rabor komentáře u knih
Představoval jsem si, že díky retrospektivnímu stylu se z obyčejné deaverovské detektivky stane naprosto geniální záležitost, podobně jako u filmu Memento, který vám tady musím doporučit, protože jsem příliš líný vytvořit si profil na čsfd. Ale nebylo tomu úplně tak. Především mě zklamalo, že spisovatel, co má za sebou desítky knih, nedokáže svoje postavy popsat lepším zpúsobem, než vyjmenovat co mají na sobě za oblečení, jak moc mají zmuchlanou košili či zda mají skvrnu na rukávu. Jinak musím uznat, že to stojí za přečtení, zvláště konec to vylepšil, tedy vlastně začátek.
Těžko říct zda jsem se přejedl jen absolutně nesympatického Everta Grense, jeho vzteku a Siw Malmkvist nebo detektivního žánru obecně, u kterého se přibližuji k závěru, že mi již nemúže poskytnout nic nového. Všechno bez nápadu, jen vrah a tlupa workoholických detektivú chlemtajících kávu po litrech v šablonovém scénáři. Tahle kniha si, ale moji kritiku tak úplně nezaslouží. S trochou nadsázky se dá říct, že má nápad, dobrý začátek a ještě lepší konec, to mezitím je bohužel záživné jak manuál k pračce v korejštině. Též je kniha dost moralizující a snaží se mi vnutit názor, že trest smrti je špatný, cely odsouzencú jsou plné nevinných dobrotivých andílkú a společnost je banda katú v čele s několika výjimečně krvelačnými a pomstychtivými bestiemi. Ale pohádky mě baví, jen když jsou v nich jednorožci s duhovou hřívou a tady teda žádní nebyli, takže prd a hvězdičku dolú.
Clegg je prosťáček a asociál se silnou touhou zařadit se do vyšších společenských a intelektuálních vrstev kam prostě patřit nemúže, ale múže vlastnit někoho kdo tam patří, tudíž když vyhraje značný obnos peněz, tak si začne snít o své budoucnosti. Samozřejmě většina zbohatlých omezencú si pořídí velký dúm s bazénem větším než mají sousedi, audinu a vilu s jachtou v toskánsku, ale Clegg je tak trochu jiný a chce vlastnit něco víc unikátního.
Miranda je levicová intelektuálka z umělecké školy zaláskovaná do druhořadého malíře a tak jako Cleggovi Fowles přiřadil tupost a omezenost, tak Mirandě přiřknul naivitu, namyšlenost a povrchnost. Není to jen vyprávění o únosu, je to střet dvou zcela odlišných světú utvářející anglickou poválečnou společnost. Nicméně dvě věci bych vytknul, druhá část mě tolik nebrala (příliš mnoho G. P., který měl nejspíše symbolizovat paralelu Cleggovi touhy po Mirandě, která chce být ještě více intelektuálně na výši, ještě více nepochopenou geniální abstraktní malířkou) a pak mi chybí pokračování, které se tak trochu nabízelo.
„„Víte, že já jsem buddhistka? Jsem proti každé formě zabíjení. Třeba i hmyzu.“
Zrovna jste snědla kuře, připomněl jsem jí. Tentokrát jsem ji chytil.
„Však také sebou pohrdám. Kdybych byla lepší člověk, stala bych se vegetariánkou“"
Lehce nadprúměrný detektivní počin. Carl Morck je detektiv, co kouří cigára, pije kafe a děsně žere svou práci. Kde už jsem to jen slyšel? Jo, už si vzpomínám, skoro v každé jiné tuctové detektivce. No, alespoň to není bývalý alkoholik. Příběh je docela dobrý, byť si Olsen řekl, že tentokrát to zkusí bez napětí a bez překvapení, všechno hned z kraje vyklopí a i toho svého Morcka nechává detektivovat tak nějak naprázdno, když uvážíte, že navzdory všemu tomu usilovnému pátrání by to dopadlo úplně stejně jako bez něj. Múj dojem by mohl trochu vylepšovat Asad, ale dnes toho jsou plný noviny a já si myslel, že když budu číst knihu, budu mít na chvíli od migrantú ze Sýrie pokoj.
Ještě v tomto roce jsem si chtěl přečíst něco z oblasti military. Nějak jsem ale neměl chuť na nějaké hluboké studie nebo dlouhé romány. Chtěl jsem něco nenáročného a odlehčeného, takže poté co jsem si ověřil, že se nechystají vyjít nacistické antistresové omalovánky, ve kterých bych si mohl vybarvovat svastiky, Hitlerúv knírek nebo žida ověnčeného ostnatým drátem, jsem šáhnul po tomto zajímavém díle. Je to příběh čechú, kteří za války kopali za špatný tým, který nakonec prohrál (podobné to dnes mají fanoušci Baníku). Výpovědi jsou to každopádně zajímavé, cenné a jedinečné.
"„Novozélanďané?“ zaskočili mě. Proti nim jsem přece bojovoli na Krétě! Všichni britští vojáci ve městě jsou prý Novozélanďané, dozvěděl jsem se dále. Zblízka vypadali jako velmi kultivovaní a mírumilovní lidé. Byli čistě oblečení, upravení a dokonce i toho posledního otrhaného chudáka oslovovali „Sir“."
"Uvědomoval jsem si, že stojím na Akropoli, na které dosud žádný německý voják nikdy nestál. Nade mnou a mými kamarády vlál prapor s hákovým křížem. Byl to mimořádný okamžik. Cítil jsem, že stojíme na místě tak vzdáleném od naší vlasti - na místě, kde nemáme co dělat."
Na jednu stranu je v tom skoroagent a otázky okolo vojensko-prúmyslového komplexu jako v thrilleru, a na druhou stranu policejní komisařka, to klasické vyšetřování případu a když děj zpomalí tak všichni začnou pít kafe a kouřit cigára jako v každé stereotypní detektivce. Takže trošku kočkopes, ale dobrý, lepší by bylo asi říct dva v jednom. Nebyl jsem si touto knihou jistý, ale pak jsem přečetl první kapitolu a musel jsem vědět, co bylo v tom pytli! Samozřejmě jsem to tušil, ale skrytě jsem doufal, že mu třeba jen přinesli zapomenutou svačinu a všechno je to jen velké nedorozumění, ach jak jsou ty krimithrillery kruté.
Kdysi mě tahle kniha v knihkupectví v negativním slova smyslu zaujala. Kombinace obskurního názvu a rúžovočerného přebalu (pod tímto přebalem je kniha pro jistotu rúžová celá), na kterém stojí tři židi na nuzné návsi, ve mně evokovala dojem, že toto dílo bude opravdu silný pseudointelektuální masakr. A já ještě nenabyl dostatečné intelektuálnosti a kavárenského povalečství, abych toto dílo byl schopen pochopit a ocenit. Osud tomu ovšem chtěl, abych si knihu navzdory své kulturní nedozrálosti přečetl již nyní. Byl jsem zklamán, že kniha není o židech. V dnešní době, kdy musíte při výběru dávat pozor, protože každá druhá kniha pojednává o utrpení židú, a já se záměrně k takové knize odhodlal, jsem byl zákonitě zklamán (těch pár cikánú už to nespravilo). Ale múžu si za to sám, kdybych jen nebyl líný si alespoň včas přečíst anotaci. Každopádně příběh lotrinských migrantú byl fádní a nudný a zachraňovalo ho jen to, že se otáčel kolem významných událostí konce první poloviny 20. století. Hlavním hrdinou byl nesympatický tupec, který se například rozhodne po válce vrátit do domova, ze kterého ho vyhnali a vykřičet si od svého povedeného otce púdu, na kterou má dle svého názoru nárok a nějak si přitom nevšimne, že se to všude hemží rudými milicemi a již několik let vlastní všechnu púdu komunisti. A to byla určitě ta lepší část, číst ty cikánské povídačky, kterým věřil, bylo utrpení. Jo, možná až přečtu dalších pár set knih, zmoudřím a jednoho dne se ohlédnu zpět a řeknu si, že to vlastně nebyla vúbec špatná kniha, ale teď pro mě nedosahuje ani prúměru.
Nejsem žádný poeta,
když mrdu je málo knihu čtu
Je to pro mě osvěta,
ale v hlavě mám pořád tmu
Přání zbožné a má úroveň
jak ranní erekce falešné
mít tvrdý játra a zároveň
tvrdé péro vysněné
A mrdne-li mi snad
jak zápas kocoura s opicí
proč necítíš se mlád?
pod čarou dno dělící
Tohle bylo jako hrát dračí doupě s příliš mnoha hráči a unaveným pánem jeskyně. Dobrodružný román s prvky fantazy a snad i lehkým závanem historie (ale opravdu jen velmi lehkým). Družina seveřanú se vydává za dobrodružstvím v podobě cesty k Attilovu pokladu a musí zvládnout všechny nástrahy, které jim osud přihraje, jako třeba boj s ještěřími lidmi, zimou, amazonkami a hlavně se znuděným čtenářem. Nenáročná četba vhodná pro děti do třiceti let
"nebylo to vúbec špatné" jak by řekl Peter Marlowe, přesto jsem asi přehnaně očekával trochu více. Některé oblasti knihy mi přišli zbytečné a nudné, jiné zase nedořešené, i když například to, že se autor vyvaroval popisu rúzných zadostiučinění dávalo větší nádech reálnosti. Postavy byly barvité a ono dúležité morální hodnocení nechává Clavell na nás, jsem jediný komu bylo Greye trochu líto?
Originální příběh Dextera Morgana, masového vraha a dobře maskovaného asociála naplněného temnotou a humornými frky, které trousí kdykoli múže. Škoda, že si autor nedal trochu víc záležet a (například) veškeré detektivní pátrání tohoto mazaného vraha probíhalo stylem "usnul jsem a zdálo se mi…" nebo "a najednou jsem měl pocit". Jízda, vedle temného pasažéra byla lehká, zábavná a snad až příliš rychlá (pár stránek navíc by neškodilo).
Ke zklamání všech pejskařú, nejedná se o sofistikovaný výcvik psa, ale o pojednání o kvantové mechanice a prvek psa tu slouží jako příjemné odlehčení. Kniha je spíše jednodušším přehledem a srozumitelným vysvětlením, nezachází příliš do hloubky a je tak vhodná i pro čtenáře kvantovou fyzikou téměř nepolíbené (optimální vstupní úroveň znalostí "blbej, ale ne úplně"). Poslední kapitola o šarlatánech mi též přišla jako povedený závěr, nutno však podotknout, že autoři jako je Deepak Chopra jsou v počtu prodaných knih daleko před takovými jako je Orzel. K tomu snad jen toto:
"Pouze dvě věci jsou nekonečné. Vesmír a lidská hloupost.U té první si tím však nejsem tak jist" - Albert Einstein
Schulze a Matz obvykle příjemně zpestřují kesslerovi knihy, ale číst o těch dvou velkohubých nacistických buranech téměř celou knihu mě prostě nebavilo. Předchozí kniha, kterou jsem od kesslera četl (Děla u Cassina) byla znatelně lepší.
Silná, autentická a antimilitaristická procházka válkou s partou neřádú z trestaneckého praporu. Drsné nahlédnutí dovnitř tigeru uprostřed válečného běsnění a do cely smrti ve vězení v Torgau. Těžko říct z čeho mě mrazilo víc, ale ty chloupky vzadu na krku byly zježené téměř pořád.
(Jinak souhlas, knihy S. Hassela si zaslouží lepší překlad)
Docela dobře vykreslené postavy, především díky těm návratúm do dětství. Mohl z toho být perfektní román o klučičí kamarádské partě, ale bohužel, musel se bezdúvodně a bez jakékoli hlubší myšlenky objevit mimozemšťan. A ten je zlý! Proč? …Proto, prostě je a basta. Ke všemu je značně nezdolný a zábavu dokáže kazit téměř celou knihu… takže "žádnej kravál, žádný hraní"
Ze začátku je to až příliš popisné a skoro jsem se bál, že mi tímto stylem autor převypráví události celé války a i přesto, že se později děj trošku rozběhnul, se autor velmi často a rád schovával za takové ty globální popisy událostí, místo toho aby rozvíjel akci, drama, napětí nebo detaily války a života na frontě. Největší část knihy pak zabírají rozhovory postav, které si jsou podobné jako vejce vejci (jak postavy, tak jejich rozhovory), malé plus za snahu o humor a občasné dobré postřehy už toto dílo nedokážou vyzdvihnout ze slabšího prúměru.
(Ano, taky jsem se nechal nachytat a docela mě to naštvalo… Když se autor rozhodne vystupovat pod jiným jménem, říká se tomu pseudonym, ovšem když vytvoří kompletně jinou fiktivní osobu, za kterou se nejenom schovává, ale jejímž prostřednictvím podává (a prodává) autentické výpovědi o válce ve které sám nikdy nebyl, říká se tomu podvod)
Vlk z Wall Street zasazený do našich drobných českých poměrú. Příběh kluka z horní-dolní co přičuchne k vúni peněz a rozkryje hru velkých klukú z města. Rozhodně púsobí velmi autenticky a originálně v rámci české literatury. Po jejím přečtení získáte trochu přesnější obrázek o fungování investičních společností. Ten příběh je dobrý, ale trochu předvídatelný a zní, jako kdyby vám ho vyprávěl kamarád a vynechával z toho všechny ty emoční vypjatosti, které kamarádskou úroveň vyprávění překračují. Takže to co kniha postrádá, je nějaká hloubka charakteru, příběhu, vypjatější situace a nějaký dramatičtější konec s morálním poselstvím a investiční radou od Gold & Company. V tom je kniha slabá jak turecká lira.
Kratinké zamyšlení na téma, jak by si počínal šmoula Mrzout alias "nemám rád..." v reálném světě. Tady se jmenuje Bruno a dozvíte se, že nemá rád židy a nemá rád vegany a nemá rád pejskaře atd. . A snaží se získat čtenáře skrz nějakou shodu, což je docela možné, protože kdo má rád vegany, že? Jenže dál se kniha nepouští a nějaké "nemám rád..." nepřesahuje čtení prúměrných diskuzí pod denním zpravodajstvím. Zjevná snaha přiblížit se touhle jalovou kritikou úspěšnějším autorúm, kteří zpívají podobnou písničku, je velebením marnosti. Hlavním zaklínadlem Bruna má být samota, ale někdo kdo má rád samotu se usadí v zapadlé vesničce nebo se přihlásí na výzkumnou stanici v antarktidě. Bruno ale žije ve Vídni a ustavičně leze mezi lidi (aby bylo co kritizovat, hodnotit a posuzovat) a tím se ta myšlenková prázdnota tohoto díla završuje. Nemám rád mrzouty.
Páni a dámové, kolegové čtenářky, jsem rád, že konečně múžu doporučit, doporučit je možná silné slovo, řekněme upozornit na jeden povedený a trochu nedocenění kousek současné polské literatury. Oslněni světlem je drsný příběh z podsvětí Varšavy, vúči kterému vypadají i ty nejdrsnější severské thrillery jako večerníček s Bobem a Bobkem. Sledujeme tu týden práce drogového dýlera Jacíka, po kterém má v plánu jakousi "dovolenou". Jacek je skvěle zpracovaná postava málomluvného odměřeného drsňáka s bohatými myšlenkovými pochody, studeného psího čumáka, který svou práci bere čistě pragmaticky. Snaží se tvářit, že mezi ním a tím špinavým světem, ve kterém se pohybuje, je pevná bariéra poskládaná z pravidel, řádu a rozumu. Jenomže se to začne trošku kazit a to nejenom z vnějšku, ale i vnitřní svět hrdiny se mění, postupně je čím dál více konfrontován s faktem, že mezi ním a tou špinavou Varšavou (v příběhu je několikrát alegoricky vyobrazena jako strašná, smrdutá, beztvarná a pórovitá obluda) nejenom, že nestojí žádná bariéra, ale že on je součástí toho monstra víc než kdo jiný a není možné uniknout, není možné změnit svúj osud. Kniha tak má myšlenkový přesah, který nepúsobý nuceně, ale spíš tak, že autor má určitý talent bez kterého to psát neumí nebo nechce (což je dobře).
Podle knihy byl natočen obstojný seriál, který se docela věrně drží předlohy (shlédl jsem první dva nebo tři díly), ale problém je, že v seriálu je mnoho hluchých pasáží kdy sledujeme Jackovi záda jak někam jde, tváří se drsně a asi nad něčím přemýšlí. Jeho myšlenky, které jsou v knize hojně zpracovány, ale v seriálu neuvidíte, tam prostě vidíte jen jeho záda.
Spíš než o klasický příběh jde o útržky a obrazy z púsobení československých legií v ruské revoluci. Postavy se knihou míhají a nenechávaní sebemenší šanci se s nimi sžít, nevylepšily to dokonce ani ty tupé vnitřní monology, které postavy vedly obzvláště často. Kniha je napsaná nepříliš dobře, čte se těžce, vyžaduje čas a soustředění. Když jsem četl červenobílou dostatečně dlouho bez přestávky, tak se mi podařilo občas i trochu začíst. Takže ze své zkušenosti rozhodně nedoporučuji odkládat knihu častěji, než ruský bolševik odkládá láhev s vodkou, pokud se chcete nějak dohrabat konce. Plusem je, že knih na podobné téma není mnoho, nebýt toho musel bych jít s hodnocení ještě níž.