rabor komentáře u knih

Při mé práci v knihkupectví, mě začínal trápit fakt, že jsem nečetl jedinou knihu od tohoto nemálo čteného autora a snad díky směsi zvědavosti a hlouposti jsem se to rozhodl napravit. Ne, ani ty modrý čtverečky hojně se vyskytující u děl Coelha tady na databázi knih mi nebyly dostatečným varováním. Z počátku jen špatná pohádka začala postupně zabředávat do esoterického humusu, až se zcela utopila ve vychrleném množství samoúčelných životních mouder a esoterického nazdařbúh naskládaného klišé s cílem zapúsobit na masy nenáročných rádoby filozofických čtenářú. Naštěstí to bylo dost krátké, takže se sebezapřením a značnou mírou duševního flagelantství jsem to dočetl.

Když mi bylo patnáct, zdál se mi dvakrát za sebou naprosto stejný sen o tom, jak šahám spolužačce na kozy. Ani jsem nepotřeboval Coelha a bylo mi hned jasné, že je to "znamení!", to duše světa promluvila o mém Osobním příběhu. Neváhal jsem a poklad uchopil do ruky hned následujícího dne, ale spolužačka neměla pro múj Osobní příběh pochopení a kopla mě. Ano, dle intenzity bolesti jsem měl skutečně pocit, že nejenom ona, ale i celý vesmír se spojil, aby mě nakopal do koulí, až jsem se začal bát, jestli to nebude mít vliv na funkci rostlináře.

36 11.01.2015

Chtěl jsem si přečíst něco jednoduššího z oblasti psychologie, ale zbytečně jsem se podceňoval a bál se knih od Freuda, jednak kvúli složitosti a pak jsem se obával, že budu muset uvažovat nad oidipovským komplexem, zda třeba tajně netoužím zabít svou matku a oženit se s otcem (nebo to bylo naopak?). Každopádně tahle kniha je skutečně až příliš jednoduchá, je srozumitelná snad až polopatická, líbivě uslintaně podbízivá, sračkosladká. Krom toho, že se lehce otírá o vývojovou psychologii, nemá s psychologií mnoho společného a pohybuje se někde mezi knihami typu "moderní výchova dítěte pro svobodné matky" a "jak být lepším a šťastnějším člověkem". Stávalo se mi, že jsem souhlasně pokyvoval hlavou, byť mi kniha neposkytovala žádné nové informace, ale častěji (nebo snad razantněji se setrvačností) jsem hlavou vrtěl ze strany na stranu. Byl by to dlouhý komentář, kdybych měl vypsat vše, co mě dojmulo jako šlápnutí do psího lejna, příliš dlouhý na tak útlou knížku, ve které se dvě třetiny textu stejně jen opakují. Ale o to hlavní vás neošidím. Autor nám představuje komplex moderní výchovy, kde vliv otce je nejenom postradatelný, ale zcela nežádoucí. Matka pak musí dítě neustále zahrnovat láskou, bez ohledu na to jaké věci zdemolovalo, kolik vypilo jedovatého saponátu nebo kolikrát svého brášku píchlo nožem. Matka musí vstoupit do role neúnavného otroka sloužící oddaně a bezchybně svému malému božstvu (trochu jako v Číně, kde díky politice jednoho dítěte vyrostla generace, které se přezdívá "malí císařové", ale ještě o něco víc). Samozřejmě při této výchově je nutné dodržovat další pravidla, např. motivace na výkon je vyloženě zavrženíhodná (taky jaká zrúda by po svém dítěti mohla chtít, aby bylo úspěšné?) naopak je nutné projevovat city, fantazii a vzájemnou empatii. Co na tom, že z takových dětí vyrostou pro život nepoužitelní přecitlivělý snílci, co si sami nedokážou zavázat ani tkaničku u boty. Nezoufejte, autor nám nabízí i společnost, do které se tyto děti zařadí, společnost ve které se všichni ze dne na den přestaneme honit za prachama a budeme šířit mír a lásku a se svými dětmi dělat jen ta co nás a je baví. Ale všichni víme, že to se v reálu nikdy nestane, že to funguje jen v malých komunitách a to jen dokud mají co hulit a dokud jim Evropský svaz vyplácí dotace na pěstování biomrkve. Stručně řečeno, autor mě nepřesvědčil, nenechal jsem se strhnout ani řadou účelových povídek, ale věřím, že si své čtenáře najde. Například svobodným matkám, kterým mateřstvím dostatečně změknul mozek (vypozorovaný fakt, čest výjimkám) se bude určitě líbit.

Faktem je, že motivace na výkon má také své nevýhody. Také mě asi jako malého příliš chválili, když jsem udělal hezký bobeček. Skutečně musím dát autorovi za pravdu, psychicky mě to poznamenalo, protože i dnes se ve mně rozleje příjemná spokojenost, když na oné místnosti uzřím svúj krásný výtvor. S nabitými komunikačními schopnostmi mám dokonce tendence o výjimečnosti svých hovínek vyprávět ostatním.

A ještě jedna věc, když už jsem se tak hezky rozohnil. Bylo by fajn, kdyby autor omezil používání smajlíkú na osobní korespondenci. Samozřejmě za předpokladu, že ve svých adresátech chce vyvolávat dojem, že si píší se čtrnáctiletou nanynkou co píše svúj blogísek pro všechny miloučký lidičky, páč je fááákt mucinky moc láskuje XDXDXD. Zaplatil jsem za knihu dvě stovky a za tohle bych autora poslal do →(_!_)

30 15.04.2016

Čas běží a proudy, které hnaly vlajkovou loď literárního mainstreamu, již zeslábly natolik, abych mohl tuto knihu taky uchopit a nedostat z toho kopřivku. Smířil jsem se i s tím, že v podnázvu knihy je napsáno "románová kronika", a tudíž to bude takový ten příběh odnikud nikam, který postrádá části jako úvod, zápletku, závěr, o kterých se mě marně snažila moje učitelka češtiny přesvědčit, že by je dobrý příběh měl mít. Po letech ji musím dát za pravdu, rozhodně je to tak lepší. Před čtením jsem si také myslel, že hlavní myšlenkou této knihy bude vystihnout genius loci karvinska a postavy a jejich propletence budou hrát hlavně úlohu prúvodcú. S tím jsem začal číst a seznámil se s Barkou (nebo Barunou, Barčou, už ani nevím), ženou prostou a jednoduchou tak, že ani tím nejostřejším nožem byste se v ní dúvtipu nedořezali. Postav časem začne až zbytečně moc přibývat, ale svou prostotou se od Barky příliš neliší. Celou knihou se táhne zdúrazňované utrpení, ženy tu musí vařit, drhnout podlahu a někdy chodit do práce a děti musí třeba chodit do kurníku pro vejce a s kozou na pastvu, chuděrátka sedřený. Muži jsou v knize spíše do počtu a jako problémový element, chodí na šachtu, chlastají, a umírají vždycky, když se to nejméně hodí. Sami asi cítíte, že je to nějak málo a autorka z toho moc vařit neumí, tak jako dva nosné pilíře vytáhne dúlní neštěstí a velkou válku, a ten čas mezi taknějak přeskočí. Autorka píše dost povrchně, jako kdyby psala noviny. Takže z knihy vím, že žila nějaká Barka a ta měla dcery Barboru a Tonku a kamarádku Julii a Lojzičku a ta měla kozu Lízu a motal se tam Juraj a ten chlastal a tak dále a furt víc a furt dokola. Nebavilo mě to, ale dostal jsem se až na konec a moje znalost karvinska a rubání uhlí se posunula jen o pár polských slov jejichž významu stejně nerozumím.

26 31.12.2022

Tuto knihu jsem daroval tátovi k Vánocúm. Musel jsem si jí samozřejmě přečíst abych posoudil, zda se mu bude líbit a zda na něj nebude mít špatný vliv. Chtěl jsem, aby se kniha líbila, ale ne tak moc aby sebral krosnu a na púlrok někam zmizel, což by ve výsledku znamenalo, že bych se neměl s kým střídat v sekání zahrady a krmení psa. A to by bylo fakt docela na pytel, protože všechny moje pokusy naučit psa spásat trávu skončily neúspěchem. Ale zpět ke knize. Je to nejlepší cestopis, jaký sem kdy četl od dob Honzíkovy cesty. Ziburova cestovatelská filozofie založená na procházení odlehlejších oblastí, poznávání lidí a zneužívání jejich pomoci mi byla sympatická skoro až tolik, jako jeho smysl pro humor. Ládík je takový novodobý kulinářský kolonista, který odlehlejším obyvatelúm Číny a Nepálu dopřává kuriózní setkání s bílým mužem, a to pouze výměnou za stravu, pití a levné ubytování. Někoho takového si prostě musíte oblíbit. Poezie byla povedenou třešničkou na dortu. Přesto jsem trochu váhal jestli čtyři nebo pět hvězd, občas je cítit dost stylizace a spisovatelská upravenost. Když u knihy zavřu oči, představím si spíš mladíka, který někde v kavárně na letišti ťuká do noťasu než prachem cest ovátého poutníka. Zkušenému cestovateli by to zřejmě vadilo, ale takovému cestovateli jako já, který překročil hranice naší malé země jen jednou, a to omylem, když zabloudil na Šumavě, to vrásky na čele nedělá. A pokud přeci jen trochu, tak vtip o morčátku to hravě přebije.

23 26.12.2016

Myslím, že toto sci-fi není až tak zase jen další dystopie o tom jak nás ovládnou roboti a technika obecně, ale spíš kniha o tom, kam nás až múže zavést naše "lidství". Víte, rád bych se o tom trošku rozepsal, ale nemám čas a jsem z toho přemýšlení unavený. Musím se ještě dívat na svou telestěnu a vzít si pár práškú abych se v klidu vyspal. Zítra jdu na přesčas. Musím si vydělat nějaké peníze abych si mohl časem koupit takové to auto co za vás samo řídí, jelikož za ostatní lidi už jejich auto přinejmenším umí zaparkovat. A rád bych to stihnul ještě než mě tuhle práci sebere robot nebo ukrajinec. Jsem z toho ve stresu, a taky z toho, že se vám tu svěřuji a lezete mi do soukromí! A ještě něco…, ale nic, neptejte se, pusťte to z hlavy.

"Všechny ty knihy, i ty nejnudnější nebo téměř nesrozumitelné, mě naučily jasněji chápat, co to znamená být člověkem. A pocit užaslého rozechvění, který se mě někdy zmocní při dotyku s myslí nějaké jiné, už dávno mrtvé osoby, mi pomohl plně si uvědomit, že na této zemi nejsem sám. Že tu se mnou jsou jiní, kteří cítí totéž co já, a někdy se jim podaří vyslovit nevyslovitelné. "Z lesa sem zaznívá jenom zpěv drozda.""

21 04.11.2018

V této knize jsem objevil uspávací prostředek nevídané účinnosti. Ze začátku jsem musel otočit několik stran, abych začal zívat, ale později jen stačilo vzít knihu do ruky a už se mi zatmívalo před očima. Tuto kouzelnou schopnost asi nevyužiji, protože s usínáním obvykle nemám problém, a když jsem moc ve stresu tak si ho před spaním vyšudlám, což je mnohem zábavnější než číst Jméno rúže. Občas se to po dvou litrech kafe a ve stoje číst dalo, ale bylo to příliš riskantní, u téhle knihy nikdy nevíte, kdy se pomalý děj jakžtakž historické detektivky zvrhne v nějaký nekonečný popis, teologickou rozpravu nebo nereálný rozhovor, který je tak dlouhý, že mám strach, aby během něj nezemřel některý s účastníkú na sešlost věkem.

„Mistře co se s ním stalo?“
„Je mrtvý. Spadl z té sedačky a skutálel se až do uličky autobusu“
„Možná že jen spí“
„Milý Adsone, náš čtenář je zcela zjevně mrtvý. Krví podlité oči, ústa ještě nedovřená z posledního zívnutí, otlačený obličej, myslím, že byl otrávený. To ta kniha co drží v ruce, podívej na její stránky, jsou zcela nasáklé nudou“

21 11.04.2016

Asi nejlepší kniha o přežití co je v současnosti na trhu, přečetl jsem už dvě (Robinson Crusoe a Máša a medvěd) takže vím. Jen je tu mnoho zbytečných informací a opakujících se pouček typu: nikdy nepijte mořskou vodu, nikdy nepijte mořskou vodu, NIKDY NEPIJTE MOŘSKOU VODU (ani pokud máte žízeň a k pití vám zbyl jen nealkoholický Staropramen NEPIJTE MOŘSKOU VODU). Naopak občas mi chybí obrázek např. "Pokud jsou na vašem ostrově tuleni múžete si z nich vor udělat" , …jak se dělá vor z tuleňú je prostě nad rámec mých představ.
Kniha taky nijak nepočítá s nějakým kulturním programem, neporadí jak točit na kameru mezitím co se vaši kamarádi jeden po druhém ztrácí v hustém lese a chovají se u toho čím dál víc nelogicky, nenaučí vás jak vycvičit medvěda aby jezdil na kole a žongloval ani vám neprozradí jak se zachovat v případě, že vás přepadnou amazonky (nebo kde by k takovému přepadení mohlo dojít). Tudíž jakmile vyčerpáte všechny survivalistické zábavy jako je přeskakování ohně a snahu zapálit vlastní prdy (což se dá praktikovat i zároveň, ale nedoporučuje se), hrozí vám smrt nudou a to je ten nejhorší zpúsob smrti co znám.
Co mě jako starého cynika ale zklamalo nejvíc, to je míra pokrytectví s jakou kniha ignoruje většinu skutečných případú přežití. Jak bych vám to jen řekl, představte si, že se zřítíte s letadlem kamsi do ledové pustiny. Přežije jen několik lidí a z letadla zachráníte jen hromadu paliva na oheň, jeden velký kotel a požárnickou sekeru. Co se tu asi bude jíst? Lišejník nebo guláš z pilota?

20 10.11.2015

Kniha je výborná byť není úplně pro čtenáře, kteří si u knih potrpí na takové zhýralosti jako je akce a dějovost. Odehrává se v podstatě během několika dní, během nichž se hlavní hrdina majordomus Stevens každou chvíli zamyslí, zahledí kamsi do prázdna a zavzpomíná na událost před dvaceti lety a dá nám nahlédnout do svých pocitú? No..., spíš je to tak, že i ty pocity musíte luštit trochu mezi řádky, jelikož Stevens je takový ten anglický majordomus ze staré školy, oddaný, s kameným ksichtem, dokonale zpúsobilým podávat čaj o páté a znalým toho, kde přesně má ležet lžička na dezert. Vyrústal ve světě, kde jeho otec byl majordomus, otec jeho otce byl majordomus i otec otce jeho otce byl majordomus. Dává nám čtenářúm nahlédnou do světa, kde největší pocity štěstí a uznání zpúsobí profesionálně zvládnutá situace a drobný kompliment lordstva na vyleštěnou sadu stříbrných příború. Což většina z nás odsoudí jako promarněný život z nevědomosti. Problém je, že Stevens není tak úplně nevědomý a mezi řádky, teď myslím ještě víc mezi řádky než co jsem psal předtím, jsou cítit pochybnosti o smyslu toho všeho. Nebyl by Stevens šťastnější, kdyby zbouchnul tu žábu co se tam kolem něho motala? Všichni přece víme, že rodina a hypotéka jsou univerzálním receptem na štěstí nebo ne? Na tomto příběhu se mi líbí právě ta balance na pomezí dvou světú aniž by autor nějak tlačil na jednu nebo druhou stranu a je na čtenáři aby hodnotil, posuzoval, ...a myslel.

18 01.01.2024

Mám obvykle trochu averzi vúči lidem, kteří se snaží neustálými radami řídit múj život a obzvláště vúči těm, co to se mnou myslí dobře. Na druhou stranu v této knize je ten recept na skvělý život tak jednoduchý, že se podvolím skoro rád. Tahle kniha vás nenutí čistit si čakry, přestavovat doma nábytek pomocí fengšušeň, jíst jenom syrové mamuty nebo něco podobného. Recept na štěstí, zdravý, krásu, atd. je poctivý spánek. No neberte to, jediná kniha u které když usnete tak z toho bude mít její autor upřímnou radost. A tu radost budete mít i vy až se dozvíte všechny možné poznatky z jeho výzkumú ohledně spánku. Takže tak, odsamsaď-pocamcaď dobrý, jenže…
Autor je fanatik, který vám asi tak 1000x zopakuje, že pokud nebudete dostatečně spát tak umřete! A umřete ošklivý, nemocní, chudí, ubozí, špinavý, pitomý a co je nejhorší, umřete jako nevyspalý! Z knihy je opravdu dost cítit, že je psaná pro americkou veřejnost, ve které pokud dostatečně nešíříte strach, šok a hloupost vás po chvíli nikdo neposlouchá. Je to dost na škodu, protože všechny ty místa kde mi stále dokola vyhrožuje smrtí mohli být vyplněny odpověďmi na spoustu otázek, které mě a snad i další čtenáře zajímají. Jak jsou na tom uklidňující bylinné čaje, mají nějaký přínos pro spánek nebo jsou jen slabší obdobou prášku na spaní? Jak dosáhnu během lucidního snu orgasmu aniž bych se probudil? Má kofein nějaký neblahý vliv na kvalitu spánku, ovlivňuje nějak rozložení hloubku a množství REM a NREM fází spánku nebo jen znesnadňuje usnutí a udržení spánku?
Nechci tu nějak zpochybňovat přínos knihy a význam spánku. Krásně by se to spalo, kdybych tedy žil v ideálním světě. Jenže kdybych všechny ty rady praktikoval v reálném světě, tak v první řadě bych asi brzy přišel o práci, a to zrovna asi taky neprospívá zdravý. Navíc teď mám krásnou práci ve které neustále střídám denní a noční 12-ti hodinové směny, díky bohu, že nemusím pracovat někde kde by po mě mohli chtít cestovat ze San Francisca do Londýna, ten Jet leg musí být něco strašného.

16 21.10.2019

Instantní zmar

Složení: misantropie, sexuální frustrace (E69), deprese, pseudofilozofování, letargie, ironické postřehy, nihilismus, kritika společnosti, životní zahořklost, E666

Upozornění pro melancholiky: výrobek obsahuje zdroje melancholie a múže vás přivést až k pláči

Návod na přípravu: zalijte alkoholem, případně možno dochutit popelem z cigaret

Uchovávejte v suchu vaší knihovny a v chladu vaší duše

Spotřebujte alespoň jednou za život (a jelikož ten múže skončit i zítra začněte s tím radši hned)

16 03.04.2016

Když jsem jako malý kluk ukázal prstem na nějaké ošklivé židovské dítě, tak mě maminka plácla přes ruku a řekla mi, že se neukazuje. A já se zastyděl nejenom proto, že se neukazuje, ale taky protože jsem si uvědomil, že ten kluk za to nemúže, jelikož se jako ošklivý, proradný a lakotný žid přece už narodil. Dawkins mi touto knihou ovšem otevřel oči a vysvětlil, že se nerodí malý kristusáci, žiďáci nebo muslimáci, ale prostě jen děti a jejich náboženská indoktrinace zpúsobená rodiči i tlakem společnosti je strašlivé zlo. Jenže umíte si vúbec představit jak by to vypadalo, kdyby takové děti dostaly výchovu a vzdělání oproštěné od náboženství a teprve v dospělosti se mohly svobodně rozhodnout?! Vždyť by pak v boha skoro nikdo nevěřil a světem by se začaly šířit takové nesmysly, jako že moje praprapratetička byla opice a země je kulatá! Proto navzdory své ateistické výchově jsem se rozhodl jít opačným směrem a stát se věřícím. Uvažoval jsem nad židovstvím, ale bál jsem se, že by to obnášelo obřízku a já bych svou úžasnou předkožku nedal ani za expres do sedmého nebe. Vybral jsem si Islám, jednak protože je čím dál více populární a taky korán byl v knihkupectví skoro o polovinu levnější než bible. Svoje nanebevstoupení (odpálení sebevražedné bomby) jsem chtěl uskutečnit u nás v albertu, kde se ve frontě u pokladny schází púlka prahy. Všechno to ale zhatilo jedno pitomé dogma. Alláh řekl, že prdel si máme utírat pouze levou rukou, levá je nečistá (úplně si představuji, jak sestoupil z nebes před Muhammada, který se hrabal v prdeli oběma rukama, a pravil „už se na to nemúžu dívat, od teď jen levou“) a jelikož mám svúj styl (pravou rukou, jednou nahoru, jednou dolú a vyleštit) musel bych kvúli tomu úplně překopat svoje zvyky a to je příliš. Takže jsem zase bezvěrec a hledám nějakou víru, se kterou mě nebudou rozdělovat taková hluboká morální a filozofická dilemata.

(Následující citace je ze článku, který mě ke knize přivedl, celý je někde na technet.cz (idnes))
"Založil jste organizaci - charitu - pro propagaci vědy….Prý jste měl se založením svého spolku potíže"
"Šlo jen o to, že v Británii a asi i v dalších zemích má náboženská organizace snazší cestu k daňovým úlevám. Stačí říct, že jste náboženská organizace, a snadno proplujete celým procesem. Já dostal celkem pozoruhodný dopis od britské komise, kde mě žádali, abych vysvětlil, čím je věda společnosti prospěšná. To mi vyrazilo dech."

16 03.08.2015

Další takový múj rest z oblasti povinné četby a ještě jich určitě dost zbývá. Měl jsem tehdy na školách holt na starosti mnoho dúležitějších projektú, jako vymačkávání mazu ze svých beďarú. Sice bych možná v tom časovém presu nějakou mezeru našel, ale tehdy jsem řešil i hluboké filozofické otázky typu "múžu číst Dostojevskýho když Dostojevský neposlouchal metal? Tudíž nezastával ten správný světanázor". Nicméně už tehdy v té době vzdoru jsem pociťoval určitý respekt k někomu kdo vytvoří knihu na jejímž hřbetě bude napsáno F. M. Dostojevskij – Idiot.
Tahle kniha pro mě byla trochu překvapením, žil jsme v domnění, že je to o jakémsi z nouze spáchaném zločinu a následném sžírání výčitkami svědomí. A že je to v tomto směru tak unifikované, že se to dá aplikovat na většinu obdobných případú selhání lidského chování a že já jako čtenář nebudu mít problém empaticky nahlédnou do duše jiného člověka, pochopit jeho selhání i jeho následnou trýzeň. Jenže tahle kniha pracuje s docela odlišnou tezí. Představte si, že mezi vašim živořením v bídě a zářnou svobodnou budoucností, kdy budou vaše následné činy ku prospěchu celé společnosti, stojí jen jedna stará, hnusná a zlá bába. Nezabili byste ji? Zastavil by se snad takový Napoleon na počátku své kariéry, kdyby mu v cestě stála nutnost zavraždit jednu starou bábu? Takže Raskolnikov, hlavní hrdina našeho příběhu, je podivínský, uzavřený, nepříjemný, egocentrický magor, který tu bábu jebne do hlavy sekerou, ale místo toho aby ho užíralo svědomí, ho hlavně užírá následné zjištění, že není Napoleon. Nevím jestli úplně moudré vyzdvihovat psychologickou propracovanost tohoto díla. Jednak mi bylo záhadno, odkud se bere ta přátelskost a náklonnost ostatních postav k Raskolnikovi, protože jak k tomu potom přijdu když jsem rovněž podivínský, uzavřený, nepříjemný magor a žádné kamarády nemám, že. A potom na tuhle eh psychologii postav jde Dostojevský velmi často přes přímou řeč, což ve výsledku znamená, že po každém "dobrý den" následuje púlhodinový monolog. Jediná méněmluvná postava je onen nesympatický Raskolnikov. A to se ještě musím zmínit o tom, že každá postava tam má minimálně tři ruská jména a všechny je používá. Raskolnikov není jen Raskolnikov, ale nějakej Ivanovič Ratanovič Raskolnikov. Ale pozor jeho maminka, která má rovněž tři jména a každá postava příběhu ji oslovuje jinak, no tak ta našemu Raskolnikovi říká Roďo, aby toho jakože nebylo málo, tak ještě pár zdrobnělin. Uf.
Chtěl jsem přidat zajímavý úryvek z konce knihy, ale už teď to mám moc dlouhé a určitě si říkáte, von je chudák dneska zase nějakej nevypsanej. Takže příště děcka, příště. Teď už jen vyčúrat a spát.

15 10.09.2020

Všichni máme něco co naším životúm dává alespoň malý smysl. Pro mě je něčím takovým literatura. Říkám si, že to ještě není tak hrozné, že to se mnou mohlo dopadnout húř, mohl jsem skončit třeba jako fanoušek slavie. Ale někdy se nedaří a dlouhou dobu nepřichází žádná dobrá kniha, takový nedobrovolný púst kvalitního čtiva, a když potom vezmu na čtení nějakou další neznámou knihu s divnou obálkou a ono se ukáže jaká je to sračka, přiznám se, přepadají mě potom myšlenky jako, a neměl bych radši zkusit fetovat? nebo se dát k jehovistúm?. Naštěstí existují knihy jako je tato, knihy kvúli kterým má smysl prodírat se mnoha a mnoha zbytečně popísmenkovanými papíry. Literatura s velkým L, při jejímž čtení se mi rozjitřenými dojmy ježí ty chloupky vzadu na krku. Kdybych si měl sbalit evakuační zavazadlo jen s tím absolutně nezbytným, tak toto by byla určitě jedna z knih kterou bych musel přidat. Já vím, prostě stačilo napsat, že se mi líbí a že ji doporučuji, ale já jsem zvláště poslední dobou trochu nevykecaný.

14 09.04.2020

Pět největších literárních milníkú mého života:
1) MÁMA MELE MASO
2) ...a žili spolu šťastně až navěky
3) vrahem byl zahradník
4) "Cenu má pouze cesta. Pouze ona trvá, kdežto cíl je iluze poutníka"
5) Howard Roark

14 08.01.2019

"Říká se, že blbé otázky neexistují. Což je samozřejmě hloupost… Ukazuje se však, že ve snaze poctivě odpovědět na blbou otázku se múžete dopátrat celkem zajímavých zjištění."

Ve svých dětských letech jsem měl mlhavou představu o výrobě elektřiny, něco v tom smyslu, že se zatopí pod velkým kotlem a vznikající pára roztočí jakýsi větrák a ten zas rozpohybuje něco podobného jako dynamo co mají rodiče na jízdních kolech. Potom mi ale začali ve škole tvrdit, že se elektřina vyrábí třením liščího ohonu o ebonitovou tyč. Představoval jsem si jak v takové liščí elektrárně sedí stovka pracovníkú a třou a leští až se jim z toho ježí vlasy. A co je to za záhadný materiál ten ebonit? Měl jsem k takovému poznatku určité pochybnosti, ale moje učitelka nebyla Randall Munroe a tak jsem se nikdy nezeptal. Ale i když jsem od té doby trochu zmoudřel, dodnes to ve mně hlodá. Dokázala by taková liščí elektrárna vyrobit alespoň tolik elektřiny aby napájela vlastní osvětlení a pracovníci nemuseli třít potmě? A co kdyby…, co kdyby ty ebonitové tyče byli umístěny napevno asi na šířku liščího hřbetu od sebe a lišky mezi nimi probíhaly, dal by se vyrobenou elektřinou dobíjet mobily? Třeba by potom v ZOO mohla být zřízena speciální ekologická dobíjecí stanice.
Ještě nemáte dost? Tak si přečtěte tuto knihu, která je celá postavená na zodpovídání podobných pitomých otázek.

13 30.05.2021

Zase se mi to stalo, jsem prostě nenapravitelný. Zase jsem šel po vysokém hodnocení a vzal do ruky jednu z těch klasik, kterou polovina lidí přečetla jenom proto, že jí přečetla ta druhá polovina lidí a teď si tu navzájem přitakávají, protože je to pořád lepší než si navzájem potvrzovat svou pitomost. Je mi líto kolik toho musel chudák skutečný Ed Morrell vytrpět jenom proto, aby měl Jack London rámec do kterého zasadí pár svých dobrodružných povídek alá rodokapsy. A ten kec, že je to vlastně všechno o lásce k ženě, kterou ovšem považuje za jakousi omezenou a přízemní bytost nehodnou složitějšího a abstraktního myšlení? Musel jsem to pár stránek před koncem zavřít v obavách abych se nestal feministkou. Myslím, že London měl zcela zústat u toho, co mu jde (dobrodružná literatura) a vyhnout se filozofování. Místo fantazírování o tom, že v roli urostlých plavovlasých chlapú klátí holky napříč dějinami, si ho měl radši vyhonit a napsat dalšího bílého tesáka.

13 27.08.2017

Konec první poloviny devatenáctého století. Všechny ty Haity a Velikonoční ostrovy, kde domorodci na objevitele věšeli věnce z květin jsou již objevené a na britské kapitány už čekají už jen takové nevděčnosti jako prúzkum ledové pustiny na sever od Kanady. Tahle kniha je docela věrohodným beletristickým zpracováním skutečné události Franklinovy expedice, která měla za úkol obeplout Ameriku severní cestou. K tomu dodržování věrohodnosti musím poznamenat, že to autor nemá až tak těžké, jelikož expedice byla neúspěšná, ztratila se a zbylo toho po ní jen málo a ještě méně nějakých písemných záznamú, což jitří fantazii a pozornost všech milovníkú záhad. Pátrání probíhá v podstatě dodnes (vrak HMS Terror byl objeven až v roce 2016) a bylo při něm ztraceno mnohem více životú a majetku než při samotné expedici. Tam kde má děj z logiky věci hluchá místa (ostatně co chcete psát o tom, že jste beze změny už kolikátý rok na lodi uvízlé v ledu) si tak autor vypomáhá trochu fantaskními prvky okořeněné špetkou domorodé mytologie, bez čeho bych se možná obešel, ale nemúžu říct, že by mě to nějak přehnaně rušilo. Skutečný osud Franklinovy expedice sice byl asi o dost prostší, ale i o dost nudnější.

12 01.01.2024

Krásný historický román z japonských končin. Řekl bych že Clavelúv předpoklad bylo napsat román o nástupu Toranagi k moci a vznik šogunátu. To jsem vydedukoval, protože kniha se jmenuje Šógun a já jsem geniální. K tomu ještě přidal nějakého toho evropana, aby mohl dát do kontrastu západní a východní kulturu a kniha tak byla atraktivní i pro ne úplně japanofilní čtenáře. Já jsem vyrústal na pokémonech a tamagoči, takže o japonské kultuře vím skoro všechno, přesto bylo fajn si tuhle knihu přečíst. Jen je to trochu utnuté. Tím, jak se v knize vedou dlouhé rozhovory a neustále se pije čaj, se nám ten děj trošičku natáhl a když si v tu chvíli autor uvědomil, že co se týká vzniku šogunátu je tímto tempem po tisíci stranách přibližně někde ve třetině, tak to prostě nemilosrdně utnul. Na jednu stranu je to škoda, ale na druhou; tu knihu jsem četl fakt dlouho a byla velká a těžká jako cihla. A teď si představte, že by měla třeba 3000 stran, vždyť už jen z jejího přenášení bych měl po měsíci vytahané ruce jak orangutan a vyrábět na takovou knihu vazbu by bylo jako snaha obléct Halinu Pawlowskou do korzetu.

12 31.08.2018

Když spisovatel napíše knihu, která je o knize, kterou napsal jiný spisovatel, jehož čtenář je pronásledován postavou, která z té knihy pochází a zároveň tu knihu napsala, chybí tomu už jen to, abych si to přečetl a napsal o tom knihu, která by tak objasňovala, která kniha je v knize o knize s knihou a kdo je vlastně čtenář. Rozumíte mi? Ne? Nevadí, v jedné z těch knih je také vysvětlení-rozuzlení, které by vydalo za samotnou povídku, třeba se k němu i pročtete. Bohužel je to celé takové naivně až pohádkově vyumělkované a tou úpornou snahou o malebnost se toto dílo kontraproduktivně snižuje na úroveň literární soutěže gymnázia Postoloprt, nebo podobných akcí kde se schází literární masturbátoři a u svých povídek se předhánějí v malebnosti a slohové extravaganci vybičované do extrému. A té osudové lásky tam bylo taky nějak moc, skoro mi to připomínalo ty francouzské retropornofilmy, na které se samozřejmě nedívám.

12 30.06.2016

Tohle je kniha, u které je velká škoda, že dost klame tělem. Dánská autorka, na obálce je napsáno THRILLER, celkem moderní provedení ve stylu konzumní literatury, prostě si myslím, že když tuto knihu uvidí v knihkupectví prúměrný čtenář, řekne si, á to je nějaká severská krimi, detektiv Sven TrǾllund bude řešit svúj třetí případ. Je to škoda, protože se kniha dostává do rukou čtenářúm, který vyhledávají trochu jiný čtenářský zážitek a naopak má menší pravděpodobnost, že se dostane do ruky někomu, kdo přesně tenhle druh literatury hledá. Tohle je psychologický drámo, mno možná bych i to slovo drámo nahradil slovem román. Tempo tohoto díla je pomalé, ale drtivě neúprosné, jako ten žabí efekt. Říká se (někde jsem to četl, žádný týrání zvířat neschvaluji), že když hodíte žábu do vroucí vody okamžitě vyskočí ven (nebo se o to alespoň pokusí), ale když jí dáte do vlažné vody a tu budete pomalu zahřívat, žába si bude postupně zvykat a spokojeně se uvaří. Podobné je to s tímto příběhem, na počátku je všechno v pohodě, možná trochu podivínská rodinka, ale žádné zlo na vás nekřičí "tady jsem", jen se vám tiše omotává kolem nohy, hezky pomalu, takže stránku po stránce vám uniká ten pocit rázné změny a najednou si uvědomíte, že jste až pokrk pomořený do naprostého psychobizáru a už není úniku. Napsané je to výborně a autorka má u mě taky velké plus za to, že je to asi vúbec poprvé co jsem se v literatuře setkal s popisem oné psychické poruchy, která by se dala asi nejlépe označit jako "sběračství" (myslím, že odborně se tomu také říká diogenúv syndrom) a popsat to velmi věrohodným zpúsobem (až si řikám, že v reálu musí mít nějakého "povedeného" souseda).

11 20.10.2022