmírem, a navíc do míst, která jsou nebezpečná ( třeba právě ta černá díra, ve které skončila Klára).
Zdařilý klon hvězdné pěchoty, který naštěstí není tak nechutně militantní a náborový. Štvalo mě, že Scalzi vlastně nijak nevyužívá motivu toho, že jde o staré muže. O důchodce. Až na pár narážek na začátku zůstává tenhle motiv prakticky nevyužitý. Zajímavější už byl motiv Brigády duchů, ale ten se objevuje až ke konci a bude hádám předmětem až druhého dílu. Taky to, jak se hlavní hrdina šplhá v armádním žebříčku nahoru je trochu vycucané z prstu, ale Scalzi holt umí psát, odsejpá to rychle, dialogy jsou kulometné, tu a tam se pousmějete, a než se nadechnete je konec.
Skvělá žánrovka. Možná až moc detektivní, ale prostě je ta dvojice výborně vymyšlená, autorův jazyk je nezaměnitelný a i trocha nostalgie.
(SPOILER) Hrůza. Všechny nešvary prvního dílu se ještě prohloubily. Opravdu každá postava tam brečí do náruče hlavní hrdinky, která se jí chápavě ujímá. Tragédie. A tragédie je to i stylisticky. Objevují se tam neskutečné bláboly typu: "Úsměv se stával její nejoblíbenější emocí." Nebo: "Oba protivníci čekali na chybu toho druhého, ale žádný z nich ji nechtěl udělat." WTF? Ta kniha je taky neskutečně patetická a strašně se bere vážně, i když je to obyčejná marvellovka. Možná jako film by to fungovalo víc. Jo a taky se tam drtí kosti v chapadlech (sic!), nemluvě o tom, že tam po sobě postavy střílí raketovým motorem a na to, aby se udržely na místě, když ten zapnutý raketový motor běží, jim stačí držet se právě tím chapadlem. Asi proto, že v něm jsou ty kosti, je tak silný... A ten závěr, kdy zlo (které pramení z nás) je přemoženo jeho pochopením, to je tak na úrovni young adult literatury (styl Čaroděj Zeměmoří). A tomu odpovídá i pohádkový závěr, kdy hlavní hrdinka rozdává dárky jako dvanáct měsíčků svejm Maruškám... Postupně se rozpadá celý koncept knihy. To, co na začátku vypadalo promyšleně, dostává díry. Proč se vůbec vede ta válka normálníma zbraněma a střílí se osoba proti osobě. To fakt nechápu... Líbilo se mi, jak autor ten svět propracovává postupně. Třeba ty nové sociální skupiny, které rozkreslil až později. Trochu mi to připomínalo Metro. Jenže nakonec to bylo prostě takové k ničemu. Všechno to vyšumělo. Skvělý začátek, ale až v půlce první knihy to ztratilo a závěr to bohužel pro mě nezachránil.
Dostanete přesně to, co kniha slibuje. Neuvěřitelný příběh Josefa Brykse. Je fajn, že tyhle osudy konečně někdo zpracovává. Kniha nevyniká stylem, ale aspoň mě donutila googlit a dohledávat si další informace. Třeba to, že podle Bryksova osudu vznikl film Velký útěk (1963) se Stevem McQueenem v hlavní roli. U nás je ale pořád tenhle pilot-hrdina, hlavně díky minulému režimu, stále zapomenutý. Velmi přínosná kniha.
Skvělé. Miluju, když se někdo dokáže vymanit z těch tradičních fantasy prvků, jako jsou draci a kouzelníci. Tohle je originální. Stejně, nebo úplně jinak, jako Holdstockův Les mytág.
Zbytečně přeceňovaná kniha, která nad ostatní podobnou biografickou beletrií ční jen faktem, že se vypráví ve druhé osobě jednotného čísla: ty děláš, ty fotíš... Těšil jsem se na mystiku, spojenou s hlavním hrdinou. Ta ale nepřišla. Přitom se to nabízelo. Dějiny světla, buddhistické osvícení. I ten hrdinův kontroverzní vstup do strany. A výstup. To prozření, další světlo. Tohle všechno zůstalo bokem.
Pro mě příjemné překvapení. A číst to v době covidu bylo o to lepší. Vlastně jsem se téhle knihy bál. Čekal jsem něco jako inteligentní nanoboty v lidském těle, něco tak pro seriál Krajní meze. Ale Greag Bear překvapil, kam se s příběhem vydal. Na druhou stranu jsem si říkal, jak naivní představy jsme o pandemii kdysi měli. Střílení ptáků, aby virus nešířili? To je to poslední... Skutečnou situaci si nikdo doopravdy představit neuměl.
Výborný nesuperhrdinský komiks, kde se první láska snoubí s náboženskými úvahami. A překvapivě to funguje. Tohle není červená knihovna ani pánbíčkaření. Vřele doporučuju každému bez rozdílu pohlaví a věku.
Na první čtení jsem byl trochu zklamaný. Není to zrovna řachanda, spíš mi to připomíná Tajný deník Adriana Molea, kterého nejsem fanoušek. A od knihy s atributem kultovní satiry bych čekal něco víc. Ale napodruhé jsem si to dal jako audioknihu v podání Luboše Veselého a to bylo super. Dostalo to jiné grády. Asi je to tím podáním. Nevím. Ale ani tak bych to neoznačil za knihu, u které se budete určitě smát. Myslím, že třeba výhoda Saturnina nebo Švejka je, že vám jsou ty hlavní postavy nějak sympatické. Tady je ale ten hlavní hrdina prostě odporný a nedá se vystát. Ale jako satira mamánka to podle mě může pořád fungovat.
Musím přiznat, že to bylo něco jiného, než jsem čekal. Čekal jsem absolutně výjimečné dílo, které mě pohltí originalitou. Něco jako svého času Hyperion nebo Duna. A dostal jsem svižně odsejpající space operu napsanou s lehce ironickým podtónem. Nejvíc jsem si při čtení vybavoval Hvězdy, můj osud od Alfreda Bestera. Ne, že by byl děj podobný, ale podobné bylo to, jak autor svižně střídá lokace a smýká s hrdinou, kam potřebuje. Druhá kniha, na kterou jsem při čtení myslel, byl Stopařův průvodce. Bylo to tím ironickým podtónem, který víc a víc získával navrch, a těmi postavami smolařů a looserů. Před těmi čtyřiceti lety by to bylo určitě na pět hvězd, teď dávám čtyři a chystám se na další díl.
Vždycky jsem překvapený, když mě nějaká kniha s tématem druhé světové války ještě dokáže zaujmout. A tenhle poloreportážní román plný bizarností, hrůz i básnického jazyka byl skoro zjevením. Pro mě o dva levely výš než tzv. bestsellery typu Růže bílá černý les, kterou jsem měl bohužel tu čest nedávno taky číst. Nejvíc mi v hlavě utkvěla scéna se servírováním mořské panny na jídelním stole.
Dobrá žánrovka, ve které mně ale osobně chybí souvislost s Trifidy. Ona událost autorovi slouží jen k vykreslení různých druhů diktatur po nějaké katastrofě. Je jedno, po jaké. Fungovalo by to stejně, kdyby to bylo po napadení viru apod. Clark se jen svezl na úspěšném titulu... Dost mi to připomínalo Ballardovo Hallo, Ameriko. Je tam i pár nelogičností, třeba let v úplné tmě, a skutečnost, že se s tím úvodním motivem absolutní tmy pak dál vůbec nepracuje...
Překvapivě celkem zajímavý příběh, ve kterém se mísí pověry a lidová mystika. Hlavní hrdina si vezme starší ženu a je to prakticky o tom, co to s jejich vztahem udělá. V některým případech jsem si nemohl nevzpomenout na Kalibův zločin. Ta studie pokřivených vesnických vztahů, která člověka dožene k nepředvídatelnému činu. Stejně jako postavy matek. Oba romány jsou podobně kritické a přece jiné. Světlá má navrch s psychologií a tou mystikou, myslím.
S dílem Jaroslava Rudiše mám podivnou zkušenost. Buď jsem jím bezmezně nadšen (Potichu, Národní třída) anebo neuvěřitelně zklamaný (Alois Nebel, Grandhotel). Tohle je bohužel ten druhej případ. Klasický, milionkrát omletý rudiš (s malým r jako slovo obecné) o česko-německých vztazích, o tom, jak to bylo těžký, o tajmené minulosti postav apod. Do toho se tentokrát snaží navázat na Haška/Hrabala pábením, který je ale neskonale otravný. Neučetl jsem to. Finále čekáte odprostředka. Mám z toho mlhu. Smutné, smutné.
Tohle je stoprocentně nejlepší kniha Jacka Kerouaka. Protože je nejupřímnější. Je to vlastně zpověď autora v tvůrčí krizi a zároveň jeho závěť. Trochu smutný je, že na to, abyste tuhle knihu dokázali ocenit do nejmenších souvislostí, musíte se prokousat nejen autorovým stěžejním dílem Na cestě, ale i několika dalšími knihami nebo alespoň povídkami, které jsou vychvalováním a přibarvováním bláznivého života beatniků. Tohle napsal člověk, který ještě ve čtyřiceti bydlí u mámy a ke svejm dětem se nezná.
Tohle je román o svařování na Měsíci. Jestliže se o Marťanovi říkalo, že ho Andy Weir napsal hlavně proto, aby zpropagoval tu (vlastní) myšlenku obrátky rakety kolem Země, tohle napsal stoprocentně jenom kvůli tomu, aby ukázal, jaký je to problém svařovat na Měsíci. Děj ale příjemně odsejpá, sarkasmus vypravěčky baví, jenom žádné velké překvapení nebo zjevení se nekoná. Kdyby nebylo Marťana, možná bych dal o hvězdu víc.
Je to jediná kniha, kterou jsem od H&Z četl. A byl jsem očarován, jak neskutečně tyhle dva uměli psát. Tohle je opravdu i literatura, tohle nejsou ty dnešní cestopisy. V něčem mi to připomíná cestopisy Karla Čapka. Akorát je to mnohem exotičtější.